Příspěvky uživatele

< návrat zpět

// Dvojice Etney a Ciri

Asi jsem měla tátu více poslouchat. On se tak snažil mě uklidnit, což se mu povedlo. Bylo mi o tolik líp, že jsem nám zvolila cestu, kudy půjdeme. On k tomu chtěl taky něco dodat, ale než jsem mu to dovolila, už jsem byla skoro celým tělem pryč. "Co jsi říkal?" otočila jsem na něho hlavu, ale on mě předběhl, takže jsem mu vlastně mluvila do boku. Zatetelila jsem se radostí, že mě takhle hezky ochraňuje a při chůzi se k němu přitulila. Chyběl mi Reo i Seliah, chyběla mi máma a chybělo mi, že se s námi Vivi tak neztotožňuje.
Proto jsem byla strašně moc ráda, že tu táta se mnou byl. Že byl mým opěrným bodem, mým chrabrým ochráncem, mým vzorem, jak by měl vypadat můj budoucí partner, mým ... Zastavila jsem čumákem těsně u zdi a dívala se, co to jako sakra je. "No, co to to," vztekle jsem si dupla nohou, protože mi došlo, že za to můžu já. Že já nám vybrala tuhle cestu, já nedala na radu tatínka, já za to všechno mohla. Vztek se změnil ve smutek, sedla jsem si jako hromádka neštěstí a doufala, že se na mě táta nezlobí. "Promiň, moc promiň. Já nás chtěla vyvést ven, když jsem nás do toho zatáhla. Chtěla jsem být ta velká Ciri, která zachrání situaci a najde sourozence a pak se všichni i s úlovkem dostaneme domů a bude všechno v pohodě. A oni mi sem postaví zeď," skoro jsem brečela, ale sebrala jsem svoje rozhořčení a na zeď se zašklebila tak strašně ošklivě, že to určitě ještě neviděla. Kdybych nebyla dáma, tak i vypláznu jazyk.
"Kudy si to chtěl jít tati? Vrátíme se a půjdeme tam, kam si chtěl jít?" Zvedla jsem se a čekala, jestli zase půjde první, abych se mu mohla držet u boku a dotykem se konejšit, že to není tak zlý, jak to vlastně může vypadat.

// Jdu tam, co vybere Etney :))

Dvojice Etney a Ciri

Jako to, že tu moji sourozenci nejsou, to mě docela děsilo. Akorát, než mi tátova slova došla, tak jsem byla zaujatá tou barvou a koulí. Až když mi potvrdil, že se jde taky podívat blíž, docvakly mi souvislosti. "Počkej, jak zmizela? To tu jako umřeme? Když už není ta díra ve stěně, kudy jsme sem přišli? A kde jsou Reo a Seilah?" ptala jsem se na to stejné, na co se ptal před chvilkou táta. Většinou jsem byla bystrá a dávala pozor. Jenže, když mě něco zaujalo, tak bylo těžké udržet pozornost.
Do toho všeho ta koule začala mluvit. Nadskočila jsem leknutím a chlupy se mi naježily. Zírala jsem na tu kouli, ale žádnou pusu jsem neviděla. Jak může mluvit? Nebo mluví jen uvnitř mojí hlavy? Bylo to tu čím dál divnější. K tomu všemu se před námi objevily tři cesty. Přistoupila jsem k jedné, pak ke druhé i ke třetí. Vypadaly naprosto stejně, i jejich vůně byla stejná. Čekala jsem, jestli třeba cítím čerstvější vzduch, něco co by nám pomohlo dostat se ven. Ale nepomohlo nic. "Já bych šla sem," ukázala jsem na levou cestu a vydala se tím tunelem dál. Začínala jsem si trošku vyčítat, že jsem nás do toho dovedla.

// Volíme A - levou cestu

Vůbec jsem si neuvědomila, že Reonyse a Seilah vůbec nevidím. Měla jsem oči jen pro tu zvláštní krajinu a jak jsem ji zkoumala a očichávala, dostávala jsem se dál a dál, až jsem zůstala jen s tátou. A navíc, vchod kudy jsme sem přišli, zmizel. "Tati, tati. Co budeme dělat? Asi můžeme jít jenom vpřed viď? Nebo myslíš, že nám pomůže magie? " naklonila jsem hlavu na stranu a zkusmo packou zatlačila na kameny. Nepohmuly se a u magie jsem byla ráda, že vůbec vím, jakou mám vrozenou, natož abych ji uměla použít.
Musela jsem spoléhat na tátu, ale i trochu na sebe. Počkat. Já jsem nás sem přivedla. Co když se někomu z nás něco stane? Pak za to budu moct já... Začaly mě přepadat špatné myšlenky. Navíc jsem si tak říkala, kam se poděli všichni ostatní vlci, jejichž pach tu byl všude okolo cítit.
Všimla jsem si slabé záře, která se linula z hlubin. "Půjdeme za tím světlem?" navrhla jsem a už se tam vydala. To světlo vydávala jakási koule. Zajímavé bylo, že měla stejnou barvu jako táta. No konkrétně ozdoby na kožichu. Neměla jsem odvahu se toho dotknout, ale fascinovalo mě to.

// Volíme fialovou barvu.

// Úzká rokle přes Ranský les

Už se mi moc nechtělo babrat se v tom, co se stalo v Asgaaru, jak se kdo měl a neměl zachovat. Jako jo, otázka od Rea na tu Rowenu, ta byla dobrá. Ale jinak. Táta se vyjádřil, že by měl věští radost, kdybychom do jeho a vlastně i našeho rodného lesa nešli. Na jednu stranu jsem ho chápala, třeba zrovna ti dva, co nám málem byli v patách, byli živoucím důkazem. Na druhou stanu, třeba takový děda, ten by měl určitě radost, že jsme se na něj přišli podívat.
Hrdě jsem se podívala na Seilah, že ví, jak správně označit les, takže to by mohla být její funkce. "To by si mě mohla naučit," šeptla jsem směrem k ní a začala přemýšlet, co bych mohla já dělat za funkci. Mohla bych být náborář, aby měl les plno vlků. Nebo jako ne plno, ale dost. A šířit povědomí o naší smečce. Už jsem to chtěla tátovi říct, že už vím, co bude moje funkce, když tu jsem viděla nějakou podivnou louku.
Asi lákala mnoho vlků, protože tolik pachů jsem necítila ani v Asgaaru. Jenže, co bylo to něco, co nás sem přilákalo. Že by i moje nohy sem táhla nějaká tajná síla? "Tati, tati, půjdeme tam dál? " přitočila jsem se k tátovi a nedůvěřivě se dívala na keře, kameny a další věci, které byly přirozené, ale staly nepřirozeně.

// Smrkový (Erynijský) les přes Rozkvetlé louky

Všímala jsem si okolí, kudy jsme šli? Ne. Věděla jsem kam jdeme? Ne. Byla jsem pyšná na to, že mě všichni sledují? Ano! Byla jsem šťastná? Ano. Tedy samozřejmě, že by bylo pár věcí, které by mě učinily šťastnější. Kdyby tu s námi byla i Vivi a maminka. Nebo kdyby se táta netvaril tak smutně a zničeně.
Poslouchala jsem Seilah a až teď mi došlo, že je vlastně mladší než my. Takže s tím lovem neměla tolik zkušeností. Škoda, ale nevadí. I tak by mohla odvést nějakou práci za mě. Ne že bych ji chtěla využívat, to vůbec. Ale prostě mě nebavilo lovit. Bylo tolik jiných a lepších aktivit, než lov. Naše tlapky nás dovedly k úzké rokli, kterou jsem se rozhodla překonat. Museli jsme však jít velice, velice opatrně. I tak jsem dokázala být v centru dění, když se k tátovi a Reovi přidala i Seilah. "Tak to něco přidáme do tvého jídelníčku," zazubila jsem se ještě na ni.
Reonys docela vystihl naši návštěvu v Asgaaru. Vynechal pár detailů, jako byla lebka na Crowleyho obličeji, kostlivec, kterého vyčaroval, Zurri, která byla asi jeho jediná kamarádka. Jak neměl rád Rowenu už od pohledu. Otočila jsem se na Seilah. "Pohádali. Ale bylo to spíš nedorozumění a příliš mnoho horkých hlav. Nebylo to hezké. Ale tati, " podívala jsem se na tátu a pak zase zpátky na cestu, abych neletěla po čumáku k zemi. "Já si taky myslím, že Vivi bude čekat na první krok od vás. Ona vás má ráda, i nás, jen měla už od mala toulavé tlapky a vyrostla maličko jako dříví v lese. Ale fakt vás má ráda. A my s Reem pomůžeme ve smečce, uděláme spoustu práce, co nám řeknete, abyste mohli jít s maminkou na nějaký výlet sami. A Seilah nám pomůže s bráněním lesa, viď. " Říkala jsem povzbudivě. Sice jsem netušila, co by s mamkou dělali na procházce. Jestli by se k sobě mazlili, nebo si jen povídali. Ale tušila jsem, že to potřebují.
Konečně jsme dorazili na druhou stranu. Pořád jsem dělala, že naprosto vím kam jdeme. Pak jsem se však zarazila. Nedávno tudy totiž prošla maminka s někým. Ale kdo byl ten někdo? To, že se jednalo o našeho dalšího člena smečky, Warisrooda, to jsem nějak nepostřehla. Moc jsem si ho totiž neočichala, než jsme běželi do Asgaaru.

// Márylouka přes Ranský les

// Velké vlčí jezero přes Jižní Galtavar

Naše nová sestřička vypadala chudák strašně vyděšeně. Ale když jsme se jí představili a táta ji ukonejšil, už to bylo zase v pohodě. Takže jsme mohli vyrazit. Dívala jsem se dost často přes rameno, jestli budeme mít v patách Rowenu a toho druhého, ale naštěstí to vypadalo, že se za námi nepouští. He he he. Seilah se ještě zapovídala s nějakým vlkem, ale to už se za námi rozběhla taky.
Jelikož si táta odchytil Rea, tak jsem se zařadila k Seilah. "Tak, jak se ti líbí v Cedrovém lese? Když jsem tam poprvé přišla, tak mě úplně ohromila velikost těch stromů. A už jsi lovila? A jaký maso máš nejraději? Reo třeba nemá rád ryby, ale mě chutnají. Táta je taky nemá rád a máma jo. Máš ráda ryby?" pálila jsem jednu otázku za druhou, abych se o ní něco dozvěděla. Když jsme si říkali, že budeme potom lovit, tak abychom měli přece přehled. A abych mohla práci s lovem nechat na někom jiném, hihi.

// Úzká rokle přes Rozkvetlé louky

Odkývala jsem, že se určitě nezměním. Nebo aspoň jsem v to doufala, že se nějak moc nezměním. Protože oheň mi přišel jako nějaká špatná věc, či jak to popsat. Prostě jako někdo zlý, kdo ubližuje a já taková nebyla a nechtěla být. Zase ale můžu rozdávat teplo, až se to naučím. Tím bych mohla být prospěšná, ne? Snažila jsem se ukonejšit slovy, která mi předtím brácha řekl.
To už jsme ale stáli u taťky a vlčice. Taky jsem si, jako Reo, všimla, že je taťka smutný. I se nás ptal, jestli někam chceme jít a nebo jít domů. A mrzelo ho, že jsme se pohádali. Takže jsem měla pravdu. Horká hlava, ale pak si to uvědomí. Byla bych moc ráda, kdyby tohle viděla i Vivi. Že se to dá vyřešit v klidu, a ne prásknout magií do země a vydat se pryč. Takže tátovu horkokrevnost zdědili Vivi a Crowley a my s Reem mamčinu o trochu větší klidnost? Než jsem se zaměřila na Seilah, jak se vlčice představila, musela jsem se k tátovi přítulit. Reo mu sice odpověděl v pohodě, ale byl to kluk a ti si takovou náklonnost mezi sebou neukazovali (teda, jestli jsem to dobře vysledovala). Ale já byla holka, takže jsem to mohla udělat.
Pak jsem se konečně podívala na Seilah, moji novou sestřičku. S Vivi asi nebudu mít ten pevný sesterský vztah, jak jsem chtěla. Tak třeba to vyjde tady. "Ahojky, já jsem Ciri, ale to už asi víš. Je dobře, že tě mamka s taťkou vzali k sobě, aspoň jsi přežila a my máme novou sestřičku," mávala jsem oháňkou a vesele se dívala na všechny okolo. Doufala jsem, že moje dobrá nálada přeskočí i na tátu. U Rea ta nálada byla taková lepší, hlavně se netvářil tak moc kysele, jako v lese, když se k nám přidala Zurri.
Nalada mi trochu klesla, když jsem si všimla vlka se zeleným kožichem. Zavrzala jsem zuby a rychle se chytila toho, jak Reo říkal, že jsme chtěli na průzkum. Přece si je nepotáhneme domů. Jestli nás chtějí sledovat, tak jim uděláme pěknou túru. "Tak kratší výlet snad nebude vadit. A když ho zakončíme lovem, tak nás maminka i pochválí," řekla jsem nadšeně a začala pochodovat někam pryč, hlavně daleko od našeho lesa. Cestou jsem se však ještě napila, kdo ví, kam nás nohy ponesou.

// Smrkový les přes Jižní Galtavar

// Východní hvozd

Pomalu jsme opouštěli jak les, tak téma bratra, Asgaaru, dědečka a podivné vlčice, naší údajné tety. Téma nám vydrželo opravdu dlouho, ale stejně jsem k nějakému kloudnému rozhodnutí a zkrátka nějakému výsledku nedošla. A to mě dost štvalo.
Takže možná bylo jednodušší to prostě zahodit, opustit a dokud to někde nevyplave, tak to nechat být. Teď byly na pořadu dne magie ohně, moje červené oči, kde se vzaly a polemizace nad tím, co to znamená. Snad nejsem nějaký vlče, který taky někde našli? Jako asi by mi to nevadilo, máme ty nejlepší rodiče na světě. Ale chtěla bych to vědět.
"Myslíš, že se začnu chovat jinak nebo pořád stejně, když už se mi magie projevila? Teda zatím jen tou barvou, ale stejně... " zeptala jsem se v obavách, hlavně jako odpověď na Reovu poznámku, jestli se budu bát vody. Když mě však nazval mistryní ohně, hned jsem měla o dost lepší náladu. Všechny chmury mě opustily. Jo, takhle málo stačilo." No jo, to máš pravdu. Už nikdy žádný krutý zimy, " odpověděla jsem, když mi došla jeho slova. Tak to musím pořádně trénovat. A jestli přijde stejný mráz jako byl letos v zimě, tak na nás si nepřijde.
Zubila jsem se sama pro sebe, ale vlastně i pro ostatní. Až v tuhle chvíli mi došlo, že jsem tu byla, s maminkou. "Je krásný. A teď na jaře asi i hezčí, než v zimě. Ale v zimě se na něm dá klouzat. To jsme dělaly s maminkou. Vždycky jsme se rozběhly a jely, kam to šlo. Byla to zábava," zavzpomínala jsem a trošičku mě zamrzelo, že jsme z lesa odešli rozhádaní. Doufala jsem, že se brzy s rodiči uvidím a bude všechno zase v pořádku.
Nejspíš jsem byla úplně mimo z ohně a vzpomínek na zmrzlé jezero, že jsem si nevšimla pachu, který byl pro mě vším. Až když mě na něj brácha upozornil, jsem ho vzala na vědomí. Oháňka se mi rozkmitala, ale než jsem se bezhlavě rozběhla, došla jsem se pořádně napít. Ani jsem nepřemýšlela, jestli se mám bát, bojím nebo jak to je, žízeň a radost byly velké. Když už žízeň pominula, rozběhla jsem se za bráchou a tátou.
Jenže, když jsme doběhli, zjistili jsme, že táta není sám. Byl v přítomnosti jiné vlčice, mladé a asi i nám známé, tedy aspoň pachově. Trochu mi zacukala tlama v náznaku vrčení, že je moc blízko u tatínka a měla by sedět aspoň o metr dál. Dokud nebudu mít jistotu, že se opravdu jedná o naši novou sestřičku. V normální situaci bych se i tak nacpala mezi ně a přitiskla se k tátovi. Jenže jsem nevěděla, jestli se na nás ještě zlobí, takže jsem ani nezavrčela, ani neudělala tulící pohyb. Jen jsem přešlápla na místě a nesměle se na tátu dívala. "Ahoj tati," přidala jsem se k pozdravu a podívala se na vlčici, jestli se nějak představí.

Ciri + Etney

// Esíčka

Pokračovali jsme v cestě za průzkumem, který ovšem byl spíše průzkumem a shrnutím do nálad a slov, než do okolí. Což bylo sice taky dobře, ale jelikož jsme si vyšli na průzkum okolí, tak bychom si měli víc toho okolí všímat. Uvažovala jsem o tom, co Reo říkal. "Nevím, přišlo mi to tak. Možná to bylo tím, že jsme ho zaskočili svým příchodem," dodala jsem k tématu Crowley a samota. Jenže těžko soudit podle pár chvil strávených společně po dlouhém čase, že. "Třeba jo. A snad se potkáme i s dědečkem. Opravdu jsem ho chtěla potkat."
Pak jsme se dostali k očím a magiím. Zatím, co jsem koulila oči na Rea, sledoval ty moje. Já jsem si všimla, že jeho oči jsou stále stejné. Ale z jeho slov jsem poznala, že moje se změnily. Stáhl se mi žaludek nedočkavostí a napětím." Červené? " zeptala jsem se trochu zařazeně. Logicky to byl oheň, který neměl ani jeden z rodičů. Tak jsem ho vzala já? "A myslíš, že to je dobrá magie?" zeptala jsem se. Líbila se mi země a kytičky, ale oheň? Co mohl dělat oheň?

// Velké vlčí jezero

// Středozemní pláň

Byla jsem tak vděčná, že mám takového bráchu. Který mě podpoří, rozumí mi a vyslechne si mě. Popravdě jsem si jako malá takový vztah představovala s Vivi, jako nerozlučné sestry. Ale být nerozlučná sestra a bratr? Myslím, že to zní taky dobře.
"Zurri byla v pohodě. Přišlo mi, že je to jediná spřízněná duše, kterou Crowley tak nějak snese," řekla jsem. Čím dál jsme byli, tím víc jsem nad tím mohla uvažovat racionálně. Hlavně když do mě Reonys žďuchnul s tím, že mít rád rodiče je v pořádku. To se mi totiž ulevilo, takže jsem mohla zase klidně přemýšlet a užívat si dne. Deštík už mi nevadil vůbec. "Ale víš co bylo zajímavý? Všechny ty magie kolem. Ten kostlivec byl určitě Crowleyho a Vivi, jak doma vyčarovala ten oheň? Bomba. Hele, nemám třeba jiný oči? Protože ségra je jiný měla, tak jestli se to projevilo i u nás?" rozmluvila jsem se vesele a začala na bráchu valit a poulit oči, jestli je mám jiné. Taky jsem se dívala kolem sebe, když už jsme byli na tom průzkumu, ale jediné, co jsem viděla, byl potůček. No, aspoň se můžu napít. Svlažila jsem hrdlo a pokračovala za Reem.

// Východní hvozd (přes Zarostlý les)

// Asgaarský hvozd

Šlo se mi o trochu lehčeji, když jsme opustili les. Nejspíš to ale bylo způsobeno tím nenadalým vyrušením Rowenou a druhým vlkem, u kterého jsem jméno už trochu vypustila. Nechtělo se mi věřit, že by tahle úlisná vlčice mohla být naší příbuznou.
Naše cesta byla tichá. Nejspíš jsme oba potřebovali srovnat události a myšlenky. Rozhlédla jsem se kolem sebe. Zima byla pryč, všude se probouzelo jaro. Na kožichy nám padal déšť, který zatím nebyl protivný. Jestli bude ale pokračovat, tak se protivným stane.
Jako první prolomil ticho Reo. "Já... Já popravdě nevím. Řekla bych, že budou s tátou stejný. Jakože stejně rychle vybouchnou, když něco není podle jejich představ. A to se stalo, když jsme odcházeli. Takže místo toho, aby ho prostě čapli a vysvětlili si to jinde, až emoce opadnou, se k sobě otočili zády," řekla jsem zamyšleně a smutně. Nebavilo mě být dospělá a řešit takový složitý vztahy.
"Je teda dobrý, že nás přijal. I když Vivi má asi raději, než nás dva. A řekla bych, že kvůli tomu, že máme rádi rodiče, tak nás sourozenci berou jako, že jsme podle rodičů lepší. Ale, že to není špatný mít rád rodiče, že ne?" vyhrkla jsem svoji největší obavu a hlas se mi třásl. Přeci jsem mohla mít ráda rodiče, i když babička z tátovy strany ho úplně asi taky ráda neměla. Ale klidně jsme mohli tohle prokletí změnit, ne?" A jak to vidíš ty?" zeptala jsem se raději, abych zahnala svoje chmurné myšlenky.

// Esíčka (přes Šakalí mýtinu)

// Omlouvám se za zdržení :))

Tak nějak se semlelo všechno najednou. V jednu chvíli to už ale vypadalo dobře. Stáli jsme tu, povídali si a vypadali, no aspoň jako staří známí. Nebo noví známí? Jenže pak jsem položila tu nejpalčivější otázku, kterou jsem měla na jazyku. A to, proč s námi Crowley neodešel. Z jeho slov jsem to nepochopila. Prostě byl raději s nějakou cizí tetou, než aby šel s tatínkem? Jako jo, asi se mohl leknout nenadálého pohybu a útoku, ale tatínek k tomu měl určitě důvod. Určitě? Určitě. Na obličeji jsem nedávala nic znát, potřebovala jsem si to urovnat v hlavě.
Ale to jsem nestihla. Přidali se k nám další dva vlci, které jsem sice pozdravila, ale neměla jsem z nich dobrý pocit. Navíc reakce všech okolo byla stejná. Náš brácha (jo už to asi byl brácha než bratr, to si taky musím dořešit později) se rozloučil a odešel. Zurri udělala to stejné, jako nějaký jeho ocásek. I kostlivec to zabalil a vyrazil s nimi pryč. Zmohla jsem se na pouhé "tak čau" a už byli v trapu. Vivi taky vypadala, že se s námi nevrátí. Zatím. Musela si udělat pořádek v hlavě. Opřela jsem se o ní hlavou a bylo mi jedno, že na mě ti cizinci čučí. "Taky tě mám ráda," zašeptala jsem a jen viděla její mizející tělo.
Zbyli jsme tu s Reem sami. Dva proti dvěma. Tak ráda bych šla za dědou Arcanusem, ale tihle nevypadali, že by nás s radostí doprovodili. Zděšeně jsem se podívala na bráchu, kolik jim toho říká. Naštěstí neřekl, kde přesně bydlíme (což si mohli domyslet podle naší vůně, ale to mě nějak nedošlo), tak jsem si oddychla. Taktický ústup zněl nejlíp. "Půjdeme. Mějte se, " pokývla jsem jim oběma hlavou. Jestli si doplní, aby se měli dobře nebo špatně, to jsem nechala na nich. Ale chtěla jsem být co nejdřív pryč.
Na hranicích lesa jsem se otočila zpátky. Nevěděla jsem, jestli nemám zavýt, ale doufala jsem, že nám to děda odpustí. "Možná můžeme udělat malý průzkum?" navrhla jsem. Měla jsem pocit, že jsem touhle návštěvou strašně zestárla. Měli jsme sem vůbec chodit? Být dospělý je opruz.

// Středozemní pláň

// Fuu, vy mi to neděláte jednoduchý. :D Takový slohy.

Crowley mi odpovídal a docela v pohodě. Čekala jsem celá napnutá, co odpoví. Jenže nikdo se pořádně neměl k definování "oné události" a všechno se schovávalo za neurčitá slova. Což mě strašně štvalo. Když už jsem se jednou rozhodla, že zjistím pravdu, tak tu pravdu taky chci znát. Jinak měl táta a mám pravdu a jít sem byla ztráta času. I když nás vnímá jako své sourozence. Rozhodla jsem se to vzít do vlastních tlapek a nechodit pořád kolem dokola. "A co si přesně udělal?" zeptala jsem se přímo a hleděla na masku, kde byl schovaný obličej našeho bratra. Raději jsem pomlčela o tom, co mi táta i mám říkali. Tak nějak mi došlo, že by se akorát potvrdila slova o tom naočkování, a to se sem nehodilo. Když to vypadalo, že jsme na dobré cestě k vysvětlení a konečném uzavření jedné kapitoly. Stejnak bych se sem vydala jednou za čas a převážně za dědou. Ale chci mít jasno a volnou hlavu na další věci. Reo se konečně přestal tvářit tak kysele, takže jsem se na něj usmála taky. Ještě víc jsem se začala culit, když jsem si všimla, jak Zurri začala dělat všemožné i nemožné obličeje a různé pohyby, jen aby Rea oslnila. On si to asi úplně neuvědomil, protože s tím buď neměl zkušenosti a nebo mu to nepřišlo divné. Ale mě, jako holce došlo, co má Zurri za lubem.
Do toho všeho se ještě přidala straka, takže veškerá pozornost se zaměřila na ni. Útočila, poskakovala a no, chovala se podobně jako Zurri, jen si vybrala za objekt své touhy Crowleyho. To jsem se opravdu rozchechtala, ale jen do té doby, než se tu zjevily kosti? To mi docela sklaplo, jen jsem se vyděšeně dívala na poskakujícího kostlivce. Ale zdálo se, že nejde po nás, ale po strace, takže jsem se pokusila svoje zdivočelé srdce uklidnit.
Vivi hned nadšeně hlásila, že to je dobrá magie, což mě přivedlo k tomu, že nemusím mít strach, snad. Ani mi nevadilo, že svoji neznám, nebo že v nich nejsem tak dobrá. Hlavní bylo, že po nás kosti nešly, i když Reo vypadal smutně. I když se to snažil zamaskovat, poznala jsem to na něm.
Taky jsem chtěla přidat nějakou zajímavost ohledně našeho domova nebo členů, ale to by si to k nám nesměli přivalit další vlci. Společnost mi nevadila, ale tady bylo něco špatně. Ani ne tak na vzhledu, i když mě vlk docela děsil svojí barvou. Udělala jsem menší úkrok zpět, abych to od něj nechytila, kdyby to bylo způsobeno chorobou. Všechny nás pozdravil a ptal se ba dědu. "Pěkný den," řekla jsem jako odpověď a zaměřila se na vlčici. Nesedělo mi, jak se lísala ke Crowleymu. Takový úsměv neznačil dobrý úmysl, i když tón hlasu mluvil jinak. Raději jsem proto stála kousek za Reem, kdyby se něco pokazilo. Nebo na mě ten vlk plivnul jedovatou slinu. Ona taky patří do rodiny? Jakože naše teta? Ale proč je tak úlisná na Crowleyho?

Vlčice nám byla představena jako Zurri. Usmála jsem se na ni veseleji, protože jsem zkrátka měla radost. Vypadala, že by mohla být moje kamarádka, kdybychom tu zůstali. Ale určitě můžeme být kamarádky, i když jsme z jiné smečky. To mi přece nemůže nikdo zakázat. Reonys se tvářil jako kdyby snědl něco kyselého. Nechápala jsem proč, tak jsem jen zakoulela očima. "Já jsem Ciri, " dodala jsem svoje jméno, protože to nejspíš neměl nikdo v úmyslu. Ani mi nějak nedošlo, že by ho Crowley neznal nebo zapomněl. Brala jsem to tak, že zdivočel a slušnost se vytratila. Ale že ji neměl ani Reo nebo Vivi? To už bylo trochu na pováženou.
Hovor byl stočený na podivnou masku, kterou měl náš bratr na hlavě. Moc se k vyprávění neměl, ale to jsem chápala. Ještě víc jsem to pochopila, když jsem zahlédla jizvy, které maska skrývala. Dostala jsem chuť ho obejmout a dát najevo, že mě to mrzí. Kdyby šel s námi, tak bych mu mohla svojí přítomností ulevit a dát najevo lítost. Ale teď, když už jsou rány zhojené, tak to nemá cenu. Jen bych že sebe udělala troubu. A tak jsem zůstala stát na místě.
Přišla otázka, která mě překvapila. Když však odpovídal Reo, tak mi došlo, že asi překvapující být neměla. Osobně jsem se taky pořád trochu divila, co tu dělám. A ve skrytu duše si přála, aby se na nás rodiče nezlobili, že jsme sem šli. "Přesně. Chtěli jsme vidět, jak se ti vede a jestli nás pořád bereš jako sourozence. Nebo jen nějaký náhodný známý," zeptala jsem se. Teda jen jsem to tak nadhodila a zvědavě u toho kroutila hlavou. Mrzelo mě, že si s ním chtěla Vivi evidentně popovídat sama, i když se hrozně snažila, abychom to neviděli. Ale přišlo mi to jako kdyby se nám odcizila, už zase. Bylo to s ní jako na houpačce, chvilku nám byla blíž a chvilku zase dál. Do uší mi vniklo vytí, které bylo nejspíš odpovědí na to naše. Srdce mi poskočilo radostí, protože jsem hlas poznala. Děda, děda, děda. Zvenčí jsem nedala na sobě nic znát, ale uvnitř mě pracovalo to malé vlče, které ještě úplně neodešlo. A kdo ví, jestli někdy odejde a přenechá místo dospělé vlčici.