Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Spánek jsem potřebovala. Když jsem se probudila, nepamatovala jsem si, jestli se mi zdály nějaké sny. Cítila jsem se však odpočinutě a to bylo nejdůležitější. Slyšela jsem, jak vedle mě spokojeně pochrupuje Reonys. Nechtěla jsem se proto moc hýbat, abych ho neprobudila. Mohla jsem se tak zatím procházet ve vlastní mysli. Přemýšlet, co jsem už stihla prožít, koho znám, jak dobře znám okolí našeho lesa a les samotný. Došla jsem k závěru, že zážitků jsem měla docela dost, ale víc s tátou než s mámou. Což mě trochu mrzelo, protože jsem měla ráda i mámu a takhle jsem měla pocit, že jsme spolu byly málo. Ale vždyť jsme spolu klouzaly po jezeře! vzpomněla jsem si náhle a nálada se mi zase vylepšila. I tak jsem ale teď chtěla trávit nějaký čas s mámou. Co se však vztahů a známostí s jinými vlky týkalo, těch jsem moc neměla. A když už, tak to byla rodina. Usmyslela jsem si, že na tom zapracuji a poznám nové vlky a vlčice.
A rozhodně jsem potřebovala vylepšit poznávání lesa a jeho okolí. Protože kdybych se s někým seznámila, neuměla bych mu popsat vedle čeho je Cedrový les. Jestli je vedle velké vody? Nebo jsou v okolí velké louky, či naopak nějaké malé lesíky? Tohle jsem neměla vůbec zmáklý a taky jsem to chtěla brzy napravit. Jen co se rodiče vrátí.
Kdyz už jsem slyšela, že se Reo začíná pomalu probouzet, opatrně jsem se začala protahovat a rovnat si přeleželou srst. "Spí se tu dobře. Taky si se vyspal do krásy?" zeptala jsem se vesele. "Jen se nabízí otázka, co budeme dělat teď? Z lesa bych nešla, dokud se naši nevrátí. Ale kdybychom šli jen před les, abychom zjistili, co máme kolem, to by se dalo, ne?" Byla pravda, že bych průzkum raději podstoupila s někým, než sama. Ale kdyby to jinak nešlo, tak bych to sama taky zvládla.

// Les

Cestou jsme dělali hodně zastávek, abych pravdu řekla, několikrát jsem to už chtěla vzdát. Párkrát jsem se lekla, že jdeme úplně špatně, ale naštěstí jsme se brzy dostali k úkrytu. Uvědomila jsem si, že jsem ho vůbec neviděla uvnitř. Jen zběžně, když jsem si ke kraji schovala červený kamínek pro štěstí, který se mi v zimě přilepil na jazyk, ale to bylo všechno. Teď jsme se sem dostali s kořistí a tím jsme si mohli úkryt pořádně prohlédnout. Než se tak však mohlo stát, museli jsme vyřešit, kam kamzíka uklidíme. "Dál bych ji netahala. Tady je schovaná uvnitř, takže na ni můžeme jen my," pronesla jsem moudře. Hlavní důvod byl, že mě strašně bolela čelist a nechtěla jsem úlovek táhnout ani o centimetr dál.
Konečně jsem se mohla porozhlédnout kolem. Musela jsem tedy chvilku počkat, než si moje oči přivyknou. Když se tak stalo, nebylo toho moc co k vidění. Nějaký jeskyně, sem tam prohlubeň, mech, kořeny a tma. Bylo tu však sucho, což bylo dobře. Mrkla jsem na Rea, jestli se jde taky podívat a šla jsem prozkoumat další části ukrytu. Neměla jsem to na dlouho, moc dalších jeskyň tu nebylo. Ale to nebylo potřeba, zatím nás tolik nebylo, abychom se nevešli do těchto prostorů. Uvelebila jsem se v jedné z jeskyní, protože tu bylo tepleji, než v místě, kde jsme nechali jídlo. Jsme chytrý. Tam kde je chladněji, tam vydrží dýl. Složila jsem hlavu na tlapky a zavřela oči. Potřebovala jsem se prospat.

Neměla jsem vůbec v úmyslu se někam vydávat. Zaprvé, nevěděla jsem, kam bych měla jít. Za druhé, neměla jsem to tady okolo tak zmapovaný, což byla popravdě ostuda, kterou jsem chtěla co nejdřív napravit. Ale to se dalo dělat v klidném rozpoložení, kdy si budu všímat okolí a různých bodů, které mě dovedou vždy spolehlivě domů. A ne v rozpoložení, ve kterém jsem zrovna byla. Takže jsem jen rázně pokývala hlavou, aby bylo jasný, že se odsud nehnu.
O novém pachu jsem dál mluvit asi nepotřebovala. Těšila jsem se, až se seznámíme s novým členem, ale dokud tu nebyl, proč vynakládat zbytečnou energii na polemizování o tom, kdo to je a proč tu je a jestli se budeme mít rádi. To všechno můžu dělat až s plným žaludkem, kdy se bude takové přemýšlení lépe realizovat. A když už jsme u toho plnění břich, Reonys nejspíš slyšel protest mého žaludku, že se mu stále nedostávalo jídlo. Rozhlížel se všude kolem a u toho se culil. Souhlasil s mým plánem, ovšem jako hodný brácha mě vybídl, abych se najedla jako první, i když jsem chtěla dělat hodnou ségru a nechat ho, aby se první zakousl on. Takhle bychom tu mohli být až do zimy, pomyslela jsem si s úsměvem a dala se do hodování. Brzy se připojil i Reonys a lesem se neslo jen naše žvýkání. Jedla jsem pomalu a rozvážně, protože jsem si chtěla užít každé sousto. Jídlo bylo parádní a byla jsem po skončení krmení docela sytá. Moc toho z našeho úlovku nezbylo, což nebylo nic podivného, když byl o hodně menší, než kamzice, která čekala na rodiče. S funěním jsem se zvedla a trochu zalitovala svého nápadu, že odtáhneme jídlo rodičům pryč. Měla jsem totiž co dělat sama se sebou, abych se po vydatném jídle unesla. A ne ještě tahat další váhu. Ale jednou jsem to navrhla, tak nebylo možné to vzít zpátky. "Půjdeme ale hezky pomalu. To jídlo bylo moc dobrý na to, abych ho viděla v brzké době ještě jednou," podotkla jsem a vyrazila pomalými krůčky směrem k úkrytu. Doufala jsem, že si cestu pamatuju a nezabloudíme. Pak by se nám totiž kořist pěkně pronesla. Co si budeme povídat, byla strašně těžká.

// Úkryt

Bratrův klid se na mě pozvolna přenášel. Pravda, nebylo to přesně ono, ale už jsem nevyšilovala tak urputně jako před chvílí. "To je pravda. Vědí, že tu na ně čekáme, tak by zbytečně něco neriskovali. Já jen, že jsem to nečekala. Myslela jsem, že tu mamka bude a ona je přitom někde mimo les. Ale musela tu ještě nedávno být. No a táta..." udělala jsem krátkou pauzu, abych se nadechla. Všechno jsem to totiž vyklopila v jednom momentě. "A táta se ztratil kdoví kam, aniž by nám něco řekl. Myslím, že to mě nejvíc rozhodilo. Že prostě zmizel," dodala jsem zamyšleně.
Reonys mě chtěl zřejmě rozptýlit nebo to možná ani v plánu neměl. Rozhodně se mu však povedlo mi moje myšlenky rozptýlit jiným směrem, a to směrem na pach, který jsem ve vzduchu zachytila, ale nějak zvlášť ho dál neřešila. Začichala jsem znovu. Věděla jsem přesně, jak to Reo myslel. Pach do lesa patřil, ale i nepatřil. "Kdo ví, kdo to je. Myslíš, že mamka někoho přivedla?" Neměla jsem tolik zkušeností s rozpoznáním, zda se jedná o vlka či vlčici. Doufala jsem však, že bude ten nový vlk přátelský.
Jakmile se brácha zmínil o tom, že má hlad, veškerá moje pozornost se přemístila na jídlo. V žaludku mi zakručelo tak silně, že to muselo být slyšet po celém lese. Zatvářila jsem se trochu stydlivě a podívala se na Rea. "Když o tom mluvíš, tak jsem si uvědomila, že mám taky hlad. Takže, co kdybychom se pustili do toho malýho kamzíka? Protože rodiče se můžou vrátit kdoví kdy. No a jestli se nevrátí do doby, než se najime, tak se pokusíme ten velký kus dotáhnout do úkrytu? Ať tu neleží jen tak na očích? " Už jsem se těšila, jak si urvu kus masa. Ale jako mladší sestra jsem čekala, až si první kousne Reonys. Přeci jen, to on to mladé zardousil. Já byla jen pomocná síla.

Mohlo to být tak hezké. Všichni u jedné kořisti, hezky bychom si ládovali pupky a nic by nám nechybělo. Jenže k této dokonalosti nám chyběli rodiče. A sestra. Trochu mě překvapovalo, že tu Reonys jen tak klidně leží a nic nedělá. Nehledá, nepanikaří, neprobíhá zmateně od stromu ke stromu. Zastavila jsem se a zhluboka se nadechla. Bylo možné, že jsem jen zbytečně všechno prožívala, že to nebylo tak zlé, jak se to na první pohled zdálo. "Ty se o ně nebojíš?" sedla jsem si vedle bratra. Nedokázala jsem zůstat v klidu, takže jsem sebou různě šila. Hlad mě dočista přešel (nebo byl spíš potlačen), takže jsem na mršiny ani nepohlédla. Bylo jasné, že tu máma není a táta prostě pomocí magie zmizel. Hlavou mi běžely myšlenky typu - ó vlčí bože, co budene dělat? Jsme tu dočista sami, jak ubráníme les? Kde jsou rodiče? Vrátí se? Možná že trochu hlad mám. Podívala jsem se na bratra a trochu čekala, že mi řekne co mám dělat. Neměla jsem tolik sebedůvěry, abych se pro něco rozhodla sama.

// Řeka Mahtae (přes Jižní Galtavar)
// dotažení mláděte
// manipulace s Reonysem povolena

Les, les, les, les, znělo mi v hlavě při každém kroku, který byl čím dál tím těžší a těžší. Nechtěla jsem se vzdát, ale aspoň milionkrát mě napadlo, že prostě to mladé nechám tam kam jsem ho dotáhla a půjdu hezky odlehčená. Ale pak jsem si zase říkala, že by se na mě táta zlobil a máma by na mě nebyla pyšná, takže jsem poctivě dělala kroky dál a dál. Jenže čím víc se les blížil, tom pomaleji jsem šla. Už jsem ani neslyšela kroky táty a Rea, museli se ode mě už vzdálit.
Už jsem byla rozhodnutá, že to vážně vzdám, když tu se ze tmy vynořil táta jako dobrý rytíř a pomohl mi s mládětem. To mi do žil vlilo trochu víc sil, takže jsme táhli spolu, aby to ani jeden z nás neměl tak těžký. Až když jsme se dostali hluboko do lesa, kde to všude vonělo cedry a maminkou (a někým, koho jsme neznala, ale to teď nebylo podstatný), uvolněně jsem si oddechla a rozvalila se u kořisti. Vychutnávala jsem si ten pocit vítězství a nechtěla jsem ho kazit tím, že bych zabořila svoje zuby do masa. To jsem chtěla udělat až s maminkou, kterou jsem začala vyhlížet poté, co ji táta několikrát zavolal a ona pořád nepřicházela. "Třeba tě neslyší?" otočila jsem se k tátovi a než jsem mohla pokračovat dál, stala se z něho kulička a odvalil se pryč. Zůstala jsem tam jen tak sedět s otevřenou tlamou. Až když odezněl prvotní šok, vyskočila jsem na nohy a začala čenichat kolem, i když jsem viděla kam se táta - kulička odvalil. Jenže můj mozek nedával takovýhle srandy, ne teď když byl unavený. Zmateně jsem pobíhala kolem, čumák vážený skoro až pod zem a hledala jsem místo nebo prostor, kde by mohl táta být.

// Vyhlídka přes Zrcadlové hory

// Manipulace s Reem povolena

Jak krásně jsem to měla vymyšlený. Skoro se nenadřít, občas se s bratrem vystřídat a dojít až domů. Jenže tenhle plán vzal za svý, když jsme viděli že táta by sám s kamzicí moc daleko nedošel. Přeci jen bylo to dost mrtvého masa, které musel táhnout a po tak náročném běhu... Bylo jasné, že bratr musí více přiložit tlapku k pomoci tátovi než mě. Kdyby se jednalo o jakéhokoliv jiného vlka (s výjimkou rodiny samozřejmě), nechala bych je, ať se o to postarají sami, jsem přeci urozená dáma. Ale tady šlo o tátu, takže jsem musela zapojit i svoje svaly do práce. Naštěstí to nebylo tak těžké, jak jsem si z počátku myslela. Jako jo, šla jsem pomaleji, cestu si musela pečlivěji vybírat, ale zvládla jsem to.
Bylo s podivem, že se za námi nevydal žádný jiný predátor nebo vlk, který by nám chtěl jídlo ukrást. Přeci jen, byli jsme oslabeni lovem a uhlídat dva úlovky bylo obtížnější, než uhlídat jen jeden. Nad jsem dumala, když táta šel najít nějaký přechod přes řeku. Aspoň jsme mohli nechat odpočívat těla, především zuby, tlamy a nohy. Byla jsem taaak unavená, že jsem se nezmohla ani na pípnutí. Jen co se táta vrátil, unaveně jsem se usmála, chytla mrtvé mladé do tlamy a táhla ho přes kmen stromu na druhou stranu řeky, kde se v (převeliké) dálce, rýsoval náš les.

// Cedrový háj (přes Jižní Galtavar)

// Manipulace s Reonysem povolena

Síly mě pomalu opouštěly. Cítila jsem, jak mi doslova hoří tlapky, každý další krok byl horší a horší. Nemohla jsem to samozřejmě nijak srovnávat s matkou kamzicí, kterou jsem musela chtě nechtě obdivovat. Se zraněnou nohou se dokázala vybičovat k takovému výkonu, že běžela před predátory pryč, ačkoliv ji musel každý krok bolet. Konečně se však do mých pacek přestaly zabodávat kameny a další neschůdné předměty, takže se mi běželo daleko pohodlněji. I táta s bratrem si toho všimli, protože táta zavrčel, že jde na to a porazil kamzici k zemi. Byla tedy řada na nás udělat to samé s jejím mládětem. Hlavně aby nám neuteklo, pomyslela jsem si pouze a skočila mu do cesty, kterou chtělo použít jako únikovou. Bylo totiž blízko mě a asi v panice a viditelné možnosti útěku to chtělo vzít rovnou pryč od nás. Tím, že jsem mu skočila do jeho únikové cesty, se muselo zarazit a otočit směr, kde však už stál Reo a jako chrabrý vlk mu skočil po krku. Já neotálela a z posledních sil jsem se na mládě navalila. Jo, musím uznat, že v tom nebylo nic elegantního, jen jsem prostě upadla, ale musela jsem ho nějak udržet u země, aby mohl Reo dílo dokonat. Vrtělo se a já zavřela oči, protože jsem nechtěla vidět jeho konec. Až když jeho drobné tělíčko přestalo klást odpor a celkově se hýbat, dovolila jsem si oči otevřít. Bylo mi z toho slabo, moc tomu nepřidávalo ani naříkání jeho mámy, které však také brzy přestalo. Až teď jsem na to drobné mládě mohla začít pohlížet jako na jídlo. Kořist.
Zhluboka jsem dýchala a usmála se na tátu, který k nám přišel. "Jo to jo. V noci by se to dělalo špatně," hlesla jsem ještě trochu udýchaně. Drcla jsem pochvalně do Reonyse a podívala se na tátu, který vyl na oslavu našeho lovu. Teda asi. Nedalo mi to a přidala jsem se taky. Vlastně jsem takhle nahlas a dlouho nevyla. Dala jsem do toho všechnu svou hrdost z toho, že jsem pomohla při lovu. Poděkování přírodě, že nám přihrála tyhle úlovky a také poděkování kamzici a jejímu mláděti za to, že se staly naší potravou. Poděkování a hrdost, to jsem svým vytím dávala najevo. Když jsem ukončila tento akt, podívala jsem se na mládě a pak na Rea. Říkala jsem si, jestli bychom se oba nepletli při jeho táhnutí. Proto jsem navrhla, že bychom se mohli střídat, abychom si nešlapali na nohy. Nevěděla jsem jak daleko půjdeme, ale přišlo mi to lepší. Ten druhý mohl aspoň trochu uvolňovat cestu a navigovat, protože těžko budete táhnout kořist čumákem kupředu. Reonys byl první, který se úlovku chopil.

// řeka Mahtae (sever) - přes Zrcadlové hory

Pomalu se naše situace dostávala z bodu, je to sranda do bodu lovu. Nejprve to totiž vypadalo, že budeme lovit jen jednoho kamzíka, který měl poraněnou nohu. Což hrálo v náš prospěch, nemělo by to být těžké a pořád to mohla být hra na honěnou. Jenže, za kamzíkem se objevil menší stín, tedy mládě. A už to taková sranda nebyla. Táta hned rozdělil úkoly, říkal strategii a dával pokyny. Já se jen dívala na naší snad budoucí večeři a bylo mi smutno. Jo, mámě kamzici určitě pomůžeme, ale to mládě bylo moc malé, ještě nic nezažilo. Bylo mi jasné, že takové pocity do lovu nepatří, jenže mi to nedalo. Asi jsem ještě nebyla duševně vyspělá na takovou drsnou přírodu.
Nebyk však čas to nějak dál řešit. Táta vyběhl, o pár okamžiků za ním bratr a já se musela taky rozběhnout. Nechtěla jsem být ta, co by zkazila lov svojí pomalostí, nerozhodností a neopatrnosí. Co se opatrnosti týkalo, bylo to čím dál horší, jelikož se začínalo šeřit. Doufala jsem, že budeme brzy v lepším terénu, protože tady jsem se opravdu bála o sebe i o tátu s Reonysem. Táta na nás křičel, abychom udržovali kruh. Snažila jsem se, seč jsem mohla, vrčela, uskakovala kopýtkům mláděte, které pobíhalo zmateně sem a tam. Ale z našeho sevření se nedostalo, i když to bylo nejspíš tím, že se drželo matky. Snad jí táta ulovím brzy, aby se mohl Reo pustit do toho mláděte. Já mu ho klidně přidržím, ale končit jeho život nebudu. Fakt ne.

Táta potvrdil, že se jedná o Borůvkovou smečku. Zmínil i, že z ní pochází Dráz. Hned jsem si vzpomněla na svého kamaráda a oháňka se mi rozkmitala. "No jo, Dráz," řekla jsem vesele. Trochu mi docvaklo, odkud můžu znát jméno smečky. Reo nevypadal, že by si na Dráze pamatoval. Když jsem si vybavila situaci, jak nás navštívili i s tím druhým vlkem, došlo mi proč mu jméno mladšího vlka nic neříká. On tam totiž vůbec nebyl! "Ty ho nemůžeš znát, ty jsi byl se strejdou Sigym," dodala jsem na vysvětlenou, aby z toho neměl těžkou hlavu. On by ji teda asi těžkou neměl, ale já jo. Takhle to bylo hezky vysvětlené a uvedené na pravou míru.
Táta se nám snažil vysvětlit rozdíl mezi srnkou a kamzíkem. Poslouchala jsem ho pozorně, ale stejně jsem si nedokázala to skákavé zvíře představit. Rozhodla jsem se, že příště počkám, až ho opravdu uvidím a nebudu si nic vymýšlet, protože pak bych mohla skončit u představ, jaké jsem měla jako vlče o různých zvířatech. A to bych nerada.
Slyšela jsem různé zvuky, které zněly fakt divně. A s přibývající tmou to nebylo o moc lepší. Ještě že jsem nebyla taková bojácná vlčice, jako když jsem začala poprvé chodit, ale i tak jsem z toho neměla dobrý pocit. A představa, že tu běháme a skáčeme za nějakým kamzíkem? No, měla jsem radost, když táta navrhnul, že ho zkusíme nahnat tam, kde se nám bude líp běhat. Nadšeně jsem kývala hlavou, znělo to mnohem líp, než běhat tady po kamení který se každou chvíli uvolňovalo.
Zdálo se, že oba dva něco zachytili. Tedy táta určitě a Reo o chvilku později taky. Musela jsem uznat, že jsem v čumáčku cítila nějaký zvláštní pach, ale nechtěla jsem si ho spojovat s tím kamzíkem. To až v případě, že ho ulovíme nebo aspoň uvidíme. Pak totiž budu moci machrovat, že vím jak kamzík voní, ale hlavně dokážu popsat i jak vypadá. Jelikož jsem nechtěla být ta, co lov zkazí, tak jsem se snažila si vybavit všechny poučky o správném lovu a svoje tělo plácla k zemi, hned do vedlejšího křoví vedle bráchy. A opravdu, během chvíle se objevil tvor, který nejspíš byl tím kamzíkem. Málem jsem nás prozradila, když jsem jako mládě chtěla začít povykovat a ukazovat tlapou tam je, tam je. Udržela jsem se a podívala se na tátu, co máme dělat. Zatím mi to přišlo spíš jako zábava, než lov. Budeme utíkat, což se dalo brát jako hra na honěnou.

// Esíčka (přes Zarostlý les)

Kožíšek mi pomalu usychal, což bylo dobře. Měli jsme štěstí, že jsme si tyhle radovánky vybrali teď a ne za zimy. Samozřejmě, že v zimě se dá dělat spousta jiných věcí (hlavně neoblizovat lesklé kamínky!), ale ve vodě bych se nerachtala. Byla jsem však šťastná, že jsme tohle podnikli. Pořád jsem šla s dobrou náladou a poslouchala tátu, jak nám popisuje, kde jsme. Slovo naší původní smečky neřekl se záští, takže i mě naštvanost začala opouštět. Dědu bych ráda navštívila, ale nebyla jsme si jistá s Crowleym. Ale to bylo ještě za dlouho ho řešit. Teď jsem si musela myšlenky uspořádat na lov. Ale ještě jsem se podívala směrem, kam ukazoval Reo, že by tam měla sídlit další smečka. To už jsem si nepamatovala, že by nám to někdo říkal. Ale znát své sousedy bylo důležité, i když teď jsme byli od nich dál.
"Co je to kamzík? Něco jako srnka?" Neuměla jsem si představit co to chtěl táta lovit. Ale když jsem se podívala kolem, nějak se mi nezdálo že by v tomhle kopcovitém terénu něco žilo. Nebo že by nám tu šlo něco ulovit.

Co moje malé tlapky nemohly zajistit velikostí (to znamenalo, že jsem nemohla plácat vodu tak mocně jako brácha), to jsem doháněla urputností. Takže táta dostával vodní vlny od Rea a vodní sprchu ode mě. Možná že i nějaká ta voda přistála na Reonysovi, ale to nevadilo, bylo to v zápalu hry. Skoro jsem ani dýchat nemohla, jak jsem se smála a plácala vodu všude kolem. Byla to ohromná legrace. Jenže každá sranda jednou konci, zvlášť když se blížil podzim a nebylo už takové teplo. Taťka zavelel, že bychom měli jít ven. Jak jsem se přestala hýbat a začala si zase všímat okolí, dala se do mě zima. Oklepala jsem se ještě ve vodě, takže táta dostal dvojitou sprchu, i když se Reo tvářil, že on to rozhodně neudělal. Cestou z vody jsem svlažila hrdlo, které mě palilo od smíchu a žízně a na břehu jsem se snažila dostat z těla veškerou vodu, abych nebyla nemocná a nemusela hledat šťovík... Nebo vlastně jinou rostlinu, kterou nás Sigy učil. Proč mi tam skáče pořád ten šťovík?
"To jo, pak by si se o nás musel starat a nosit nám samý jídlo," řekla jsem k tomu, že by mu mamka nepoděkovala, že jsme nemocní. Zadívala jsem se ještě na trávu, jestli se do ní mám utřít, ale nakonec jsem to nechala být a šla s celkem dobrou náladou za tátou a bráchou.

// Vyhlídka (přes Zarostlý les)

// Tmavé smrčiny (podél řeky Tenebrae)

Bylo zvláštní, jak se nálada mohla změnit během chvíle. Když jsme šli směrem k Životu, tak to byla samá otázka, samý smích, samé mluvení a teď se každý probíral svými zážitky. Jelikož moje mysl nebyla úplně nejdospělejší, tak mě nebavilo přemýšlet o smutných a pro ostatní asi důležitých věcech. Raději jsem se kochala krajinou a těšila se, až ta ošklivá a smrdutá řeka konečně skončí. Přeci jen, docela bych se napila, ale tady z tý by pila jen nějaká spodina. Ne my, vznešení vlci z Asg.... Cedru.
Konečně se moje představy splnily, našli jsme vodu toho hodnou. Krásnou, průhlednou vodu, která přímo lákala k napití. Jenže k tomu jsem se nedostala. Nejdřív mě oslovil táta, fakt divným hlasem, takhle na mě nikdy nemluvil. V blažené nevědomosti jsem se podívala, co se děje, když tu mi do obličeje přistála sprška vody. Zmateně jsem zamrkala, protože jako co to bylo? Ani Reo nebyl úplně nadšený z nenadálé spršky. Naoko jsem nafoukla tváře, přeci jen, kdo by odolal takové výzvě k hraní. Táta už se máchal ve vodě a čekal co my na to. Měla jsem za to, že se Reo nepřidá, ale on mě dokonale obalamutil. Najednou se rozběhl, skočil dál do vody a nahodil vodou tátu. To už jsem nevydržela, rozesmála se na celé kolo a skočila za nimi. Bylo mi jedno, že prší, byla jsem uprostřed hry. "To si neměl dělat. Teď přijde odplata, hahaha," zasmála jsem se dábelsky a plácala tlapkami ve vodě, abych tátovi ukázala, že se vůbec zmáchaného kožíšku nebojím.

// Narrské kopce (přes Prstové hory)

Zdálo se, že všichni jsme od Života čekali lepší vysvětlení. Ať už se týkalo naší sestry nebo toho, proč se z táty stali tátové dva. Jenže se toho táta jedna moc nedozvěděl, čímž mi maličko kleslo vědomí, co jsem si o Životu myslela. Nebo spíš jak mi ho kdysi na naší výpravě s motýlkem vykreslil.
Moc mi nepomohlo, že se chytil mojí poznámky o lovu a formě omluvy. Být to cokoliv jiného, skákala bych radostí, že se moje myšlenky a připomínky stávají důležité a používané. Ale tady se jednalo o lov, o činnost, která mi nejspíš nebude nikdy blízká, i když bych pro ni měla mít dobré předpoklady, zvlášť po tak dobrých rodičích. Reonys byl zamlklý, nejspíš přemýšlel o tom proč Život nedal tátovi víc odpovědí. A nebo jen tak nad něčím dumal.
Naše cesta vedla podél řeky. Nevypadala vůbec vábně, navíc nebylo už počasí na koupání. "Nechtěla bych se namočit," řekla jsem úplně mimo téma. Chtěla jsem se nějak odreagovat od nadcházejícího lovu, u kterého jsem pořád doufala, že nedopadne.

// Esíčka (podél řeky Tenebrae)

Čekali jsme na tátu, našeho pravého tátu, jak jsem doufala a nálada nebyla nic moc. Reo se přiznal, že se mu také nelíbilo, co se před našimi zraky stalo. Maličko jsem se stačila uklidnit, když jsem se k němu tiskla. Jo, byla výhoda mít staršího bráchu, který mě mohl schovat pod své ochranářské tlapky a bránit mě před celým světem. Vůbec jsem se necítila na svůj věk, líbilo se mi být malou vlčicí. Ty totiž nemuseli nic řešit. Až tohle budu vyprávět Drázovi. Bylo mi jasné, že tomu nebude věřit. Sama jsem stále odmítala uvěřit tomu, že se tu objevil táta dvakrát. A to jsem to sama zažila.
Jak jsem tak myslela na tátu, přišel zpátky k nám. Cítila jsem z něho nepatrnou úlevu, což nám potvrdil, když nám zopakoval slova, která mu Život prozradil o naší sestře. Ale bylo na něm vidět, že není ve své kůži, že mu chybí taková ta jiskra a radost. Tak moc jsem se k němu chtěla jít potulit, aby mu bylo líp. Jenže, co když tohle byla kopie a pravý táta šel domů? Jisté pochybnosti ve mně hlodaly. Na to, že jsme nešli až nahoru do kopců jsem nic neřekla. Rozešla jsem se za tátou a Reonysem a poslouchala, o čem se baví. Doufala jsem, že se táta nezapomněl zeptat na to co to bylo za cizáka a jestli on je ten pravý. Při zmínce o lovu jsem pokřivila čumák, ale jen trošičku a nenápadně, aby mě nikdo neviděl. "Aspoň se mámě omluvíme, že jsme byli pryč tak dlouho. Ale taky bych raději lovila i s ní," nedodává jsem však z jakého důvodu. Samozřejmě, že jsem se na ni těšila a moc! Ale u lovu bylo lepší, že čím víc vlků, tím méně práce pro mě. Jenže takhle jsme byli jen 3 a to bych se musela zapojit až moc.

// Tmavé smrčiny (přes Prstové hory)