Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Loterie 10 (1/5)

Poslouchala jsem, co Reo povídá o našem lese a opatrně jsem kráčela za nimi. Byla jsem ráda, že si vzal na starosti mluvení. Takhle jsem se totiž mohla soustředit na to, abych jim stačila a občas třeba přihodila nějaký poznatek. A ono ti neuškodí si trochu popovídat. Rozpovídat se, pomyslela jsem si s úsměvem. Zadní noha už byla jen maličko bolavá, takže jsem ani tolik nepajdala. Hrudník, nebo spíš žebra byla horší. Ale zvládala jsem to.
Saelind měla nějaké otázky, tak abych nebyla celou dobu potichu, rozhodla jsem se na ně odpovědět. "Cizí vlky taky táta a máma, teda táta přijímá. Jednou přivedl Waristooda, ale toho jsem tu necítila, ani nepamatuji. Takže prozatím tu jsme jen jako rodina, " snažila jsem se to nějak shrnout a zase chvilku mlčela. I když... Nina je taky cizí. Nebo jako, není rodinný příslušník. Nebo prostě... To je jedno, provedla jsem malé shrnutí v hlavě a poslouchala dál.
Když se Saelind zmínila, že jsme s tím v pohodě (protože Reonys jí osvětlil, jak tj tu teď je), zasmála jsem se neveselým smíchem tak, až mi na zem ukápla kapka krve. Vytřeštila jsem oči a strašně nenápadně se jí snažila zahrabat. Nakonec jsem si řekla, že kápnu božskou. Nechtěla jsem je snad děsit nebo tak. Hlavně byli jsme už z doslechu táty, takže jsem to mohla vybalit úplně. "No, v pohodě. Než jsem vás potkala u jezera, tak mi táta řekl, že se zamiloval do jiné vlčice. Tak z toho jsem byla v háji, ale pokusila jsem se to vstřebat. Pak jsme přišli sem a já je viděla i s vlčaty. No a proto jsem utekla. Vylezla jsem do hor, našla dřevo, postavila si z něj takový prkno na sjezd a jela dolů. Při tý jízdě mi došlo, že jsem se chovala jako rozmazlený vlče. Že můj vztek nic nevyřeší, akorát tím ubližuji tatínkovi. Takže jsem trochu smutná a musím si zvyknout, ale nechci je ztratit všechny. Jenže při ty jízdě dolů jsem nějak nevychytala brzdy, takže jsem skončila v hromadě sněhu. A asi si něco zlomila, minimálně strašně narazila," vychrlila jsem tak rychle, že mi hruď hořela. Packou jsem si na ni ukázala, aby věděli, kde mě to křuplo. Neřekla jsem to z důvodu, aby mě litovali. Ale aby pochopili, proč jsem možná v jejich očích divná.
Ale ulevilo se mi, když jsem jim to takhle řekla. Usmála jsem se na bráchu, když se názorně drbal o kůru. A pak mě bylo strašně líto, když mi na hlavě přistála sněhová pokrývka a on jistě čekal na odvetu. Sledovala jsem Saelind, jak mu sněhové dovádění vrací. Vypadali spolu tak hezky, roztomile... Až mi přišlo, že jim dělám křena. Nebo jsem tomu chtěla věřit, protože jsem toužila po odpočinku. "Vzdávám se. Přijde mi, že se docela ochladilo. Na chvilku si půjdu lehnout, třeba to pomůže těm žebrům nebo co to tam je za kosti. Kdybychom se už neviděly, tak doufám, že se brzy zase uvidíme. Zatím se mějte, " rozloučila jsem se mávnutím oháňky s oběma a pomalu postupovala do úkrytu. Cestou jsem narazila na pramen malého potůčku. Byl zmrzlý, ale pod ledem bylo vidět, že tepe. Že stále pramení. Byl to nadvlčí úkon, ale nakonec jsem se zuby propracovala až k vodě. Byla straaaašně ledová, ale ohromně mi pomohla. Spokojeně jsem došla k úkrytu.

// Úkryt

Loterie 9 (1/5)

Tatínek si nejspíš vystačil s odpovědí, že jsem spadla do sněhu. Nějak víc to nerozebíral, za což jsem mu byla vděčná. Thyra, jak se představila malá vlčí slečna, šla na chvilku do úkrytu. Tak moc jsem ji chtěla následovat, ale ještě se na mě s otázkou obrátili Reo a Saelind. S otázkou, kterou mi museli opakovat dvakrát.
Chtěla jsem s nimi jít po lese, jenže jsem si chtěla i odpočinout. Doufala jsem totiž, že mě pak přestane bolet tělo. Nebo aspoň se to zmírní. Ale cestou bych mohla zamířit do úkrytu. A odpočinout si. Jediné, na co jsem se necítila bylo mluvení. "Ráda půjdu. Ale asi spíš mluv ty a já tě když tak doplním, " usmála jsem se na Rea a opatrně se zvedla ze sedu. Pohybovala jsem se pomalu a opatrně, ale snažila jsem se usmívat. Všichni se tka nějak rozběhli všemi směry, jen táta a Delta tu zůstali." Zatím se mějte," zamávala jsem ocáskem a šla jsem pomalu pryč. Zamyslela jsem se nad Reonysovou otázkou. "Ani jednu jsem dlouho nezahlídla. Vivi naposledy s tebou a Seilah v bludišti," shrnula jsem.

Loterie 7 (2/5)

Setkání bylo bolavé. Ne emočně, to bylo naprosto fajn. Jako kdybych měla u sebe nějaký obří stín, který mě halil a stahoval do svých temných, zlých hlubin. A na jsem našla světlo a vymanila se z jeho spárů. Pomohla mi i vlastně mladší sestřička, která se mě jala utěšovat. Jak jsem stála před tátou se svěšenou hlavou, sedla si mi mezi nohy a dívala se na mě zespoda. Usmála jsem se na ni a přátelsky mrkla. Ani jsem nevěděla, jak se vlastně jmenuje. "Už je to mnohem lepší. Děkuji, " zašeptala jsem pomalu a zvedla oči na tatínka, který taky vypadal tak, jak jsem ho měla nejraději. Vesele, bezstarostně, nadšeně.
Jenže když to nadšení chtěl dát najevo objetím, ztuhla jsem. Bylo mi jasný, že to bude strašně, ale strašně bolet. Jenže cukněte si, když jste se zrovna usmířili. Statečně jsem držela a když se odsunul, snažila jsem se nenápadně nabrat dech, bez zakňučení.
Mezitím se ještě vrátil Reo i se Saelind a mě napadlo, jak jim to spolu sluší. A do toho se ještě k nám přidala Delta a už mě taky zdravila. Tak strašně mě štvala moje nezodpovědnost, když jsem jela na prknech z hory dolů. "Ále, trochu jsem sebou švihla do hromady sněhu," snažila jsem se říct lhostejně tatínkovi, když se ptal jestli jsem v pořádku. Nechtěla jsem ho trápit a děsit, že mám možná něco uvnitř zlomené. A naraženou nohu. Když jsem si za to mohla sama.
Saelind o mě moc hezky mluvila a snažila se nějak odpovídat na otázky. Bylo vidět, že je ohromně nesvá, tak jsem na ni mrkla, že jí to jde dobře. Hlavu jsem opět sklonila na malou vlčí dámu u mých nohou. "Jaké máš vlastně jméno?" zeptala jsem se a nevěděla jsem, jak se přesně k ní mám chovat. Dělat na ní ťuťu ňuňu? Nebo už byla trochu vyspělejší a mohla jsem si s ní povídat jako se sobě rovnou? No to možná ještě ne, na to byla ještě dost malá. Ale těšila jsem se, až to zjistím.
Pak jsem velice opatrně obrátila pozornost na Deltu. "Jsem ráda, že tu jsi. Mrzí mě, že jsme ještě nenašli tvoje rodiče, ale už tu nebudeš tak sama, " řekla jsem pomaleji, než obvykle. Vážně mi mluvení dělalo problém, ale nechtěla jsem to nějak moc dávat najevo. Tak jsem dělala všechno proto, aby mě to bolelo co nejméně.
Saelind a táta a Reo už si dopovídali nebo to tak aspoň vypadalo. A tak nějak se dívali na mě, takže asi po mě něco chtěli nebo možná se na něco ptali, zatímco jsem si dávala záležet na tom, abych mluvila skoro jako normálně. "Eee, jaká byla otázka?" zeptala jsem se naprosto vyvedená z míry.

// Severní Galtavar

Loterie 3 (3/5)

Konečně! Nebyla to dlouhá cesta, ale když máte naraženou zadní nohu a hrudí vám vystřeluje bolest, tak je každý krok utrpení. Trochu jsem se bála, jak se budu cítit, když se vracím domů. Jestli budu cítit strach? Smutek? Vlastně všechny ty negativní emoce, se kterými jsem odešla. Ale ne. Cítila jsem jen stud, touhu se omluvit a napravit to. A taky touhu si lehnout, ale to jsem mohla udělat až a pouze tehdy, když k tomu budu mít svolení - takže až uvidím, že je to mezi námi vyřešené a v pořádku.
Nevěděla jsem, jestli je Saelind a Reo v lese nebo šli někam jinam. Doufala jsem, že táta a ostatní tu zůstali. Teda hlavně táta.
Otevřela jsem tlamu, abych zavyla, ale nemohla jsem se pořádně nadechnout. Tak jsem ji zase zavřela a vlekla se dal lesem. Za čenichem. Ten mi prozradil, že táta bude pořád na stejném místě, kde jsem ho potkala naposledy. Konečně jsem ho mezi stromy zahlédla. Bylo jich tu míň, ale zároveň o jednu víc. Delta! Byla jsem ráda, že tu zůstala s námi. Snažila jsem se tvářit, že jsem po zdravotní stránce úplně v pořádku, ale stejně jsem občas zapajdala. V očích jsem však měla zoufalou touhu toho, aby mi odpustil. Lítost, že jsem se tak chovala. "Tati?" zašeptala jsem a pomalu (hlavně opatrně) jsem se k němu blížila. Podívala jsem se na Deltu a malou vlčí slečnu, která tu zůstala. "Ahoj, " usmála jsem se na ně a i když mě pohled na tu mladší přeci jen trochu mrzel, doufala jsem, že by mohla být tou sestrou, kterou jsem trochu hledala v Reovi. Když Viviane byla taková samostatná.
"Tatínku, prosím, můžeš mi to odpustit? Byla jsem šokovaná a nečekala jsem to a", došel mi dech, jak mě bolela žebra nebo co jsem si vlastně narazila. Musela jsem mluvit pomaleji a lépe dýchat, ale stále jsem se statečně držela, aby na mě nebylo vůbec poznat, jak moc mě to bolí." Moc, moc mě moje chování mrzí, " zašeptala jsem a sklonila hlavu k zemi. Na zem mi ukápla jediná slza o které jsem se nemohla rozhodnout, jestli byla z bolesti nebo z lítosti.

// Ragarské pohoří

Loterie 2 (2/5)

Bylo štěstí, že jsme měli les tak blízko. Stačilo přejít jen přes tuhle louku a byla jsem doma. No spíš bylo dobře, že jsem neutekla tak daleko. Ale rozplácnout se o sníh jsem tedy nemusela.
Dost často jsem zastavovala, protože bolavá noha a hruď, nejspíš žebra, byly dost omezující. Což bylo ale asi dobře, protože země byla jeden velký led. Pár slunečních paprsků si našlo cestu skrz mraky a když ozářily sníh, byl to krásný pohled. Ale klouzalo to jako když jsme s maminkou klouzaly po zamrzlém jezeře. Aspoň teď je výhoda mít zranění. V hlavě jsem si dávala dohromady řeč, kterou pronesu. K tatínkovi, Nině, vlčatům. Klidně i ke stromům a ke každému, kdo mě bude ochotný poslouchat. Věděla jsem, že jsem to přehnala. Ale nemohla jsem si pomoci. Moje uvažování bylo mnohokrát posíleno emocemi, které se draly na povrch rychleji a častěji, než jsem chtěla. A neměla jsem moc příležitostí k tomu, abych na nich zapracovala a uměla je lépe skrýt. To ještě musím vylepšit, jestli chci být princezna.

// Cedrový háj

Loterie 1 (1/5)

Zkusila jsem to, nevyšlo to. Vlčice o mě neměla zájem nebo si mě nevšimla. Vyrazila rovnou pryč, takže jsem svůj pokus o svezení na saních vynechala. Nebo spíš, svezení někoho na saních. Ale já jsem se svézt mohla. Bylo mi v tuhle chvíli jedno, jestli to je nebo není bezpečné. Chodilo tu ještě pár vlků, ale na ně jsem se nedívala. Naskočila jsem na svůj výtvor a rozjela se z kopce.
Vítr mi hvízdal kolem uší a sáně jely jak splašené. Nějak mi nedošlo, že je sníh přeměněný v led, takže je nebezpečné po něm chodit, natož jet. Adrenalin mi stoupnul pokaždé, když jsem nadskočila na hrbolku. Tahle splašená jízda mi pořádně vyčistila hlavu a porovnala myšlenky. Došlo mi že bych konečně mohla mi sestru, takovou, jakou jsem si přála. A že jsem se chovala jako fracek. Jenže mi to ublížilo. Hodně. Takhle pospolu jsme si nikdy jako malí nehráli. Zklamalo mě to. Kdyby třeba počkal, až si na Ninu zvyknu nebo ji třeba poznám. Ale takhle? Po chvilce známosti si pořídit vlčata? Můžu však napravit, jak jsem se chovala? Je ještě čas? Snad jo. A třeba to nebude tak špatné. A uražená můžu být vždycky. Bylo to velké prozření, hlavně dost dospělé.
Teď už zbývalo pouze zastavit. Najednou jsem dostala strach, protože jsem se řítila strašlivou rychlostí z kopce a nevěděla jsem, jak zastavit.
Osud to však rozhodl za mě. Na jednom hrbolku, skoro pod kopcem, se sáně rozpadly a já letěla vzduchem ještě dost daleko. Rozplácla jsem se jak dlouhá, tak široká a něco někde zapraskalo. Byl to ošklivý zvuk, který jsem neslyšela. A něco mi říkalo, že to bylo něco uvnitř mě.
Otevřela jsem oči a opatrně pohnula hlavou. Tam bylo všechno v pořádku, takže jsem zkusila zahýbat nohama. To také šlo, i když mě jedna noha bolela, ale pohybovala se, takže dobrý. Zkusila jsem opatrně vstát a hrudí mi projela strašlivá bolest. Až mi vyhrkly slzy, jak strašlivě moc to bolelo. Co to je? Svou vnitřní anatomii jsem opravdu neznala, netušila jsem, kde co mám. Tak nějak jsem si ale spojila to křupnutí a bolest, že bude souviset s nějakou kostí v těle. Pokusila jsem si na hruď sáhnout, ale nedalo se to. Navíc, bolavá zadní noha mi to taky neulehčovala. Ploužila jsem se domů jako spráskaný pes. Nohu jsem dost odlehčovala a na přední jsem našlapovala opatrně, abych si nezhoršila bolest na hrudi.

// Severní Galtavar

Ahojky, jdu si také sepsat odměny. :))
Chtěla bych moc poděkovat za kalendář a za výběr úkolů. Konečně jsem se hecla a dala komplet alespoň s jedním vlkem, i když to většinou bylo za minutu půlnoc. :D Ale vážně, děkuji za úžasnou akci. :))

Wolfganie

1. - 5 perel

Awarak

1. - 5 perel
2. - lektvar Mírumilovnosti

Ciri

Bonus za kompletní splnění - Vlčíškova magie

1. - 5 perel
2. - lektvar Mírumilovnosti
3. - vymaxování 1 magie Oheň
4. - 25 drahokamů
5. - 10 perel
6. - lektvar Nedotknutelnosti
7. - 5 křišťálů
8. - 2 hvězdy do vyjímečné magie pod 5. lvl (*nebo 100 květin + 100 drahokamů) - tady mám otázku, když jsem dala celý kalendář a vybrala jsem si Vlčíškovu magii tak si tam rovnou můžu nechat dát hvězdy? :D Pokud ano, tak prosím o hvězdy :))
9. - 30 oblázků
10. - 2 bonusy štěstí
11. - 10 křišťálů
12. - magie od Života bez hvězd Vzduch
13. - 30 mušlí
14. - 50 oblázků
15. - vymaxování 1 vlastnosti Vytrvalost
16. - 25 kytiček
17. - 50 mušlí
18. - 2 hvězdičky do magie Předměty
19. - 2 teleportační lístky
20. - 50 kytiček
21. - magie od Smrti bez hvězd Neviditelnost
22. - 50 drahokamů
23. - 2 hvězdičky do vlastností Rychlost
24. - 25% sleva na speciální magii

Přidáno.

19. Vymysli si Vánoční přání a rovnou si ho splň

Začínala se do mě vkrádat zima. Nebyl asi nejlepší nápad, že jsem vyběhla tak vysoko do hor. Jenže, tady jsem si mohla zařvat. Nebo aspoň zavýt a nikoho jsem s tím neotravovala. Či neomezovala. Ale takhle výt dole na louce nebo u nás v lese? Ne, to by přilákalo moc zvědavých pohledů a dotazů.
Musela jsem se nějak hýbat. Začala jsem proto šmejdit kolem. Aspoň nějak jsem se snažila zaměstnat hlavu něčím jiným než co jsem v ní měla teď. Viděla jsem ty kopce před sebou a říkala jsem si, jaké by to bylo mít dřevo a vyrobit si něco jako sáně. Nebo aspoň pěknou, na kterém bych jela dolů z kopce.
Vlčíšku, prosím, jestli mě slyšíš, nemohly by se tu ukázat sáňky? Nebo aspoň dřevo a nějaké liány, já už si poradím. Moc prosím. Tohle je takové přání, které by se dalo splnit. Víc po tobě nežádám, vážně. Smutně jsem hleděla do nebe a čekala, jestli mě slyšel. A jestli mi vyhoví.
Uslyšela jsem rolničky, slabé cinkání a najednou kousek ode mě najednou ležely dlouhé liány a něco jako dřevo, tak akorát na výrobu saní. "Děkujuuu, " zavolala jsem do nebes a dala se do výroby. Pracovala jsem dlouho a svědomitě. Práce mi šla od packy a brzy jsem měla hotové sáně. I s popruhem na tahání. Teď už jen zbývalo najít někoho kdo se sveze a nebo kdo sveze mě. Rozhlížela jsem se kolem dokola, jestli tu náhodou někdo je. V dálce jsem viděla siluetu vlka, tak jsem se za ním i s těmi saněmi vydala. Doufala jsem, že se mi nerozpadnou, ale vypadalo to, že drží docela dobře. "Ahoj," nadhodila jsem neutrálně. Zatím jsem nebyla ve stavu, že bych se kamarádila s kýmkoliv. Ale chtěla jsem vyzkoušet ty sáně a tahle vlčice, jak jsem si všimla, byla jediná široko daleko.

// Cedrový les přes Severní Galtavar

22. Vyprav se v noci na vrchol Ragarských hor a vyj na měsíc

Neplakala jsem. Za což jsem na sebe byla pyšná, to zase jo. Ale moje nálada byla na bodu mrazu, možná ještě níž. Řekla bych, že jsem byla chladnější, než vzduch venku, což jsem změnu pocítila hned, jak jsem se dostala na otevřenou krajinu. Ledový mráz mě štípal do kožichu, do tlapek, do čumáku. Mě to bylo jedno.
Pořád jsem totiž viděla před sebou ten dokonalý obrázek rodiny. Takový jsem jednou taky chtěla zažít, s milujícím partnerem a vlčaty. Ale vidět to takhle, když jedním z aktérů byl táta? Litovala jsem se. Jo, byla jsem plná sebelítosti (teď jsem se vážně chovala jako rozmazlený fracek a nevděčná dcera, ale to je vedlejší). Zlobila jsem se na celý svět a nechtěla se už do Cedru nikdy vrátit. Nikdy.
Nedívala jsem se, kam běžím, když tu jsem najednou byla v horách. "Eh, " hekla jsem a zastavila. Byla noc, sníh nějakou chvilku nepadal a všude bylo ticho. I když, když jsem uklidnila svůj dech, slyšela jsem, že to tu vlastně docela žije. Po umrzlém sněhu šlapala spousta tlapek, podle pachu to byli většinou vlci. Mohla to být i kopýtka dalších zvířat, ale proč by se přesunovaly v tom mraze, to jsem si neuměla vysvětlit. Dokonce jsem ucítila pach Crowleyho, pokud mi paměť dobře sloužila.
Měla bych zůstat v pohybu, jinak zmrznu. V tu chvíli však na nebi vykouklo měsíc. Mraky se rozestoupily a on ozaril bílou přikrývku. Vše vypadalo mnohem klidněji, mírumilovněji. Zkrátka líp. Jako kdyby všechny starosti zmizely. Zastavila jsem a pozorovala tu nádheru. Otočila jsem hlavu k nebi a začala výt. Chtěla jsem to všechno ze sebe dostat. Strach, lítost, naštvanost. Žárlivost a všechny negativní emoce, které mým tělem lomcovaly. Vše jsem dala do vytí a říkala své starosti měsíci. Když jsem skončila, sledovala jsem poslední obláček páry, který se ztrácel ve tmě. Měsíc odešel a i já se ztratila ve tmě. Necítila jsem se o mnoho líp. Cítila jsem se prázdná.

27. Během 24h potkejte herně alespoň 5

Etney, Nina, Thyra Nina, Ezekiel Etney, Vera Nina

Nedalo se nic dělat. Chtěla jsem provést Saelind po lese, jenže ty pachy mě rozptylovaly. A nechtěla jsem před naší novou kamarádkou být roztěkaná. "Půjdu se podívat, kdo tady všechno je, aby o nás věděli. Tak nějak jsme jim nedali signál, že jsem tu, " usmála jsem se omluvně a vyrazila do středu lesa. To, že jsem sem vrazila jako první, takže bylo mou povinností se ohlásit, jsem nechtěla nějak moc rozebírat. Takhle jsem aspoň měla záminku k tomu, abych se šla podívat, kdo to tady je na celý les cítit. A taky, jak vypadá vlčice, která tak okouzlila tátu.
Proplétala jsem se mezi stromy a v duchu si představovala, kdo by to tak mohl být. Konečně jsem viděla zdroje nových pachů. Pět vlků si hrálo ve sněhu. Dva dospělí a tři vlčata. Brada mi spadla pomalu až pod zem. To ne, to ne, to je zlý sen! Zastavila jsem u té, scénky, která tu na mě čekala. Vlčice si hrála s vlčaty. A všechno to sledoval táta. Jenže pohledem, který patříval nám! Ten pohled plný něhy, lásky, souznění a pyšnosti. A teď ho má tahle, tahle drobotina?!
"Co," řekla jsem roztřeseným hlasem směrem k prvnímu vlče ti. Nedokázala jsem však celou větu dokončit. Proto jsem otočila hlavu k druhému vlčeti a zkusila to znovu. "Kdo, " snažila jsem se podruhé dát dohromady nějakou kloudnou větu, ale ani teď to nešlo. "Jak, " zkusila jsem třetí vlče, ale to jsem utla rovnou. Jak se tu vzali, to mi přece rodiče jednou vysvětlili. Takže to problém nebyl. Očima jsem spočinula na té šedé vlčici. Té Nině. "Ty..." zúžila jsem oči do štěrbin, protože i když jsem říkala, že jsem se s tím smířila, tak zatím ne. Zatím jsem se nesmířila a dávala jsem jí celou situaci za vinu. Nakonec jsem vyhledala tátův pohled a oči se mi změnily na směs smutku a zklamání." Proč?" a bylo jediné, na co jsem se zmohla. Ještě jednou jsem pohledem přejela tu šťastnou rodinku, otočila jsem se na patě a vydala se pryč.
Běžela jsem zpátky k těm dvěma, které jsem nechala na hranicích. Ani jsem neřekla, že tu jsou. Ale stejně by mě asi neposlouchali. Plná sebelítosti jsem našla Rea a Saelind. Omluvně jsem se na ně podívala. "Já... Já musím běžet na vzduch. Nebo prostě na chvilku mimo les. Pardon. Já se vrátím. Jsem moc ráda, že jsem tě poznala Saelind, jsi bezva, " plácala jsem páté přes deváté a běžela pryč.

// Ragarské pohoří přes Severní Galtavar

// Velké vlčí jezero

4. Zazpívej někomu koledu.

Pro Saelind a pro Reonyse. Omlouvám se, já chtěla splnit úkol a na chvilku ještě odběhnu, pak se vrátím. :))

Se smíchem jsme se dostali do lesa. Měla jsem to tu opravdu ráda. Vysoké cedry se táhly k nebi a dávaly na obdiv svoji mohutnost. Velikánství. To, že oni jsou pány lesa, vlastně pány všech stromů. Zatím jsem nepotkala žádné další stromy, které by tohle ukázaly jen, když na ně kouknete. To uměly jen cedry v našem lese. Uctivě jsem zastavila u jednoho z nich a ohlédla jsem se po Saelind. "Tak tohle je náš les. Cedrový les. Hezčí stromy jsem ještě neviděla, ale samozřejmě jsem nebyla všude. A věřím, že i u vás doma jsou hezké stromy," mrkla jsem na ni a taky na Rea, protože on tam byl a mohl mi to vyvrátit nebo potvrdit.
Tahle hezká nálada, atmosféra sněhu, zimy a všeho mě trochu pobídla ke zpěvu. Nebylo to žádné křičení, nic takového. Zkrátka hezké zpívání, ke kterému se snad někdo přidá.

"Sláva už je sníh, jedem na saních,
kluci křičí, zvonek zní, jenom táta ztich.
Kouká na syna, uši napíná,
co to slyší v rolničkách? Na co vzpomíná?

Rolničky, rolničky, kdopak vám dal hlas?
Vlčíšek maličký nebo děda Mráz?
Rolničky, rolničky, co to zvoní v nich?
Maminčiny písničky Vánoce a sníh."

Pomalu jsem utichla, protože se mi víc nechtělo kazit atmosféru. Ale s jiskrami v očích jsem se otočila na naši novou kamarádku. "Věříš na Vlčíška? Já jo, protože loni se stala taková věc, kterou jsme si s mamkou neuměly vysvětlit, takže to musel být on. Doufám, že letos zase přijde. Nebo aspoň poletí kolem a uslyšíme ty jeho rolničky. Nebo s čím to vlastně cinká," řekla jsem zasněně. Bylo mi tak nějak jedno, že to je docela soukromá záležitost. Nebo jedna z takových těch intimnějších věcí.
Do čumáku mě udeřil pach vlků. Mnoha vlků! Víc, než kolik jich naše smečka měla. Cítila jsem tátu, pak nejspíš tu Ninu, která byla z táty cítit, když jsme se potkali... A pak nějaké neidentifikovatelné pachy. Co se tady děje? Snažila jsem se je ignorovat, protože jsme tu měli návštěvu. Měla jsem však cukání něco dělat, zjistit, co se tu děje. Nechtěla jsem se chovat jako malý fracek, nechtěla jsem vypadat jako rozmazlenec. Ale ta princeznovská krev mi velela jinak.

Prosinec 9/10

20. Zkus v sobě najít/použij Vlčíškovu magii

Probudila jsem se celkem odpočinutá. I když mi byla trochu zima, ale co bych se mohla divit, když jsem ležela venku na kameni. Z nebe už nepadaly sněhové vločky, takže už nebylo co sledovat. Protáhla jsem se a skočila do sněhu. Pořád to byl takový ten prašan, žádný mokrý sníh, co vám zmáchá kožich hned, jen co se na něj podíváte. Což bylo dobře, protože jsem v něm mohla trávit ještě nějaký čas.
Trochu jsem si zkusila popoběhnout, abych rozpohybovala ztuhlé svaly a rozproudila krevní oběh. Škoda, že už nesněží. Docela mi pohled na padající vločky chyběl. Jakou má vlastně Vlčíšek magii? Ovládá sníh? Led? Vločky? Musela jsem to zkusit. I když jsem neměla v drápku ani svůj oheň, tak jsem chtěla zkusit, jestli nezavolám vločky. "Halooo?" zkusila jsem to, úplně tím nejjednodušším způsobem, který mě napadl. Samozřejmě, že se nic nestalo. Upřeně jsem se zadívala na nebe a představila si, jak sneho vločky padají k zemi. To už bylo asi reálnější, jak by měla magie fungovat, ale taky to nebylo nic platné.
Můj další pokus spočíval ve sněhovém tanci. Poskakovala jsem ve sněhu, skoro stejným způsobem, jako když jsem v něm blbla. Ale ani to nepomohlo.
Přestala jsem skákat a přemýšlela, co bych mohla zkusit dál. Dívala jsem se na sníh, který ležel na zemi a přála si, aby začal padat. Urputně jsem si přála, aby přišel a padal. Až mě hlava rozbolela, ale ani to nepomohlo. Asi nemám sněhovou magii. Možná, že když mám oheň, tak nemůžu mít sníh. Tak jsem se vrátila ke skákání do sněhu.

Prosinec 8/10

7. Zavzpomínej na svou první zimu

Tiše jsem ležela a sledování vloček padajících k zemi mi pomohl ztratit se ve svých myšlenkách. Zabrouzdala jsem do hlubin své paměti a vybavovala si různé zážitky. Jako první jsem ovšem přemýšlela, jestli moje první zima byla ta, kdy jsem se narodila a nebo až ta, kdy už jsem po světě štrádovala po vlastních nohou. Nad tímto dilematem jsem přemýšlela opravdu dlouho. Nakonec jsem došla k závěru, že to už byl tak nějak konec zimy když jsem se narodila. Takže první zima byla ta, kdy jsem strávila čas s tátou a mámou. Došlo mi, že jsem ten čas trávila s jedním i s druhým, ale netrávili jsme ho společně. Mohlo i tohle vést k rozpadu rodiny? Jako první jsem v mysli objevila vzpomínku, jak pomalu začíná zima a my byli s tátou u moře. Došlo mi, že jsme tam maminku nakonec společně nevzali, jak jsme si slibovali. Packou jsem plácla do země. Nechtěla jsem se totiž rozčilovat, když to tu bylo tak hezké. Ne, chtěla jsem být v klidu a hezky vzpomínat. Být zkrátka nostalgická.
Pak jsem si vybavila, že jsme šly s maminkou taky na výlet po zamrzlých horách, klouzaly se po jezeře a spadl nám před čumák nějaký mrtvý pták. Tehdy jsem se poprvé dozvěděla o existenci Vlčíška. Kéž by uměl plnit přání i ohledně rodinných vazeb. Opravdu jsem nebyla ještě zcela smířená s tím, co se doma stalo. Zaklepala jsem hlavou a raději se chytla další vzpomínku, která letěla kolem. A to, jak mi jazyk přimrzl k tomu hrzkemu kamínku. Začala jsem uvažovat, kam jsem ho vlastně schovala. Ze všeho toho vzpomínání, rozrušení a vlastně i fyzické námahy, jsem si položila hlavu na tlapky a velice brzy usnula.

Prosinec 7/10

17. Obdivuj krásu zimy z útulného místečka

Všechno to dovádění a poskakování, ale především vytváření hory sněhu mě dost unavilo. Tak moc, že bych si nejraději někde v klidu lehla a tam jen tak ležela. Nebo seděla. Nebo třeba i spala. Jenže problém byl v tom, že tady všude byl sníh a jenom sníh. A sedět nebo ležet dlouho ve sněhu je dost mrazivé, po nějakém čase.
Nechtěla jsem se však svého odpočinku vzdát, takže jsem se vydala hledat nějaký převis, závětří nebo aspoň kousek kamene. Nemohla jsem si úplně zatopit, jelikož moje magie byla v bodu jiskřiček, tedy nejspíš, ale kdybych si pomohla přírodními podmínkami, tak by mi úplná zima být nemusela. Šla jsem po louce, občas se propadla, až jsem našla dokonalé místečko na pozorování sněhu. Byl to kámen, který byl v závětří a navíc pod kořeny, které z něho dělaly jakýsi malý úkryt. Bylo to naprosto dokonalé. Oklepala jsem ze sebe sníh a lehla si na kámen. Byl studený, to byla pravda, ale po chvilce se začal ode mě zahřívat. Nebylo to úplně jako v létě, ale nemrzla jsem a to bylo důležité. Zahleděla jsem se do krajiny. Mléčná obloha splývala s bílou krajinou, takže bylo těžké odhadnout kde končí nebe a začíná země. Z mraků se snášely na zem bílé vločky, krásné a veliké. Žádný déšť se sněhem, žádné chuchvalce sněhu nebo snad ledové střípky, které vás koušou do kožichu. Ne, tohle byly poctivé velké vločky. Neslyšně padaly a já měla oči jen pro ně. Když spadly na zem, staly se součástí většího celku. Tady v tom tichu a klidu by jeden mohl rozjímat nad nekonečností vesmíru.

Prosinec 6/10

16. Dováděj ve sněhu

Když už jsem měla hromadu sněhu, která bývala mrazivým příbytkem, muselo se toho nějak využít. A jak jinak využít sněhové kupy, než tím, že se do ní bude skákat? Akorát byl háček v tom, že na skákání to nebyla ta nejvyšší hora sněhu. Proto jsem si dala další práci a hrnula celým tělem další a další sníh z okolí. Nebylo to tedy z celé louky, ale z nejbližších míst jo.
Fyzicky to byla těžká práce, ale těšila jsem se na výsledek. A hlavně na zážitek ze skákání a plácání sebou do sněhu. Když už jsem měla uspokojivou hromadu, byl tu ovšem další problém. Z čeho budu do ty hromady skákat? Ajaj, tohle mi nějak nedošlo. Takže, co teď? Přesunout hromadu byl nadvlčí úkol. Udělat ještě větší hromadu, to taky nebylo mojí náplní dne.
Nakonec mě napadlo, že bych si mohla vyrobit tunel. Hrabala jsem a hrabala, upevňovala, aby mi to nespadlo na hlavu, až jsem se ocitla na druhé straně. Pak jsem si lehla na zem a jako vydra jsem jela čumákem napřed do tunelu. Kdyby to bylo z kopce, byla by to dobrá klouzačka, ale i takhle to nebylo k zahození. Pak jsem objevila závěj, která přesně odpovídala mým představám na skákání do sněhu. Hopsala jsem sem a tam, dělala za sebou díry a byla spokojená a šťastná.
Když jsem konečně vstala a podívala se, jak jsem rozryla zem a krásný sníh, napadla mě ještě jedna věc. Udělat sněhového andílka. Nebo aspoň svůj otisk, ale takový pravý a ne jen díru, kterou tu mohl nechat kdokoliv. Našla jsem si proto kousek neporušeného sněhu, což bylo trochu složitější, když jsem to tu nejdřív zničila a plácla sebou na břicho. Pak js velice opatrně vstala a podívala se na výsledek. Moc se mi to nezdálo, takže jsem sebou plácla ještě na záda. Tady to vstávání bylo horší, ale když se mi to konečně podařilo a viděla jsem výsledek, stálo to za to.