Příspěvky uživatele

< návrat zpět

13. Zúčastni se koulovačky

Saelind ještě podotkla, ze pokud se nám bude motat v lese, tak ji máme poslat pryč. Úžasné bylo, že se pořád usmívala, někoho takového jsem teď potřebovala. Úsměv jsem oplatila zpátky, ale v duchu jsem si říkala, že bych ji pryč neposlala. Vůbec.
Moje tvoření sněhových koulí nezůstalo bez povšimnutí. Reonys teda strašně okatě prošel kolem a dál směrem k lesu. Viděla jsem ale, že mě bedlivě sleduje. To Saelind se nenechala nějak výrazně přemlouvat. Začala tvořit sněhové koule taky. Jelikož jsem jich měla už pěknou zásobu, začala jsem je házet hlava nehlava.
Dobře, zase takhle bezhlavě jsem je neházela. Jednak nebylo úplně jednoduché je vytvořit a druhak nechtěla jsem trefit někoho cizího. Ale házela jsem je tak nějak bez nějakého pořádného míření, takže ve výsledku se to mohlo zdát jako bezhlavá střelba. Bylo dost dobře možné, že jediná trefa byla do Rea a to je proto, že jsem se na to pekelně soustředila a chtěla jsem ho taky trochu vtáhnout do hry. Smála jsem se od ucha k uchu, smíchem jsem ani dech pořádně popadnout nemohla. A všechny starosti a strasti mě na nějaký čas opustily.
Už dávno mi došla munice, ale ještě jsem občas hodila nějaký ten sněhový oblak, aby se neřeklo, že jsem skončila tak brzy, když jsem tu bitvu začala. To už jsme však došli k Cedrovému lesu. Bude tam i ona? Ne, nesmím si to teď zkazit. Taková zábava to byla. Snažila jsem se nemyslet na nějakou Ninu a tátu a soustředila se, co řeknu o našem lese. Jaké jeho přednosti vyzdvihnu.

// Cedrový háj

Prosinec 5/10

21. Zkus postavit Iglú

Po zdobení stromečku mě napadlo něco úplně jiného. Něco suprového, co jsem mohla vyzkoušet. A to, postavit si nějaký úkryt z ledu. A sněhu, ale hlavně ledu. Nevěděla jsem, jak tomu říká, ale chtěla jsem zkusit vyrobit takovou polokouli. Nejprve jsem vyhrabala díru. Pro začátek možná divné, ale já chtěla mít nějakou rovinu a trochu základy.
Na trávu jsem se až neprohrabala, což bylo dobře. Udupala jsem vykopanou díru a trochu si oddychla. Ono se to nezdálo, ale hrabat tolik sněhu, to i vlka unaví. Pokud to půjde dobře, tak si budu moct i schrupnout. Ale takový přepych byl ještě daleko.
Kupu sněhu jsem měla vedle, ale teď to chtělo najít led. Což bylo horší, protože kolem mě žádný led nebyl. Zmateně jsem probíhala přes louku a říkala si, že to byl tak dobrý nápad, tak ho přeci nezničí to, že nemám les. Ale vlastně... Můžu použít ten sníh, nemusím to stavět jen z ledu. a Radostně jsem se vrátila k díře a kupě a dala se do práce. Packami jsem shrnula sníh, tělem jsem shrnula sníh a snažila se z něho postavit něco jako střechu. Pořád jsem se držela toho, že to bude polokoule. Horší bylo, jak dostat sníh na střechu. Protože to vypadalo fakt pěkně, jenže mi chyběla pořádná střecha. Bála jsem se, že kdybych na to vylezla, zhroutí se to. Ono ani teď ten úkryt nedržel úplně dobře. Asi to nebude ten nejlepší stavitelský úspěch. Ale když už jsem si s tím dala takovou práci, tak to na něco využiji. Zacouvala jsem dost daleko, abych měla dobrý rozběh. Chtěla jsem skočit nejprve na svůj provizorní úkryt, ale došlo mi, že by to dost bolelo, když je tam vykopaná ta díra. Raději jsem svoje kroky otočila k vykopanému sněhu a hupsla přímo do něj. Lepší, než kdyby mi to spadlo na hlavu. Než jsem myšlenku dokončila, už se moje dílo poroučelo k zemi.

Prosinec 4/10

8. Ozdob vánočně nějaký stromek

Přemýšlela jsem, co podniknout dál. Kapra jsem zkusila ulovit a sníst, stavět vlkuláka jsem zkusila, chytat sníh na jazyk taky. Už mi zbývalo jen projet se po ledě, s někým se koulovat, zahrabat se do sněhu a měla bych hotové různé zimní radovánky. Tedy ty, na které jsem si vzpomněla a skoro všechny mě bavily. Hned na začátku zimy.
Jenže, já si nechtěla všechno užít hned z kraje zimy. Věděla jsem, že je zima dlouhá a ke konci, no možná už i uprostřed, může být krapet nudná. No co, tak když tak budu něco dělat vícekrát. Přece nikdo neříkal, že se každá věc může udělat jen jednou a pak už vůbec. Takže úplně klidně, kdybych chtěla, jsem mohla teď zase chytat vločky na jazyk. Což se mi nechtělo, ale zalíbil se mi jeden strom. Byl takový skoro nezasněžený, až oproti ostatním vypadal chudě. Proto jsem se rozhodla, že ho trochu ozdobím. Neuměla jsem používat magii a i kdyby, tak zrovna ohněm toho moc nezmůžu. Začala jsem tvořit koule ze sněhu jednu po druhé. Když už jsem jich měla dost, všechny celkem stejné velké, začala jsem je zadními packami odkopávat na strom. Občas nějaká letěla vedle. Občas jsem si samozřejmě i koule poponesla, aby nebyla okoulovaná jen jedna strana.
Když jsem byla s výsledkem spokojena, chtěla jsem na strom naprášit trochu sněhu. Prostě takový poprašek. Jenže, pokusy skončily neúspěchem. Při fouknutí se sníh vždy roztál a tlapkami jsem toho taky moc nedokázala hodit. Musela jsem se spokojit s těmi koulemi. Ale vypadaly fakt hezky na tom stromě! Nemohla jsem se na to vynadívat. Občas jsem se podívala i trochu okolo sebe, jestli neuvidím něco barevného na stromeček. Jenže, kolem byly suché větve keřů a další stromy. Což nebylo úplně logický, aby se na strom dávaly větve jiného stromu.

28. Vyznej někomu city (nemusí být nutně romantické)

Ještě pro Rea

Byla jsem tak moc ráda, že mám Rea. Jemu jsem mohla říct cokoliv, on se totiž uměl podívat na problémy úplně jinak. Z jiných úhlů, dospěleji, lépe. To jsem nedovedla, já jsem byla ještě trochu na úrovni vlčete. Jo, věděla jsem to, ale nějak mi s tím nešlo nic moc udělat. Doufala jsem, že se to časem zlepší. Že nějak zmoudřím, vyrostu, dospěju a budu jako on. Jako můj brácha. Měla jsem v něm takový vzor, kdy bych chtěla být. Samozřejmě, že jsem měla vzor i v rodičích, jenže... Jenže teď jsem cítila pořád mírnou zradu, i když se mě Reonys pokoušel utěšit. Kývla jsem hlavou, když prohlásil, že musíme být oporou i pro maminku. S tím jsem naprosto souhlasila. "Reo, já jsem tak moc ráda, že tě mám. Že jsi mi zůstal, jako stabilní opora, že se ti můžu se vším svěřit... Že mi rozumíš a chápeš mě a bereš mě takovou jaká jsem. Jsi ten nejlepší brácha na světě, tebe mi nikdo nesmí vzít. Mám tě tak moc a moc ráda," řekla jsem mu a otřela se mu o hlavou o bradu. Abych dala najevo, jak moc ho mám jako ségra ráda.

Už i Saelind

Souhlasně jsem pokývala hlavou, že jdeme k Saelind. Těšila jsem se na ni až ji pořádně poznám. Reonys se jí omluvil za oba, tak jsem se jen zatvářila omluvně. Brácha vypadal, jako kdyby se nic nedělo tedy snažil se tak vypadat. Věděla jsem, že s tímhle by nám nepomohla, takže jsem se taky tvářila skoro normálně. "Nee, to je v pohodě. Tohle se asi jen tak nevyřeší, jde jen o zvyk. A tím, že tě vezmeme na procházku k nám do lesa aspoň přijdeme na jiné myšlenky," zvolala jsem už zase trochu veseleji a tentokrát jsem to ani nehrála. Jako vlče jsem totiž dokázala zatlačit smutné emoce dost hluboko a raději si chtěla užívat bezstarostný život. A napadla mě věc, která by se mohla udělat, ještě než vyrazíme do lesa. Tady totiž byl hezký prostor a místo a dobrý sníh, když se drželo dál od břehu. Packami jsem nenápadně začala hrnout sníh k sobě a vytvářet malé kuličky. Šibalsky jsem se usmívala a těkala očima mezi jedním a druhým, jestli si všimli a jestli se k sněžné koulovačce přidají.

Prosinec 3/10

9. Ulov si kapříka

Když už jsem si máchala tlapku v ledové vodě, mohla jsem si rovnou zkusit lov ryb. Nebyla jsem v tom nějak zběhlá, vlastně jsem ryby pořádně ještě nelovila. Ale proč to nezkusit? Jenže jak to udělat? Voda byla opravdu ledová, tak moc, že jsem tam packu ani moc dlouho neudržela. Takže stát na břehu nebyl dobrý nápad.
Hlavně, taková větší ryba určitě nebude u břehu, ale někde dál, v hlubší vodě. Vzpomněla jsem si, jak jsem s maminkou klouzala po vodní hladině. Jenže tahle vzpomínka mi taky moc nepomohla, protože tady okolo led nebyl a navíc... Když bych už měla led, jak bych udělala do něj díru, ve které bych mohla lovit. Byla to zapeklitá situace a já zatím chodila pořád po břehu, jako kdyby ta ryba měla někde takhle blízko být.
A ona byla! Jen kousek od břehu se tam povaloval nějaký kapr. Tedy, doufala jsem, že je to kapr, v rybách jsem úplně zběhlá nebyla. Nebyl tak moc daleko, ještě dýchal, ale zdálo se, že není v takovém stavu, aby se vrátil úplně do vody. Byla jsem tedy ta, co ho mohla osvobodit od utrpení.
Takový lov se mi líbil. Nedal moc práce a najedla jsem se. Rychle jsem zaběhla do ledové vody, čapla kapra a zase pelášila ven. Zábly mě nohy, ale výsledek stál za to. Ukončila jsem trápení rybě a pak se pořádně najedla. Sice by nějaké jiné maso bylo lepší, ale tohle bylo skoro bez práce. No, když se nad tím zamyslím, možná že se rybám budu vyhýbat celkově. Pokud nebude zbytí. Moc mě totiž nebavilo lovit z tlamy šupiny. A že jich tam bylo! I když, možná to dělala jen tahle ryba, tedy tenhle kapr. Možná, že jiné ryby neměly tak strašně lepivý šupiny. Ale budu to zkoumat, až bude teplejší období. Kdo by chtěl dobrovolně mrznout v ledu?

12. Zkus, jak dlouho vydržíš držet packu v ledové vodě

Reonys vypadal, že noc dklouho nevydrží čekat na informace, které jsem pro něho měla. I když seděl nehnutě a klidně, jeho oči přímo vřískaly, abych si pospíšila. A když jsen mu to konečně řekla? Na jeho obličeji se vystřídala směsice pocitů, od nevíry, přes přemýšlení až po nějaké smíření. Nebo spíš ani ne smíření jako logické uvažování, co s nastalou situací dělat. Bere to mnohem líp, než já. Asi jsem prostě plačka, ohrnula jsem nad sebou v duchu nos a otočila se po Saelind, která něco dělala u vody.
Reonys měl doplňující otázky. Ale úplně jiné, než jsem očekávala. "Ne, neví to. Táta se mě ptal, jestli o máme něco nevím protože ji taky dlouho neviděl. A chtěl by jí to vysvětlit a probrat to s ní a ještě by prý byl rád, kdyby ve smečce zůstala. Což Teda já bych asi nemohla, být na maminčině místě. Naposledy jí prý viděl s Waristoodem, " přeříkala jsem mu informace, které jsem měla k dispozici." Reo, co budeme dělat? V nitru duše nenávidím tu vlčici, která za to může, i když třeba za to ani nemůže. I když mě tatínek ujistil, že budeme pořád jeho nejlepší potomci, co když budou mít nový? A bude je mít raději?" už jsem zase pomalu natahovala, ale to jsem nechtěla. Raději jsem se otočila, abych zakryla třpytivé slzy v očích a došla ke břehu vody. Trochu jsem si lokla, ale voda strašně studila, až mě z toho pálilo v hrdle. Abych zahnala slzy, vrazila jsem packu do studené vody. Prostě mě to tak napadlo, že by mi to mohlo otupit bolest a dovést k jiným myšlenkám. Po pár vteřinách mi to už nepřišlo jako dobrý nápad. Bylo mi, jako kdyby mi do packy píchalo tisíc malých bodláků, nic příjemného. Packu jsem proto rychle vytáhla a klepala s ní jako o život. Už trochu veseleji jsem koukla na Rea a pak na Saelind, aby tam nebyla pořád tak odstrčená. Vrátila jsem se k bratrovi. "No, půjdeme za Saelind? Ať tam není tak sama? Já si svůj emoční výlev asi už vyčerpala."

Prosinec 2/10

25. Ochutnej padající sněhové vločky

Paráda, vlčí sovhu už mám. Tak co budu dělat teď? Obdivovat svoje umělecké dílo, to mě bavilo jen chvilku. Jenže zima byla dlouhá, dny byly krátké, takže to chtělo vymyslet něco dalšího. Ne, že bych neměla zimu ráda, ale nedalo se toho dělat tolik, aby se čas jen netáhl. Další vlkulák se mu stavět nechtěl, takže jsem pomalu chodila sem a tam, aby ne něco napadlo.
Z nebe se snesla sněhová vločka a dosedla mi přímo na čumák. Zastudilo to, ale hned se rozpustila na vodu. Což mě dovedlo na nápad. Budu chytat vločky! Radostně jsem zaklonila hlavu k nebi a ono... Ono nic. "To jako byla jediná vločka? A zbytek je kde?" Kroutila jsem hlavou sem a tam, a hledala jsem další vločky. Jenže opravdu, nikde nic, i když nebe slibovalo svými mraky pořádnou sněhovou chumelenici. Konečně jsem zahlédla další osamělou vločku, jak se snáší k zemi. Skočila jsem k ní a natáhla jazyk, aby mi na něj dopadla. Jenže, když dopadla, tak jsem necítila nic. To na tom čumáku bylo znát víc teda. Nedůvěřivě jsem se otočila na nebe a viděla, jak se k zemi postupně snáší víc a víc vloček. Byly to takové ty velké chuchvalce, takže jsem doufala, že je aspoň ucítím. Otevřela jsem tlamu, vytipovala vločku a chramst. Konečně pořádně zastudila na jazyku. Sice neměla žádnou chuť, prostě kapička vody. Ale ta celá akce, kdy koukáte na vločku, otáčíte hlavou tak, aby skončila v tlamě. To byla ta hlavní zábava. Tímhle jsem se dokázala zase na nějakou dobu zabavit.

Prosinec 1/10

5. Postav vlkuláka.

Potřebovala jsem přijít na jiné myšlenky. Úplně vypustit a věnovat se něčemu jinému. Chvilku jsem tápala, nevěděla co zvolit za aktivitu, kterou bych mohla dělat sama a nemusela bych běhat nikam daleko. Až při pohledu na to množství sněhu mě to konečně trklo. Postavím sněhuláka. Teda vlkuláka, zaradovala jsem se vnitřně, jak mě to hezky napadlo a šla jsem na věc.
Nejdřív jsem tedy na sníh koukala trochu skepticky, protože jsem se nemohla rozhodnout, jestli chci začít hlavou, tělem, packami a hlavně! Nevěděla jsem, jak by měl vypadat. Ležet nebo stát? Nebo běžet? Tohle rozhodování mě nejdřív ten elán zase trochu sebralo. Ale naštěstí jen na chvilku, protože jsem prostě popadla malou kuličku ze sněhu a začala ji válet sem a tam. Sníh se nabaloval a nabaloval, takže nějaké přemýšlení jak bude vypadat, šlo stranou.
Když už jsem měla dost velkou, trochu šišatou kouli, udělala jsem malou jamku, kam jsem hlavou kouli dostrkala. Nechtěla jsem totiž aby mi ujela a já bych jí pak hledala kdoví kde. Když už byla koule v jamce, mohla jsem ji rovnou začít uhlazovat. Rozhodla jsem se, že můj vlkulák bude ležet na zemi. Packami jsem pracovala, až sníh létal všemi směry. Nakonec se mi podařilo udělat obstojné tělo a packy. Zbývala hlava, což byl docela oříšek. Nedošlo mi, že ji budu muset nějak zvednout ze země a dát nahoru. Chvilku jsem přešlapovala na místě, ale raději jsem se pustila do koulení. Vytvořila jsem menší kouli, která jako hlava vypadala. Jenže do zubů nešla vzít, packami jsem ji nesebrala. Chvilku jsem si lámala hlavu, až mě napadlo udělat jakousi rampu, po které kouli vytlačím nahoru.
Dalo to trochu zabrat, ale nakonec se mi to podařilo. Udělala jsem ještě uši, pořádný čumák a ocas a taky jsem se snažila vytvořit oči. Nenapadlo mě použít nějaké klacíky nebo cokoliv jiného, tvořila jsem čistě ze sněhu. Ale nakonec se mi dílo podařilo a já byla spokojená. Hlavně jsem na dost dlouhou dobu vypla hlavu a to jsem potřebovala. Škoda, že si tě nemůžu vzít domů.

14. Napiš v postu co největší množství citoslovců

Byla jsem tak trochu ráda, že se Saelind vydala k jezeru. Mohla jsem totiž Reovi říct, co se stalo. Ne, že bych se nechtěla s vlčicí seznámit, vypadala totiž moc mile. Ale Reo mě znal a věděl, že něco není tak, jak má být. Ťap, ťap, ťap, ťukala jsem packou do země. Jedna část mého já se chtěla držet i jeho magie. Má ji po mamince. Jak jsem si vzpomněla na maminku, hned mi srdce začalo dělat buch - buch, buch, buch - buch, buch buch- buch. V nepravidelném rytmu se chvělo, ale neplakala jsem. Tedy zatím. "Mno, potkala jsem tátu," začala jsem zeširoka, protože jsem ještě vážila slova. Hlavně jsem si říkala, jestli není špatné to říct a vzít tátovi prostor pro vysvětlení. Ale bude na to připravený. Nebude to takový šok. No, vlastně "A on říkal, že", lezlo to ze mě jako z huňatého kožichu. "Že se zamiloval do nové vlčice, kterou si přivedl do lesa. Ale že má maminku stejně pořád rád, ale prostě s touhle novou se má líp, šťastněji a má ji asi raději a prostě vypadal veselejší, i když bylo vidět, že ho trápí to, co si o tom myslím já, takže asi se taky bude bát, co si o tom budeš myslet ty." Ratatata, slova se na chudáka Reonyse valila jako střelba. Žuch. To byl zase obří kámen, který mi spadl ze srdce. Protože jsem to měla komu říct, protože jsem se měla komu svěřit. Plác, plác, plác," začal mi trochu kmitat ocásek a oči byly veselejší. Bylo mi hloupé se hned začít vyptávat na Saelind a na jejich seznámení a tak, protože tohle byla rána. Stoprocentně to byla nová informace, kterou asi musí chvilku rozdýchat. Já se však už těšila na novou kamarádku, kterou jak jsem doufala v Saelind najdu. Protože Seilah je kdoví kde a vůbec nevím, jestli v lese najdu Deltu a nebo jestli si pro ni rodiče přišli.

Byla jsem tak moc zabrána do svých úvah, že jsem přeslechla kroky, které se ke mně blížily. Až ve chvíli, kdy jsem uslyšela hlas svého bratra jsem se probrala ze zaseknutí. "Jé, Reo, ahoj, " vyskočila jsem radostně a hned se k němu přivinula. Aspoň on voněl stejně, takže tady bylo vše v pořádku. "Taky tě ráda vidím," zahuhňala jsem mu do kožichu a pak se odtáhla. Mávala jsem ocáskem a občas koukla na vlčici, která stála za ním.
Jakmile však promluvil o tátovi, můj ocásek se přestával vrtět. Protože jsem si vzpomněla na to, co se stalo v lese. A pořád jsem to nějak nevstřebala nebo se s tím úplně nesmířila. Reonys mi představil vlčici, která byla nejspíš tou, o které mi táta říkal. "Ahoj,
" kývla jsem na ni, aby věděla, že o ní vím a že může kdykoliv se přidat. Svíral se mi žaludek, protože jsem nevěděla, jestli o tom mám Reovi říkat nebo jestli nechat tátu aby mu to vysvětlil... Byla jsem hodně nerozhodná, přešlapovala jsem na místě a byla neobvykle potichu. Vysílala jsem Reovi myšlenky typu zeptej se mě, co se děje. Zeptej se, zeptej. Když jsem se na něj dívala, všimla jsem si, že má zelené oči. To mi vyhnalo z hlavy na chvilku myšlenky na tátu a jeho novou lásku. "Ty máš zelené oči? Takže ovládáš zemi?" zeptala jsem se zvědavě.

// Východní hvozd

Kdyby naši společnou cestu nepokazila temná zpráva v lese, považovala bych to za dobrý výlet. Snažila jsem se plíživé stíny nechat za sebou a věnovat se okamžiku. Sebelítost může přijít později. Byla jsem ráda, že se Reonys seznámil s vlčicí. Musela jsem se v duchu smát, jak si táta za to bere zásluhy, jako kdyby byl nějaký dohazovač. "Spojení smeček zní dobře. Ale nerada bych se stěhovala, kdyby chtěli udělat jednu velkou smečku. Raději jen mít nějaké výhody, jako třeba neomezenou návštěvu nebo tak, " zazubila jsem se. V tomhle jsem byla po něm. Najít na všem nějakou výhodu pro sebe a ostatní, hlavně když nebudu muset moc hýbat drápky.
"Zkusím se po nich podívat, jestli třeba nemá ta nová známost bratra," odpověděla jsem se smíchem. Ještě jednou jsem se usmála a oplatila mu oblíznutí. "Mám tě ráda, tati. A neboj přijdu před zimou," slíbila jsem a pak jsem sledovala, jak mizí směrem k lesu. Otočila jsem se na jezero. Pár vlků se tu míhalo, ale neviděla jsem nikde kožich svého bratra. Nasála jsem pachy do čumáku a pomalu se procházela po okraji vody. Až jsem konečně našla ten, který jsem hledala. Mířil do lesa a podle spousty pachů jsem poznala, že tam musí být smečka. Jenže, jít jen tak sama na území smečky, to se mi nechtělo. Ale zase jsem nechtěla být sama. Na druhou stranu, nechtělo se mi ho ani rušit, věřila jsem, že mi o tom pak bude vyprávět. Ještě chvilku jsem nerozhodně přešlapovala u lesa, až jsem se nakonec otočila a vydala se zpátky k jezeru. Tak jsem si sedla ke břehu a sledovala pohupující se vlnky.

V jeho kožichu jsem se cítila šťastná. Nebo aspoň uklidněná. Vzlyky pomalu ustupovaly a já poslouchala, co říká. Trochu se ve mně hnulo svědomí, co to předvádím za scény. Bylo to přehnané? Možná. Bylo to hrané? Vůbec. Před ostatními bych si zachovala trochu vážnější tvář. Ale před tátou jsem mohla být sama sebou. Nebudu lhát, vzalo mě to.
Kdyz jsem však koukala do jeho očí a viděla v nich, že mě jen tak nevymění... Že budu pořád jeho malá princezna, tak jsem věděla, že mu můžu věřit.
Naposledy jsem škytla a pokývala hlavou. Na tvář se mi vloudil úsměv, který musel vypadat žalostně v porovnání s tváří zmáchanou slzami. Ale byl tam. Dám šanci i tě vlčici? To jsem ještě nevěděla, ale rozhodně jsem nechtěla na tatínka zanevřít. To rozhodně ne.
Tento citový výlev jsem chtěla nějak hodit za hlavu. Nebo ho nějak zamluvit. Nebo cokoliv jiného. Táta na to měl stejný názor, protože začal mluvit o úplně něčem jiném. "Chtěla jsem jít poznat trochu okolí, možná, ale to vážně jen možná, něco ulovit a taky poznat nějaký nový vlky. Ráda bych měla nějaké jiné kamarády, než Rea. I když samozřejmě Reo je nejlepší z nejlepších, je to můj brácha. Ale je dobrý mít i další známosti po světě, nikdy nevíš, kdy se to budou hodit. " Tlamička mi už zase jela. I když to ještě nebylo ono, citově jsem na tom byla dost bídně. Jenže to chtělo čas. Byla jsem však ráda, že za rozpad rodiny nemůžu já.

// VVJ

Když o začal mluvit o tý zlodějce srdcí, přiklopila jsem uši k hlavě. Nechtěla jsem o ní nic slyšet. Za prvé jsem na ni byla dost naštvaná. Za druhé jsem se asi i trochu bála, že mi tatínka sebere a už mě nebude mít tolik rád. Možná žárlivost? A co když si pořídí spolu vlčata? To už nebudu jeho nejmilejší princezna? Byla jsem z toho čím dál tím víc v háji. Tyhle souvislosti mi docházely postupně a čím víc mi jich došlo, tím víc to bylo horší.
Udělal krok ke mně, ale já se k ničemu neměla. Naopak, do očí mi vtrhly slzy. Chtělo se mi utíkat, chtělo se mi plakat, chtělo se mi řvát. Ale ne na něj. On za to namohl, snad. Možná je chyba ve mně. Asi jsem měla být víc doma, být větší pojidlo naší rodiny. Jo, můžu za to já, že se tohle stalo.
Při zmínce, že se vlastně maminka ztratila a že asi odešla s tím vlkem, který přišel do smečky, jsem se rozplakala úplně. Nebyla jsem schopná mluvit, jen jsem kývala hlavou ano i ne. Ano, pamatuji si ho, ne, neviděla jsem ji. "Js-jse-jsem r-r-r-ráda, ž-ž-že jsi šť-šť-šťastný," vysoukala jsem ze sebe nakonec. "M-Můžu z-z-za t-t-to já," dodala jsem a přišla k němu blíž. Zaryla jsem svoji uslzenou hlavu do jeho hrudi, nevšímala si cizího - Niny- pachu a klepala se pláčem. Jak se dokáže život zhroutit v jedné minutě? Takhle. Když se dozvíte, že vlastně ani jeden z rodičů už nebyli spolu šťastní. A můžete za to vy, jako jejich potomek.

Tatínkovi hodně záleželo na tom, abych to pochopila. Abych věděla, co cítí, jak se cítí a co se vlastně stalo. Ale chtěla jsem to chápat i já? Nyní jsem chtěla jen cítit nenávist vůči někomu. Že zničil rodinu, moji rodinu. Nemohl jsem tušit, jestli se tohle dělo normálně. Jestli to bylo normální. V mém dokonalém světě určitě ne. Jenže, už jsem se často přesvědčila, že svět není dokonalý. Ale nechtěla jsem si to připustit. Dívala jsem se na tatínka, který byl celý roztěkaný. Je to proto, že ho mrzí, co se stalo? Nebo ví, že mi tím ublížil, ale nechtěl. Nebo, co to znamená. U někoho jsem slyšela, že existuje magie emocí, kterou bych teď moc ráda měla. Bylo by to všechno tak jednodušší. Věděla bych, co cítí tatínek, mohl by vědět, co cítím já.
"Jsi šťastný?" zašeptala jsem nakonec. Měla jsem v záloze ještě jednu otázku, se kterou jsem váhala, zda ji mám říct hned nebo až později. Ale byly to pro mě dvě dost zásadní otázky. Jestli je teď šťastný, ne-li šťastnější než předtím s maminkou. A jestli ji má pořád rád, aspoň trochu, svým způsobem. A z toho pramenila vlastně třetí otázka, která mě došla až teď. A můžu mít maminku pořád ráda taky? Aby to nedopadlo jako s Crowleym. Nechtěla jsem si totiž volit strany, s kým bych chtěla být raději. Protože jsem věděla, že bych raději přišla o rozum než si vybrat jen jednoho z rodičů.

Netušila jsem, jak moje otázka může tátu tak rozhodit. Nechápavě jsem se na něj dívala, jak přechází, sedí, dívá se všude, dívá se na mě a viděla jsem, jak se uvnitř mého táty provádí velký boj. Jenže s čím? Boj se sebou samým? Něco se stalo mamince? Reovi? Shořel les? Jeho neklid a stres se začal přenášet na mě. Byla jsem z toho celá nervózní, mrkskala jsem ocáskem ze strany na stranu, přešlapovala jsem na místě a čím déle ticho trvalo, tím horší to bylo. Tak už mluv! chtělo se mi křičet. Spíše ze zoufalství, protože jsem nevěděla co se děje a jak pomoci.
A pak táta promluvil. Všechno se zastavilo, protože tohle... Tohle jsem nečekala. Zamiloval, zamiloval, zamiloval... Jeho slova, pronesená v klidu mi rezonovala v hlavě. Kolem mě začaly skákat jiskry ohně, ale ty jsem nevnímala. Zůstala jsem stát s tlamou otevřenou a jen se dívala na svého tatínka, který... To nešlo ani vyslovit nebo si to pomyslet, který se zamiloval do jiné vlčice. A co maminka? Začala jsem pociťovat nenávist vůči vlčici, která ukradla srdce našeho tatínka a odvedla ho od maminky. Zavřela jsem aspoň tlamu, protože to bylo nevychované.
Nevěděla jsem, jak se zachovat. Nezlobila jsem se na něj, tedy asi. Jisky se ztratily, protože moje mysl se začala uklidňovat. Dýchala jsem zhluboka, ale asi jsem vypadala dost strašidelně nebo aspoň tak jsem si sama sebe představovala. "Já, " hlas se mi ztrácel, jak moc, moc mě bylo líto, že přišla rovracečka rodin a tohle provedla. Jak to chodilo mezi dospělými jsem netušila. Moje představa byla, že když s někým mám vlčata, jsem s ním navždycky. A teď moje růžové zámky padly. "Musím přemýšlet," dodala jsem. Evidentně mu to bylo líto. Ale co přesně? To, že ztratil maminku? To, že ho svedla cizí vlčice? Nebo to že by mohl ztratit mě? Moje city k tatínkovi se nezměnily, neochladly nebo tak. A představa, že se ho dotýká jiná vlčice, než byla mnou schválená? ... Chtěla jsem ten smrad z něj dostat pryč. Ale ani jsem se nehnula. Jen jsem se dívala a tiše trpěla.