Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Maminka byla vlčicí situace a rázně tatínkovi přikazovala, aby už ne tak malé Ciri pomohl. Kdyby neměla na mysli jen to, jak kámen sundat z jazyka, pomyslela by si něco, jakože jednou bude taky taková jako maminka, rozhodovat o krocích jejího partnera. Jenže tohle byla situace, kdy se pokoušela sedět klidně, ale její rozlobené oči jasně říkaly, že by moc moc chtěla pomoci. Málem se i těšila, že uvidí magii elektřiny, i když to mohlo znamenat cokoliv, jenže jak její ouška zaslechla, že by mohla dostat pecku - což tak nějak pochopila, že by bolelo ještě víc - byla nakonec ráda, že maminka elektřinu nepoužila. "Ííííííííí," zaječela, když jí maminka zkusila kámen sundat taháním.
Tatínkovi konečně došlo, co se vlastně stalo. Maminka ho zaúkolovala, aby vymyslel, co mají dělat, takže se na něj dívala, prosila a podporovala ho pohledem, aby ho napadla spásná myšlenka. Přemýšlel dlouho, strááášně dlouho, bylo to skoro nekonečné. Potom však začal soukat plán, který zněl docela jednoduše. Doufala, že povede do zdárného cíle. Vypadal tak rozhodně a jako nejlepší vlk pod slucem, že Ciri zapomněla na slzy i zlostný pohled a usilovně foukala. Tedy když foukla, cítila, že její dech je docela chladný, ale když dýchala tak nějak pomaleji, byl dech a teplejší. Chvilku jí to dalo, ale nakonec našla správný grif, jak vyfoukávat teplý dech. Pomalu, velice pomalu cítila, jak se kamínek odlepuje, odlepuje. Jejich společnými silami a foukáním nakonec odpadl na zem. Ciri si oddechla a s jazykem ještě venku z tlamy, protože jí nešel úplně vrátit, se otočila na maminku a zaryla jí obličej hluboko do srsti, jako kdyby s ní chtěla splynout. "Uf to niddy neudelam," zašeptala jí do krku. Nejspíš měla poděkovat, tedy slušelo by se to, ale na to si nevzpomněla. Však byla tak dlouho vystavena stresu!

// Akce se mi moc líbila, úkoly byly takové, že se dalo krásně vybrat. :)) Díky, díky a poprosila bych 5 květin a 1 křišťál :))

Seděla tam s vyplazeným jazykem a nevěděla, co dělat. Samozřejmě, že se toho ošklivého kamene snažila zbavit, ale nešlo to. Zaslechla ovšem nějaký hluk a slyšela dokonce své jméno. "Mhamíí," zavolala na oplátku a otočila se směrem k ní. Maminka k ní přiběhla a hned se dala do objímání. Ciri zapískala, protože chtěl, aby si všimla, že má na jazyku nalepený kámen, na což také brzy její maminka přišla. Začala panikařit, možná víc než její dcerka a volala tátu. Áááá, Etney, tak se jmenuje táta. Už to vím! Sice to v momentální situaci nebylo moc podstatné, ale informace se hodila.
Maminka si ji přivinula k tělu a čekaly na tátu. "Jhá fem byva sama. A khamínhek fe mi líbil," snažila se Ciri vysvětlit, proč skončila s ním na jazyku. Teda ona netušila, proč se jí nechce pustit a mluvení jí dávalo dost zabrat. Slzičky měla na krajíčku, ale to, že tu byla máma bylo mnohem lepší. Líp se jí její hoře snášelo. Mezitím dorazil táta a vůbec, ale vůbec nechápal v jak těžké situaci se jeho dcerka nachází. "Fci ho dát plyš, bolí to." Omezila se pouze na pár slovíček, ale nutně potřebovala, aby to její táta pochopil. Aby věděl, že takovou ozdobu vážně nechce.

// Smrkový les přes Jižní Galtavar

6. Přilepit se jazykem k ledovému povrchu

Snažila se sledovat okolí, aby si zapamatovala důležité body předtím, než vejdou do lesa. Bylo vidět, že se její táta těší, protože trochu prodloužil krok. Dívala se, jak se les přibližuje, viděla mohutné stromy, které se zvětšovaly a zvětšovaly. Užasle hleděla na jejich silné kmeny a poslouchala tátu, jak jí říká, že teď už bude vědět, kde je jejich domov. Jejich les. Náš les. MŮJ les. Představovala si, jak tu bude jako největší princezna, chodit a vládnout po boku rodičů a sourozenců.
Ještě ovšem museli vyřešit tu otázku ohledně včeliček a kytiček. Táta asi úplně přesně neznal jejich hlavní práci. Zasmála se při představě, jak by někoho štípla do zadku. To by určitě moc bolelo. Doufala, že si bude pamatovat až do období kvetoucích kytiček, že si má dávat pozor, jestli tam nějaká zrovna nespinká. Zatím jí to jako odpověď stačilo. Byla ovšem škoda, že táta neznal odpověď na otázku, proč se Crowley rozhodl s nimi nežít.

Pokračovala už klidnějším krokem vedle táty, který jí ukazoval stromy zblízka. Byly ještě větší, než jak vypadaly z dálky. Jejich kmeny byly takové, že se Ciri bála, že by se mohla o nějaký zranit. Tak vypadaly drsně. "Cedr," zopakovala po tátovi pomalu. Přikývla, že si bude pamatovat, kde bydlí. Jména stromů totiž nezněla nijak složitě. Princezna Ciri z Cedrového lesa, zasnila se o svém novém jméně. Jenže, jak tam tak stála a snila, táta se rozběhl a byl v čudu. Zmateně se dívala kolem sebe, kam se najednou mohl vypařit. "Tati?" zkusila potichu zavolat, ale její hlásek se nemohl donést dál, než k druhému stromu. "Mami?" začala znovu, ale ani tentokrát do svého hlasu nedala nějakou velkou sílu. "Emanueli?" zeptala se zase a podívala se po okolních stromech. Ale po žlutých křídlech jejího kamaráda nebylo ani vidu, ani slechu. "Kampak ses mi ztratil," pronesla smutně a vydala se ho hledat na vlastní pěst, tedy tlapky.
Procházela lesem a hledala motýlka, tatínka, maminku nebo nejlíp všechny dohromady. Jediné, co však nacházela byly stromy, stromy, stromy a něco zvláštního a barevného! Zapomněla na všechno, co hledala a jala se to prozkoumat. Mělo to divný tvar, trošku podobný kamínku, ale přeci jen to kamínek nebyl. Nebo možná jo, ale měl krásnou červenou barvičku (rubín). Přiskočila k němu a hned zase odskočila, co kdyby jí to ublížilo? Když se osmělila, plácla do něj packou a zase rychle uskočila. Kamínek maličko poskočil, ale nic jiného se nestalo. Přikradla se tak blízko, že měla čumák na vzdálenost drápku od podivného předmětu. Začichala, jenže necítila jiný pach než okolních stromů. Nakonec se rozhodla, že to oblízne. Připravovala se k tomu, jako k nějakému obřímu zákroku, jako třeba skoku ze skály. Nemohla tušit, jestli to třeba nebude odporné, proto tak velké odhodlávání.
Ještě chvilku dělala okolo kamínku tanečky, až nakonec vystrčila jazýček a oblízla ho. Neměl nijakou divnou chuť, stalo se však něco strašného. Jazyk se jí zasekl na tom kamínku a nešel ani za nic vtáhnout zpátky do pusy! "Phoomooff, mhááámhíí, tháááthííí," snažila se volat o pomoc, ale přilepený jazyk jí dost komplikoval artikulaci. Proč, proč já? bědovala v duchu, ale začínala pištět i nahlas. Zaprvé, protože to bolelo, za druhé že netušila, co s tím bude dělat a za třetí, protože se cítila sama. Když už jí hlásek začínal vynechávat, zkroušeně si sedla na zem, jazyk stále přilepený na kamínku a tvářila se jako hromádka neštěstí.

// Kaštanový les přes Rozkvetlé louky

Zjistit o včeličkách a kytičkách

Ciri si oddechla, že se pan Život nezahazuje se zlými vlky. "Tím pádem je vše v pořádku," pronesla spokojeně. Neměla tedy důvod být nějak naštvaná, že by to bylo nespravedlivé. Naštěstí jí i ubezpečil, že u té jeho zlé, ošklivé sestry nebyl. A táta nikdy nelže,tudíž mohla bát Ciri nejspokojenější vlče. Dokonce ji i přiučil, co je to včelka, což mohl nejspíš udělat i Sigy když je měl poučovat o přírodě. Pokrčila rameny, když se ptal, co je to učil. Copak věděla všechno, aby určila, jestli je učil správně nebo ne? Zda jim říkal informace, které měl nebo jestli jim říkal něco nepodstatného? To zkrátka ještě nedokázala posoudit. Věřila však, že je učil dobrým věcem, stejně jako táta.
"Tak to budu muset koukat do všech kytiček, když náhodou půjdu po louce, kde jich roste hodně. Nerada bych, aby mě píchla. A to existují jen proto, že spinkají v kytičkách nebo mají jiný důvod? Přece všechno tady je z nějakého důvodu, ne?" zamyslela se a ťapala dál.
Ovšem tohle všechno se stalo před tím, než se příšerně, ale příšerně naštvala. Možná měla štěstí, že se její táta nenaštval na ni, že to vzal docela s klidem. Nebo aspoň tak se jí to zdálo, ale v jejích malých očkách teď bylo všechno strašně špatný. Jak tam mohl zůstat? Jak mohl, když my jsme jeho rodina. Tohle až uslyší Reo, tak se taky určitě naštve. A viv taky. A jestli někdy toho zrádce potkám, tak mu to pěkně od plic vytmavím. Už to není můj bratr. Není. Se slzičkami v očích se dívala na tátu, který se to pokoušel vysvětlit. Bylo na něm znát, že už trochu ten vztek převládá, ale bylo to pochopitelné. Ciri byla neuvěřitelně zklamaná ze svého bratra, který už nebyl jejím bratrem. A bylo jí to líto. neskutečně líto. Nadechla se a vydechla, znovu a znovu. "Zlobím se na něj," začala tiše, už míň naštvaně, ale stále zloba trvala. "Zlobím a jsem z něho zklamaná. Proč to jen udělal? Už to není můj bratr," řekla smutně a zmkla. Potřebovala to nějak vstřebat. Možná, ale opravdu jen možná mudá ještě šanci, někdy v budoucnu. Ale teď to nepřipadalo v úvahu.

// Cedrový háj přes Jižní Galtavar

// řeka Mahtae - jih

Mít hysterák kvůli hovadině - i když kdo ví jestli se to dá považovat za maličkost :D

Nechápala, proč by to někdo dělal. Jako jo, pomáhat vlkům je hezký, ale všem? Třeba i těm, kteří si to nezaslouží? Jsou zlí a ubližují jiným a on by jim stejně pomohl? Moc se jí to nezdálo. "Jako je hodný, že takhle napomáhá, ale co když je vlk zlý? Jemu pomůže taky? Jenže to pak není úplně fér," dupla si packou, protože to vážně nebylo spravedlivý. Pak však trhla ouškem, když táta promluvil o včeličkách, které létají na kytičky. "Co to je včelka?" zeptala se zvědavě a úplně zapomněla, že se vlastně chtěla chovat trochu dramaticky.
Pak se ovšem tatínek zmínil o tom, že i pan Život má sestru. Naplnula ouška a napnutě poslouchala, protože to znělo jako další parádní vyprávění. "Proč by někdo chtěl žít na takovým místě. Brrr," oklepala se znechuceně, jen o tom místě slyšela. Tam ji to fakt nelákalo chodit. "Ale možná, že tam posílá pan Život ty, kteří jsou zlobivý! Jo to bude ono," spokojeně si odůvodnila, jak pan Život pracuje. Když je vlk hodný, tak mu pomůže a když je to nevychovaný hulvát, tak se tváří, že mu pomáhá a pošle ho za sestrou a tím dostane to, co si zaslouží. Jak byla Ciri spokojená sama se sebou, že to tak hezky pochopila a svět mohl být zase v pořádku. "Doufám, že si tam nebyl. Protože to by pak znamelo, že si taky někdy zlobil," dodala se strachem v hlase.
Pak se táta odmlčel a Ciri čekala, co se bude dít dál. Jen co slyšela první slova, zastavila se a vykulila oči. Dokonce i tlamičku trochu otevřela. "Co-cože," zakoktala a nechtěla věřit svým uším. "ON nebude s námi bydlet? TO tam bude naprosto sám a vy, MY mu chybět nebudeme? Musíme pro něj," už skoro piště při posledních slovech, ale myslela to vážně. Vždyť tam nemohl zůstat. Zalykala se, jak spolkla spoustu vzduchu, dostala škytavku, ale v očích jí plály jasné plameny. "Jdu pro něj," prohlásila, ale další slova o tom, že už Crowley není jejich bratr, ji zastavila. Začala zrychleně dýchat, zorničky se jí rozšířily a pak spustila tak vysoký ječivý hlásek, že pár ptáků, kteří seděli na holých větvích poplašeně uletělo. Dokonce možná spadlo pár zapomenutých listů. "Jak si něco takovýho mohl dovolit. Vždyť jsou cizí, musí jít s námi, prostě musí. Já jdu pro něj, dotáhnu ho za ušiska do našeho nového domova, prostě jo a jo a jo," dupala, chrčela, pištěla, vztekala se. Táta už se raději vydal dál, ale ona propalovala smrtelným pohledem keř, jako kdyby za to mohl, nebo spíš, jako kdyby tam stál její marnotratný bratr. Nakvašeně dupala za tátou, tvářičky nafouklý a přemýšlela, co by mohla udělt, aby se Crowley rozhodl jinak.

// Smrkový les (přes Rozkvetlé louky)

// Delta

Překonat nejbližší řeku

Ciri poslouchala, co by měla Životovi donést. Jako dávalo smysl, že když něco chtěla, musela by donést něco na oplátku. Z toho všeho, co však o něm táta povídal předtím, získala dojem, že to dělá jen z dobré vůle. Nebo že může. "Já myslela, že to dělá jen tak, pro radost. Ale kytičky se mu asi mohou donést. Jenže když Sigy a ty jste říkali, že kytičky přes zimu spí, tak se za ním může až na jaře, ne?" Zakončila svoji úvahu otázkou. Přece neexistovali kytičky, co rostou a kvetou v zimě. Nebo jo? Možná jen pro vlky země. Ale to by pak měli hrozně velkou výhodu oproti ostatním. Zatímco táta vysvětloval, jak myslel to s tím, aby byl Reo pořádný vlk, byla myšlenkami trochu jinde. Bylo to poprvé, co tátu úplně neposlouchala, ale kochala se řekou, kterou nyní sledovali v obráceném směru. Jako jo, pochopila, že je Reo kluk, tak by měl být on ten silný, a dál to vědět nepotřebovala. To, že by tu snad jednou táta nebo máma nebyli, s tím ani za mák nepočítala. "Mmm, jo." odpověděla nakonec, ale teď jí víc zajímal sníh, který už stačil zakrýt jejich stopy. Jako kdyby tu nikdy nešli.
Jakmile se však dostalo na téma nezbeda, tak zase našpicovala uši. Čekala nějaké husté historky, kdy táta neposlouchal nebo dělal nějaký fakt vylomeniny. Dostalo se jí však jen odpovědi, že asi byl lump. Ale správný. Sice to nebylo to, co čekala, ale zase aspoň věděla, že nedělal něco fakt hroznýho a choval se jako správné vlče. "Tak to jo. Tak to jsme vlastně stejní. Takže jsem opravdu tvoje," zazubila se a štrádovala si to dál.
Moc se těšila na další výlet k moři. Mohla by se na něj dívat pořád a pořád, tak moc ji fascinovalo. "Snad už jo, dlouho jsem je neviděla," prohlásila, ale pak se prudce otočila. Hlas jejího tatínka zněl jinak, dramaticky. Vážně. "Copak se děje?" polekala se a přiskočila k němu. On však ukázal na vodu. "Dobře," řekla pomalu a následovala tátu do vody. Při prvním smočení packy se zašklebila, protože to studilo, pálilo a štípalo zároveň, neřekla však ani ň. Táta se tvářil zamyšleně a úplně jinak, než předtím, takže se bála co se stalo.

// Kaštanový les

// Řeka Mahtaë (jih)

Sledovat tok Mahtaë od VVj až k moři 3

Táta jí vyprávěl skoro až posvátně o Životovi. Říkala si, jestli vůbec bude mít právo ho o něco žádat, když je to tak mocný vlk. Ještě mocnější než táta a to je co říct. Zlí a nebezpeční vlci? To snad ne! Vždyť okolo mě byli samí hodní a milí. Musím být větší a silnější, aby se o mě nemusel bát. Pozvolna se její sen začal měnit na to, že opravdu chce být větší a silnější, aby se nemusela nikoho bát a mohla dát tátovi na chvilku oddych. Ale to je ještě daleko, teď si užívala, že je spolu s ním. Vlastně, dokáže být bez táty a mámy? Nedokázala si to vůbec, ale vůbec představit. "Tak až u něj budeme, budu ho muset, moc a moc a moc hezky poprosit."
"Žjóva, celý les bude jenom náš?" Nechala tlamičku otevřenou, jak si představovala, jak je paní celého lesa. Pak jí došlo, že táta mluvil o jejím bráškovi, tak ho chtěla vyzdvihnout, aby věděl, že je Reonys taky úžasný. Zatím nikdy necítila ke svým sourozencům nějakou zášť. "Reo je moc schopný a moudrý a až vyroste, bude silný jako ty!"
Sledovala, jak se popere s otázkou od motýlka, ale zdálo se, že jen ona mohla rozumět maličkému sosáčku. Znovu se zachichotala. "Mluvím. Říkal ti, že jsem prý nezbednice a jestli si byl taky jako malý nezbeda. Ale myslel to dobře," hájila ho, kdyby se snad táta chtěl rozzlobit. Ten ale vypadal, že je moc rád, že jí vidí, i když už spolu šli kolem řeky delší dobu. Ona však byla moc ráda ve společnosti rodičů, Nechápala, jak to Reo i Viv zvládají, nevidět je tak dlouho. A co teprve Crowley? Kde je mu vůbec konec?

Nakonec došli k místu, kde se řeka vlévala do velkého jezera. Tedy aspoň si Ciri myslela, že je to jezero, jen nevidí jeho konec. Pak to ale táta pojmenoval jako moře. "Moře," vydechla a od tlamy jí šla pára. Nemohla se vynadívat, vždyť to nemělo vůbec žádný konec. Jen voda, voda a voda. "Tak sem půjdeme společně. Třeba až zase bude sluníčko, to se budeme moct i vykoupat," řekla potěšeně a ještě jednou se na moře podívala. "Budeme jim to vyprávět spolu," řekla rozhodně, že ani jiná možnost neexistuje a otočila se zpátky k místu, odkud přišli. "Můžeme jít. Zatím jsem se vynadívala dost. Ale určitě sem chci ještě někdy jít."

// Řeka Mahtaë (jih)

// Mahtaë sever

Sledovat tok Mahtaë od VVj až k moři 3

Zatvářila se malilinkato zklamaně, že se její táta nebavil s broučky ani zajíčky. Hned ten výraz ale přešel do zadumaného, jestli by to nechtěl přeci jen někdy zkusit. Ne, že by si povídali jídlem, ale třeba by se našlo nějaké zvířátko, které by se jich nebálo a klidně by si s nimi popovídalo. "Ano, pamatuji. Pan Život je určitě moc hodný vlk, když za mnou Emanuela poslal a dovolil mu, aby se mnou mluvil," dodala a i když to znělo povýšeně, jako že si pan Život vybral zrovna ji, nemyslela to tak. Ale když to táta takhle říkal, tak to říkala taky. Vzory si přebíráme často od rodičů... "A to mě napadlo, ty ho slyšíš nebo ani jemu nerozumíš?" zeptala se zvědavě. Než jí však stačil odpovědět, snesl se motýlek na její ouško. "Kdepak princezno, tvůj táta mě neslyší. Ale schválně počkej, co ti odpoví," řekl Emanuel vesele a přistál na uchu většího vlka. "Tvoje dcerka je maličká nezbednice, byl si taky nezbeda," pošeptal mu a pak se usídlil Ciri mezi ušima. Ta se zachechtala, protože si tátu nedovedla představit jako malého nezbedu. Vždyť to byl obrovský vlk!
"Už se těším!" vykřikla akčně, protože za úžasným panem Životem opravdu chtěla jít. Pak jí táta vyprávěl o tom, proč je asi u vody zima. Pokyvovala hlavou, že to asi dává smysl, jenže to by přikyvovala asi v každém případě. Těžko říct, však ještě byla docela mladá na to, aby mohla nějak posoudit, kdy ji někdo tahá za nos a kdy říká pravdu. Velice ji však zaujalo jezero, které je červené a teplé. "Jezero je jako ta spousta vody, co jsme viděli nahoře, než jsme se vydali kolem týhle řeky, že jo?" Chtěla si ujasnit nasbíraná fakta, protože informací dostala teď velice dost. "Tam se chci jít podívat, to musí vypadat úplně kouzelně," zasnila se a dál capkala vedle táty. Sněhové vločky jí už nevadily. "Výlet je úplně super a žůžo. Jsem ráda, že spolu jdeme," přitulila se k tátovi a pak šla dál.

// Delta

// Velké vlčí jezero

Sledovat tok Mahtaë od VVj až k moři 2

Odpověď jejího táty jí přivedla na další a další otázky. Bylo tak zábavné získávat informace o broučcích, i když by se měla spíš zajímat o to, jak funguje příroda a tak. Ale te%d bylo tohle strašně důležité téma. "Myslíš, že se vlci umí bavit s broučky, stejně jako se Emanuel baví se mnou? Nebo jim není rozumět stejně jako jsem nerozuměla tomu zajíci když jsme ho lovili?" Dávalo smysl, že když neměli kožíšky, tak by umrzli. Takže tento problém byl již vyřešen.
Pak se dostali k tomu, že by měla služebníky, kteří by jí nosili celou zimu jídlo až k čumáčku. Popravdě, tohle by se jí líbilo, ani by nemusela být zima. Lovení totiž nebyla zábava, ale když by jí takhle zaháněli hlad... Hned by to bylo na světě jednodušší. Jelikož však byla ještě hodně mladá, tak nevěděla, co je to velký chlad. "Bylo by to super napůl. Jídlo by mi klidně nosit mohli, ale že bych jen ležela? To nééé, to by mě nebavilo," řekla a oplatila tátovi pohled, že by to bylo dobrý, ale zase ne tolik. Musím si najít někoho, kdo mě bude zásobovat jídlem. To je můj úkol číslo jedna.
Zavrtěla hlavou na znamení, že neví jak se řeka jmenuje. Jemně se usmívala, když táta vyprávěl, jak poznal díky téhle řece, že se blíží domů. Oni teď domov ale neměli, nechtěla však o tom mluvit. Teď měli hezkou chvilku, kdy se jen dívali na rychle tekoucí řeku, která se zdála nebezpečná. "Řeka Mahtaë," zopakovala tiše a přitulila se k tátově hlavě, která se zjevila blízko u ní. "Proč je u vody zima?" zeptala se prostě a kývla hlavou na znamení, že můžou pokračovat. Sníh se pomalu zvyšoval, ale zatím jí nedělalo problém chodit, takže to tak nevnímala. Ani nevěnovala pozornost krajině, protože s tátou řešili důležité věci. "Půjdeme za mámou," zamávala vesele ocáskem, protože ji dlouho neviděla. A musela dohnat tulení s ní.

// Mahtaë jih

sledovat tok Mahtaë od VVj až k moři 1

Začínala si zvykat, že jí pod packami studila země. Pravda byla, že to nebylo kdovíjak dobrý, ale když táta slíbil, že bude se sněhem legrace, tak i trochu toho chladna přeci zvládne. Její táta na chvilku zmlkl a jen se díval po vodě. Napodobila ho, kdyby tam náhodou viděl něco zajímavého a nechtěl to rušit mluvením, takže by o to přišla, ale nic neviděla. Pak se ovšem ozval, aby jí zodpověděl otázku, takže se znovu podívala na něj. Uvědomila si, že si potřebuje ujistit jeho jméno, protože ho tak trošičku při všech těch nových informacích zapomněla. Což byla dost velká ostuda, ale i těm nejlepším se to může stát, že jo?
"Asi bych nechtěla celou zimu jen prospat. To musí být hrozná nuda. Teda když se probudíš dřív, než se probudí sluníčko, tak pak jdou ještě spát nebo už jen čekají?" Na chvilku taky zavřela tlamičku a zamyslela se nad tím, jak to má příroda vymyšlený. "Vlastně to nakonec vymyslela příroda dobře. Jestli se broučci živý kytičkami, tak co by chudáci jedli, když v zimě spí. Proto musí spát taky!" vyhrkla nadšeně, že to pochopila a vydala se za tátovým chvostem. Tedy aspoň doufala, že brouci jedí z kytiček nebo přímo kytičky, když o nich táta mluvil. Dívala se na jeho packu, která ukázala jak maličká křídla mohli brouci mít. "No viděla jsem, ale nevím jak se jmenují. Jediný vím, jak vypadají motýlci. Ale viděla jsem i takový, kteří měli křidýlka jako si ukazoval," řekla zamyšleně a šla dál. "Můžeme to zkusit i níž, ale obcházet by se mi to nechtělo," řekla popravdě a pokračovala. Doufala, že jí táta řekne, jak se jmenují nějací broučkové. Jen nevěděla, jak to navlíkne s tím jeho jménem.

// Řeka Mahtaë (sever)

// Východní hvozd přes Kojotí břeh

Maličko se jí ještě klepaly nohy po jejím výstupu na strom. Ale za nic na světě by to nepřiznala. Vždyť dostávala tolik chvály a to bylo moc hezké. Zřejmě se z ní stávala trochu povýšená a nafoukaná vlčice, která bude vědět všechno nejlíp a všechno umět nejlíp. Ale to ona vůbec netušila, vždyť to táta myslel dobře, jak ji chválil. To všechno však ukáže čas. Ze slov jejího táty však pochopila, že je něco extra, něco víc než ostatní vlčata. Úplně zapomněla, že si v duchu přála, aby jí táta taky sundal. Teď však věděla, že zvládne všechno na světě.
"To tedy máme, však jste s maminkou úplně nejlepší!" dala mu za pravdu a usmívala se. Poté pokývala hlavou, že by si s tatínkem poradili i s tím, že by je nějaká síla zavřela pod kořeny. Však úžasnější vlky aby svět pohledal! Dostali se k řece a Ciri přistála na nose vločka. Nejprve se lekla, protože to zastudilo a zmizelo to. Chtěla začít pištět, ale včas si to rozmyslela, takhle by se určitě nejšikovnější vlčice chovat neměla. Dívala se na padající vločky a očička ji zářila. "Škoda, že to tak studí, ale vypadá to moc krásně," prohlásila zasněně a nemohla se vynadívat. Mezi vločkami poletoval Emanuel a jí konečně došlo, že vážně musí být magický, protože ostatní motýlci už dávno spali. "Vlastně broučci potřebují taky sluníčko a jelikož šlo spát, tak šli spát i oni, viď tati?" zeptala se, aby si to ujistila a byla pořád ta chytrá vlčice. Moc se těšila, až bude všude ten sníh.
Dostali se k obřímu jezeru. Tolik vody Ciri najednou ještě neviděla. Nedokázala dohlédnout ani na druhou stranu, kolik vody tu bylo. "Tati, jak se dostaneme na druhou stranu? Ta voda bude určitě studená," oklepala se předem zimou a podívala se svýma velkýma očima na tátu.

Ještě než se vydala na strom, si povídali o tom, jak ji bude táta hlídat a ochraňovat až na věky věků. Usmála se a poslouchala, jak její tatínek také přemýšlí, jakou bude mít asi tak magii. Moc se jí líbilo, jak jí oslovil květinka. Na chvilku si představila, jaké by to bylo, když by ovládala zemi, tak jako maminka a strejda. S kytičkami byla legrace a navíc dokázaly pomáhat nemocným. To by se totiž mohlo v budoucnu hodit, kdyby byla ona nebo někdo z její rodiny nemocný.
Jenže na přemýšlení o magii teď neměla úplně čas. Momentálně se držela větve, nevěděla jak dolů a táta taky nebyl úplně klidný. Sice se jí od toho snažil odradit, ale známe vlčata. Když si něco vzala do hlavy, tak neviděla a neslyšela a tom byl případ i Ciri. Táta mi nakázal, abych se držela, tkl se tedy držím, pomyslela si a čekala, co dalšího jí poradí. Jeho hlas se najednou zklidnil a začal jí udávat pokyny, kudy se dostat dolů. Když nepanikařila, tak se to dalo docela v pohodě sejít, jako kdyby chodila po stromech odjakživa. Jako největší profík seskočila na zem a i když v ní byla malá dušička, nedala by to najevo. Držela hlavičku pyšně nahoru, že je největší frajerka a s touto pózou se vydala k tátovi. Zabořila mu hlavu do srsti pod krkem a oddechla si, že stromové dobrodružství má za sebou. "Už to vážně nikdy neudělám, byla to hrůza. Víš co tati? Vlci nejsou uzpůsobeni k tomu, aby lezli po stromech," prohlásila velice moudře a podívala se na něj, jestli to taky ví nebo jestli to do dneška nevěděl. To, že ji k tomu v podstatě navedl její kamarád Emanuel, tak o tom pomlčela. Určitě to neudělal schválně. Ani vlastně nemohl vědět, že její packy a drápky nejsou na tohle stavěné. "Půjdeme raději dál. Asi tady vládne nějaká divná síla, která nás nabádá dělat hlouposti. Co kdyby ti to rozkázalo, že se máš zahrabat pod kořeny? Asi bych neriskovala tu zůstávat dýl," dodala nakonec a vyrazila z lesa pryč.

// Velké vlčí jezero

Vylézt na strom

// Kaskády

Ciri měla velikou radost z toho, co táta říkal. Přeci všechno co řekl, byla pravda a jinak tomu nemohlo být. Pyšně si vykračovala jako největší královna všech dobu. "Budu stejně skvělá a slavná jako ty tati. Bude mi to tu celé patřit," prohlásila s nosánkem krapet nahoru, jak se celá dmula pýchou. Očka se jí zalila slzami dojetí, když si uvědomila, jak skvělé má rodiče. Zapomněla i na to, jak Sigy za podobná slova Reonysovi vyčinil, že nemá slibovat něco, co nesplní. Důvěřovala tátovi i mámě. "A až jednou nebudete moci nás chránit, tak se zase my postaráme o to, abyste žili jako v bavlnce a nic se vám nestalo. Teda já určitě a věřím že Viv a Reo taky," zarazila se u jména Crowley, protože u něho si jistá nebyla. Taky by hájil rodiče, i když a nimi moc dlouho nebyl? Otázka to byla těžká a nechtěla se s ní teď obtěžovat.
Táta jí prozradil, že je v magiích machr, hlavně v té, co má od narození. To už věděla od Sigyho, že vlci bývají nejlepší v tom, s čím se narodí. "Příkaz?" zeptala se zvědavě, protože si nějak neuměla představit, co taková magie dokáže, i když jí to táta říkal. Nejspíš si to musela sama zažít, protože najednou nemohla pokračovat v pohybu. Jakoby její tělo nebylo její, dávala pokyn packám jít vpřed a nic. Najednou se tedy pohnuly, ale jen zadupaly do země, po nich to zopakovaly zadní nožky a pak celý ten divný pocit skončil. "Žjóóóóóva táto, to bylo fakt hustý," prohlásila nevěřícně. "To chci mít taky, to je faakt cool. Jakoby moje tělo nebylo moje a pak zase bylo..." Byla z toho zážitku tak rozjetá, že úplně zapomněla na Emanuela. Ten se však brzy připomněl.
"To bylo vážně dobrý. S magiemi je sranda. Ale co kdyby si se tátovi předvedla jako stromolezkyně? To na něj udělá velký dojem..." nabádal jí motýlek a létal kolem nízkého stromu, na který by se dalo docela dobře vylézt. Potutelně se zasmála. "Tak teď se ukážu já. Dívej tati," prohlásila a rozběhla se ke stromu. Neřekla, co má za lubem, chtěla se předvést. Přiběhla blíž a trochu se zalekla, strom vypadal větší, než z dálky. Ale když už tátu na sebe upozornila, tak by bylo blbý se stáhnout. Vyskočila na kmen a slítla na zem. Oklepala se a tvářila se, že to tak mělo být a zkusila to znovu. Drápky se zachytila kůry a šplhala výš na nejbližší větev. Šlo to hodně těžko, ale nakonec to nějak zvládla a držela se na větvi. "Háááá, to koukáš, že jo tati - i - ííííííííííííí, jak se dostanu dolů?" začala panikařit a dívat se na tátu, aby ji sundal. "Promiň princezno, to nebyl ten nejlepší nápad," řekl smutně Emanuel a poletoval kolem.

Ukázka magie 1/3

Její táta měl radost z toho, že lovili zajíce. To, že se jí moc nelíbilo lovení, protože jí to připadalo jako moc práce pro její pacinky o tom se nezmínila. Nejlepší by bylo, kdyby jí žrádlo nosili až před tlamičku, jenže když slyšela tátu, jak jí chválí, tak se pyšně postavila a koupala se ve slovech jeho obdivu. "Já jsem pyšná na to, že jsem tvoje dcera," řekla stále se zvednutou hlavičkou a dívala se na svého tátu. "Tak proto to všechno vím, jsem celá ty!" vykřikla radostně a poskočila si na místě.
Spiklenecky mrkla na tátu, že je jasný, že jeho tajemství neprozradí. "To ale musíme počkat na jaro, protože Sigy říkal, že v zimě spí, takže se nám nesmí nic moc stát. Je to totiž hodně zajímavá bylinka. Léčí kašel a lehké škrábance," řekla důležitě a významně na tátu pohlédla, aby si dával pozor. Zase byla radostí celá bez sebe, když řekl, že ji šel hledat. Poté se natáhl za Emanuelem, ale ten od něho odletěl. To, že by mohla být na něj zima, ji nějak nenapadlo. Spíš jí to ještě nikdo neučil, že brouci přes zimu spí. "Tak je asi magický," řekla jednoduše a podívala se na motýlka. "Jsi magický, že jo?" "Přesně, kápla si na to," písknul jí do ouška a pomalu letěl pryč. "Noo, nechceš mi taky ukázat nějakou magii? Prosím," zamávala ocáskem, udělala velké vlčecí prosící oči a láskyplně se na tátu zadívala.

// Východní hvozd