Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Strýček podotkl, že není moc dobrý v ovládání vody. Nakrčila čumáček, protože podle toho co viděla to nebyla vůbec pravda. Vždyť řekl vodě, aby odešla nahoru, co by s tím chtěl umět víc? Asi jsem měla dávat víc pozor, když si o tom u řeky povídali. Ale když mě to tenkrát moc nezajímalo. Za to teď by si o magiích povídala možná ještě raději, než zkoumala kytičky. "A jaký všechny ještě existují? Vím, že se o tom maminka zmiňovala, ale nějak jsem tehdy nedávala pozor," přiznala nevinně a jezdila packou po zemi, jako kdyby se styděla. Což byla pravda. Sigy jim ještě prozradil, že je bude mít jejich druhý děda moc rád. I když o nich zatím nevěděl. Nějak si to neuměla představit, copak o nich neroznesli novinky do celého světa? Nebyli středobodem, o kterém se musí vědět hned v prvních větách konverzace?
No nechala to být, protože to vypadalo na nějakou akci. Jenže Sigy vypadal, že se brzy zhroutí pod váhou vlastního těla. "Strýčku, strýčku jsi v pořádku?" Ihned k němu přiskočila a ujišťovala se, že je všechno v pořádku. Sigy se pomalu začal ploužit k prvnímu záhonku, aby jim udělal první učící lekci. Ciri se podívala na Reonyse, jestli si všiml, jak se strýček zapotácel. Asi si toho všiml, ale byl natolik slušný, že o tom pomlčel. Měla to snad udělat taky? Byly věci, o kterých se mlčelo? Pak začala poslouchat strýčka a byla z jeho vět úplně mimo. Měla podobné otázky jako Reonys a zároveň se jako on dívala na jitrocel, který jim Sigy ukazoval. "A jitrocel je i v zimě? Nebo se nám nesmí v zimě nic stát, protože bychom se pomocí bylinek nevyléčili?" zeptala se a stále si prohlížela bylinku, aby si ji pořádně zapamatovala.

// Midiam přes Kaskády

Přešli krajem docela v rychlosti, takže se ani pořádně nestihla rozhlédnout kolem. Kdybych se opozdila, tak jsem v háji. Nevím kudy bych měla jít, kam se vrátit, jak najít maminku a tatínka. Docházelo jí, že jsou teď odkázaní na Sigyho. Přeci jen, byli ještě dost malí na to, aby si tu trajdali sami. Proto nezůstávala pozadu, i když ji pacičky začínaly maličko bolet. Zastavili se u vody, takže čekala, že se strýček chce napít. Byl to vlastně docela dobrý nápad, takže se sklonila k hladině, aby se mohla napít. Jenže málem do tý vody žuchla, jak nemohla uvěřit svým očím. Voda se začala zvedat, až jim umožnila projít dovnitř. Ciri procházela s otevřenou tlamkou a bylo vidět, že i Reonyse to překvapilo. Šel první, z čehož měla radost, protože tady by se necítila bezpečně, kdyby měla jít jako dáma předním.
Když byli dostatečně daleko, tak se otočila a voda byla zase na svém místě. Nechápala to, ale tlamičku už zavřela. Němě přikývla, že to byla fááákt husťácký, ale nahlas to neřekla. Došla jí slova a stále si přehrávala, jak se voda zvedla a zase klesla. To byla ta magie? "To byla magie?" zeptala se nakonec hlasitě, protože to ji dost zaujalo. Možná víc, než čarování kytiček ze země. Sigy jim ještě pověděl, jak se jmenuje jeho partnerka. Zarazilo jí, že o ní mluvil v minulém čase, ale pak dodal, že někde žije. Naklonila hlavu na jednu stranu a hned na druhou, protože nevěděla jak si to tedy má poskládat. Pak se jí ovšem dostalo odpovědi na otázku, jak poznají jeho vlčata a hodila za hlavu časové údaje. Věděla, že tohle jméno si zapamatuje, protože ho skoro ani nevyslovila v hlavě. "Zlatohnědé," řekla polohlasně, protože mít zlatý kožíšek, to muselo být taky něco dobrýho.
Sigy mluvil dál o jejich druhém dědečkovi a Reonys to zakončil otázkou. Ale Ciri už chtěla něco dělat. Ne, že by mluvení o rodině bylo nudné (dobře, trošku to začínala být nuda), ale přišli sem, aby se něčemu naučili. Tak s tím chtěla začít, dokud ještě plně vnímá, protože bylo dost možné, že ji brzy přemůže spánek. Když se k tomu ani jeden neměl (Sigy nezačínal a Reo mlčel a čekal), musela to vzít do vlastních tlapek. "A čím přesně začneme?" zeptala se zvědavě a očima plnýma nedočkavosti koukla na strýčka, pak na brášku a pak zase na strýčka.

// Asgaar

Nějak pořád nechápala proč už není les jejich domovem. Teda jo, chápala, že to řekli maminka a tatínek, takže to byla nejsvětější pravda a jinak to prostě být nemohlo. Ale proč oni se tak rozhodli, to nechápala. Doufala, že jí to jednou někdo vysvětlí, protože vědět, že jí něco důležitého zatajují, tak to bylo strašný. Věděla, že o světě neví ani třetinu, jenže tahle VĚC byla taková, že se jí dotýkala a ani jí nikdo nevysvětlil.
Jenže přemýšlení o téhle VĚCi jí přinášelo chmury a to se Ciri nelíbilo. Ne, raději se dívala kolem sebe a poslouchala o jejich velké rodině, i když popravdě jen na půl ucha. Říkala si, že stejně si nebude polovinu těch jmen pamatovat. Ale jména strýčkových dětí, ty si zapamatovat chtěla. Heather a Flynn. Reonys vypadal, že si všechna jména a všechny údaje pamatuje daleko lépe než ona. Asi budu navždycky cestovat jen s Reonysem. On to bude všechno vědět a já to budu všechno říkat. Budeme se skvěle doplňovat. Sigy se jich zeptal, jestli chtějí ještě něco vědět. Bráška se zeptal na to, kde má Sigy svoji milou a jestli má děda nějakou smečku, kam bychom ho mohli jít navštívit. Ciri zase zajímala ještě jedna věc. "A jak jsou tvoje děti velký? Jako my nebo už jako ty? A jak vypadají, abychom je snadno poznali a mohli se k nim hnedka hlásit," dodala na vysvětlenou, kdyby to snad nebylo jasný.

// Útočiště přes Kaskády

Její hlavinka se pořád snažila přijmou fakt, že už tohle nebude jejich les, kde budou bydlet. Můžou sem ale chodit na návštěvu, teda aspoň v tom doufala. Nechápala, co se stalo tak hrozného, že maminka i tatínek chtěli odejít. Měla ale radost, že jí nechtějí utéct nadobro, společně s Reonysem. Měla k nim mnohem blíž, než kdy předtím. Zároveň doufala, že se k jejich novému dobrodružství přidá i Crowley a Viv. Nechtěla, aby se rodina roztrhala ještě víc, než teď byla.
Maminka si je přitulila oba blíže a celé je opusinkovala. Ciri se jí snažila nějaké oplácet, více se však nechávala mazlit. Nevěděla, kdy se totiž zase s maminkou uvidí. "Budeme hodní," zavolala na ni, stejně jako Reonys, když se rozběhla zpět do lesa. Tatínek se na ně ještě snažil přenést pozitivní náladu z toho, že si budou hledat vlastní domov, nový úkryt a budou na tom pracovat spolu. Znělo to fajn, ale taky to trochu zavánělo prací. No, ale ještě to bylo daleko, takže to třeba nebude taková pohroma. Když se však zeptala, jestli se ještě může jít rozloučit, tak se to tátovi moc nezdálo. Natočila hlavičku na stranu, ale nakonec tatínek svolil, že se můžou rozloučit. Zamávala oháňkou a chtěla zavolat, že je má moc ráda, ale to už byl i tatínek pryč.
Podívala se na brášku a strejdu Sigyho, který jim nabídl, že můžou vyrazit na ty bylinky. To nám určitě pomůže. Aspoň nebudeme myslet na smutný věci. Přikývla a vydala se pomalu za nimi. Snažila se těšit, i se maličko těšila, ale pořád musela myslet na to, jak se smutně tvářili oba rodiče. Nakonec to v sobě potlačila, aby nebylo vidět, že se tím zabývá a začala se tvářit úplně vesele. "Nám ještě táta představil nějakou tetičku Gee, ale viděla jsem ji jen kratičkou dobu a asi nebyla přímo z rodiny příbuzná. No jo, taky máš nějaké děti?" Zopakovala otázku po bráškovi a dívala se, kam to mají namířeno.

// Midiam přes Asgaar

Jako první uviděla maminku, která se k nim nesla svojí krásnou ladnou chůzí. Jednou bych chtěla být jako ona. Pohybovat se tak lehce. Zahanbeně si vzpomněla na svůj karambol u lovu, ale to už na ně maminka mluvila a vítala se s nimi. Nechala si dát pusinku a hned, stejně jako bráška, ji oplatila. Nasávala maminčinu vůni a vrtěla urputně hlavou, že oni rozhodně nezlobili. Chtěla se ihned začít chlubit, ale maminka musela něco vyřešit se Sigym, takže se otočila na tátu a ocásek se jí rozkmital jako na klíček. Tatínek je také přivítal a pozoroval je. Moc se k pusinkování neměl, tak se rozběhla, že mu jednu pusinku sama vlepí, ale on na ni začal mluvit, tak se zastavila a pozorně poslouchala. Při každém dalším slově se dmula pýchou, až byla málem nafouknutá jako balón. Sice si myslela, že na nějakého vlka je ještě hodně brzo, co by s ním taky dělala, ale i tak nechtěla tátu zklamat. Po jeho proslovu k ní, ještě než se otočil na Reonyse mu přeci jen tu pusinku dala. Poslouchala, jak chválí i jejího bratříčka a byla na něho taky náležitě pyšná, protože všechno, co táta pronesl byla pravda. Nakonec se jim dostalo ještě pohlazení po hlavě, takže Ciri slastně zavřela oči. Takové mazlení si totiž dala líbit, potřebovala mít neustálý kontakt s rodinou.
Jenže pak se ta idylka rozpadla. Úplně a napadrť. Začalo to tím, že je táta oslovil děti, což znělo důležitě. A pak to přišlo. Jít pryč? Z jeskyně, kterou jsem dlouho neviděla? Z lesa, který jsem skoro neprošla? Od dědy a strýčků a tetiček aaaaa tak? Její malá hlavička byla úplně zamotaná. Vyhledala bratrův pohled, který prozrazoval stejný zmatek a neklid jako její vlastní. Jen strýček Sigy to bral v pohodě, ale to mohlo být tím, že bydlel jinde. "Jo přesně, ještě jsme to tu všechno neprozkoumali." protáhla ufňukaně, což se moc nehodilo pro ta slova chvály, které slyšela před chvílí, ale zoufalá doba... Pokývala hlavou na Reonysovu otázku, jestli půjdou i jejich dva sourozenci. Protože to by ji taky zajímalo. Pomalu totiž nevěděla, jak vlastně Crowley vypadá. Ale představa, že by byla bez maminky a tatínka? No to ji vhánělo slzy do očí. "Já chci jít tam, kde jste vy," řekla potichu. Líbilo se jí v lese, ale taky z důvodu, že tam byli rodiče a sourozenci. Jenže kdyby tu zůstala bez nich? Ne, to prostě ne. "Aspoň poznáme víc světa," dodala ještě potišeji, takže ji možná nikdo ani neslyšel. Radost z lovu byla nenávratně pryč. Strýček se jim snažil zvednout náladu, když říkal, že by je vzal ještě na poznávání bylinek. Vděčně se na něho podívala, ale otočila se ještě podezíravě na rodiče. "A když půjdeme se Sigym, tak se pro nás vrátíte, že jo?" Abyste nám neutekli úplně pryč. "A a a, můžeme se rozloučit s dědou a strýčkem Nemesisem?"

Chudák Reonys musel s utrhnutím sousta počkat, než se princezna Ciri upraví. Ale zdálo se,ž e mu to nijak nevadí, trpělivě čekal a jakmile Ciri očistu provedla a pořádně se zakousla do jejich společného úlovku, dal si také. Strýček se nepřidal, takže malá vlčí slečna žvýkala a trhala a polykala čerstvé, měkké masíčko. Bylo to vážně dobré, možná o trochu lepší než ryba, kterou jim ulovila maminka, ale ani nad tou by neohrnula čumák. Dokud si nemusí jídlo získávat sama, tak si byla jistá, že nepohrdne ničím.
Snažila se poslouchat Sigyho, když jim předával ještě další cenné zkušenosti a rady, ale byla tak plná dojmů, zážitků a jídla, že mu skoro nevěnovala pozornost. Jen přikyvovala a dál se s bráškou cpali. Cože to říkal? Stará, zraněná a nemocná maminka? Slova strýčka se jí totiž z nepozornosti pomotala dohromady, ale jelikož Reonys nepanikařil, tak usoudila, že Sigy mluvil pořád o zvířatech, která jednou budou lovit. Jen nevěděla, jak pozná, že se jedná o matky, které jsou zraněné, nemocné nebo staré. A co když to budou kluci? To jako musím lovit jenom holky? Chtěla se podívat, jestli jejich úlovek byl kluk nebo holka, protože už si hlavních rozdílů mezi nimi všimla, ale jelikož jejich úlovek vypadal dost zbídačeně, tak těžko říct, co to bylo. To se pak musím zeptat maminky, když nám má ohledně lovu všechno vysvětlit. Ale proč ne tatínka? Ten to snad neví? Bylo by divné, kdyby jejich tatínek něco nevěděl!
Její zvědavost měla být brzy uspokojena, protože Sigy prohlásil, že se jejich rodiče vracejí z lovu. Tedy, aby bylo jasno, že si je hodlají vyzvednout. Malá slečna se začala radovat, protože už je dlouho neviděla. Těšila se, jak se znovu pomazlí s rodiči. Bráška vypadal, že se mu příchod rodičů moc nelíbí. Rozverně jsem do něho šťouchla. "Aspoň je nemusíme hledat a můžeme se hned pochlubit, jak se nám dařilo," řekla polohlasně a už nedočkavě vyhlížela, odkud přijdou. Trochu pozapomněla, že si směr mohla určit pomocí pachu.

Zdálo se, že jí rádi přiberou ke svému učení v bylinkách. Ciri zjistila, že to se jí zamlouvá mnohem víc, než zkoušet lov. Ne, že by ji to nebavilo, ale bylo to strašně složitý. Vyčenichat kořist, stopovat kořist, dojít ke kořisti a místo toho, aby jí kořist skočila pod čumák, kde by pokojně zdechla a nechala se sežrat, tak musela po ní skákat a chytat ji? Dobře, byli na to dva, ale přeci jen... Skákání bylo mnohem zábavnější, když ho mohla dělat jinde a když chtěla, ne když musela. Nedala to však najevo, něco jí říkalo, že se jí takové umění někdy hodit bude.
Strýček zaštěkal do nory a z konce, kde čekali oni dva vyskočilo nějaké stvoření. Ciri si ani nestačila uvědomit, jestli někdo řekl jak se to jmenuje, ale Reonys vykřikl, ať za ním rychle běží, tak tedy rychle běžela. Jenže splnit to, co říkal Sigy, to nebylo zrovna lehké. Zvířátko před nimi skákalo, kličkovalo a dělalo všechno pro to, aby ho zoubky nekousli. Viděla, jak se jejímu bráškovi povedlo chytit nohu, ale to zvíře bylo dál na útěku. Ciri se snažila pomoci, běžela, co jí síly stačily, ale packy neměla ještě tak vyzrálé, aby něco chytila. Zašlápla si vlastní nohu a skončila na zemi s čumáčkem plným hlíny. To už Reonys držel jejich kořist pevně ve své tlamičce a čekal na ni, aby ho mohla dorazit. Ciri se styděla, jak zryla zem čumákem a trochu se na sebe i zlobila. Takže tu zlobu chtěla promítnout do jejich jídla. Jelikož bratr držel většinu těla svým tělem, tak měla přístup jen ke krku. Nadechla se a pevně se zakousla do obnaženého místa. Něco horkého a lepkavého jí vystříklo po celém obličeji a zvíře sebou zacukalo ještě rychleji než předtím a najednou bylo v klidu. Otevřela oči a okamžitě se začala čistit. Bylo to totiž nechutné. Nenapadlo ji, že by měla kus urvat a donést Sigymu za pomoc, nebo že by se měla zeptat Reonyse, zda je v pořádku. Kdepak, vypadat jako princezna, to bylo přeci přednější. Když však uznala, že vypadá aspoň trochu k světu, podívala se s radostí na Reonyse. "Jsi nejlepší," zavýskla a konečně se otočila na Sigyho. "Děkujeme za lekci," řekla mile a v duchu si říkala, jak je nejlepší. Napadlo ji snad, že to takhle jednoduše nepůjde vždycky? Ne.

Reonys jí vysvětlil, co to je šťovík. Tvářil se fakt divně, jako kdyby to byla ta nejodpudivější věc, kterou kdy snědl, ale Ciri to přesto neodradilo od toho, že to chtěla zkusit. Ještě, než se dostali k samotnému stopování a hledání kořisti, tak se bavili o stromech a tom, jak by je chtěl bráška umět rozeznávat. Což o to, Ciri by to asi taky chtěla, ale znělo to hrozně pracně. Prostě kouknout na travinu, keř, strom, kytku a říct o jakou se jedná. Ale zase, byla bych nejchytřejší! Nejspíš to bude muset překousnout a taky se to naučit, i kdyby to měla používat jen k tomu, aby se před ostatními vytáhla. "I mě to prosím naučíte?" Dívala se střídavě ze strýce na bratra.
Jenže slova o tom, aby to zkusili sami a pak se ze svých chyb poučili, to znělo ještě pracněji. To jako fakt můžu dojít jen k větvi? Proč to nevoní teda všechno stejně, to by pak nebyla taková námaha. Ciri se v duchu podivila. Moc se jí nepozdávalo, že by měla vynaložit více úsilí k tomu, aby si něco ulovila. Mnohem lepší bylo, když jí jídlo naservírovali přímo před čumáček. Nechápala, proč to tak nemohlo být i teď, ale nic nahlas neřekla. Zase nebyla tak hloupá, aby se takhle vyptávala. Jen si představovala, že když jdou trénovat lov, tak že si vyzkouší něco málo a zbytek udělá Sigy. Zvedla čumáček a začala čenichat znovu, až zachytila takovou hezkou vůni, která jí začala vytvářet sliny v tlamičce, aniž by to nějak chtěla. Pomalu postupovala za Reonysem a byla ráda, že má nejspíš správnou stopu, protože bratříček šel tím stejným směrem. Jenže našli jen nějakou díru. On se radoval a ona byla v rozpacích. A co teď? Podívala se na Sigyho, co jim k tomu řekne.

Opatřit bylinky? Nechápala jak to myslel, ale bylo dost dobře možné, že to mělo co dělat s magií, o které mluvili u řeky. Tedy maminka, tatínek a Reonys mluvili, Ciri si spíš chtěla hrát. "Páááni," vypískla obdivně a podívala se na brášku, který mluvil o nějakém šťovíku. "Co je šťovík?" broukla směrem k němu, aby nezůstávala pozadu ve svých informacích. To, že se nejspíš jedná o kouzla potvrdil Reonys, když se zeptal, jestli Sigy umí totéž jako maminka. Malá vlčice se absolutně těšila, až bude taky něco ovládat. To bude totiž úplně žůžo. Její bráška ještě podotkl, že by toho moc rád znal mnoho, aby mohl všem pomáhat. Důležitě pokývala hlavou, protože ona sama by taky chtěla být nápomocná. Jako maminka, když šla pomoci lovit, jako tatínek, když šel pomoci lovit, a tak dál, a tak dál.
Sigy jí dal za pravdu, že na vysoká zvířata jsou oni ještě malí. Nevyvrátil, ale ani nepotvrdil její představu obřího zvířete (jak by taky mohl, když to měla jen v hlavě?), jí však stačilo, když věděla, že existují zvířata větší než oni. Poté však už dostali instrukce, co mají dělat. Nasát vůně a pachy? To nic není, dýchám pořád, jen se nad tím nepozastavuji, řekla si moudře v hlavě a podobně jako Reonys zvedla čumáček do vzduchu a zhluboka se nadechla. Sice jí v něm trochu štípalo, ale cítila toho spousty. Sebe, brášku, strejdu, zeminu a několik dalších pachů, které neznala. Ani jeden však nevoněl jako masíčko, které donesl táta a ani jako ryba, kterou dostala od maminky. Tady není voda, tak tu ryba nebude, napomenula se v duchu a podívala se na Sigyho, co mají dělat dál. "A co když jsem něco zachytila a nevím jestli to je kořist?" To by byl trapas, kdyby lovila třeba větev!

// Les

Odcházela s dobrou náladou, protože se moc těšila, že se naučí lovit. Nebo to aspoň zkusí. Mávala vesele ocáskem ze strany na stranu a kochala se krajinou. Vždyť za svůj život ještě moc daleko nebyla a tohle bylo místo, které patřilo k jejich lesu. Bylo to evidentní, když bylo uprostřed lesa. Sledovala strýčka Sigyho, jak jde opatrně vpřed a všimla si, že nedošlapuje na jednu tlapku. "Strýčku, strýčku, bolí tě ta tlapka moc?" zeptala se zvědavě a proskakovala mezi větvemi. Nenapadlo ji, že větve sem shodil vítr. Brala to tak, že tu prostě jsou a vybízejí k hraní a prolézání. Mrzelo ji však, že ho to bolí a nemůže mu nijak pomoci. Třeba bych mu mohla něco ulovit! Zatím to bylo moc hodné, i když trochu upištěné stvoření.
Zastavili se a Sigy se jich zeptal, co chtějí naučit. Ciri radostí dupala na místě, protože chtěla umět všechno. Reonys své nadšení nedával najevo až tak okatě, ale v očích mu to jasně viděla. "Ano prosím! Něco nás nauč lovit, prosím. Asi něco malinkého, protože na tu vysokou je potřeba dospěláky. Nojo Sigy, jak vypadá vysoká?" Sedla si a dychtivě čekala, jak to zvíře bude vypadat. Měla v hlavě představu nějakého strááásně vysokého zvířete, asi jako strom, tlamu plnou zubů a nohy plné ostrých drápů! A bude z toho dobré masíčko, jako donesl tatínek s tou černou tetou. V duchu už se mlsně olizovala, ale navenek pečlivě poslouchala, co jim bude Sigy povídat.

Dělo se toho moc a moc. Všichni dospělí mluvili, ale naštěstí ne jeden přes druhého, takže to všechno mohla bezpečně sledovat. Tatínek měl radost z toho, že se maminka vrátila a hned se s ní přivítal. Z toho měla Ciri velkou radost, že ji tak hezky vítal, byl to pro ni důkaz, že se mají rádi, stejně tak, jak mají rádi ji a její sourozence. Příchod maminky a uklidňující slova dědečka navíc zcela uklidnily i Reonyse, takže si Ciri mohla vychutnat její polaskání v úplné pohodě.
Děda jim začal něco povídat, ale používal spoustu pro ni cizích slov, že se v jeho sdělení ztrácela. Co ale pochopila, bylo, že je pozval na lov! Na opravdový lov, nějaké vysoké! Jak asi vypadá vysoká? Nedokázala si představit, jak takové zvíře vypadá, ale muselo být strašně vysoké, když i děda ho tak nazval. Nebo to je prcek, který si myslí, že je vysoký, proto mu říkají vysoká. Nadšeně se však celá rozvlnila, protože na lov opravdu chtěla jít, i když by byla jako divák. "Ano, ano, ano," začala skandovat a poskakovat na místě. Nevšimla si, že maminka nesouhlasí se sděleními, viděla jen, jak řekla, že se na ni děda může s lovem spolehnout.
Očima ještě těkla ke strýčkovi, který se kdovíproč na mámu zaškaredil. A použil divné slovo. Divňous? Dnes se naučila tolik podivných slov, kterým dávala úplně jiné významy než měla. Podívala se zmateně na maminku, jako kdyby nemohla pochopit, jak mohla zapomenout strýčkovo jméno. "Maminko, to je přeci strýček Nemesis," řekla laskavě s nevinností v očích, jakou vlčata umí očima vyjádřit. Nedošlo jí, že se mezi dospělými odehrává nějaká slovní šarvátka, myslela si, že maminka, stejně jako ona sama, prostě jména někdy zapomíná.
Jejich další strýček, Sigy, ji zatím také pozdravil a korunoval ji na princeznu. no to lahodilo jejím uším. A nabídl jí a Reonysovi další zajímavou věc. Mohli jít lovit společně s ním. Ne jako diváci, ale sami se o to mohli pokusit. Sice by se ráda dívala, jak vypadá vysoké zvíře a jak se loví, ale tohle znělo o hoooooodně lákavěji. I jejímu bráškovi se to líbilo. Sigy je ještě jednou vyzval, že jestli chtějí, můžou jít s ním a pomalu se vydal od skupinky pryč. Stejně jako Reonys měla zapsáno za uši, že se musí zeptat, než odejde. "Mami, tati, nevadí, když půjdu se strýčkem Sigym? Nebojte, jás e pak za vámi vrátím a všééééécko vám povííím. Můžu, můžu, můžu?" Poskovala jim pod nohama, radostně pištěla a čekala byť jen na náznak dovolení. Možná, že jeden z rodičů pohnul trochu hlavou, možná packou nebo zavrtěl ocasem, ale ona si to převedla jako souhlas (v této chvíli by ji museli čapnout za kůži, aby to pochopila jako nesouhlas), oběma jim vlepila pusu a vystřelila za těma dvěma, aby jí náhodou neutekli a ona nezůstala sama. Bílého nově příchozího vlka (Parsifala), ani nepostřehla, jak se těšila na lov.

// Údolí

// Snad jsem obsáhla všechno. :D

Než se jí dostalo odpovědi na otázku, co přesně se strýček dozvěděl, zeptal se jich, jestli už někdy lovili. Maličko záviděla Reonysovi, že už má svůj úplně první lov za sebou, i když se jednalo o ryby, které mu nechutnaly. Ona zatím pozřela jen to, co jí někdo naservíroval před čumák. Proto svěsila ouška a tu potupnou informaci prozradila pouhým zavrtěním hlavy. Když se však bráška zmínil o tom, že by chtěl umět lovit myšky, stejně jako Nemesisova Karma, nadšeně poskočila a kývala hlavou. "Ano, ano, já taky!" dodala hlasitě, aby bylo jasno, že je na lovení úplně nejvcí připravená.
Poté se oba dozvěděli, co se za jejich domovem děje. To, že se jí do kožíšku opíraly silné poryvy vzduchu, to pocítila, nebylo to totiž nic příjemného. Ale nedokázala si představit, o jak moc silnější to venku může být. Přeci jen, neměla to s čím porovnávat ani z čeho čerpat. A že bouchnul nějaký kopec? Kopec může bouchat? A co to přesně znamená bouchat? Hlava jí z těch všech informací šla kolem, až nakrčila čumáček a chtěla to probrat s Reonysem. Jenže ten se začal chovat divně. Začal strašně panikařit, běhal z místa na místo, třeštil oči, no měla z něho strach. Tahle skutečnost jí nedocházela, sice byli její sourozenci pryč, ale určitě v pořádku, proč by to mělo být jinak? Ale Reonys to viděl zřejmě jinak, hrozně se o ně bál a nevěděl co dělat. Jsem špatná, když se o ně nebojím tak moc, jako on? Něco z jeho paniky se však přeneslo i na ni, takže když je strýček popohnal, že půjdou za dědou, který mohutně volal na celý les, tak už taky měla oči navrch hlavy a pociťovala nejistotu a strach. Utíkala za Reonysem, ale ucítila přes štiplavý smrad vůni, kterou milovala. Maminčinu. "Mamííí," vykřikla spěšně a utíkala se jí schovat pod nohy. Potřebovala cítit její lásku, její teplo, její vůni. To pak totiž bylo všechno v pořádku, když to všechno cítila. Měla na jazyku otázky, jestli je ošklivá, když se tolik nebojí o sourozence, ale to ji všechno přešlo, když cítila maminku. Ona totiž nepanikařila, zachovávala klid, tak ho mohla zachovat i Ciri. Až když promluvil cizí vlk vedle maminky, tak si ho všimla. Pohlédla na něj svýma zlatavýma očkama a už se dokázala i usmát. Představil se jim všem jako Sigy. "Já jsem Ciri," prohlásila důležitě a hlasitě, aby ji nepřeslechl a vydala se k němu, aby si ho mohla pořádně očichat. To, že se ještě před pár vteřinami bála o sourozence nebo že je děda volal? Tak to šlo stranou, teď se přeci seznamovala.

S našpisovanýma ušima poslouchala, jak se strýček dokázal spřátelit s ptákem. Jenže neměl žádný dar pro dramatičnost vyprávění, aby to znělo jako dobrý a hezký příběh. Jen v pár větách jim shrnul co se stalo, konec, tečka. Ciri zklamaně svěsila ouška, čekala... Co vlastně čekala? Nějaké dlouuhatáánskéé vyprávění, plné vlků a divných věcí. Třeba to jen strýček neumí přesně podat a nebo to bylo hrozně dávno. Jenže na takovou věc se nedá zapomenout ne? Nejlepší na tom všem bylo, že spolu dokázali mluvit. Bohužel nedostala odpověď na svoji otázku. Bude muset po tomto tajemství, jak si ochočit vlastní zvíře, pátrat dál. A hledat další vlky, kteří nějaké zvíře měli.
To už se Karma vrátila a něco Nemesisovi sdělila. Zbylí malí vlčkové se natěšeně naklonili, aby se zeptali na svoje pálivé otázky, ale to už od nich znovu odletěla. Bylo to trochu smutné, ale nejspíš to, co zjistila, bylo tak moc důležité, že to musela jít hned pošeptat i jejich dědečkovi. "Co se děje, co zjistila?" ptala se hned zvědavě. Nechápala, proč se na to nezeptal hned Reonys, na druhou stranu byla ráda, že má konečně taky nějaké otázky! A Viv to neslyší, chacha. Trochu ji mrzelo, že to neuslyší i maminka a Crowley, když ty zprávy donesl pták, ale těm to za zlé neměla. Přeci jen, ani neviděli strýčkovu Karmu a nevěděli, že umí mluvit. A jestli se dělo něco zlého, tak určitě byl ispolu a jsou v pohodě. Takže jediný, kdo na tom tratil, byla Viv. Snad sama neodešla z lesa! "Tátovi to snad řekne děda, viď," otočila se na brášku, ale hned zase upírala svá kukadla na Nemesise.

Nějak se jim ta rodinná idylka začala rozpadat. Vivianne se s nimi moc nebavila, což Ciri nechápala, protože se od starších vlků mohli dozvědět spoustu nových věcí. Jejich táta se vydal za ní, ale brzy se zase vrátil, protože asi moc nepochodil. Ciri si zapsala za uši, že hned jak se dozvědí od strýčka něco víc ohledně jeho ptačího společníka, tak si se sestřičkou udělají nějaký malý výlet. Ale samozřejmě, že by se zeptala nejprve táty, jestli mohou a kam by mohly jít. A vezmeme sebou i Reonyse a budeme velcí průzkumníci. Neuvědomovala si, že by jim mohlo něco hrozit venku mimo les. Ať od divného chvění země, déšť, který jim zmáchal kožíšky, ale zase odešel nebo od jiných vlků. Stále v ní byla ta naivní dušička malého vlčete. Zatím na to však měla právo.
Byla ráda, že se s ní děda mazlí, protože byla velice kontaktní a dotyk od členů rodiny vyžadovala. Strýček se k tomu moc neměl, ale to nevadilo. Měla spoustu času na to, aby na jeho náklonnosti zapracovala. Dědeček se někam vypravil, ale brzy se zase vrátil. Tatínek vypadal, že s ním chce rozebrat nějaké důležité věci, které by asi neměli slyšet. Ciri byla zvědavá, ale když viděla, jak se jejich táta tváří, tak se zase rychle stáhla. Vycítila, že teď by nebyla vítaná. Otočila se na sestřičku, jestli si taky nechce poslechnout něco o Karmě, ale ona tam najednou nebyla! Prostě se vypařila. No, no, no. To se dělá? Odejít a neříct mi to! No počkej, to ti vytmavím, až se vrátíš
Protočila oči nad tím, jak se její sestřička zachovala. Podívala se na Reonyse, jestli s tím nějak souhlasí nebo se mu to taky nelíbí, jako jí. Vypadal, že se mu to taky nezdá, ale nic na to neříkal. Tátovi se takové chování taky nelíbilo, zaslechla totiž jak si to brblal pod vousy. Jak nepřidělat tatínkovi starosti - říct mu, kam jdu. Důležitá informace do života. Reonys se zatím zeptal, kde se strýček seznámil s Karmou. Ciri se těšila, až se vrátí, aby se mohla na něco zeptat. Byla už dlouho potichu, ale neměla jiné otázky. Tedy, vlastně ji jedna napadla. "A myslíš, že bychom taky mohli mít nějaké zvířátko, které s námi bude mluvit?"

Ještě, než se dostala k dědečkovi, tak s jí tatínek pochválil její kamínek. Zjistila však, že bude mít větší radost, když se zaměří na kytičky, než na kamínky. Přesto se svého nálezu nechtěla vzdát. Musím si zapamatovat, kde je. Pokývala radostně na tatínkova slova o tom, že půjdou hledat kytičky. Mezitím, co se mazlila s dědou, který jí pomazlil nazpět, se představila i její sestřička. Byla však daleko od nich, jako kdyby měla strach nebo měla podobné úmysly, jako Crowley. Tedy odejít zkoumat svět sama. To by však Ciri nechtěla zažít a měla za to, že to tak mají všichni. Proto z toho byla maličko smutná, a tak mávla packou na sestřičku, aby se taky přišla pomazlit s dědou. Ten se jim ještě jednou představil, stejně jako strýček, který si potom začal povídat s krásně barevným ptáčkem. Ciri se na něho chtěla zeptat, jak řekl tatínek, aby se nebáli a ptali se, ale překvapilo jí, že se jí začala klepat země pod nohama. Udělala pár krůčků od dědečka a dívala se střídavě na oblohu a na zem. Zřejmě nebyla jediná, kdo si toho všiml, protože tatínek se taky zeptal, co to bylo. Dědeček je naštěstí všechny ubezpečil, že je jejich les v pořádku. Ciri si oddechla a poslouchala, na co se ptá její bráška. Zdálo se, že ho taky zaujal ptáček, takže našpicovala ouška a pozorně poslouchala. Přišlo jí však, že byl strýček trochu zakřiknutý, tak ho taky chtěla potěšit svojí přítomností. Zvedla se od dědečka, otřela se mu o nohy a doběhla ke strýčkovi. Jemu se na čumák hned nepověsila, necítila to jako vhodné chování. Chvilku na něho koukala a pak se mu otřela přátelsky o nohu a sedla si velice blízko. To aby jí neušlo ani slovíčko o tom ptáčkovi. Očiska měla obrovská a vytřeštěná, ušiska našpicovaná a byla nesmírně potichu.