Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Čím déle jsme stáli a čekali, tím víc jsem litoval toho že jsem do toho šla. Pro moji křehkou duši to byl dost velký záhul. Nedivila jsem se taťkovi, že chová zášť, bylo to mnohem jednodušší, než si nechat něco vysvětlit. Ale já to chtěla vědět. Teda chci to vědět. Abych mohla našim když tak přitakat. A nebo to prostě dořešit a mít v hlavě místo na další věci. Tajně jsem doufala, že se potkáme i s dědou, protože toho bych opravdu moc ráda viděla. Nebo se strejdou Nemesisem, i když jsem ho viděla jen jednou. Ale na jeho mluvícího ptáčka jsem nezapomněla.
Z čekání mě začaly bolet nohy, tak jsem si sedla. Během chvíle jsem však viděla přicházet dva vlky, nebo spíš nejdřív slyšela a pak je teprve viděla, tak jsem zase vstala. Nevím co jsem čekala, ale tohle tedy ne. Náš bratr měl přes obličej nějakou lebku, snad vlčí?! Za patami mu šla nějaká vlčice, ale tu jsem moc nevnímala. Nejvíc mě zaujala ta lebka. Až když nás ani nepozdravil, ale jen prohodil cosi o řetízku a tátovi, postavila jsem se nohama na zem. Vivi ho tedy taky nepozdravila a hned se vyptávala. Což je dobré, protože se to třeba dozvíme, a nebudeme vypadat až moc zvědavě. Zatím jediný, kdo byl slušně vychovaný a pozdravil, byl Reo. "Ahoj, " vypadlo ze mě a já bych se šla zahrabat. Jo, důstojnost na prvním místě. Zakašlala jsem a pokračovala jistějším hlasem. "Je to dlouho, co jsme se neviděli. A zdravím i tebe společnice, " otočila jsem se k vlčici, aby si nepřipadala odstrčená.

// Vyhlídka

Až teď mi došlo, co nám vlastně Reonys říkal. Že tu pro nás bude. Jenže těch vjemů bylo tolik, že jsem na něj nezareagovala hned. A doufala jsem, že teď není pozdě. I Vivi nás totiž ujistila, že tu pro nás bude. I když jsme, dle jejích slov, větší oblíbenci rodičů, než je ona a nás bratr Crowley. U ní jsem stejně pořád pochybovala, věřila jsem, že ji mají rodiče stejně rádi, jako mě a Rea. Jen s nimi nebyla tolik času jako my a proto se to tak může zdát. Než jsme vstoupili do lesa, ještě jsem se na oba podívala a usmála se na ně. Hřejivě a radostně z toho, že je mám. "Vy se na mě taky můžete spolehnout. Budu tu vždy pro vás a jsem vděčná, že vás mám." Jak se nakonec vyvine náš vztah s Crowleym, to se teprve ukáže.
Pro vstupu do lesa jsem měla stažený žaludek. Bylo to jako vrátit se někam, kam jsem hrozně moc chtěla, ale když už jsem tu byla, tak to nebylo takové, jaké jsem čekala. Byl to cizí a zároveň známý les. Pravda byla, že jsem tu moc nestihla prozkoumat. A moc moc jsem si přála, aby nás udsud děda nevyhnal dřív, než si popovídáme. Ale to určitě ne. Určitě nás rád uvidí. I s ním bych si chtěla popovídat. Sourozenci se ohlásili vytím. Bylo na mě, abych se taky ozvala. Nadechla jsem se a nejprve trochu roztřeseně, ale pak čím dál jistěji, jsem o sobě dala vědět.

// Mahtaë (před Zrcadlové hory)
Loterie 2/5

Osobně se mi už nechtělo se rýpat ve slovech vyřčených a nevyřčených. Jo, naši udělali chybu, i když bylo pro mě těžké si to připustit. Ale její slova o rodičích a o nás s Reem mě trochu rozesmutnila. I když Vivi dodala, že to nemyslí zle. Jako jo, měla jsem blízko k oběma rodičům, víc asi k tatínkovi. Jenže myslela jsem, že je tak v pořádku a nikomu to nevadí. Ale, že by to používali i rodiče naopak? Že nás měli raději, než ji a nebo Crowleyho? Teda u druhého bráchy to bylo jasné, ale u nás? Jako mladší mě bavila tahle sourozenecká rivalita. Jak se však zdálo, v dospělejším věku to už nebyla zábava nebo priorita našich dní. Že by byl čas se vydat na nějakou novou dráhu, než toužit a dobývat pozornost rodičů?
Kdybych šla sama, tak bych se takový myšlence vysmála. Samozřejmě, že sourozenecká rivalita neodešla. Jen ji zbývající sourozenci nebrali už tak vážně. Oplatila jsem Reovi jeho úsměv, ale už jsem se začala soustředit na Asgaar, rodný les. "Asi mu budu říkat Crowley, pokud si to nebude přát jinak, " řekla jsem aspoň něco a šla za sourozenci do lesa.

// Asgaar

//Cedrový les (přes Jižní Galvatar)
Loterie 1/5

Jakmile jsme vylezli ven z lesa, věděla jsem, že chci jít okamžitě zpátky. Tady to bylo jak z nějaké noční můry. Sněhu haldy, že jsem občas neviděla přes něj, studený vítr, který se nám prokousával skrz kožichy, do toho začala padat noc. No hrůza. Vivi však tím skoro běžela. Nevěděla jsem, jestli to je způsobeno rozhořčením a ošklivými slovy, která mezi ní a mamkou padla a nebo tím, že byla zkrátka taková průbojná a svérázná odjakživa. Trošku jsem ji její elán záviděla. I tu plamennost. Já byla odjakživa hrozně na rodiče fixovaná a věděla jsem to. Jen mi to do dnešního dne nepřišlo jako něco špatného nebo nechtěného. Ale dost mi klesla představa o tom, že oni jsou neomylní a vědí všechno nejlíp. Jako asi toho věděli o dost víc líp než my, ale tohle bylo jiné. Jejich slova zraňovala a i když ne přímo mě, tak moji sestru! A bratra trochu taky. A druhého bratra... Byl ještě náš bratr? Co když měli rodiče pravdu a nebude nás chtít? Svoji myšlenku jsem při cestě z lesa vyslovila nahlas, ale teď jsme měli co dělat, abych se vůbec dostali přes planinu, než abychom nějak mluvili.
Doufala jsem, že Vivi ví kam jde, protože Reo šel jako druhý, takže směr neudával. Na druhou stranu se na mě díval docela často, jestli jim stačím. Vždy, když se otočil a já si toho všimla (šla jsem totiž ve stopách sourozenců, takže mi to šlo o trochu lehčeji, ale o to dýl), tak jsem se na něj vděčně usmála. Dostali jsme se k řece, která ani v těchto mrazech nebyla zamrzlá. Vivi asi potřebovala uhasit plamen rozhořčení a ten divný černý, který se u ní rozplápolal, takže se napila z řeky. Otřásla jsem se za ni a raději si nabrala trochu sněhu. Bylo to o něco příjemnější. Pamatovala jsem si, jak studená byla voda na začátku zimy, když nás v ní táta vykoupal. Další z jejich omylů. Vždyť my byli s Reem skoro jenom s nimi. Ať s tátou nebo mámou a nebo sami s Reem, ale v lese! A ne, že máme nějakou volnost a trajdáme kdovíkde. Jediný, když jsme byli sami byla doba, když jsme byli se Sigym, když nám hledali domov. Tak jaképak, že jsme nevděční. Kdyby na mě sourozenci nekoukali, vztekle bych si dupla packou. Cítila jsem se ukřivděně. I když z jiného důvodu, než z jakého se tak musela cítit Vivianne. Ale rozhodla jsem se, že teď brečet nebudu. To možná až pak sama, pokud se to brzy nevyřeší.
"Já bych řekla, nebo aspoň v to doufám, že když si o tom promluvíme v klidu, až naši vychladnou a zjistíme, jak se k tomu Crowley staví a co nám tomu řekne, tak pak si můžeme udělat celý obrázek. A dovysvětlit si to, co je teď zamžené," řekla jsem moudře. Nebyla jsem totiž tak naivní, jak jsem ze sebe často dělala, abych měla větší přízeň rodičů. Teď však jsem neměla koho balamutit a upřímně, cítila jsem se dost raněná na to, abych chtěla jejich pozornost. Ale až se vrátíme, tak až se všichni všem omluvíme, tak to zase bude v pohodě. A já si budu moct zase přitulit maminčin a tatínkův kožíšek. "Máma by tě určitě nevyhodila. Myslím, že jí jenom ruply nervy z tý zimy. V nesprávný čas. Mohla si to klidně vybít na tom Waristoodovi a ne na tobě. To nebylo hezký." Otočila jsem se na Reonyse, když mi říkal, že je Crowley náš bratr. Takže mě slyšeli, dobrý. Vivi totiž podotkla, že je Krůli dospělej a tak má rozum. Na což zase dobře reagoval Reonys, že být dospělý není totéž jako být rozumný. "Jo já vím, že je. Ale je to takový celý zamotaný a prostě nevím jak to správně uchopit," řekla jsem popravdě a kopla do kousku sněhu, který se odkutálel do vody. Když mi zmizel z očí, koukla jsem na sestru. "Proč mu říkáš Krůli? To je pro něj lepší? Než Crowley? Já abych věděla, jestli na něho mluvit tak nebo tak," zeptala jsem se ještě, než jsem se vydala dál za sourozenci.

//Vyhlídka (přes Zrcadlové hory)

Loterie 1/5

Všechno se to strašně, ale strašně zvrtlo. Na to, jak jsem ráda povídala, jsem teď mlčela jako zařezaná. Všichni na sebe křičeli, ječeli a všemožně si něco vyčítali. Konečně jsem se dozvěděla další informace o našem bratrovi. Něco málo už mi táta říkal, když jsme šli k moři. Ale asi mě chtěl ušetřit bolesti. Nebo jen přiklonit na svou stranu naštvání? Strašně se ve mně bila jakási stránka vzdoru a toho že rodiče mají vždy pravdu.
Ale když se na nás rozkřičela i mamka, to jsem nedala. Tak strašně mě to zasáhlo, že jsem měla slzy v očích, i když primárně nemluvila přímo ke mně. Ani moje uklidnění, že můžeme pozdravit Arcanuse, jí neukonejšilo. A přitom mi sama říkala, že se do Asgaaru můžu vydat kdy budu chtít. Tížila mě slova, která na nás rodiče vychrlili, tížilo mě, že i Reonys nebyl dvakrát nadšený tím, co se tu dozvěděl (kdo by taky byl). Ještě víc mě tížilo, že Vivi odkráčela strašně napružená. Bála jsem se cokoliv říct. Doufala jsem, že můžu pak za rodiči přijít a užít si jejich mazlení. O to jsem přijít nechtěla. Ale chtěla jsem vědět, jestli o nás má Crowley zájem. Třeba se v tomhle táta mýlí. "Já jenom doufám, že když už jsme si poslechli takovýhle divadlo, tak že nás br... Crowley aspoň rád uvidí," řekla jsem zajíkavě. Hrubě jsem si otřela oči packou, a přála si, aby nebylo moc vidět, jak mě to rozhodilo. Navíc, slzy mi rychle chladly v kožichu a byla mi z toho akorát zima.

// Za sourozenci

Loterie 1/5

Sníh mě ne a ne poslouchat. Rodiče řešili něco s novým vlkem, takže jsem je poslouchala tak na čtvrt ucha. Až když přišli sourozenci jsem trochu začala vnímat, ale jediné, co jsem viděla bylo, že se na mě Waristood usmál. Neměla jsem však co říct, jelikož jsem netušila o čem se baví. Proto jsem se na něj podívala a usmála se taky. Pak se ke mně otočila mamka, takže jsem veškeré pokusy vzdala. Sníh, teda voda asi neměla být mojí hlavní magií.
Zamrkala jsem, protože mi chvilku nedošlo, co mi to vlastně říká. "Seilah? Jo, to je ten pach, co jsme cítili, ale neviděla jsem ji," pronesla jsem pomalu. Maličko se mi zhoupl žaludek, když prohlásila, že je vlastně mojí sestrou. Ale když jsem nad tím přemýšlela, tak to bylo vlastně super! Teda, samozřejmě až ji uvidím samostatně, tak si musíme vysvětlit, že jsem na PRVNÍM místě a moji sourozenci taky, ale že je skoro tak stejně významná. Nebo uvidím až se s ní potkám. Pak se ke mně maminka přitulila a já věděla, že mě má pořád stejně ráda. A že by to nezměnilo ani milion nových vlčat.
Chtěla jsem maminku ubezpečit, že jsem v pohodě a že jsem jenom zkoušela jestli neovládám vodu. Jenže to by nesměla Vivi jančit jako kdyby měla v kožichu blechy a začít křičet na maminku? Trošku jsem vystoupila před ní, abych ji před slovy mé sestry chránila. Kradmo jsem se podívala na tátu, protože jsem věděla, že téma Crowley je zakázané. Jako taky jsem na našeho bratra měla vztek, ale už jsem byla strarší, takže jsem ho chtěla potkat, abych si vytvořila vlastní pohled. Takže ten vztek byl vlastně menší. Fascinovaně jsem se zadívala do plamenů, které se zničehonic vytvořily a nevnímala jsem nic kolem. Pak se však plameny ztratily a já se vrátila do přítomnosti. Vivi už pomalu odcházela a ještě na mě hodila otázku, jestli jdu taky. Kam jdu? A chci jít? Maminku to taky pořádně nakrklo, takže na Vivi začala křičet, a pak se otočila zpátky k tomu cizímu vlkovi. Reo šel s ní, protože o cestě za naším bratrem mluvil už dlouho. "Já, já půjdu s nimi. Navštívím dědečka," snažila jsem se odlehčit situaci a odejít dřív, než začne tóčo ještě od táty. U toho jsem nechtěla už být.

Loterie 2/5
Pardon, já vím že jste mě označili, ale já pak nějak zapomněla. :DD

Ze sněhových radovánek nás vyrušil příchod nového vlka. Tedy, nejspíš se zde mihla i ta Seilah, ale nějak jsem ji nezaznamenala, protože jsem v hlavě ještě zpracovávala poznámky mamky ohledne magií, a taky novinku, že Vivi se už stihla zastavit u Smrti i u Života. Nechápala jsem, jak to stihla, ale asi to bylo tím, že ona běhala všude možně a já se držela pořád rodičů a Rea. Ale až doteď mi to přišlo v pořádku. Určitě to je v pořádku. Zahlcena těmito myšlenkami jsem tedy nevěnovala pozornost ani oslovení, ani vlkům, dokud nepřišel táta s nějakým novým.
S tím jsem se už seznámila a pořádně poslechla jeho jméno. Waristood. Moji sourozenci se trochu vzdálili a vypadali, že jsou ve velmi vážné debatě, takže jsem jim do toho nechtěla skákat (až takhle jsem dospěla, dřív bych jim totiž jejich mluvení ráda překazila, aby si všímali hlavně mě). Jenže nevěděla jsem, co tu dělat, když nový vlk tu nechtěl evidentně zůstávat dýl než do jara. A tak jsem dělala, že poslouchám a zkoušela všemožné fígly a triky na sníh (představovala jsem si, jak sníh dělá, co mu řeknu), protože jsem chtěla zkusit, jestli mám magii vody. A jestli jsem to chápala dobře, tak sníh je vlastně zmrzlá voda.

Loterie 2/5

Sněhová bitva byla v plném proudu. Byla jsem chytře skrytá za stromy, ale občas jsem nějakou ránu dostala. Jednou od Vivi, jednou od Rea. Stromy mě naštěstí kryly před více zásahy a měla jsem dost času na tvorbu vlastní munice. Jenže to mi za chvilku mělo překazit ledové vězení. Zmateně jsem se dívala na ledové útvary, které mě držely na místě. Kde se tu vzaly? A proč mě vězní? Začínala jsem se maličko bát, ale zjistila jsem, kdo je za to zodpovědný. Maminka! Takovou podlou srandu jsem od ní vůbec nečekala. Začala jsem se smát a packami jsem zkoušela jak moc to je odolné. Naštěstí naše maminka brzy ledové vězení zrušila a smála se taky. Byla jsem ráda, že ji vidím se smát, to znamenalo, že už jí bylo dobře. Táta se někam vydal, pak se vrátil a pak zase odešel. A pak se zase vrátil. Moc jsem nevnímala, jestli je sám nebo s někým. Ale když se vyhlásila pauza, tak jsem se opatrně vydala k ostatním. Co kdyby to byla nějaká bouda?
Ale asi nebyla, protože se maminka začala vyptávat na magie. A tatínek byl dokonce v přítomnosti nějakého cizího vlka!? Nevěděla jsem, ke komu se hlásit jako první. Cizí vlk mě zajímal, ale magie mě taky zajímala. Otočila jsem se na maminku. "Asi nic nevím s magiemi. Ani nevím jak bych to mohla poznat?" Podívala jsem se na maminku, brášku, sestřičku... A zjistila jsem, že Vivi má nějaké divné oči! Reo si toho asi taky všiml, protože se na ni dlouho díval. Já nechtěla tak zírat, ale taky jsem se zkoumavě podívala na Rea. A u něho jsem si ničeho nevšimla. Nechala jsem to proto být, až na čas kdy tu bude maličko klid. Teď tu byl totiž ještě ten cizinec s tátou. "Ahoj a vítej v Cedrovém lese. Já jsem Ciri, " představila jsem se mile.

19. Zazpívej gallirejskou verzi jakékoliv koledy

Vsuvka při čekání na sněhovou bitvu od Vivi a Rea :))

Čekání za stromem nebylo tak zábavné. Ale musela jsem být trpělivá, protože to pořád vypadalo na dobrou zábavu se sourozenci. Vždy jsem nenápadně nakoukla v očekávání, že už je správná chvíle na házení sněhových koulí. Už jsem jich měla taky dost přichystaných. Mamka s taťkou se k nám zatím nepřidali, ale to mohlo být tím, že ještě nebyli zcela fit. Taky jsem zapomněla, že jsem chtěla jít hledat to malé vlče, které k nám evidentně patřilo. Tak moc jsem si chtěla hrát.
Abych si zkrátila dlouhou chvíli, začala jsem si prozpěvovat. Nejprve mi na mysl přišla ta písnička, kterou jsem si zpívala, když jsme přeskakovali přes vodu, ale nějak mi neseděla k zimě. Ta písnička byla o vodě, létě a tak. Broukala jsem si nějakou melodii, až pak mi naskočila i slova. Jestli někdy existovala, kdo ví, ale mě se tohle podání líbilo.
"Půjdem spolu na Zubatku,
Tůdá Tůdá tůdádá.
Vlčíšku, miláčku,
Já tě budu kolíbati.
Vlčíšku, miláčku,
Já tě budu kolíbat. "

Zamyslela jsem se, jak bych někoho mohla kolíbat. Představila jsem si, jak mi někdo sedí na zádech a tím bych ho mohla houpat. Nebo v packách, ale to mi přišlo dost nepravděpodobné. Asi je ten Vlčíšek malé vlče, které může každý větší vlk nosit na zádech. To by se mi líbilo, nebolely by mě nohy z běhání. Někdy to je fakt otrava... A co ti dva, už po mě půjdou? Ukrátila jsem si trochu čas, ale nezdálo se, že by se nějak víc měli k další sněhové bitvě. Navíc mě do čumáku ťukl nový pach, který jsme tu s Reem cítili, když jsme se vrátili. To bude ta Seilah?

Než se někdo dostal k odpovědi na mou otázku, jestli máme nějaký směr, kde hledat malou členku, z lesa se vynořila postava, kterou jsem taaak moc ráda viděla. "Vivi, " poskočila jsem nadšeně. Než jsem se stačila pohnout, už byla u mě a přátelsky se otřela. Ducla jsem do ní hlavou a ocáskem vířila sníh, který stačil napadat. Všimla jsem si ho až teď a začala si dělat starosti o rodiče, jestli se jim nezhorší ta jejich divná nemoc. Teď by mi ani nevadilo, že bych se o ně starala. Začínala jsem mít opravdový strach.
Táta ovšem vypadal, že na nemoc zapomněl, protože měl radost, že se Vivi vrátila a nezapomněl dát přednášku o tom, že kdyby nás někdo otravoval, máme mu říct a on mu vyhlásí válku. Culila jsem se, protože to znělo vážně vtipně, ale uvnitř jsem z toho měla radost. Vlastně teď bylo všechno zalité sluncem, jen kdyby i maminka byla trochu živější. Nejspíš jí opravdu bylo hůř než tátovi. Oba mí sourozenci se trochu vzdálili, tak jsem je se zájmem pozorovala. Říkala jsem si, že asi chtějí něco probrat, Reo chce víc rozebrat to, co Vivianne vlastně od babičky neslyšela, Le tak aby to neslyšel ani táta, a nebyl by z toho smutný. Ale kdepak, oni si užívali zimní radovánky. Ale co bylo horší, beze mě! No no no. Rozběhla jsem se jako velká voda a zatímco Reo válel Vivi ve sněhu, já skočila takovým skokem, že při dopadu to vytvořilo sněžnou vlnu. S vodou by to asi bylo efektivnější, ale to nevadilo. Hlavně, že jsem je oba zasypala sněhem. "Whí, " zakřičela jsem, oba ještě počastovala mini koulí do těla a schovala jsem se za strom.

S radostí jsem sledovala, jak si maminka dopřává ulovené kamzice. Nevypadala vůbec dobře, navíc jak se nás ptala, jestli jsme potkali nějaké vlky/vlčice, kteří by nás zaujali... Soucitně jsem se na ni podívala, jako co jí to napadá, ale samozřejmě, že jsem odpověděla. "Kdepák, na to je ještě čas."
Poslouchala jsem, jak se rodiče mezi sebou špičkují a mezi tím zaslechla něco o novém vlčeti. Ona se na něj ptala maminka i nás, ale nedávala jsem tomu nějak velkou váhu. Myslela jsem jenom, že to bylo způsobeno její nemocí a tak se jí to popletlo. Ale zase to vysvětlovalo záhadný pach, který jsme s Reem cítili. "A kde bychom měli hledat? Máme vyrazit hned?" Měla jsem radost z nového vlčete a chtěla jsem ho hned najít. Reo ovšem měl chladnější hlavu, takže hnal rodiče, aby si šli lehnout. Maličko jsem se za sebe zastyděla, že jsem chtěla upřednostnit sebe. Jenže ono bylo těžké se starat o rodiče, když jim z čumáku tekla duha, z tlamy lítaly třpytky a celkově to vypadalo vtipně. Přišlo mi, že táta hodně přeháněl, jak tu seděl jako hromádka neštěstí. Věřila jsem, že mu není dobře, ale že by až takhle? Nejspíš to bylo tím, že mě takhle špatně ještě nebylo. Podvědomě jsem se držela od nich dál, takže když táta kýchl, tak na mě moc třpytek nedoletělo. Ale souhlasila jsem s bráchou, že se postaráme o les, dokud naším nebude lépe. Ale kde vám seženeme vodu, to nevím. Aspoň nějakou tu pečovatelskou myšlenku jsem měla.

Maminka se přivítala i s Reem i s tátou. Na tátu teda byla trochu namíchnutá. Nechtěla jsem do toho zasahovat, protože to bylo mezi nimi. A na nás, sladké dětičky se zlobit nemohla. Táta má štěstí, že nás neztratil. Ale kde se jen toulá Vivi. Měla bych být taky víc toulavá? Nebo je to takhle správně, že jsem s rodiči? Jako bylo mi jasný, že se od rodičů nehnu, aspoň v nejbližší době ne. Ale nějaký pubertální hlásek mi v hlavě začal rezonovat, jestli není čas na nějakou malou rebelii. Něco jako propíchnout si ucho klackem a nosit tam třeba kost! Joo to by bylo ono. A nemusela bych se bouřit proti rodičům podobně jako Crowley a Vivi. HA!
Byla jsem na sebe pyšná, jak jsem si vymyslela, co šíleného provedu, že jsem si ani nevšimla, jak Reo odběhl. Až když se vracel, tak jsem si všimla, že byl pryč. Měl ale úžasný nápad. Místo aby maminka, která byla zesláblá a evidentně ne v moc dobré kondici, musela jít pro maso do úkrytu, přišlo maso za ní. Kdybych měla palce, tak bych je na Reonyse oba ukázala, jak to dobře vymyslel. Jelikož však moje tlapky nic takového neměly, musel to pochopit z mého výrazu a máváním ocásku. Na slovní pochvalu jsem se nezmohla, jelikož kolem mě proletělo něco třpytivého. Zmateně jsem se podívala okolo sebe, nejprve mi to totiž připomnělo mého kouzelného motýlka. Ale pak jsem si všimla, že to doslova vystříklo mamce z tlamy a z nosu jí kapala duha. Vytřeštila jsem oči a otevřela tlamu, kterou už stihl Reonys zase zavřít, a dokonce položit otázku. Já byla pořád jen u tý tlamy dokořán. I když, než máma odpověděla, tak jsem ji aspoň zavřela.

Myslela jsem, že táta a brácha půjdou hned za mnou. Jelikož jsem však jejich korky za sebou neslyšela, museli se někde zastavit. Ach ti kluci. Na jednu stranu to bylo dobře, mohla jsem se pořádně pomazlit s maminkou sama, hezky nerušeně. Ne druhou stranu jsem nechápala, že za ní tolik nespěchají.
Maminka nemohla skoro mluvit, jak jsem se k ní tiskla. S úsměvem od ucha k uchu jsem se od ní odtáhla, aby mohla dýchat a mluvit bez problémů. Jenže můj úsměv nahradily obavy, když jsem viděla, že maminka má v očích slzy a celkově byla taková celá divná. Měla jsem o ní vážně velký strach. "Maminko, maminečko, jsi v pořádku?" zeptala jsem se ustaraně. Maminka se mě dotýkala, hladila a trochu se i usmívala, ale pořád vypadala smutně. "My šli s tátou za panem Životem a pak se z jednoho našeho táty stali tátové dva. Jeden utekl pryč a my se válí, že šel za tebou, ale asi sem nedošel. Potom jsme šli domů a aby si se nezlobila, že jsme byli dlouho pryč, tak jsme ulovili kamzíky. Dotáhli jsme je sem a táta zmizel a ty si tu nebyla, tak jsme s Reem počkali, snědli malého kamzíka a velkého dotáhli do úkrytu. No a pak jsme chtěli jít kolem lesa se podívat, ale to už jsem tě ucítila a vrátil se i tatínek a už jsou s Reem na cestě sem." Vyčerpaně jsem dořekla a nadechla se. Celé jsem to odvyprávěla snad na jeden nádech, takže z toho mamka asi moc neměla. Jenže já se o ní bála, takže jsem se zase chtěla zajímat, jestli je v pořádku, ale to už dorazili i táta s bráchou. Povzbudivě jsem se na mámu usmála, že už to je v pohodě, že jsme všichni spolu. Seděla jsem kousíček vedle, aby měla možnost se pozdravit i s Reonysem a tátou, ale jinak jsem neměla vůbec nějakou myšlenku na to, že někam vyrazím. To vážně ne.

// Úkryt

Bylo vtipné, jak mi byl ohledně vzhledu Reonys oddaný. Kdybych to měla v povaze, tak bych mu v kožichu provedla pár úprav, aby dělal ostudu. Jenže, to se nehodilo ani k mojí povaze, ani k našemu původu. Co by si táta pomyslel, když by ho viděl po nějaké mé úpravě. Že není hoden svého jména. Teda doufala jsem, že by to táta vzal nakonec jako vtip, ale možná že by z toho měl Reo i problémy. Oddechla jsem si, že jsem se nakonec rozhodla z něho udělat fešáka. I když se to všechno odehrálo jen v mojí hlavě, měla jsem z toho stejně smíšené pocity. Takže bylo štěstí, že mě Reonys pochválil. Teda, nebyla to přímo chvála, ale já si jeho slova tak vzala. Zašklebila jsem se nazpátek a držela se za jeho patami.
Než jsem však stačila vznést otázku, kam naše kroky budou směřovat, čumáček mi vystřelil do vzduchu. Máma! Radostně jsem se podívala na bráchu, jestli to taky cítí. Vypadalo to, že ano, jenže v příštím okamžiku mi vzal vítr z plachet. Táta? Reonys se už pomalu rozbíhal na druhou stranu, než jsem chtěla jít já. Začichala jsem znovu a opravdu, ucítila jsem pach táty. "Sakryš, co teď?" broukla jsem na Rea, který už byl ten tam. Chvilku jsem nerozhodně poskakovala z jedné strany na druhou. Máma, táta, máma, táta...
Abych neskončila na jednom místě až na věky, vymyslela jsem rychle plán. Vyběhla jsem za Reonysem, proskočila kolem něho k tátovi, vlepila mu rychlou pusu, ani jsem se nezeptala kde byl, kam se ztratil a co se stalo - na to se určitě už zeptal brácha - a mazala jsem za mámou. "Pojďte honem se mnou, máma je tamhle někde," mávla jsem za běhu packou a zmizela mezi stromy. Po chvilce bezhlavého běhu jsem se zklidnila a přitiskla nos k zemi. A opravdu, za chvilinku jsem byla u mého druhého nejoblíbenějšího rodiče, tedy u maminky." Mami, mami, mami, mami, mami, mami, " drmolila jsem pořád dokola. Bylo mi tak nějak jedno, že spala, nacpala jsem se přímo k její hlavě a zasypávala ji pusinkami, jednu za druhou.

Buď jsem mohla bráchu trochu poškádlit a nebo ho vychválit. Abych dodala trochu na dramatičnosti, dlouho jsem si ho prohlížela a hledala případné nedokonalosti. "Mno, tady ti čouhá pár chlupů, ale to není nic, s čím by si moje packa neporadila," prohlásila jsem hrdě a tlapou mu připlácla neposlušné chlupy k tělu. "Tak, teď můžeš jít s klidem do lesa. Ostudu neuděláš," zasmála jsem se šibalsky a vydala se za ním ven. Spokojeně jsem se zavrtěla, když mi pochválil nápad s prohlížením okolí lesa. Bylo to, že neopustíme les, ale zároveň uděláme průzkumnou akci. "Jsem ti v patách," houkla jsem, kdyby si mě náhodou nevšiml a šla opravdu v jeho stopách. Překvapilo mě, že je o poznání chladněji, než když jsme šli do ukrytu. Nejspíš se blíží zima. Naše druhá na tomto světě. Bylo neuvěřitelné, jak čas letěl.

//Les