Gallirea - Příspěvky uživatele

Měl v plánu jít vlčata hledat k Smrti, za kterou údajně Zurri šla. Ale než vůbec stihli vyrazit, přepadla ho nejistota. Copak by už nebyli dávno zpět, kdyby opravdu vyrazili za Smrtí? Touhle dobou už by museli být zpět. Vždyť to měli kousíček na sever, tohle místo vybírali právě proto. Muselo se něco stát, něco pokazit, něco zlého přihodit. Zase, jeho vlčata nepotkávalo od narození nic jiného, než neštěstí a smůla. A tak zůstal v lese, aby si vyčistil hlavu, promyslel co dál a hlavně kde hledat. Sníh musel veškeré jejich stopy odnést s oblevou a on neměl nic, podle čeho je hledat. Když k tomu všemu přiběhla Nelly s Namaari, hledajíc v něm oporu, na malou chvíli zkameněl. Nemohl ale Nelly zklamat, když sama tvrdila, že ho potřebuje víc než kdy jindy. „Všechno bude v pohodě. Musíme se jen oddat paní Smrti a ona nás navede. Musíme věřit,“ přesvědčoval Nelly, ale spíše přesvědčval sebe. Bylo snazší přenechat zodpovědnost mocné entitě, než ji nést sám. „Vyrazíme podél řeky na sever a uvidíme, kam nás zavede,“ rozhodl, otřel se Nelly o tvář a věnoval láskyplné drcnutí hlavou i malé vlčici. Byl rád, že tu s nimi byla. Tak nějak ji instinktivně zařadil mezi svá vlčata, asi právě proto, že tu byla od jejich narození a v tom zmatku kolem prostě zapadla. „Jsi v pohodě, Maari? Mrzí mě, že jsi u nás zažila jen chaos,“ broukl shovívavě. Sliboval jí tehdy, že jí zkusí pomoci najít cestu domů a místo toho se snaží po Galliree sbírá ta svá. A to ještě neúspěšně, protože aniž by si to sám uvědomil, jeden šedý kožíšek jim tu chyběl. Takže byli počtem ještě hůř, než začali. Ještě chvíli a brzo se svým štěstím ztratí i Namaari. A to by se Nelly složila už úplně.

Vodopády (přes ostružinovou) >>

17. 04. 2025 - značkoval Nagesh; https://gallirea.cz/index.php?p=javorovy-les#post-236717
Další značkování: 17. 06. 2025

Stačilo jedno slovo, aby se mu na tváři roztáhl upřímný úsměv. Tady, zopakoval si v duchu. Zůstane tu s nimi, už ho zase neztratí. Svým způsobem měl Draven ohromný dar. Každé slovo, které z něj vyšlo, mělo pak daleko větší váhu. „Vítej doma, bráško,“ zavrtěl strakatý ocasem a už teď se těšil na to, jak živo tu bude. Vlčata si Dravena jistě zamilují a o Nelly vůbec nepochyboval.
Následovalo představování a velké seznamování, které se neslo v pohodovém duchu. Draven to s vlčaty uměl a natož že minimálně jeho synek nikoho dalšího neznal, přijal novou návštěvu dost dobře. Dokonce se hned zajímal, jestli tu zůstane. „Mhm,“ přitakal s úsměvem a dodal: „Není to skvělé? Konečně jedna velká šťastná rodina, tak jak to mělo být.“ V dobrém rozpoložení by Dravena nejraději představil všem ve smečce, ale velice rychle se ukázalo, že takové štěstí mít nebude. Zurri totiž vzala vlčata hledat Tartarose krátce po tom, co opustili úkryt. „Cože?“ vyhrkl ze sebe, samým překvapením o něco vyšším hlasem než normálně. „Vždyť je měla v úkrytu pohlídat, než vyřešíme hranice. Do háje, ke Smrti je to jen kousek. Už měli být dávno zpět,“ poplašeně sypal ven vše, co mu přišlo na mysl. „No nic, musíme je najít. A vás dva z očí nespustím, takže to znamená rodinný výlet,“ rozhodl. Než ale odejdou, musel se postarat o hranice. „Počkejte chvíli tady, ještě označím hranice a můžeme vyrazit,“ omluvil se a odspěchal na kraj lesa.
Tentokrát to bylo podstatně rychlejší, než když les značili s Nelly. Hlavu měl plnou toho, co se mohlo trojici stát, že ještě nebyli doma. Vždyť se Tartaros vrátil velmi krátce na to, co se to celé událo. Kdyby bývali byli trochu trpělivější, nic podobného se stát nemuselo. Ale nemohl to Zurri vyčítat, dělala to, co považovala za nejlepší pro celou jejich rodinu. Nechtěla nechávat osud jejich syna na pospas. „Do háje,“ ulevil si, když mu v mysli vyvstanula vzpomínka na to, jak tuhá byla zima. Vždyť byli tak drobní, že by v tom sněhu zapadli. To je celou dobu nesla? Zavrtěl hlavou, nemohl na to myslet. Otřel se o strom, o druhý, tu a tam nadzvedl zadní. Musí být v pořádku, musí. Naše Paní, ochraňuj je a drž nad nimi ochrannou tlapu, přemýšlel usilovně a modlil se. Cítil, jak divoce mu tluče srdce.
(//Draven, Tartaros, Namaari)
Za chvíli byl za půlkou a než se nadál, hranice byly označené celé a on uháněl zpět ke skupině. Cestou ještě zvedl hlavu vysoko k nebi a zavyl, aby přivolal Nelly. Nehodlal jí ale říct ani slovo, nehodlal ji víc stresovat. Když doklusal zpět k dvojici vlčat a Dravenovi, pokynul hlavou směrem na sever, aby je vyzval k pohybu. „Mámě ani muk, nepotřebuje další stres. Jdeme na rodinný výlet,“ informoval všechny a sjel mrňata přísným pohledem. Kdo se jen prořekne, koleduje si o pořádný průser.

Draven na jeho návrh, že by tu mohl zůstat déle, nijak zvlášť nereagoval. Moc si přál, aby už neodcházel a zůstal v Javorovém lesíku s ním. Neviděl ho sice opravdu dlouhou dobu a ani si doteď pořádně neuvědomoval, jak moc mu v životě chyběl. Ale představa, že by se zase měli odloučit, byla opravdu nepříjemná. Patřil sem k nim, domů. A tak si jeho nenamítání vyložil po svém jako souhlas. Dravena ale více zaujal fakt, že má rodinu. „Mhm, partnerku Nelly a tři malé prcky. Narodili se tuhle zimu. Zest, Satori a Taros,“ zazubil se pyšně. Jak mohl jinak, když byli jeho největší pýchou. I v jeho bráškovi to vzbudilo viditelné nadšení, musel si s vlčaty rozumět. „Pojď, představím ti je,“ nabídl hned avybídl bratra k chůzi. Sám zamířil přímo k místu, odkud slyšel hlasy vlčat.
Když se ale optal na to, jak se měl on, nonšalantně mu černochlupý prozradil, že se bál. Stačilo jedno jediné slovo, které se Nagimu vpilo pod kůži. Úsměv Nagimu trochu povadl a zkoumavě si bratra prohlížel, s jakou lehkostí to z něj vyšlo. Musel mít začátek v životě opravdu krušný, ale z pozitivního tónu v jeho hlase doufal, že už je to vše za ním. „Taky jsem se bál. Byla hrozná zima a hlad. Ale tady ne, tady je jen radost,“ pousmál se na bratra. Byl tak trochu zaslepený tou radostí, co cítil teď. Úplně vypustil z hlavy to, že ještě nedávno oplakávali ztrátu syna a bojovali s obrovitou příšerou, která chtěla lesík srovnat se zemí. Štěstí z toho, že se jim synek vrátil a do toho všeho dorazil i Draven najednou zaplnilo jeho mysl. A tak nevědomky trochu lhal. Celé to bylo ale o perspektivě a nebýt těch smutných aspektů by nebylo to štěstí tak velké.

(//Taros, Namaari)
Netrvalo dlouho a byli na dohled dvěma vlčatům, která se tu sama bezstarostně bavila. „Ahojky, už jsem zpět. A vedu vzácnou návštěvu, strejdu Dravena. Je to můj bráška, kterého jsem skoro od narození neviděl,“ jal se představování s usmíval se od ucha k uchu. „Dravene, tohle je můj syn Taros a tohle je Namaari. V zimě se zatoulala, a tak tu u nás zatím bydlí, než vymyslíme co dál.“ Vypadalo to, že si oba prcci docela rozumí, což bylo skvělé. Jen si přišel trochu provinile, že se hledání jejího domovu aktuálně pořád odkládalo. „Teta Zurri je s ostatními pořád v úkrytu, nebo už vykoukli ven?“ následoval dotaz, na jehož odpověď bohužel nebyl připravený.

Ani si to neuvědomoval, že po celou dobu, co čekal na odpověď černého, zadržoval dech. Až když vyřkl jeho jméno vypustil dech a cítil, jak se jeho tělo uvolnilo. Byl to on, živý s zdravý. Koutky úst se mu roztáhly do širokého úsměvu, zatímco tlapky už ho samy nesly rychle k bratrovi, kterého takovou strašnou dobu neviděl. „Tak strašně rád tě vidím, bráško. Už jsem se bál, že tě nikdy neuvidím,“ zvolal vesele a pořádně se k bratrovi přitulil. Kdyby nebyl Draven takový vlk jako skála, asi by to s ním zacloumalo, s jakou silou ho vlk černobílý objal. Neměl tušení, jak moc konktaktní jeho bratr byl, ale znovushledání si to jednoduše vyžadovalo. Od té doby, co ho viděl naposledy, ho nemohl vypustit z hlavy.
Po chvíli, kdy se oba vlci pořádně přivítali, udělal krok vzad, aby si obra pořádně prohlédl. Matně si vzpomněl, že Nelly a Kaie asi nepotkal. Nebo potkal? Na tom nezáleželo, jeho novou rodinu pozná teď. Hlavní bylo, že je zpět v jeho životě a co víc, možná i doma. Nebo v to Nagesh minimálně tajně doufal. „Když jsem se vrátil, už jsi doma nebyl a nevěděl jsem, jak tě najít. Dobře, že tě osud zavál přímo sem. Tohle je můj nový domov. Tedy náš, s mou rodinou. Můžeš tu zůstat, jak dlouho jen budeš chtít. Je to tu krásné, úplně jiné, než kde jsme se narodili,“ mluvil rychle, páté přes deváté. Až mu došlo, že se ani nezeptal na to nejdůležitější. „Jak ses měl ty?“ optal se, zatímco ocásek se mu vesele pohupoval za zadkem. Nemohl z Dravena spustit oči, jako by nevěřil, že tu před ním opravdu stojí.

01. 03. 2025 - značkoval Nagesh; https://gallirea.cz/index.php?p=javorovy-les#post-234931
Další značkování: 01. 05. 2025

Sebevíc bylo znovushledání s Tartarosem srdceryvně dojemné, nemohl dál ignorovat fakt, že se jim tu spokojeně promenádovala příšera, kterou horko těžko zahnali. Možná kdyby bývala byla tušila, že tu smečka žije, nevtrhla by sem takhle neurvale a nenadělala tu takovou paseku. Jejich hranice celou zimu nikdo neoznačil, jelikož měli jednoduše jiné starosti. A to byl průser, když se měli tvářit jako smečka. A tak od synka odtáhl hlavu, ještě jednou se k němu tváří přitulil a pověděl: „Ani nevíš jak jsme vděční, že už jsi zase doma. Vše nám povíš, jen se musím postarat o to, aby nám sem žádní bubáci nelezli.“ Uvolnil tak prostor Nelly, aby se s jejich synkem dostatečně přivítala a potulila a sám na sebe vzal tu nezajímavou činnost. S rodinkou se pohledem rozloučil a vyrazil v rychlosti označit hranice.
Vykročil tak směrem, odkud vedly stopy příšery, aby zjistil, odkud sem vůbec vrthla. Ale když zašel pár metrů od skupiny, zjistil, že stopy z ničeho nic končí. Jako by se tu zjevila od nikud. „Jak je tohle možné…“ zamručel si pro sebe a stáhl ouška k hlavě. Celé to bylo nějaké podezřelé. Hlavní místo, odkud stopy vycházely, vypadalo jakoby… propadle? Jako by sem dopadla jako asteroid, ale od kdy proboha takové příšery lítají nebem? Celé mu to přišlo divné a hlavně pokud tomu tak opravdu bylo, nějaké značkování jim bude stejně k ničemu. Jestli si tu příšery lítají a padají na smečková území, to, že si je označí, už nic nezmění. Ale vlky to alespoň přesvědčí k pohotovějšímu odchodu. Vykročil tak podél rokle, která byla na samém dně úplně zamrzlá a proplétal se mezi kmeny stromů, které značil svým hustým zimním kožichem. Ještě nepřišla úplně obleva, to by teprve vyčesal pořádných chomáčků srsti, ale co naplat. Zatímco směřoval podél hranic více na sever přemýšlel, co asi potkalo malého Tartarose. Jestli si jej Smrt odnesla plánovaně a dala mu druhou šanci, nebo si ho naopak odnesla předčasně. Vzít vlčeti život hned takhle ze začátku se mu zdálo nesmírně kruté, a tak spíše doufal v možnost první. Doufal, že mu to synek trochu objasní, ale nějak mu nedocházelo, že je Tartaros ještě stále malé vlče, které z toho všeho asi nemá úplně rozum. Spousta otázek, které budou dospělí mít, zůstane tak nezodpovězena.
Pomalu se dostal až na západ, kde pohledem zabloudil k oceánu a v horizontu rýsujícímu se tropickému ostrovu, který v kontrastu promrzlé zimní krajiny působil neuvěřitelně pestrobarevně. Jako by tam svět neusnul pod bílou peřinou, ale spokojeně žil. Možná by se tam mohli někdy zastavit, až vlčata povyrostou. Musí být nějaký způsob, jak se tam dostat a trochu si prohřát zmrzlé těla. Po té šílené zimě si to patřičně zasloužili.
(//Draven)
Nakonec dorazil až na jih, kde ho ale do čenichu praštil povědomý pach. Bylo to, jako by ho praštila po hlavě neuvěřitelně silná vzpomínka z dětství, kterou ne a ne uchopit. Natáhl tak krok, aby co nejrychleji přišel téhle záhadě na kloub, až pod ním sněhová pokrývka urputně vrzala s každým krokem, který udělal. A pak najednou vrzání ustalo a on zůstal na místě stát jako opařený. Pohled stejně překvapený, jako když před malým momentem uviděl Tartarose, který se vrátil mezi živé. Vše se mu najednou vrátilo, všechny ty bolavé pocity, které měl s bratrem bohužel spojené. Nic hezkého spolu nezažily, jelikož se jim hned ze začátku cesty rozdělily. „Dravene?“ vyšlo z něj nejistě. Nebyl si jistý, jestli si vlka jen neplete. Nebo jestli ho vlastně bratr vůbec pozná. „Jsi to ty?“ Neměl paměť moc dobrou, obzvláště co se tváří týče. Byl tehdy opravdu malý, ale přísahal by, že to musí být on.

- ZNAČKOVÁNÍ ¬

- LOV ¬

Příšera byla úplně vyřízená. Nelly jí dávala svou vrozenou magií pořádně na frak a i z jeho pokusů jí co nejvíce oslabit byla dost špatná. Motala se kolem, naříkala, ale bylo poznat, že utichá. „Jdi!“ zakřičel na ní naposledy, než se příšera na místě otočila a utekla do háje. A oni měli svatý pokoj. Nelly hned na to přihopsala k němu a kontrolovala jeho stav. „V pohodě, ty?“ odpověděl ustaraně a začal ji pohledem přejíždět, aby se ujistil, že je v pořádku. Hlavně tedy po emoční stránec, jelikož se k ní díky bohu příšera nepřiblížila. Ale vypadalo to, že se drží, jak jen to jde. S úlevou se k ní tak mohl přitulit a na chvíli vydechnout, než se budou muset vrátit zpět. Co teď? Na to jí neuměl odpovědět. Sebevíc věřil tomu, že s Tartarosem není úplně konec, tak cítil v srdci to divné prázdno. Nechtěl se vracet zpět do reality. Během tohohle boje alespoň na malý moment dokázal zapomenout na to vše, co se událo. Když k němu ale najednou dolehl známý tenoučký hlásek, srdce jako by mu poskočilo. Pche, ono snad udělalo salto a rozbušilo se tak, že ho slyšel až v uších.
Pomalu, opatrně, s vypoulenýma očima se otočil na místo, odkud hlásek vyšel. A on tam byl. Stál tam ve sněhu, spolu s Namaari, a koukal na něj. „Tartarosi,“ vydechl, obláček ledové páry se mu odtáhl od pootevřené tlamy, která se pak zkřivila do úsměvu. Ale takového bolavého. Prošli si všichni takovým množstvím emocí, že už to prostě nevydržel. S pár velkými skoky doběhl k synkovi, kterého samým štěstím porazil k zemi a pořádně si ho k sobě přitiskl. Slzy jako hrachy se mu ronily po tvářích, ale jemu to bylo jedno. Měli ho zpět, tak jak doufal. Jeho přání bylo vyslišeno a jejich Paní jim ho vrátila. Opravdu byla všemohoucí. Tou dobou se ale (pravděpodobně) k hromadnému objímají přidala i Nelly, která uvolnil místo, aby se se synem mohla přivítat. Všechno se zdálo být tak, jak má být. Jen v úkrytu jim tři vlčci chyběli, jen o tom nevěděli.

// Osud post 3/4

Nelly naštěstí na jeho slova dala a dokázala se trochu uklidnit. Dost na to, aby mu pomohla zahnat další hrozbu před tím, než nadělá v jejich lese paseku. A že tahle masa ledu měla potenciál! Kdyby hodně chtěla, s lehkostí by pokácela půl lesa a rozmázla je oba jako bobule. Ale vypadala, že má dost. Jako by ji ovlivnila ta tuhá zima stejně, jako je.
Příšera bolestí řvala a řvala, čehož využila Nelly. Do tlamy se jí podařilo trefit vodními šipkami, které soudě podle zuřivého hulákání po lesech, udělaly své. Do toho přidala i tornáda, která vypustila přímo k příšeře. Nageshovi zase docházely síly, jakou koncentrovanou frustraci do týhle hromádky ledu napumpoval. A tak magií přestal působit a příšera se začala před tornády uhánět, přímo k černobílému, který vypadal vysátě. Překvapeně vypoulil oči a v tu ránu celý zmizel. Tedy, zneviditelnil se a utekl mimo cestu, kterou uháněla. V tu ránu se opět zviditelnil a jelikož už neměl žádné pořádné eso v rukávu, šáhl po staré dobré emoční újmě. „Táhni do háje, ty obludo. Neschopná, nepoužitelná a ubohá. Vždyť se ani jara nedožiješ. Do dalšího úplňku z tebe bude jen pitomá loužička,“ houkl po ní frustrovaně. V sobě pak cítil, jak ji to zasáhlo. Cítil, že jí ta slůvka a pocit marnosti, zoufalosti a studu vecpal přímo do té její průhledné ledově modré hlavy. Až se z toho sama zastavila a nevěděla, co má dělat. „Vypadni dřív, než ti k tomu pomůžeme a kaluž z tebe uděláme rovnou. Kša!“ vyštěkl po ní a na místě dupnul, aby dal důraz na to, že si nedělá srandu.

<< Javor

Osud post 1/4

Nagesh s Nelly opouštěli úkryt a vše, co Zurri plánovala, jim naprosto uniklo. Naivně si mysleli, že vlčice na vlčata v době jejich nepřítomnosti dohlédne a nehnou se z úkrytu, ale ta si jeho teorii vzala k srdci a hodlala Tartarose dovézt zpět domů. Nelly, ta o ní nebyla vůbec přesvědčena a stále propadala trudomyslnosti. Dokonce se jej snažila přesvědčit o tom, že realita je jiná, ale Nagesh si stál za svým. Hned co vytáhli tlapky z úkrytu se zastavil, významně se na Nelly podíval a pronesl: „Nelly, musíš mi věřit. Teď víc než kdy jindy. Vrátí se nám.“ Nemohl si být stoprocentně jistý, ale o tom jejich životní styl byl, ne? O naprosto oddané víře v moc jejich bohyně. A to teď museli udělat, oba. „Zkus se na tím zamyslet. Kdyby byl opravdu mrtvý, nezůstal by po něm popel ale… tělíčko. Tak jako u všeho, co opustí život. Smrt mi při návštěvě v létě říkala, že je možné zemřít a vrátit se zpět mezi živé. Je všemocná a my musíme věřit v jeji moc,“ naléhal na ni. Znělo to tak logicky, stačilo se té představě oddat a nenechat se stahovat žalem.
Teď měli ale jiné starosti, a to v podobě ledové příšery, jak se velice brzy ukázalo. A ta se nebezpečně blížila k lokaci, kde měli úkryt s jasným cílem – ničit a zabíjet. Neměl moc nad čím přemýšlet, musel prostě jednat. A tak k příšeře vyběhl, aby jí vlastním tělem zatarasil cestu a zabránil jí v tom, aby se přiblížila jen o kousíček víc. „Hej, táhni odkud jsi přišla,“ zahulákal, aby na sebe připoutal pozornost. Jak by se mu teď hodila nějaké magie od Života. Mrknutím oka by z ledové masy mohla být maximálně obrovitá kaluž. Ale ty on neuznával, a tak musel improvizovat. Cítí vlastně bolest, když je celá z ledu? Asi by měla, když je živá. Tlapami se pevně zapřel do sněhové pokrývky, vzteky zavrčel a veškerou frustraci, bolest a neprojevené emoce, které se v něm za ty měsíce nahromadily, proměnil v palčivou bolest, kterou k příšeře vyslal. A ta začala bolestí řvát, až se země celá chvěla. Věděl ale moc dobře, že takhle koncentrovanou bolest neudří moc dlouho. Za chvíli jeho magické sevření povolí a ona se mu bude chtít vší silou pomstít.

To, co se odehrávalo poté, splývalo dohromady jako takový monotónní šum. V rozostřeném zorném poli viděl, jak se míhaly siluety a jako ozvěnou zachycoval útržky toho, co ostatní říkali, ale bylo to jako by žádná z těchhle informací nedoputovala do jeho mozku. Zurri se pokoušela zpacifikovat Zesta se Satori a odklidit je z místa, kde nyní Nelly žalostně truchlila nad ztrátou syna. Myšlenky se mu rozutekly na všechny strany, křičely jedna přes druhou a rozmotat z nich něco kloudného by dalo zabrat i vlkům s magií myšlenek. Jedna ale byla ukřičenější než ty ostatní. Byl to jediný záblesk naděje, jediná naivná touha po tom, že se někdy shledají. Co když ho má Smrt? Vybavilo se mu to, co mělo potkat Silase. To, že si Smrt žádala jednu oběť a dovedl si domyslet důsledky toho, jak by taková bohyně mohla zuřit, když nedosáhla toho, co vyžadovala. A tak si vzala prvorozeného, jako daň za to, že ji Nageshova krev neuposlechla. Proto zmizelo jeho tělo a rozpadlo se v prach. Nezemřel, jen si ho vzala k sobě, aby jí sloužil. Někoho, koho si vymodeluje k obrazu svému. A tohle uvědomění v něm vzbudilo jakýsi nepopsatelný pocit úlevy. Po tváři se mu rozprostřel nepřirozený, v kontextu téhle situace až nepříjemný úsměv. „Všechno bude v pořádku, není mrtvý. Odnesla si ho jen Smrt. Je v dobrých tlapkách,“ pronesl s naprostým klidem v hlase. Bylo to tak jasné, jaktože mu to nedošlo dřív? Přistoupil pak k Nelly, která žalostně vzlykala. „Paní Smrt nám ho vrátí ještě silnějšího a mocnějšího, než si dovedeme představit. Musíme věřit. Brzy bude zase s námi,“ špitl Nelly do ouška a otřel jí hlavou uslzené tváře. „Všechno bude zase tak jak má,“ slíbil, z hlasu bylo poznat, že si je tím naprosto jistý. Nelly pak láskyplně olízl po tváři a pohled upřel k východu, odkud se linuly nepřirozené zvuky. Znělo to opravdu nebezpečně. „Něco venku je a nezní to dobře. My s Nelly se o to postaráme. Zurri, dohlédli na ně prosím,“ požádal hnědou vlčici a pohledem sjel k té modré. „Jdeme. Nemůžeme dopustit, aby se něco stalo ostatním.“ S těmito slovy vyběhl z úkrytu přímo k příšeře, která terorizovala jejich domov.

Javorový les >>

Namaari po dlouhé a těžké cestě spala, vlčata dováděla a dospělí byli v nových přírůstků úplně naměkko. Co víc si mohl od tohohle života slibovat? Bylo to přesně takové, jaké doufal, že to bude. Až na pár drobností, s kterými původně nepočítal, jako byla Zurri a nově Namaari. Ale velice rychle zjišťoval, že si to jinak představit ani neumí. Nebýt jich, nebylo by to teď stejné. Patřily sem. Jediný, kdo tu chyběl, byl Kai. Byla to taková doba, co se naposledy viděli. Jejich životy se od té doby nesmírně změnily a pořádně si nebyl ani jistý, jestli je ve hvězdách, že se ještě uvidí. Co když se odloučili až moc a nebude to stejné, jako bývalo?
Z myšlenek ho vytáhlo až skopičení mrňat, které po sobě divoce hopsaly. „Hej, hej hej, divočáci,“ napomenul je a už už se zvedal na nohy, aby Satori od Tartarose odtáhl. Udělal krok, dva, tři a pokračoval: „Šetřete síly, venku…“ V ten moment strnul, když si uvědomil, že vlče má na tváři podivný výraz. Jako by ho jedno oko neposlouchalo. „V pohodě, chlape?“ optal se syna s obavami v očích. To se do oka praštil při tom dovádění, to bude v pohodě. „Necháme bráchu popadnout dech, jo? Běžte zatím okusovat tetu Zurri,“ poposunul Satori čumákem o malý sousek dál od jejího bratra a doufal, že ji bude Zest následoval. Tartaros ale nevypadal v pohodě, byl takový jako duchem nepřítomný. Když ale pronesl slovo bubák, překvapeně zamrkal. „Tady? Tady žádní bubáci nejsou, neboj,“ ujistil vlče, ale lhal by, kdyby tvrdil, že ho to dost nerozhodilo. Mrňata jsou na tyhle věci citlivější a jestli si ustlali v úkrytu toho mrtvého vlka, třeba s tím není úplně v pohodě. Obešel pak dva sourozence ve snaze se přiblížit víc k Tartarosovi a trochu ho polaskat, aby se přestal bát. Než tak ale stihl udělat, víčka jeho syna se zavřela, hlavička zůstala položená na zemi a jeho hruď se naposledy zvedla v nádech. V ten moment, co k němu tohle uvědomění došlo, se vlče proměnilo v prach. Neměl šanci vlče zkoušet přivést zpět k životu, protože ani to tělíčko tu po něm nezůstalo.
Zůstal stát, dočista oněmělý, nevěřícně hledíc na hromádku prachu, která se pomalu vstřebávala do země. Po vlčeti, které před malým momentem pojmenoval, nezůstane za chvíli ani památky. Byl pryč, dolehlo na něj a jeho srdce jako by se rozpadlo na podobné drobné částičky. Byl tu tak krátce, jak bylo možné, že jeho ztráta tak bolela? Bylo to nefér, život byl nefér. Do očí se mu začaly prodírat slzy, které vší silou potlačoval a odmítal pustit na povrch. Měl by Satori se Zestem odvést pryč, ale on momentálně nedokázal přemýšlet nad ničím jiným. Jindy by měl potřebu vše špatné okamžitě vyřešit, najít způsob, jak se z něčeho dostat. Jenže tohle nemělo východisko, Tartaros už prostě nežil. A tak na tom místě stál a nevěřícně, s očima lesklýma od slz, které v sobě vší silou držel, hleděl na hromádku prachu.

Jen co se vrátil zpět do úkrytu, na něj dolehla jakási únava. Posledních pár dní jel na čistém adrenalinu a odhodlání novopečeného rodiče zajistit rodinu, ale jen co měl pomyslně splněno, se ozvala všechna ta únava. Nelly byla v pořádku, vlčata také, a to nalezené nemuselo venku mrznout v té zimě. Na pobídnutí Zurri si pořádný kus ze zajíce zobnul, aby zaplnil žaludek, ale na víc už sílu neměl. „Trochu si odpočinu, nějak to na mě dolehlo. Zkuste zatím popřemýšlet nad jmény. Je to velká zodpovědnost,“ pousmál se, když na ně hodil takovou zodpovědnost a sám se odebral do říše snů.
Když ale dobil své baterky, probrala ho konverzace, která v úkrytu panovala. Vlčice došly k závěru a dva ze tří potomků už měli jméno. Satori od Nelly a Zestarian od Zurri. S úsměvem celou tu hezkou scénku pozoroval, s hlavou složenou na tlapách. „Jsou dokonalá,“ ozval se i on a rozespale zívnul. Teď byla řada na něm. Nemohl samečka, který se barevně nejvíce podobal Nelly, nechat beze jména. Nějaké, které bude pasovat jak na něj, tak do jejich rodiny. Zest… tarian… Tar… přemýšlel a dumal, jak jméno nějak kreativně pojmout. „Co třeba Tartaros? Chrabrý rytíř, statečný a chytrý, který bude tahle naše princátka tahat z průserů,“ zazubil se, aniž by vůbec tušil, jestli se jim vlastně budou k povahám hodit. Ale kdo ví, třeba právě jejich jména budou formovat to, jakými budou.