Příspěvky uživatele

< návrat zpět

//L 6

"Ach tak," lehce jsem se pousmál, rysy mé tváře se opatrně uvolnily. Prý hledal společnost. "Tak to bych ti mohl zkusit dělat společníka," líně jsem mávl ocasem. "I když neručím za to, že se se mnou budeš extra bavit," výmluvně jsem nakrčil nos v jakémsi náznaku pobaveného úšklebku. Nepovažoval jsem se za humorníka či zábavného jedince.
Vzápětí jsem se dozvěděl, že se zde vlk nacházel jen kraťoučkou chvíli a já byl jeho první potkaný vlk gallirejský. "Tak to mnohé vysvětluje," usmál jsem se a lehce povolil i celý postoj těla. Přec jsem ale nepolevoval v ostražitosti. "Tak tedy vítej v Galliree - magické zemi vlků." Znělo to celkem monumentálně, což?
"Jmenuji se Noktis," prozradil jsem mu zkráceninu svého celého jména - nechtěl jsem ho uvádět do rozpaků. Přeci jen moje jméno nebylo úplně nejsnazší na zapamatování. "Těší mne, Starlingu," pokývl jsem hlavou. "Co tu dělám?" zopakoval jsem po něm a nakrátko se zamyslel. Co jsem tu vlastně dělal? "Víš, ocitl jsem se zde náhodou," pousmál jsem se. "Objevoval jsem krásy Gallirei. Mám totiž kousek odtud smečku," prozradil jsem mu. "Nevím, jestli mi to budeš věřit," řekl jsem lehce pochybovačným, zároveň však mysteriozním hlasem, "ale před několika hodinami jsme úspěšně dokončili boj s jakými bájným říčním hadem," významně jsem pozvedl obočí. "Dávej si pozor, tahle země skrývá poměrně spousty překvapení," varoval jsem ho jaksi neurčitě, ale s úsměvem na rtech. Nechtěl jsem ho děsit.

//L5

V klidu jsem se posadil u vody a sledoval její podmanivé vlnění se. Můj odraz se pokyvoval ze strany na stranu a já nakrátko zauvažoval nad tím, že bych snad mohl ochutnat. Není to jedovaté? Nevypadá to zkaženě. Barva je normální, vůně též nenapovídá negativním vlastnostem. Váhal jsem, váhal, než mne někdo vyrušil.
Zvedl jsem se a zastříhal ušima. "Též buď zdráv," pokývl jsem hlavou a vlka si spěšně prohlédl. "Potřebuješ něco?" optal jsem se, abych tam nestál jak tvrdé Y. Možná se ztratil. Možná někoho hledá. A možná si chce jen popovídat. Kdoví. Jen jsem v duchu zadoufal, že se nejedná o žádného potížistu, protože na to jsem teď opravdu náladu neměl. Cítil jsem, jak mi tělo zevnitř začínala sžírat únava. Zatím jsem se ale držel, nebylo to akutní. Hmmm, ale nějakým tím zajícem bych nepohrdl, mlsně jsem si představil mrtvého ušáka. Sliny se mi sbíhaly.

//L4

Starý ostrov <<<

Pousmál jsem se, sníh mizel a mizel... Až dočista vyzmizel! Moc jsem tomu nedůvěřoval, tuhle část Gallirei má maličkost ještě nestihla tak docela prozkoumat. Zdržím se zde jen chvíli, pomyslel jsem si zcela rozhodnut. Mým původním záměrem bylo přeci sledovat řeku Tenebrae a hledat nějaké abnormální reakce, kdyby z ní náhodou chtěl vylézt zase nějaký sliznouský padoušský had.
Chvíli, zdržím se tu jen chvíli. Vzrušeně jsem zavětřil. Nikdo nikde. "Zapomenuté zákoutí Gallirei," pronesl jsem zamyšleně. "Hmm, poušť?" Zalapal jsem po dechu. Opravdu to vypadalo jako haldy písku. Páááni, to je mi ale překvapení. Poposkočil jsem a tlapou hrábl do zrníček.
Kousek ode mne se tyčilo pár roztodivných stromů a nějaká malá vodní plocha. Copak to je? Rozhodl jsem se to jít prohlédnut zblízka.

//L3

Sarumen <<<

Bedlivě jsem pozoroval línou, tmavě zbarvenou řeku. Zprvu jsem byl nadmíru podezíravý, ale s časem má pozornost lehce opadla. Došlo mi, po několika desítkách minut už jsem nedělal průzkum, nýbrž jsem si užíval klidnou, línou procházku podél vodního toku.
Zastříhal jsem ušima a začenichal. Došel jsem až na samotný jihovýchodní cíp Sarumenského hvozdu. Byl jsem tady někdy? Natáhl jsem krk se zvědavým výrazem ve tváři. Řeka se větvila a vytvářela tak prapodivný ostrov. A já se rozhodl ho navštívit.
Vydrápal jsem se na pevninu obklopenou vodou a porozhlédl se. Nevypadalo to tady moc povzbudivě. Staré, polámané stromy by na mne snad působily ještě bídněji, kdyby je neskrývala tlustá peřina sněhu. Udělal jsem si vnitřní poznámku: mám to kousek od lesa, musím se sem zajít mrknout v létě.
Beze spěchu jsem vykročil, sem tam jsem sklonil čenich a zasondoval jím do sněhu. Alespoň teď nesněžilo, sníh mi přesto stěžoval pohyb. Asi bych se měl vrátit zpět mezi stromy. Jestli mě tu zastihne chumelenice, bude to průšvih.
Do obličeje se mi opřel chladný poryv větru. Nemohl jsem si však nevšimnout, že čím dál jsem šel, tím méně sněhu mi pod nohami křupalo.

>>> Oáza

//L2
//S dovolením předbíhám, miláčku, abych mohla poskytnout své fretkovací služby. :D A děkuji za akci.

Zalapal jsem po dechu, hořící klacek mi zhasl. Zamrkal jsem, had totiž v okamžiku zasyčel jako nějaký velký dynamit, zaúpěl a šplouch, byl pryč! On se prostě a jednoduše roztekl. Krátce jsem zpanikařil, mohla to být nějaká léčka, kdoví, co všechno uměl... Jakmile jsem ale zahlédl Wolfganii, tlama se mi rozevřela do širokého úsměvu. Dřevo jsem pustil na zem, vypadalo to, že ho již pořeba nebude.
"Wolganie!" zamával jsem ocasem a doslova k ní přiletěl. "Drahá, ach, jsem tak moc rád, že ti nic není!" vzdychal jsem a pusinkoval ji, nehledě na její mokrý kožich. "Nic ti není, že ne?!" odtáhl jsem se a starostlivě jsem si ji prohlédl od špičky nosíku po konec ocásku. "Nic tě nebolí? Krev ti neteče?" Zavrněl jsem jako spokojený kocour a pousmál se. Už o poznání klidněji jsem se o svou milou opřel čelem na čelo. "Bál jsem se o tebe," špitl jsem zcela upřímně. Šlo přeci o život. Sklopil jsem víčka a zasmál se: "Jsme si teď kvit." Přistoupil jsem k ní bokem a šťouchl svým zadkem do jejího. "Teď jsi mi na oplátku život zachránila ty," velmi jemně jsem se pousmál.
Pozvedl jsem hlavu a radostně zvolal: "Zvládli jsme to." Postupně jsem, pyšný, že jsme svůj domov ubránili, pohlédl na každého účastníka souboje. "Dobrá práce, vážení." S pocitem za dostiučinění jsem mrkl na Ganii a vzápětí přikročil k Morfeovi. Tlumeně jsem mu pověděl: "Půjdu ještě podél řeky a raději to obhlédnu." Vrozená opatrnost mi poroučela tento skutek neodkládat. Pokývl jsem na vlka, pokývl jsem na Ganii a vykročil.
Pozorně jsem sledoval proud řeky Tenebrae. Sem tam se její hladina zavlnila, ale naštěstí má maličkost nspozorovala žádné abnormální jevy.

>>> Starý ostrov

//Loterie 1
//Krátce (a nepřesně) shrnuto, ať nezdržuji.

Snažil jsem se do vetřelce bodat hlava nehlava. Bystrá Maple mně i Wolfganii zapálila klacky, tudíž jsme mohli hadovi způsobovat další bolesti. "Tuváš, tuváš ty hauzue!" nadával jsem slintajíc a žužlajíc dřevo. Úspěšně jsem se teleportoval od ocasu k hlavě a zase zpět. Vždy jsem tedy zahlédl jen koutkem oka všechny ostatní, jenž se bili po mém boku. Došlo mi, že všichni dostali nějakou speciální magii, neboť třeba konkrétně Duncan se začal vznášet podobně jako Ganie, někteří se stejně jako já dokázali teleportovat. Bylo mi trochu záhadou, co dostali do vínku Newlin s Aseti. Vzápětí jsem si to ale mohl docela dobře domyslet. Jejich sliny. Sliny! Modlil jsem se, ať do hada začnou kousat hlava nehlava - sice to nemusely být ty nejhlubší rány, ale i v malých četných rankách dokázala být síla! Aseti jako by mne vyslechla, nicméně Newlin to vydumal jinak. Jako vždy vymyslel ptákovinu, která vypadala dost krkolomně... Avšak věřil jsem, že to vyjde. Newlin přeci nebyl hloupý. Snad. (// )
Vyvalil jsem oči a zahučel. Musel jsem se nad tím pozastavit. Zmizel právě v útrobách Arrthela?! Zachroptěl jsem, panenky se mi zúžily a mé maličkosti došlo, že lijána přidělaná na zubu nehnila. Tak co, potvoro, už nejsi takový frajer, huuum?! Zasmál jsem se a zase rozjel svou teleportační taktiku.
Hrklo to ve mně, když se Wolfganie rozhodla žíhanáče napodobit. Musel jsem však věřit, že všechno dopadne dobře. Nesměl jsem se bát, Wolfganie přeci musela vědět, do čeho se pouštěla. Darkie stihla vytvořit jedovaté bobule, které hadovi hodila do chřtánu jako jakýsi předkrm ještě než do něj vlci vlezli. Taktéž jsem stihl zahlédnout nějakou ohnivou střelu, ale netušil jsem, kdo přesně ji vyprodukoval.
Tak jdeme na to, posledních pár chvil boje! povzbudivě jsem si pomyslel a dal se do ještě urputnějšího bodání.

Zastříhal jsem ušima, doneslo se k nám totiž žalostné vytí Allairé, jenž had pomocí padlých stromů odřízl cestu. Zbylo na ní ochraňovat hvozd, pomyslel jsem si krátce. Na jednu stranu nám sice nemohla pomoci přímo zde, na druhou stranu ale mohla alespoň držet hlídku a ujímat se případných cizinců.
Pokývl jsem, když se Darkie zmínila o tom, že bychom na hada měli vytasit všechny své umy - především magické. Maple bleskurychl přitakala a chviličku na to už střílela na hada jakési ohnivé šípy. Vypadalo to opravdu účinně a mne dost zamrzelo, že jsem nevládl touto mocnou magií. Vlastně sám jsem dost dobře ani nevěděl, co vlastně má vlastní magie zvládne. Najednou jsem se zde cítil tak nějak zbytečný...
Koukl jsem směrem k Aseti a Duncanovi - vlk, jak se zdá, to vzal do svých tlapek. Jal se Arrthela urážet. Had si na pomoc opět přivolal vodu. Uhasil Mapleiny šípy a zchladil si rány. Z oka mu najednou kapala jakási směsice jedu a krve. Zem pod ním chřadla a hnila.
Newlin zareagoval bleskurychle, pomocí magie země hadovi vcukuletu zavřel tlamu lijánami. Posléze se po hadovi začal skoro až promenádovat - to už na něj ale Morfeus křičel, ať uteče. Alfa před hada totiž shromáždil stromy, pak do lián vpustil blesk.
Zamračil jsem se. Vím to, vím, že se můžu teleportovat. Jakto?! zmateně jsem si pomyslel a koukl na Aseti s Ganií. Cítily to taky? Taky nabyly nějakých speciálních schopností?
Potřásl jsem hlavou, Morfeus se zvětšil do obrovských rozměrů a zaútočil. Taky musím něco udělat! Zavrčel jsem a koukl na hada, který opět sykavě vybíral, koho sežere jako prvního.
Wolfganie mi zničehonic vlepila pusu na čenich a prohlásila, že mne miluje. stihl jsem jen říct: "Já tebe taky!" a byla fuč. Odskočil jsem stranou a zafuněl. "Hej, tady, tady!" pokusil jsem se zaujmout hadovu pozornost. "Na tebe křičím, slizká žížalo!" Zlověstně jsem se zasmál, jako by mi toto urážení dělalo radost. Na chvíli se na mne podíval, to už ale moje partnerka začala levitovat a posléze hadovi máchat ohořelou větví kolem hlavy. Zazubil jsem se, zatím to šlo dobře!
Též jsem se sebral kus žhavého klacku a díky své nově nabyté magii jsem hada postupně začal bodat různě po těle. Každou chvíli jsem se teleportoval a pokaždé do něj píchl z jiné strany. Tak se ukaž, zmetku jeden! Došlo mi, že naše nové magie nám seslal snad sám les, který chtěl, abychom ho bránili, jak nejlépe jsme mohli.

Akčně se k nám připojila Darkie, kterou též stihla smáčet voda. Bezva, hezky se rozrůstáme! energicky jsem si pomyslel. V hlavě mi to začalo pořádně šrotovat. Neuniklo mi ale, že se s Wolfganií dala do řeči - ptala se jí, jak jí je. Zvědavě jsem čekal na odpověď, jenž měla vyjít z tlamy mé partnerky. Snad je jen mírně vyčerpaná z té cesty za Smrtí, zadoufal jsem, když šedočerná vlčice prozradila, že se jen cítí mírně slabě. "Kdyby něco, ozvi se." Olízl jsem jí tváře. Tohle nebyla nabídka, tohle byl spíš příkaz. "Nechci, abys přišla k úhoně," špitl jsem jí do ouška.
Darkie na nic nečekala a využila svou magii - mohutnými kořeny hada na nějakou chvíli doslova uzemnila. Mezitím k nám doběhlo spoustu dalších vlků. Skvěle! Zahlédl jsem Maple, jenž se přihnala odněkud ze severovýhchodu, chvatně ohřála vzduch, aby nám srst vysušila. Na děkovné scénky nebyl čas. Ostatně já si vlastně ani nebyl jistý, jestli se to stalo jejím přičiněním, neb se tu náhle objevila Aseti s jakýmsi Duncanem v patách. Černý vlk se mi už od prvního pohledu nelíbil, nicméně neměl jsem nyní čas ho šuplíkovat do svých pomyslných záložek v mysli. "Zničehonic vylez z řeky a nárokuje si naše území," zavrčel jsem na osvětlenou pro všechny, jenž se tázali, co se zde vlastně dělo. Wolfganie posléze dodala, že se s námi snad Duncan vrhne do boje. Přeci jen se už prý mohl pyšnit titulem člen smečky Sarumenské.
Na scéně se objevil i Morfeus s Newlinem. Tohle už je lepší! Teď máme pěknou šanci! nadějeplně jsem si pomyslel. Hned na to jsem se přiblížil k alfě a stále naježen tak naznačil soudržnost. Morfeus totiž začal hada slovně napadat. A měl pravdu, tohle bylo přeci naše území. Věděl jsem, že se za něj budu rvát do posledního výdechu.
Podíval jsem se na Ganii a jemně se pousmál. Kdybych... Kdybych tady zemřel... Nebo snad ona... Odfrkl jsem si, nechtěl jsem přemýšlet nad takovými věcmi. Newlin se přidal k Darkii a vypomohl jí dalšími, ohebnými kořeny. Zatím to vypadá dobře, pomyslně jsem celou situaci zakřikl.
Had se jednoduše do kořenů zakousl. Nerozkousl je, vpravil do nich jed. Kořeny vcukuletu shnily. Suše jsem polkl. Je jedovatý. Tohle byl důležitý fakt. Kdyby kohokoliv z nás šikovně kousl, byl by s námi amen. Musíme se mermomocí vyhýbat jeho tlamě!
Zavrčel jsem, had totiž zničil další stromy. Vzápětí se představil jako Arrthel a pověděl nám o jeho záměrech. Wolfganie statečně prohlásila že se nevzdá, že se bude bít za celou smečku. Přikývl jsem a svůj pohled zaměřil na hada. "Nikdo z nás se nevzdá," zavrčel jsem. Bylo jedno, jestli to je nebo není pravda. Musel jsem se pokusit pozvednout morálku a hadovi ukázat, že nás zas tak jednoduše nezastraší.
"Vodní tvor," špitl jsem ke Ganii, která už se začínala zajímat o taktiku. "Je určitě náchylný k ohni." To znělo logicky, ne? Případně to chtělo vlastně cokoliv, co by mu utržilo fyzická zranění. Museli jsme být ale opravdu opatrní, každý had jako takový je prostě a jednoduše mrštný, tenhle navíc dosahoval obřích rozměrů.

//Snažila jsem se to co nejvíce zkrátit - v zájmu ostatních i Osuda. :D Jinak jsem pro, 2 dny zní rozumně.

Koukl jsem na Darkii a následně na Maple. Hnědá vlčice nám totiž sdělila, že i ona se rozhodla navštívit Smrt. "Dávej na sebe pozor," houkl jsem jejím směrem, než nám ještě stihla úplně zmizet z dohledu.
Poté jsem se usmál na Darkii. Už už jsem málem začal povídat něco dalšího - chtěl jsem nakousnout nějaké nové téma, které by rozproudilo konverzaci. Cosi mne ale zarazilo. Byl to prazvláštní pocit, divné svědění v žaludku. "Cítíš to taky?" nejistě jsem pohledem zaplul k Darkii. Celým lesem jako by se najednou vinul smrad rybiny. "To je zvláštní... Jde to z jihozápadu. Půjdu to raději prozkoumat." Spěšně jsem vykročil k řece Tenebrae. Cítil jsem to v kostech, určitě se blížil nějaký průšvih.

O pár minut později jsem to zahlédl. V řece se cosi zavlnilo, ale než jsem to stihl identifikovat, na scéně se objevila Wolfganie. Zalapal jsem po dechu, má partnerka štěkala jednotlivá slova a téže se snažila popadnout dech. Zamračil jsem se, jaký had? Kde? V řece?! "Wolfganie!" křikl jsem jen, načež vlčice vytvořila jakousi vodní clonu proti vlně, jejímž původcem byl had. Pravdou je, že nás to neochránilo úplně, ale aspoň nás voda nikam nesmetla.
Svižně jsem se oklepal a zcela automaticky naježil. Panenky se mi zúžily. "Výborně, drahá," přiskočil jsem a povzbudivě do ní drkl čenichem. "Tohle je průšvih, potřebujeme posily," zavrčel jsem si spíše jen tak pro sebe. Vzdálil jsem se od řeky, mohutně se nadechl a co nejhlasitěji zavyl, abych upozornil všechny ostatní, jenž byli roztroušeni po lese.

Po ujištění, že Maple vůbec neruším, jsem si jen blaženě oddechl. Nyní jsem s ní mohl nerušeně pokračovat v již nakousnuté konverzaci, aniž bych měl větší výčitky. Dostali jsme se k tématu Smrti - vlčici totiž překvapilo to, že se tam Wolfganie rozhodla vůbec dobrovolně zajít. "Taky jsem na ni neslyšel žádnou chválu," přitakal jsem, "ale mám takový pocit, že ona umí něco, co Život ne. Sice dosud nevím, co přesně to je, ale kdyby všechny služby nabízel jen Život, pochybuji, že by vlci chodili i za ní," ušklíbl jsem se.
Jen jsem tiše pokyvoval, když Maple začala spekulovat nad tím, že je to tu pro Litai jednoduše nové. Když si vzpomenu na své počátky, též jsem se zde necítil být úplně ve své kůže. Notnou chvíli přeci trvalo, než jsem všechny poznal. Ale teď už je to v pohodě, vnitřně jsem se zatetelil. "Úplně ti rozumím," usmál jsem se.
Jakmile se k nám přidala Darkie, která se rozhodla vyzvídat ohledně nového člena, Maple jí stručně vysvětlila, o koho jde. Vzápětí se ale Maple pozastavila nad tím, že ani neví, jak vlastně nově přijatá vlčice vypadá. "Tak to vám garantuji, že i kdybych vám to neřekl, poznáte ji vcukuletu! Její vzhled je totiž asi to nejvýraznější, co jsem na ní doposud našel." Udělal jsem dramatickou pomlku, abych obě vlčice o to víc napjal. "Řekl bych, že víc jak polovina jejího kožichu má červenou barvu," prozradil jsem jim nakonec.
O chviličku později se Drkie jaksi samovolně rozpovídala o tom, jaké pocity má vůči Sarumenské smečce. Nikdo z nás ji nepřerušoval, já osobně jsem byl pro, aby se vlci prostě ze svých pocitů vypovídali, měli-li na to náladu. Bylo hezké poslouchat všechna ta pozitivní slova, jenž vyslovoval někdo, kdo se přímo zde narodil. "Vzaly jste mi slova z tlamy. Nebýt skvělého kolektivu, nemohla by tato smečka tak úžasně fungovat," shrnul jsem svůj názor.
Nakonec jsme se všichni shodli na tom, že Život je prostě úžasný, přemocný a přehodný. Jen jsem nadšeně přikyvoval na to, co obě vlčice konstatovaly, protože jsem s nimi absolutně souhlasil.
Opatrně jsem se zajímal o to, jak se vlastně Darkie celkově cítila, protože jsem moc dobře věděl, že ztráta blízkých vždycky strašně moc bolí. Kratičce jsem zavzpomínal na svou rodinu - matku, otce, celou bývalou smečku. Byly to hezké časy... "Tak to je dobře. Určitě víš, že kdybys cokoliv potřebovala, stačí říct. My tu pro tebe vždycky budeme, viď?" usmál jsem se na Maple a následně zavrtěl ohonem. Bylo důležité si navzájem pomáhat, a tady Darkie to teď neměla lehké. Když se ale zmínila o lovu, trklo mě to. "Mimochodem, když už jsi nakousla ten lov. Nevíš, jestli se někdo nezranil? Respektive Ganie mi nic nestihla říci a tady Maple si ničeho vědoma není." Ne, vážně jsem se nehodlal jen tak vzdát. Moc jsem chtěl vědět, jestli to proběhlo bez komplikací, protože to znělo skoro až nereálně. Věděl jsem, jak je lo vysoké nebezpečný, a skoro se mi ani nechtělo věřit, že se to v tomto případě obešlo bez bolestivých kopanců nebo pádů.

"Ach tak," pokývl jsem, když mi Maple sdělila, že si jen tak vyšla. "A neruším tě?" přeptal jsem se. Hlavou se mi mihl trochu stydlivý osten nejistoty - co když chtěla mít klid? Možná jsem moc zbrklý. Možná touží jen po chvíli, kdy by mohla být sama... Určitě chce odpočívat! Jsem to ale nezdvořák, vnitřně jsem se peskoval.
"Ano ano," zasmál jsem se, když Maple zjevně vyvodila to, že mým informátorem se stala Ganie. "Tak to zní skvěle," uznal jsem, když jsem se dozvěděl, že se rozdělili na dvě skupiny a obě ve finále ulovily to, co ulovit měly. "Přiznám se, že Wolfganie mi maso opravdu donesla, ale byla jako vítr! Nestihl jsem se jí na nic zeptat," ušklíbl jsem se. "Prý se rozhodla zajít ke Smrti," houkl jsem trochu nejistě. Moc se mi ten nápad nelíbil, samosebou jsem se o ni šíleně bál. Hned na to jsem jen chápavě pokývl, při lovu takto velkých zvířat vždy hrozilo, že někoho udupou, naberou na rohy nebo nakopou. "Hm, zkusím se k tomu ještě nějak dopídit," zářivě jsem se usmál. Opravdu mne zajímalo, zda-li všichni přežili lov bez úhony.
"Jojo, prošli jsme si hlavně sever lesa. Zdála se mi trošku zamlklá, ale to jistě bude jen prvotní nejistota," krátce jsem zhodnotil náš nepříliš důvěrně strávený čas. Koneckonců jsem vlastně ani Maple pořádně neznal, ale ta nevypadala, že by měla problém se se mnou pustit do konverzace.
Najednou se u nás zjevila další osoba. Mile jsem se usmál. "Ahoj, Darkie." Černobílá vlčice se též zajímala, jestli se s Maple něco nedělo. Cha, tak nejsem sám! Opravdu to zprvu vypadalo, jako by byla nějaká skleslá.
O chvilku později se dcera alf dotázala, jak to šlo u Života. "Hele úplně výborně," zavrtěl jsem ocasem. "On je prostě úžasný, dokonale mi zvedl náladu a..." šibalsky jsem zakoulel očima, přiklonil se k vlčicím a šeptl: "dokonce se cítím být silnější." Zastříhal jsou oušky, o poznání zase zvážnil a vlídně se pousmál na Darkii. "A co ty, jak se máš?"

//Včerejší post smazán Morfem, tak teda píšu náhradu.

Provedl jsem Litai převážně severem Sarumenu. "Nejdůležitější informací asi je, že se pitná voda nachází na severu. Zbytek, předpokládám, není moc podstatný. Přesto ale kdyby tě něco napadlo, určitě se ptej," mrkl jsem na ni.
Odněkud se u nás zjevila má milovaná Wofganie. Byla rychlá jako vítr. Dostal jsem hudlana, sdělila nám, že lov skončil úspěšně a přinesla mi kousek masa. "Děkuji ti, drahoušku," oplatil jsem jí polibek. Vzápětí však dodala, že potřebuje dojít ke Smrti. "Dávej na sebe pozor, zlato." Opřela si čelíčko o to mé a já přivřel víčka. Nemohl jsem se tohoto okamžiku nabažit, avšak Ganie ho ukončila dříve, než se mi líbilo. "Opatruj se!" houkl jsem ještě, když vzala do zaječích.
"Dáš si kousek?" mile jsem se pousmál a už začal porcovat večeři. Svoji část jsem hned na to zhltnul rychlostí blesku. "Asi se zajdu podívat blíže ke středu Sarumenu," oznámil jsem Litai. "Jestli chceš, můžeš jít se mnou. Nebo teda víš, kde mne hledat," zamával jsem ocasem a vykročil.
Ťapal jsem si to skrz mlhu a neustále větřil. Do čenichu mne udeřily známé pachy - některé byly spíše jemnější, některé silné, tedy dosti čerstvé. Zachytil jsem hlavně vůni Maple. A tak jsem se rozhodl se za ní stavit.
"Ahoj, Maple." Rozhodl jsem se na sebe upozornit, aby se mne náhodou nelekla. Vypadala zadumaně. "Co ty tady, takhle osamocena?" houkl jsem trošku starostlivě. "Doneslo se ke mně, že vám lov vyšel hezky," usmál jsem se. "Nikdo se nezranil?" vyzvídal jsem zvědavě.

//Snad nevadí, Maple, že se Noktík přifařil.

//No týýýý brďo. Hezké překvapení, Morfe. ^^ Všem, kdo byli povýšeni nebo dostali funkci moc moc gratuluju. A zároveň (podobně jako Ganie) žasnu, protože tohle jsem prostě nečekala. :D Noktík se bude snažit ze všech sil. A ohledně vlčátek... Nebránila bych se tomu. Nebo teda spíš lépe řečeno bylo by to úplnětotálněmegasuperultraboží!

Udělánkoval jsem malilinké krůčičičky a pokaždičké chvililince se ohlíďánkoval, jestlipak mě Litaiinka násleďankovala. Mezitím jsem se stále utápinkoval v závinkách mých myšlenčiček. Přemýšlinkoval jsem nad Wolganiinkou a tím, co se mezi námi odehrávinkalo. Doteď jsem snad ani nemohl uvěřínkovat, co se mezi námi stalo. Vždyť já jsem nikdy ani nesnil o tom, že bych mohl mít tak krásňoučkou, dokonaloučkou partnerčičku! Hlasitince jsem si poklnul. Najednou mě přepadly určité vizičky. Trošilinku jsem se zděsánkoval. Totiž na myslince mi vyvstanula představinka rodinčičky. A to bylo divňoučké, ne?! Uhh, copak to se mnou je? Viďánkoval jsem sebe, Wolganiinku a... Vlčátečka! Oklepánkoval jsem se, pokryla mě vrstvičika snížečku. Nevěděl jsem, co přesně cítinkovat. Měl bych být šťastňoučký? Vždyť jsem byli psolu sotva chviličku. Ale přesto jsem cíťánkoval, že ona je ta naprosto pravinká! Dokonaloučičká, miloučičká, krásňoučičká, rozuminká... Opravdu jsem ji milánkoval.

Cupitankal jsem si to po zamrzlinkovaté zemičce Sarumenského hvozdíčku. Čekal jsem na to, copak mi poví vlčinka Litainka. Prozatím se moc k povídáníčku neměla, ale já doufánkoval, že se to brzynko změní. Nechtěl jsem dlouho cestovat v tichoučké atmosféřičce. Ne, že by mi vadinkalo tichoučko, ale myslínkoval jsem si, že obecně komunikacinka je nejlepšinkovatější způsobíček, jak zabít ten časík, co jsme se procházenkovali. A krom toho jsem mocinky chtěl poznat Litaiin charakterek. Dlouho jsem si neudělánkoval kamarádíčka a tohle vypadalo jako nelpšinká příležitůstka, jak novinkého získat.
Zamyslínkoval jsem se nad tím, co mou osůbčičku v brzké dobičce čekánkovalo. Zároveň jsem doufánkoval, že lovíček dopadne dobroučce. Nemuseli nalivínkovat spousty jídličička, jen mi stačánkovalo, aby všichňoučci ve zdravíčku a klídečku přeili a vrátilinkali se domů.