Příspěvky uživatele

< návrat zpět

// Márylouka skrz Zelený portál

Táta se mnou nemluvil, vlk už na nás a nemluvil. To ticho bylo vážně divný. Cítila jsem však, že se mi táta otírá o bok, aby mě vedl správným směrem, dokud nebudu vidět. Ostré světlo, které jsem i skrz slepé oči poznala, najednou zmizelo. Oči jsem zavřela a znovu otevřela a hle! Všechno to bylo zpátky. Jenže, jak jsem dlouho nic neviděla, všechny ty barvy a tvary (i když bylo v lese přítmí a zapadalo slunce) byly prostě moc jasné, moc bolavé. Oční víčka jsem proto zase pevně zavřela a naslouchala zvukům lesa. A táty.
I když jsem čekala, až se mi zrak zlepší a nebude to taková šílená bolest, mlčela jsem. Měla jsem totiž pocit, že kdybych mluvila, prodloužila bych tím regeneraci. Postupně jsem pootevírala a zase zavírala oči, nejprve levé potom pravé. Když už to bylo jakž takž snesitelné, podívala jsem se na tátu, proč je taky potichu. Vypadal však naprosto normálně, nevšimla jsem si nějakého důvodu, který by mu v mluvení bránil. "To bylo ale divný viď. A jak vůbec vypadal ten vlk? Jo, a už vidím, vidíš? Nevím jestli je to nějak viditelný, ale já vážně vidím. Stromy, keře, světlo, jak jste mi chyběly, " pomalu jsem se začínala celá rozpohybovávat. Doteď jsem si totiž neuvědomila, že jsem v tom podzemním systému moc energie nevynaložila na pohyb, ale spíš na psychiku. Takže jsem to musela dohnat. A proto jsem skákala nejen na místě, ale i od tématu k tématu. "Tati, proč nemluvíš. Tobě něco provedl? Jak ti můžu pomoci? A kde je Seilah a Reo?" pálila jsem otázku za otázkou, až jsem nakonec zmlkla. Ucítila jsem totiž poblíž nějaký pach, jako kdyby nás někdo poslouchal nebo špehoval. Začichala jsem a snažila se najít původce onoho pachu.
Až po chvilce jsem si všimla, že věci, které jsem měla za stromy, nejsou stromy ale houby. A těch hub tu bylo mraky. Velké, malé, tlusté, tenké. A mezi nimi sedělo na zemi vlče! Že jsem si ho nevšimla dřív? Inu, doufala jsem, že za to mohlo to, že jsem byla napůl ještě slepá. "Jee ahoj, promiň, já si tě nevšimla. Sedíš tam dlouho? A kde máš rodiče nebo sourozence?" Vychování, kdy se mám chovat jako princezna z Cedrového lesa, šlo do háje. Měla bych se i nad tímhle malým vlčetem snad povyšovat či se chovat trochu nafoukaně? No, možná. Ale já měla takovou radost, že vidím, že jsme pryč, že jsem se spíš sama chovala jako vlče. Snad se na mě táta nebude zlobit.

Byla to dobrá akce, bavila mě. :)
15 bodíků prosím směnit na 5 perel. :))

Moje panika přerůstala v pořádný hysterický záchvat. Ještě, že tu byl se mnou táta, který se o ně staral a chránil mě. Jo, dobře, hodil mě do střípků, kvůli čemuž jsem teď nejspíš neviděla. ALE! To už bylo zapomenuto, alespoň pro tuto chvíli. A jak to bylo možné? Uchlácholil mě, když jsem se lekla podivného hlasu, který po nás chtěl něco vědět o nějaké kouli. Táta mu jasně ukázal hranice, kde je jeho místo a o kouli taky pomlčel.
No jenže, to asi neměl dělat, vymezovat hranice někomu, koho jsem ani neviděla. Přišlo mi že se kolem nás zvedla obří vlna energie a magie. Sice moje oči byly slepé, ale nějaké povědomí o světle a stínu jsem ještě měla. A tady se ten stín zvedal a zvedal a do toho ten vlk strašně křičel a běsnil... A táta byl potichu, což, přiznejme si, bylo zvláštní. "Co se stalo? Už můžeme někam jít? A budu zase vidět?" Vlk totiž řekl, ať ho už neotravujeme nebo něco na ten způsob a dál se nedělo nic. Jen jsem zaznamenala, že se u nás objevilo něco, z čeho vyzařovalo světlo. Jestli jsem dobře vnímala barvy, tak jedno bylo zelené a druhé růžové." Půjdeme? Neslyším, že by nás někdo zdržoval, že chodit nemáme," prohlásila jsem ještě a pomalu se vydala směrem k zelenému světlu. Našlapovala jsem pomalu a opatrně, jelikož jsem neměla ponětí, jestli mi před packami něco neleží.

// Zelený portál

Táta mě vedl jeskyní. Tedy asi to byla jeskyně. Jenže z jeho hlasu jsem zjistila, že to asi taková sranda nebude, že jsem nic neviděla. Pomalu a postupně jsem z toho začínala panikařit. Počkat? To jako už nemusím vidět nikdy nic? Tahle skutečnost mi došla až teď. "Já, já nevím. Nemáš nějakou magii, která by mi oči vyčistila? Třeba vodu?" hlas se mi klepal, ale snažila jsem se být statečná. Tahle cesta a výlet se mi už vůbec nelíbily. Nechápu, jak jsem si mohla myslet, že nic nevidět je fajn. Nedávalo to smysl, asi jsem utrpěla víc, než jsem si připouštěla. Protože žádný vlk se zdravým rozumem by to nebral na lehkou váhu. A nebo nejsem tak chytrá, jak jsem si o sobě myslela. Tohle zjištění a připuštění pravdy bylo... bolestné.
Naše cesta probíhala v tichosti, až najednou se ozval hlas. To jsem vážně nečekala, takže jsem nadskočila asi metr do vzduchu. Začala jsem se rozhlížet kolem sebe, ale jelikož moje oči nic neviděly, tak jsem neměla moc šancí zjistit, kdo to je. Určila jsem přibližný směr, odkud to šlo, a mlčela jsem jako hrob. Jak bych mohla něco vědět o něčem, co jsem viděla hned na začátku a pak to zmizelo. Třeba táta bude vědět víc.

C. Mlčet

Tátovi jsem to neměla za zlé, fakt ne. Jenom mě štípaly tlapky a zadnice, ale jinak v pohodě. No a ty oči, ty mě tedy ke všemu zlobily a nechtěly se vrátit do normálu. "To nevadí, zkusil jsi to a nevyšlo to. Ale byl to dobrý nápad, fakt, " snažila jsem se tátu přesvědčit, že za to nemůže. Nebo jako trochu za to asi mohl, ale za tohle bych se na něj nemohla zlobit. Však, kdo může říct, že s ním táta házel? I když to nedopadlo podle představ, tak jsem letěla!
Čekala jsem jestli uslyším taťku, jak se rozhodl, jestli na nějaký ostrý led šlápl nebo jestli protančil. Podle dupání a funění jsem odhadovala, že se rozhodl vydat se za mnou. Špicovala jsem uši, jestli zaslechnu že na nějaký šlápl, ale neslyšela jsem nic. A pak jsem posledními zbytky zraku zaregistrovala pohyb vedle mě. "Tak jsi tady taky, jupí, " zamávala jsem ocáskem a postavila se mu k boku. Nevěděla jsem, jestli mám oči stejné nebo je vidět, že s nimi nic nevidím. Ale stále jsem byla optimistická, že se to vrátí do normálu. "Tati, já se tě musím chytit, já totiž nic nevidím, " řekla jsem celkem v klidu, jako kdyby se o nic nejednalo. Možná, že bych měla panikařit, ale jak říkám. Byla jsem zatím optimistická.

// Táta mě odvede :D

Možná jsem už dopředu tušila, že tohle nebude dobrý nápad. Samozřejmě, že jsem tátovi důvěřovala, že mě přehodí. Byl to největší silák, jakého jsem znala. Ale nejspíš jsem už moc vyrostla a jemu to úplně nedošlo nebo mě chtěl ušetřit packy. Nicméně, po nabrání a hození se mnou jsem letěla... Asi tak 5 vteřin, jestli i to nebylo moc, a už jsem cítila jak padám. Oči jsem měla celou dobu pořádně zavřený, takže jsem jenom doufala, že nedopadnu přesně do těch kusů ledu. "No táto, au, jauvajsky, auauau," bědovala jsem a snažila se posbírat ze země.
Bolelo to, řezalo, pálilo. Moje chudák sedinka byla celá pořezaná, ale snad nijak dramaticky. Aby o mě měli ještě vlci zájem, pomyslela jsem si s hrůzou. Snažila jsem se prohlédnout škody, ale to už na mě světlo, které svítilo z oněch malých předmětů, šajnilo natolik, že jsem pomalu neviděla kde je táta. No vlastně ani na špičku vlastního nosu. "Já jdu dál, jo? Půjdeš za mnou?" houkla jsem na tatínka, i když bylo možný, že jsem mluvila do víc do stěny, než na něj. Ale ještě jsem stihla zaznamenat kam bych měla jít (jakože, kde táta nestál), takže jsem se baletními kroky snažila protančit od ledíků pryč. Jenže mě oslňovaly, takže jsem stejně občas na nějaký šlápla. Když jsem je konečně přešla, čekala jsem na tátovo rozhodnutí a pomalu nechávala oči, aby se zase dostaly do normálu.

// volím B. jít dál po svých

Byla jsem tátovi více než vděčná, za to jak mě podporoval. Vždy když mě poplácal po rameni, čumákem mi prohrál srst nebo do mě drcnul abych se sebrala, brala jsem to jako výsadu, že mě takhle podporuje. Dobře, kdyby u toho byl ještě někdo, asi by mi tolik otcovské lásky bylo už proti srsti nebo bych se za to styděla. Ale takhle když na nás koukaly jen zdi zrádné jeskyně? To si budu tu péči, starost a fakt, že se o tátu nemusím dělit hezky užívat.
Hrdinsky jsem šla za ním a vryla si do paměti, co říkal o tom, že princezny Cedrového lesa jsou nebojácné a stojí si za svým rozhodnutím. Pak to budeme muset naučit i Seilah.
To už naše kroky došly k další překážce. Byla jsme ráda že to není zeď, takže jsme se asi posunuli vpřed. Jenže, teď tu leželo něco, co vypadalo dost ostře. Zlověstně se to lesklo a když jsem se pohnula, ve všech kouscích jsem viděla pohyb. Opatrně jsem k tomu přičichla. "Tati, co to je? To je nějaký druh ledu? Protože mi to přijde jako odraz z jezera, ale voda by odtekla. A maminka říkala, že aby bylo jezero pevné, nebo aby voda byla pevná, musí být zmrzlá. A tohle jako voda nevypadá," řekla jsem zamyšleně. Něco jsem tam i viděla v tom odraze, ale víc jsem to nezkoumala. Táta měl totiž jeden nápad, nad kterým jsem se jen nechápavě podívala a netušila jsem, jak se mu to jako povede.

Když se chci nechat přehodit, tak si taky vybírám variantu nebo jen čekám, jak to dopadne u Etnyho? :D

// Dvojice Etney a Ciri

Asi jsem měla tátu více poslouchat. On se tak snažil mě uklidnit, což se mu povedlo. Bylo mi o tolik líp, že jsem nám zvolila cestu, kudy půjdeme. On k tomu chtěl taky něco dodat, ale než jsem mu to dovolila, už jsem byla skoro celým tělem pryč. "Co jsi říkal?" otočila jsem na něho hlavu, ale on mě předběhl, takže jsem mu vlastně mluvila do boku. Zatetelila jsem se radostí, že mě takhle hezky ochraňuje a při chůzi se k němu přitulila. Chyběl mi Reo i Seliah, chyběla mi máma a chybělo mi, že se s námi Vivi tak neztotožňuje.
Proto jsem byla strašně moc ráda, že tu táta se mnou byl. Že byl mým opěrným bodem, mým chrabrým ochráncem, mým vzorem, jak by měl vypadat můj budoucí partner, mým ... Zastavila jsem čumákem těsně u zdi a dívala se, co to jako sakra je. "No, co to to," vztekle jsem si dupla nohou, protože mi došlo, že za to můžu já. Že já nám vybrala tuhle cestu, já nedala na radu tatínka, já za to všechno mohla. Vztek se změnil ve smutek, sedla jsem si jako hromádka neštěstí a doufala, že se na mě táta nezlobí. "Promiň, moc promiň. Já nás chtěla vyvést ven, když jsem nás do toho zatáhla. Chtěla jsem být ta velká Ciri, která zachrání situaci a najde sourozence a pak se všichni i s úlovkem dostaneme domů a bude všechno v pohodě. A oni mi sem postaví zeď," skoro jsem brečela, ale sebrala jsem svoje rozhořčení a na zeď se zašklebila tak strašně ošklivě, že to určitě ještě neviděla. Kdybych nebyla dáma, tak i vypláznu jazyk.
"Kudy si to chtěl jít tati? Vrátíme se a půjdeme tam, kam si chtěl jít?" Zvedla jsem se a čekala, jestli zase půjde první, abych se mu mohla držet u boku a dotykem se konejšit, že to není tak zlý, jak to vlastně může vypadat.

// Jdu tam, co vybere Etney :))

Dvojice Etney a Ciri

Jako to, že tu moji sourozenci nejsou, to mě docela děsilo. Akorát, než mi tátova slova došla, tak jsem byla zaujatá tou barvou a koulí. Až když mi potvrdil, že se jde taky podívat blíž, docvakly mi souvislosti. "Počkej, jak zmizela? To tu jako umřeme? Když už není ta díra ve stěně, kudy jsme sem přišli? A kde jsou Reo a Seilah?" ptala jsem se na to stejné, na co se ptal před chvilkou táta. Většinou jsem byla bystrá a dávala pozor. Jenže, když mě něco zaujalo, tak bylo těžké udržet pozornost.
Do toho všeho ta koule začala mluvit. Nadskočila jsem leknutím a chlupy se mi naježily. Zírala jsem na tu kouli, ale žádnou pusu jsem neviděla. Jak může mluvit? Nebo mluví jen uvnitř mojí hlavy? Bylo to tu čím dál divnější. K tomu všemu se před námi objevily tři cesty. Přistoupila jsem k jedné, pak ke druhé i ke třetí. Vypadaly naprosto stejně, i jejich vůně byla stejná. Čekala jsem, jestli třeba cítím čerstvější vzduch, něco co by nám pomohlo dostat se ven. Ale nepomohlo nic. "Já bych šla sem," ukázala jsem na levou cestu a vydala se tím tunelem dál. Začínala jsem si trošku vyčítat, že jsem nás do toho dovedla.

// Volíme A - levou cestu

Vůbec jsem si neuvědomila, že Reonyse a Seilah vůbec nevidím. Měla jsem oči jen pro tu zvláštní krajinu a jak jsem ji zkoumala a očichávala, dostávala jsem se dál a dál, až jsem zůstala jen s tátou. A navíc, vchod kudy jsme sem přišli, zmizel. "Tati, tati. Co budeme dělat? Asi můžeme jít jenom vpřed viď? Nebo myslíš, že nám pomůže magie? " naklonila jsem hlavu na stranu a zkusmo packou zatlačila na kameny. Nepohmuly se a u magie jsem byla ráda, že vůbec vím, jakou mám vrozenou, natož abych ji uměla použít.
Musela jsem spoléhat na tátu, ale i trochu na sebe. Počkat. Já jsem nás sem přivedla. Co když se někomu z nás něco stane? Pak za to budu moct já... Začaly mě přepadat špatné myšlenky. Navíc jsem si tak říkala, kam se poděli všichni ostatní vlci, jejichž pach tu byl všude okolo cítit.
Všimla jsem si slabé záře, která se linula z hlubin. "Půjdeme za tím světlem?" navrhla jsem a už se tam vydala. To světlo vydávala jakási koule. Zajímavé bylo, že měla stejnou barvu jako táta. No konkrétně ozdoby na kožichu. Neměla jsem odvahu se toho dotknout, ale fascinovalo mě to.

// Volíme fialovou barvu.

// Úzká rokle přes Ranský les

Už se mi moc nechtělo babrat se v tom, co se stalo v Asgaaru, jak se kdo měl a neměl zachovat. Jako jo, otázka od Rea na tu Rowenu, ta byla dobrá. Ale jinak. Táta se vyjádřil, že by měl věští radost, kdybychom do jeho a vlastně i našeho rodného lesa nešli. Na jednu stranu jsem ho chápala, třeba zrovna ti dva, co nám málem byli v patách, byli živoucím důkazem. Na druhou stanu, třeba takový děda, ten by měl určitě radost, že jsme se na něj přišli podívat.
Hrdě jsem se podívala na Seilah, že ví, jak správně označit les, takže to by mohla být její funkce. "To by si mě mohla naučit," šeptla jsem směrem k ní a začala přemýšlet, co bych mohla já dělat za funkci. Mohla bych být náborář, aby měl les plno vlků. Nebo jako ne plno, ale dost. A šířit povědomí o naší smečce. Už jsem to chtěla tátovi říct, že už vím, co bude moje funkce, když tu jsem viděla nějakou podivnou louku.
Asi lákala mnoho vlků, protože tolik pachů jsem necítila ani v Asgaaru. Jenže, co bylo to něco, co nás sem přilákalo. Že by i moje nohy sem táhla nějaká tajná síla? "Tati, tati, půjdeme tam dál? " přitočila jsem se k tátovi a nedůvěřivě se dívala na keře, kameny a další věci, které byly přirozené, ale staly nepřirozeně.

// Smrkový (Erynijský) les přes Rozkvetlé louky

Všímala jsem si okolí, kudy jsme šli? Ne. Věděla jsem kam jdeme? Ne. Byla jsem pyšná na to, že mě všichni sledují? Ano! Byla jsem šťastná? Ano. Tedy samozřejmě, že by bylo pár věcí, které by mě učinily šťastnější. Kdyby tu s námi byla i Vivi a maminka. Nebo kdyby se táta netvaril tak smutně a zničeně.
Poslouchala jsem Seilah a až teď mi došlo, že je vlastně mladší než my. Takže s tím lovem neměla tolik zkušeností. Škoda, ale nevadí. I tak by mohla odvést nějakou práci za mě. Ne že bych ji chtěla využívat, to vůbec. Ale prostě mě nebavilo lovit. Bylo tolik jiných a lepších aktivit, než lov. Naše tlapky nás dovedly k úzké rokli, kterou jsem se rozhodla překonat. Museli jsme však jít velice, velice opatrně. I tak jsem dokázala být v centru dění, když se k tátovi a Reovi přidala i Seilah. "Tak to něco přidáme do tvého jídelníčku," zazubila jsem se ještě na ni.
Reonys docela vystihl naši návštěvu v Asgaaru. Vynechal pár detailů, jako byla lebka na Crowleyho obličeji, kostlivec, kterého vyčaroval, Zurri, která byla asi jeho jediná kamarádka. Jak neměl rád Rowenu už od pohledu. Otočila jsem se na Seilah. "Pohádali. Ale bylo to spíš nedorozumění a příliš mnoho horkých hlav. Nebylo to hezké. Ale tati, " podívala jsem se na tátu a pak zase zpátky na cestu, abych neletěla po čumáku k zemi. "Já si taky myslím, že Vivi bude čekat na první krok od vás. Ona vás má ráda, i nás, jen měla už od mala toulavé tlapky a vyrostla maličko jako dříví v lese. Ale fakt vás má ráda. A my s Reem pomůžeme ve smečce, uděláme spoustu práce, co nám řeknete, abyste mohli jít s maminkou na nějaký výlet sami. A Seilah nám pomůže s bráněním lesa, viď. " Říkala jsem povzbudivě. Sice jsem netušila, co by s mamkou dělali na procházce. Jestli by se k sobě mazlili, nebo si jen povídali. Ale tušila jsem, že to potřebují.
Konečně jsme dorazili na druhou stranu. Pořád jsem dělala, že naprosto vím kam jdeme. Pak jsem se však zarazila. Nedávno tudy totiž prošla maminka s někým. Ale kdo byl ten někdo? To, že se jednalo o našeho dalšího člena smečky, Warisrooda, to jsem nějak nepostřehla. Moc jsem si ho totiž neočichala, než jsme běželi do Asgaaru.

// Márylouka přes Ranský les

// Velké vlčí jezero přes Jižní Galtavar

Naše nová sestřička vypadala chudák strašně vyděšeně. Ale když jsme se jí představili a táta ji ukonejšil, už to bylo zase v pohodě. Takže jsme mohli vyrazit. Dívala jsem se dost často přes rameno, jestli budeme mít v patách Rowenu a toho druhého, ale naštěstí to vypadalo, že se za námi nepouští. He he he. Seilah se ještě zapovídala s nějakým vlkem, ale to už se za námi rozběhla taky.
Jelikož si táta odchytil Rea, tak jsem se zařadila k Seilah. "Tak, jak se ti líbí v Cedrovém lese? Když jsem tam poprvé přišla, tak mě úplně ohromila velikost těch stromů. A už jsi lovila? A jaký maso máš nejraději? Reo třeba nemá rád ryby, ale mě chutnají. Táta je taky nemá rád a máma jo. Máš ráda ryby?" pálila jsem jednu otázku za druhou, abych se o ní něco dozvěděla. Když jsme si říkali, že budeme potom lovit, tak abychom měli přece přehled. A abych mohla práci s lovem nechat na někom jiném, hihi.

// Úzká rokle přes Rozkvetlé louky

Odkývala jsem, že se určitě nezměním. Nebo aspoň jsem v to doufala, že se nějak moc nezměním. Protože oheň mi přišel jako nějaká špatná věc, či jak to popsat. Prostě jako někdo zlý, kdo ubližuje a já taková nebyla a nechtěla být. Zase ale můžu rozdávat teplo, až se to naučím. Tím bych mohla být prospěšná, ne? Snažila jsem se ukonejšit slovy, která mi předtím brácha řekl.
To už jsme ale stáli u taťky a vlčice. Taky jsem si, jako Reo, všimla, že je taťka smutný. I se nás ptal, jestli někam chceme jít a nebo jít domů. A mrzelo ho, že jsme se pohádali. Takže jsem měla pravdu. Horká hlava, ale pak si to uvědomí. Byla bych moc ráda, kdyby tohle viděla i Vivi. Že se to dá vyřešit v klidu, a ne prásknout magií do země a vydat se pryč. Takže tátovu horkokrevnost zdědili Vivi a Crowley a my s Reem mamčinu o trochu větší klidnost? Než jsem se zaměřila na Seilah, jak se vlčice představila, musela jsem se k tátovi přítulit. Reo mu sice odpověděl v pohodě, ale byl to kluk a ti si takovou náklonnost mezi sebou neukazovali (teda, jestli jsem to dobře vysledovala). Ale já byla holka, takže jsem to mohla udělat.
Pak jsem se konečně podívala na Seilah, moji novou sestřičku. S Vivi asi nebudu mít ten pevný sesterský vztah, jak jsem chtěla. Tak třeba to vyjde tady. "Ahojky, já jsem Ciri, ale to už asi víš. Je dobře, že tě mamka s taťkou vzali k sobě, aspoň jsi přežila a my máme novou sestřičku," mávala jsem oháňkou a vesele se dívala na všechny okolo. Doufala jsem, že moje dobrá nálada přeskočí i na tátu. U Rea ta nálada byla taková lepší, hlavně se netvářil tak moc kysele, jako v lese, když se k nám přidala Zurri.
Nalada mi trochu klesla, když jsem si všimla vlka se zeleným kožichem. Zavrzala jsem zuby a rychle se chytila toho, jak Reo říkal, že jsme chtěli na průzkum. Přece si je nepotáhneme domů. Jestli nás chtějí sledovat, tak jim uděláme pěknou túru. "Tak kratší výlet snad nebude vadit. A když ho zakončíme lovem, tak nás maminka i pochválí," řekla jsem nadšeně a začala pochodovat někam pryč, hlavně daleko od našeho lesa. Cestou jsem se však ještě napila, kdo ví, kam nás nohy ponesou.

// Smrkový les přes Jižní Galtavar

// Východní hvozd

Pomalu jsme opouštěli jak les, tak téma bratra, Asgaaru, dědečka a podivné vlčice, naší údajné tety. Téma nám vydrželo opravdu dlouho, ale stejně jsem k nějakému kloudnému rozhodnutí a zkrátka nějakému výsledku nedošla. A to mě dost štvalo.
Takže možná bylo jednodušší to prostě zahodit, opustit a dokud to někde nevyplave, tak to nechat být. Teď byly na pořadu dne magie ohně, moje červené oči, kde se vzaly a polemizace nad tím, co to znamená. Snad nejsem nějaký vlče, který taky někde našli? Jako asi by mi to nevadilo, máme ty nejlepší rodiče na světě. Ale chtěla bych to vědět.
"Myslíš, že se začnu chovat jinak nebo pořád stejně, když už se mi magie projevila? Teda zatím jen tou barvou, ale stejně... " zeptala jsem se v obavách, hlavně jako odpověď na Reovu poznámku, jestli se budu bát vody. Když mě však nazval mistryní ohně, hned jsem měla o dost lepší náladu. Všechny chmury mě opustily. Jo, takhle málo stačilo." No jo, to máš pravdu. Už nikdy žádný krutý zimy, " odpověděla jsem, když mi došla jeho slova. Tak to musím pořádně trénovat. A jestli přijde stejný mráz jako byl letos v zimě, tak na nás si nepřijde.
Zubila jsem se sama pro sebe, ale vlastně i pro ostatní. Až v tuhle chvíli mi došlo, že jsem tu byla, s maminkou. "Je krásný. A teď na jaře asi i hezčí, než v zimě. Ale v zimě se na něm dá klouzat. To jsme dělaly s maminkou. Vždycky jsme se rozběhly a jely, kam to šlo. Byla to zábava," zavzpomínala jsem a trošičku mě zamrzelo, že jsme z lesa odešli rozhádaní. Doufala jsem, že se brzy s rodiči uvidím a bude všechno zase v pořádku.
Nejspíš jsem byla úplně mimo z ohně a vzpomínek na zmrzlé jezero, že jsem si nevšimla pachu, který byl pro mě vším. Až když mě na něj brácha upozornil, jsem ho vzala na vědomí. Oháňka se mi rozkmitala, ale než jsem se bezhlavě rozběhla, došla jsem se pořádně napít. Ani jsem nepřemýšlela, jestli se mám bát, bojím nebo jak to je, žízeň a radost byly velké. Když už žízeň pominula, rozběhla jsem se za bráchou a tátou.
Jenže, když jsme doběhli, zjistili jsme, že táta není sám. Byl v přítomnosti jiné vlčice, mladé a asi i nám známé, tedy aspoň pachově. Trochu mi zacukala tlama v náznaku vrčení, že je moc blízko u tatínka a měla by sedět aspoň o metr dál. Dokud nebudu mít jistotu, že se opravdu jedná o naši novou sestřičku. V normální situaci bych se i tak nacpala mezi ně a přitiskla se k tátovi. Jenže jsem nevěděla, jestli se na nás ještě zlobí, takže jsem ani nezavrčela, ani neudělala tulící pohyb. Jen jsem přešlápla na místě a nesměle se na tátu dívala. "Ahoj tati," přidala jsem se k pozdravu a podívala se na vlčici, jestli se nějak představí.