Příspěvky uživatele

< návrat zpět

duben, 2, eladan

„No a? Aspoň tu počkám, než přijde táta,“ pokrčila ramínky, přestože žádný otec se neblížil. Možná doma vyšiloval, kde vůbec je, ale určitě netušil, že má jít zrovna sem. A třeba by se více zlobil nad tím, že mluví s cizím vlkem než to, že je ve vodě. Nebo by se spíš měl zlobit na tohohle velikána.
Vlk se k ní blížil, nad čímž se trochu zamračila a odtáhla hlavu. Ale co měla dělat. Teda dělala to, co říkal, že má, aby se pohnula z toho bahna, ke kterému už srůstala. Všude to mlaskalo a bylo to namáhavé, ale prostě nic jiného nešlo.
„Jak dlouho?“ zajímala se. Neměla žádný ponětí o stárnutí, před chvílí ještě ani nemohla z jeskyně, teď se tu vybavovala s cizinci. „Co zlého se mi může stát? Nechci bejt furt doma,“ kňourala. Svět byl zatim dost ok a bezpečný.

„Trrapko,“ odhodila směrem k bratrovi další slovo, které se jí tak moc líbilo na jazyku. Oberon se tvářil, jako kdyby měl bolestně zaražený prd a to jí nějak hřálo u srdíčka, protože ona žádný neměla.
Bratra nějak zajímalo, co máma říká, minimálně ji poslouchal a ona si mohla jenom lehce domýšlet, co se tak okolo děje. Nejdříve si Oberon div hlavu neutrhnul, když koukal nahoru a pak se jako tupec zakousl do kořene stromu. Meeka nad tím zvědavě pozvedla obočí, pak si div nevyvrátila hlavu, když koukala na mámu a sprohlášením: „Je divnej?“ Ale mohlo to zůstat bez otázky, protože to všem bylo úplně jasný.
Cachtala se ve vodě, se kterou měl bratr taky problém. Minimálně s jejíma tlapama, které si tam myla. Něco o plavání, topení, oka, oka, jednou se to naučí, ale teď to nechtěla řešit, protože měla moc práce s tim, aby chrstla další vodu na Oberona za každé slovo, co pronesl. „Tak ti můžu strčit čistý tlapy do tlamy,“ odpověděla mu. Už je přece měla čistý, ne? Chvíli počkala, pak jednu tlapu zvedla, trochu se vykroutila, aby byla dost vysoko a po třech začala poskakovat blíže k bratrovi.

Duben, 1, Eladan

V hlavičce jí úplně bublalo vzteky nad tím vlkem, který nic nechápal, ale jenom se snažil poučovat a dělal, že toho ví více než ubohé, hloupé vlčátko. „Nejsem,“ odsekla mu protesně. Mohla se pohnout kdykoliv chtěla! Mohla být volná, běhat klidně i po vodě, jak byla rychlá a akční.
Vykrucovala se, aby na toho vlka viděla, nohu měla furt ve vzduchu a rovnováhu zcela pochybnou. Odfrkla si, dala to pak ještě s doprovodem dlouhého mručení a tlapu položila, kam ten vlk ukazoval, ale furt byla ve vodě a už jí byla i docela zima. Voda jí šplouchala na břicho, jak ten vlk okolo hrabal. Čemu si myslel, že pomůže? Akorát se tam zasekne taky.
„Taky chci,“ zamumlala. Nikdo by se neptal, kde má rodiče, proč je sama, proč tohle a tamto okolo. „Jinak se všichni furt na něco ptaj,“ dodala ještě uraženě, jako by neměli mít péči o osamělá vlčata.

březen, 4, eladan

Očka jí lehce padala při dlouhém proslovu vlka. Kdyby mohla, šla by dál, nezdržovala se jím, ale nohy měla pevně zaklenuté v bahně, které se brzo stane jejím domovem. „Ale já... nechci?“ odpověděla na celý ten proslov o tom, co by měla a neměla dělat, že je zima a bla bla bla. Furt se opakoval dokola a prostě nechápal, že ji to nezajímá. Měl jí raději pomoct ven, aby mohla zase dělat to, co dělat chtěla.
Ignorovala další a další poučky, už to šlo kompletně jedním uchem tam a druhým ven. Věnovala veškerou sílu a pozornost tomu, aby s pořádným mlasknutím vytáhla levou přední nohu, kterou netušila, kam má položit, protože čekala, že se zase zasekne. Balancovala tak na třech, cukala pohledem po vodě, hledala místo a do toho se ptala: „A ty seš táta? Kde máš děti?“ Protože její táta byl velkej a ona malá. Tenhle vlk byl velkej, kde měl malý?

Až jednoho dne nebude vědět, co je to strom a k čemu slouží, bude to následek toho, že jako malá neposlouchala. Jenže jak mohla vědět, že by měla nějaké věci vnímat? Nikdo jí to neřekl. A kdyby řekl, tak by ho stejně neposlouchala. Možná, že kdyby bylo zajímavější poslouchat než to reálně zkoušet, třeba by si něco z těch slov zapamatovala.
Oberon ležel na zemi, flákal se, zdržoval a ona nervózně přešlapovala, než se konečně zvedl s proslovem mámy. „Fňukno,“ řekla bráchovi posměšně, protože přesně to dělal. Fňukal, kňoural, zdržoval a musel na to dostávat proslov, o co si to rozbil nos. To by se jí nestalo. A aby dala nejvo, že je v tomhle lepší, jeden z těch kořenů přeskočila a na jeden větší vyskočila, švihala ocasem a křenila se na bráchu. Moc toho neříkala, protože na to nebyl čas, dávala svůj um najevo skoky, kroky a cákáním v kaluži.
A na to měl Oberon další problémy. „Tak...,“ vydechla dlouze, těkala očima po kaluži, načež se napřáhla a chrstla po bratrovi vodu, „pij!“ Pak otočila hlavu k mámě, která říkala něco o ovládání vody. „Já ji už ovládla,“ řekla naparovaně, „takhle.“ A chrstla po Oberonovi další vodu. Však tak to myslela, ne?
Co za tanec to máma předváděla netušila.

//Úkryt

Konečně byla propuštěna na ten obrovský svět, který jí celý dobou brali. A proč? Protože tam byla mnohem větší zábava než v té nudné jeskyni, kde všichni jenom pofňukávali?
Máma šla nehorázně pomalu, k tomu šel ještě Oberon. Obe. Ron. Bratr. Pomaron. Obešnek. Rychleji, hnala je oba opakovaně a už jí z toho i praskala žilka v hlavě, jak jí jenom omezovali a zdržovali v tom, aby mohla konečně něco dělat. Přebírahala okolo nich, špicovala uši při pohledu na větev, co jí vyrostla přímo před tlamou, ohrnovala čenich nad blátivou kaluží, bořila hlavu do díry ve stromě.
Zase se tam něco blekotalo, ale moc slov, moc informací, na to neměla čas. Všude bylo něco nového, co potřebovala projít a zaznamenat si. Chytla třeba do tlamy stéblo trávy a mělo úplně nulovou chuť. Ani nekřuplo, nezlomilo se, jenom se jí zaháklo mezi zuby a musela ho vydolovat jazykem. Větev byla tvrdší, ale taky nepraskla.
Zastavila se v jedné chvíli, koukala na mámu, která poukazovala na vodu, že se může pít a plavat. Co mělo být plavat? To je jedno. Ukázala na vodu, šla do vody a pořádně u toho dupala, aby lítala všude okolo.

V okolí se ozýval šum nějakých zbytečných řečí, které nepotřebovala slyšet. Její fokus byl jenom na ten venek, kam se mohla dostat, kdyby jí konečně všichni přestali překážet, jak měli asi ve zvyku. To nikdo snad nechápal, že tam nechce stát? Že tohle je pruda, že řeší zbytečnosti, které nikoho nezajímají? Očividně ne, nikdo na to vůbec nehleděl.
Věci se přeci jen konečně pohnuly. Vlci se pohnuli, slyšela i náznak toho, že by se mohla dostat ven, někam do přírody, která byla zcela neprozkoumaná. Zamáhala ocasem, oběhla menší kolečko po prostoru, který jí byl vymezen a byla jako na trní z toho, že by se měla dostat ven, Rychleji, rychleji, rychleji, popoháněla všechny v hlavě a jenom cvakala zoubky, protože to nechtěla říkat nahlas.
Všechno bylo taaaak nehorázně pomalý. A ona byla rychlá. Vystřelila ven, jak jenom to šlo, mámu moc nevnímala. Měla být rychlejší.

//Sarumen

březen, 3, eladan

Každým dalším slovíčkem vlčěti padaly lehce oční víčka nudou a úplným spruzením. Co to mělo být za výklad? Nějaké poučky o životě, který ještě neměla čas poznat a prožít, zatímco on byl už dávno za zenitem a měl před sebou pár posledních dní?
Místo nějaké odpovědi jenom tak zamručela, že ji to vlastně nezajímá a vlastně ji to dost obtěžuje, jak s ní mluví jako s nějakým malým vlčetem, co neví, co má dělat. No tak byla ve vodě a byla v ní lehce seklá. Taky nebyla úplně nejteplejší, ale co jako? „Je v pohodě,“ namítla, aby mu nedala za pravdu a lehce se zhoupla, že je úplně fajn, ale akorát si potvrdila, že má nohy fakt seknutý a bude to muset pak nějak vyřešit.
Taky doufala, že dědek odejde při zmínce, že má rodiče v patách, ale nebylo tomu tak. Furt ji prudil. „Táta mi to dovolil,“ pokrčila ramínky, jak jen mohla.

březen, 2, eladan

Dvakrát napnula tělo, jestli dokáže pohnout nohama dál, ale moc to nešlo. Trochu se pohla, následně přišla o síly, povolila a zůstala viset v bahně. Hopla, kmitla nervózně ocasem ze strany na stranu, protože nečekala, že se takhle zdrží a taky doufala, že do večeře bude doma. Co když bude muset ale večeřet tady? Nebo tu vyroste do nebes? Nebo... Bude muset tady spát? Však tam bylo mokro a musela by furt vyfukovat bublinky.
Koukala do kalného odrazu svého černého těla, když na ni promluvil hlas mimo její databázi. Zvedla hlav, uši jak dva radary, oči vyvalené na tmavého vlka, co jí dával radu, že dál nemá chodit. Halo? Mohla snad? „A proo starýý to tady je?“ zeptala se a dala pár důrazů paradoxně až na hlásky za R, které si taky do repertoáru dala dost rychle. „Sou mi v patách,“ zahlásila odhodlaně, ačkoliv to byla lež. Ten pojem ještě neznala a už vůbec ne to, jestli to je dobrý nebo ne. Prostě ji to napadlo, že by to mohlo hodit vlka do klidu.

březen, eladan, 1

Nepozorovaná, nehlídaná, prakticky utržená ze řetězu byla sama. Na tom nebylo vůbec nic dobrého, mohlo to znamenat jenom problémy a při troše štěstí to nebude problém smrtelný nebo s vážným zraněním.
Poskakovala mokrou trávou, dupala do kaluží plné bláta, které stříkalo všude okolo a dopadalo na její nohy a břicho. Zatím se ta špína ztrácela ve tmavé srsti, ale až to uschne, bude plná světle hnědých cucků, kterých se bude muset zbavit, než si toho někdo všimne a bude se ptát, kde k tomu přišla.
A kromě kaluží narazila i na jednu obrovskou, která přilákala její pohled. Voda se táhla do dálky a šířky, odrážela slunce a šeptala, aby šla ta malá vlčice blíž. Brzy však pochopila, že voda v ní je sakra hluboká a studená. Stála tam po kolena, nořila se do bahna a... chtěla dál. Jenom se trochu sekla.

Měla úplně jednoduchý cíl a to bylo dostat se někam. Úplně kamkoliv, prostě jenom z toho malého placu, který určili, že tam se může pohybovat a navždycky existovat. Chápala to, když se sotva hýbala, ale teď už chápala, proč má čtyři končetiny, dvě oči a chtěla to všechno využít.
Poprvé jí zamezil otec, aby mu proklouzla mezi nohama a vydala se někam zadobdroužstvím. Podruhé se k ní dokonce připojil i Oberon, i když se jí ploužil za ocasem, ale aspoň něco. A co se potom stalo? Otec se zas rozhodl, že je tam nejdůležitější ze všech a vrátil ji na původní místo, kde začala.
Zhluboka se nadechla, muselo to být slyšet, jak v ní rachtá. Sedla si, mohla se nějak rozhlížet okolo sebe, aby našla mezeru v tomhle úděsném vězení plném větších vlků, kam dokonce někdo další jen tak přicházel!
Vrhla snad rozzlobený pohled po nově zbarvené, která to tam komentovala. A otec to taky komentoval, že se musí počkat, až se máma probere. Jenže ta si sotva lehla. Otočila k němu hlavu, zvedla ji, upřeně se na něj dívala, propojíla se do něj žlutýma očima a pak konečně řekla jedno krásné slovo: „Ne.“ Hned potom se vyhoupla na nohy a rozešla se proti nejčerstvější příchozí, ale nemířila k ní, chtěla projít okolo, protože tam bylo venku. Určitě jo.

Únor 2/10 - Oberon

Svět se ponořil do tmy. Ale do bílé tmy. Nebyl to žádný symbol pro spinkání. Spalo se v teple, ale tohle studilo, píchalo jí to do tváře a rozhodně se jí nechtělo spát. Mávala nohama, plácala jimi do chladu a mokra a za zády se jí ozýval Oberon, který byl srab moc na to, aby tohle udělal první. To ona to musela udělat!
Něco ji dloublo do tváře. A zase ten bratr. Bolestivě vyštěkla, i když to bylo spíš kníknutí, když se snažil odhrábnout i její oko. Donutilo ji to však zvednutou hlavu, vystřelila ven a dopadla dozadu na zadek, kde byl ten pád zmírněn bílou hmotou. Studilo to? Jo, ale bylo to i příjemné.
Myslela si, že se jí na srst namotá bílá věc, ale zůstala jenom voda a bílá zmizela. „To je jak opak rodičů!“ řekla rozhodně, jako by objevila nový prvek. Pak na tlapu nabrala kus nerodičů a hodila to po bratrovi, aby věděl, co tim myslí. „Taaak studený.“

Únor 1/10 - Oberon

Její mysl létala někde v oblacích, které ještě ani neviděla. Obloha v její mysli byla prakticky černá a tvořena ze tejného materiálu jako stěny a zem. Svět byl strašně jednolitý, přestával jí bavit a nemohla věřit, že nikdy nic víc nebude. Teda... někde v koutku duše si tohle myslela, protože reálně byla zaměstnaná tím, že zkoumala všechno okolo.
Její pozornost pak upoutal jeden z bratrů, co si to štrádoval někam jinam. Nejdříve ho sledovala, snažila se zjistit, co má za lubem, ale prd věděla. Prd věděl i Oberon. Jenže někam šel a vypadalo to tam zajímavěji. Bude první? ptala se. Proč měl být on ten objevitel?
Nasměrovala veškerou pozornost a energii do nohou, aby bratra co nejrychleji dohnala a zjistila, kam vede to světlo na druhém konci dosavadního domova. Pro její štěstí se bratr zastavil, zkoumal a ona ho mohla přeběhnout tím, že se o něco přerazila a hlavou to vzala přímo do ledového sněhu. A poprvé její černou srst osvítilo slunce.

4

Všechno šlo úplně skvěle. Pomalu se sunula směrem vpřed, mířila kdo ví kam, asi k otevřenému světu, protože to zcela určitě nebylo k jídlu, i když to tak původně mínila. To je fuk, bylo jedno, kam se jenom vydala, protože pak už dál nemohla. Mohla se snažit o sunutí vpřed jak jen chtěla, ale stála na místě. Někdo jí překážel. Zaterasil jí cestu, protože si myslel, že to dělat může.
Nejdříve se snažila dostat přes teplou překážku, která tam nad ní něco mumlala, nějaké čáry máry krátké. A pak udělal ten vlk velkou chybu, protože zvedl tlamu, kterou černé věci překážel a ta se tak mohla zase sunout vpřed mezi nohama toho vlka. Vzhůru ven, za dobrodružstvím, snad i za jídlem, ale hlavně to byla protestní výhra nad tím, že něco předtím nemohla a chtěli ji zastavit. To určitě, nazdar.

Tentokrát si ta hlava už dokázala formovat více myšlenek a stavů, které si dokázala i přidělovat určitým věcem. Třeba tam byl nepříjemný pocit, který se odrážel od břicha, což bylo to místo mezi tlapama. Naučila se, že pro zahnání tohohle musí vyhledat mámu. Pokud by toho tvora měla nějak nazvat. A po zahnání tohohle nepříjemného pocitu přišel jeden blažený, který se jí líbil mnohem více.
A pak byl ten spánek. Kdy jen škubala nožičkama, převalovala se, občas tam něco mrmlala pod čumákem, ale neměla ponětí, že to dělá. Prostě chrápala, propadala zaslouženému spánku za to, že jenom přes den spala a... vyprazdňovala. Nic se po ní nechtělo, ještě byla moc malá na to, aby něco musela. A až po ní něco budou chtít, pochopí, že ona na tyhle věci moc dělaná nebude a přijde bouře. Zatim jen obrazně.
No ale ty sny. Ten spánek, který přinášel obrazy, zatím ne moc různorodé, protože toho stále moc neznala, ale už se tam objevovalo více obrazů, dokonce je i rozeznávala a viděla tam také více barev a dokonce i vlků jako ona. Přeci jen už měla šanci rozlepit oči a dívat se okolo sebe. Na tmavý flek, který znamenal vše, pak nějaký hnědý, co byl stále na blízku. A k tomu si připojovala jejich pachy. A ještě dva menší fleky poblíž ní. Stejně neobratný fleky.
Jednu noc se jí o nich nezdálo. Zdálo se jí o té jeskyni, kde se narodila, kde zatím ležela. Byla noc, takže tma, nikde nikdo nebyl, ale stále tam bylo příjemné teplo, ale měla pocit, že se nedokáže pořádně pohnout. Tlapy sice ještě moc neovládala, ale přesto byla mnohem méně obratná, sotva se převalovala a tělo vážilo tak půl tuny.
Zakňourala zoufalostí, co se to sakra děje, vztekala se, že okolí neposlouchá tak, jak ona píská (kníká). Snažila se zavolat někoho, kdo by jí pomohl, ale nikdo tam nebyl.
Nikdo, kromě toho maličkého stvoření, které předtím neviděla, ale poprvé ho cítila. Tentokrát už dokázala rozpoznat novou barvu, zářivější než kterou kdy viděla. Rozlepila maličké oči, které se zdály ospalé a ještě trochu zakalené. Podařilo se jí převalit na břicho, pomaličku zvedla hlavu z kožešiny, na které ležela a němě zírala na stvoření s křidélky, o kterých netušila, že je má i ten teplý černý flek, u kterého je nejčastěji. „Ale ale,“ zahlásilo stvoření cinkavým hlasem a přiblížilo se k vlčeti, které si nedokázalo moc myslet. „Máš zoubky stejné barvy jak oči,“ zazpívalo dojatě, přitom by to mohlo být dost urážlivé, pokud by někomu záleželo na barvě jeho chrupu, o kterém ani netušilo na co ho má. Zatím to byla více přítěž jak pomoc kousat tuhou stravu. Stěžovat si však mohl jenom jeden vlk.
Černá brambora rozevřela na tu větu svoji tlamu, ale ne aby ukázalo, kolik těch zubů má a kolik ne. Chtělo zkusit, jaké to je kousnout do něčeho tvrdého, co by se muselo přežvykovat a tahle věc byla nejblíž. Cvakla však zoubky úplně na prázdno, ale víla stejně uskočila o krok dozadu a zamávala křidélky. „Ale ne, takhle se ty zuby nepoužívají,“ zakroutilo stvoření nesouhlasně hlavou nad hrubým chováním někoho, kdo neznal slovo hrubý.
Vlče v reakci na to znovu otevřelo tlamu, další pokus o to kousnout si do živého tvora. Dokonce udržela tlamu o něco déle otevřenou, ale nebylo to vůbec k ničemu. Protože byla o zub lehčí, stvoření se hihňalo a uskakovalo od vlčete pryč. Tlama klapla na prázdno – prázdněji.

//když už vim, tak pls kytky a křišťály