Zdravím vás. Tak vy byste se rádi něco dozvěděli o tomto vlkovi? Dobrá, proč ne. Usaďte se a - Ne, nekoukejte jeho směrem! Tvařte se, že vám vyprávím o něčem jiném.
Přijdete blíže a chcete se s ním dát do řeči? Možná vás trochu zarazí jeho pohled, který dost často vypadá zamyšleně, smutně, či dokonce prázdně, bez emocí. Přesto vás to neodradilo a rozhodnete se uskutečnit svůj původní záměr? Pak se s největší pravděpodobností dočkáte úsměvu a opětovného pozdravu. Noktis se bude snažit vám vyjít vstříc, leč je pravda, že to pro něj bývá někdy nesnadný úkol. On je totiž takový ten typ vlka, který by se chtěl chovat asertivně a nevytvářet si vědomě nepřátele. Samozřejmě ale ví, že ne vždy je to možné.
Marně byste od něj čekali spršky slov, příběhů a zážitků. Když vyloženě nemusí, nemluví. Je spíše introvertní. Avšak nechápejte to tak, že bude odmítat s vámi prohodit byť jediné slůvko - tak to rozhodně není. Když započne nová konverzace s někým neznámým, Nokt bývá velmi příjemný, milý a hlavně slušný. Nemá sebemenší problém vám pomoci, když ho požádáte; není jeho zvykem se k vlkům otáčet zády a tvářit se, že problémy ostatních nevidí. Ale nemyslete si, že by své dobrosrdečnosti nechal zneužít. On moc dobře pozná, když se ho vlk snaží využívat. V takovém případě s ním přestává komunikovat a nadále s ním již nemá zájem udržovat kontakt. Nikdy v sobě nepěstoval povýšené a povrchní chování, nikdy se nepovažoval za něco víc, za něco výjimečného. Vlastně si o sobě naopak myslí, že zapadá do davu, je obyčejný, v ničem nevyniká.
Je zdravě sebevědomý, leč nepříliš průbojný. Pokud se nejedná o záležitost, na které mu velmi záleží a je pro něj opravdu důležitá, většinou se přizpůsobí. Bez problému umí přistupovat na kompromisy, je ochoten daný problém řešit, komunikovat s oponujícím vlkem.
Stát se jeho přítelem není těžké. Ovšem jsou přátelé a Přátelé. Působíte-li na něj sympaticky, dobře se mu s vámi konverzuje a vidí ve vás upřímnost a nezáludnost, netrvá to dlouho a nazve vás svým přítelem. Ale získat si to opravdové Přátelství – to je mnohem těžší. Žádný návod na to není. Řekněme, že nejdřív byste museli projít tím prvním stupněm, kdy vás poznává a kamarádí se s vámi. A pak? Dál už tomu musíte jen nechat čas, nijak jinak to urychlit nejde. Noktisiel si skutečných přátel nadmíru váží a ze všech sil se snaží jim oplácet vše, co oni dělají pro něj. S bandou blízkých vlků dokáže být mnohem víc extrovertní a uvolněnější. Odváží se s nimi vtipkovat, dělat jim naschvály, přátelské žertíky, dobírat si je a mluvit s nimi víc ledabyle – upřímně, bez příkras a hlavně se nebojí ukázat širokou škálu svých emocí, které má tendence před méně známými vlky krotit a neukazovat ve své vší kráse. Pro dobro svých blízkých by se rozkrájel. Chce jim být oporou, důvěrným vlkem, který vždy rád pomůže. A přesně tyto pocity by naopak i on chtěl cítit k jeho nejbližším. Noktis je tvorem skromným, kterému ke štěstí stačí zdraví jeho přátel a rodiny.
Nokt má velmi dobrou paměť. Je tu ale háček. Do mysli se mu v drtivé většině případů mnohem lépe zaryjí negativní, zlé nebo smutné události. Má pak tendenci si je v hlavě znovu a znovu přehrávat a uvažovat nad tím, co mohl udělat jinak, aby se to nestalo. I to je jeden z důvodů, proč tohoto vlka nemálo krát sužují smutné a zlé myšlenky, v těch horších případech dokonce deprese.
Mezi jeho špatné vlastnosti rozhodně patří lajdáctví. V minulosti se často stávalo, že problémy začínal řešit až na poslední chvíli; doufal, že se to vyřeší samo. Dalo by se říci, že před nimi vlastně utíkal. Ví, že to není zrovna nejšťastnější řešení, ale nemůže si prostě pomoci. Tohle k němu patří. Dnes už tak moc nezodpovědný není, ale že by vše plnil na 100 % a vždy včas? To se o něm opravdu říci nedá. Ono totiž záleží na důležitosti jeho povinnosti. Pokud je to něco, kvůli čemu se svět nezbortí, nehrne se do toho tolik, jako kdyby to bylo něco, co je důležité třeba pro jeho přátele.
Noktisiel není lhář. Tato vlastnost je mu silně proti srsti. Ke lhaní se uchyluji jedině tehdy, nechce-li zranit něčí city. Jedině v takových situacích říká polopravdy či odpovídá vyhýbavě a neurčitě. Jinak je čestný a upřímný. Má dobře vyvinuté sociální cítění, dokáže se do vlků vcítit a snaží se jim porozumět. I přes to se občas stává, že když se mu přihodí něco zlého, tato jeho vlastnost jde stranou a on se začíná utápět v sebelítosti. V takových momentech potřebuje mít po boku někoho, kdo mu do očí řekne, jak se chová. Noktis by se v takových chvílích možná dokonce s oním vlkem dokázal pohádat a tvrdošíjně si stát za svým. Ale časem, když bolest a smutek ustupují, se jeho povaha opět vrátí do normálu a on si uvědomí, co dělal špatně a pravděpodobně se to bude snažit napravit.
Nokt je statečný a spravedlivý. Dokáže se postavit na stranu slabších a ukřivděných a nějakým způsobem bojovat proti útlaku a bezpráví. Avšak to neznamená, že horlivě vyhledává jakékoliv příležitosti pro boj a šarvátky. Není rváč ani provokatér. Spory se snaží řešit rozumem a komunikací. Leč stává se, že nastanou situace, kdy se souboji prostě vyhnout nemůže. Ve rvačkách není nikterak špatný, umí využívat výhody prostředí, snaží se taktizovat. Je hbitý a obratný, což se nezdráhá v případě potřeby využít.
Hierarchii je schopen dodržovat. V alfě by chtěl vidět nejen nadřízeného vlka, ale hlavně i přítele, který Noktise nebere jen jako 'poddaného', ale rovnocenného parťáka. On sám je pak schopen být někým, kdo má ostatní pod velením. Ale – jak již bylo výše zmíněno – určitě to neznamená, že svá rozhodnutí považuje za ta nejlepší a bezchybná. Nechá si poradit, ukázat věci z vícero úhlů pohledu.
Nokt rozhodně nepatří mezi nějaké výrazné osobnosti. Je průměrně vysoký, obyčejně zbarvený. Jediná věc, která by vás při bližším pohledu do jeho tváře možná zaujala, je jeho pravé oko, které působí vybledlým dojmem. Tento jev způsobuje částečná slepota.
Noktisiel je mladým vlkem, jehož povaha se stále tvaruje a mění. Dělá chyby, není dokonalý. Snaží se však vždy poučit a chybné skutky již neopakovat. Ani zdaleka není jisté, jak moc se v budoucnu změní.
Oh, rychle zpátky na nohy, jde naším směrem! Nasaďte úsměv a tvařte se, že tohle všechno o něm nevíte.

Příběh našeho vlka začal jen pár hodin po poledni v jednom ze sychravých listopadových dnů. On a jeho bratr Therion byli synové gamma páru Belgaardské smečky, jež sídlila v oblasti smíšených lesů. Stali se prvními a zároveň posledními potomky vlčice Larantés a vlka Essontéa. Oba měli ve smečce funkci lovců, předpokládalo se tedy, že Noktisiel i Therion budou k tomuto zaměření svými rodiči vedeni.
Prvorozený Noktis měl velmi tmavý kožíšek, který se s věkem ve spodní části těla začal zesvětlovat. Na jeho těle převládaly bílé, šedé a černé chlupy. Zatímco Therion byl zbarven hnědě, podobal se tedy více své matce.
Smečka jako taková byla velmi, velmi rozrostlá a čítala opravdu mnoho členů. Larantés se stala vlčicí, která tento rok porodila nejméně vlčat. Jí ani Essontéovi to však nevadilo. Věděla, že své dva syny bude milovat dvakrát tolik, co ostatní vlčice každého ze svých šesti či vícero potomků.
Naši dva bratři rostli jako z vody a co nevidět již měli opustit bezpečí nory a poznat okolní svět. Larantés se na ně usmála: „A pamatujte: nikdy se nevzdalujte sami příliš daleko!“ Nokt i Therion přikývli a následovali svou drahou matku. S každým krokem se blížilo světlo a jas, který působil jako něco nadpřirozeného. Táhlo je to jako magnet. Noktisiel to nevydržel; z kroku zrychlil do klusu. A bylo to tu. Noru i Theriona nechal za sebou a užasle se rozhlížel kolem sebe. Tolik zvláštních věcí! Jeho pohled upoutaly holé stromy. Němě vydechl. „Páni,“ zašeptal. Konečně se ohlédl za sebe a pozoroval reakce Theriona, který, zdá se, byl ohromen stejně jako on. Udělal pár kroků zpátky ke svému bratříčkovi. „Tak kam půjdeme nejdřív?“ Dál se rozhlížel, dokud nezahlédl partu starších vlčat. Nejistě zamrkal a ustoupil – tak, aby se před jejich zvědavými pohledy schoval za Therionem. Nokt byl totiž menší než on, a tak si z něj udělal tak trochu štít. Jenže mu to bylo houby platné, vlčata už se blížila k nim.
„Nazdár, vítejte ve smečce!“ smála se malá černá vlčice. „Co koukáte, jako byste viděli člověka?“ Očividně měla z jejich vyjukaných pohledů srandu. „Ehm... Co je to člověk?“ Byl to Therion, který se statečně zeptal. „No jo vlastně, vy to ještě nevíte.“ Tentokrát promluvilo hnědé vlče. „To je takový děsivý tvor, hodně vysoký, který nemá srst a pohybuje se jenom po zadních.“ Chudáci naši dva bratři sotva vylezli z nory a už se jim do uší řinula strašidelná slova o tajemných stvořeních. Noktis nejistě polkl a koukl na svého bratra, následně na vlčata. Přišlo jich nejméně osm. Takový malý gang. „Tak co, jdete si s námi hrát, nebo tu budete jen tak stát?“ ozvalo se od někoho, koho náš malý Noktisiel ani neměl možnost přes ostatní vlčata vůbec vidět. „Jdeme,“ vypadlo z něj. „No bezva! Tak šup! Pojďte za námi,“ ozvala se znovu černé vlčice. A tak se Nokt i jeho sourozenec vydali s tou partou kamsi k nedalekému jezírku, kde byli rovnou obeznámeni s velmi zvláštní věcí. Ostatní tomu říkali voda. Ono to totiž vypadalo, že se na to dá šlápnout, ale jakmile se toho Noktis dotkl, zavlnilo se to a jeho packa se kamsi ztratila. Zděšeně ji vytáhl ven a nedůvěřivě si tu vodu prohlížel. Byla divná. Studená. A mokrá!
Ostatní vlčata jim začala vyprávět, jak to ve smečce chodí. Pravda byla, že se zas tolik nových věcí nenaučili, neboť Larantés i Essonté jim již v noře vše důležité vysvětlili. Noktisiela napadalo nemálo otázek, ale zdráhal se je vyslovit nahlas. Bylo toho na něj prostě příliš. A ani Therion se neměl k mluvení.
Vlčata ovšem nechtěla jen tak ztrácet čas; vyzvala je ke hře na babu. V rychlosti jim vysvětlila, oč tu běží, a hned se dali do hry. Malá černá vlčice měla babu. Noktis s Therionem rychle prchali. Ani jeden z nich se nechtěl příliš vzdalovat od toho druhého, drželi při sobě. Černé vlče jako by mělo stále smůlu, všichni mu dokázali utéct, přechytračit ho. Najednou se rozběhlo k našim dvou vlčkům, načež se Nokt dal rychle na úprk, přičemž se ale připletl do cesty svému bratru a chudák Therion kvůli němu zakopl. Díky škobrtnutí skončil na zemi nejen on, ale i černá vlčice. „Chachá, máš babu!“ smála se a vrtěla ocasem. Hbitě vyskočila a vzala nohy na ramena. Therion se vstáváním nespěchal. Zmateně koukl na spoluhráče, kteří na něj vyplazovali jazyky z bezpečných vzdáleností. Z nenadání vystartoval. Jistě vás nepřekvapí, koho si určil za cíl. Noktisiel na nic nečekal a dal se na útěk. Tlamičku měl zkřivenou do úsměvu. Každou chvíli otáčel hlavu a sledoval svého bratra, který se k němu rychle blížil. Therion na něj vyskočil a napodobil černé vlče: „Máš babu, Nokte!“ Šedý vlk zmateně těkal očima mezi ostatními vlčaty. Komu to má předat? Nikoho přeci nezná! Nejistě koukl na brášku. Ten se na něj usmál, jako by ho chtěl podpořit. Noktis se tedy dal znovu do pohybu. Spontánně se zaměřil na písčitě zbarvené vlče, které se tu nějakým záhadným způsobem objevilo. Předtím tu určitě nebylo. A nyní na Nokta zděšeně koukalo, ani se nepohnulo. Očividně se přišlo jen podívat, nikoliv zapojit do hry. Noktisiel k němu doběhl, zvedl packu, dal mu babu a utíkal rychle pryč. Vlče se mlčky zvedlo – nikterak hbitě či odhodlaně – a dalo se do běhu. Bylo dosti při těle, nikoho tedy nemohlo dohnat. Ostatní se mu posmívali, uráželi ho. Noktis si toho nemohl nevšimnout. A přišlo mu to nespravedlivé, ošklivé. Vlče to rychle vzdalo, svěsilo hlavu a s mumláním odešlo pryč. „Jak se jmenuje?“ zeptal se Nokt opodál stojícího bílého vlčete. „To je Finnur. Náš špekoun,“ zasmálo se. „On toho sežere dvakrát tolik co o dva měsíce straší vlčata,“ prsklo posměšně a odběhlo kamsi pryč, neboť babu už měl někdo jiný. Noktis se ohlédl na Theriona. Ten vypadal, že si povídá s tou černou vlčicí, která měla babu jako první. Chviličku váhal, ale nakonec vykročil.
Potichoučku následoval písčitě zbarvené vlče. „Ehm,“ ozval se a béžový vlček se na něj otočil. „A-ahoj,“ řekl a Noktisiel se na něj usmál. „Ahoj, já jsem Noktis.“ Vlče na něj zvědavě koukalo. „Já se jmenuju Finnur.“ Nastalo trapné ticho. „Kam to jdeš?“ Možná příliš troufalá otázka. „No-já-... Za rodiči. Asi.“ Nokt natočil hlavu na stranu. „Ty si nechceš hrát na babu?“ Finnur si povzdechl: „Já? Ostatní vlčata ze mě mají srandu.“ Noktisiel se přívětivě pousmál: „Protože jsou hloupá.“ A těmito slovy započalo přátelství, které mělo trvat ještě velmi dlouho.

Nokt i Therion dál nezastavitelně rostli. Oba bratři mezi sebou měli velmi dobrý vztah, občas si dělali naschvály a rošťárny, většinu času ale táhli za jeden provaz. Opravdu si rozuměli, podporovali jeden druhého. Noktovi neušel Therionův zajímavý povahový rys. On si totiž na nějakou dobu našel vlče, s kterým trávil snad všechen svůj volný čas a velmi se o něj zajímal. Přesto však na Noktisiela nezapomínal. A vždy, když byl Therion zrovna pryč, Nokt si hrál s Finnurem. Později se k těm dvěma přidali další dva vlci. Byli jimi tmavě hnědý Ghariolus a světle hnědý Zakar – oba byli asi o čtyři měsíce starší než Nokt a Finn. O to víc působila tato parta zvláštněji.
Avšak byla tu jedna věc, která ho vcelku mrzela. Jejich otec s nimi netrávil příliš mnoho času. Essonté i Larantés se účastnili smečkových lovů, přesto se jim matka věnovala mnohem více. Právě ona je učila lovit, vysvětlovala jim taktiky a prozrazovala různé fígle. Essonté trávil mnoho času mimo území smečky. Buď lovil, byl na průzkumu a špehoval dění v nedaleké smečce, nebo... Co dalšího mohl vlastně dělat? Noktis to upřímně nechápal. Bylo to pro něj záhadnou. A moc si přál, aby se svým otcem mohl být častěji a déle. Přesto ho miloval a viděl v něm svůj vzor.

Bratrům už byl skoro rok, když se jim barva oček začala měnit. Noktisiel však tak trochu cítil zklamání – jeho oči jen ztmavly. Avšak Therionovy se ze zlaté změnily na jasně modrou. On tedy vládl magií Vzduchu. Jenže co Nokt? Co znamenala jantarová barva? Ať se snažil sebevíc, nemohl na to přijít. Bratr i jeho přátelé se mu snažili všemožně pomoci. Marně. Smířil se tedy s tím, že žádnou magií nevládne.
Možná právě nepřítomnost magie i otce byly důvody, proč se tento vlček uzavíral čím dál víc do sebe. Začínal se toulat co nejdál, na samotné hranice teritoria smečky. Sám. Přemýšlel, představoval si, co by kdyby. A tak se stávalo, že se k Therionovi, přátelům a rodičům vracel až večer, někdy i těsně před půlnocí. Finnur se snažil vyzvídat, co se děje, ale moc se toho nedozvěděl. A Noktisiel přestával s okolním světem komunikovat.
„Co se děje, Nokte?“ Světle modré oči na něj zvědavě hleděly.
„Nic,“ odpověděl a pohledem uhnul kamsi do strany.
„Kecáš. Nejsem hloupý, vidím, že tě něco trápí.“
„Já to nechápu. Proč se tváří, jako bychom byli vetřelci v jeho životě?“
„Mluvíš o otci?“
„O kom jiném asi?“
„Kde jsi byl včera dopoledne?“ Therion po kratičké odmlce změnil téma.
„Proč?“ odpověděl otázkou.
„Měli jsme přeci domluvený smečkový lov. Věděl jsi to den dopředu. Čekali jsme tam na tebe.“
„Já zapomněl,“ povzdechl si. Chvíli bylo ticho.
„Jasně,“ ušklíbl se Therion a provokativně kousl svého bratra do ucha. Nokt vycenil zubiska a ohnal se po něm, přičemž ho hnědý vlk pustil a pobaveně se zasmál. Ani jeden z bratrů taková gesta nebral vážně, bylo to jen neškodné popichování se. Therion pokývl a tiše odešel za jistou bílou vlčicí. Noktis se za ním ohlédl. Bylo teprve pár hodin po rozbřesku. Většina vlků spala, vzhůru byli spíš mladí a některá vlčata, která plánovala lumpárny. Porozhlédl se kolem sebe, jako by se chtěl ujistit, zda-li ho někdo nesleduje. Pak se sebral a vykročil opět pryč od smečky. Finnur ho ale sledoval. A byl to takový prevít, že dokonce předtím vzbudil Ghariola i se Zakarem, kteří by teď spokojeně spali. „Finnure, ty pako jedno. Víš přece, že se Nokt poslední dobou necítí být ve své kůži,“ pověděl rozespalý Ghariolus a hned na to zívl. „Špehování není správné,“ přidal se poněkud upjatě Zakar.
„Já vím. Ale koukněte na něj. Je tááák smutný. A mě by zajímalo, kam se vždycky vypaří,“ protestoval Finnur. „Jsem pak z jeho nálady taky celý špatný.“ Z jeho slov se řinula upřímnost. Tento vlk rozhodně neměl zlé úmysly. „Tak pojďte,“ pobídl ty dva a dal se do kroku.
Noktis nikam nepospíchal, šel klidně, mlčky, soustředěně. Pravděpodobně ho stále sužovaly chmurné myšlenky. A trojice vlků se držela za ním v bezpečné vzdálenosti. Sem tam se museli pořádně přikrčit, když se šedě zbarvený vlk poohlédl a zvědavě nastražil slechy k okolní krajině. Zastavil a zavětřil. Šel proti větru, který k němu donesl zajímavý pach. Byl to někdo cizí. Určitě ne člen Belgaardské smečky. Překročil konec lesa a opustil tak oficiální teritorium. Jeho přátelé se zde museli zastavit, na otevřené louce by si jich Nokt ihned všiml. Finnur ale nervózně koukl na Gharia a Zakyho. Cítili ten pach.
Noktisiel se jim začal ztrácet z dohledu. Již nekráčel se skloněnou hlavou – byl v pozoru. Když tu konečně zahlédl vlka, který mu šel v podstatě naproti. „Nazdar, prcku,“ pověděl bílý vlk s rudýma očima. „Zdravím,“ slušně odvětil Nokt. „Pročpak se touláš mimo území smečky?“ Jeho hlas zněl samolibě, drze. „Copak nesmím?“ ohradil se jantarooký. „Ale kdeže, nečerti se na mě hned. Já přeci nic takového neřekl,“ zasmál se sněhově bílý a následně se na něj zamyšleně zahleděl. „Někoho mi připomínáš. Ten tvůj kožich... Pověz mi: říká ti něco jméno Essonté?“ Noktisis se zamračil. „Á, tady se někdo prozradil,“ opět ten egoistický smích. „Tak povídej. Je to tvůj tatík? Děda? Strejda? Proč mlčíš? Stydíš se snad za něj?“ Nokt zavrčel: „Za svého otce se nestydím.“ Až když ta slova vyřkl, uvědomil si svou chybu. „Tatík, povídáš.“ Na bílé tváři se objevil zlomyslný úšklebek. Bílý ocas se zvedl, srst za krkem se naježila, tlama odhalila lesknoucí se tesáky. Jasný signál pro Noktise, který postoj napodobil. „No tak se ukaž, chytráku,“ pobídl ho Bílý a s trhnutím na něj vystartoval. Noktisiel rychle uskočil stranou, ale bylo to jen o fous. „O co ti jde?“ zavrčel. „Chci se jen trochu pobavit,“ pověděl rádoby mile, usměvavě a znovu se po něm ohnal – tentokrát úspěšně. Jeho zuby se zakously do šedého krku. Noktis vyjekl.
Tento zvuk se donesl do uší jeho přátelům, kteří se nejistě začali po sobě ohlížet. „To byl Nokt?“ s obavami v hlase se Finnur optal Zakara. „Nevím,“ odpověděl mu. „Co když se mu něco stalo?!“ Finn zdešeně vytřeštil oči. „Musíme mu pomoct. Musíme...“ Gharius ho přerušil rázným 'pšš!'.
To Noktis schytal další ránu do tváře. „Teda Essonté, to ses moc nevyznamenal,“ nahodil provokativně Bílý. „Čekal jsem něco lepšího,“ odplivl si před Nokta a znovu vyskočil. Noktisiel rychle ucouvl a bez váhání konečně provedl svůj první výpad. Bílý vlk – poněkud překvapen – sebou zběsile cukl a z Noktova sevření se rychle vymanil. Na nic nečekal a útok opětoval, jenže to už ho měl syn Essontéa přečteného. Místo toho, aby uskakoval, se naopak vší silou vrhl proti rudookému, do kterého se pořádně opřel. Vlk naprázdno zacvakal zuby a kratičce zavrávoral. Toho šedý vlk využil a vrhl se na jeho hrdlo. Tentokrát stiskl pevněji a zuřivěji a Bílý už musel pořádně zabrat, aby se z jeho sevření dostal. Avšak povedlo se mu to a Noktise hbitě přišpendlil k zemi. „Už mě to přestává bavit,“ zasyčel a v jeho očích se zlověstně zalesklo. Noktis sebou škubal, vrčel a ježil se. „Pšš, přestaň, no tak! Uklidni se už!“ přikázal Bílý a Nokt neochotně poslechl. Plný nenávisti upřeně hleděl vlku do očí. Byl to jen zlomek vteřiny – koutek tlamy Bílého se pozvedl a do jantarového pravého oka se najednou hrnul proud ohně. Noktis vyjekl ze všech plic. To už se k nim tryskem blížila jeho banda. „Nokteee!“ zoufale vykřikl Finnur a ještě zrychlil. Bílý zpozorněl – vlk pod ním tak dostal příležitost postavit se zase na nohy. Šedě zbarvený vlk byl ale tak moc omámený, vrávoral, hrbil se. Bílý již neútočil, jen pobaveně hleděl na to utrpení. Finn, Ghario i Zakar prudce zastavili u Noktisela, který stále naříkal. Všichni tři se naježili a postavili do výhružného postoje. „Tak dojemné,“ pravil rudooký medovým hlasem a s ironickým úsměvem na rtech. „Nebojte, já už se pobavil dost. Tohle je můj vzkaz pro Essontéa,“ tiše, hrdelně se zasmál, pravým okem mrkl na Noktise a beze spěchu se dal k odchodu.
„Co si o sobě myslí?!“ zavrčel Ghariolus. „Nechte ho jít,“ pípl Nokt. „Jsi v pořádku? Ukaž se, zvedni hlavu!“ přikázal mu Finnur. Šedý vlk sykl a hlavu poslušně zvedl. Jeho přátelé zatajili dech. „Nevidím. Na to oko nevidím. Příšerně to pálí!“ pověděl skrze zatnuté zuby. „Hlavně to oko nezavírej úplně, okraje víček jsou spálené,“ pověděl Zakar. „Možná se ti zrak zlepší, až se to zhojí.“ Nokt ani Zaky této větě nevěřili. „Nezavírej ho, mrkej,“ zopakoval a Noktisiel zavrčel: „Zatraceně to pálí.“ Trhaně vydechoval. „Bude to dobrý,“ utěšoval ho Finnur. „Jak se mám teď vrátit ke smečce? Co povím otci?“ Ghariolus si odfrkl: „Copak ty můžeš za jeho spory mimo smečku?!“ Nokt na něj stočil zrak, jeho pohled byl zoufalý. „Nevím, co mezi ním a tím šíleným vlkem je. A myslím, že to vědět ani nechci.“ Nastal okamžik ticha, nikdo neměl co říci. „Jen by mě zajímalo, jestli si otec vůbec všimne, že jsem pryč.“ Finnur si povzdechl: „Takhle nemluv. Nedělej hlouposti, vrať se s námi ke smečce. Třeba se tím všechno vyjasní.“ Noktis zavrtěl hlavou. „Nemůžu se tam vrátit. A vím, že po vás ani nemůžu žádat odchod. Vzkažte mé matce a Therionovi, že...“ nestihl to doříci, neboť byl Finnurem přerušen: „Zapomeň, nás se jen tak nezbavíš. Jednou jsme banda, tak musíme držet při sobě!“ řekl odhodlaně, ale pak trochu tázavě koukl na Ghariola a Zakara. Ti ovšem nic nenamítali, dokonce přitakali. Noktisiel oněměl. Chtěl něco říci, ale hlas se ne a ne objevit. Nakonec tedy pokývl, naposledy se ohlédl zdravým okem na svůj rodný les a vykročil někam do neznáma.
Od toho dne se naše čtyřčlenná parta toulala světem. Nepasovaným vůdcem se stal Noktis – cítil potřebu se tímto způsobem tak nějak svým třem přátelům omluvit za to, že teď nebyli ve smečce a museli se stát tuláky. Postupem času se ale vztahy mezi nimi utužovaly. Noktisova rána se zhojila, zrak se mu sice vrátil, ale jen velmi, velmi matný. Musel se naučit žít s tím, že hlavou otáčí do stran mnohem více a častěji, aby mohl mít přehled o situaci. Jeho přátelé k němu přistupovali ze předu nebo z levé strany, nikdy zprava. A dokonce mu pomohli objevit jeho magii Předmětů.
Všichni vyrostli do zdravých jedinců. Největší a nejmohutnější z nich byl Ghariolus, který vynikal především silou. Druhý největší byl Zakar, který oplýval spíše atletickou postavou. Noktis s Finnurem byli ti nejnižší. Ovšem s úbytkem kořisti a příbytkem pohybu se z Finnura stal štíhlý, hbitý vlk. Vlastně to byl on, kdo tvořil to nejpevnější lepidlo celé party – jeho optimistické myšlení, vtípky a žertíky, upřímnost a bezelstnost. Noktisiel byl vděčný za přítomnost všech jeho parťáků. Zakar byl tím moudrým, zádumčivým, který nutil Nokta přemýšlet komplexně, vidět věci z vícero úhlů. A Ghariolus? Vtipný kolos, který Noktovi moc rád pocuchal srst a trénoval s ním boj.
Párkrát se jim stalo, že se dostali do křížku s vlky podobného charakteru, jako byl Bílý. Ale nenastala situace, kterou by společně nezvládli. Ovšem Noktise stále hryzalo svědomí za to, co udělal. Utekl bez rozloučení od matky, Theriona i otce. A jeho přátelé se pro něj také vzdali svých blízkých. Oni teď byli jeho rodina. Věrní, spolehliví.
Zrovna se uložili ke spánku pod skalním převisem. Třikrát se ozvalo 'Dobrou' a jednou 'Dobrou noc a sladké sny'. Ano, to se Finnur široce zazubil a následně ulehl vedle Noktise. Uběhly zhruba jen dvě hodiny, když se Nokt zničehonic probudil – úplně ve stejné poloze, jako když usínal. Zvedl hlavu a rozespale se porozhlédl. Finnur ležel kolmo k němu, rozvalený na zádech a se zadními položenými na jeho bedrech. Pobaveně se pousmál a velmi opatrně se postavil. Udělal těch pár kroků, aby mohl hledět na noční oblohu. Pozoroval hvězdy a přemýšlel o všem možném i nemožném. Kdo ví, co se mu zrovna honilo hlavou, když se otočil, usmál se na své přátele a pověděl: „Sbohem, Finnure, Zakare a Ghariole. Děkuji za všechno, parto.“ Dlouze vydechl, polkl a otočil se. Na zlomek vteřiny zaváhal, ale nakonec mlčky vykročil. Doufal, že to nebudou brát jako zradu. Protože tohle zrada rozhodně nebyla. Chtěl pro ně to nejlepší. Kdyby dál putovali s ním, jen by ztráceli čas. Teď si byli svými pány jen oni sami, nikdo jiný. Takhle to bylo správně.
A tak se náš drahý Noktis ocitl úplně sám. První dny byly nejhorší. Cítil se velmi nejistý a zviklaný, zda-li udělal správnou věc. Upřímně se mu po jeho přátelích stýskalo. Přemýšlel, co si o něm asi teď myslí. Věděl, že jeho odchod nejvíce poznamená Finnura. Ghario i Zaky to jistě pochopí snáz, Finnur se tím s největší pravděpodobností trápí a ještě dlouho trápit bude.
Uvažoval také nad tím, jakpak se mají Therion a rodiče. Jestlipak si na něj ještě občas vzpomenou? Tížil ho pocit viny a osamění. Kdyby tak udělal pár věcí jinak... Možná to nemuselo dopadnout tak, jak to dopadlo. Třeba by stále byl členem Belgaardké smečky a své blízké by měl u sebe. To všechno ale byly jen pouhopouhé spekulace, které se Noktisielovi honily hlavou, když vstupoval na půdu Gallirei.

Zajímavosti:
• Věc, která bije do očí, je jeho bledší pravé oko. Je na něj totiž téměř slepý. Není to tak, že by na něj vůbec neviděl, ale dokáže rozpoznat jen hrubé obrysy, světlo a tmu, ale o nějakých ostrých hranách a liniích zde vůbec nemůže být řeč.
• Kvůli nehodě se Noktisovi stává, že ho bolí v oblasti záprstí a zápěstí, když levou přední nohu přespříliš namáhá. Tupá bolest se dokáže rozšířit i do předloktí. Pak Noktisielovi nezbývá nic jiného než odpočívat a nohu co nejvíce šetřit.