Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Ještě že jsem toho bráchu měla! Dělal mi strážce a když jsem viděla, jak se mu naježily chlupy, maličko jsem se uklidnila. Tedy ve stylu, že jsem se z uklepané kosiky pomalu změnila na kousající vlčici, kdyby si to ten druhý táta rozmyslel a chtěl nám něco udělat. I tak jsem se ale trochu za Rea schovávala. Byl přeci jen o trochu větší než já. A silnější.
Dva identičtí vlci se rozběhli jinými směry. Jeden domu a druhý k Životu. Oddechla jsem si a kolena se mi pomalu přestávala třást. Reo měl pravdu. Náš táta chtěl jít přeci k Životu, proč by si to rozmyslel a šel domů. Navíc bez nás. Když jsem si proběhlou situaci přehrávala v hlavě, taky mi víc vycházelo, že náš táta je ten vlk, který odešel do kopců. "Myslím, že máš pravdu. A řekla bych, že to byla nějaká pochybná magie, něco co by určitě neznal ani děda. Třeba za to může Smrt?" vyřkla jsem svou domněnku nahlas. Chtěla jsem se vydat za tátou, za pravým tátou, když mi slova mého bratra vzala vítr z plachet. Kdyby to bylo možné, tak zblednu a znovu se roztřesu. Takhle jsem se mohla jen začít třást a nervózně se dívat na cestu zpět k domovu. "No jo, máš pravdu! Máma neví, že to, co k ní domu přijde je cosi, co nemá s tátou nic společného," řekla jsem, ale v hlase mi zazněly pochyby. Ono totiž to něco mělo s tátou společného docela dost. Aspoň vzhled, hlas a jak se zdálo, tak nějaké informace taky. Nebo možná všechny vzpomínky. Znovu jsem zapochybovala, že vlk, který běžel nahoru k panu Životu byl opravdu táta. Raději jsem se posadila co nejtěsněji k Reovi a čekali jsme spolu na vlka, který přijde za námi zpátky.

Táta zareagoval líp, než jsem čekala. Teda jako, nečekala jsem, že budu za svůj plán pochválená, ale udělalo mi to radost. Tentokrát jsem však měla větší radost z toho, že táta neudělal a neřekl nic ošklivého směrem k Reonysovi a jeho nápadu, jít do Asgaaru pozdravit našeho bratra. Ten výlet je lepší a lepší, pomyslela jsem si spokojeně a přitulila se k tátovi. Dlouho jsem se s ním nemazlila.
Zeptal se nás, jestli se těšíme domů na mamku a poté nám ukázal kopec, kde žije pan Život. Zrovna jsem otevírala tlamičku, abych mu odpověděla, že se na namku ohromně moc těším a abych položila otázku proč pan Život žije tak vysoko. Jestli to je proto, aby se k němu dostali jen vyvolení vlci nebo aby ho každý neobtěžoval s hloupostmi, jenže ani k jednomu jsem se nedostala.
Táta totiž vydal zvuk, který mi trhal srdce. Byl plný bolesti a utrpení a dokonce se mu podlomila kolena! Zachvátila mě hrůza a panika. "Tatí," zapískala jsem vyděšeně a rozběhla se k němu. Jenže něco se stalo. Místo jednoho vlka, ke kterému jsem se hrnula, abych mu pomohla tu stáli dva. Dva naprosto, ale naprosto stejní tátové.
Zarazila jsem se v pohybu a hleděla na tu podivnou událost, která se mi před zraky odvíjela. Táta, vlk kterého jsem znala, tu stál a křičel sám na sebe. Kdyby se to stalo komukoliv jinému, možná by to bylo i vtipný. Jenže takhle? Přitiskla jsem se k Reovi a začala se nekontrolovatelně třást. A pokaždé, když se k nám jeden z těch vlků přiblížil nebo na nás promluvil byl stupeň mého vyděšení vyšší. "Já se bojím, " zašeptala jsem bráškovi do ucha. To že se dva Etneyové mezi sebou ještě navíc hádali, Toť tomu fakt nepomáhalo. Jenže, ono se to ještě zhoršilo. Každý z nich se rozhodl, že půjde někam jinam. Jeden šel domů a druhý na kopec k panu Životu, na kterého jsem dočista zapomněla. "Co teď?" podívala jsem se vykulenýma očima na Rea. On si vždy uměl poradit, on bude vědět, co dělat.

// Tmavé smrčiny přes Prstové hory

Nikdo mě nezastavil, takže to znamenalo, že jsem šla dobře. Trošičku mi vyrostl hřebínek, že jsem úplně schopna stoparka, která se jen tak neztratí. Ani na místě, kde nikdy předtím nebyla. Zpomalila jsem, abychom šli vedle sebe. Chtěla jsem se totiž zapojit do diskuze, kterou vedli táta a Reo. Teda ona to byla jen otázka a na ní odpověď. Když jsem zaslechla odpověď, stáhl se mi žaludek. Naprosto jsem věděla, že tohle táta neuslyší rád. Už se mnou necloumaly emoce tolik, jako když mi táta řekl, co se stalo s naším bratrem. Věděla jsem však, že tátu to žere pořád a to hodně. Nečekala jsem proto, až se naštve, takže jsem hned odpověděla taky. "Já budu chvilku v lese a pak bych asi šla prozkoumat okolí. A když by byla doma Vivi, tak bych s ní chtěla taky strávit nějaký ten čas. " Usmívala jsem se a dívala se kolem sebe. Zastavila jsem, protože jsem další pokračování cesty netušila.

// Gratuluji

Konečně jsem si mohla spokojeně oddechnout. Bylo po lovu, tedy po úspěšném lovu. Táta zajíce skolil jako profesionál. Však jsme mu ho krásně nahnali. Tahle část lovu se mi líbila, když už bylo po něm. Když už lovená kořist ležela pod nohama lovce a já se mohla jít najíst. Pravda byla, že mi trochu zatrnulo, když zajíc zavřeštěl. Nebylo to nic příjemného, i když pro něj to bylo ještě horší. Byla jsem ráda, že to táta neprotahoval.
Zatetelila jsem se radostí, když jsme dostali pochvalu. Poté jsme byli vybídnuti, abychom se zakousli. Chtěla jsem počkat, až se Reonys zakousne první, ten vsak udělal stejně gesto směrem ke mně. Usmála jsem se a už na nic nečekala. Urvala jsem si chutný kus masa a začala ho rozkousávat. Můj bráška udělal to stejné a brzy bylo po zajíci. Opravdu to byla jen menší svačinka. Až příliš pozdě mi došlo, že táta ze zajíce neměl ani sousto. "Ehh.. Promiň tati. Nezbylo," řekla jsem hláskem vysokým a roztomilým, jako bych bla maličké vlčátko. Souhlasně jsem pokývala hlavou, když táta řekl, že bychom mohli jít k Životu a pak domů. Už jsem se vážně na mámu těšila. Proto jsem nechtěla čekat ani minutku." Není čas ztrácet čas. Tak jdeme," zavelela jsem hrdě a šla dál. Copak jsem věděla kam? Ne. To mi však nebránilo vyjít jako první. Kdybych šla špatně, tak mě táta zastaví.

// Narrské vrchy přes Prstové hory

Tak nějak jsem doufala, že můj plán nebude přijatý. Trochu jsem čekala, že táta řekne něco ve smyslu: "to přece po vás nemůžu chtít, abyste se takhle dřeli. Já vám toho zajíce ulovím a pak najdu ještě jednoho, aby měl každý toho svého... " Dobře, tohle už bylo trochu větší očekávání, že by nás táta takhle obskakoval. Stačil by jen ten jeden a pak by si ulovil jednoho pro sebe. To vůbec není pro moje krásné nožičky.
Táta nám zaťukal na čelo a vydal se ke vzdálenějšímu křoví. Mrkla jsem na brášku, který vypadal nachystaně. Zadívala jsem se na zajíce, který se stále ládoval nějakou trávou. Asi měl fakt hlad nebo byl extrémně nepozorný, protože jsme tu už nějakou dobu byli a on se ani nepohnul. Měla jsem z toho však dobrou životní zkušenost. Pořád si hlídat záda!
Začala jsem se ale soustředit na náš lov. Táta pokynul hlavou, že můžeme. Reonys pokynul hlavou, že můžeme začít. Mrkla jsem na něj, dala znamení, že můžeme, i když jsem z toho nebyla nadšená a vyběhla jsem. Ušák vyskočil a hnal se jako smyslů zbavený. Nevím proč, ale chtěl utéct zrovna kolem mě. Přidala jsem do běhu a povedlo se mi ho nasměrovat směrem k Reovi. Ten ho šikovnými pohyby a vrčením nasměroval k tátovi, který dokonal dílo a ukončil život zajíce. Zastavila jsem se a zhluboka dýchala. Zase tak špatný to nebylo. Ale i tak bych chtěla, aby mi jídlo nosili ostatní.

// Řeka Tenebrae

Ani jsem si neuvědomila, že mi písnička pomáhá k tomu abych překonala řeku. Teprve až když jsem Bělá všemi čtyřmi nohami na druhém břehu mi to došlo. Zatetelila jsem se radostí, když mi Reonys pochválil písničku. Zazubila jsem se na něho a oblízla mu sestersky tvář. "Děkuji. To mě jen tak napadlo, když jsem skákala přes ty kameny. " Náladu mi nezkazil ani fakt, že i když jsem se snažila přejít řeku bez úhony, měla jsem během chviličky kožíšek celý mokrý od nenadálého deště. No co. Přeskákala jsem řeku a nespadla tam. A bráchovi se líbila písnička. Tátovi určitě taky, ale už hledá tu svačinku.
Při cestě jsme se schovali v lese, kam nás dešťové kapky nepronásledovaly. Jenže moje nálada klesla ve chvíli, kdy táta oznámil, že by tu mohla být nějaká svačinka. Reo se hned dal do čenichání, táta taky a mě nezbývalo nic jiného, než se přidat. Bylo nás tu málo na to, abych se ulejvala. Johoho. Oba dva našli zajíce vcelku rychle. Jako jo, asi jsem ho taky cítila, ale nedokázala jsem se soustředit. Nebyla jsem však hloupá, takže jsem svůj pohyb omezila na minimum a snažila se být velice potichu. Táta se nás ptal na naše zkušenosti s lovem. Reo v podstatě lovil jen se strýčkem, takže jsem měla před ním náskok. Já líbila i s mamkou. Jenže když to přiznám, budu za hvězdu, která umí lovit. A budu se toho muset zúčastnit. Na druhou stranu, lhát TÁTOVI se mi nechce. Zlobil by se moc, až by to zjistil? Prala se ve mně poctivost a nechutenství k lovu. Kdyby to byl kdokoliv jiný, tam bych mu řekla, že lovit neumím. Ale tohle je táta, jemu se nelže. "Lovily jsme i s mamkou, nechala mě, abych zajíce zahnala do kouta a tam ho ulovila
Ona stála jako podpora za mnou," zašeptala jsem s pohledem upřeným na zajíce. "Tati, jsi silnější, měl by si ho zakousnout. My ti ho můžeme zkusit magnát? " nadhodila jsem myšlenku a čekala, jak se ujme.

// Klimbavý les (přes Travnatý oceán)

Cesta nám ubíhala pomalu. Ale nevadilo mi to, byla jsem s tátou a bráchou a s vidinou jídla na dosah. Jen jsem teda přemýšlela, jak bych to udělala, abych neměla moc práce s lovem, ale jen s jedením. Táta však moje úvahy utnul, jelikož se podíval na nebe, po okolí a zase na nebe. Zopakovala jsem po něm jeho sekvenci, i když jsem netušila, co bych tam tak mohla vykoumat nového, než při prvním kouknutí. Na čumáček mi dopadlo pár kapek, takže jsem jen pokývala hlavou, že v lese to teď bude asi lepší. Škoda, rybku bych si dala. Popravdě jsem neměla ani páru o tom, jak se taková ryba loví. Tehdy už byla ulovená, když nám ji maminka nabízela, takže jsem nemohla posoudit, jestli je to lehčí, těžší nebo na stejné úrovni jako lovení zajíců. Kdyby to bylo lehčí, tak bych možná mohla přežívat o rybách. Věděla jsem, že je táta moc nemusí, jestli jsem se pamatovala dobře, tak je počastoval nějakou průpovídkou, že ryby jedí jen odpadlíci. Většinou jsem s tátou souhlasila, ale tady neměl pravdu.
Nebyl však čas polemizovat, oba dva totiž překročili řeku v nejužším místě a já věděla, že bych měla pohnout. Mému bystrému zraku totiž neušlo, že se voda začíná zvedat. Opatrně jsem stoupla na první kámen, abych zjistila jeho stabilitu a kluzkost povrchu. "Bylo nás tam roku onoho, johoho," začala jsem si slabě pobrukovat při každém opatrném kroku. Nejprve velice slabounce, že se můj hlas ztrácel v hluku řeky. Čím dál jsem však byla, tím silnější byl i můj hlas. "čtrnáct vlků, velkých chlapíků," Za chvilku jsem už hulákala na celé kolo, že všechny ryby musely zákonitě uplavat. "Velel nám mocný kapitán, johoho, který Šilhavým byl vlkem zván. A než nastal západ krvavý, johoho, rozpoutal se zápas o hlavy, pampadam."

// Tmavé smrčiny

// Jezevší hájek (přes Vřesoviště)

// Přecházím i u Ciri na ich - formu :))

Čím více jsme se vzdalovali od lesa s podivnými kouzly, tím víc bylo na tátovi vidět, že je šťastnější. Měla jsem z toho radost, protože jsem nerada viděla, že byl kdokoliv z mé rodiny smutný. Poslouchala jsem znovu o panu Životovi a u toho stříhala oušky. Moc ráda jsem poslouchala tátův zvučný hlas. A jelikož o tom bílém vlkovi mluvil moc hezky, začínala jsem se na společné setkání víc a víc těšit. O jeho sestře, paní Smrti však táta předtím moc nemluvil, takže jsem poslouchala se zadrženým dechem. Občas jsem se podívala na Rea, jestli taky poslouchá. I když nám táta kladl na srdce, že bychom se s ní nechtěli za skoro žádných okolností setkat, protože by nás to mohlo vystrašit a nějak poznamenat. Jako jo, jeho slova ve mně zanechala obavy, ale taky jistou zvědavost. Vsadila bych se, že by se za Smrtí Vivi vydala hned, jak by mohla. Svou myšlenku jsem si však nechala pro sebe, protože táta ještě mluvil a já mu do toho nechtěla skákat. Když však na chvilku ztichl, dostala jsem příležitost promluvit. "Řekla bych, že Vivi by se takový výlet moc líbil. Ona je dost nebojácná, takže až nám pan Život řekne, jestli to teda ví, kde je a až ji najdeme, tak bychom mohli ten výlet podniknout. Nebo byste mohli jít s Vivi když tak sami," dodala jsem polohlasně. Nebylo by ode mě fér nárokovat si pozornost táty jen pro sebe. A věřila jsem, že by je to mohlo sblížit. Na druhou stranu, kdybych šla taky, tak by nás to se sestrou sblížilo a ji s tátou taky a já bych o výlet nepřišla. A Reo by mohl jít někam s mamkou. Aby taky měli společné zážitky. Pomyslně jsem se poplácala, jak jsem to krásně vymyslela.
Pak přišlo téma lovu a jídla. Sama jsem měla dost hlad, když se o tom začalo tak mluvit. Reonysův žaludek to dával dost jasně najevo, že by taky něco pojedl. Ale představa toho, že bych pro jídlo měla něco dělat? Nebo pak lovit vysokou? Néé díky. Ale byla pravda, že hlad byl větší, než neochota lovit. "Svačinka zní fajn. A později nějaký větší dlabanec," přizvukovala jsem. V hlavě jsem měla už představu uloveného zvířete, jak si ho pomalu okusuju.

// Tenebrae (přes Travnatý oceán)

// Jezevčí plácek

Čím dál byli od toho ponurého a vlastně nakonec smutného místa, tím víc se jí vracela dobrá nálada. Ne že by snad zapomněla (minimálně dlouho zapomněla) na tohle nešťastné rodinné setkání, které se záhadným způsobem zvrtlo v osočování táty z různých věcí. Ale nechtěla věřit tomu, že by se táta takhle zachoval. A udělal všechny ty věci, ze kterých ho babička nařkla.
Byla však potichu, věděla že takovou zkušenost si musí každý zpracovat sám. Na obou vlcích však viděla, že i oni se s každým dalším krokem uklidňující. Pak se jich táta zeptal, jestli jim někdy říkal o Životu a Smrti. Ciri se málem urazila, protože nechápala, jak je možné, že by si táta nepamatoval, jak jí o nich vyprávěl. Sice víc o Životu, ale i tak. Ale připomněla si, že teď táta prožil emocionální drama a tak si na to nevzpomněl. "Mě už si o panu Životu povídal," připomněla mu jemně. Ale ráda poslouchala, jak táta povídá a když Reonys o nich mnoho neslyšel, tak si to klidně mohla poslechnout znovu. "Ale o Smrti si toho moc nenamluvil. Klidně si to poslechnu znovu," řekla vesele.

// Klimbavý les přes Vřesoviště

Babička nepřestávala tátu shazovat a ponižovat. Ciri se to nezdálo, přece jejich táta takový nebyl. Nebo byl? Ciri už ho poznala z různých úhlů, slyšela jak moc se zlobí na zbytek rodiny v Asgaaru, co za křivdy se mu dostalo. Ale že by to mohlo být i trochu jinak, bráno z pohledu dalších zúčastněných... To už nějak nebrala v potaz. Ale ani jejich tátovi se způsob rozhovoru nelíbil, změnil postoj, výraz a tón hlasu. Z ustrašeného a uťápnutého vlka se znovu stal tím jejich alfákem, který je před vším uchrání a nedovolí, aby se komukoliv cokoliv stalo. A aby s ním někdo zametal. Pyšně na tátu koukala, ale v nitru cítila nerozhodnost. Stále nevěděla jak se má k babičce chovat. Sice byla jen nehmotným vlkem, ale měla k jejich tátovi výhrady. K nim samotným se chovala jak k normálním vlkům, takže se Ciri nemusela před ní nějak bát.
Vyslechla si i poznámku, že se sem jejich táta nemá vůbec vracet. Viděla na Reonysovi, že s ním tahle věta hnula, i ji samotné bylo z toho smutno. Táta to ovšem přebral po svém a ujistil babičku, že se rozhodně nemá v plánu vracet. Ciri už raději ani nic neřekla směrem k návštěvě jejich zbytku rodiny a nestihla se ani pořádně rozloučit, než se babiččin duch vypařil.
Jak byla ze všeho tak rozhozená, tak ani nepípla, když se táta zmínil, že by mohli jít za panem Životem, že by třeba mohl vědět, kam se poděla Vivi.

// Jezevčí les

Zdálo se, že muka nikdy neskončí. Tedy tátova muka. Oni byli jen přihlížející, náhodní svědci něčeho, co se stalo už kdysi dávno, ale přesahuje to až do dnešních dní. Jaké strašlivé věci se musely udát v jeho mladém věku? Jak strašný musel být jejich život, když tu po sobě štěkají jako divocí psi? Dobře, aby byla upřímná, babička plivala jed a jejich táta s tím nic nedělal, jen se to snažil vysvětlit.
Nechápala to. Nechápala, proč se jejich babička chová takhle, proč jí vadí, že rodiče nechali jejich sourozence v Asgaaru, když si to sám vybral. Když nechtěl být se svojí rodinou. I když, ze slov, která jejich babička říkala si Ciri poprvé připustila, že možná Crowley za to všechno, z čeho ho táta nařkl, nemohl. Byl malý jako oni, stejně manipulovatelný. Však nebyla i ona sama vtažena do pocitů nesnáším svého bratra, protože to řekl táta? Měla pocit, jako kdyby za dobu, co tu stáli a poslouchali rozhovor dospělých tak nějak dospěla i ona sama. Přitlačila si packu k hlavě, protože tohle nové zjištění se jí ani trochu nelíbilo. Byla raději, když nemusela nic řešit.
Otočila se na babičku ve chvíli, kdy oslovila je s úplně jiným tónem a i obličejem. Ciri viděla jen úsměv, ne přímo veselý, ale úsměv to byl. Naklonil hlavu na stranu a poslouchala. Reonys jí odpověděl jako první takže se mohla trochu připravit na svou řeč. Měla pocit, že je to strašně důležité, že neexistuje nic jiného žádný jiný moment, než právě tenhle. Protože se nejspíš nebude opakovat. "Nikdy bych nechtěla ublížit své rodině vědomě. Budu hrdě nosit naši krev, snažit se být, jak říkáš, lepší než vy, i když nevím v čem přesně. Ale budu putovat po téhle zemi, a nikdo se mnou zametat nebude. A, " nadechla se, mrkla na tátu, že to nemyslí zle, ale ráda by věděla, jak na tom s jejich bratrem je," zjistím jestli se dají vztahy s naším bratrem zlepšit nebo aspoň zmírnit," dodala a mrkla na Vivi, jestli taky něco odpoví a nebude potichu, jako skoro vždycky. Jenže ona tam nebyla. Už zase. Ciri protočila oči, protože sestru nechápala. Jak se mohla ztratit. Teď? I táta si toho všiml, jenže se zdálo, že neodešla sama ze své vůle. Protože to by musela být mistr úniku, aby si jejího odchodu nevšiml ani jeden z nich
Ciri vyměnila zlost za strach. Co se to tu děje? To si jako vlci můžou jen tak zmizet?

Moc se jí tenhle výlet nelíbil. Nejenže jim táta moc neodpovídal, ale ještě se jí tohle místo vůbec nezdálo. Tak moc chtěla pryč, že začala zběsile kývat hlavou, že souhlasí s odchodem. Jenže než se stačili otočit a vydat se pryč, zhmotnila se před nimi postava.
Ciri se popravdě hrozně lekla, až nadskočila. Kdo to? Postava byla velice nevybíravá, hned se pustila do jejich táty, že je špatný vlk. A on si to nechal líbil! Ciri stála jako socha, protože tohle viděla poprvé. Jejich největší a nejlepší táta, alfa všech alf, nejhustější ze všech vlků a klonil se k zemi jako oni, když něco provedli. Po chvilce se tedy dozvěděli, že vlčice, která se do jejich táty tak bezostyšně pustila, ne jejich babička. Ta o které jim vyprávěl. Brzy se k nim otočila a pozdravila je. Ciri byla ze všeho dost vyjevená, že neodpověděla hned. Zato Vivianne se hned do pozdravu pustila. Reonys byl taky trochu v rozpacích, takže nás táta musel dokonce vyzvat, abychom pozdravili. "Ahoj babi, " řekla pouze. Kdyby to byl kdokoliv jiný, kdo by se ke komukoliv z rodiny takhle choval, hned by otevřela tlamu a tátu bránila. Jenže z babičky sálala aura rozhodnosti a autority, že by si Ciri nedovolila proti ní říct křivého slůvka. Tedy zatím. Navíc ji pořád děsilo, že se tu zjevila odnikud.

// Jezevčí les/hájek

Táta odpověděl Reonysovi tak nějak zvláštně. Jako kdyby nevěděl, co přesně má říct, což přišlo Ciri naprosto nemožné. TÁTA aby něco nevěděl? Pak ovšem odpověděl zcela bez zaváhání, takže jí došlo, že to bylo soustředěním na jezevce, který se co chvíli ztrácel v lesním podrostu. Piedestal, na který si ho postavila tak zůstal nedotčený a samozřejmě mu odpustila i to, že na její otázku už neodpověděl. Sama si totiž všimla, že následovat takového jezevce není žádná legrace. I když byl velmi tělnatý, pohyboval se velmi hbitě. Asi to tu má našlapaný, tak ví kam položit tlapu, pomyslela si, když její krásná nožička přistála po několikáté v myší díře.
Málem ale nadskočila metr do vzduchu, když na ně, tedy na tátu, jezevec promluvil. Podívala se po zbytku rodiny a s úlevou si všimla, že všichni se tváří vykuleně. Trubko, však tě to mohlo napadnout, když s tebou mluvil motýlek, že tu mluvících zvířat bude víc. Zapsala si za uši, že musí předpokládat u všech zvířat, že můžou mluvit.
Podívala se do temné uličky, kterou jim jezevec ukázal. Nakrčila čumák, protože cesta opravdu nevypadala vábně. Jak byla ponořena do zkoumání cesty, zapomněla se zlobit na jezevce, že tak ošklivě mluvil s tátou. To už se však postupně všichni vydávali dál, největší radost z toho nejspíš měla Vivianne. Tentokrát se Ciri slov nedostávalo, tak se jen statečně usmála a vydala se za všemi ostatními, připravená utéct.

// Narvinijský les

Táta se naštěstí nijak moc nesesypal při zmínce o babičce. A Vivianne o tom taky více nemluvila a pohledem Crii ujistila, že neměla v úmyslu tátu nějak trápit. Ciri z toho měla radost, protože nesnesla pomyšlení že by se táta trápil. Navíc byla šťastná i z důvodu, že se na ni sestřička usmála. Tak málo stačilo k vlčecí radosti.
Dostala od tatínka pochvalu a další hrdý pohled, takže se její malý, no dobře už trochu větší hrudníček nafoukl jak bublina. Nevšimla si pohledu který, po ní sestra šlehla, byla teď na výsluní slov svého táty. Ani ji nějak nenapadlo že takhle krade pozornost táty od svých sourozenců. Nebo že by s ním taky chtěli trávit čas v takové blízkosti. Ne neviděla v tom nic špatného když ho měla skoro jen pro sebe, protože jí doteď nikdo na to nic neřekl.
Jejich rozhovor se stočil k magiím a k tomu že by mohli zkusit, jaké vlastně mají. Reonys měl znovu dobré otázky, jak to vlastně zjistí, jestli budou zkoušet možné i nemožné. "Všechno jakože třeba jestli se nám podaří vyčarovat vlnu, když se budeme na někoho dlouho dívat, tak začne dělat co chci chceme a tak?" Neuměla si to představit a ani pořádně nevěděla, kolik magií existuje. Vím že je voda, příkaz, země, co mi to ještě kdo říkal, že existuje. Víc však o tom nedostala šanci přemýšlet, protože je vyrušilo jakési dupání, chrochtání a všemožně znějící zvuky. Dost nebezpečně znějící zvuky.
Táta se před ně postavil, aby je chránil a k jeho bokům se postavili i její sourozenci. Ciri nebyla hloupá takže se hezky skryla za jejich těla. Milovala je, ale nevěřila si natolik, aby je dokázala chránit... Přiznejme si, že byla trochu srab. Táta jim ukázal původce těch zvuků a i ho pojmenoval. Ciri si všimla, že je i tak stále ve střehu, takže si zapamatovala, že tenhle jezevec je nebezpečné zvíře. Chtěla se otočit a odejít, protože to tak nějak čekala, ale všichni se vydali dál za tím zvířetem. Mladá slečna sice neviděla, co tátu uchvátilo natolik, aby se tam vydal, ale věřila mu, že by je netahal do nebezpečí. A tak se usmála na Rea, který na ni čekal a pomalu postupovala dál. Připravena k rychlému otočení a útěku.

Za jezevcem na Jezevčí plácek