Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Ciri + Etney

// Esíčka

Pokračovali jsme v cestě za průzkumem, který ovšem byl spíše průzkumem a shrnutím do nálad a slov, než do okolí. Což bylo sice taky dobře, ale jelikož jsme si vyšli na průzkum okolí, tak bychom si měli víc toho okolí všímat. Uvažovala jsem o tom, co Reo říkal. "Nevím, přišlo mi to tak. Možná to bylo tím, že jsme ho zaskočili svým příchodem," dodala jsem k tématu Crowley a samota. Jenže těžko soudit podle pár chvil strávených společně po dlouhém čase, že. "Třeba jo. A snad se potkáme i s dědečkem. Opravdu jsem ho chtěla potkat."
Pak jsme se dostali k očím a magiím. Zatím, co jsem koulila oči na Rea, sledoval ty moje. Já jsem si všimla, že jeho oči jsou stále stejné. Ale z jeho slov jsem poznala, že moje se změnily. Stáhl se mi žaludek nedočkavostí a napětím." Červené? " zeptala jsem se trochu zařazeně. Logicky to byl oheň, který neměl ani jeden z rodičů. Tak jsem ho vzala já? "A myslíš, že to je dobrá magie?" zeptala jsem se. Líbila se mi země a kytičky, ale oheň? Co mohl dělat oheň?

// Velké vlčí jezero

// Středozemní pláň

Byla jsem tak vděčná, že mám takového bráchu. Který mě podpoří, rozumí mi a vyslechne si mě. Popravdě jsem si jako malá takový vztah představovala s Vivi, jako nerozlučné sestry. Ale být nerozlučná sestra a bratr? Myslím, že to zní taky dobře.
"Zurri byla v pohodě. Přišlo mi, že je to jediná spřízněná duše, kterou Crowley tak nějak snese," řekla jsem. Čím dál jsme byli, tím víc jsem nad tím mohla uvažovat racionálně. Hlavně když do mě Reonys žďuchnul s tím, že mít rád rodiče je v pořádku. To se mi totiž ulevilo, takže jsem mohla zase klidně přemýšlet a užívat si dne. Deštík už mi nevadil vůbec. "Ale víš co bylo zajímavý? Všechny ty magie kolem. Ten kostlivec byl určitě Crowleyho a Vivi, jak doma vyčarovala ten oheň? Bomba. Hele, nemám třeba jiný oči? Protože ségra je jiný měla, tak jestli se to projevilo i u nás?" rozmluvila jsem se vesele a začala na bráchu valit a poulit oči, jestli je mám jiné. Taky jsem se dívala kolem sebe, když už jsme byli na tom průzkumu, ale jediné, co jsem viděla, byl potůček. No, aspoň se můžu napít. Svlažila jsem hrdlo a pokračovala za Reem.

// Východní hvozd (přes Zarostlý les)

// Asgaarský hvozd

Šlo se mi o trochu lehčeji, když jsme opustili les. Nejspíš to ale bylo způsobeno tím nenadalým vyrušením Rowenou a druhým vlkem, u kterého jsem jméno už trochu vypustila. Nechtělo se mi věřit, že by tahle úlisná vlčice mohla být naší příbuznou.
Naše cesta byla tichá. Nejspíš jsme oba potřebovali srovnat události a myšlenky. Rozhlédla jsem se kolem sebe. Zima byla pryč, všude se probouzelo jaro. Na kožichy nám padal déšť, který zatím nebyl protivný. Jestli bude ale pokračovat, tak se protivným stane.
Jako první prolomil ticho Reo. "Já... Já popravdě nevím. Řekla bych, že budou s tátou stejný. Jakože stejně rychle vybouchnou, když něco není podle jejich představ. A to se stalo, když jsme odcházeli. Takže místo toho, aby ho prostě čapli a vysvětlili si to jinde, až emoce opadnou, se k sobě otočili zády," řekla jsem zamyšleně a smutně. Nebavilo mě být dospělá a řešit takový složitý vztahy.
"Je teda dobrý, že nás přijal. I když Vivi má asi raději, než nás dva. A řekla bych, že kvůli tomu, že máme rádi rodiče, tak nás sourozenci berou jako, že jsme podle rodičů lepší. Ale, že to není špatný mít rád rodiče, že ne?" vyhrkla jsem svoji největší obavu a hlas se mi třásl. Přeci jsem mohla mít ráda rodiče, i když babička z tátovy strany ho úplně asi taky ráda neměla. Ale klidně jsme mohli tohle prokletí změnit, ne?" A jak to vidíš ty?" zeptala jsem se raději, abych zahnala svoje chmurné myšlenky.

// Esíčka (přes Šakalí mýtinu)

// Omlouvám se za zdržení :))

Tak nějak se semlelo všechno najednou. V jednu chvíli to už ale vypadalo dobře. Stáli jsme tu, povídali si a vypadali, no aspoň jako staří známí. Nebo noví známí? Jenže pak jsem položila tu nejpalčivější otázku, kterou jsem měla na jazyku. A to, proč s námi Crowley neodešel. Z jeho slov jsem to nepochopila. Prostě byl raději s nějakou cizí tetou, než aby šel s tatínkem? Jako jo, asi se mohl leknout nenadálého pohybu a útoku, ale tatínek k tomu měl určitě důvod. Určitě? Určitě. Na obličeji jsem nedávala nic znát, potřebovala jsem si to urovnat v hlavě.
Ale to jsem nestihla. Přidali se k nám další dva vlci, které jsem sice pozdravila, ale neměla jsem z nich dobrý pocit. Navíc reakce všech okolo byla stejná. Náš brácha (jo už to asi byl brácha než bratr, to si taky musím dořešit později) se rozloučil a odešel. Zurri udělala to stejné, jako nějaký jeho ocásek. I kostlivec to zabalil a vyrazil s nimi pryč. Zmohla jsem se na pouhé "tak čau" a už byli v trapu. Vivi taky vypadala, že se s námi nevrátí. Zatím. Musela si udělat pořádek v hlavě. Opřela jsem se o ní hlavou a bylo mi jedno, že na mě ti cizinci čučí. "Taky tě mám ráda," zašeptala jsem a jen viděla její mizející tělo.
Zbyli jsme tu s Reem sami. Dva proti dvěma. Tak ráda bych šla za dědou Arcanusem, ale tihle nevypadali, že by nás s radostí doprovodili. Zděšeně jsem se podívala na bráchu, kolik jim toho říká. Naštěstí neřekl, kde přesně bydlíme (což si mohli domyslet podle naší vůně, ale to mě nějak nedošlo), tak jsem si oddychla. Taktický ústup zněl nejlíp. "Půjdeme. Mějte se, " pokývla jsem jim oběma hlavou. Jestli si doplní, aby se měli dobře nebo špatně, to jsem nechala na nich. Ale chtěla jsem být co nejdřív pryč.
Na hranicích lesa jsem se otočila zpátky. Nevěděla jsem, jestli nemám zavýt, ale doufala jsem, že nám to děda odpustí. "Možná můžeme udělat malý průzkum?" navrhla jsem. Měla jsem pocit, že jsem touhle návštěvou strašně zestárla. Měli jsme sem vůbec chodit? Být dospělý je opruz.

// Středozemní pláň

// Fuu, vy mi to neděláte jednoduchý. :D Takový slohy.

Crowley mi odpovídal a docela v pohodě. Čekala jsem celá napnutá, co odpoví. Jenže nikdo se pořádně neměl k definování "oné události" a všechno se schovávalo za neurčitá slova. Což mě strašně štvalo. Když už jsem se jednou rozhodla, že zjistím pravdu, tak tu pravdu taky chci znát. Jinak měl táta a mám pravdu a jít sem byla ztráta času. I když nás vnímá jako své sourozence. Rozhodla jsem se to vzít do vlastních tlapek a nechodit pořád kolem dokola. "A co si přesně udělal?" zeptala jsem se přímo a hleděla na masku, kde byl schovaný obličej našeho bratra. Raději jsem pomlčela o tom, co mi táta i mám říkali. Tak nějak mi došlo, že by se akorát potvrdila slova o tom naočkování, a to se sem nehodilo. Když to vypadalo, že jsme na dobré cestě k vysvětlení a konečném uzavření jedné kapitoly. Stejnak bych se sem vydala jednou za čas a převážně za dědou. Ale chci mít jasno a volnou hlavu na další věci. Reo se konečně přestal tvářit tak kysele, takže jsem se na něj usmála taky. Ještě víc jsem se začala culit, když jsem si všimla, jak Zurri začala dělat všemožné i nemožné obličeje a různé pohyby, jen aby Rea oslnila. On si to asi úplně neuvědomil, protože s tím buď neměl zkušenosti a nebo mu to nepřišlo divné. Ale mě, jako holce došlo, co má Zurri za lubem.
Do toho všeho se ještě přidala straka, takže veškerá pozornost se zaměřila na ni. Útočila, poskakovala a no, chovala se podobně jako Zurri, jen si vybrala za objekt své touhy Crowleyho. To jsem se opravdu rozchechtala, ale jen do té doby, než se tu zjevily kosti? To mi docela sklaplo, jen jsem se vyděšeně dívala na poskakujícího kostlivce. Ale zdálo se, že nejde po nás, ale po strace, takže jsem se pokusila svoje zdivočelé srdce uklidnit.
Vivi hned nadšeně hlásila, že to je dobrá magie, což mě přivedlo k tomu, že nemusím mít strach, snad. Ani mi nevadilo, že svoji neznám, nebo že v nich nejsem tak dobrá. Hlavní bylo, že po nás kosti nešly, i když Reo vypadal smutně. I když se to snažil zamaskovat, poznala jsem to na něm.
Taky jsem chtěla přidat nějakou zajímavost ohledně našeho domova nebo členů, ale to by si to k nám nesměli přivalit další vlci. Společnost mi nevadila, ale tady bylo něco špatně. Ani ne tak na vzhledu, i když mě vlk docela děsil svojí barvou. Udělala jsem menší úkrok zpět, abych to od něj nechytila, kdyby to bylo způsobeno chorobou. Všechny nás pozdravil a ptal se ba dědu. "Pěkný den," řekla jsem jako odpověď a zaměřila se na vlčici. Nesedělo mi, jak se lísala ke Crowleymu. Takový úsměv neznačil dobrý úmysl, i když tón hlasu mluvil jinak. Raději jsem proto stála kousek za Reem, kdyby se něco pokazilo. Nebo na mě ten vlk plivnul jedovatou slinu. Ona taky patří do rodiny? Jakože naše teta? Ale proč je tak úlisná na Crowleyho?

Vlčice nám byla představena jako Zurri. Usmála jsem se na ni veseleji, protože jsem zkrátka měla radost. Vypadala, že by mohla být moje kamarádka, kdybychom tu zůstali. Ale určitě můžeme být kamarádky, i když jsme z jiné smečky. To mi přece nemůže nikdo zakázat. Reonys se tvářil jako kdyby snědl něco kyselého. Nechápala jsem proč, tak jsem jen zakoulela očima. "Já jsem Ciri, " dodala jsem svoje jméno, protože to nejspíš neměl nikdo v úmyslu. Ani mi nějak nedošlo, že by ho Crowley neznal nebo zapomněl. Brala jsem to tak, že zdivočel a slušnost se vytratila. Ale že ji neměl ani Reo nebo Vivi? To už bylo trochu na pováženou.
Hovor byl stočený na podivnou masku, kterou měl náš bratr na hlavě. Moc se k vyprávění neměl, ale to jsem chápala. Ještě víc jsem to pochopila, když jsem zahlédla jizvy, které maska skrývala. Dostala jsem chuť ho obejmout a dát najevo, že mě to mrzí. Kdyby šel s námi, tak bych mu mohla svojí přítomností ulevit a dát najevo lítost. Ale teď, když už jsou rány zhojené, tak to nemá cenu. Jen bych že sebe udělala troubu. A tak jsem zůstala stát na místě.
Přišla otázka, která mě překvapila. Když však odpovídal Reo, tak mi došlo, že asi překvapující být neměla. Osobně jsem se taky pořád trochu divila, co tu dělám. A ve skrytu duše si přála, aby se na nás rodiče nezlobili, že jsme sem šli. "Přesně. Chtěli jsme vidět, jak se ti vede a jestli nás pořád bereš jako sourozence. Nebo jen nějaký náhodný známý," zeptala jsem se. Teda jen jsem to tak nadhodila a zvědavě u toho kroutila hlavou. Mrzelo mě, že si s ním chtěla Vivi evidentně popovídat sama, i když se hrozně snažila, abychom to neviděli. Ale přišlo mi to jako kdyby se nám odcizila, už zase. Bylo to s ní jako na houpačce, chvilku nám byla blíž a chvilku zase dál. Do uší mi vniklo vytí, které bylo nejspíš odpovědí na to naše. Srdce mi poskočilo radostí, protože jsem hlas poznala. Děda, děda, děda. Zvenčí jsem nedala na sobě nic znát, ale uvnitř mě pracovalo to malé vlče, které ještě úplně neodešlo. A kdo ví, jestli někdy odejde a přenechá místo dospělé vlčici.

Čím déle jsme stáli a čekali, tím víc jsem litoval toho že jsem do toho šla. Pro moji křehkou duši to byl dost velký záhul. Nedivila jsem se taťkovi, že chová zášť, bylo to mnohem jednodušší, než si nechat něco vysvětlit. Ale já to chtěla vědět. Teda chci to vědět. Abych mohla našim když tak přitakat. A nebo to prostě dořešit a mít v hlavě místo na další věci. Tajně jsem doufala, že se potkáme i s dědou, protože toho bych opravdu moc ráda viděla. Nebo se strejdou Nemesisem, i když jsem ho viděla jen jednou. Ale na jeho mluvícího ptáčka jsem nezapomněla.
Z čekání mě začaly bolet nohy, tak jsem si sedla. Během chvíle jsem však viděla přicházet dva vlky, nebo spíš nejdřív slyšela a pak je teprve viděla, tak jsem zase vstala. Nevím co jsem čekala, ale tohle tedy ne. Náš bratr měl přes obličej nějakou lebku, snad vlčí?! Za patami mu šla nějaká vlčice, ale tu jsem moc nevnímala. Nejvíc mě zaujala ta lebka. Až když nás ani nepozdravil, ale jen prohodil cosi o řetízku a tátovi, postavila jsem se nohama na zem. Vivi ho tedy taky nepozdravila a hned se vyptávala. Což je dobré, protože se to třeba dozvíme, a nebudeme vypadat až moc zvědavě. Zatím jediný, kdo byl slušně vychovaný a pozdravil, byl Reo. "Ahoj, " vypadlo ze mě a já bych se šla zahrabat. Jo, důstojnost na prvním místě. Zakašlala jsem a pokračovala jistějším hlasem. "Je to dlouho, co jsme se neviděli. A zdravím i tebe společnice, " otočila jsem se k vlčici, aby si nepřipadala odstrčená.

// Vyhlídka

Až teď mi došlo, co nám vlastně Reonys říkal. Že tu pro nás bude. Jenže těch vjemů bylo tolik, že jsem na něj nezareagovala hned. A doufala jsem, že teď není pozdě. I Vivi nás totiž ujistila, že tu pro nás bude. I když jsme, dle jejích slov, větší oblíbenci rodičů, než je ona a nás bratr Crowley. U ní jsem stejně pořád pochybovala, věřila jsem, že ji mají rodiče stejně rádi, jako mě a Rea. Jen s nimi nebyla tolik času jako my a proto se to tak může zdát. Než jsme vstoupili do lesa, ještě jsem se na oba podívala a usmála se na ně. Hřejivě a radostně z toho, že je mám. "Vy se na mě taky můžete spolehnout. Budu tu vždy pro vás a jsem vděčná, že vás mám." Jak se nakonec vyvine náš vztah s Crowleym, to se teprve ukáže.
Pro vstupu do lesa jsem měla stažený žaludek. Bylo to jako vrátit se někam, kam jsem hrozně moc chtěla, ale když už jsem tu byla, tak to nebylo takové, jaké jsem čekala. Byl to cizí a zároveň známý les. Pravda byla, že jsem tu moc nestihla prozkoumat. A moc moc jsem si přála, aby nás udsud děda nevyhnal dřív, než si popovídáme. Ale to určitě ne. Určitě nás rád uvidí. I s ním bych si chtěla popovídat. Sourozenci se ohlásili vytím. Bylo na mě, abych se taky ozvala. Nadechla jsem se a nejprve trochu roztřeseně, ale pak čím dál jistěji, jsem o sobě dala vědět.

// Mahtaë (před Zrcadlové hory)
Loterie 2/5

Osobně se mi už nechtělo se rýpat ve slovech vyřčených a nevyřčených. Jo, naši udělali chybu, i když bylo pro mě těžké si to připustit. Ale její slova o rodičích a o nás s Reem mě trochu rozesmutnila. I když Vivi dodala, že to nemyslí zle. Jako jo, měla jsem blízko k oběma rodičům, víc asi k tatínkovi. Jenže myslela jsem, že je tak v pořádku a nikomu to nevadí. Ale, že by to používali i rodiče naopak? Že nás měli raději, než ji a nebo Crowleyho? Teda u druhého bráchy to bylo jasné, ale u nás? Jako mladší mě bavila tahle sourozenecká rivalita. Jak se však zdálo, v dospělejším věku to už nebyla zábava nebo priorita našich dní. Že by byl čas se vydat na nějakou novou dráhu, než toužit a dobývat pozornost rodičů?
Kdybych šla sama, tak bych se takový myšlence vysmála. Samozřejmě, že sourozenecká rivalita neodešla. Jen ji zbývající sourozenci nebrali už tak vážně. Oplatila jsem Reovi jeho úsměv, ale už jsem se začala soustředit na Asgaar, rodný les. "Asi mu budu říkat Crowley, pokud si to nebude přát jinak, " řekla jsem aspoň něco a šla za sourozenci do lesa.

// Asgaar

//Cedrový les (přes Jižní Galvatar)
Loterie 1/5

Jakmile jsme vylezli ven z lesa, věděla jsem, že chci jít okamžitě zpátky. Tady to bylo jak z nějaké noční můry. Sněhu haldy, že jsem občas neviděla přes něj, studený vítr, který se nám prokousával skrz kožichy, do toho začala padat noc. No hrůza. Vivi však tím skoro běžela. Nevěděla jsem, jestli to je způsobeno rozhořčením a ošklivými slovy, která mezi ní a mamkou padla a nebo tím, že byla zkrátka taková průbojná a svérázná odjakživa. Trošku jsem ji její elán záviděla. I tu plamennost. Já byla odjakživa hrozně na rodiče fixovaná a věděla jsem to. Jen mi to do dnešního dne nepřišlo jako něco špatného nebo nechtěného. Ale dost mi klesla představa o tom, že oni jsou neomylní a vědí všechno nejlíp. Jako asi toho věděli o dost víc líp než my, ale tohle bylo jiné. Jejich slova zraňovala a i když ne přímo mě, tak moji sestru! A bratra trochu taky. A druhého bratra... Byl ještě náš bratr? Co když měli rodiče pravdu a nebude nás chtít? Svoji myšlenku jsem při cestě z lesa vyslovila nahlas, ale teď jsme měli co dělat, abych se vůbec dostali přes planinu, než abychom nějak mluvili.
Doufala jsem, že Vivi ví kam jde, protože Reo šel jako druhý, takže směr neudával. Na druhou stranu se na mě díval docela často, jestli jim stačím. Vždy, když se otočil a já si toho všimla (šla jsem totiž ve stopách sourozenců, takže mi to šlo o trochu lehčeji, ale o to dýl), tak jsem se na něj vděčně usmála. Dostali jsme se k řece, která ani v těchto mrazech nebyla zamrzlá. Vivi asi potřebovala uhasit plamen rozhořčení a ten divný černý, který se u ní rozplápolal, takže se napila z řeky. Otřásla jsem se za ni a raději si nabrala trochu sněhu. Bylo to o něco příjemnější. Pamatovala jsem si, jak studená byla voda na začátku zimy, když nás v ní táta vykoupal. Další z jejich omylů. Vždyť my byli s Reem skoro jenom s nimi. Ať s tátou nebo mámou a nebo sami s Reem, ale v lese! A ne, že máme nějakou volnost a trajdáme kdovíkde. Jediný, když jsme byli sami byla doba, když jsme byli se Sigym, když nám hledali domov. Tak jaképak, že jsme nevděční. Kdyby na mě sourozenci nekoukali, vztekle bych si dupla packou. Cítila jsem se ukřivděně. I když z jiného důvodu, než z jakého se tak musela cítit Vivianne. Ale rozhodla jsem se, že teď brečet nebudu. To možná až pak sama, pokud se to brzy nevyřeší.
"Já bych řekla, nebo aspoň v to doufám, že když si o tom promluvíme v klidu, až naši vychladnou a zjistíme, jak se k tomu Crowley staví a co nám tomu řekne, tak pak si můžeme udělat celý obrázek. A dovysvětlit si to, co je teď zamžené," řekla jsem moudře. Nebyla jsem totiž tak naivní, jak jsem ze sebe často dělala, abych měla větší přízeň rodičů. Teď však jsem neměla koho balamutit a upřímně, cítila jsem se dost raněná na to, abych chtěla jejich pozornost. Ale až se vrátíme, tak až se všichni všem omluvíme, tak to zase bude v pohodě. A já si budu moct zase přitulit maminčin a tatínkův kožíšek. "Máma by tě určitě nevyhodila. Myslím, že jí jenom ruply nervy z tý zimy. V nesprávný čas. Mohla si to klidně vybít na tom Waristoodovi a ne na tobě. To nebylo hezký." Otočila jsem se na Reonyse, když mi říkal, že je Crowley náš bratr. Takže mě slyšeli, dobrý. Vivi totiž podotkla, že je Krůli dospělej a tak má rozum. Na což zase dobře reagoval Reonys, že být dospělý není totéž jako být rozumný. "Jo já vím, že je. Ale je to takový celý zamotaný a prostě nevím jak to správně uchopit," řekla jsem popravdě a kopla do kousku sněhu, který se odkutálel do vody. Když mi zmizel z očí, koukla jsem na sestru. "Proč mu říkáš Krůli? To je pro něj lepší? Než Crowley? Já abych věděla, jestli na něho mluvit tak nebo tak," zeptala jsem se ještě, než jsem se vydala dál za sourozenci.

//Vyhlídka (přes Zrcadlové hory)

Loterie 1/5

Všechno se to strašně, ale strašně zvrtlo. Na to, jak jsem ráda povídala, jsem teď mlčela jako zařezaná. Všichni na sebe křičeli, ječeli a všemožně si něco vyčítali. Konečně jsem se dozvěděla další informace o našem bratrovi. Něco málo už mi táta říkal, když jsme šli k moři. Ale asi mě chtěl ušetřit bolesti. Nebo jen přiklonit na svou stranu naštvání? Strašně se ve mně bila jakási stránka vzdoru a toho že rodiče mají vždy pravdu.
Ale když se na nás rozkřičela i mamka, to jsem nedala. Tak strašně mě to zasáhlo, že jsem měla slzy v očích, i když primárně nemluvila přímo ke mně. Ani moje uklidnění, že můžeme pozdravit Arcanuse, jí neukonejšilo. A přitom mi sama říkala, že se do Asgaaru můžu vydat kdy budu chtít. Tížila mě slova, která na nás rodiče vychrlili, tížilo mě, že i Reonys nebyl dvakrát nadšený tím, co se tu dozvěděl (kdo by taky byl). Ještě víc mě tížilo, že Vivi odkráčela strašně napružená. Bála jsem se cokoliv říct. Doufala jsem, že můžu pak za rodiči přijít a užít si jejich mazlení. O to jsem přijít nechtěla. Ale chtěla jsem vědět, jestli o nás má Crowley zájem. Třeba se v tomhle táta mýlí. "Já jenom doufám, že když už jsme si poslechli takovýhle divadlo, tak že nás br... Crowley aspoň rád uvidí," řekla jsem zajíkavě. Hrubě jsem si otřela oči packou, a přála si, aby nebylo moc vidět, jak mě to rozhodilo. Navíc, slzy mi rychle chladly v kožichu a byla mi z toho akorát zima.

// Za sourozenci

Loterie 1/5

Sníh mě ne a ne poslouchat. Rodiče řešili něco s novým vlkem, takže jsem je poslouchala tak na čtvrt ucha. Až když přišli sourozenci jsem trochu začala vnímat, ale jediné, co jsem viděla bylo, že se na mě Waristood usmál. Neměla jsem však co říct, jelikož jsem netušila o čem se baví. Proto jsem se na něj podívala a usmála se taky. Pak se ke mně otočila mamka, takže jsem veškeré pokusy vzdala. Sníh, teda voda asi neměla být mojí hlavní magií.
Zamrkala jsem, protože mi chvilku nedošlo, co mi to vlastně říká. "Seilah? Jo, to je ten pach, co jsme cítili, ale neviděla jsem ji," pronesla jsem pomalu. Maličko se mi zhoupl žaludek, když prohlásila, že je vlastně mojí sestrou. Ale když jsem nad tím přemýšlela, tak to bylo vlastně super! Teda, samozřejmě až ji uvidím samostatně, tak si musíme vysvětlit, že jsem na PRVNÍM místě a moji sourozenci taky, ale že je skoro tak stejně významná. Nebo uvidím až se s ní potkám. Pak se ke mně maminka přitulila a já věděla, že mě má pořád stejně ráda. A že by to nezměnilo ani milion nových vlčat.
Chtěla jsem maminku ubezpečit, že jsem v pohodě a že jsem jenom zkoušela jestli neovládám vodu. Jenže to by nesměla Vivi jančit jako kdyby měla v kožichu blechy a začít křičet na maminku? Trošku jsem vystoupila před ní, abych ji před slovy mé sestry chránila. Kradmo jsem se podívala na tátu, protože jsem věděla, že téma Crowley je zakázané. Jako taky jsem na našeho bratra měla vztek, ale už jsem byla strarší, takže jsem ho chtěla potkat, abych si vytvořila vlastní pohled. Takže ten vztek byl vlastně menší. Fascinovaně jsem se zadívala do plamenů, které se zničehonic vytvořily a nevnímala jsem nic kolem. Pak se však plameny ztratily a já se vrátila do přítomnosti. Vivi už pomalu odcházela a ještě na mě hodila otázku, jestli jdu taky. Kam jdu? A chci jít? Maminku to taky pořádně nakrklo, takže na Vivi začala křičet, a pak se otočila zpátky k tomu cizímu vlkovi. Reo šel s ní, protože o cestě za naším bratrem mluvil už dlouho. "Já, já půjdu s nimi. Navštívím dědečka," snažila jsem se odlehčit situaci a odejít dřív, než začne tóčo ještě od táty. U toho jsem nechtěla už být.

Loterie 2/5
Pardon, já vím že jste mě označili, ale já pak nějak zapomněla. :DD

Ze sněhových radovánek nás vyrušil příchod nového vlka. Tedy, nejspíš se zde mihla i ta Seilah, ale nějak jsem ji nezaznamenala, protože jsem v hlavě ještě zpracovávala poznámky mamky ohledne magií, a taky novinku, že Vivi se už stihla zastavit u Smrti i u Života. Nechápala jsem, jak to stihla, ale asi to bylo tím, že ona běhala všude možně a já se držela pořád rodičů a Rea. Ale až doteď mi to přišlo v pořádku. Určitě to je v pořádku. Zahlcena těmito myšlenkami jsem tedy nevěnovala pozornost ani oslovení, ani vlkům, dokud nepřišel táta s nějakým novým.
S tím jsem se už seznámila a pořádně poslechla jeho jméno. Waristood. Moji sourozenci se trochu vzdálili a vypadali, že jsou ve velmi vážné debatě, takže jsem jim do toho nechtěla skákat (až takhle jsem dospěla, dřív bych jim totiž jejich mluvení ráda překazila, aby si všímali hlavně mě). Jenže nevěděla jsem, co tu dělat, když nový vlk tu nechtěl evidentně zůstávat dýl než do jara. A tak jsem dělala, že poslouchám a zkoušela všemožné fígly a triky na sníh (představovala jsem si, jak sníh dělá, co mu řeknu), protože jsem chtěla zkusit, jestli mám magii vody. A jestli jsem to chápala dobře, tak sníh je vlastně zmrzlá voda.

Loterie 2/5

Sněhová bitva byla v plném proudu. Byla jsem chytře skrytá za stromy, ale občas jsem nějakou ránu dostala. Jednou od Vivi, jednou od Rea. Stromy mě naštěstí kryly před více zásahy a měla jsem dost času na tvorbu vlastní munice. Jenže to mi za chvilku mělo překazit ledové vězení. Zmateně jsem se dívala na ledové útvary, které mě držely na místě. Kde se tu vzaly? A proč mě vězní? Začínala jsem se maličko bát, ale zjistila jsem, kdo je za to zodpovědný. Maminka! Takovou podlou srandu jsem od ní vůbec nečekala. Začala jsem se smát a packami jsem zkoušela jak moc to je odolné. Naštěstí naše maminka brzy ledové vězení zrušila a smála se taky. Byla jsem ráda, že ji vidím se smát, to znamenalo, že už jí bylo dobře. Táta se někam vydal, pak se vrátil a pak zase odešel. A pak se zase vrátil. Moc jsem nevnímala, jestli je sám nebo s někým. Ale když se vyhlásila pauza, tak jsem se opatrně vydala k ostatním. Co kdyby to byla nějaká bouda?
Ale asi nebyla, protože se maminka začala vyptávat na magie. A tatínek byl dokonce v přítomnosti nějakého cizího vlka!? Nevěděla jsem, ke komu se hlásit jako první. Cizí vlk mě zajímal, ale magie mě taky zajímala. Otočila jsem se na maminku. "Asi nic nevím s magiemi. Ani nevím jak bych to mohla poznat?" Podívala jsem se na maminku, brášku, sestřičku... A zjistila jsem, že Vivi má nějaké divné oči! Reo si toho asi taky všiml, protože se na ni dlouho díval. Já nechtěla tak zírat, ale taky jsem se zkoumavě podívala na Rea. A u něho jsem si ničeho nevšimla. Nechala jsem to proto být, až na čas kdy tu bude maličko klid. Teď tu byl totiž ještě ten cizinec s tátou. "Ahoj a vítej v Cedrovém lese. Já jsem Ciri, " představila jsem se mile.