Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Maminka jí zodpověděla otázku. Bylo to vážně zajímavé, že si voda mohla dělat co chtěla. "Takže, až mi nebude taková zima, tak už na pevnou vodu raději stoupat nebudu, abych nespadla už do tekuté vody," zrekapitulovala si získanou vědomost, protože byla hodně důležitá. Nebyla hloupá a většinu informací si pamatovala. A tohle byla jednou z nich.
Poté její ouška zaslechla zvolání, na které tu čekaly. Ocásek se jí rozkmital a srdíčko začalo bušit rychleji. Táta a Reo se vrací, zajásala v duchu a chtěla se rozběhnout po ledu za nimi. Včas si však uvědomila, jak se po něm špatně běhá a klouzala stejně jako maminka. Velice legračně. Maminka se už přivítala, takže byla ráda na Ciri. Opravdu obadva ráda viděla. Jakmile měla packy na pevné zemi pořádně se rozběhla a přivítala se s Reonysem. Měla toho tolik co mu vyprávět. "Počkej, až uslyšíš všechno, co jsem zažila a viděla a a a tak," zajíkala se, jak toho měla na srdci tolik. Pak ji ovšem zarazila maminčina slova o jejich sestřičce. Zmkla, aby vše slyšela a taky hlavně chtěla nechat prostor k tomu aby si popovídali Reo a maminka. Došla proto k tatínkovi a přítulila se k němu.

Ciri si prý nemusela dělat hlavu s tím, že snědla celého holoubka. Usmála se na maminku a pustila to z hlavy. Když už to bylo vyřešeno, proč by si tím zatěžovala hlavinku. Maminka přestala kouzlit s vodou a Ciri sledovala, jak se z ní zase stává klidná hladina. Po chvilce si všimla, že se z tekutého stavu znovu dostává do pevného. Pořádně jí to vrtalo hlavou. "Maminko, proč je ta voda pevná?
A předtím, když jsme tu s tátou byli, tak byla tekutá?" Zeptala se a u toho pokývala hlavou na znamení souhlasu, že tu zatím počkají. Bylo to logické, protože tu byla voda, i když momentálně ně přímo použitelná, ale byla tady. Ciri by si to taky zvolila za místo na setkání.
Moc ji však potěšilo, že maminka přistoupila na její hru. Sledovala, jak se maminka rozjela a moc doufala, že nedojede tak daleko jako ona. A stalo se, maminka zůstala docela pozadu. Ciri se zasmála a s vrtěním ocásku se rozběhla zpátky. Maminka jejich hru vylepšila, udělala drápkem čáru, která znázorňovala místo k odrazu. Tentokrát jela Lucy jako první a dojela dál, než předtím. Čekala na svém místě a byla řada na mladé dámě, aby jela taky. Tak si dala pořádný rozběh a u čáry se drcla na zadek. Zabolelo to, protože si sedla prudčeji, než chtěla. Tentokrát taky nedojela tak daleko, ale o půl hlavy maminku překonala. Podívala se na zem a tam viděla, že si maminka udělala srdíčko. Zazubila se od ucha k uchu a pokusila se udělat křížek. Na nic složitějšího se svými drápky nezmohla. "Teď to bylo vyrovnané. A pojedu jako první zase já a pak ty a pak zase já, aby to bylo spravedlivé," řekla moudře a už se rozbíhala k jejich startu. Cestou však mamince dala ještě pusinku na čumáček, protože si tuhle zábavu moc užívala.

// Východní hvozd

Ciri měla radost, že i maminka si dala kus zajíce. To, že jí nemohl nasytit nějak nebrala. Ještě si nedokázala spočítat, že takhle velkému vlkovi, jako byla její maminka (i když oproti jiným byla drobnější, stále však byla vůči Ciri velká) nemůže dvě tři kousnutí ze zajíce stačit. Když se jí maminka zeptala, zda jí holub chutnal, oblízla si čenich a mlaskla si. "Bylo to úžasná mňamka, škoda že se lví tak špatně. Promiň, že jsem ti nenechala, ale nešlo přestat," dodala omluvně.
Z lesa se dostaly k jezeru, kde byli před nějakou dobou s tátou. Otočila se směrem, kde jak si pamatovala, tekla řeka až do moře. Maminka ji však zavolala k sobě, ale ještě nejdřív jí položila otázku ohledně žízně. "Když o tom tak mluvíš, tak mám žízeň," dodala zamyšleně a dívala se, kde by se mohla napít. Jenže z jezera to nešlo. Bylo pevné jako skála, sledovala maminku, jak na tu pevnou vodu stoupá a láká jí, aby šla za ní. Ciri tomu moc nedůvěřovala, ale když viděla, jak maminka jezdí, fakt doslova jezdí po vodě... No musela to zkusit. Rozběhla se za ní, jenže packy se jí po prvním setkání s pevnou vodou podsmekly a stejně jako maminka se rozplácla. Pomalu se sbírala na nohy, ale tento pád jí nezabránil v tom, aby se zase rozběhla a zkoušela se klouzat, tak jak to viděla u mamky. Jakmile trochu vychytala běh a klouzání, byla to náramná legrace. Klouzala se sem a tam a sem a tam a smála se na celé kolo. Nakonec na zavolání doklouzala k mamince a dívala se, co to provádí. Fascinovaně sledovala, jak se voda dostala na povrch a stříkala nahoru. "Jůůůů," zašeptala kouzelně, než se přiblížila a smočila do vody jazyk. Zaštípalo to, protože voda byla strááášně ledová. Ale žízeň byla žízeň, takže Ciri nakonec pila velice opatrně a pomalu. "Třeba je tatínek našel a přijde s nimi sem k nám," řekla konejšivě, když dopila. Pravdou bylo, že na sourozence na chvilku zapomněla, tedy na starost o ně. Teď když to maminka připomněla, tak se v ní znovu probudily obavy. Nicméně, chtěla je zahnat a ještě chvilku si hrát, než se dají do dalšího pátrání. "Schválně, že se dokloužu dál než ty," řekla rozverně a pořádně se rozběhla. Pak si sedla na zadek a jela po něm docela daleko. Smála se a čekala, jestli za ní maminka pojede nebo jestli dojede dál.

Ciri ještě byla trochu polekaná, co to k nim spadlo. Přeci jen, věci na vás nepadají bez důvodu. Držela se za maminkou, která okomentovala, že je to pták. Vzpomněla si na toho opeřeného tvora, se kterým mluvil strýček Nemesis. "Ukaž," chtěla si ho taky očuchat, než ho snědí. Pak si ovšem uvědomila, že nneí zdvořilá. "Prosím, můžu se opdívat, než ho oškubeš?" zkusila to znovu. Přeci nemůže zapomínat na své vychování a hlavně být drzá na maminku! Co by to byla za dceru? Opatrně se k němu přiblížila, kdyby mrtvolné ležení jen hrál a čichla si k němu. Došlo jí, že by se asi jen tak k živému nedostala blízko, protože by uletěl na oblohu, jak řekla mamka. Zapamatovala si jak voní a vypadá, aby mohla Reovi a Vivi popsat, jak takový holub vypadá. "To je divný, ne? Že tady tak spadnul," navázala na její otázku "Co se mu stalo" a potřásla hlavou, protože jí začalo trochu cinkat v uších.
Usmála se však na to, že může začít hodovat na prvním úlovku, který už stačil vychladnout. Což nevadilo, protože maso bylo stále dobré, nebylo žužlavé. Trhala velké kusy, žvýkala a zase si kousky utrhávala, až zbyla kostřička a trochu masa. Nemohla to přece sníst všechno, maminka taky měla jíst. Sice se zmínila o tom, že budou lovit vyskou, což si už nepamatovala, co do tohoto označení patří, ale to mohlo být kdoví kdy. A když Sigy vyprávěl, že zima je krutá a zvířata se schovávají, tak se bála, aby neměla maminka hlad. Pobídla jí, aby si dala ještě kus z holuba. To bylo něco nového, tak se těšila, že ho zkusí. Ale na oplátku ukázala packou na zbytek zajíce. "Ty se ale taky musíš najíst," řekla rozhodně jako malá generálka a zkusila kus holuba. Bylo to zvláštní maso. Jiné než ryba, zajíc nebo to, co donesl táta s tou černě zbarvenou tetou. Kdyby si však měla vybrat, holuba by jedla nejraději. Tam se ani neupejpala a čerstvé, křehké masíčko zmizelo během chviličky. Mlsně se oblizovala, když ještě pátrala, jestli se někde neválí zbytečky masa. Podívala se na zbytek zajíce a pořád byl netknutý. Máma se však už vydala dál. Ciri popadla ten zbytek a vydala se za ní. Jelikož měla plnou tlamičku zbytku zajíce, tak volat nemohla.

// VVJ

// Zrcadlové hory

Jejich tlapky je donesly do dalšího lesa. Ciri se dívala kolem sebe, nasávala zdejší pachy a čekala, co maminka vymyslí. "Dobře," pronesla tiše, aby nerušila zdejší klid. Navíc si pamatovala, že když se loví, tak se má být co nejvíc potichu. Maminka jí prozradila, že se do jejich rodného lesa může kdykoliv podívat. Pokývala hlavou, že rozumí, ale ještě si to nechá projít hlavou. Teď by stejně musela mít asi doprovod, protože by sama cestu nezvládla, i když jí maminka ukazovala, kde les je.
Maminka jí ukázala, že má být úplně potichu a podívala se směrem, který jí ukazovala. Hrabal tam ve sněhu nějaký zajíček. Pozorně poslouchala, jak jí maminka poučuje o lovu zajíců a dívala se střídavě na ni a na zajíce, který je ještě nezmerčil. Nejvíc se jí však líbilo, když měla zůstat na místě a počkat až ho maminka chytne. Takhle se jí to líbilo. Pokývala znovu hlavičkou a pozorovala, jak maminka vystartovala a snažila se zajíce ulovit. Měla pravdu, opravdu zajíc měnil směr každou chvilku, ale maminku neoblafnul. Nakonec oba dva zmizeli v oblaku sněhu, až se Ciri lekla, co se stalo. Pak zaslechla, že má přijít, tak se vydala zase ve stopách maminky, protože jí to přišlo lepší, než aby se brodila sama sněhem. Maminka nedržela zajíce v tlamě, ale bránila mu, aby neutekl. To Ciri nečekala, Reo taky držel zajíce tak, aby ho mohla zakousnout. Jenže, co když jim zajíc uteče a ona to zkazí? Spolkla nervozitu, podívala se do zaječích vyděšených očí a skočila k němu. Ohnala se mu po krku, ale zajíc jí uskočil. Ještě, že tam stála maminka a zajíc neutekl. Ciri to zkusila znovu, tentokrát trošku jinak, ale zase skočila zapíchlá čumákem v zemi. Zavrčela a skočila potřetí. Konečně v zubech ucítila srst a tak skousla jako divá. Na tlamičku a srst se jí vyvalila spousta krve a cítila, jak sebou zajíc škube, škube a najednou nic. Přestal sebou škubat. Ciri si ani neuvědomila, že má zavřené oči, tak je otevřela a položila kořist před maminku. Nadechla se, že něco řekne, když tu vedle zajíce dopadlo další tělo. A to se nehýbalo. Ciri vykvikla a uskočila pryč. "Co - co - co to je," zakoktala se a podívala se na maminku. Veškerá radost z lovu šla do pozadí. Převládalo leknutí.

// Jižní Galtavar přes řeku Mahtae

Byla šťastná, že ji maminka pochválila, i když jí napoprvé řekla rostlinu špatně. Uculila se a oplatila mamince oblíznutí. Sice jí nedosáhla až na čelo, ale na bradu ano a to se nemusela nijak stavět na špičky ani na zadní packy. To už jsem tak velká? Pecka, pomyslela si a pokračovala po boku maminky dál.
"Nezkoušela, přišlo mi, že je moc zima na ochutnávání. Navíc, abychom se tam dostali, museli jsme přejít přes řeku a ta byla stráááášně studená," řekla, i když přemýšlela, jestli se přes vodu vydali než došli k moři nebo až když šli od něj. Hodila to za hlavu a natěšeně začala poskakovat. Moc se totiž těšila, až se tam vydají znovu. "Tak joo, moc se těším. Moře se mi totiž moc líbilo, i když věřím, že bude krásnější, když bude horko."
Maminka měla evidentně radost z toho, že má hlad. Slíbila totiž, že si společně něco uloví. Z toho měla Ciri trochu smíšené pocity. Jako jo, chtěla s maminkou lovit, ale bála se, že bude muset pro to udělat nějakou práci navíc a do toho se jí až tak nechtělo. Zatím to však bylo daleko, protože se musely dostat přes hory. Sice začínalo pomalu svítat, ale z nebe se stále sypal sníh, který ji občas zastudil na nose. Dívala se pod packy, snažila se jít v maminčiných stopách, aby neupadla, takže se dost divila, když se zastavily a mamka jí vybídla, aby se podívala do daleka. Sice toho moc neviděla, ale snažila se. Ciri však překvapilo, co jí maminka řekla. "Vážně můžu? Totiž, tatínek nezněl moc nadšeně z toho, že bych se tam někdy vydala," řekla zmateně, když si vzpomněla na to, že se chtěla rozloučit s dědečkem, když les opustili tak rychle a táta z toho nebyl zrovna dvakrát nadšený. Ciri by tam však šla ráda, za dědečkem, Nemesisem nebo se jen podívat. Ale rozhodně by nechtěla potkat toho zrádce.
"Já tě mám taky moc ráda. Nejvíc na světě," oplatila mamince slova a přivinula se k pacce. Ciri taky chtěla začít volat, ale jak maminka řekla, aby šla opatrně, tak se zase zadívala na zem a vybírala si pečlivě kudy půjde. Nechtěla skončit s potlučeným čumákem. Věřila, že by ji maminka nenechala si natlouct, ale nikdy nevíte. Proto pokračovala mlčky a zcela soustředěně dál.

// Východní hvozd

// Cedrový les

Nesla se vedle maminky, aby všichni viděli, že je její dcera. Chtěla s ní strávit také nějaký čas a hledání sourozenců byla ideální příležitost. Nadechla se, protože toho byla spousta, co toho maminka nevěděla. "Strýček Sigy nás vzal do jeho jeskyně, kde nám ukazoval různé bylinky a kytičky. Naučil nás, že šťovík je léčivá bylinka na kašel," zarazila se, protože si zase spletla názvy, stejně jako když to vyprávěla tátovi. "Zase špatně, byl to jitrocel," plácla se tlapkou do hlavy, aby si to konečně zapamatovala. "A pak nechal rozkvést takovou krásnou kytičku, ale mě z ty vůně bylo špatně, tak jsem šla ven a tam jsem potkala Emanuela, motýlka a on už se asi letěl schovat a pak jsem našla tátu a lezla jsem na strom a byli jsme u jezera a pak jsme došli k moři a já myslela, že to je obří jezero, ale prý to je moře a půjdeme tam pak společně, " vychrlila na maminku spoustu informací, skoro bez dechu. Jestli jí vůbec rozuměla nebo nějak pochopila, to byla jiná otázka. Bylo možné, že něco zapomněla, jenže tohle bylo to nejlepší, co chtěla říct.
Jenže pak se maminka zeptala, jestli něco neví o jejích dalších sourozencích. Svěsila smutně ouška. "Nevím, Vivi jsem moooc dlouho neviděla a Reo byl se Sigym, tak snad je pořád s ním. " Pak se jí ovšem nálada zlepšila, protože se o ní maminka zajímala a říkala jí krásnými jmény. Však ještě byla poměrně malá, takže takové oslovování nebylo nic divného. Ciri by však nevadilo, kdyby jí takhle říkali pořád." Už to moc nebolí, vážně, " řekla statečně a vyplázla jazyk. Popravdě to ještě docela bolelo, ale nechtěla, aby se maminka strachovala. "Mám veliký hlad. Se strýčkem jsme lovili zajíce, Reo ho chytil a já zakousla," pronesla pyšně. Však to byl taky výkon, když mu ukončila trápení a zakousla ho.

// Zrcadlové hory přes řeku Mahtae

Jazýček se jí pomaličku vracel zpátky do tlamičky, tam kam správně patřil. Tulila se k mamince a byla spokojená. Jenže pak se maminka zvedla, že půjdou hledat její sourozence. Podívala se z mámy na tátu a zase zpátky. Mohla si sama rozhodnout s kým bude trávit další čas. Sama raději nechtěla zůstávat, vždyť by mohla oblíznout kdoví co, ale měla za to, že to dlouhou dobu nebude zkoušet. I když tátu milovala a chtěla být stále u něho, cítila, že teď potřebuje něco jako dámskou jízdu. Prostě hřejivou náruč maminky.
Ta jí ještě poradila, aby si kamínek nechala. Zvědavě se na ní podívala. Vážně má velkou cenu? Jenže nebyl čas, aby hledala úkryt, jestli tady tedy nějaký byl. Oba dva její rodiče se už pomalu vydávali na cestu. Proto doběhla k prvnímu stromu, co našla, vyhrabala malý důlek a tam kamínek pustila. Celou dobu si dávala veeeelký pozor, aby se ho jazýčkem ani nedotkla. Pak ho zahrabala a kousek vedle se vyčůrala. To aby poznala, kde ho nechala, byla však chytrá na to, aby nečůrala přímo na něj. Kdo by to pak měl nosit v tlamě, když by to bylo počůraný.
"Půjdu s tebou maminko," řekla a podívala se na tátu, jestli mu to nebude vadit. Rychle se s ním pomazlila a oblízla mu rychle čumáček na rozloučenou. Pak se zařadila po bok maminky a těšila se, až jí bude vyprávět, co všechno viděli s tatínkem.

// Jižní Galtavar

Maminka byla vlčicí situace a rázně tatínkovi přikazovala, aby už ne tak malé Ciri pomohl. Kdyby neměla na mysli jen to, jak kámen sundat z jazyka, pomyslela by si něco, jakože jednou bude taky taková jako maminka, rozhodovat o krocích jejího partnera. Jenže tohle byla situace, kdy se pokoušela sedět klidně, ale její rozlobené oči jasně říkaly, že by moc moc chtěla pomoci. Málem se i těšila, že uvidí magii elektřiny, i když to mohlo znamenat cokoliv, jenže jak její ouška zaslechla, že by mohla dostat pecku - což tak nějak pochopila, že by bolelo ještě víc - byla nakonec ráda, že maminka elektřinu nepoužila. "Ííííííííí," zaječela, když jí maminka zkusila kámen sundat taháním.
Tatínkovi konečně došlo, co se vlastně stalo. Maminka ho zaúkolovala, aby vymyslel, co mají dělat, takže se na něj dívala, prosila a podporovala ho pohledem, aby ho napadla spásná myšlenka. Přemýšlel dlouho, strááášně dlouho, bylo to skoro nekonečné. Potom však začal soukat plán, který zněl docela jednoduše. Doufala, že povede do zdárného cíle. Vypadal tak rozhodně a jako nejlepší vlk pod slucem, že Ciri zapomněla na slzy i zlostný pohled a usilovně foukala. Tedy když foukla, cítila, že její dech je docela chladný, ale když dýchala tak nějak pomaleji, byl dech a teplejší. Chvilku jí to dalo, ale nakonec našla správný grif, jak vyfoukávat teplý dech. Pomalu, velice pomalu cítila, jak se kamínek odlepuje, odlepuje. Jejich společnými silami a foukáním nakonec odpadl na zem. Ciri si oddechla a s jazykem ještě venku z tlamy, protože jí nešel úplně vrátit, se otočila na maminku a zaryla jí obličej hluboko do srsti, jako kdyby s ní chtěla splynout. "Uf to niddy neudelam," zašeptala jí do krku. Nejspíš měla poděkovat, tedy slušelo by se to, ale na to si nevzpomněla. Však byla tak dlouho vystavena stresu!

// Akce se mi moc líbila, úkoly byly takové, že se dalo krásně vybrat. :)) Díky, díky a poprosila bych 5 květin a 1 křišťál :))

Seděla tam s vyplazeným jazykem a nevěděla, co dělat. Samozřejmě, že se toho ošklivého kamene snažila zbavit, ale nešlo to. Zaslechla ovšem nějaký hluk a slyšela dokonce své jméno. "Mhamíí," zavolala na oplátku a otočila se směrem k ní. Maminka k ní přiběhla a hned se dala do objímání. Ciri zapískala, protože chtěl, aby si všimla, že má na jazyku nalepený kámen, na což také brzy její maminka přišla. Začala panikařit, možná víc než její dcerka a volala tátu. Áááá, Etney, tak se jmenuje táta. Už to vím! Sice to v momentální situaci nebylo moc podstatné, ale informace se hodila.
Maminka si ji přivinula k tělu a čekaly na tátu. "Jhá fem byva sama. A khamínhek fe mi líbil," snažila se Ciri vysvětlit, proč skončila s ním na jazyku. Teda ona netušila, proč se jí nechce pustit a mluvení jí dávalo dost zabrat. Slzičky měla na krajíčku, ale to, že tu byla máma bylo mnohem lepší. Líp se jí její hoře snášelo. Mezitím dorazil táta a vůbec, ale vůbec nechápal v jak těžké situaci se jeho dcerka nachází. "Fci ho dát plyš, bolí to." Omezila se pouze na pár slovíček, ale nutně potřebovala, aby to její táta pochopil. Aby věděl, že takovou ozdobu vážně nechce.

// Smrkový les přes Jižní Galtavar

6. Přilepit se jazykem k ledovému povrchu

Snažila se sledovat okolí, aby si zapamatovala důležité body předtím, než vejdou do lesa. Bylo vidět, že se její táta těší, protože trochu prodloužil krok. Dívala se, jak se les přibližuje, viděla mohutné stromy, které se zvětšovaly a zvětšovaly. Užasle hleděla na jejich silné kmeny a poslouchala tátu, jak jí říká, že teď už bude vědět, kde je jejich domov. Jejich les. Náš les. MŮJ les. Představovala si, jak tu bude jako největší princezna, chodit a vládnout po boku rodičů a sourozenců.
Ještě ovšem museli vyřešit tu otázku ohledně včeliček a kytiček. Táta asi úplně přesně neznal jejich hlavní práci. Zasmála se při představě, jak by někoho štípla do zadku. To by určitě moc bolelo. Doufala, že si bude pamatovat až do období kvetoucích kytiček, že si má dávat pozor, jestli tam nějaká zrovna nespinká. Zatím jí to jako odpověď stačilo. Byla ovšem škoda, že táta neznal odpověď na otázku, proč se Crowley rozhodl s nimi nežít.

Pokračovala už klidnějším krokem vedle táty, který jí ukazoval stromy zblízka. Byly ještě větší, než jak vypadaly z dálky. Jejich kmeny byly takové, že se Ciri bála, že by se mohla o nějaký zranit. Tak vypadaly drsně. "Cedr," zopakovala po tátovi pomalu. Přikývla, že si bude pamatovat, kde bydlí. Jména stromů totiž nezněla nijak složitě. Princezna Ciri z Cedrového lesa, zasnila se o svém novém jméně. Jenže, jak tam tak stála a snila, táta se rozběhl a byl v čudu. Zmateně se dívala kolem sebe, kam se najednou mohl vypařit. "Tati?" zkusila potichu zavolat, ale její hlásek se nemohl donést dál, než k druhému stromu. "Mami?" začala znovu, ale ani tentokrát do svého hlasu nedala nějakou velkou sílu. "Emanueli?" zeptala se zase a podívala se po okolních stromech. Ale po žlutých křídlech jejího kamaráda nebylo ani vidu, ani slechu. "Kampak ses mi ztratil," pronesla smutně a vydala se ho hledat na vlastní pěst, tedy tlapky.
Procházela lesem a hledala motýlka, tatínka, maminku nebo nejlíp všechny dohromady. Jediné, co však nacházela byly stromy, stromy, stromy a něco zvláštního a barevného! Zapomněla na všechno, co hledala a jala se to prozkoumat. Mělo to divný tvar, trošku podobný kamínku, ale přeci jen to kamínek nebyl. Nebo možná jo, ale měl krásnou červenou barvičku (rubín). Přiskočila k němu a hned zase odskočila, co kdyby jí to ublížilo? Když se osmělila, plácla do něj packou a zase rychle uskočila. Kamínek maličko poskočil, ale nic jiného se nestalo. Přikradla se tak blízko, že měla čumák na vzdálenost drápku od podivného předmětu. Začichala, jenže necítila jiný pach než okolních stromů. Nakonec se rozhodla, že to oblízne. Připravovala se k tomu, jako k nějakému obřímu zákroku, jako třeba skoku ze skály. Nemohla tušit, jestli to třeba nebude odporné, proto tak velké odhodlávání.
Ještě chvilku dělala okolo kamínku tanečky, až nakonec vystrčila jazýček a oblízla ho. Neměl nijakou divnou chuť, stalo se však něco strašného. Jazyk se jí zasekl na tom kamínku a nešel ani za nic vtáhnout zpátky do pusy! "Phoomooff, mhááámhíí, tháááthííí," snažila se volat o pomoc, ale přilepený jazyk jí dost komplikoval artikulaci. Proč, proč já? bědovala v duchu, ale začínala pištět i nahlas. Zaprvé, protože to bolelo, za druhé že netušila, co s tím bude dělat a za třetí, protože se cítila sama. Když už jí hlásek začínal vynechávat, zkroušeně si sedla na zem, jazyk stále přilepený na kamínku a tvářila se jako hromádka neštěstí.

// Kaštanový les přes Rozkvetlé louky

Zjistit o včeličkách a kytičkách

Ciri si oddechla, že se pan Život nezahazuje se zlými vlky. "Tím pádem je vše v pořádku," pronesla spokojeně. Neměla tedy důvod být nějak naštvaná, že by to bylo nespravedlivé. Naštěstí jí i ubezpečil, že u té jeho zlé, ošklivé sestry nebyl. A táta nikdy nelže,tudíž mohla bát Ciri nejspokojenější vlče. Dokonce ji i přiučil, co je to včelka, což mohl nejspíš udělat i Sigy když je měl poučovat o přírodě. Pokrčila rameny, když se ptal, co je to učil. Copak věděla všechno, aby určila, jestli je učil správně nebo ne? Zda jim říkal informace, které měl nebo jestli jim říkal něco nepodstatného? To zkrátka ještě nedokázala posoudit. Věřila však, že je učil dobrým věcem, stejně jako táta.
"Tak to budu muset koukat do všech kytiček, když náhodou půjdu po louce, kde jich roste hodně. Nerada bych, aby mě píchla. A to existují jen proto, že spinkají v kytičkách nebo mají jiný důvod? Přece všechno tady je z nějakého důvodu, ne?" zamyslela se a ťapala dál.
Ovšem tohle všechno se stalo před tím, než se příšerně, ale příšerně naštvala. Možná měla štěstí, že se její táta nenaštval na ni, že to vzal docela s klidem. Nebo aspoň tak se jí to zdálo, ale v jejích malých očkách teď bylo všechno strašně špatný. Jak tam mohl zůstat? Jak mohl, když my jsme jeho rodina. Tohle až uslyší Reo, tak se taky určitě naštve. A viv taky. A jestli někdy toho zrádce potkám, tak mu to pěkně od plic vytmavím. Už to není můj bratr. Není. Se slzičkami v očích se dívala na tátu, který se to pokoušel vysvětlit. Bylo na něm znát, že už trochu ten vztek převládá, ale bylo to pochopitelné. Ciri byla neuvěřitelně zklamaná ze svého bratra, který už nebyl jejím bratrem. A bylo jí to líto. neskutečně líto. Nadechla se a vydechla, znovu a znovu. "Zlobím se na něj," začala tiše, už míň naštvaně, ale stále zloba trvala. "Zlobím a jsem z něho zklamaná. Proč to jen udělal? Už to není můj bratr," řekla smutně a zmkla. Potřebovala to nějak vstřebat. Možná, ale opravdu jen možná mudá ještě šanci, někdy v budoucnu. Ale teď to nepřipadalo v úvahu.

// Cedrový háj přes Jižní Galtavar

// řeka Mahtae - jih

Mít hysterák kvůli hovadině - i když kdo ví jestli se to dá považovat za maličkost :D

Nechápala, proč by to někdo dělal. Jako jo, pomáhat vlkům je hezký, ale všem? Třeba i těm, kteří si to nezaslouží? Jsou zlí a ubližují jiným a on by jim stejně pomohl? Moc se jí to nezdálo. "Jako je hodný, že takhle napomáhá, ale co když je vlk zlý? Jemu pomůže taky? Jenže to pak není úplně fér," dupla si packou, protože to vážně nebylo spravedlivý. Pak však trhla ouškem, když táta promluvil o včeličkách, které létají na kytičky. "Co to je včelka?" zeptala se zvědavě a úplně zapomněla, že se vlastně chtěla chovat trochu dramaticky.
Pak se ovšem tatínek zmínil o tom, že i pan Život má sestru. Naplnula ouška a napnutě poslouchala, protože to znělo jako další parádní vyprávění. "Proč by někdo chtěl žít na takovým místě. Brrr," oklepala se znechuceně, jen o tom místě slyšela. Tam ji to fakt nelákalo chodit. "Ale možná, že tam posílá pan Život ty, kteří jsou zlobivý! Jo to bude ono," spokojeně si odůvodnila, jak pan Život pracuje. Když je vlk hodný, tak mu pomůže a když je to nevychovaný hulvát, tak se tváří, že mu pomáhá a pošle ho za sestrou a tím dostane to, co si zaslouží. Jak byla Ciri spokojená sama se sebou, že to tak hezky pochopila a svět mohl být zase v pořádku. "Doufám, že si tam nebyl. Protože to by pak znamelo, že si taky někdy zlobil," dodala se strachem v hlase.
Pak se táta odmlčel a Ciri čekala, co se bude dít dál. Jen co slyšela první slova, zastavila se a vykulila oči. Dokonce i tlamičku trochu otevřela. "Co-cože," zakoktala a nechtěla věřit svým uším. "ON nebude s námi bydlet? TO tam bude naprosto sám a vy, MY mu chybět nebudeme? Musíme pro něj," už skoro piště při posledních slovech, ale myslela to vážně. Vždyť tam nemohl zůstat. Zalykala se, jak spolkla spoustu vzduchu, dostala škytavku, ale v očích jí plály jasné plameny. "Jdu pro něj," prohlásila, ale další slova o tom, že už Crowley není jejich bratr, ji zastavila. Začala zrychleně dýchat, zorničky se jí rozšířily a pak spustila tak vysoký ječivý hlásek, že pár ptáků, kteří seděli na holých větvích poplašeně uletělo. Dokonce možná spadlo pár zapomenutých listů. "Jak si něco takovýho mohl dovolit. Vždyť jsou cizí, musí jít s námi, prostě musí. Já jdu pro něj, dotáhnu ho za ušiska do našeho nového domova, prostě jo a jo a jo," dupala, chrčela, pištěla, vztekala se. Táta už se raději vydal dál, ale ona propalovala smrtelným pohledem keř, jako kdyby za to mohl, nebo spíš, jako kdyby tam stál její marnotratný bratr. Nakvašeně dupala za tátou, tvářičky nafouklý a přemýšlela, co by mohla udělt, aby se Crowley rozhodl jinak.

// Smrkový les (přes Rozkvetlé louky)

// Delta

Překonat nejbližší řeku

Ciri poslouchala, co by měla Životovi donést. Jako dávalo smysl, že když něco chtěla, musela by donést něco na oplátku. Z toho všeho, co však o něm táta povídal předtím, získala dojem, že to dělá jen z dobré vůle. Nebo že může. "Já myslela, že to dělá jen tak, pro radost. Ale kytičky se mu asi mohou donést. Jenže když Sigy a ty jste říkali, že kytičky přes zimu spí, tak se za ním může až na jaře, ne?" Zakončila svoji úvahu otázkou. Přece neexistovali kytičky, co rostou a kvetou v zimě. Nebo jo? Možná jen pro vlky země. Ale to by pak měli hrozně velkou výhodu oproti ostatním. Zatímco táta vysvětloval, jak myslel to s tím, aby byl Reo pořádný vlk, byla myšlenkami trochu jinde. Bylo to poprvé, co tátu úplně neposlouchala, ale kochala se řekou, kterou nyní sledovali v obráceném směru. Jako jo, pochopila, že je Reo kluk, tak by měl být on ten silný, a dál to vědět nepotřebovala. To, že by tu snad jednou táta nebo máma nebyli, s tím ani za mák nepočítala. "Mmm, jo." odpověděla nakonec, ale teď jí víc zajímal sníh, který už stačil zakrýt jejich stopy. Jako kdyby tu nikdy nešli.
Jakmile se však dostalo na téma nezbeda, tak zase našpicovala uši. Čekala nějaké husté historky, kdy táta neposlouchal nebo dělal nějaký fakt vylomeniny. Dostalo se jí však jen odpovědi, že asi byl lump. Ale správný. Sice to nebylo to, co čekala, ale zase aspoň věděla, že nedělal něco fakt hroznýho a choval se jako správné vlče. "Tak to jo. Tak to jsme vlastně stejní. Takže jsem opravdu tvoje," zazubila se a štrádovala si to dál.
Moc se těšila na další výlet k moři. Mohla by se na něj dívat pořád a pořád, tak moc ji fascinovalo. "Snad už jo, dlouho jsem je neviděla," prohlásila, ale pak se prudce otočila. Hlas jejího tatínka zněl jinak, dramaticky. Vážně. "Copak se děje?" polekala se a přiskočila k němu. On však ukázal na vodu. "Dobře," řekla pomalu a následovala tátu do vody. Při prvním smočení packy se zašklebila, protože to studilo, pálilo a štípalo zároveň, neřekla však ani ň. Táta se tvářil zamyšleně a úplně jinak, než předtím, takže se bála co se stalo.

// Kaštanový les