Příspěvky uživatele

1) Východ
2) Les
3) Slunce
4) Bílá
5) Panna
6) Pravá
7) B
8) A
9) C
10) E
11) C
12) D
13) A
14) E
15) B

Výsledek: MRZIMOR
Věta: Jaro je nejlepší období, protože všechno kvete... Ale na létu mám ráda to teplo... no a na podzim je všechno krásně barevné... I když jak nad tím přemýšlím zima má taky něco do sebe.

Táta nebyl evidentně tak nadšený ze hry, jako malá vlčí slečna. Nejspíš mu nějak ublížila, když ho svými maličkými zoubky po vzoru sestřičky kousla do nohy. On totiž vydal zvuk, jako když se jí samotné něco nelíbilo a ještě nohu zvedl do vzduchu. K tomu přidal slova, která byla řečena takovým tónem, až se Ciri zastyděla. Ale jen na chviličku, protože táta v nějakém hořekování nepokračoval, ale jen se na ně díval a usmíval se. Ciri si oddechla, že to nebylo tak hrozné, ale navždy si bude pamatovat, že do táty se tolik nesmí kousat.
Zato Vivianne si s ní začala hrát, tak jak si představovala. Sice vždy přiběhla, zatahala ji za nějakou část těla a než se světlá samička nadála, tak byla její sestřička zase pryč, ale i tak to byla legrace. Ciri mohla odhadovat, zpoza jakého stromu se Viv objeví a do čeho jí kousne tentokrát. Vždy když si ji Ciri všimla, což nebylo tak často, ale občas se jí to povedlo, tak na ni roztomile zavrčela, aby se držela dál, ale její sestřička toho nedbala.
Pak však táta promluvil něco o mamince a brášcích. To přimělo obě vlčí slečny, aby zanechaly své zábavy a věnovaly mu celou svou pozornost. "Jupíí, máma," vypískla nadšeně a běžela za šedým tělem svého tatínka. Tedy snažila se běžet, protože přeci jen tento pohyb neměla ještě tak zcela vžitý do pacek. Cestou se pozorně dívala okolo sebe, aby jí nic neuniklo.

// Medvědí řeka

Šlofíček byl vážně potřeba. Po všem tom novém žrádlu a všelijakých vjemech, které se k ní dostaly, musela nechat svoje myšlenky ustálit. Tulila se k sestřičce a noze cizí vlčice. Věděla, že tatínek je blízko, takže mohla takhle beztrestně spát. Jenže pak Viv vstala a někam se vydala. Ciri by byla okamžitě na nohou a běžela za ní, kdyby se jí spánek a pohodlí nelíbilo více. Ale musela se přemoct a vstát. Otevřela očka a sledovala svoji sestřičku, jak se rozběhla za tatínkem. To ji vyburcovalo k tomu, aby taky vstala. Protáhla se a mocně zívla, přičemž se dívala na vlčici, která tu s nimi celou dobu seděla. Jenže teď dlouho nic neřekla, tak se na ni Ciri raději zadívala, jestli se jí něco nestalo. Ale zdálo se, že ne.
Viv mezitím začala tátu přesvědčovat k tomu, aby si s ní hrál. No u toho nemohla malá vlčí slečna chybět. Ještě jednou se protáhla a vyskočila jako na pérkách. Přiběhla k tátovi, jemně ho svými zoubky kousla do nohy. Pak přiběhla k Vivianne a drcla do ní čumákem. "Hrrrrrát," vyhrkla ze sebe a oblízla jí nos. Pak se jí postavila k boku a udělala to co ona, vystrčila zadek k nebi a bříško dala k zemi. Doufala, že si budou hrát všichni společně.

// Vítám nové tváře. :)) Slibuji, že se budu dívat na zprávy a pokusím se být více aktivní, poslední dobou utíká ten čas strašně. :D Jelikož nestátnicuji, tak se nebudu muset učit a měla bych to sem víc stíhat. :D Akorát okolo 25.5. mám termín porodu, takže je dost možný, že prvních 14 dní budu prakticky nepoužitelná. :D Ale určitě budeme mít hodný mimčo, takže na dění budu dohlížet.

Maminka s bratříčky odešla, tatínek na její výzvu o hru nereagoval a sestřička se konečně přestala prát s tou věcí na tatínkově noze. Jenže nepochopila, že si s ní chtěla Ciri hrát, takže hledala, čím by se zabavila. Světlá vlčice už chtěla přiběhnout znovu a z legrace ji kousnout, aby vzala na vědomí, že ona by si taky moc ráda hrála, ale to se tatínek pohnul směrem k hnědé hroudě. Zvědavě ho sledovala, co s tím bude dělat a on do toho kousnul. Fakt kousnul, ale ne hezky, jako kdyby si chtěl hrát, ale strašně surově. A z té věci vypadlo něco, co nebylo vůbec hezké. Popravdě to byl dost odpudivý pohled. To už je však vybízel k tomu, aby k tomu přišly a najedly se. Ale maminka má mlíčko, to mi stačí. Kdyby už uměla pořádně formulovat slova ve věty, tak by protestovala, takhle mohla jen špulit pusinku a nedůvěřivě se blížit. Viv byla odvážnější a byla u toho MASA dřív, než ona. "Žrá-žrádlo?" zeptala se ještě jednou, protože to bylo pro ni nové slovo. Znala jídlo, mlíčko, krmení, ale žrádlo to bylo něco jiného. Drsného. A ona chtěla být drsná jako tatínek.
Výše zmíněný jim ještě ukázal, jak použít zuby k tomu, aby si to vůbec vychutnaly. Vypadalo to složitě, cumlat mlíko bylo jednodušší. Ale když to zvládla Viv, proč ne ona? Packou nedůvěřivě šťouchla do něčeho měkkého a zamotaného. Přičichla k tomu a zase zacouvala zpátky, nevonělo to vábně. Nakonec jsem si vybrala kousek, který ochutnala i její sestřička. Jako táta se zakousla do toho žrádla a kus utrhla. Žvýkala jako sestřička a chuť byla divná. Ze začátku jí to vůbec nechutnalo, mlíčko bylo mlíčko. Chuť byla nepopsatelná, málem to zase vyplivla, ale statečně kousala dál. Když sousto polkla, zamlaskala a rozmýšlela se, jestli to bylo dobré nebo ne. Pak zkusila ještě jednou ten stejný postup a ono to bylo překvapivě dobré. "Žrádlo, mňam!" vykřikla a zakousla se svými zoubky do dalších částí. Ve výsledku neubylo skoro nic, ale ona měla bříško plné k prasknutí. Takhle si teď nemůže hrát, protože ji nožičky skoro neunesly. Měla však stejný nápad jako Viv, která hledala místo na kratičký šlofíček. Nakonec ho našla u vlčice, ke které se Ciri styděla zpočátku přijít. Ale když viděla, jak je její sestřička neohrožená, tak se vydala k ní a přitiskla kožíšek k jejímu. Mrkla na černou vlčici, která nehybně seděla, jestli se stále nehýbá a Ciri se k ní může taky přitulit. Nakonec ležela tak, že měla nohu vlčice vedle sebe a za zády sestřičku. Zavřela očička a upadla do krásného spánku.

Hřejivá slova tatínka způsobila, že se Ciri cítila jako největší hvězda pod sluncem. Napnula svoji maličkou hruď, aby ukázala, že jí to vlastně už vůbec nebolí, protože to by pak na ni nemohl být tatínek pyšný. Sice přesně nevěděla, co znamená být pyšný, ale cítila z jeho hlasu, že udělala něco moc moc dobře. Maminka tatínka a cizí vlčici nepřivítala zrovna hezky. Už i toho si malá princeznička všimla, že hezký hlásek, který používala, když s nimi mluvila, vyměnila za nějaký ošklivý, který se jí ani trochu nelíbil. Přitiskla ouška k hlavě a čekala, až si to spolu vyříkají a začnou zase mluvit těmi hezkými hlasy.
Dívala se ze svého úkrytu mezi tatínkovýma nohama na sourozence. Viv a Reo, kteří bojovali proti něčemu namotanému na tatínkově noze už to vzali, protože to bylo najednou nedosažitelné. Tak se začali pošťuchovat mezi sebou. To chtěla Ciri taky, ale než se rozhoupala, protože přeci jen hřejivá přítomnost otce byla milejší, její starší bráška se zadíval někam dál mezi stromy. A tam byl mizející kožíšek jejich maminky! Ciri se zděšeně podívala na tatínka, pak zpátky na maminku a zase na tatínka. Kam jde? Proč jde pryč? Zlobí se na nás? Na tatínka nebo na tu cizí dámu? Ciri z toho šla halva kolem a než se nějak rozhoupala, tak byl její bráška a maminka pryč. Zvedla se a chtěla jít za nimi, jenže se bála, že by se mohla ztratit. A ztracená princezna to je horší než upadnutá princezna. Podívala se proto na Crowleyho, který se odvážil přijít k nim. A začal se do tatínka utírat, stejně jako to udělala předtím ona. Zasmála se na svého brášku a hravě do něj drcla. Pak maličko poskočila a běžela drcnout do sestřička. Chtěla si s nimi hrát. Nakonec se osmělila a roztomile capkala i k černé vlčici s úmyslem drcnout do nohy i ji. Jenže, když k ní doskotačila, zase si to rozmyslela. Byla přeci jen hrozně veliká a neznámá. Co když mě sní? Proto se jí jen zlehounka dotkla a upalovala za tatínkem, kterému nabourala do nohy, aby si s nimi taky hrál. Pro představu, tmavá vlčice by neměla žádný problém Ciri chytit, protože její rychlost nebyla nějak závratná. Ale v očích světlé vlčice to byl přímo nadlvčí výkon, jak rychle cupitala.

// Úkryt

Dojít tu předalekou cestu k otvoru ven, to byla jedna věc. Ciri už ani v hlavičce nenadávala na to, že by jí snad bolely nožičky, protože zvědavostí přímo hořela. To už pak neměla na nějakou bolest ani pomyšlení. Jenže problém nastal, když maminka udělala hup! a byla někde pryč. Ciri zalil studený pot a panika, přece by je tady nenechala. Celá ustrašená se dostala ke kraji a oddechla si. Maminka tam na ně čekala a sundávala je hezky a opatrně na zem. Tolik se jí ulevilo, že si ani nevšimla, jak letí vzduchem. Až když její se její pacičky dotýkaly země si uvědomila, jak nízko se ocitla. Zvedla hlavu a přišlo jí to naprosto úžasné, že byla tááámhle vysoko a najedou je táááákhle nízko. A co teprve země, po které šlapala. Bylo to zcela něco jiného, než v jeskyni. Sourozenci si toho také všímali a zkoumavě si prohlíželi nové věci. Ciri nebyla daleko za nimi, i ona očichávala vysoké zelené věci, ještě vyšší věci, které měly zeleň až tam nahoře. Maminka jim dělala přednášku a při ukazování na vysokou věc prohlásila, že je to strom. Strom, zapamatovala si Ciri a pozorovala Vivianne, jak si s nimi povídá. I ona tedy u každého zamručela podobně jako sestřička, ale nakonec se jim omluvila, protože kdyby to dělala opravdu u každého, tak nikam nedojde. A maminka se začala vzdalovat.
Do kožíšku jí padaly kapky vody, které byly čím dál hustější a bolavější. Ciri si nepřipadala ani trochu komfortně, naopak, tělíčko měla těžší a těžší, kožíšek mokřejší a špinavější. To nebyla ta krásná maminčina péče, která se jim dostávala. Tohle bylo celé brr. Jenže pak se to změnilo o 100% a to díky jednomu vlkovi. Táta! Poznala by ho kdekoliv a kdykoliv. Dobře, přiznejme si, že asi ne vždy by ho poznala, teď kdyby na ně nezačal šišlat a vítat je, tak by ho asi taky přehlédla, protože tu byla spousta pro ni nových věcí. Ale byla komunikativní, takže když na ni někdo promluvil, ihned si ji získal. A když zaostřila a zaposlouchala se, tak ho hned poznala. "Tííí," vypískla, až ji samotnou překvapilo, co to z ní vyšlo za zvuk, ale nedbala toho. Rozběhla se přímo za ním, stejně jako sestřička. Crowley zůstal jako ustrašenec schovaný vzadu, což nechápala. Otočila se na něho a bác! Přistála čumákem rovnou do bahna, jelikož nedávala pozor a její nešikovné nožičky klopýtly o první větvičku, kterou potkala. Začala ublíženě frkat a natahovat, protože potřebovala moc a moc utěšit. Pomaličku se dostávala k tatínkovi, nevšímala si toho, že její sestřička mu útočí na něco na noze a s velice ublíženým pohledem si mu sedla mezi přední nohy. Dívala se na něj svými medovými očky, ve kterých se pomalu sbíraly slzičky z toho, že si natloukla. Pak se mu zavrtala do druhé nohy, která nebyla pod útokem a otřela si do ní většinu bláta i s pár nudlemi, které se ji u čumáčku vytvořily. Hned ji však bylo o poznání lépe.

Maminka jí pověděla nějaká slůvka, ale jejich pravý význam nechápala. Viděla však, jak jí očka září, tlama se usmívala a vrátila ji oblíznutí. To muselo znamenat přesně to, co Ciri viděla mamince v očích. Že ji má nade všechno ráda. Pak se ovšem pozornost jejich maminky přesunula na sourozence a jejich neplechy. Dobře, protentokrát to Ciri nechala být, že nemá plnou pozornost. Nemohla si ji uzurpovat už takhle brzy. Tedy mohla, ale takhle daleko ještě nepřemýšlela, jaké to bude mít následky a tak. Žila okamžikem a ten okamžik jí sděloval, že se má báječně. Nic jiného nepotřebovala vědět.
Maminka jim něco sdělovala, ale Ciri z toho pochopila jen tatínek a jít. V malé hlavičce si zformulovala výsledek jdeme za tatínkem? Moc se jí nechtělo, přeci jen chození po jeskyni bylo dost namáhavé, ale jestli na konci jejich cesty bude tatínek, tak to by se mohla překonat. Aspoň by mu mohla vylíčit, jak náročné bylo za ním jít a nechat se pak odnést zpátky. Ale počkat, co vlastně mohlo být tam venku. Pomaličku jí začínala přemáhat zvědavost, stejně jako její sourozence. Navíc, maminka jim začala jiným tónem povídat, jak úžasné to venku bude. To malou princezničku přesvědčilo, ano chce jít ven a těší se tam. Navíc, její bráškové vypadali, že se tam taky těší. Nemohla je v tom nechat, co kdyby se jim tam něco stalo? Nebo by objevili něco, co ona ne? Hlavně, kdyby nešla, tak tu zůstane sama a co potom? Bála by se a bylo by jí smutno. Začala pískat, aby ji tu nenechali a postavila se na pacičky. Musela však vymyslet jiný styl než posunování nožiček, protože takhle by daleko nedošla. Snažila se důvěřovat svým nejistým nožkám a zvedat je stejně jako maminka. A hele, ono to fungovalo! Každý její krůček byl jistější a jistější. "Doběhla" svou sestřičku a radostně do ní ťukla čumákem. To ji ovšem rozhodilo, takže málem na čumáku přistála, ale zase to vybrala. Připojila se k bráškům a společně capali za maminkou. Čím blíž však otvor ven byl, tím víc ji opouštěla odvaha. Opravdu je to bezpečné? Zvědavost byla ale silnější než obavy, takže se nadechla do svého malého hrudníčku a pokračovala za maminkou.

>> Asgaar

Jak příjemné bylo tady takhle žít. Ciri měla všechno, co si jen mohla přát. Tedy skoro všechno. Do dokonalosti chybělo jen maličko. A to táta. Viděla jak před nějakým časem odešel, jak se pozdravil s maminkou a vydal se na strastiplnou cestu. Ciri doufala, že jí o tom bude vyprávět, až se vrátí. Tak moc se na něj těšila, že to až nebylo možný. Chtěla, aby ji zase chytal, kdyby padala. A nebo ne, ukáže mu, jak je šikovná a naučí se pořádně chodit! Samozřejmě, že na to měla ještě nějaký čas, než bude její chůze stabilní, ona to však potřebovala hned. Dívala se na své sourozence, kteří se nemotorně potáceli po jeskyni nebo se držely mámy. Ona při svém zkoumání dorazila tak do půlky jeskyně, jak jejich domovu říkali a už měla nožičky unavené. Jenže za svůj kratičký život už pochopila, že když někam potřebuje dojít, musí si s tím poradit. Nebo využít tátu. Maminku nechtěla obtěžovat, protože sama měla nožičky natažené na zemi a na nich položenou hlavu. A Ciri ji nechtěla přidělávat víc starostí tím, kdyby si jen sedla a žalostně začala kvílet. Ne, to si nechá pro někoho, kdo ji bude opečovávat a nebude z toho tak unavený.
Postavila se na všechny čtyři a žuchla zpátky na zem. Tak znova. Tentokrát vstala pomalu a obezřetněji. A vida, nožky ji unesly. Teď zbývalo udělat pár dalších kroků a dostat se mamince k hlavě. Posunovala nohu za nohou, jako když se jede na běžkách, kdyby věděla, co to běžky jsou. Nezvedala je, protože to takhle bylo bezpečnější. Nakonec se šoupavým krokem dostala až na místo, kam potřebovala. Pacinky ji však zespoda bolely, takže to nebyl druh chození na delší trasy. Nacpala hlavu k té maminčině a spokojeně si oddechla. Měla toho tolik na srdíčku, ale formulovat slova, to zdaleka ještě neuměla. Spokojila se proto se kníkáním, pištěním a bručením. Nic se jí nedělo, jen potřebovala sdělit, jak daleká byla její cesta, kolikrát musela posunout nožičky, aby se dostal zpátky a taky, kdy se vrátí táta. Bylo dost možné, že její maminka z toho nepochopí ani ň, ale Ciri byla spokojená, že to všechno pověděla. Nakonec mamince oblízla čumáček a spokojeně zamlaskala. To mělo být jako spokojený signál. Byla hold ukecaná, ještě ani mluvit neuměla.