Příspěvky uživatele

< návrat zpět

//8. úkol
"Doufám, že se jim ten lov povede," nadějeplně jsem zavlnil ocáskem a usmál se na Litai. "Tak mě napadá," nahlas jsem se zamyslel, "můžu se tě na něco zeptat? Proč jsi se vlastně rozhodla pro Sarumen? Chci říct, že celkově to tu nevypadá úplně přívětivě," pousmál jsem se a zastříhal oušky. Byl jsem zvědavý na to, co ji přimělo opravdu uvažovat o tom, že by se sem přidala.
Chvilku a to už jsem pomalinku vykročil kupředu. Ťapal jsem hodně pomalu, snad až soustředěně, jako bych se chtěl plížit. Přitom opravdový důvod mého cupitání byl úplně jiný. Sníh! Jeho vrstvy se kupily úplně všude. Tyjo, toho chce pořádně využít! Koukl jsem na Litai a trochu sklesleji si pomyslel: To ale nemůžu udělat teď a tady... Arrgh, budu si muset počkat na Wolfganii. A už jsem v mysli spřádal plány, jak ji pořádně vyválet v té břečce.
Co takhle najít nějaký hooodně velký kopec, vyjít ho až nahoru a pak se společně skutálet dolů? To by byla prča! Vnitřně jsem se uchechtl nad tou představou, že by nám z jedné velké sněhové koule trčely jen nožky, hlavinky a ocasy. Ha, znělo to opravdu jako zábava. A kdyby se to líbilo i ostatním, mohli bychom z toho udělat každoroční zimní tradici. Hmm, nazval bych to Zimní kutálení, napadlo mne. Jo, tohle zní skvěle. Už se nemůžu dočkat, až to vyzkoušíme!

//S dovolením s Noktoušem pro tentokrát zůstanu v lese, snad do té doby stihne provést Litai a zároveň tak zastat svou právoplatnou funkci. ^^
//6. úkol pro Vlčíška

Čekal jsem, jakpak se podivná vlčice vyjádří. Tedy ne, že by byla něco zvláštního... Jen prostě moje oči neustále přitahoval ten její kožich! Tohle se opravdu nevidí často, ale moje slušné vychování velelo nezírat, jako by jí z nosu tekla velká nudle. Prozatím jsem tam tedy jen stál jako rampouch a trpělivě čekal na její vyjádření.
Hlavou mi mezitím kolovaly řetězce myšlenek. Jestlipak už se vydali na onen lov? Zvedl jsem hlavu nahoru a začenichal. Asi to pro mě nebylo úplně aktuální - les byl tak nějak celý poctivě protkaný všemi možnými pachy. Ať už tak či onak, snad se jim to povede. Už jsem pomalu fantazíroval, copak všechno se jim povede asi skolit. Jelena? Soba? Nebo dokonce nějakého toho yettiho? Vnitřně jsem se zasmál nad tím, co mě to vlastně napadlo. Božníku, už začínám myslet na blbosti. Jestlipak za to nemůže náhodou tahle studeňoučká poleva? Že by mne čerstvě napadaný sníh natolik rozhodil? To asi ne. Spíš mě z míry vyváděla Litai. Moc jsem ji neznal, takže to chtělo řádně napravit! Ale povídá se nejlépe přeci za cestování, ne? Proto jsem se již připravil na naši výpravu hvozdem.
Už jsem dokonce zosnoval všemožné scénáře, co by se při našem výletu mohlo pokazit. Když na to přišlo, dokázal jsem být dokonalým katastrofálním plánovačem! Třeba někdo z nás uklouzne a něco si zlomí... Nebo se oba přiotrávíme, ač má být údajně voda na severu čistá... A nebo jeden z nás šlápne do bobku! Ach, už to vážně chtělo prásknout do bot, neb se mi pomalinku začínal zavařovat mozek.

//Vlčíšek 3. úkol

Mlčky jsem poslouchal všechna slova, jenž se řinula Morfeovi z tlamy. O Litai a jejím přijetí povídal mi. Pokývl jsem nakonec. Čekal tu na mne úkol přec. Jemně jsem se pousmál na vlčici. Dozajista toužila po průvodci.
"Dobrá, rád se nabídnu, koneckonců je to tu velké." Číhaly tu na ni překážky a pasti všeliké. A to já bych tuze nerad. Kdo by novou hezkou členku nechal bezradně hájem courat? Podat pomocnou tlapku pro mne byla maličkost. Samotná procházka nám určitě oběma udělá radost.
Černý vlk vzápětí ještě něco dodal. Já nastražil ouška a všechna jeho slova si poznamenal. Chystá se lov? Zúčastnit bych se moh'. Na druhou stranu má funkce ve smečce neměla lovecký charakter. Možná bych pro tentokrát tuto akci oželet měl. Někdo musel přeci hlídat les. Co kdyby nám sem nezvaný host vlez'?
"Dobrá, zatím ahoj." V hlavě se utvořil myšlenkový roj. "No nic, vyrážíme?" Cítil jsem potěšení, jenž přepadlo mě. "Vydáme se nejdříve na sever," decentně jsem zavelel. "Totiž tam je nejvíce pitné vody. Na jihu určitě nepořádej žádné hody." Varoval jsem ji upřímně. Ať později nepadne vina na mě. "Voda na jihu není úplně čirá. Tak pozor, aby ses nepřiotrávila."

//2. úkol Noktovými prackami zde.

//Vlčíšek 1. úkol

Na tváři jsem si stále udržoval decentní úsměv. Vlčice se mi představila pod jménem Litai. Hlavou mi pobíhaly spousty myšlenek a jednou z nich byla i hodně zvědavá, vtíravá otázečka, která se týkala jejího zbarvení. Tohle se prostě jen tak nevidí... Ale to by bylo přeci hloupé se hnedka ptát, ne? Nejsem žádný buran.
"Moc mě těší," zazubil jsem se na ni a už přemýšlel, co dalšího říci. "Tuším, že jsi moje nová spolusmečkovnice?" špetku tázavě jsem natočil ouška. Došlo mi, že jsem právě použil slovo, které znělo jako něco, co by vyplodil žíhanáč Newlin. A kdepak je tomu asi konec? Dlouho jsem ho neviděl...
Mou pozornost zaujalo něco nového. Vločky, spousty sněhových vloček! "Jé, hele!" zajásal jsem. "Zima přišla," zatetelil jsem se. Ne, že bych byl pravý seveřan, který vydrží kruté mrazy, ale tohle byla úžasně příjemná změna oproti blátivému podzimu. A krom toho - ve sněhu se dalo dělat kdeco. Mnohdy to byla strašná sranda!
"Aehm, pardon," trochu jsem se zastyděl. "Mohu ti nabídnout nějakou prohlídku lesa?"

Narrské kopce <<<

Svižně jsem si to cupital směrem k Sarumenu. Cítil jsem se mnohem lépe, než když jsem domov opouštěl. Žasl jsem, jak mi dokázal pomoci zlepšit náladu, rozveselit tvář a vlít novou energii do krve. Opravdu jsem to potřeboval a on to zřejmě věděl na výsost dobře. Moje první návštěva dopadla mnohém lépe, než jsem vlastně čekal. Před tím jsem měl trochu trému, ale jakmile jsem ho poznal, na tváři se mi přeci usadil hned úsměv. A to bylo kouzelné! Jeden by tak nabyl dojmu, že kdykoliv mu bude špatně, může se za Životem stavit, a on mu dokonale zvedne náladu, poradí, pomůže. Hřálo mě to na srdíčku...
Jakmile jsem vkročil na území Sarumenu, dlouze jsem zavyl, abych o sobě dal vědět všem zde přítomným. Hned na to jsem se pořádně nadechl a zavětřil, abych zjistil, kdopak se v lese nacházel. Cítil jsem nepříliš starou vůni Newlina, Amnesie, Morfea, Maple a jednoho neznámého vlka. Kdopak to asi je? Že by nový člen? Napadlo mne, že bych to mohl jít očíhnout. Než jsem tak učinil, ještě jsem se rozhodl projít podél severovýchodních hranic a obnovit již poněkud vyčpělou vůni označení našeho háje.
S úsměvem na tlamě jsem poté vykročil hlouběji do lesa - tam, kam mě vedl nos a čichové buňky. Tlapky se mi míhaly před očima, zadumaný pohled po většinu cesty totiž ležel u země... Sem tam jsem klopýtl nebo škobrtl, ale nebojte, nic vážného se mi nestalo. Tentokrát. Tlapa mě zatím též nebolela. Vyvalil jsem oči a zvedl pohled. Ajo! To je věc, na kterou jsem zapomněl. Achjo, no nic, nevadí. Musím na to příště myslet! Chvíli mě mrzelo, že jsem si nevzpomněl, že jsem se chtěl zeptat, zda-li by mi Život nepomohl s tou ošklivou bolestí v přední tlapce. Rychle mě to však přešlo.
"Ahoj, Morfe," pokývl jsem na černého, bíle znakatého vlka. "Jen hlásím, že jsem obnovil hranice na severovýchodě," oznámil jsem mu věcně, stručně, bez příkras. Nechtěl jsem ho zbytečně zdržovat, ne teď. "Zdravím," pousmál jsem se směrem k velmi zajímavě zbarvené vlčici, kterou jsem zatím neznal. Špetku tázavě jsem pohlédl na stříbrookého. Samozřejmě mě jako první věc napadlo, že tohle je náš nový spolubydla, člen smečky. "Jsem Noktisiel," představil jsem se rudochlupé vlčici a zvědavě vyčkal, zda-li pak mi ona na oplátku prozradí své jméno.

//S dovolením se k vám (nebo jen k Litai?) přifařím. :)

OBJEDNÁVKA:

BLACK FRIDAY! 60% slevy:
ID - V01/rychlost/3* - 6 kopretin
ID - V01/vytrvalost/ 3* - 4 kopretiny + 2 vlčí máky
ID - V01/obratnost/ 5* - 10 vl. máků
ID - V01/taktika lovu/ 1* - 2 vl. máky
ID - V02/obratnost/ 4* - 80 ametystů
ID - V02/vytrvalost/ 1* - 10 ametystů + 10 safírů

celkem: 10 kopretin, 14 vlčích máků, 90 ametystů, 10 safírů

Narrské vršky <<<

Krok, další a další. Zdálo se to jako nekonečný příběh, jemuž nebylo souzeno skončit. Nikdy! Vzdychal jsem a funěl, plahočil se. Zdálo se mi, že cesta k samotným vrcholům trvala ne minuty, ne hodiny, ale celé dny, týdny. Ponořen v myšlenkách, kulhající, zdrcen předešlými událostmi - to jsem byl já právě teď.
Hypnotizoval jsem potůček, podél jehož toku jsem cestoval. Jeho zvuk mne uklidňoval a byl to vlastně jediný bod, kterého jsem se mohl držet. Byl stálý, neměnný - v rámci možností. Cesta podél něj vedla velmi spolehlivě. Určitě tudy velké spousty vlků. Zdalipak mířili k vrcholu se stejnými pocity jako jo? Také hledali útěchu? Pomoc? Cítil jsem se hloupě. Proč to nezvládnu sám? Jsem dospělý, samostatný vlk! A přesto existovaly věci, s kterými jsem se vypořádat nedokázal.
Odfrkl jsem si, ještě víc zpomalil a oklepal se. Něco mne rozrušilo. To je... Vrcholek? Natáhl jsem krk a zase trochu zrychlil. Něco se přede mnou definitivně tyčilo. Musel jsem se ale přiblížit, abych to dokázal identifikovat. Nic podobného jsem totiž předtím neviděl. Jednalo se o jakýsi písčitý most přes potůček.
Najednou mi po zádech přešel mráz. Tedy on mi tam spíš doslova stepoval. Ohlédl jsem se a zaregistroval vlka. Velký, atletický, se sněhově bílým kožichem, černými tlapkami a fialovým břichem. Ač se jednalo o cizince, jehož jsem nikdy nepotkal, vyvolával ve mně hřejivý pocit bezpečí a důvěry.
"Zdravím," hlesl jsem a pokusil se o úsměv. Udělal jsem pár kroků směrem k němu. "Mohu... mohu ti nějak pomoci?" Nevypadal bezradně, či dokonce ztraceně. Že by to byl přeci jen samotný Život? Asi jsem si ho původně představoval jako velkou, drsnou autoritu. Tenhle vlk ve mně však rozléval hřejivý laskavý pocit.
Zasmál se. "Většinou jsem to já, kdo nabízí pomocnou tlapu." Zamrkal jsem. "Moc se omlouvám, Živote?" nejistě jsem zhoupl ocasem. Vlk jen s úsměvem přikývl a doťapal blíže, abychom zbytečně nekomunikovali na dálku. "Přicházíš se smutkem v srdci, Noktisieli." Zarazilo mne, že znal mé jméno, ale chvíli na to mi došlo, že on toho zná tolik, co já se za svůj celý smrtelný život neměl šanci naučit a poznat. "Je to tak," přiznal jsem a konečně upustil od křečovitého náznaku úsměvu. Dlouze jsem vydechl. "Neyteri," špitl jsem a už už jsem mu málem začal vysvětlovat, o koho jde, než mi docvaklo, že přeci nemusím. "Proměnila se v sochu. A já - společně se sarumenskými - smutním... Mohl bych se zeptat, proč se to stalo?" Hrdlo se mi zúžilo a ještě mi do něj spadl imaginární knedlík.
"Svět už je takový. Dějí se věci, kterým nerozumíme, které si nepřejeme a chceme je zvrátit. Ale tak to je. I kdybych chtěl, nic s tím nezmohu. Neyteri neodešla smutná." Jen jsem pokývl, na více jsem se nezmohl. "Bolí to," hlesl jsem s vysušeným hrdlem. On též mlčky pokývl - rozuměl mi jako nikdo jiný, věděl jsem to.
"Když už jsi tu, mohu ti nabídnout nějakou ze svých služeb?" Koukl jsem mu do očí a upřímně se pousmál. "Ne, nechci tě zbytečně zdržovat. Slyšel jsem, že máš rád květiny... Tak jsem ti sem nějaké přinesl. Ale nic za to nechci," urputně jsem zavrtěl hlavou do stran. "Jsi si tím jistý?" hodil po mně šibalský pohled. "Opravdu!" zakřenil jsem se. "No ale já ti stejně něco dám!" zahihňal se. Překvapilo mne, jak byl upřímný a bezelstný. "Co tak čučíš - jako výr?" zavrtěl ohonem. "Zasloužíš si to, víš?" Sklonil jsem pohled a zastyděl se. "To neříkej." Naklonil hlavu. "Pročpak? Je to pravda. Věř mi, nikdo to neví lépe než já." Očka se zase zvedla a já se neubránil zářivému úsměvu. "Vááážně!" zašvitořil. "Nežertuji. Noktisieli, nebuď na sebe tak přísný!" Je moudrý, velmi moudrý. "Já musím, Živote. Dělám chyby a za ty musím platit." Povzdechl si. "Noktisieli. Neexistuje nikdo dokonalý, to přeci víš!" Věděl jsem. "Netrap se tím, co se stalo. Hleď do budoucna, neboj se žít! Vyskočil na nohy, přiskočil ke mně a plácl mě na čelo. Zavýskal a začal utíkat. Já - celý otřesený - vytřeštil oči. "Máš babuuuu!" chechtal se, zatímco pádil do dáli. "No jen počkej!" odfrkl jsem si a začal ho nahánět.
Nevím, jak dlouho jsme se takhle honili, ale byla to strašná sranda! Naprosto jsem se odreagoval, unavil. Totálně jsem vypnul a užíval si jen tu energii, elán, co mnou proudil. Vyplázl jsem jazyk a zasmál se. Život mne napodobil. Oba jsem se nějak neverbálně shodli na tom, že už to asi stačilo. Čupli jsme si na zadky a vytlemeně koordinovaně dýchali.
Po chvíli jsem se rozhoupal: "Asi už bych zas měl jít. Ale předtím ti musím poděkovat za to, že... Prostě za všechno." Hluboce pokývl hlavou, snad jakoby v tom zahrnul i rozloučení. "Díky. Brzy mne čekej zpět," zamával jsem ocasem a vstal.
Nejistě jsem vykročil, abych poté asi desetkrát zastavil a ohlížel se. Život už tam ale dávno nebyl. Něco mne tu drželo jako magnet. Je to určitě ta pozitivní energie! Trvalo dlouho, než jsem vykročil jistým, neoblomným krokem dolů do nížin...

>>> Sarumen (přes Narrské kopce)

Sarumenské skalisko <<<

Nevědomky jsem přešel ze spěšného kroku do klusu a později z klusu do cvalu. Běžel jsem Sarumenem tak rychle, jak jen mi to nepříznivý terén a ztížené podmínky dovolovaly. Sem tam jsem zavrávoral, sem tam jsem dokonce málem skončil na zemi, s vypíchnutým okem nebo zvrtnutou tlapu. Vidina zranění mne ale nikterak neděsila. Ne teď, ne v tuto chvíli. Těžkou chvíli.
Moc jsem se bál, že věci už nikdy nebudou jako dřív. Ale toho jsem se přeci bál i předtím, hleslo mé podvědomí. Zavzpomínal jsem na období, kdy si má maličkost myslela, že se jí zhroutila celá budoucnost. Tehdy jsem byl na dně. A přeci se věci zase daly do pořádku. Bude tak tomu i nyní? Velmi jsem chtěl doufat, věřit, ale prozatím to nešlo.
Stále jsem utíkal, klopýtal, hnal se s větrem o závod. Dech mi docházel, síly mne opouštěly. A já tak - chtě nechtě - nakonec zpomalil. Se svěšenou hlavou a medovými očima upřenými před sebou jsem se plahočil gallirejskou krajinou, dokud jsem nenarazil na velké písčité vrcholy. Zamrkal jsem. Život? Jakou jsem měl šanci, že ho zde najdu? Nevěděl jsem, ale hodlal jsem to zjistit.

>>> Vrchol

148
//Omlouvám se za to zdržení, jsem teď v jednom kole. Proto se také odpojuji a asi rovnou mířím k Životu, slevy čekají.

Přepadly mne pochmurné myšlenky. Všechno se najednou nezdálo být tak sluníčkové, růžové, dokonalé. Povzdychl jsem si. Atmosféra zde byla smutná, leč jsem stále kdesi hluboko uvnitř pociťoval radost ze všech blízkých a milovaných, jenž mne nyní obklopovali. "Já," špitl jsem, načež jsem si uvědomil, že mi hlas ochrapl. Odkašlala jsem si tedy a zkusil to ještě jednou, tentokráte úspěšně: "Já se s dovolením vydám někam dál." Dlouze jsem se nadechl a postupně koukl na všechny zde přítomné. "Někam, kde bych mohl... Chvíli rozjímat," dodal jsem ještě na objasnění. "Nikam mi neutíkej, Theri," hodil jsem po bráškovi jemný, povzbudivý, leč smutný úsměv. Pak jsem se otočil k Wolfganii a šeptl k ní: "Ty taky ne, lásko." Vlepil jsem jí něžný polibek na líci a též ji obdaroval náznakem úsměvu. "Zatím," pokývl jsem i na Darkii na znak rozloučení se a poměrně spěšným krokem vykročil k východu z úkrytu. Musel jsem si utřídit myšlenky a s tím mi nepomůže nikdo jiný, než já sám.

>>> Narrské vršky (přes Sarumen)

147
//Jo, jela bych v tom pořadí, jak se to přirozeně seřadilo. :)

Otočil jsem ouška dozadu a vyhodnotil, že i Wolfganie se rozhodla opustit náš vyhřátý pelíšek. Dobře, to je fajn pocit. Je hezké, že se ke mně přidala, i když nemusela. Bylo to tak hřejivé, vlídné gesto. Vědomí, že někdo důvěrný za vámi stojí, když si vy sami nejste něčím vůbec jistí, nesmírně potěší.
Mlčel jsem - Therion se zdál být naprosto stejně zmatený jako má maličkost. Pokývl jsem, abych dal najevo, že pozdrav patřil i Darkii. Chvíli na to k nám doťapala i Wolfganie. Sám jsem se vnitřně snažil vypořádat s tím, co jsem zde viděl. Nechápal jsem, co to je za sochu a jak se zde vlastně zjevila. Ale dozajista jsem nebyl jediný, kdo si myslel, že se až podezřele moc podobala Neyteri. Suše jsem polkl a pohlédl na Ganii. Vsadil bych se, že právě v tuto chvíli by se ani v jednom z nás krve nedořezal.
Nepřítomně jsem zamrkal; pohled upíchnutý kamsi do prázdna. V hlavě mi to šrotovalo, dokud se neozvala Darkie."Je mi to líto," houkl jsem jen a věnoval zelenooké soucitně upřímný pohled. Myslí se mi proháněly spousty spletenců otázek a domněnek, ale cítil jsem, že nyní nebyla vhodná chvíle se v tom pitvat. "Nechceme vás rušit," krátce jsem koukl na Ganii a poté na Darkii s Therionem. "Chcete-li, necháme vás tu o samotě," nabídl jsem. Samo sebou by mi to nevadilo, ba možná naopak. Chtělo to chvíli na to, abych si v hlavě srovnal nově nabyté informace. Na druhou stranu jsem cítil vzrušení (//čistě bratrské! :D) z přítomnosti Theriona - jak se to stalo, že se jeho a Darkiina cesta zkřížila? Co dělal poté, kdy se naše cesty rozešly? Jak moc se (ne)změnil?

146

Pousmál jsem se, když Ganie zvedla hlavinku a koukla na mě. Musím tu být pro ni, ať se děje cokoliv, nakázal jsem si. Musím být opora, musím upřednostnit její problémy před těmi svými. To přeci partneři dělávají... Jsou tu pro sebe, když to ten druhý nejvíce potřebuje. Nesmím být sobec, zachvěl jsem se a obdaroval ji decentně povzbudivým, nevtíravým pohledem.
Pak už jen stačilo nastražit ouška a pozorně poslouchat. "Když trápí něco tebe, trápí to i mne," pověděl jsem jí zcela upřímně, oči zapíchnuté v těch jejích. Do ničeho jsem ji nenutil, proto mě velmi potěšilo, když se sama rozhodla mi osvětlit situaci. Dozvěděl jsem se, že její sen souvisel s dávnou minulostí. Při jejím vyprávění jsem ani nedutal. Opravdu mě rozesmutnil fakt, že si kdysi dávno prožila tak nehezké věci - nehodu, oheň, ztrátu blízkých. Usmál jsem se, když vyprávění zakončila větou o tom, že nikdy nepřestala doufat, že její bratři přežili. "To je dobře. Víra nás asi mnohdy drží nad vodou," zamyslel jsem se nad jakousi filozofickou úvahou. Vždyť jsem to viděl sám na sobě. Kdybych nevěřil v lepší zítřky... Asi bych tu teď nebyl. "Děkuji," houkl jsem prostě, bez dalších zbytečných slov. Znamenalo to pro mne hodně. Pochopil jsem, že jsem nyní poznal další její část. Část, kterou mi sama dobrovolně odhalila a projevila mi tak již určitý stupeň důvěry.
Zachihchotal jsem se, když mi na čenich přilítla další pusa. "Hmm, na to bych si dokázal zvyknout," rádoby mlsně jsem se oblízl a rošťácky (nebo snad vyloženě provokativně?) ji jemně rafl do ouška. Hned na to nás ale oba cosi vyrušilo.
Zvedl jsem hlavu a nastražil slechy. Slyšel jsem tlumené hlasy a kroky. "Taky jsem pro-" nedořekl jsem původně zamýšlenou větu, jenž měla souhlasit s Wolfganiiným návrhem, abychom se zbytečně nevzrušovali a pokračovali v lenošení. Lehce jsem se zamračil a zamručel. "Mám pocit, jako bych slyšel někoho blízkého," lehce zmateně jsem koukl do modrých kukadel. To není možné. Co by tady dělal Therion? Jak by se sem dostal? Že by mě záměrně vystopoval? "Nevadilo by ti, kdybych se jen mrkl?" omluvně jsem se pousmál. "Jen abych se ujistil, že ještě úplně neblázním," ušklíbl jsem se a beze spěchu vstal. Sklonil jsem hlavu a drkl do její líce. Netušil jsem, jestli se půjde podívat se mnou, nebo na mě počká ve vyhřátém pelíšku.
Vykročil jsem směrem k místnosti alf. "Halo?" pronesl jsem nejistě. "Therione?" zahučel jsem, načež mi pohled padl na dva vlky, jenž vedle sebe leželi. Nevěřícně jsem zamrkal; mé oči sklouzly k soše. Ta tu byla i předtím? Někoho mi připomíná... Cítil jsem se zmaten. Přesto jsem se jen pousmál a tiše špitl: "Ahoj."

145

Oba jsme se vydali do říše snů. Já si jako obvykle nic nepamatuji, moje sny jsou buď hodně dobře zamaskované pod závojem podvědomí, nebo se mi vůbec nezdají. Kdoví, kde byla pravda. Jedno jsem však věděl dobře - jestli jsem si jednou za čas zapamatoval nějaký sen, pak to muselo být sakra zajímavé! Nebo děsivé. Jednoduše to prostě muselo zaujmout, hrát na city.
Dnes se mi nic takového nepřihodilo. Jaké překvapení, že? Ale Wolfganie na tom byla docela jinak. Oba jsme jen tiše oddechovali, spokojeně chrupkali, dokud nepřišel sen. Vlčici se muselo zdát něco hodně nehezkého. Zmateně jsem vykulil očka a bezděčně se naježil. Prvních pár sekund jsem netušil, kde to jsem a kdo mě to vlastně vzbudil.
Zorientoval jsem se, to už se mi Wolfi opírala čelem do hrudi. "V pohodě?" nejistě jsem se optal. "Šššš, už je to dobré," utěšoval jsem ji. "Už je to dobré," znovu jsem špitl. "Nic se neděje, už je to pryč," pověděl jsem jemně, vlídně. Bylo od ní hezké, že mi nabídla, že můžeme zkusit pokračovat ve spaní. Ale co bych to byl za partnera, kdybych se nezajímal, co se vlastně stalo? Bradu jsem si položil na její zátylek, ale trochu jsem ji odlehčoval. Nechtěl jsem ji pod sebou mačkat. Funěla mi do kožichu a já cítil, jak mi srst vlhla. "Chceš si o tom promluvit?" otázal jsem se opatrně. Nebyl jsem si jistý, jestli se mi svěří. Muselo to být něco osobního, hodně ošklivého. Třeba to jen přejde mlčením. Na druhou stranu jí ale mohlo pomoci, kdyby se vypovídala. Povzbudivě jsem jí proto drcl čumákem do toho jejího. Ať už se rozhodne jakkoliv, rozhodl jsem se jí být oporou a její volbu respektovat. Občas stačilo jen vědomí, že tu pro vás někdo je. Někdo, kdo vás podrží a nezradí.

144

Ani nevím, jak bych nastalou situaci měl popsat. Byla tak snová, nereálná, romantická! Cítil jsem se jako v sedmém nebi - kdo by to byl tušil, že se to zvrtne tak rychle? Kdyby mi někdo při mém nástupu do smečky tvrdil, že díky tomu mne potká taková velká láska, nevěřil bych mu. Nyní se to ale opravdu stalo. Já tomu snad ani pořádně sám nevěřil, jak mě to v příjemném slova smyslu šokovalo, zaskočilo.
Hřejivý pocit se mi rozlil po celém těle. Bylo mi jedno, jaká nyní nastala denní doba či jaké počasí vládlo venku. Tenhle moment nám vlastně nemohlo téměř nic pokazit. Kdybych byl kocour, už bych předl samu spokojeností. Modrooká kráska mi jednoslovně potvrdila, že jsem se nemýlil. Cítí to stejně! zajásal jsem vnitřně a ucítil, jak se mi samovolně zježily chlupy na zádech - jako by mi páteří přejel mráz. Musel jsem se usmívat jako měsíček na hnoji. "Hmmm," spokojeně jsem zavrněl, když mi též zašeptala do ouška, že mne miluje.
Pousmál jsem se a zamrkal jako panenka. Dostal jsem pusinku na špičku čenichu. Jako by mi z onoho políbeného místa projela hlavou, trupem i končetinami elektrizační vlna blaha. Bylo to tak vzrušující! Čekal jsem, copak z její strany přijde za další překvapení. Ať už by udělala cokoliv, věřím, že by to pro mne v ten okamžik bylo dokonalé.
Zasmál jsem se, když si zívla. "Romantika!" prohlásil jsem, stále se smějíc. Nosem jsem jí zarejdil v srsti, která se jí kupila kolem tváří. "Vůbec nic," hlesl jsem se zavřenými víčky, užívajíc si toho nadměrného kontaktu s mou novou partnerkou. V podstatě jsme oba byli unavení, opravdu to chtělo spánek, abychom se zregeneroval.
Spokojeně jsem se oblízl, prohlédl si její ladné křivky, jenž se vlnily hned u mého těla, a jemně si na ni položil hlavu. Doufal jsem, že ji to moc nezatíží, nechtěl jsem jí znepříjemnit spánek. "Dobrou, princezno," mlaskl jsem, líně zamrkal a následně se též nechal unášet na vlnách snových mraků.

143

Wolfganie se další zívnutí snažila zamaskovat, ale jelikož jsme byli tak blízko, moc dobře jsem to poznal. Zasmál jsem se a neubránil se dalšímu zívnutí. "Ono to prostě vždycky automaticky vyklouzne," zahihňal jsem se a zavrtěl ocasem.
Cítil jsem se nervózně, ale zároveň i šíleně zamilovaně. Navzdory tomu, že jsem jen klidně ležel, srdce mi bilo, jako bych právě uběhl maraton. Tohle je láska? Takové má účinky? Nemohl jsem popírat, že je to opravdu krásný pocit!
Pokusil jsem se (možná trochu kostrbatě) rozvést dál náš rozhovor. Zaujatě jsem zamrkal. "To je úžasné, co všechno se v Galliree děje!" žasl jsem. Samozřejmě by se dozajista dalo na toto téma povídat dlouhé hodiny, ale co si budem, já měl teď na mysli něco uuuplně jiného! Stačilo se však malilinko zamyslet a má maličkost rázem přišla na způsob, jak to obrátit do směru, který nás oba momentálně zajímal mnohem víc.
Zasmál jsem se, když prohlásila, že ten její někdo vyvolený ji pravděpodobně zahřívá a vzápětí dodala, že tím nemyslí kožíšky, na kterých jsme si ustlali. Měl jsem rád, když vlčice rozuměli srandě a dokázaly vtipkovat. A tento fakt jen umocnil mé vroucné, ryzí pocity vůči Wolfganii. Následně jsme ale oba tak nějak automaticky zvážněli. Zahleděl jsem se jí do očí. Dostalo se mi krásného pohledu, též se mnou totiž navázala oční kontakt. Než jsem však stihl cokoliv říct, ujala se slova ona. Já tedy jen vzrušeně zatajil dech a vyslechl si, copak měla na srdci. Na tváři se mi chvíli na to objevil jemný, něžný úsměv. "Bylo by mi ctí stát se tvou druhou polovinou," pověděl jsem beze spěchu. To srdce mi snad vyskočí z hrudi! "Takže," trošku jsem ji poškádlil jiskřivým pohledem a záměrným zdržováním. "Odteď jsme oba dohromady jeden celek?" sklonil jsem hlavu, avšak pohled jsem stále nechával lačně upíchnutý v těch studánkových kukadlech. Pomalinku jsem začal přibližovat svůj čenich k tomu jejímu, až jsem zcela přesně cítil, kdy se jí z nosánku vydral teplý vzduch. Zprvu se naše špičky čenichů jen jakoby letmo dotkly, avšak v tomto bodě už jsem to nevydržel a velmi něžně jí oblízl nosík. Poté jsem se neochotně odtáhl, abych se mohl lehce naklonit a zašeptat jí do ouška: "Miluji tě."

//To je tak sladké.