Gallirea - Příspěvky uživatele

Opatřit bylinky? Nechápala jak to myslel, ale bylo dost dobře možné, že to mělo co dělat s magií, o které mluvili u řeky. Tedy maminka, tatínek a Reonys mluvili, Ciri si spíš chtěla hrát. "Páááni," vypískla obdivně a podívala se na brášku, který mluvil o nějakém šťovíku. "Co je šťovík?" broukla směrem k němu, aby nezůstávala pozadu ve svých informacích. To, že se nejspíš jedná o kouzla potvrdil Reonys, když se zeptal, jestli Sigy umí totéž jako maminka. Malá vlčice se absolutně těšila, až bude taky něco ovládat. To bude totiž úplně žůžo. Její bráška ještě podotkl, že by toho moc rád znal mnoho, aby mohl všem pomáhat. Důležitě pokývala hlavou, protože ona sama by taky chtěla být nápomocná. Jako maminka, když šla pomoci lovit, jako tatínek, když šel pomoci lovit, a tak dál, a tak dál.
Sigy jí dal za pravdu, že na vysoká zvířata jsou oni ještě malí. Nevyvrátil, ale ani nepotvrdil její představu obřího zvířete (jak by taky mohl, když to měla jen v hlavě?), jí však stačilo, když věděla, že existují zvířata větší než oni. Poté však už dostali instrukce, co mají dělat. Nasát vůně a pachy? To nic není, dýchám pořád, jen se nad tím nepozastavuji, řekla si moudře v hlavě a podobně jako Reonys zvedla čumáček do vzduchu a zhluboka se nadechla. Sice jí v něm trochu štípalo, ale cítila toho spousty. Sebe, brášku, strejdu, zeminu a několik dalších pachů, které neznala. Ani jeden však nevoněl jako masíčko, které donesl táta a ani jako ryba, kterou dostala od maminky. Tady není voda, tak tu ryba nebude, napomenula se v duchu a podívala se na Sigyho, co mají dělat dál. "A co když jsem něco zachytila a nevím jestli to je kořist?" To by byl trapas, kdyby lovila třeba větev!

// Les

Odcházela s dobrou náladou, protože se moc těšila, že se naučí lovit. Nebo to aspoň zkusí. Mávala vesele ocáskem ze strany na stranu a kochala se krajinou. Vždyť za svůj život ještě moc daleko nebyla a tohle bylo místo, které patřilo k jejich lesu. Bylo to evidentní, když bylo uprostřed lesa. Sledovala strýčka Sigyho, jak jde opatrně vpřed a všimla si, že nedošlapuje na jednu tlapku. "Strýčku, strýčku, bolí tě ta tlapka moc?" zeptala se zvědavě a proskakovala mezi větvemi. Nenapadlo ji, že větve sem shodil vítr. Brala to tak, že tu prostě jsou a vybízejí k hraní a prolézání. Mrzelo ji však, že ho to bolí a nemůže mu nijak pomoci. Třeba bych mu mohla něco ulovit! Zatím to bylo moc hodné, i když trochu upištěné stvoření.
Zastavili se a Sigy se jich zeptal, co chtějí naučit. Ciri radostí dupala na místě, protože chtěla umět všechno. Reonys své nadšení nedával najevo až tak okatě, ale v očích mu to jasně viděla. "Ano prosím! Něco nás nauč lovit, prosím. Asi něco malinkého, protože na tu vysokou je potřeba dospěláky. Nojo Sigy, jak vypadá vysoká?" Sedla si a dychtivě čekala, jak to zvíře bude vypadat. Měla v hlavě představu nějakého strááásně vysokého zvířete, asi jako strom, tlamu plnou zubů a nohy plné ostrých drápů! A bude z toho dobré masíčko, jako donesl tatínek s tou černou tetou. V duchu už se mlsně olizovala, ale navenek pečlivě poslouchala, co jim bude Sigy povídat.

Dělo se toho moc a moc. Všichni dospělí mluvili, ale naštěstí ne jeden přes druhého, takže to všechno mohla bezpečně sledovat. Tatínek měl radost z toho, že se maminka vrátila a hned se s ní přivítal. Z toho měla Ciri velkou radost, že ji tak hezky vítal, byl to pro ni důkaz, že se mají rádi, stejně tak, jak mají rádi ji a její sourozence. Příchod maminky a uklidňující slova dědečka navíc zcela uklidnily i Reonyse, takže si Ciri mohla vychutnat její polaskání v úplné pohodě.
Děda jim začal něco povídat, ale používal spoustu pro ni cizích slov, že se v jeho sdělení ztrácela. Co ale pochopila, bylo, že je pozval na lov! Na opravdový lov, nějaké vysoké! Jak asi vypadá vysoká? Nedokázala si představit, jak takové zvíře vypadá, ale muselo být strašně vysoké, když i děda ho tak nazval. Nebo to je prcek, který si myslí, že je vysoký, proto mu říkají vysoká. Nadšeně se však celá rozvlnila, protože na lov opravdu chtěla jít, i když by byla jako divák. "Ano, ano, ano," začala skandovat a poskakovat na místě. Nevšimla si, že maminka nesouhlasí se sděleními, viděla jen, jak řekla, že se na ni děda může s lovem spolehnout.
Očima ještě těkla ke strýčkovi, který se kdovíproč na mámu zaškaredil. A použil divné slovo. Divňous? Dnes se naučila tolik podivných slov, kterým dávala úplně jiné významy než měla. Podívala se zmateně na maminku, jako kdyby nemohla pochopit, jak mohla zapomenout strýčkovo jméno. "Maminko, to je přeci strýček Nemesis," řekla laskavě s nevinností v očích, jakou vlčata umí očima vyjádřit. Nedošlo jí, že se mezi dospělými odehrává nějaká slovní šarvátka, myslela si, že maminka, stejně jako ona sama, prostě jména někdy zapomíná.
Jejich další strýček, Sigy, ji zatím také pozdravil a korunoval ji na princeznu. no to lahodilo jejím uším. A nabídl jí a Reonysovi další zajímavou věc. Mohli jít lovit společně s ním. Ne jako diváci, ale sami se o to mohli pokusit. Sice by se ráda dívala, jak vypadá vysoké zvíře a jak se loví, ale tohle znělo o hoooooodně lákavěji. I jejímu bráškovi se to líbilo. Sigy je ještě jednou vyzval, že jestli chtějí, můžou jít s ním a pomalu se vydal od skupinky pryč. Stejně jako Reonys měla zapsáno za uši, že se musí zeptat, než odejde. "Mami, tati, nevadí, když půjdu se strýčkem Sigym? Nebojte, jás e pak za vámi vrátím a všééééécko vám povííím. Můžu, můžu, můžu?" Poskovala jim pod nohama, radostně pištěla a čekala byť jen na náznak dovolení. Možná, že jeden z rodičů pohnul trochu hlavou, možná packou nebo zavrtěl ocasem, ale ona si to převedla jako souhlas (v této chvíli by ji museli čapnout za kůži, aby to pochopila jako nesouhlas), oběma jim vlepila pusu a vystřelila za těma dvěma, aby jí náhodou neutekli a ona nezůstala sama. Bílého nově příchozího vlka (Parsifala), ani nepostřehla, jak se těšila na lov.

// Údolí

// Snad jsem obsáhla všechno. :D

Než se jí dostalo odpovědi na otázku, co přesně se strýček dozvěděl, zeptal se jich, jestli už někdy lovili. Maličko záviděla Reonysovi, že už má svůj úplně první lov za sebou, i když se jednalo o ryby, které mu nechutnaly. Ona zatím pozřela jen to, co jí někdo naservíroval před čumák. Proto svěsila ouška a tu potupnou informaci prozradila pouhým zavrtěním hlavy. Když se však bráška zmínil o tom, že by chtěl umět lovit myšky, stejně jako Nemesisova Karma, nadšeně poskočila a kývala hlavou. "Ano, ano, já taky!" dodala hlasitě, aby bylo jasno, že je na lovení úplně nejvcí připravená.
Poté se oba dozvěděli, co se za jejich domovem děje. To, že se jí do kožíšku opíraly silné poryvy vzduchu, to pocítila, nebylo to totiž nic příjemného. Ale nedokázala si představit, o jak moc silnější to venku může být. Přeci jen, neměla to s čím porovnávat ani z čeho čerpat. A že bouchnul nějaký kopec? Kopec může bouchat? A co to přesně znamená bouchat? Hlava jí z těch všech informací šla kolem, až nakrčila čumáček a chtěla to probrat s Reonysem. Jenže ten se začal chovat divně. Začal strašně panikařit, běhal z místa na místo, třeštil oči, no měla z něho strach. Tahle skutečnost jí nedocházela, sice byli její sourozenci pryč, ale určitě v pořádku, proč by to mělo být jinak? Ale Reonys to viděl zřejmě jinak, hrozně se o ně bál a nevěděl co dělat. Jsem špatná, když se o ně nebojím tak moc, jako on? Něco z jeho paniky se však přeneslo i na ni, takže když je strýček popohnal, že půjdou za dědou, který mohutně volal na celý les, tak už taky měla oči navrch hlavy a pociťovala nejistotu a strach. Utíkala za Reonysem, ale ucítila přes štiplavý smrad vůni, kterou milovala. Maminčinu. "Mamííí," vykřikla spěšně a utíkala se jí schovat pod nohy. Potřebovala cítit její lásku, její teplo, její vůni. To pak totiž bylo všechno v pořádku, když to všechno cítila. Měla na jazyku otázky, jestli je ošklivá, když se tolik nebojí o sourozence, ale to ji všechno přešlo, když cítila maminku. Ona totiž nepanikařila, zachovávala klid, tak ho mohla zachovat i Ciri. Až když promluvil cizí vlk vedle maminky, tak si ho všimla. Pohlédla na něj svýma zlatavýma očkama a už se dokázala i usmát. Představil se jim všem jako Sigy. "Já jsem Ciri," prohlásila důležitě a hlasitě, aby ji nepřeslechl a vydala se k němu, aby si ho mohla pořádně očichat. To, že se ještě před pár vteřinami bála o sourozence nebo že je děda volal? Tak to šlo stranou, teď se přeci seznamovala.

S našpisovanýma ušima poslouchala, jak se strýček dokázal spřátelit s ptákem. Jenže neměl žádný dar pro dramatičnost vyprávění, aby to znělo jako dobrý a hezký příběh. Jen v pár větách jim shrnul co se stalo, konec, tečka. Ciri zklamaně svěsila ouška, čekala... Co vlastně čekala? Nějaké dlouuhatáánskéé vyprávění, plné vlků a divných věcí. Třeba to jen strýček neumí přesně podat a nebo to bylo hrozně dávno. Jenže na takovou věc se nedá zapomenout ne? Nejlepší na tom všem bylo, že spolu dokázali mluvit. Bohužel nedostala odpověď na svoji otázku. Bude muset po tomto tajemství, jak si ochočit vlastní zvíře, pátrat dál. A hledat další vlky, kteří nějaké zvíře měli.
To už se Karma vrátila a něco Nemesisovi sdělila. Zbylí malí vlčkové se natěšeně naklonili, aby se zeptali na svoje pálivé otázky, ale to už od nich znovu odletěla. Bylo to trochu smutné, ale nejspíš to, co zjistila, bylo tak moc důležité, že to musela jít hned pošeptat i jejich dědečkovi. "Co se děje, co zjistila?" ptala se hned zvědavě. Nechápala, proč se na to nezeptal hned Reonys, na druhou stranu byla ráda, že má konečně taky nějaké otázky! A Viv to neslyší, chacha. Trochu ji mrzelo, že to neuslyší i maminka a Crowley, když ty zprávy donesl pták, ale těm to za zlé neměla. Přeci jen, ani neviděli strýčkovu Karmu a nevěděli, že umí mluvit. A jestli se dělo něco zlého, tak určitě byl ispolu a jsou v pohodě. Takže jediný, kdo na tom tratil, byla Viv. Snad sama neodešla z lesa! "Tátovi to snad řekne děda, viď," otočila se na brášku, ale hned zase upírala svá kukadla na Nemesise.

Nějak se jim ta rodinná idylka začala rozpadat. Vivianne se s nimi moc nebavila, což Ciri nechápala, protože se od starších vlků mohli dozvědět spoustu nových věcí. Jejich táta se vydal za ní, ale brzy se zase vrátil, protože asi moc nepochodil. Ciri si zapsala za uši, že hned jak se dozvědí od strýčka něco víc ohledně jeho ptačího společníka, tak si se sestřičkou udělají nějaký malý výlet. Ale samozřejmě, že by se zeptala nejprve táty, jestli mohou a kam by mohly jít. A vezmeme sebou i Reonyse a budeme velcí průzkumníci. Neuvědomovala si, že by jim mohlo něco hrozit venku mimo les. Ať od divného chvění země, déšť, který jim zmáchal kožíšky, ale zase odešel nebo od jiných vlků. Stále v ní byla ta naivní dušička malého vlčete. Zatím na to však měla právo.
Byla ráda, že se s ní děda mazlí, protože byla velice kontaktní a dotyk od členů rodiny vyžadovala. Strýček se k tomu moc neměl, ale to nevadilo. Měla spoustu času na to, aby na jeho náklonnosti zapracovala. Dědeček se někam vypravil, ale brzy se zase vrátil. Tatínek vypadal, že s ním chce rozebrat nějaké důležité věci, které by asi neměli slyšet. Ciri byla zvědavá, ale když viděla, jak se jejich táta tváří, tak se zase rychle stáhla. Vycítila, že teď by nebyla vítaná. Otočila se na sestřičku, jestli si taky nechce poslechnout něco o Karmě, ale ona tam najednou nebyla! Prostě se vypařila. No, no, no. To se dělá? Odejít a neříct mi to! No počkej, to ti vytmavím, až se vrátíš
Protočila oči nad tím, jak se její sestřička zachovala. Podívala se na Reonyse, jestli s tím nějak souhlasí nebo se mu to taky nelíbí, jako jí. Vypadal, že se mu to taky nezdá, ale nic na to neříkal. Tátovi se takové chování taky nelíbilo, zaslechla totiž jak si to brblal pod vousy. Jak nepřidělat tatínkovi starosti - říct mu, kam jdu. Důležitá informace do života. Reonys se zatím zeptal, kde se strýček seznámil s Karmou. Ciri se těšila, až se vrátí, aby se mohla na něco zeptat. Byla už dlouho potichu, ale neměla jiné otázky. Tedy, vlastně ji jedna napadla. "A myslíš, že bychom taky mohli mít nějaké zvířátko, které s námi bude mluvit?"

Ještě, než se dostala k dědečkovi, tak s jí tatínek pochválil její kamínek. Zjistila však, že bude mít větší radost, když se zaměří na kytičky, než na kamínky. Přesto se svého nálezu nechtěla vzdát. Musím si zapamatovat, kde je. Pokývala radostně na tatínkova slova o tom, že půjdou hledat kytičky. Mezitím, co se mazlila s dědou, který jí pomazlil nazpět, se představila i její sestřička. Byla však daleko od nich, jako kdyby měla strach nebo měla podobné úmysly, jako Crowley. Tedy odejít zkoumat svět sama. To by však Ciri nechtěla zažít a měla za to, že to tak mají všichni. Proto z toho byla maličko smutná, a tak mávla packou na sestřičku, aby se taky přišla pomazlit s dědou. Ten se jim ještě jednou představil, stejně jako strýček, který si potom začal povídat s krásně barevným ptáčkem. Ciri se na něho chtěla zeptat, jak řekl tatínek, aby se nebáli a ptali se, ale překvapilo jí, že se jí začala klepat země pod nohama. Udělala pár krůčků od dědečka a dívala se střídavě na oblohu a na zem. Zřejmě nebyla jediná, kdo si toho všiml, protože tatínek se taky zeptal, co to bylo. Dědeček je naštěstí všechny ubezpečil, že je jejich les v pořádku. Ciri si oddechla a poslouchala, na co se ptá její bráška. Zdálo se, že ho taky zaujal ptáček, takže našpicovala ouška a pozorně poslouchala. Přišlo jí však, že byl strýček trochu zakřiknutý, tak ho taky chtěla potěšit svojí přítomností. Zvedla se od dědečka, otřela se mu o nohy a doběhla ke strýčkovi. Jemu se na čumák hned nepověsila, necítila to jako vhodné chování. Chvilku na něho koukala a pak se mu otřela přátelsky o nohu a sedla si velice blízko. To aby jí neušlo ani slovíčko o tom ptáčkovi. Očiska měla obrovská a vytřeštěná, ušiska našpicovaná a byla nesmírně potichu.

Ciri nadšeně poslouchala, co vlastně ten sníh je. Měla pocit, že si to dokáže představit, ale stejně se těšila, až to uvidí na vlastní oči. A kam pak ten sníh zmizí, říkala si v hlavě, když tatínek ukazoval, jak mají natáhnout pacinky, aby vločky zachytili. Poté se jejich konverzace přemístila zase na toho zvláštního vlka, pana Života. Pořád nevěděla, jak si tohoto zvláštního vlka, o kterém tatínek mluvil s takovou úctou, představit. Ale pokud sek němu vydají jako rodina, tak to určitě brzy zjistí. Nadšeně přikyvovala, stejně jako její bratříček a rozverně do něho drcla. Tatínek se na ni otočil ještě s otázkou, co to našla. Usmála se a na chviličku se zastavila, aby kamínek před něho položila a nemusela šišlat. "Kamínek pro paní Smrt. Má je ráda," řekla naprosto samozřejmě. Jak se mohl ptát na takovou jasnou věc, když jim o tom před chvilkou povídal? Nejspíš toho měl v hlavě moc a zapomněl na to.
Znovu kamínek vzala, zatím nevěděla, že to není ten správný kamínek, který má sbírat a vydala se za tatínkem, který prohlásil, že ví, kam má jít. Zmateně se podívala na Reonyse, jestli tomu nějak rozumí, ale vypadal, že je stejně zmatený jako byla ona sama. Asi jak je táta veliký, tak toho vidí víc než my. Nakonec i ona sama viděla dva vlky, kteří se přibližovali, jak k nim pomalu šli. Začala se mírně ošívat, protože cítila nervozitu z tatínka i z bratříčka. Sestřička vypadala naprosto v pohodě. jejich tatínek pozdravil a poté řekl pár vět, říkal je však velmi pomalu a vůbec ne tak laskavě a radostně, jako mluvil s nimi. Tomu však nevěnovala pozornost a dívala se pozorně na svého dědečka a strýčka. Začínalo jí být divné, že jsou všichni podobné barvy a ona má barvu úplně, ale úplně jinou. Na jejím těle, tedy tam kam viděla, nebylo mnoho černé nebo šedé. Tedy pokud jste nepočítali černou špičku ocásku. Jsem vůbec jejich? To bylo velká otázka, tu však mohla položit až později, nechtěla se před dědou a strejdou ztrapnit. Ze strýčka Nemesise šel trochu strach, měl barevné drápky a stejná barva mu tryskala z očí, jako paprsky. Ale proč z něho měla malá Criri strach? Vypadal totiž že z nich nemá radost. Kdežto děda měl na tváři vřelejší úsměv a i jeho tělo bylo takové hezčí. Nejspíš to u strýčka dělají ty paprsky. Dědeček měl po těle různé klikyháky, stejně jako tatínek, i když byly každé jiné. A ty dědečkovi byly po celém těle. No zkrátka byl zvláštní, ale celkově vzato, bylo vidět, že jsou příbuzní, protože všichni měli na kožiších ornamenty. Jestlipak je tam mám taky?
Byli vybídnuti, aby se představili, čehož se jako první ujal Reonys. Jenže jeho bylo takové vyzrálé a dospělé. Na úrovni. Jenže to se Ciri moc nechtělo, ona měla skotačící náladu a už se držela dost dlouho. Položila kamínek na zem a zadívala se do očí nejprve strýčkovi a poté dědečkovi. "Já jsem Ciri," pronesla důležitě a důstojně. Poté se zašklebila a poskočila na místě. "Ahoj," řekla rozverně a rozběhla se k dědečkovi. Vyskočila mu k čumáku a oblízla mu ho. Poté se mu zachumlala do srsti na hrudi, tam kam dosáhla a s úsměvem se mu posadila k nohám. Potřebovala si očichat, jestli je cítit stejně jako táta nebo aspoň podobně. Vůbec ji nenapadlo, že by to mohlo být bráno jako urážka nebo nezdvořilost. Měla prostě radost, že ho vidí.

// Medvědí řeka

Viv ani moc nerozházelo, že neznala odpověď na otázku, co jsou to roční období. Jenže to Ciri už moc nevnímala, protože momentálně to byla ona, kdo byl smutný a kdo potřeboval utěšit. Ani si nějak moc neuvědomila, že přišli zpátky do lesa, který byl jejím domovem. Mohla klidně začichat a poznat vůni, která se lesem vinula. Pokud by byla pozornější, tak by cítila i podivnou štiplavou vůni, kterou ještě nikdy necítila a hned by měla další věc, kterou by ji mohl tatínek naučit. Jenže její maličká hlavička ještě takhle dopředu nemyslela. Pro ni bylo nejdůležitější její momentální pohodlí a nálada. Ta se jí zlepšila poté, co se s ní táta začal mazlit. Konejšil ji a přesvědčoval, že to nemyslel zle, ani nečekal, že by věděla se sestřičkou odpovědi. Ciri se však naučila jinou věc. Když začne natahovat, táta se jí věnuje o dost víc! Nechtěla však vypadat jako nějaký ufňukánek, ale tuhle malou taktiku by někdy mohla využít, když bude potřeba.
Ještě se moc nesoustředila na slova o rybách, ale když táta mluvil o tom, že jim řekne, co jsou ta roční období, našpicovala ouška. Ještě stihla dát tatínkovi oblíznutí na čumák a pokývala hlavinkou. Očička měla ještě trošičku od slziček, ale na tvářičce už měla úsměv. Takže jsme jarní vlčátka. Ale kytičky si nepamatuju, doufám, že je po té zimě uvidím. Teď je to tu krásné, zelené a občas trochu horké, ale tatínek to moc rád nemá. Takže to je léto. Za chvilku uvidím různé barvičky na lístečkách, ale zase bude spoustu mokra, protože bude pršet. Potom přijde zima a tam je všude sníh a v něm se dají dělat hlouposti. Všechno si to zapisovala za uši, i když tak polovině slovům nedokázala přiřadit žádný význam. Zkrátka nevěděla, co by si pod nějakými slovy měla představit. Třeba pršet, eňo ňuňo, měsíc... Co ji však zaujalo a na to se prostě musela zeptat. "Co je to sníh, který bude tady, tady a tady," zeptala se a při každém slůvku tady ukazovala pacičkou okolo sebe. Když všude, tak všude. A jestli se dá dělat hlouposti ve sněhu, tak to muselo být něco neskutečně dobrého.
Přidala se ke skandování svého bratříčka ohledně maminky. "Ano, ano, máme. Úplně nejlepší." Už se zubila na celé kolo a čekala, jestli se k nim přidá i sestřička. Poté tatínek odpovídal na Reonysovi otázky, tak znovu pozorně poslouchala. Sice by si raději hrála, ale to by se nic nedozvěděla. Doufala však, že si budou brzy hrát. Znovu slyšela o nějakém panu Životu a paní Smrti. Věděla, že se o nich mluvilo už u řeky, ale tam tomu nevěnovala moc pozornosti. Pochopila však, že má hledat a schovávat kamínky a kytičky. Vzala cestou první kámen, který našla a plánovala ho ukázat tatínkovi, jestli má sbírat takové kamínky. I sestřička pronesla dobrou otázku a Ciri byla celá šťastná, že taky bude tak velká a silná jako táta a máma. A když tak mi pan Život pomůže. "Najfeme," zahuhlala natěšeně, protože se na dědečka opravdu těšila. Vesele si vykračovala a zapomněla se zeptat táty na ten kámen, který nesla v tlamičce. Stále ho však nepustila.

Odpověď na otázku, jak se jmenuje tatínek tak trochu nedostala. Hlavně nesmím ukázat, že to nevím, to by byl tatínek smutný. Teď musím mít ouška našpicovaná, abych to slyšela a opravdu si to zapamatovala. Proto na sobě nedala znát, že nějakou odpověď nevěděla a vesele mávala oháňkou, když dostávali pochvalu. Poté přišlo další kolo otázek. Reonys dostal otázku na to, jaké zvířátko s maminkou ulovili. Rybiška, odpověděla si s úsměvem v duchu. Vzpomněla si totiž, jak ji taky s Viv baštily a pak jak si se zbytky hrály. No jo, pořád je tam zahrabaná a Reonys ji má najít! Jenže k hledání se nedostali, protože tatínek směřoval otázku i na ně. Ciri chtěla odpovědět, ale zarazila se při nadechnutí. Zmateně se podívala na sourozence a pak na tatínka. Ocásek se jí přestal kmitat, jak jí docházelo, že odpověď nezná. Očička se ji zalila slzami a začala natahovat. "Nevím co to je," vykvikla zničeně. Jak málo stačí, aby se z radosti stal pláč. Vypadala naprosto zdrchaně, jako hromádka neštěstí. Zklamala tatínka, už není jedna z nejchytřejších. A co je hlavní, prohrála. Mohlo ji hřát na dušičce, že na tom byla sestřička stejně, protože ta otázka byla na obě dvě, ale to byla naprosto chabá útěcha. Podívala se nazlobeně na nebe, jako by za její nevědomost mohlo. Nedošlo jí, že s nimi nikdo o ročních obdobích nemluvil.
Tatínek se mezitím rozhodl, že se vrátí do lesa. Šel pomalu, aby mu stačili. Ciri se držela za jeho postavou a ploužila se snad nejvíc ze všech. Ne snad, že by byla tolik unavená, ale protože byla pořád smutná z toho, že neznala odpověď. Pak se však jejich táta začal zajímat o úplně něco jiného. Pokud to chtěla slyšet, tak musela přidat do kroku, což také udělala. Zaslechla však jen konec otázky, ale zdálo se, že to bylo to nejdůležitější. Jednalo se o nějakého pana vlka Života. Reonys byl už s něčím trochu obeznámen, asi si s ním maminka o něm už povídala. A dokonce ještě o nějakém vlkovi jménem Smrt. Při zmínce toho jména se Ciri zachvěla, ačkoliv byla teplota venku příjemná. Ale to jméno bylo divné, chladné a odtažité. Znovu také uslyšela něco o magiích. Musím si to všechno zapamatovat a všechno se naučit, abych byla nejchytřejší. Našpulila na chvilku pusinku, jak se rozhodla, že bude moc a moc poslouchat a moc a moc se to všechno učit a už poslouchala tatínka. To, že byla docela dlouho potichu bylo zvláštní, ale chápala důležitost pronášených slov, takže se držela. I když by moc ráda něco brebentila. Ale na to určitě bude mít ještě spoustu příležitostí.

// Asgaar

// Po domluvě přeskakuji

Vypadalo to na dobrou a zajímavou hru. Reonys se otočil a nedíval se, kam kostřičky zahrabávají. Ciri se rozběhla na druhou stranu od Viv, aby to jejich bráška měl co nejtěžší. Našla krásné místo na schování, pod hromadou kamenů. Jenže jí nedošlo, že ty kameny bude muset odstranit. Zkusila do nich zatlačit packami, ale její malé tělíčko na to ještě nestačilo. Zkřivila tvářičku, jak se jí nelíbilo, že to nejde a rozběhla se hledat nové místo. O kousek vedle byla půda měkčí, tak se jí hned spravila nálada. Párkrát hrábla do země a vytvořila mělký důlek, do kterého schovala svoji půlku kostry. Nahrnula hlínu zpátky a udupala ji, aby to vypadalo jako předtím. Zachichotala se a vyběhla zpátky za bráškou, aby neviděl, kde stála. To by pak našel strašně rychle totiž.
Jenže než k němu doběhla, aby mu řekla, že může jít hledat, tak na ně zavolal táta. Zněl jinak, než předtím, i když se tvářil stejně vesele. Ciri ale byla velice citlivá na tón hlasu, jenže nedokázala rozklíčovat, co přesně jejich tatínka trápí. bylo jí to líto, ale když se tvářil vesele, tak se tak tvářila taky, aby měl větší radost, že oni mají radost. Pozorně poslouchala, jakou hru si to pro ně vymyslel. A byla to vážně dobrá hra. Ciri chtěla začít poskakovat radostí, ale ani jeden ze sourozenců neskákal, tak tedy taky seděla, ale její ocásek kmital ze strany na stranu. Táta jim zatím dal otázky. Vivianne dostala otázku ohledně jmen jejich rodičů. Lucy, to je maminka. Ale tatínek? On to říkal, bylo to hezké a zvláštní jméno. Byla ráda, že tuhle otázku nedostala ona, protože by byla v háji a tátu zklamala. Ale hlavně by prohrála! Proto našpicovala ouška, aby slyšela odpověď.
Poté dostala otázku ona. Pokývala hlavou a zavřela očka. Jméno lesa znala, ale bylo strašně těžké ho vyslovit. Zhluboka se nadechla. "Ašgaar," řekla, ale něco se jí na tom nelíbilo. Zamračila se a promluvila znovu. "Asgaar," pronesla a málem si zamotala jazyk. Byla ale pyšná na to, že to zvládla správně. Reonys měl otázku nejjednodušší. Společně s ním odpověděla, ale mluvila v hlavě, aby ho nerušila. A samozřejmě neřekla svoje jméno, ale jeho. Vivianne, Reonys a Crowley. To bylo jednoduché. Mávala ocáskem a čekala, jaké další otázky jim táta položí.

Ještě, než se pustili do nové hry, zavolal si je táta k sobě. Tvářil se děsně důležitě, takže Ciri našpicovala ouška a pozorně hleděla na jeho tlamu, aby jí ani slovíčko neuniklo. Mluvil o rodině a jak je v životě vlků důležitá. To už stačila pochopit i ona, ale i tak bylo dobré to slyšet od táty. Tatínek nejprve ukázal na sebe a maminku, kterou pojmenoval ještě jiným jménem, než maminka. Ciri pokývala hlavou, že je přeci jasné, že kdyby ji něco trápilo, tak půjde za nimi nebo sourozenci! O ničem jiném ani neuvažovala. Jejich tatínek to však zmínil tolikrát, že bylo jasné, že mu hodně záleží na tom, aby to pochopili. Usmála se proto, že to chápe a chtěla si jít hrát, táta se však jen odmlčel. Zůstala proto na místě a poslouchala dál. Ráda ho poslouchala, takže jí nevadilo zůstat o něco déle.
Tatínek začal popisovat další členy jejich veliké rodiny. Ciri slyšela, jak si jejich jména sestřička přeříkává, ale ona nechtěla ani pípnout. Děda Arcacus, nebo tak nějak. Děda Saviror a babička Elisa. Aspoň, že babička má jednoduché jméno. Věděla, že jejich jména určitě ještě několikrát uslyší a bude mít příležitost si je natrénovat. Tatínek zmínil ještě nějaké strýčky a tetičky, ale těmto pojmům nedovedla Ciri přiřadit žádný tvar, tak to nechala být. Jako věděla, že to budou vlci, ale když nebyli důležití pro tátu, tak zatím ani pro ni.
Jejich tatínek s maminkou ještě povídali něco o nějakých magiích, ale vypadalo to, že to je spíš pro ouška jejich brášky. Mezitím ji Vivianne odpověděla na její otázku, která se týkala jejich druhého brášky. "To nevadí. Zažijeme taky dobrodrůžo," řekla vesele, aby Viv potěšila.
Rodiče si začali spolu povídat a ona vymyslela hru se zbytkem ryby. Oba se její hry chytili. Vivianne sebrala kostru, kterou na ně Ciri hodila a chtěla aby ji chytila. Ciri se za ní rozběhla, přeci jen už měla nožičky jistější a Reonys se rozběhl za ní. Vypadalo to komicky, jak tak za sebou cupitali. Najednou se Vivianne zastavila a smutně se dívala. Ciri se zastavila a bála se, co se stalo. Sestřička za ní přišla a kostru nesla rozbitou. Jeden kousek dala před Ciri a druhý si nechala, už se však netvářila smutně. Ciri ji oblízla tvář a vzala do tlamičky svůj kousek. Nadšeně pokývala hlavou, pak ji však napadlo, že by mohly přibrat i Reonyse. Tak ho zase položila a začala mluvit. "A co když, co když, co když," mluvila tak rychle, až se zasekla, ale brzy pokračovala, "my schováme a Reo bude hledat," dokončila pisklavě a už se chystala vyběhnout zahrabat svůj kousek. Pak se však podívala na brášku. "Nešmíš koukat, " trochu zašišlala, ale nevadilo jí to. Byla totiž zapálená do hry.

Když se snažila rozveselit sestřičku, což se jí povedlo jen krapítek, dozvěděla se, že by Viv ráda podnikla nějakou hru nebo cestu za dobrodružstvím. Ciri nadšeně začala bubnovat ocáskem do země. Ano, ano. Hrát a jít na dalekou cestu. Sice pro ni daleké cesta znamenalo přejít třeba jednu louku, ale co. Byla to daleká cesta? Byla. Než však něco stačily podniknout nebo jen se zvednout, už u nich byl jejich bratříček a vecpal se mezi ně. Ciri se zachichotala, protože nechápala, jak se mezi ně dokázal vejít, když byl o tolik větší něž ony. Nějak se mu to ale povedlo a ještě je podaroval oblíznutím. Otočila se k nim jejich maminka, tedy spíše na Vivianne a zeptala se jí, jestli nechce jít náhodou spát. Znovu se ozval smích s tlamičky malé slečny, protože se maminka ptala na úplnou hloupost. I ona totiž překypovala energií, ale držela, aby potěšila sestřičku. I když, teď už to bylo trochu bezpředmětný, protože obě chtěly totéž a to dobrodružství.
Jenže než se na nějaké mohli všichni vypravit, maminka si začala povídat s tatínkem. Ciri tak nějak vycítila nebo možná z pohledu maminky pochopila, že to je důležité a teď se k nim nesmí přiblížit, aby je nerušila. Tak se podívala na brášku a sestřičku a snažila se vymyslet, co by mohli zatím podniknout. "Kde je Crowley?" začala se zmateně rozhlížet, jako kdyby ji až teď došlo, že jejich bráška tu není s nimi. Ani se nezadrhla, což bylo něco, vzhledem k tomu, že toho moc nenamluvila. Snažila se však poslouchat a odezírat, jak se mluví, aby toho v budoucnu mohla povídat co nejvíc. Zvedla se, oblízla oba sourozence a došla pro kostru rybičky, kterou předtím snědla. Zkoušela rozkousat i ty malé věcičky v ní, ale moc se to nedalo a píchalo jí to do tlamičky. Na hru by to ale mohlo být dobré. Popadla ji do tlamičky a nemotorně (protože se jí to motalo pod nohy) se rozběhla k sourozencům. Pak natočila hlavičku a snažila se zbytek ryby hodit jednomu z nich na hlavu. S pisklavým smíchem se otočila a rozběhla se ke břehu, kde položila přední packy a břicho na zem a zadek zvedla nahoru. Doufala, že tohle je to, co by mohla Viv považovat za hru. Chtěla jí udělat radost a navíc se začínala taky nudit.

Její bratříček ji na cestu za maminkou ještě stihl obliznout nos. Ciri se usmála a už byla u maminky. Ta před Ciri uhýbala ocáskem a vybízela ji tím k větší aktivitě. Malou slečnu to velice bavilo, i když se divila proč se k ní sestřička nepřipojila. Podívala se na ni a všimla si, že něco baští. Maminka vlastně mluvila o nějakém jídle. Jak tomu říkala... Libiška? Přestala se svou zábavou a vydala se k zajímavé věci, která byla tedy také jídlo. Vivianne už kousala svoji rybku a druhou přisunula k ní. Malá vlčí slečna nedůvěřivě šťouchla packou do mrtvolky. Poté k ní přičichla, jestli voní stejně jako maso, co jim donesl tatínek. Vonělo to docela, ale docela jinak, ale když Ciri viděla, že se tím její sestřička cpe, tak to musela ochutnat taky. Ukousla si malý kousek, pro případ, aby toho neměla plnou tlamu, kdyby jí to nechutnalo. A ono to bylo dobré! Nevěděla k čemu to přirovnat, ale naprosto ji ta chuť pohltila. Napodruhé se nebála ukousnout si víc a pak ještě víc.
Zatímco se prala s rybou, maminka povídala něco o magiích a Reonys ji odpovídal tak hezky. Ciri se mu chtěla vyrovnat a taky tak hezky mluvit. Dožvýkala poslední kousíčky ryby a přišla se podívat, co maminka vyprávěla jejímu bratříčkovi. Stejně to moc nechápala, tak šla za Vivianne, která vypadala trochu smutně. A to Ciri neviděla ráda. "Copak... Se děje. " složila svoji první větu s námahou. Ale složila ji! Přilehla si k sestřičce a položila ji hlavu na záda. Sice byla maličko vykloubená, protože nebyla žádný obřík, takže záda Viv měla ve stejné úrovni jako hlavu, možná o kousek níž. Jenže ona se ráda otírala o své členy rodiny, takže tím chtěla svoji sestřičku povzbudit. Ani si však nevšimla, že nejsou všichni. Crowley chyběl.

// Asgaar

Tatínek jim prorážel cestu vysokými zelenými stromky, které se daly ohnout lépe, než stromy vysoké. Což bylo dobře, protože Ciri byla oproti některým ještě maličká a mohla by se jednoduše ztratit. Naštěstí tatínek začal i mluvit, takže si držel celou její pozornost. "Asss-gggar," snažila se Ciri napodobit těžké slovo. Chápala, že to je domov, tam byla jeskyně, kde se narodila a vysoké stromy, které jim ukazovala už maminka. Byla ale na sebe trochu naštvaná, že jí nešlo tak dobře mluvit, jako její sestřičce nebo jako tatínkovi. Tolik by toho chtěla povídat, ale slovíčka se jí nedařila na jazyku formulovat. Chce to čas. "Aaaasgaaar, Assgarrr, Asgaar!" vykřikla po několika pokusech a pyšně vypjala svoji maličkou hruď. Zvládla to! Jenže táta se jich už ptal na něco jiného. Viv zopakovala slovo, na které se táta ptal. Jenže Ciri přišlo, že na tohle se přesně neptal. Svoje jméno? Jako moje jméno? Jméno sestřičky? Nechtěla tátu zklamat, proto se zastavila a začala ukazovat tlapičkou. "Ciri," řekla a ukázala na sebe, "Vivi," ukázala na sestřičku, "a tátá," vyštěkla nadšeně a pověsila se mu na nohu. Jenže on šel dál, tak tam dlouho viset nevydržela.
Jejich táta se však rozhodl, že jim hlavičky zaplní spoustou informací. Ciri už to maličko unavovalo, ale milovala, když mluvil, takže ho sice poslouchala, ale moc nevnímala. S podivem se dívala na svou sestřičku, která šla oblíznout strom. Začala se jí smát, když pak šla s vyplazeným jazykem, protože jí strom nechutnal. Znovu zaslechla, jak tatínek mluví o stromech, větru, listech, jehličkách, Asgaaru a kdovíčem ještě. Ciri tedy běžela k vysokému stromu, který už byl jedním z posledních z lesa, aby tatínkovi ukázala, že ho stoprocentně vnímala. "Strrrom," řekla pyšně. Maličko u písmenka R chrčela, ale to mohlo být tím, že se ještě pořádně nerozpovídala. Stromy už opustili a blížili se k dlouhému pásu vody. Ciri zvedla ouška, když slyšela o máme. A pochopila, že u řeky znamená u vody. Zadívala se na proudící vodu a zapamatovala si - řeka. "Máma, máma, máma," brebentila vesele a protáhla krok, což v jejím případě vypadalo dost komicky. Hned se pověsila mamince na kůži pod krkem, snažila se svým maličkým jazýčkem dosáhnout na její tlamu, aby jí dala najevo, jak ráda ji vidí. Teprve potom si všimla Reonyse, kterého taky dlouho neviděla. "Reonysi," vykřikla (celkově byla taková trochu ukřičená) a skočila mu k druhému boku, než její sestřička. Bylo to těžké, protože byl zaparkovaný pod tátou, ale i tak se mu otřela o bok. Vivianne se zase přitiskla k mamce a Ciri byla rozpolcená, protože nevěděla, ke komu se chce přitulit dřív. Nakonec zvolila maminku, protože jí delší dobu neviděla. Nesedla si však k jejím nohám, ale začala jí lovit oháňku, což byla veliká zábava.