Příspěvky uživatele

< návrat zpět

19. Zazpívej gallirejskou verzi jakékoliv koledy

Vsuvka při čekání na sněhovou bitvu od Vivi a Rea :))

Čekání za stromem nebylo tak zábavné. Ale musela jsem být trpělivá, protože to pořád vypadalo na dobrou zábavu se sourozenci. Vždy jsem nenápadně nakoukla v očekávání, že už je správná chvíle na házení sněhových koulí. Už jsem jich měla taky dost přichystaných. Mamka s taťkou se k nám zatím nepřidali, ale to mohlo být tím, že ještě nebyli zcela fit. Taky jsem zapomněla, že jsem chtěla jít hledat to malé vlče, které k nám evidentně patřilo. Tak moc jsem si chtěla hrát.
Abych si zkrátila dlouhou chvíli, začala jsem si prozpěvovat. Nejprve mi na mysl přišla ta písnička, kterou jsem si zpívala, když jsme přeskakovali přes vodu, ale nějak mi neseděla k zimě. Ta písnička byla o vodě, létě a tak. Broukala jsem si nějakou melodii, až pak mi naskočila i slova. Jestli někdy existovala, kdo ví, ale mě se tohle podání líbilo.
"Půjdem spolu na Zubatku,
Tůdá Tůdá tůdádá.
Vlčíšku, miláčku,
Já tě budu kolíbati.
Vlčíšku, miláčku,
Já tě budu kolíbat. "

Zamyslela jsem se, jak bych někoho mohla kolíbat. Představila jsem si, jak mi někdo sedí na zádech a tím bych ho mohla houpat. Nebo v packách, ale to mi přišlo dost nepravděpodobné. Asi je ten Vlčíšek malé vlče, které může každý větší vlk nosit na zádech. To by se mi líbilo, nebolely by mě nohy z běhání. Někdy to je fakt otrava... A co ti dva, už po mě půjdou? Ukrátila jsem si trochu čas, ale nezdálo se, že by se nějak víc měli k další sněhové bitvě. Navíc mě do čumáku ťukl nový pach, který jsme tu s Reem cítili, když jsme se vrátili. To bude ta Seilah?

Než se někdo dostal k odpovědi na mou otázku, jestli máme nějaký směr, kde hledat malou členku, z lesa se vynořila postava, kterou jsem taaak moc ráda viděla. "Vivi, " poskočila jsem nadšeně. Než jsem se stačila pohnout, už byla u mě a přátelsky se otřela. Ducla jsem do ní hlavou a ocáskem vířila sníh, který stačil napadat. Všimla jsem si ho až teď a začala si dělat starosti o rodiče, jestli se jim nezhorší ta jejich divná nemoc. Teď by mi ani nevadilo, že bych se o ně starala. Začínala jsem mít opravdový strach.
Táta ovšem vypadal, že na nemoc zapomněl, protože měl radost, že se Vivi vrátila a nezapomněl dát přednášku o tom, že kdyby nás někdo otravoval, máme mu říct a on mu vyhlásí válku. Culila jsem se, protože to znělo vážně vtipně, ale uvnitř jsem z toho měla radost. Vlastně teď bylo všechno zalité sluncem, jen kdyby i maminka byla trochu živější. Nejspíš jí opravdu bylo hůř než tátovi. Oba mí sourozenci se trochu vzdálili, tak jsem je se zájmem pozorovala. Říkala jsem si, že asi chtějí něco probrat, Reo chce víc rozebrat to, co Vivianne vlastně od babičky neslyšela, Le tak aby to neslyšel ani táta, a nebyl by z toho smutný. Ale kdepak, oni si užívali zimní radovánky. Ale co bylo horší, beze mě! No no no. Rozběhla jsem se jako velká voda a zatímco Reo válel Vivi ve sněhu, já skočila takovým skokem, že při dopadu to vytvořilo sněžnou vlnu. S vodou by to asi bylo efektivnější, ale to nevadilo. Hlavně, že jsem je oba zasypala sněhem. "Whí, " zakřičela jsem, oba ještě počastovala mini koulí do těla a schovala jsem se za strom.

S radostí jsem sledovala, jak si maminka dopřává ulovené kamzice. Nevypadala vůbec dobře, navíc jak se nás ptala, jestli jsme potkali nějaké vlky/vlčice, kteří by nás zaujali... Soucitně jsem se na ni podívala, jako co jí to napadá, ale samozřejmě, že jsem odpověděla. "Kdepák, na to je ještě čas."
Poslouchala jsem, jak se rodiče mezi sebou špičkují a mezi tím zaslechla něco o novém vlčeti. Ona se na něj ptala maminka i nás, ale nedávala jsem tomu nějak velkou váhu. Myslela jsem jenom, že to bylo způsobeno její nemocí a tak se jí to popletlo. Ale zase to vysvětlovalo záhadný pach, který jsme s Reem cítili. "A kde bychom měli hledat? Máme vyrazit hned?" Měla jsem radost z nového vlčete a chtěla jsem ho hned najít. Reo ovšem měl chladnější hlavu, takže hnal rodiče, aby si šli lehnout. Maličko jsem se za sebe zastyděla, že jsem chtěla upřednostnit sebe. Jenže ono bylo těžké se starat o rodiče, když jim z čumáku tekla duha, z tlamy lítaly třpytky a celkově to vypadalo vtipně. Přišlo mi, že táta hodně přeháněl, jak tu seděl jako hromádka neštěstí. Věřila jsem, že mu není dobře, ale že by až takhle? Nejspíš to bylo tím, že mě takhle špatně ještě nebylo. Podvědomě jsem se držela od nich dál, takže když táta kýchl, tak na mě moc třpytek nedoletělo. Ale souhlasila jsem s bráchou, že se postaráme o les, dokud naším nebude lépe. Ale kde vám seženeme vodu, to nevím. Aspoň nějakou tu pečovatelskou myšlenku jsem měla.

Maminka se přivítala i s Reem i s tátou. Na tátu teda byla trochu namíchnutá. Nechtěla jsem do toho zasahovat, protože to bylo mezi nimi. A na nás, sladké dětičky se zlobit nemohla. Táta má štěstí, že nás neztratil. Ale kde se jen toulá Vivi. Měla bych být taky víc toulavá? Nebo je to takhle správně, že jsem s rodiči? Jako bylo mi jasný, že se od rodičů nehnu, aspoň v nejbližší době ne. Ale nějaký pubertální hlásek mi v hlavě začal rezonovat, jestli není čas na nějakou malou rebelii. Něco jako propíchnout si ucho klackem a nosit tam třeba kost! Joo to by bylo ono. A nemusela bych se bouřit proti rodičům podobně jako Crowley a Vivi. HA!
Byla jsem na sebe pyšná, jak jsem si vymyslela, co šíleného provedu, že jsem si ani nevšimla, jak Reo odběhl. Až když se vracel, tak jsem si všimla, že byl pryč. Měl ale úžasný nápad. Místo aby maminka, která byla zesláblá a evidentně ne v moc dobré kondici, musela jít pro maso do úkrytu, přišlo maso za ní. Kdybych měla palce, tak bych je na Reonyse oba ukázala, jak to dobře vymyslel. Jelikož však moje tlapky nic takového neměly, musel to pochopit z mého výrazu a máváním ocásku. Na slovní pochvalu jsem se nezmohla, jelikož kolem mě proletělo něco třpytivého. Zmateně jsem se podívala okolo sebe, nejprve mi to totiž připomnělo mého kouzelného motýlka. Ale pak jsem si všimla, že to doslova vystříklo mamce z tlamy a z nosu jí kapala duha. Vytřeštila jsem oči a otevřela tlamu, kterou už stihl Reonys zase zavřít, a dokonce položit otázku. Já byla pořád jen u tý tlamy dokořán. I když, než máma odpověděla, tak jsem ji aspoň zavřela.

Myslela jsem, že táta a brácha půjdou hned za mnou. Jelikož jsem však jejich korky za sebou neslyšela, museli se někde zastavit. Ach ti kluci. Na jednu stranu to bylo dobře, mohla jsem se pořádně pomazlit s maminkou sama, hezky nerušeně. Ne druhou stranu jsem nechápala, že za ní tolik nespěchají.
Maminka nemohla skoro mluvit, jak jsem se k ní tiskla. S úsměvem od ucha k uchu jsem se od ní odtáhla, aby mohla dýchat a mluvit bez problémů. Jenže můj úsměv nahradily obavy, když jsem viděla, že maminka má v očích slzy a celkově byla taková celá divná. Měla jsem o ní vážně velký strach. "Maminko, maminečko, jsi v pořádku?" zeptala jsem se ustaraně. Maminka se mě dotýkala, hladila a trochu se i usmívala, ale pořád vypadala smutně. "My šli s tátou za panem Životem a pak se z jednoho našeho táty stali tátové dva. Jeden utekl pryč a my se válí, že šel za tebou, ale asi sem nedošel. Potom jsme šli domů a aby si se nezlobila, že jsme byli dlouho pryč, tak jsme ulovili kamzíky. Dotáhli jsme je sem a táta zmizel a ty si tu nebyla, tak jsme s Reem počkali, snědli malého kamzíka a velkého dotáhli do úkrytu. No a pak jsme chtěli jít kolem lesa se podívat, ale to už jsem tě ucítila a vrátil se i tatínek a už jsou s Reem na cestě sem." Vyčerpaně jsem dořekla a nadechla se. Celé jsem to odvyprávěla snad na jeden nádech, takže z toho mamka asi moc neměla. Jenže já se o ní bála, takže jsem se zase chtěla zajímat, jestli je v pořádku, ale to už dorazili i táta s bráchou. Povzbudivě jsem se na mámu usmála, že už to je v pohodě, že jsme všichni spolu. Seděla jsem kousíček vedle, aby měla možnost se pozdravit i s Reonysem a tátou, ale jinak jsem neměla vůbec nějakou myšlenku na to, že někam vyrazím. To vážně ne.

// Úkryt

Bylo vtipné, jak mi byl ohledně vzhledu Reonys oddaný. Kdybych to měla v povaze, tak bych mu v kožichu provedla pár úprav, aby dělal ostudu. Jenže, to se nehodilo ani k mojí povaze, ani k našemu původu. Co by si táta pomyslel, když by ho viděl po nějaké mé úpravě. Že není hoden svého jména. Teda doufala jsem, že by to táta vzal nakonec jako vtip, ale možná že by z toho měl Reo i problémy. Oddechla jsem si, že jsem se nakonec rozhodla z něho udělat fešáka. I když se to všechno odehrálo jen v mojí hlavě, měla jsem z toho stejně smíšené pocity. Takže bylo štěstí, že mě Reonys pochválil. Teda, nebyla to přímo chvála, ale já si jeho slova tak vzala. Zašklebila jsem se nazpátek a držela se za jeho patami.
Než jsem však stačila vznést otázku, kam naše kroky budou směřovat, čumáček mi vystřelil do vzduchu. Máma! Radostně jsem se podívala na bráchu, jestli to taky cítí. Vypadalo to, že ano, jenže v příštím okamžiku mi vzal vítr z plachet. Táta? Reonys se už pomalu rozbíhal na druhou stranu, než jsem chtěla jít já. Začichala jsem znovu a opravdu, ucítila jsem pach táty. "Sakryš, co teď?" broukla jsem na Rea, který už byl ten tam. Chvilku jsem nerozhodně poskakovala z jedné strany na druhou. Máma, táta, máma, táta...
Abych neskončila na jednom místě až na věky, vymyslela jsem rychle plán. Vyběhla jsem za Reonysem, proskočila kolem něho k tátovi, vlepila mu rychlou pusu, ani jsem se nezeptala kde byl, kam se ztratil a co se stalo - na to se určitě už zeptal brácha - a mazala jsem za mámou. "Pojďte honem se mnou, máma je tamhle někde," mávla jsem za běhu packou a zmizela mezi stromy. Po chvilce bezhlavého běhu jsem se zklidnila a přitiskla nos k zemi. A opravdu, za chvilinku jsem byla u mého druhého nejoblíbenějšího rodiče, tedy u maminky." Mami, mami, mami, mami, mami, mami, " drmolila jsem pořád dokola. Bylo mi tak nějak jedno, že spala, nacpala jsem se přímo k její hlavě a zasypávala ji pusinkami, jednu za druhou.

Buď jsem mohla bráchu trochu poškádlit a nebo ho vychválit. Abych dodala trochu na dramatičnosti, dlouho jsem si ho prohlížela a hledala případné nedokonalosti. "Mno, tady ti čouhá pár chlupů, ale to není nic, s čím by si moje packa neporadila," prohlásila jsem hrdě a tlapou mu připlácla neposlušné chlupy k tělu. "Tak, teď můžeš jít s klidem do lesa. Ostudu neuděláš," zasmála jsem se šibalsky a vydala se za ním ven. Spokojeně jsem se zavrtěla, když mi pochválil nápad s prohlížením okolí lesa. Bylo to, že neopustíme les, ale zároveň uděláme průzkumnou akci. "Jsem ti v patách," houkla jsem, kdyby si mě náhodou nevšiml a šla opravdu v jeho stopách. Překvapilo mě, že je o poznání chladněji, než když jsme šli do ukrytu. Nejspíš se blíží zima. Naše druhá na tomto světě. Bylo neuvěřitelné, jak čas letěl.

//Les

Spánek jsem potřebovala. Když jsem se probudila, nepamatovala jsem si, jestli se mi zdály nějaké sny. Cítila jsem se však odpočinutě a to bylo nejdůležitější. Slyšela jsem, jak vedle mě spokojeně pochrupuje Reonys. Nechtěla jsem se proto moc hýbat, abych ho neprobudila. Mohla jsem se tak zatím procházet ve vlastní mysli. Přemýšlet, co jsem už stihla prožít, koho znám, jak dobře znám okolí našeho lesa a les samotný. Došla jsem k závěru, že zážitků jsem měla docela dost, ale víc s tátou než s mámou. Což mě trochu mrzelo, protože jsem měla ráda i mámu a takhle jsem měla pocit, že jsme spolu byly málo. Ale vždyť jsme spolu klouzaly po jezeře! vzpomněla jsem si náhle a nálada se mi zase vylepšila. I tak jsem ale teď chtěla trávit nějaký čas s mámou. Co se však vztahů a známostí s jinými vlky týkalo, těch jsem moc neměla. A když už, tak to byla rodina. Usmyslela jsem si, že na tom zapracuji a poznám nové vlky a vlčice.
A rozhodně jsem potřebovala vylepšit poznávání lesa a jeho okolí. Protože kdybych se s někým seznámila, neuměla bych mu popsat vedle čeho je Cedrový les. Jestli je vedle velké vody? Nebo jsou v okolí velké louky, či naopak nějaké malé lesíky? Tohle jsem neměla vůbec zmáklý a taky jsem to chtěla brzy napravit. Jen co se rodiče vrátí.
Kdyz už jsem slyšela, že se Reo začíná pomalu probouzet, opatrně jsem se začala protahovat a rovnat si přeleželou srst. "Spí se tu dobře. Taky si se vyspal do krásy?" zeptala jsem se vesele. "Jen se nabízí otázka, co budeme dělat teď? Z lesa bych nešla, dokud se naši nevrátí. Ale kdybychom šli jen před les, abychom zjistili, co máme kolem, to by se dalo, ne?" Byla pravda, že bych průzkum raději podstoupila s někým, než sama. Ale kdyby to jinak nešlo, tak bych to sama taky zvládla.

// Les

Cestou jsme dělali hodně zastávek, abych pravdu řekla, několikrát jsem to už chtěla vzdát. Párkrát jsem se lekla, že jdeme úplně špatně, ale naštěstí jsme se brzy dostali k úkrytu. Uvědomila jsem si, že jsem ho vůbec neviděla uvnitř. Jen zběžně, když jsem si ke kraji schovala červený kamínek pro štěstí, který se mi v zimě přilepil na jazyk, ale to bylo všechno. Teď jsme se sem dostali s kořistí a tím jsme si mohli úkryt pořádně prohlédnout. Než se tak však mohlo stát, museli jsme vyřešit, kam kamzíka uklidíme. "Dál bych ji netahala. Tady je schovaná uvnitř, takže na ni můžeme jen my," pronesla jsem moudře. Hlavní důvod byl, že mě strašně bolela čelist a nechtěla jsem úlovek táhnout ani o centimetr dál.
Konečně jsem se mohla porozhlédnout kolem. Musela jsem tedy chvilku počkat, než si moje oči přivyknou. Když se tak stalo, nebylo toho moc co k vidění. Nějaký jeskyně, sem tam prohlubeň, mech, kořeny a tma. Bylo tu však sucho, což bylo dobře. Mrkla jsem na Rea, jestli se jde taky podívat a šla jsem prozkoumat další části ukrytu. Neměla jsem to na dlouho, moc dalších jeskyň tu nebylo. Ale to nebylo potřeba, zatím nás tolik nebylo, abychom se nevešli do těchto prostorů. Uvelebila jsem se v jedné z jeskyní, protože tu bylo tepleji, než v místě, kde jsme nechali jídlo. Jsme chytrý. Tam kde je chladněji, tam vydrží dýl. Složila jsem hlavu na tlapky a zavřela oči. Potřebovala jsem se prospat.

Neměla jsem vůbec v úmyslu se někam vydávat. Zaprvé, nevěděla jsem, kam bych měla jít. Za druhé, neměla jsem to tady okolo tak zmapovaný, což byla popravdě ostuda, kterou jsem chtěla co nejdřív napravit. Ale to se dalo dělat v klidném rozpoložení, kdy si budu všímat okolí a různých bodů, které mě dovedou vždy spolehlivě domů. A ne v rozpoložení, ve kterém jsem zrovna byla. Takže jsem jen rázně pokývala hlavou, aby bylo jasný, že se odsud nehnu.
O novém pachu jsem dál mluvit asi nepotřebovala. Těšila jsem se, až se seznámíme s novým členem, ale dokud tu nebyl, proč vynakládat zbytečnou energii na polemizování o tom, kdo to je a proč tu je a jestli se budeme mít rádi. To všechno můžu dělat až s plným žaludkem, kdy se bude takové přemýšlení lépe realizovat. A když už jsme u toho plnění břich, Reonys nejspíš slyšel protest mého žaludku, že se mu stále nedostávalo jídlo. Rozhlížel se všude kolem a u toho se culil. Souhlasil s mým plánem, ovšem jako hodný brácha mě vybídl, abych se najedla jako první, i když jsem chtěla dělat hodnou ségru a nechat ho, aby se první zakousl on. Takhle bychom tu mohli být až do zimy, pomyslela jsem si s úsměvem a dala se do hodování. Brzy se připojil i Reonys a lesem se neslo jen naše žvýkání. Jedla jsem pomalu a rozvážně, protože jsem si chtěla užít každé sousto. Jídlo bylo parádní a byla jsem po skončení krmení docela sytá. Moc toho z našeho úlovku nezbylo, což nebylo nic podivného, když byl o hodně menší, než kamzice, která čekala na rodiče. S funěním jsem se zvedla a trochu zalitovala svého nápadu, že odtáhneme jídlo rodičům pryč. Měla jsem totiž co dělat sama se sebou, abych se po vydatném jídle unesla. A ne ještě tahat další váhu. Ale jednou jsem to navrhla, tak nebylo možné to vzít zpátky. "Půjdeme ale hezky pomalu. To jídlo bylo moc dobrý na to, abych ho viděla v brzké době ještě jednou," podotkla jsem a vyrazila pomalými krůčky směrem k úkrytu. Doufala jsem, že si cestu pamatuju a nezabloudíme. Pak by se nám totiž kořist pěkně pronesla. Co si budeme povídat, byla strašně těžká.

// Úkryt

Bratrův klid se na mě pozvolna přenášel. Pravda, nebylo to přesně ono, ale už jsem nevyšilovala tak urputně jako před chvílí. "To je pravda. Vědí, že tu na ně čekáme, tak by zbytečně něco neriskovali. Já jen, že jsem to nečekala. Myslela jsem, že tu mamka bude a ona je přitom někde mimo les. Ale musela tu ještě nedávno být. No a táta..." udělala jsem krátkou pauzu, abych se nadechla. Všechno jsem to totiž vyklopila v jednom momentě. "A táta se ztratil kdoví kam, aniž by nám něco řekl. Myslím, že to mě nejvíc rozhodilo. Že prostě zmizel," dodala jsem zamyšleně.
Reonys mě chtěl zřejmě rozptýlit nebo to možná ani v plánu neměl. Rozhodně se mu však povedlo mi moje myšlenky rozptýlit jiným směrem, a to směrem na pach, který jsem ve vzduchu zachytila, ale nějak zvlášť ho dál neřešila. Začichala jsem znovu. Věděla jsem přesně, jak to Reo myslel. Pach do lesa patřil, ale i nepatřil. "Kdo ví, kdo to je. Myslíš, že mamka někoho přivedla?" Neměla jsem tolik zkušeností s rozpoznáním, zda se jedná o vlka či vlčici. Doufala jsem však, že bude ten nový vlk přátelský.
Jakmile se brácha zmínil o tom, že má hlad, veškerá moje pozornost se přemístila na jídlo. V žaludku mi zakručelo tak silně, že to muselo být slyšet po celém lese. Zatvářila jsem se trochu stydlivě a podívala se na Rea. "Když o tom mluvíš, tak jsem si uvědomila, že mám taky hlad. Takže, co kdybychom se pustili do toho malýho kamzíka? Protože rodiče se můžou vrátit kdoví kdy. No a jestli se nevrátí do doby, než se najime, tak se pokusíme ten velký kus dotáhnout do úkrytu? Ať tu neleží jen tak na očích? " Už jsem se těšila, jak si urvu kus masa. Ale jako mladší sestra jsem čekala, až si první kousne Reonys. Přeci jen, to on to mladé zardousil. Já byla jen pomocná síla.

Mohlo to být tak hezké. Všichni u jedné kořisti, hezky bychom si ládovali pupky a nic by nám nechybělo. Jenže k této dokonalosti nám chyběli rodiče. A sestra. Trochu mě překvapovalo, že tu Reonys jen tak klidně leží a nic nedělá. Nehledá, nepanikaří, neprobíhá zmateně od stromu ke stromu. Zastavila jsem se a zhluboka se nadechla. Bylo možné, že jsem jen zbytečně všechno prožívala, že to nebylo tak zlé, jak se to na první pohled zdálo. "Ty se o ně nebojíš?" sedla jsem si vedle bratra. Nedokázala jsem zůstat v klidu, takže jsem sebou různě šila. Hlad mě dočista přešel (nebo byl spíš potlačen), takže jsem na mršiny ani nepohlédla. Bylo jasné, že tu máma není a táta prostě pomocí magie zmizel. Hlavou mi běžely myšlenky typu - ó vlčí bože, co budene dělat? Jsme tu dočista sami, jak ubráníme les? Kde jsou rodiče? Vrátí se? Možná že trochu hlad mám. Podívala jsem se na bratra a trochu čekala, že mi řekne co mám dělat. Neměla jsem tolik sebedůvěry, abych se pro něco rozhodla sama.

// Řeka Mahtae (přes Jižní Galtavar)
// dotažení mláděte
// manipulace s Reonysem povolena

Les, les, les, les, znělo mi v hlavě při každém kroku, který byl čím dál tím těžší a těžší. Nechtěla jsem se vzdát, ale aspoň milionkrát mě napadlo, že prostě to mladé nechám tam kam jsem ho dotáhla a půjdu hezky odlehčená. Ale pak jsem si zase říkala, že by se na mě táta zlobil a máma by na mě nebyla pyšná, takže jsem poctivě dělala kroky dál a dál. Jenže čím víc se les blížil, tom pomaleji jsem šla. Už jsem ani neslyšela kroky táty a Rea, museli se ode mě už vzdálit.
Už jsem byla rozhodnutá, že to vážně vzdám, když tu se ze tmy vynořil táta jako dobrý rytíř a pomohl mi s mládětem. To mi do žil vlilo trochu víc sil, takže jsme táhli spolu, aby to ani jeden z nás neměl tak těžký. Až když jsme se dostali hluboko do lesa, kde to všude vonělo cedry a maminkou (a někým, koho jsme neznala, ale to teď nebylo podstatný), uvolněně jsem si oddechla a rozvalila se u kořisti. Vychutnávala jsem si ten pocit vítězství a nechtěla jsem ho kazit tím, že bych zabořila svoje zuby do masa. To jsem chtěla udělat až s maminkou, kterou jsem začala vyhlížet poté, co ji táta několikrát zavolal a ona pořád nepřicházela. "Třeba tě neslyší?" otočila jsem se k tátovi a než jsem mohla pokračovat dál, stala se z něho kulička a odvalil se pryč. Zůstala jsem tam jen tak sedět s otevřenou tlamou. Až když odezněl prvotní šok, vyskočila jsem na nohy a začala čenichat kolem, i když jsem viděla kam se táta - kulička odvalil. Jenže můj mozek nedával takovýhle srandy, ne teď když byl unavený. Zmateně jsem pobíhala kolem, čumák vážený skoro až pod zem a hledala jsem místo nebo prostor, kde by mohl táta být.

// Vyhlídka přes Zrcadlové hory

// Manipulace s Reem povolena

Jak krásně jsem to měla vymyšlený. Skoro se nenadřít, občas se s bratrem vystřídat a dojít až domů. Jenže tenhle plán vzal za svý, když jsme viděli že táta by sám s kamzicí moc daleko nedošel. Přeci jen bylo to dost mrtvého masa, které musel táhnout a po tak náročném běhu... Bylo jasné, že bratr musí více přiložit tlapku k pomoci tátovi než mě. Kdyby se jednalo o jakéhokoliv jiného vlka (s výjimkou rodiny samozřejmě), nechala bych je, ať se o to postarají sami, jsem přeci urozená dáma. Ale tady šlo o tátu, takže jsem musela zapojit i svoje svaly do práce. Naštěstí to nebylo tak těžké, jak jsem si z počátku myslela. Jako jo, šla jsem pomaleji, cestu si musela pečlivěji vybírat, ale zvládla jsem to.
Bylo s podivem, že se za námi nevydal žádný jiný predátor nebo vlk, který by nám chtěl jídlo ukrást. Přeci jen, byli jsme oslabeni lovem a uhlídat dva úlovky bylo obtížnější, než uhlídat jen jeden. Nad jsem dumala, když táta šel najít nějaký přechod přes řeku. Aspoň jsme mohli nechat odpočívat těla, především zuby, tlamy a nohy. Byla jsem taaak unavená, že jsem se nezmohla ani na pípnutí. Jen co se táta vrátil, unaveně jsem se usmála, chytla mrtvé mladé do tlamy a táhla ho přes kmen stromu na druhou stranu řeky, kde se v (převeliké) dálce, rýsoval náš les.

// Cedrový háj (přes Jižní Galtavar)

// Manipulace s Reonysem povolena

Síly mě pomalu opouštěly. Cítila jsem, jak mi doslova hoří tlapky, každý další krok byl horší a horší. Nemohla jsem to samozřejmě nijak srovnávat s matkou kamzicí, kterou jsem musela chtě nechtě obdivovat. Se zraněnou nohou se dokázala vybičovat k takovému výkonu, že běžela před predátory pryč, ačkoliv ji musel každý krok bolet. Konečně se však do mých pacek přestaly zabodávat kameny a další neschůdné předměty, takže se mi běželo daleko pohodlněji. I táta s bratrem si toho všimli, protože táta zavrčel, že jde na to a porazil kamzici k zemi. Byla tedy řada na nás udělat to samé s jejím mládětem. Hlavně aby nám neuteklo, pomyslela jsem si pouze a skočila mu do cesty, kterou chtělo použít jako únikovou. Bylo totiž blízko mě a asi v panice a viditelné možnosti útěku to chtělo vzít rovnou pryč od nás. Tím, že jsem mu skočila do jeho únikové cesty, se muselo zarazit a otočit směr, kde však už stál Reo a jako chrabrý vlk mu skočil po krku. Já neotálela a z posledních sil jsem se na mládě navalila. Jo, musím uznat, že v tom nebylo nic elegantního, jen jsem prostě upadla, ale musela jsem ho nějak udržet u země, aby mohl Reo dílo dokonat. Vrtělo se a já zavřela oči, protože jsem nechtěla vidět jeho konec. Až když jeho drobné tělíčko přestalo klást odpor a celkově se hýbat, dovolila jsem si oči otevřít. Bylo mi z toho slabo, moc tomu nepřidávalo ani naříkání jeho mámy, které však také brzy přestalo. Až teď jsem na to drobné mládě mohla začít pohlížet jako na jídlo. Kořist.
Zhluboka jsem dýchala a usmála se na tátu, který k nám přišel. "Jo to jo. V noci by se to dělalo špatně," hlesla jsem ještě trochu udýchaně. Drcla jsem pochvalně do Reonyse a podívala se na tátu, který vyl na oslavu našeho lovu. Teda asi. Nedalo mi to a přidala jsem se taky. Vlastně jsem takhle nahlas a dlouho nevyla. Dala jsem do toho všechnu svou hrdost z toho, že jsem pomohla při lovu. Poděkování přírodě, že nám přihrála tyhle úlovky a také poděkování kamzici a jejímu mláděti za to, že se staly naší potravou. Poděkování a hrdost, to jsem svým vytím dávala najevo. Když jsem ukončila tento akt, podívala jsem se na mládě a pak na Rea. Říkala jsem si, jestli bychom se oba nepletli při jeho táhnutí. Proto jsem navrhla, že bychom se mohli střídat, abychom si nešlapali na nohy. Nevěděla jsem jak daleko půjdeme, ale přišlo mi to lepší. Ten druhý mohl aspoň trochu uvolňovat cestu a navigovat, protože těžko budete táhnout kořist čumákem kupředu. Reonys byl první, který se úlovku chopil.

// řeka Mahtae (sever) - přes Zrcadlové hory