Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Procházela jsem bezmyšlenkovitě sem a tam. Teda, já měla v hlavě spoustu myšlenek, kde a jak a kdy potkám nové vlky, jestli budou hodní a milion různých starostí okolo. Ale moje kroky vedly chaoticky, stále jsem se však držela v lese. Většina vlků, kteří zde byli, tak zase odešli, až les zcela utichnul. Bylo to hezké, poslouchat jen ticho, občasný vítr, ptáka ve větvích stromů a zase ticho,
Moje myšlenky však narušil dusot nohou, ale když na mě promluvil tátův hlas, vyskočila jsem asi metr do vzduchu. Narušení myšlenek je jedna věc, ale když na vás najednou někdo promluví, to se opravdu vyděsíte. "Tati?!" vykřikla jsem překvapeně i vyděšeně zároveň. Brzy jsem se však uklidnila a hned jsem se k němu lísala, protože mi vážně chyběl. Otírala jsem se o jeho tělo a tulila se k jeho krku. Bylo to tak hezké, být zase v tátově objetí. Jenže, něco bylo jinak. Cítila jsem z jeho srsti nějaký jiný pach, cizí, ale byl jím dost nasáklý. Tedy, samozřejmě, že voněl jako tatínek. Jenže, jak jsem byla blízko, cítila jsem i někoho jiného. "Proč voníš jinak?" zeptala jsem se prostě. Nebyla v tom výčitka ani žádná negativní či pozitivní emoce. Byla jsem prostě zvědavá. Mohlo to třeba znamenat, že nesl do lesa nového člena, který by zraněný a potřeboval pomoc. I když... Tomuto nápadu jsem se musela uvnitř smát, protože už jsem viděla, jak by táta, elita elit, někoho nesl. Maximálně mě, chichi.

Spát se tady moc klidně nedalo. Pořád jsem slyšela nějaké mluvení, zvuky, dupání, křičení... Nic v čem by mohl být kvalitní spánek. A bez kvalitního spánku jsem nemohla být kvalitní ani já. Jako princezna Cedrového lesa potřebuji velice efektivní spánek. A to se tady nedá. Jenže, nejsem doma, abych jim mohla přikázat, že mají být zticha. A jelikož jich je moc, tak k nim ani raději chodit nebudu. Ještě by mě sežrali. Raději jsem se zvedla a toulala se daleko od skupinky. Mohla jsem nechat volnost svým myšlenkám. Čeho já chci vlastně dosáhnout? Chci zůstat v naší smečce? Jo, to chci. Vždyť je to moje rodina a pár dalších jedinců. Při dobré vůli to bude taky moje rodina. Chci si najít nové kamarády, abych měla větší okruh známých. A taky bych chtěla nějaký čas strávit s Vivi. A možná zase potkat Crowleyho. A možná... Možná si najít nějakýho kluka?
Trochu jsem se začervenala nad tou úvahou. Ale proč by ne? Už jsem byla dost stará na to, abych dostala svoji první pusu.

// Kojotí břeh

Pomalými kroky jsem se dostala do nějakého lesa. Chtěla jsem se družit, poznávat nové vlky a zažívat nová dobrodružství. Ale tak nějak jsem se do toho nemohla dostat. Ono, kdybych víc chodila a víc mluvila s vlky, tak bych si asi udělala víc známých. Ale takhle, když jen mlčky míjíte území za územím, tak si moc známostí nevytvoříte. Nešla jsem tudy s tatínkem k tomu moři? Nebo to byl jiný les? Uvažovala jsem, pak jsem si vzpomněla, že jsme chtěli vzít i maminku sebou, ale stále na ten výlet nedošlo.
Z úvah mě vytrhlo nějaké mluvení, volání, halekání a smích. Šla jsem po hlasech, až jsem našla hromadu listí a hromadu vlků, kteří tam dělali kdovíco. Zakroutila jsem hlavou a hromadu obešla velkým obloukem. Raději jsem si našla klidné místo na přespání a tam si dala šlofíčka. Věděla jsem, že když je tu takový hluk, tak se nemusím bát, že by na mě nějaké zvíře zaútočilo.

// Čekám na Etňu, takže tu jsem jen jako vsuvka - kdyby někdo chtěl.

// Velké vlčí jezero

J9t a být sama bylo podivné. Přišlo mi, že až do téhle doby jsem byla vždy v něčí společnosti. Ať už to byl Sigy, Reo, tatínek, maminka, Seilah, Reo, Reo,,, Pořád u mě někdo byl. Ty jo, asi bych si měla najít nějaké další kamarády, než jen bráchu. Když s ním se tak dobře povídá. Ani nevím, jestli bych si dokázala najít někoho nového v poli dospělých. S vlčaty se kamarádí dobře. To je ono! Najdu si nějaké vlče, s tím se spřátelím, počkám až vyroste a až bude velké, tak budu mít kamaráda dospěláka. Ha. Byla jsem ze svého nápadu velice nadšená.
Nedávala jsem si pozor na cestu a podařilo se mi vyplašit pár nějakých ptáků. Trochu jsem se vyděsila, ale zase jsem se vrzy hodila do klidu. Jen mi uniklo, co to vlastně bylo za ptáky. Asi bych měla trochu zapracovat na svých loveckých vlastnostech. Nebo spíš na tom, jak najít kořist. A nepozorovaně k ní dovést jiného vlka. Mohla jsem začít hned, ale i když jsem se začala pohybovat velice potichu a opatrně, že se sotva pohla stébla trávy, další ptáky jsem nepotkala. Nechala jsem tedy svého snažení a šla dál.

// Východní hvozd

Strýček mi dlouho neodpovídal. Bylo možné, že se zamyslel do svých problémů. Čím jsem byla starší, tím mi přišlo, že je těch problémů víc a víc. Lde jsou ty časy, kdy jsem nemusela nic řešit? Být dospělá je na prd.
Ani mi neřekl víc o tom starém vlkovi, kterého údajně všichni sháněli. A spousta vlků už jezero opouštěla
No bodejť by ne, když se z nebe snášel vytrvalý déšť a foukal studený vítr. "Já, já asi půjdu zase něco prozkoumat," řekla jsem Nemesisovi a usmála se i na Karmu. "Ráda vás zase někdy uvidím, " rozloučila jsem se a vydala se někam pryč. V hromadě pachů jsem cítila i maminku, i tatínka, i Rea. Každý byl však někde jinde a jinak starý, takže jsem mrkla, kterým směrem je les a vydala se úplně někam jinam. Dobrodružství začíná, pomyslela jsem si odhodlaně.

// Kojotí břeh

VLA 6

Strýček mi rozuměl, z čehož jsem mela radost. Nemusela jsem hledat další slova, kterými bych se pokusila vysvětlit svoje kroky a myšlenkové pochody. Ani já sama si tím nebyla úplně jistá, ale cítila jsem podporu a to mi stačilo. I když podpora od mámy nebo táty by byla asi lepší... Byla jsem však ráda, že můžu víc poznat strýčka. Usmála jsem se a počkala, o čem bude mluvit on.
Rychle jsem zamrkala, když se zmínil, že z Asgaaru odešel. "Aha, to jsem netušila. Snad jsem tě nějak nerozesmutnila," odpověděla jsem. Nechtěla jsem, aby se cítil špatně. Pak by totiž mohl odejít, a sice bych měla klid na přemýšlení, ale nepoznala bych ho víc. Podívala jsem se na Karmu, která ležela na sluníčku a zase jsem vrátila zrak na Nemesise." Vlk porostlý houbami? Prolézačky?" Asi jsem si ještě nezvykla na zdejší magii. Protože vlk, který vyrábí prolézačky, to bych chtěla vidět. A proto jsem byla ráda, že Nemesise navrhl, že bychom mohli jít někam jinam. "Klidně můžeme. Třeba najdeme toho vlka. Myslíš, že by mi taky nabídl prolézačku? Nebo to vytváří jen někomu? A ty už jsi ho viděl nebo jen o něm slyšel? " Ten starý vlk mě vážně zaujal, tak jsem ho chtěla vidět taky.

VLA 5

Čekala jsem malinko veselejší uvítání. Ale svedla jsem to na to, že bylo horko a strýčka jsem probudila. Trochu jsem svoje gumídkovské poskakování zastavila a jala se chovat klidně a trochu vychovaně, jak se na dospělou vlčí slečnu slušelo a patřilo. Úsměv mi však z tváře nezmizel. "Vydala jsem se na vlastní, krátký průzkum. Dostali jsme se totiž do nějaký divný jeskyně, ze který jsme se s tátou nakonec vymotali a vydali se domů," při slově domů jsem mávla tlapkou na náš les, který byl stále na dohled. "A jelikož jsme přišli domů dřív než Reo, který byl v tý jeskyni taky a táta se vydal pryč a pak zase přišel do lesa, tak jsem si řekla, že je na čase se vydat taky někam kousek do světa sama. Nemůžu přece být pořád v doprovodu rodičů nebo Rea. I když mi to nevadí, ale jeden si občas potřebuje odpočinout. Nebo jako zkusit svůj průzkum. Chápeš, co tím chci říct," papula mi jela, ale já jsem se potřebovala nějak vyjádřit, aby pochopil, jak jsem to myslela a co teď prožívám. Pravda, pořád jsem byla v přítomnosti rodiny, ale Nemesis byl v podstatě cizí rodina. To by vyšlo podobně, jako kdybych se vydala na cestu s Crowleym. Ale se strýčkem to je asi lepší.
Nechala jsem mu chvilku, aby tu salvu slov nějak vstřebal a pak pokračovala dál. "A co ty? Vydal si se taky na obhlídku okolí nebo se jen tak bezcílně touláš? A jak to vlastně jde v Asgaaru?" zeptala jsem se. Maličko jsem posmutněla, ale opravdu jen maličko, když jsem si uvědomila, že nás v podstatě donutili jít pryč, aniž bychom si popovídali s dědečkem. Ale doufala jsem, že se má pořád dobře.

// Cedrový les

VLA 4 (2/5)

Moje kroky z lesa byly jasné. Jít hned k vodě, kde bych se mohla napít a možná si i zaplavat. Nebyla jsem ovšem sama, kdo měl tenhle nápad. Vlků tu byla fakt hromada. Viděla jsem jednotlivce, rodinku s vlčaty (tahle ztraceně nevypadala, takže jsem je nemusela zachraňovat), ale i dvojice, trojice, no bylo jich tu dost. Nebo možná to byli, kromě ty rodinky, všechno jednotlivci a nějak se k sobě přidali nebo jen šli stejnou cestou. Ale mě to vlastně bylo jedno.
Pořádně jsem se napila na místě, kde voda nebyla rozvířená. Musela jsem jít velký kus od našeho lesa, protože najít kousek klidně vody bylo vážně umění. Abych taky přidala svoji trochu do víru vody, došla jsem si daleko od břehu na to napití. Tím jsem si i osvěžila tělo.
Vrátila jsem se na břeh a pomalu šla dál. Voda mi kapala z břicha, ale bylo jasné, že brzy bude můj kožíšek zase krásně suchý. Možné ne tak zářivě čistý, ale co na tom? Teď jsem nebyla Ciri z Cedrového lesa, princezna hvozdu. Ne, teď jsem byla Ciri, nebojácná průzkumnice. Můj pohled se stočil má spícího vlka. Tedy, on byl trochu vzhůru, protože mluvil se svým opeřencem... "Strýčku Nemesisi! " vykřikla jsem radostně a přihopkala jsem k němu blíž. Oháňka mi jela ze strany na stranu, až jsem metala písek všude kolem. "Tak ráda tě vidím. I tebe Karmo," oslovila jsem ptáka, který byl schovaný před sluníčkem.

VLA 3 (1/5)

Naše nová malá členka stále spala. Chudák, měla toho všeho asi nad hlavu. Bylo ovšem z podivem, jak statečně brala odloučení od rodičů. Kdybych já se takhle ztratila jako malá, určitě bych seděla na tom stejném místě a jenom bych brečela. Nejsem na rodidch závislá až moc? Nechtěla jsem si to přiznat, že bych byla na rodičích závislá nějak víc, než je zdrávo. Ale když jsem se porovnala s malou Deltou... Ovšem, každý je jiný.
A věřila jsem, že je rozdíl mezi láskou k rodičům a závislostí na jejich blízkosti. A pevně jsem věřila, že já mám jen přemíru lásky a nejsem na nich nějak moc závislá. Však teď tu taky jen tak sedím, sama, bez mámy a bez táty... No jo, kde je vlastně mamka?
Samou radostí z nového vlčete a tím, že jsme se dostali z bludiště jsem na ni úplně zapomněla. I na to že by měla být v lese a čekat na nás, ale nic takového se nestalo. Ucítila jsem, že se táta vrátil do lesa a nešel sám. Jenže pach, který mi vítr donesl nebyl maminky. Byl někoho, koho jsem neznala. Tím, že se táta vrátil jsem ovšem mohla z lesa odejít taky. Nechtěla jsem však křičet abych Deltu neprobudila. A taky se mi nechtělo tátu hledat. Bylo divné, že nešel hned za mnou, ale asi prováděl nového člena po území nebo našel někoho, kdo by se chtěl přidat a teď mu ukazoval, jak je nás les super. Kdyby to bylo další vlče, můžeme tu mít školku. Vůbec jsem nepomyslela, jak by z toho byla Vivi špatná, že tu jsou další a další vlčata. Ne já viděla jen spoustu radostných tvářiček. Opatrně jsem malou Deltu oblízla. "Neboj, já se brzy vrátím. Je tu Etney, můj táta a brzy přijde i Reo, můj brácha. Takže tě pohlídají," zašeptala jsem malému uzlíčku chlupů a vydala jsem se pryč. Jen kousek od lesa, abych ukázala, že taky umím být bez rodičů.


// Velké vlčí jezero

// Řeka Mahtaë (sever) přes Jižní Galtavar

VLA: 2 (2/5)

Krůček po krůčku jsem došla do našeho lesa. Ani jsem nevěděla, jak je krásné být obklopena tou vůní, známými stromy a celkově tím vším. Škoda, že Delta nezažila ten prvotní a velkolepý vstup do lesa, když byla vzhůru. Tak jí to tu pak budu muset ukázat. U hranic na nás čekal táta. Zadívala jsem se na něj trochu jako na boha, opravdu jsem ho milovala a vzhlížela k němu. Byl to náš TÁTA, který měl vždycky pravdu, věděl všechno a uměl všechno nejlíp... No dobře, občas se našla nějaká ta chyba, která to trochu kazila, ale zrovna teď jsem měla chvilku, kdy mi bylo jedno, co se stalo mezi ním a Crowleym, mezi ním a Vivianne. Ne, teď to byl prostě táta dokonalý.
A aby se dokonalost potvrdila, tak na mě promluvil. "Jůů, to je paráda," zašeptala jsem radostně. Klidně bych i poskočila nebo to oslavila nějak hlasitěji, ale nechtěla jsem Deltu budit. Táta na ni promluvil, tak jsem se zachichotala, ale než jsem stačila říct, že spí, odběhl prohlédnout les. Čekala jsem na hranicích a pořád přemítala, jak sundám tu Deltu. Pak se táta vrátil a pokynul nám, že můžeme jít v klidu dovnitř. Pokračovala jsem do lesa, když tu se na mě táta otočil, jestli bych pohlídala Deltu, že se musí jít podívat k jezeru. Pokývala jsem hlavou, ale už byl pryč.
Měla jsem šanci ji opatrně sundat, tak jsem se do toho dala. Lehla jsem si na břicho, potom jsem se opatrně naklonila k mechu a kapradí, které bylo vedle mě a tam jsem ji setřásla z hřbetu. Zachrupala, otočila se na druhý bok a spala dál. Otočila jsem se kolem dokola. Fajn a co teď?

// Esíčka (přes Zrcadlové hory)

VLA: 1 (1/5)

Čekala jsem na odpověď, ale ta stále nepřicházela. Ani z jedné, ani z druhé strany. Táta asi nejspíš nemohl stále mluvit a malá Delta nejspíš usnula na mém hřbetě. Jelikož jsem tátův kožich už vůbec neviděla, nemohla jsem od něj nějaké povídání v hlavě čekat. Jak daleko vůbec taková magie funguje? Musí u mě stát nebo může být už doma v lese a stejně ke mně promlouvat? Naštěstí jsem to tady už poznávala, takže bych domů trefit měla. "Spíš?" zkusila jsem nadhodit, jestli se mi to zdá nebo vlče opravdu usnulo. Jelikož ani teď jsem se žádné odpovědi nedočkala, tak jsem usoudila, že opravdu spí. Což bylo trochu blbý, protože jsem se dost bála, že mi ze zad žuchne na zem. Proto jsem naprosto zpomalila a dělala jsem malé krůčky. Cesta nám takhle trvala o poznání déle, ale aspoň jsem měla čas přemýšlet nad tím, jak Deltu sundám ze zad, pokud nikdo v lese nebude. Snad mamince nebude vadit, že jsme našli nové vlče. JÁ Deltě klidně budu dělat maminku, jestli se to naší mamince nebude zamlouvat. Ále, určitě bude.

// Cedrový les přes Jižní Galtavar

// Houbový ráj

Čím déle jsme šli, tím míň mi Delta přidala jako závaží. Nevadilo mi ji nést, ale nejspíš jsem neměla tak vycvičené svaly, abych ji ze začátku nebrala jako zátěž.
Bylo i jednodušší s ní komunikovat, když už jsem nebyla tak zadýchaná. A navíc, táta nás vedl docela klidnou krajinou, žádné výšlapy, přešlapy, prolézání, podlézání a tak. Za což jsem byla vděčná. Když chtěla Delta vědět, co to má táta na noze, tak jsem jí to popsala jednoduše. Pak mi ovšem v hlavě zarezonoval jeho hlas. Jelikož měl stejný tón, nevěděla jsem jestli se zlobí, říká to pyšně, nezaujatě nebo tak. Aspoň jsem zjistila, kde ho našel, ale jelikož jsem úplně přesně nevěděla, co to je sopka, tak jsem byla ráda, ze nakonec přijal moje jednoduché vysvětlení. Ale až budeš moct mluvit, tak mi to prosím řekneš, jo? Ráda bych to slyšela! V podstatě jsem si to jen pomyslela, ale kdyby to náhodou táta slyšel, tak bych byla ráda. "On nám o tom náramku ještě určitě povypráví příběh, kde ho našel. Až bude moct mluvit," slíbila jsem hrdě Deltě.
"Tak to nevím, můžeš to zkusit. Zkus si myslet nějakou větu a buď tě uslyší nebo ne. Sama nevím, jak takové kouzlo funguje," zamyslela jsem se nahlas. Jde mu to jen proto, ze jsme z jedné rodiny? Nebo takhle může mluvit se všemi? Podívala jsem se na mého stále nemluvícího tátu a pozorně poslouchala, o čem Delta mluví. Občas jí nějaké písmenko uteklo, ale to bylo normální, teda asi. Úplně jsem si nepamatovala, jak jsme mluvili my. "Hlavně se pořádně drž," natočila jsem hlavu na Deltu, kterou jsem viděla jen koutkem oka. Byla bych nerada, kdyby spadla. Pak jsem se znovu podívala na tátu a přikývla jsem. Ano. Asi je to tím, že jsem neměla možnost vyrůstat s Vivi. Protože zůstala jinde a nešla s námi. A Reo je skvělý brácha, ale přeci jen... Mít takhle sestřičku je jiné. I když Seilah mám taky ráda, ale tady Delta je taková roztomilá. Snažila jsem se popsat, co cítím. A pak přišla otázka, kterou jsem si přála. Jo, už jsem byla starší, ale i tak. Kdo by odolal hraní? "Jasně, budeme si hrát spolu. A taky se Seilah, to je trochu starší vlčí slečna, než jsi ty, ale je mladší než já. A ještě třeba s Reonysem, to je můj brácha, ale nevím, jestli si ještě bude chtít hrát. Ale kdyby ne, tak si můžeme hrát spolu," dodala jsem vesele. Bylo zkrátka lepší, být trochu jako vlče, než jako dospělá. Dospělí řešili pořád samé problémy.

// Řeka Mahtae - sever (přes Zrcadlové hory)

Přihlašuji vlky: Ciri a Phantasii
Hlásím se do týmové výzvy: ano a ano

Netušila jsem proč, ale dost jsem k tomu vlčeti, tedy Deltě, přilnula. Bylo to tím, že se mi začaly ozývat nějaké ty mateřské pudy? I když na ty bylo ještě brzy. A řekla jsem si, že Seilah bude moje nová sestra, která by mohla být pro každou srandu, než Vivi, která byla taková moc upjatá? Nebo měla prostě jiný pohled na svět a tím jsme byly od sebe trochu vzdálené.
No zkrátka jsem se nechovala úplně způsobně, ale malé Deltě to nejspíš nevadilo. Byla ráda, že nás poznala. Taťka se sice bál, aby nechytil nějaké breberkxy, ale když jsem se tedy na její kožich podívala více zblízka, abych udělala tátovi radost, tak jsem se mohla sama přesvědčit, že není ničím infikovaná. Deltu zaujal tátův šperk na noze a celkově moc nechápala, co to znamená být začarovaný. "Čaruje se pomocí magie. Ta je tady v zemi všudypřítomná. Můžeš si vyčarovat oheň, vodu, kytičky a další věci. Třeba teď se mnou táta mluví v hlavě, to je taky pomocí magie," poučila jsem ji pyšně, že jsem si taky něco pamatovala. "Ale kdo mu to udělal, to nevím. Chvilku před tím, než jsme potkali tebe, jsme potkali nějakého zlého vlka a řekla bych, že to udělal on. Asi si myslel, že to bude zábava, " pokrčila jsem nesouhlasně rameny a starostlivě se na tátu podívala, jestli přeci jen už nevydá aspoň hlásku.
Pak už jsem se přikrčila k zemi, aby mi mohla Delta vylézt na záda. Chtěla jsem ji na zbytek otázek odpovědět při cestě, abychom se někam dostali. Nečekala jsem však, že bude tak těžká. Zvládnu to, zvládnu to, dokážu to. "To má táta takovou parádu, " odvětila jsem na otázku ohledně náramku na pacce. Ale dál jsem to nerozebírala, to jsem nechala na tátovi, aby se o tom mohl rozpovídat sám. Nebyla jsem si vůbec jistá, jestli nám říkal, kde k tomu přišel. Nebo jestli jsme se vůbec ptali." My jsme z Cedrové smečky, která se jmenuje podle našeho lesa. Ale o tvé smečce jsem neslyšela, " trochu jsem zafuněla a pokračovala jsem za tátou v cestě. "Bohužel, nejsou. Budeš tam nejmladší, " řekla jsem vesele. Zatím mohla být jen na návštěvě, ale pokud byla opravdu ztracená a její maminka a tatínek tu nikde poblíž nebyli, tak se možná stane nejmladší členkou.

// Esíčka (podél toku řeky Tenebrae)

Ještě, než jsem se mohla nějak víc věnovat nalezenému vlčeti, chtěla jsem vyřešit tátu a jeho nemožnost mluvení. Jak to bylo možné, že prostě najednou nemluvil. Věděla jsem, že se na mě nezlobí nebo tak něco (protože kdyby jo, tak by mi to dal hned najevo slovně, nebo aspoň očima, že jsem ho zklamala nebo naštvala). Jenže nic z toho jsem na něm neviděla. Jenom znepokojení. Pak ovšem zavřel oči a aniž by otevřel tlamu, promluvil na mě. Málem jsem vyskočila z kůže, jak jsem to nečekala. "Jo slyším tě. A je to dost divný," řekla jsem mu a trochu našpulila pusu, že mě fakt vyděsil. Jako jo, měla bych mít o něj strach (což jsem vážně měla!), ale takhle mě děsit? Ne děkuji.
Poté jsem se už věnovala vlčí slečně, která byla děsně roztomilá. Hned jsem tak zapomněla na svůj úlek, dokud na mě táta nepromluvil v hlavě znovu. Bylo to tak strašně divný, jako kdyby mi to šeptal do ucha, zároveň řval do ucha. Trochu mi jeho slova v hlavě rezonovala, takže jsem se musela hodně soustředit na to, co říkal. Nebo spíš zopakovat si jeho slova, abych jim dokázala porozumět. Nevěděla jsem, jestli takhle nějak má ta magie vypadat, ale byla divná. Byla jsem ráda, že myšlenky nemám. Nebo jsem o nich aspoň nevěděla. "Tak to je dobře, že nás nikdo nesežere," zamumlala jsem směrem k tátovi. Nechápala jsem, proč je tak negativní. Určitě by nás její maminka nezakousla, kdyby viděla, že jí pomáháme. Ale nechala jsem to tak, vypadalo by divně, kdybych se hádala s vlkem, který mi odpovídá v myšlenkách. "No víš, my se tu objevili před chvilkou a nikoho jsme neviděli," odpověděla jsem na první otázku, skoro pravdivě. Já neviděla nikoho a táta viděl toho divného vlka, který nás poslal pryč z toho divného místa. Takže jsem vlastně nelhala. A rozhodně jsem ji nechtěla děsit. "Já jsem Ciri z Cedrového lesa," vypjala jsem hrdě hruď. Což jsem asi nemusela na malé vlče dělat, protože jsem u ní nepotřebovala vypadat jako obr. "Ale klidně mi říkej jenom Ciri. A tohle je můj táta, ale je začarovaný a nemůže zrovna mluvit. A jmenuje se Etney," zarazila jsem se a podívala se na tátu, protože no, tak nějak jsem nevěděla jak se bude tvářit na to, že jsem jeho jméno prozradila. Nevinně jsem se na něj podívala, zamrkala řasami a otočila se na Deltu, jak se nám vlče představilo." No bydlíme, bydlíme, bydlíme, " otáčela jsem se v kruhu, protože jsem přes houby viděla úplný houby, kde asi tak můžeme být. "Určitě nás les nebude tak daleko, takže můžeš jít s námi a cestou nám řekneš jak se tvoje maminka a tatínek jmenují a co se stalo, že jsi tu sama?" nadhodila jsem prosebně směrem k tátovi, jestli si ji můžeme nechat, tak jako si oni s mámou nechali Seilah. Že si ji můžeme nechat? Prosím, prosím, prosím. Budu se o ni starat. Netušila jsem, jestli tátova magie funguje i takhle, že on může číst myšlenky mě. Ale bylo mi blbé se takhle ptát před malou Deltou. "A jestli tě bolí nožičky, tak tě vezmu na záda," nabídla jsem vesele a lehla si k ní. V první chvíli jsem chtěla říct, "jestli tě bolí nožičky, táta tě vezme na záda". Ale v současné situaci, kdy jsem ještě nevěděla jistě, že by mohla jít s námi, jsem to raději řekla tak, jak jsem řekla.