Gallirea - Příspěvky uživatele

// Jezevší hájek (přes Vřesoviště)

// Přecházím i u Ciri na ich - formu :))

Čím více jsme se vzdalovali od lesa s podivnými kouzly, tím víc bylo na tátovi vidět, že je šťastnější. Měla jsem z toho radost, protože jsem nerada viděla, že byl kdokoliv z mé rodiny smutný. Poslouchala jsem znovu o panu Životovi a u toho stříhala oušky. Moc ráda jsem poslouchala tátův zvučný hlas. A jelikož o tom bílém vlkovi mluvil moc hezky, začínala jsem se na společné setkání víc a víc těšit. O jeho sestře, paní Smrti však táta předtím moc nemluvil, takže jsem poslouchala se zadrženým dechem. Občas jsem se podívala na Rea, jestli taky poslouchá. I když nám táta kladl na srdce, že bychom se s ní nechtěli za skoro žádných okolností setkat, protože by nás to mohlo vystrašit a nějak poznamenat. Jako jo, jeho slova ve mně zanechala obavy, ale taky jistou zvědavost. Vsadila bych se, že by se za Smrtí Vivi vydala hned, jak by mohla. Svou myšlenku jsem si však nechala pro sebe, protože táta ještě mluvil a já mu do toho nechtěla skákat. Když však na chvilku ztichl, dostala jsem příležitost promluvit. "Řekla bych, že Vivi by se takový výlet moc líbil. Ona je dost nebojácná, takže až nám pan Život řekne, jestli to teda ví, kde je a až ji najdeme, tak bychom mohli ten výlet podniknout. Nebo byste mohli jít s Vivi když tak sami," dodala jsem polohlasně. Nebylo by ode mě fér nárokovat si pozornost táty jen pro sebe. A věřila jsem, že by je to mohlo sblížit. Na druhou stranu, kdybych šla taky, tak by nás to se sestrou sblížilo a ji s tátou taky a já bych o výlet nepřišla. A Reo by mohl jít někam s mamkou. Aby taky měli společné zážitky. Pomyslně jsem se poplácala, jak jsem to krásně vymyslela.
Pak přišlo téma lovu a jídla. Sama jsem měla dost hlad, když se o tom začalo tak mluvit. Reonysův žaludek to dával dost jasně najevo, že by taky něco pojedl. Ale představa toho, že bych pro jídlo měla něco dělat? Nebo pak lovit vysokou? Néé díky. Ale byla pravda, že hlad byl větší, než neochota lovit. "Svačinka zní fajn. A později nějaký větší dlabanec," přizvukovala jsem. V hlavě jsem měla už představu uloveného zvířete, jak si ho pomalu okusuju.

// Tenebrae (přes Travnatý oceán)

// Jezevčí plácek

Čím dál byli od toho ponurého a vlastně nakonec smutného místa, tím víc se jí vracela dobrá nálada. Ne že by snad zapomněla (minimálně dlouho zapomněla) na tohle nešťastné rodinné setkání, které se záhadným způsobem zvrtlo v osočování táty z různých věcí. Ale nechtěla věřit tomu, že by se táta takhle zachoval. A udělal všechny ty věci, ze kterých ho babička nařkla.
Byla však potichu, věděla že takovou zkušenost si musí každý zpracovat sám. Na obou vlcích však viděla, že i oni se s každým dalším krokem uklidňující. Pak se jich táta zeptal, jestli jim někdy říkal o Životu a Smrti. Ciri se málem urazila, protože nechápala, jak je možné, že by si táta nepamatoval, jak jí o nich vyprávěl. Sice víc o Životu, ale i tak. Ale připomněla si, že teď táta prožil emocionální drama a tak si na to nevzpomněl. "Mě už si o panu Životu povídal," připomněla mu jemně. Ale ráda poslouchala, jak táta povídá a když Reonys o nich mnoho neslyšel, tak si to klidně mohla poslechnout znovu. "Ale o Smrti si toho moc nenamluvil. Klidně si to poslechnu znovu," řekla vesele.

// Klimbavý les přes Vřesoviště

Babička nepřestávala tátu shazovat a ponižovat. Ciri se to nezdálo, přece jejich táta takový nebyl. Nebo byl? Ciri už ho poznala z různých úhlů, slyšela jak moc se zlobí na zbytek rodiny v Asgaaru, co za křivdy se mu dostalo. Ale že by to mohlo být i trochu jinak, bráno z pohledu dalších zúčastněných... To už nějak nebrala v potaz. Ale ani jejich tátovi se způsob rozhovoru nelíbil, změnil postoj, výraz a tón hlasu. Z ustrašeného a uťápnutého vlka se znovu stal tím jejich alfákem, který je před vším uchrání a nedovolí, aby se komukoliv cokoliv stalo. A aby s ním někdo zametal. Pyšně na tátu koukala, ale v nitru cítila nerozhodnost. Stále nevěděla jak se má k babičce chovat. Sice byla jen nehmotným vlkem, ale měla k jejich tátovi výhrady. K nim samotným se chovala jak k normálním vlkům, takže se Ciri nemusela před ní nějak bát.
Vyslechla si i poznámku, že se sem jejich táta nemá vůbec vracet. Viděla na Reonysovi, že s ním tahle věta hnula, i ji samotné bylo z toho smutno. Táta to ovšem přebral po svém a ujistil babičku, že se rozhodně nemá v plánu vracet. Ciri už raději ani nic neřekla směrem k návštěvě jejich zbytku rodiny a nestihla se ani pořádně rozloučit, než se babiččin duch vypařil.
Jak byla ze všeho tak rozhozená, tak ani nepípla, když se táta zmínil, že by mohli jít za panem Životem, že by třeba mohl vědět, kam se poděla Vivi.

// Jezevčí les

Zdálo se, že muka nikdy neskončí. Tedy tátova muka. Oni byli jen přihlížející, náhodní svědci něčeho, co se stalo už kdysi dávno, ale přesahuje to až do dnešních dní. Jaké strašlivé věci se musely udát v jeho mladém věku? Jak strašný musel být jejich život, když tu po sobě štěkají jako divocí psi? Dobře, aby byla upřímná, babička plivala jed a jejich táta s tím nic nedělal, jen se to snažil vysvětlit.
Nechápala to. Nechápala, proč se jejich babička chová takhle, proč jí vadí, že rodiče nechali jejich sourozence v Asgaaru, když si to sám vybral. Když nechtěl být se svojí rodinou. I když, ze slov, která jejich babička říkala si Ciri poprvé připustila, že možná Crowley za to všechno, z čeho ho táta nařkl, nemohl. Byl malý jako oni, stejně manipulovatelný. Však nebyla i ona sama vtažena do pocitů nesnáším svého bratra, protože to řekl táta? Měla pocit, jako kdyby za dobu, co tu stáli a poslouchali rozhovor dospělých tak nějak dospěla i ona sama. Přitlačila si packu k hlavě, protože tohle nové zjištění se jí ani trochu nelíbilo. Byla raději, když nemusela nic řešit.
Otočila se na babičku ve chvíli, kdy oslovila je s úplně jiným tónem a i obličejem. Ciri viděla jen úsměv, ne přímo veselý, ale úsměv to byl. Naklonil hlavu na stranu a poslouchala. Reonys jí odpověděl jako první takže se mohla trochu připravit na svou řeč. Měla pocit, že je to strašně důležité, že neexistuje nic jiného žádný jiný moment, než právě tenhle. Protože se nejspíš nebude opakovat. "Nikdy bych nechtěla ublížit své rodině vědomě. Budu hrdě nosit naši krev, snažit se být, jak říkáš, lepší než vy, i když nevím v čem přesně. Ale budu putovat po téhle zemi, a nikdo se mnou zametat nebude. A, " nadechla se, mrkla na tátu, že to nemyslí zle, ale ráda by věděla, jak na tom s jejich bratrem je," zjistím jestli se dají vztahy s naším bratrem zlepšit nebo aspoň zmírnit," dodala a mrkla na Vivi, jestli taky něco odpoví a nebude potichu, jako skoro vždycky. Jenže ona tam nebyla. Už zase. Ciri protočila oči, protože sestru nechápala. Jak se mohla ztratit. Teď? I táta si toho všiml, jenže se zdálo, že neodešla sama ze své vůle. Protože to by musela být mistr úniku, aby si jejího odchodu nevšiml ani jeden z nich
Ciri vyměnila zlost za strach. Co se to tu děje? To si jako vlci můžou jen tak zmizet?

Moc se jí tenhle výlet nelíbil. Nejenže jim táta moc neodpovídal, ale ještě se jí tohle místo vůbec nezdálo. Tak moc chtěla pryč, že začala zběsile kývat hlavou, že souhlasí s odchodem. Jenže než se stačili otočit a vydat se pryč, zhmotnila se před nimi postava.
Ciri se popravdě hrozně lekla, až nadskočila. Kdo to? Postava byla velice nevybíravá, hned se pustila do jejich táty, že je špatný vlk. A on si to nechal líbil! Ciri stála jako socha, protože tohle viděla poprvé. Jejich největší a nejlepší táta, alfa všech alf, nejhustější ze všech vlků a klonil se k zemi jako oni, když něco provedli. Po chvilce se tedy dozvěděli, že vlčice, která se do jejich táty tak bezostyšně pustila, ne jejich babička. Ta o které jim vyprávěl. Brzy se k nim otočila a pozdravila je. Ciri byla ze všeho dost vyjevená, že neodpověděla hned. Zato Vivianne se hned do pozdravu pustila. Reonys byl taky trochu v rozpacích, takže nás táta musel dokonce vyzvat, abychom pozdravili. "Ahoj babi, " řekla pouze. Kdyby to byl kdokoliv jiný, kdo by se ke komukoliv z rodiny takhle choval, hned by otevřela tlamu a tátu bránila. Jenže z babičky sálala aura rozhodnosti a autority, že by si Ciri nedovolila proti ní říct křivého slůvka. Tedy zatím. Navíc ji pořád děsilo, že se tu zjevila odnikud.

// Jezevčí les/hájek

Táta odpověděl Reonysovi tak nějak zvláštně. Jako kdyby nevěděl, co přesně má říct, což přišlo Ciri naprosto nemožné. TÁTA aby něco nevěděl? Pak ovšem odpověděl zcela bez zaváhání, takže jí došlo, že to bylo soustředěním na jezevce, který se co chvíli ztrácel v lesním podrostu. Piedestal, na který si ho postavila tak zůstal nedotčený a samozřejmě mu odpustila i to, že na její otázku už neodpověděl. Sama si totiž všimla, že následovat takového jezevce není žádná legrace. I když byl velmi tělnatý, pohyboval se velmi hbitě. Asi to tu má našlapaný, tak ví kam položit tlapu, pomyslela si, když její krásná nožička přistála po několikáté v myší díře.
Málem ale nadskočila metr do vzduchu, když na ně, tedy na tátu, jezevec promluvil. Podívala se po zbytku rodiny a s úlevou si všimla, že všichni se tváří vykuleně. Trubko, však tě to mohlo napadnout, když s tebou mluvil motýlek, že tu mluvících zvířat bude víc. Zapsala si za uši, že musí předpokládat u všech zvířat, že můžou mluvit.
Podívala se do temné uličky, kterou jim jezevec ukázal. Nakrčila čumák, protože cesta opravdu nevypadala vábně. Jak byla ponořena do zkoumání cesty, zapomněla se zlobit na jezevce, že tak ošklivě mluvil s tátou. To už se však postupně všichni vydávali dál, největší radost z toho nejspíš měla Vivianne. Tentokrát se Ciri slov nedostávalo, tak se jen statečně usmála a vydala se za všemi ostatními, připravená utéct.

// Narvinijský les

Táta se naštěstí nijak moc nesesypal při zmínce o babičce. A Vivianne o tom taky více nemluvila a pohledem Crii ujistila, že neměla v úmyslu tátu nějak trápit. Ciri z toho měla radost, protože nesnesla pomyšlení že by se táta trápil. Navíc byla šťastná i z důvodu, že se na ni sestřička usmála. Tak málo stačilo k vlčecí radosti.
Dostala od tatínka pochvalu a další hrdý pohled, takže se její malý, no dobře už trochu větší hrudníček nafoukl jak bublina. Nevšimla si pohledu který, po ní sestra šlehla, byla teď na výsluní slov svého táty. Ani ji nějak nenapadlo že takhle krade pozornost táty od svých sourozenců. Nebo že by s ním taky chtěli trávit čas v takové blízkosti. Ne neviděla v tom nic špatného když ho měla skoro jen pro sebe, protože jí doteď nikdo na to nic neřekl.
Jejich rozhovor se stočil k magiím a k tomu že by mohli zkusit, jaké vlastně mají. Reonys měl znovu dobré otázky, jak to vlastně zjistí, jestli budou zkoušet možné i nemožné. "Všechno jakože třeba jestli se nám podaří vyčarovat vlnu, když se budeme na někoho dlouho dívat, tak začne dělat co chci chceme a tak?" Neuměla si to představit a ani pořádně nevěděla, kolik magií existuje. Vím že je voda, příkaz, země, co mi to ještě kdo říkal, že existuje. Víc však o tom nedostala šanci přemýšlet, protože je vyrušilo jakési dupání, chrochtání a všemožně znějící zvuky. Dost nebezpečně znějící zvuky.
Táta se před ně postavil, aby je chránil a k jeho bokům se postavili i její sourozenci. Ciri nebyla hloupá takže se hezky skryla za jejich těla. Milovala je, ale nevěřila si natolik, aby je dokázala chránit... Přiznejme si, že byla trochu srab. Táta jim ukázal původce těch zvuků a i ho pojmenoval. Ciri si všimla, že je i tak stále ve střehu, takže si zapamatovala, že tenhle jezevec je nebezpečné zvíře. Chtěla se otočit a odejít, protože to tak nějak čekala, ale všichni se vydali dál za tím zvířetem. Mladá slečna sice neviděla, co tátu uchvátilo natolik, aby se tam vydal, ale věřila mu, že by je netahal do nebezpečí. A tak se usmála na Rea, který na ni čekal a pomalu postupovala dál. Připravena k rychlému otočení a útěku.

Za jezevcem na Jezevčí plácek

// Východní hvozd (přes řeku Midiam)

Ciri se podívala na nebe, odkud padaly kapky vody. Pak se podívala na řeku, která vypadala hnědě, nechutně a trochu nebezpečně, jak se valí někam dál. Možná k moři. Nesměla se však moc rozptylovat, aby překonala řeku tak, aby neměla kožíšek mokřejší než už byl.
Kdyzcreku zdárně překonali, ocitli se v dalším lese. Už dávno ztratila přehled o tom, kterým směrem je jejich domov, takže se držela velice, velice blízko svých sourozenců a především táty. Ten zrovna odpovídal na otázku jejího brášky, že neví přesně koho hledá, ale že možná potká někoho, koho dlouho neviděl. Nebo koho už ztratil. Vivi chtěla poznamenat, že jejich babička už není mezi živými, ale naštěstí si rozmyslela tu větu dokončit. Ciri v duchu protočila očima nad sestřinou nerozvážností. Vždyť mohla tátu rozesmutnit ještě víc než je. Ale naštěstí to Vivi neudělala, takže mohla Ciri jít v klidu dál.
Maličko ji zklamalo, že se nikdo víc nezajímal o její dobrodružství s motýlkem. I když, táta to s ní prožíval, Reovi to tak nějak řekla, takže zabývala Vivianne, komu to ještě pořádně nevyprávěla. Dost však ožila ve chvíli kdy se jich tatínek zeptal, jestli věří na kouzla. V první chvíli chtěla prohlásit, že jo protože pár kouzel už viděla. Měla totiž za to, že kouzlo je jiné slovo pro magii. Než se však stačila zeptat na to proč se ptá když sám jí ukázal jedno takové kouzlo zeptala se na to sestra. Ciri si v hlavě snažila rovnat nebo nějak najít zážitky, které byly protkány s magií a které by se už za magii považovat nedaly. "Takže Emanuel byl kouzlo, ale když Sigy rozhrnul vodopád, to byla magie? Nebo když k nám spadl holub, to bylo kouzlo, ale když si mi hýbal tělem, to byla magie? " zopakovala Měla v tom guláš a zase spoustu věcí k přemýšlení.
Pozornost však držela dál, takže se usmála, když jim táta říkal, jak moc je má rád. Když si ji přivinul k sobě, oblízla mu čumák. Ani ji nijak nezarazilo, že mluvil jen o nich třech. Doufala tedy, že do těchto vlků, za které by dýchal počítá i maminku, ale rychle to zase zaplašila. Určitě počítá.

// Jezevčí hájek

// Cedrový háj (přes VVJ)

Z počátku jí na její strach nikdo neodpověděl. Že bych se nezeptala dostatečně hlasitě? Už už chtěla svoji obavu znovu vytasit, tentokrát hlasitěji, když si všimla, že jejich rodinnou výpravu maminka už nedoplňuje. Jediný, kdo si toho nejspíš nevšiml byl taťka. Věděla však jak moc maminku miluje tak raději pomlčela o tom, že se nejspíš vrátila zpět do lesa. Osobně však Ciri byla ráda, že přeci jem něco o tom smečkovém životě pochytila. Pyšně vypjala svou hruď, ale to už sledovala tátu jak poskakuje na břehu jezera. Snažila se zachovat jen úsměv na tváři, aby byla stejně vyspělá jako její sourozenci, ale brzy se celá otřásala smíchy.
Vydali se dál a Ciri naprosto zaujatě poslouchala, proč jdou tam kam jdou, i když cíl cesty vlastně ještě neznají. Ohromeně se podívala z Rea na Vivi a zase zpátky na tátu. Její sestřička jen pronesla a že je to zajímavé, bráška měl aspoň nějakou doplňující otázku. Ona sama však už v hlavě vymýšlela plány, možnosti, historky a za chlupy přitažené vysvětlení, co je onen pocit, to ono něco, co tátu táhne na jih. Už poněkolikáté si vyklepala vodu z těla a to se v jezeře ani nekoupala. Nasupeně pohlédla na oblohu, ale pak se s dychtivým pohledem zadívala na jejich otce. "Nebo by to mohlo být mluvící zvířátko, tak jako byl, " zarazila se, protože si uvědomila, jak se vždycky zatváří když se zmíní o vlcích z Asgaarské smečky, "jako byl Emanuel, ten motýlek, jak jsem s ním mluvila," zakončila rozmluvenou větu a podívala se na Vivi, jestli na to něco řekne. Buď, že se taky potkala s mluvícím zvířetem nebo se podiví, že něco takového existuje a nebo jestli bude mít za to, že Ciri přeskočilo.

// Za rodinou

Dva teď už ne cizinci se dávno vydali pryč. Táta však vymyslel nějaký žůžo výlet, takže se oklepala ze smutku, že její nový kamarád odešel. Její sourozenci souhlasili, že se vydají taky, takže to vypadalo na malou výpravu. Stejně jako její bráška si myslela, že tu máma zůstane, ale ona prohlásila, že jde jako poslední jejich skupinky. To už byl z nich pořádný dav a měla z toho radost. Jenže... "A kdo bude hlídat les? To ho tady můžeme nechat jen tak samotný? A nikdo nám ho nevezme?" Byla z toho zmatená. Myslela, že někdo musí zůstat doma, aby říkal, že tady jsou doma oni. Čekala kdo ji odpoví, ale vydala se s jejich skupinkou směrem, který táta určil.

// Východní hvozd (přes VVJ)

Začínala to být legrace. I když se ani jeden ze sourozenců nepřidal, což brala naoko jako urážku návštěvy, že se nepřidali ke hře, tak i tak to bylo super. Dráz ještě pochválil stromy, z čehož měla radost. Tím se dostal do blízkých přátel v jejím malém okruhu známých vlků. Jenže zábava se pořádně ještě ani nerozjela a už musela končit. Stejně jako její nový kamarád se zmateně podívala na Adirama. Pribehla zpátky a smutně se na menšího z vlků podívala. "No jo, dospělí se musí poslouchat. Tak třeba příště, " řekla a snažila se mluvit vesele.
Pak ovšem Adiram navrhl, že by mohla jít s nimi. Ocásek se jí roztočil jako malá vrtulka. Otočila se na rodiče, jestli může, jenže to táta navrhl, že by se taky mohli vydat na nějakou výpravu. Konečně promluvil k Reo s tím, že na výpravu s tátou půjde. No bylo to rozhodně zamotané, Ciri nevěděla s kým chce jít raději. Samozřejmě, že s tátou. Bylo to dobrodružství, když jsme šli předtím až k moři. Ale potkat novou smečku a být s novým kamarádem... Než se jakkoliv rozhoupala, tak ti dva už byli skoro mimo doslech, že se málem ani nerozloučila. "Tak se zatím mějte. Já se za čas stavím a uvidíme, jestli mi utečeš, " zakřičela radostně na rozloučenou a otočila se k tatínkovi. "Jdu taky," řekla rozhodně, ale pak zaběhla k mamince, aby se s ní potulila, než odejdou. Musím pak jednoho z nich poprosit, aby mě ukázali, kde je Borůvková smečka. Prý někde u Asgaardu, tak to bych mohla najít. Co je to vlastně borůvka? přemýšlela, zatímco se pomalu loučila s maminkou.

Dospěláci mluvili. Mluvil táta a řekl toho opravdu hodně. Byla pravda, že Ciri přestala vnímat, protože si pořád prohlížela výletníky. Pak mluvila i maminka, která byla zdrženlivější, ale i tak něco málo řekla. Světlá vlčice si všimla, že si Reo prohodil větu s dospělým vlkem, což byl vlastně trochu pokyn pro ni, že se taky smějí bavit. Potřebovala to mít hold potvrzené ze všech možných stran. A když její sestřička Dráze pozdravila a maminka je vybídla, ať si jdou taky popovídat, nečekala už na nic. Mezitím se mluvení ujal vlk s krásným hlasem, takže jí nic nebránilo v konverzaci.
Chtěla jít hned k vlčeti, hezky pozdravit, ale tmavý vlček byl rychlejší. Dělal různé poskoky, přískoky a pohyby, kterými se dostával blíž k nim. Přidala se k jeho poskakování, ale dávala si pozor, aby na něho omylem nešlápla. Byla přeci jen trochu větší. "Taky tě zdravím," řekla slušně, protože ještě nepozdravila a hned se dala do dalšího povídání. "Náš les je naprosto boží. Všude obří stromy, že si musíš pomalu krk vykroutit, aby si viděl do korun. A není tu žádný sníh, takže i kdyby to venku zapadlo nevím kolika metry, tak my tu budeme v bezpečí, " řekla hrdě a vesele. Pak Dráz navrhnul hru na babu. Zavýskla, protože hry milovala. Koukla na sourozence, jestli se taky přidají a natáhla packy k Drázovi." Mám ji," zašeptala a dala jim čas na útěk.

15. 2. Hráč http://gallirea.cz/index.php?p=cedrovy-haj#post-206594

21. 2. Hráč http://gallirea.cz/index.php?p=boruvkovy-les#post-206771

24. 2. Hráč http://gallirea.cz/index.php?p=cedrovy-haj#post-206879

28. 2. Hráč http://gallirea.cz/index.php?p=boruvkovy-les#post-206991

Dohromady 20 lístků. 16 bylo přidaly se 4 další

Loterie hráč 1/1

Sestřička neměla až tak velkou radost z jejich setkání. Ciri to malilinkato zarazilo, aael asi to bylo pochopitelné. Nevěděla, jak budou rodiče, tedy hlavně táta reagovat, na to že byla dlouho pryč. Ovšem jak Ciri tátu znala, tak věděla, že se na Vivi nebude zlobit, přinejmenším ne nějak dlouho. Vždyť dorazila domů a to bylo to hlavní. Ani se moc, vlastně vůbec nezlobila na jejich zbývajícího brášku. Tak zůstal v Asgaaru, no a co?
To už se ale všichni vydali za cizími hlasy. Ciri se těšila a doufal,a že to nebudou nějací vetřelci. To by vážně nerada, ale věděla, že by určitě pomohla v kousání a zahánění. No dobře, možná by jen vrčela z dálky, ale to nemohla úplně přesně ještě vědět. Dorazila trochu se zpožděním, takže zaslechla jen polovinu rozhovoru, kdy už se cizinci představovali rodičům. Táta ještě odběhl mimo jejich skupinku, ale brzy se zase vrátil.
Vlci se jí líbili, hlavně ten menší, protože byl vlče a mohla by si s ním hrát. To, že by se měla chovat možná jako puberťák a už ne jako vlče, to nebrala v potaz. Chovat se jako vlče bylo mnohem lepší. Jelikož se malý hlásil docela hlasitě, tak věděla, že se jmenuje Dráz. Jak pak stihla zaregistrovat, tak starší vlk prohlásil, že jsou jen na výletě, stejně jako byla ona a sourozenci. Jako jsme šli se Sigym. Chtěla si jít očichat Dráze, ale ten byl u velkého vlka a to se bála k nim vlézt. Bylo by to určitě bráno jako nevychovanost. Proto se na ně jen vesele tlemila, jazyk ležérně položený na boku tlamy a čekala, jak se to bude vyvíjet dál. Asi myslel Vivi, jak sem utíká. To musí být hodný vlk, když ji chtěl jít zachraňovat. A jaký má krásný hlas! Škoda, že už někde bydlí, ten by tu s námi klidně mohl žít taky. Zasnila se o tom, že by měla nové kamarády. Doufala, že ještě neodejdou a bude si s nimi taky moci popovídat.

// Loterie Hráč (1/1)

Pokyvovala hlavou na téma lovu. V duchu však doufala, že se vždycky najde někdo, kdo jí něco k snědku uloví. Sama se totiž k takovému úkonu nechtěla dobrovolně hlásit. Cítila se spokojeně a šťastně. Ke štěstí jí ovšem scházela kompletnost jejich rodiny. Což se mělo docela brzy změnit. Stejně jako zbytek její rodiny, i ona zaslechla vytí, které se hlásilo od hranic. Zmateně se dívala na všechny okolo, protože nevěděla, jak by měla zareagovat. Utíkat tam? Schovat se za rodiče? Schovat se pod zem? No jo, kde máme ten úkryt vlastně? Mozeček jí pracoval na plné obrátky, ale to už se maminka s velikou radostí rozběhla za hlasem. Ještě jednou se podívala na tatínka a brášku a po jejich boku se vydala za maminkou. V duchu stále přemýšlela, o koho se jedná, takže veškerou konverzaci na chvilku vypustila.
A koho to neviděla stát na hranicích? Jejich sestřičku, ztracenou a znovu nalezenou Vivianne! Měla takovou radost! Jako Reonys, i ona nechala na rodičích, aby se s ní přivítali jako první. Její tělo ovšem bylo v rytmu tance, jak se těšila, že se se sestřičkou obejme a pozdraví. Konečně k tomu dostala příležitost. "Vivi, Vivi, Vivi," dokázala ze sebe dostat jen sestřino jméno a poskakovala kolem. Prohlížela si ji, očichávala, packou plácala jako vlče a hlavou drcala, jako Reonys. No za chvilku se přeci jen zklidnila a poslouchala, na co se jich rodiče ptají, co vysvětlují a tak. Očima ale stále visela na její sestřičce, pro případ, že by se ztratila, vypařila nebo tak. Když se jich všech zeptali na jejich nový domov, tak teprve v té chvíli otočila hlavu na rodiče. "Je to tady úplně super! Hustý stromy, co nás chrání, voda tu je. Jídla by tu mohlo být teda víc, ale to nevadí i svačinky jsou dobrý. Jak říkal Reo, tak bych se taky chtěla podívat do úkrytu. Ale hlavně, že tu jsme spolu," dodala nakonec a ke každému z nich se šla přitulit. Pak stejně jako bráška slyšela dva hlasy, které se rozlehly po lese. Podívala se na rodiče, jak zareagují tentokrát. A čekala, jaké rozkazy pro ně mají.