Gallirea - Příspěvky uživatele

// Východní hvozd (přes řeku Midiam)

Ciri se podívala na nebe, odkud padaly kapky vody. Pak se podívala na řeku, která vypadala hnědě, nechutně a trochu nebezpečně, jak se valí někam dál. Možná k moři. Nesměla se však moc rozptylovat, aby překonala řeku tak, aby neměla kožíšek mokřejší než už byl.
Kdyzcreku zdárně překonali, ocitli se v dalším lese. Už dávno ztratila přehled o tom, kterým směrem je jejich domov, takže se držela velice, velice blízko svých sourozenců a především táty. Ten zrovna odpovídal na otázku jejího brášky, že neví přesně koho hledá, ale že možná potká někoho, koho dlouho neviděl. Nebo koho už ztratil. Vivi chtěla poznamenat, že jejich babička už není mezi živými, ale naštěstí si rozmyslela tu větu dokončit. Ciri v duchu protočila očima nad sestřinou nerozvážností. Vždyť mohla tátu rozesmutnit ještě víc než je. Ale naštěstí to Vivi neudělala, takže mohla Ciri jít v klidu dál.
Maličko ji zklamalo, že se nikdo víc nezajímal o její dobrodružství s motýlkem. I když, táta to s ní prožíval, Reovi to tak nějak řekla, takže zabývala Vivianne, komu to ještě pořádně nevyprávěla. Dost však ožila ve chvíli kdy se jich tatínek zeptal, jestli věří na kouzla. V první chvíli chtěla prohlásit, že jo protože pár kouzel už viděla. Měla totiž za to, že kouzlo je jiné slovo pro magii. Než se však stačila zeptat na to proč se ptá když sám jí ukázal jedno takové kouzlo zeptala se na to sestra. Ciri si v hlavě snažila rovnat nebo nějak najít zážitky, které byly protkány s magií a které by se už za magii považovat nedaly. "Takže Emanuel byl kouzlo, ale když Sigy rozhrnul vodopád, to byla magie? Nebo když k nám spadl holub, to bylo kouzlo, ale když si mi hýbal tělem, to byla magie? " zopakovala Měla v tom guláš a zase spoustu věcí k přemýšlení.
Pozornost však držela dál, takže se usmála, když jim táta říkal, jak moc je má rád. Když si ji přivinul k sobě, oblízla mu čumák. Ani ji nijak nezarazilo, že mluvil jen o nich třech. Doufala tedy, že do těchto vlků, za které by dýchal počítá i maminku, ale rychle to zase zaplašila. Určitě počítá.

// Jezevčí hájek

// Cedrový háj (přes VVJ)

Z počátku jí na její strach nikdo neodpověděl. Že bych se nezeptala dostatečně hlasitě? Už už chtěla svoji obavu znovu vytasit, tentokrát hlasitěji, když si všimla, že jejich rodinnou výpravu maminka už nedoplňuje. Jediný, kdo si toho nejspíš nevšiml byl taťka. Věděla však jak moc maminku miluje tak raději pomlčela o tom, že se nejspíš vrátila zpět do lesa. Osobně však Ciri byla ráda, že přeci jem něco o tom smečkovém životě pochytila. Pyšně vypjala svou hruď, ale to už sledovala tátu jak poskakuje na břehu jezera. Snažila se zachovat jen úsměv na tváři, aby byla stejně vyspělá jako její sourozenci, ale brzy se celá otřásala smíchy.
Vydali se dál a Ciri naprosto zaujatě poslouchala, proč jdou tam kam jdou, i když cíl cesty vlastně ještě neznají. Ohromeně se podívala z Rea na Vivi a zase zpátky na tátu. Její sestřička jen pronesla a že je to zajímavé, bráška měl aspoň nějakou doplňující otázku. Ona sama však už v hlavě vymýšlela plány, možnosti, historky a za chlupy přitažené vysvětlení, co je onen pocit, to ono něco, co tátu táhne na jih. Už poněkolikáté si vyklepala vodu z těla a to se v jezeře ani nekoupala. Nasupeně pohlédla na oblohu, ale pak se s dychtivým pohledem zadívala na jejich otce. "Nebo by to mohlo být mluvící zvířátko, tak jako byl, " zarazila se, protože si uvědomila, jak se vždycky zatváří když se zmíní o vlcích z Asgaarské smečky, "jako byl Emanuel, ten motýlek, jak jsem s ním mluvila," zakončila rozmluvenou větu a podívala se na Vivi, jestli na to něco řekne. Buď, že se taky potkala s mluvícím zvířetem nebo se podiví, že něco takového existuje a nebo jestli bude mít za to, že Ciri přeskočilo.

// Za rodinou

Dva teď už ne cizinci se dávno vydali pryč. Táta však vymyslel nějaký žůžo výlet, takže se oklepala ze smutku, že její nový kamarád odešel. Její sourozenci souhlasili, že se vydají taky, takže to vypadalo na malou výpravu. Stejně jako její bráška si myslela, že tu máma zůstane, ale ona prohlásila, že jde jako poslední jejich skupinky. To už byl z nich pořádný dav a měla z toho radost. Jenže... "A kdo bude hlídat les? To ho tady můžeme nechat jen tak samotný? A nikdo nám ho nevezme?" Byla z toho zmatená. Myslela, že někdo musí zůstat doma, aby říkal, že tady jsou doma oni. Čekala kdo ji odpoví, ale vydala se s jejich skupinkou směrem, který táta určil.

// Východní hvozd (přes VVJ)

Začínala to být legrace. I když se ani jeden ze sourozenců nepřidal, což brala naoko jako urážku návštěvy, že se nepřidali ke hře, tak i tak to bylo super. Dráz ještě pochválil stromy, z čehož měla radost. Tím se dostal do blízkých přátel v jejím malém okruhu známých vlků. Jenže zábava se pořádně ještě ani nerozjela a už musela končit. Stejně jako její nový kamarád se zmateně podívala na Adirama. Pribehla zpátky a smutně se na menšího z vlků podívala. "No jo, dospělí se musí poslouchat. Tak třeba příště, " řekla a snažila se mluvit vesele.
Pak ovšem Adiram navrhl, že by mohla jít s nimi. Ocásek se jí roztočil jako malá vrtulka. Otočila se na rodiče, jestli může, jenže to táta navrhl, že by se taky mohli vydat na nějakou výpravu. Konečně promluvil k Reo s tím, že na výpravu s tátou půjde. No bylo to rozhodně zamotané, Ciri nevěděla s kým chce jít raději. Samozřejmě, že s tátou. Bylo to dobrodružství, když jsme šli předtím až k moři. Ale potkat novou smečku a být s novým kamarádem... Než se jakkoliv rozhoupala, tak ti dva už byli skoro mimo doslech, že se málem ani nerozloučila. "Tak se zatím mějte. Já se za čas stavím a uvidíme, jestli mi utečeš, " zakřičela radostně na rozloučenou a otočila se k tatínkovi. "Jdu taky," řekla rozhodně, ale pak zaběhla k mamince, aby se s ní potulila, než odejdou. Musím pak jednoho z nich poprosit, aby mě ukázali, kde je Borůvková smečka. Prý někde u Asgaardu, tak to bych mohla najít. Co je to vlastně borůvka? přemýšlela, zatímco se pomalu loučila s maminkou.

Dospěláci mluvili. Mluvil táta a řekl toho opravdu hodně. Byla pravda, že Ciri přestala vnímat, protože si pořád prohlížela výletníky. Pak mluvila i maminka, která byla zdrženlivější, ale i tak něco málo řekla. Světlá vlčice si všimla, že si Reo prohodil větu s dospělým vlkem, což byl vlastně trochu pokyn pro ni, že se taky smějí bavit. Potřebovala to mít hold potvrzené ze všech možných stran. A když její sestřička Dráze pozdravila a maminka je vybídla, ať si jdou taky popovídat, nečekala už na nic. Mezitím se mluvení ujal vlk s krásným hlasem, takže jí nic nebránilo v konverzaci.
Chtěla jít hned k vlčeti, hezky pozdravit, ale tmavý vlček byl rychlejší. Dělal různé poskoky, přískoky a pohyby, kterými se dostával blíž k nim. Přidala se k jeho poskakování, ale dávala si pozor, aby na něho omylem nešlápla. Byla přeci jen trochu větší. "Taky tě zdravím," řekla slušně, protože ještě nepozdravila a hned se dala do dalšího povídání. "Náš les je naprosto boží. Všude obří stromy, že si musíš pomalu krk vykroutit, aby si viděl do korun. A není tu žádný sníh, takže i kdyby to venku zapadlo nevím kolika metry, tak my tu budeme v bezpečí, " řekla hrdě a vesele. Pak Dráz navrhnul hru na babu. Zavýskla, protože hry milovala. Koukla na sourozence, jestli se taky přidají a natáhla packy k Drázovi." Mám ji," zašeptala a dala jim čas na útěk.

15. 2. Hráč http://gallirea.cz/index.php?p=cedrovy-haj#post-206594

21. 2. Hráč http://gallirea.cz/index.php?p=boruvkovy-les#post-206771

24. 2. Hráč http://gallirea.cz/index.php?p=cedrovy-haj#post-206879

28. 2. Hráč http://gallirea.cz/index.php?p=boruvkovy-les#post-206991

Dohromady 20 lístků. 16 bylo přidaly se 4 další

Loterie hráč 1/1

Sestřička neměla až tak velkou radost z jejich setkání. Ciri to malilinkato zarazilo, aael asi to bylo pochopitelné. Nevěděla, jak budou rodiče, tedy hlavně táta reagovat, na to že byla dlouho pryč. Ovšem jak Ciri tátu znala, tak věděla, že se na Vivi nebude zlobit, přinejmenším ne nějak dlouho. Vždyť dorazila domů a to bylo to hlavní. Ani se moc, vlastně vůbec nezlobila na jejich zbývajícího brášku. Tak zůstal v Asgaaru, no a co?
To už se ale všichni vydali za cizími hlasy. Ciri se těšila a doufal,a že to nebudou nějací vetřelci. To by vážně nerada, ale věděla, že by určitě pomohla v kousání a zahánění. No dobře, možná by jen vrčela z dálky, ale to nemohla úplně přesně ještě vědět. Dorazila trochu se zpožděním, takže zaslechla jen polovinu rozhovoru, kdy už se cizinci představovali rodičům. Táta ještě odběhl mimo jejich skupinku, ale brzy se zase vrátil.
Vlci se jí líbili, hlavně ten menší, protože byl vlče a mohla by si s ním hrát. To, že by se měla chovat možná jako puberťák a už ne jako vlče, to nebrala v potaz. Chovat se jako vlče bylo mnohem lepší. Jelikož se malý hlásil docela hlasitě, tak věděla, že se jmenuje Dráz. Jak pak stihla zaregistrovat, tak starší vlk prohlásil, že jsou jen na výletě, stejně jako byla ona a sourozenci. Jako jsme šli se Sigym. Chtěla si jít očichat Dráze, ale ten byl u velkého vlka a to se bála k nim vlézt. Bylo by to určitě bráno jako nevychovanost. Proto se na ně jen vesele tlemila, jazyk ležérně položený na boku tlamy a čekala, jak se to bude vyvíjet dál. Asi myslel Vivi, jak sem utíká. To musí být hodný vlk, když ji chtěl jít zachraňovat. A jaký má krásný hlas! Škoda, že už někde bydlí, ten by tu s námi klidně mohl žít taky. Zasnila se o tom, že by měla nové kamarády. Doufala, že ještě neodejdou a bude si s nimi taky moci popovídat.

// Loterie Hráč (1/1)

Pokyvovala hlavou na téma lovu. V duchu však doufala, že se vždycky najde někdo, kdo jí něco k snědku uloví. Sama se totiž k takovému úkonu nechtěla dobrovolně hlásit. Cítila se spokojeně a šťastně. Ke štěstí jí ovšem scházela kompletnost jejich rodiny. Což se mělo docela brzy změnit. Stejně jako zbytek její rodiny, i ona zaslechla vytí, které se hlásilo od hranic. Zmateně se dívala na všechny okolo, protože nevěděla, jak by měla zareagovat. Utíkat tam? Schovat se za rodiče? Schovat se pod zem? No jo, kde máme ten úkryt vlastně? Mozeček jí pracoval na plné obrátky, ale to už se maminka s velikou radostí rozběhla za hlasem. Ještě jednou se podívala na tatínka a brášku a po jejich boku se vydala za maminkou. V duchu stále přemýšlela, o koho se jedná, takže veškerou konverzaci na chvilku vypustila.
A koho to neviděla stát na hranicích? Jejich sestřičku, ztracenou a znovu nalezenou Vivianne! Měla takovou radost! Jako Reonys, i ona nechala na rodičích, aby se s ní přivítali jako první. Její tělo ovšem bylo v rytmu tance, jak se těšila, že se se sestřičkou obejme a pozdraví. Konečně k tomu dostala příležitost. "Vivi, Vivi, Vivi," dokázala ze sebe dostat jen sestřino jméno a poskakovala kolem. Prohlížela si ji, očichávala, packou plácala jako vlče a hlavou drcala, jako Reonys. No za chvilku se přeci jen zklidnila a poslouchala, na co se jich rodiče ptají, co vysvětlují a tak. Očima ale stále visela na její sestřičce, pro případ, že by se ztratila, vypařila nebo tak. Když se jich všech zeptali na jejich nový domov, tak teprve v té chvíli otočila hlavu na rodiče. "Je to tady úplně super! Hustý stromy, co nás chrání, voda tu je. Jídla by tu mohlo být teda víc, ale to nevadí i svačinky jsou dobrý. Jak říkal Reo, tak bych se taky chtěla podívat do úkrytu. Ale hlavně, že tu jsme spolu," dodala nakonec a ke každému z nich se šla přitulit. Pak stejně jako bráška slyšela dva hlasy, které se rozlehly po lese. Podívala se na rodiče, jak zareagují tentokrát. A čekala, jaké rozkazy pro ně mají.

Poslouchala povídání maminky, pak zase tatínka. Tě kala očima z jednoho má druhého a měla v hlavě trochu zmatek. Takže veverka se dá chytit, ale jen když je na zemi. Velká zvěř se lépe loví ve více vlcích. Jako jo, to dává smysl. Ale proč by se tatínek chlubil, že to zvládne sám? Stejně si tak trochu myslela, že táta zvládne úplně sám ulovit velký zvíře. Jen nechtěl maminku nějak moc trápit tím, že by se dohadovali, tak jí dal za pravdu.
Vypadalo to, že jsou rodiče v pohodě, i přes malé škádlení. Usmívala se pro sebe a stočila ouška na Rea, který vyprávěl, že Sigy veverky ulovil. Stejně bych řekla, že na holuba nic nemá, oblízla se mlsně a podívala se nad sebe, jestli jim zase nějaký nespadne k nohám. Maminka jim ještě dávala různé rady a moudra ohledně lovení. Když o tom takhle mluvila, tak to byla lékem i zábava. A když najednou držela v tlapce myšku, Ciri nadchlo, že ji takhle jednoduše vystopovala. To bylo mnohem lepší, než zvířata lovit. Její bráška se ještě ujišťoval, jestli zajíce můžou lovit také sami. Byla to dobrá otázka, protože ho zatím lovila pouze s někým.
Po pochvale, že jsou inteligentní byla naprosto šťastná. Usmívala se a poslouchala tátu, jak vykresluje, že půjdou společně na ten společný lov, který tu párkrát padl jen jako zmínka a určitě se jim povede něco ulovit. Ona by byla teda raději, kdyby jim to našla a ostatní by lovili, ale i tak se docela těšila. A tentokrát to ani nepředstírala.

Přišlo jí, že si nikdo nevšiml, jak se jí do lovu nechce. Dokud to však byla taková procházka, tak se jí to i líbilo. Obdivovala krásu cedrů, stále se jich nemohla nabažit. Poslouchala maminku, jak jim říkala, že se večeří, obědem i snídaní může stát skoro cokoliv. Jenže najednou táta vykřikl něco o večeři a díval se do korun stromů. Lekla se a rychle se tím směrem podívala, jenže nikde nic neviděla. Že by další holub? Mlsně se oblízla a podívala se na Reonyse, jestli něco vidí. Bráška se však tvářil všelijak, takže asi taky nic neviděl. Docela zapomněla, že se na lov vlastně netěšila, tohle bylo totiž hodně zajímavé.
Šli kousek dál a ona se pozorně dívala do korun stromů, jestli uvidí toho holuba. Jenže maminka natáhla tlapku a prohlásila něco o nějaké veverce. To moc jako holub neznělo, tak se podívala pozorně, aby věděla, co to je ona veverka zač. Vysoko, převysoko viděla malého chundelatého tvorečka, který se na ně díval korálkovýma očkama. Vypadal hodně rychle a obratně, až si říkala, že ani na zemi by neměli šanci. Pak maminka prohlásila, že jim tatínek ukáže, jak se loví. Ocásek se jí zrychlil, moc se těšila, jak jim to tatínek předvede. Jenže on začal vyprávět, jak je maminka na lovení malých veverek lepší. Úsměv jí splaskl jako bublina a zamyšleně se posadila. Jak bylo možné, že její tatínek, který umí všechno na světě, se nechce předvést v lovu veverky. Znamenalo to snad, že veverky jsou pod jeho úroveň a mnohem lepší byla ta vysoká, kterou si pořád představovala vysokou jako stromy? Jenže kdyby to tak bylo, proč by do toho chtěl uvrtat maminku? Přece nebyla něco míň, když byla drobnější a měla lepší dispozice k tomu lovit menší zvířata. Sice se to táta snažil nějak vysvětlit, ale to už dávno neposlouchala. Ona se ztratila ve svých úvahách, proč tak moc nechce lovit veverku. Věděla, že nemá rád ryby, i když byly moc dobré, ale veverky? Z úvah ji vytrhl až Reonys, když prohlásil, že by rád viděl v lovící akci oba jejich rodiče. S tím naprosto souhlasila, i když by raději viděla tátu, protože s maminkou už lovila. Tak se na něho obrátila. "Přece by ti taková malá veverka neutekla? Však jsi silný, takže ji nechytíš mrštností, ale silou přece," prohlásila trochu naivně a kroutila u toho hlavou. Možná si i trochu pomlaskávala. Stále jí moc nedocházelo, jak ten lov funguje a kdo na něj má lepší dispozice a kdo ne.

Reonys měl pravdu. Rodiče určitě budou vědět, jak to je s těmi vlčími bohy a nadpřirozenými bytostmi. Když jí tatínek pověděl tolik informací o Životu, tak by snad mohl znát i Vlčíška. Jestli však znal i jejich rodinné vztahy, to už s jistotou tvrdit nemohla. "Přesně tak, taky si to myslím, " dodala nakonec, aby potvrdila jeho slova i něčím jiným než kýváním hlavy.
O jejich bratrovi se dal nechtěla bavit, akorát jí to všechno způsobovalo nepříjemné pocity. Raději se zaměřila na absenci jejich sestřičky. Vlastně nakonec by bylo nejlepší, kdyby čekala v Asgaaru, protože by bylo o ní postaráno a oni by si ji jen vyzvedli. A mohli bychom pozdravit dědu. A strýčka. Aaa třeba by tam byl i Crowley a vysvětlil nám, proč nešel s námi. Pořád byla nerozhodná, co se týkalo jejich bratra. "Až takhle do detailu nevím, ale myslím, že jo. Tam se táta příšerně naštval a zase šel. Ale přesně to nevím. Možná to zjistíme, když se tam půjdeme společně podívat. Přeci jen, mohla někde být s aby nebyla ztracená a sama, tak se vrátila a rodiče už tam znovu nešli, když tam nebyla nna začátku," snažila se nějak vyjádřit svou myšlenku, jak by to udělala ona. A jelikož byli stejné krve, tak to mohla Vivi udělat stejně.
Maminka ji odpověděla, že vyhráli všichni. Což bylo fajn a spravedlivé. Nakonec všem věnovala pomazlení a pusu, jako odměnu. Ciri se to moc líbilo, zamávala ocáskem a udělala stejné kolečko se stejnými prvky. Takže všichni od ní dostali pomazlení a pusu na čumák. Doufala že se nebude maminka moc zlobit, že to po ní zopakovala.
Jenže pak navrhla, že by mohli jít lovit vysokou zvěř. Ciri trochu zmrzl úsměv na tváři, protože na takový úkol se necítila. Věděla jaký problém měla se zajícem, navíc byla to spousta práce. Ale když viděla, jak se na to těší tatínek, maminka i Reo, tak se začala tvářit že se těší taky. Ve skutečnosti si však přála, aby už to bylo za nimi a ona si mohla jít dělat věci, které ji bavily víc.

Slyšela, jak maminka pokárala tatínka, že se jejich domov jmenuje jen Cedrový les a ne Etneyho Cedrový les. Jenže Ciri se moc líbilo, když v názvu lesa bylo i jméno táty, dodávalo to lesu jistou noblesu. Prostě bylo patrné už na první poslech, komu les patří a kdo tu bydlí. Stejně budu používat název, co vymyslel táta. Ale raději, aby to maminka neslyšela.
Teď se však s jejím bráškou dívali okolo sebe, aby se pokusili najít vhodné místo. Uculovala se, když Reo prohlásil, že holuba přechytračí a uloví ho společně pro maminku. Moc se na to těšila, protože udělají radost mamince a stráví společně čas. "Tak to bychom jí ho mohli donést jako odměnu, když najdou to místo dřív než my," řekla zamyšleně. Nějak jí nedocházelo, že lov holuba je už pro mistry lovu. Zaujatě poslouchala o Vlčíškovi. "Jéé, ten je hodný. To je třeba příbuzný s panem Životem, o kterém tatínek hodně mluvil. Prý nás za ním vezme. Ale jak jsem pochopila, tak pan Život bydlí na jednom místě celý rok. Takže se ho můžeme třeba zeptat, jestli neví jak to je s Vlčíškem. Jestli tady taky někde bydlí celý rok a rozdává dárečky nebo jestli přijde jen v zimě," rozjela svoji úvahu o vlčích bozích.
Myslela si, že když mu řekne pravdu o jejich bratrovi, tak to Reonyse trochu rozhodí, stejně jako ji. A měla pravdu. On zapojil znovu svůj logický mozek a snažil se hledat nějaká řešení. To se jí na něm líbilo, vždy hledal řešení. Ona se spíš nechala pohltit emocemi, bylo to jednodušší. "No, byl tam za ním táta. Jako taky jsem přemýšlela, že bych za ním šla, v první chvíli. Je to přeci jen rodina. Ale nevím, jsem na něj naštvaná, že se tak zachoval a tím ublížil mamince i tatínkovi. Takže asi nemám zatím dost klidu na to, abych si s ním promluvila. Nejspíš bych byla zlá," řekla tvrdě, ale raději se hned přesměrovala na jeho další otázku. "Hledali jsme ji. Maminka nejdřív hlídala les a my se s tátou prošli až k moři a hledali jsme,' řekla zamyšleně, aby si nemylel, že to byl jen takový výlet nazdařbůh. Teda on asi trochu byl, trávili s tátou čas, ale zároveň mohli prohlásit, že tam Vivi nebyla. "Pak šel táta hledat sám a my s maminkou šly zase jinam. A radost z toho, že jsme se s tebou setkali asi hledání na chviličku zastavila. Ale až se naši postarají o les, tak určitě zase vyrazíme," dodala přesvědčeně.
Přišli k nim rodiče, tak se na ně usmála a tentokrát se krátce potulila s maminkou. Maminka jim dovolila si sem dovést kamarády, když nějaké budou mít. Zamyslela se nad tím, vždyť ona znala jen rodinu. Doufala však, že se to brzy změní. Pak najednou maminka prohlásila, že našla TO místo, které celou dobu všichni hledali. Ciri na něm neviděla nic jiného oproti jiným místům kolem kterých šli, ještě to zkrátka neuměla tak dobře rozhodnout. Ale viděla, že se tu mamince líbí, tak začala nadšeně poskakovat a vrtět ocáskem. Sice táta tolik nadšení neprojevil, nejspíš proto, že maminka mu veškeré jeho nápady zazdila, ale to teď Ciri nějak neřešila. Maminka měla radost = Ciri měla radost. "To bude určitě to správné místo," radovala se, ale pak se najednou zarazila. "Ale když jsme ho našli všichni, tak kdo vyhrál? My všichni nebo jsme všichni prohráli?" Byla to strašně důležitá otázka, takže se přestala radovat a svýma velkýma očima přeskakovala z maminky na tatínka a zpět.

Ještě než se dostali k rodičům, tak si povídali. Reonys souhlasil s jejím podivením, že je zvláštní, že i před něj spadl holub. Mlaskla, jak tomu nerozuměla. Ale mohla věřit, že to bylo prostě kouzlo. S úsměvem se na něj podívala, protože jí přišlo, že když je menší, tak by mohl být o malinko, malilinkato rychlejší, než maminka. Ne že by ji snad vnímala jako starou, to vůbec ne! Ale přišlo ji, že když je někdo menší, tak by mohl být i mrštnější. "Maminka říkala, že se holubi špatně loví. Že ona sama ještě žádnýho neulovila. Ale věřím, že tobě se to povede a pak mě to naučíš a doneseme jí ho," malovala si to růžově.
Naklonila hlavu na stranu, protože nevěděla, o čem to mluví. Jaký Vlčíšek? "A kdo to je Vlčíšek? Říkal to strýček nebo to už pak neřekl?" Když běželi k rodičům, jelikož je hledali, zapsala si za uši, že by se měla zeptat maminky nebo tatínka, kdo to je Vlčíšek. Po pomazlení s tatínkem pozorně napnula uši, protože Reo měl zase dobrý otázky. Do týhle doby o tom nepřemýšlela, ale jak to Reonys zmínil, tak jí to začalo taky zajímat. Že se jedná o cedry, to věděla. Ale název jejich domova, to bylo něco. Věděla, že ho bude pyšně říkat všem, kdo se jí zeptá. Pokývala hlavou, že se bude ke stromům chovat jako v rukavičkách. Pak se otočila na maminku, protože se jich ptala, jestli se jim tady líbí. Kdyby neseděla pod tátou, tak by poskakovala a kývala hlavou jako divá. Jelikož nechtěla opouštět tátovu přítomnost, tak jen kývala hlavou, jako ohromě dospělá holka. "Je to tady moc krásné," řekla, ale ocásku nedokázala říct, aby se zastavil. Takže tatínek měl obouchaný obě přední nohy.
Rozhodla se, že o jejich nepovedeném bratrovi řekne Reovi až pak sama. Protože věděla, jak je tatínek z toho naštvaný a maminka smutná. Tak doufala, že to rodiče nějak přejdou a bude na to mít čas. Protože nechtěla, aby měli nějaké trápení. Taková to byla dobrá duše. Pak se zeptal i na Vivi, o které by taky chtěla něco vědět. Raději zase zakmitala ocáskem, když Reonys řekl nahlas, že jejich rodiče budou alfy, stejně jako dědeček Arcanus. Pyšně se na oba podívala a usmála se na všechny kolem. Chtěla se jít podívat na ten domeček, který tatínek tak vychválil. Maminka však vyhlásila hru, kterou nemohli odmítnout. Teď už odskočila od táty, aby dala najevo svoji radost z celého vývoje. "Tak jo a my to najdeme dřív!" řekla nadšeně a chystala se vyběhnout někam pryč, aniž by věděla kam. Reonys zkusil navrhnout, co by to vůbec mělo být za místo. Zase se musela zastavit, protože zbrklostí nemyslela, co má vlastně hledat. "Nooo, to je docela logický, že by to mělo být vyvýšený místo. Hmmm," zamyslela se, jestli nějaké takové místo neviděla. "Tak taky někam vyběhneme a třeba něco najdeme?" zeptala se, protože okolo sebe nic neviděla a když se nerozběhnou, tak asi nic nenajdou. Vyšla na druhou stranu než rodiče a svěsila trochu ouška. Měla za povinnost mluvit o jejich bratrovi a nechtělo se jí do toho. "No Crowley... Táta je na něj strašně naštvaný, už ho nebere jako rodinu. Rozhodl se, že zůstane v Asgaaru. Maminka říkala, že tam můžeme jít, kdykoliv budeme chtít, ale tátovi se ježí chlupy, kdykoliv se o nich zmíníš," řekla opatrně. Její hlásek se měnil v závislosti na tom o kom mluvila. Když říkala to co táta, tak mluvila naštvaně. Když opakovala to, co říkala máma, tak mluvila smutně. Nemohla si vybrat, jak se k tomu postavit. Naštvanost byla jednodušší, takže zatím byla víc naštvaná.

// VVJ

Reonys byl úžasný posluchač. Dával najevo, že poslouchá a přitom ji nepřerušil, takže mu to všechno hezky povyprávěla. Maminka a tatínek jim mezitím poodešli o větší kus, ale jelikož se už nacházeli na kraji jejich nového domova, tak to nevadilo. Tady se přeci nemohli ztratit, když tu bydleli. Stačilo, aby neoblizovali pochybné kameny a budou v cajku! Pokývala hlavou, že to bylo hodně nepříjemné. "Maminka říkala, že je vzácný a mám si ho nechat. Tak jsem si ho schovala, pak ho najdu a ukážu ti ho," řekla vesele a poslouchala, jak vyprávěl, že i před něj a před tátu spadl holub. Povytáhla překvapením obočí pomalu až do nebe, protože to bylo vážně zvláštní. "Páni, jak je velká šance, že se tohle stane?" dodala udiveně. Musejí se na to pak zeptat maminky nebo tatínka, jestli by jim to nezkusili nějak vysvětlit. "Škoda, že si ho neochutnal, byla to mňamka," oblízla se mlsně při vzpomínce na holuba.
Když se její bráška díval na stromové giganty, všimla si něčeho na jeho krku. Doteď na to nepohlédla, protože držel hlavu dole, ale jak se snažil vidět vrcholy stromů, všimla si toho. "Jůůů, co to máš na krku?" zeptala se zvědavě a čichla k tomu podivnému předmětu. Natolik ji uchvátil, že se na stromy nedívala, i když byly stále stejně impozantní, jako když je viděla poprvé. Stejně jako Reonys i ona zaslechla, že je maminka volá. Její hlas zněl trochu smutně? Neuměla to přesně poznat, ale rozhodně nebyl veselý. Bráška odpověděl i za ní, takže přidala do kroku a brzy se k nim dostali. Reo měl hodně otázek, tak ho nechala, aby se ptal a mezitím se přitulila k tátovi, protože to už dlouho neudělala.

Bylo toho tolik, co měla tahle dušička na srdci. Chtěla povědět tatínkovi, jak s maminkou prošly jiný kousek, než oni dva. Jak se s maminkou předháněly, která dojede dál. Jak jim do cesty spadl holub a jak lovily. Jenže i tatínek a maminka měli ještě spoustu práce s domovem. Tak se rozhodla, že mu to povykládá cestou.
Akorát že rodiče přidali trochu do kroku, protože jejich nový domov je nejspíš hodně potřeboval. Takže šli s Reonysem za nimi. Což nevadilo, mohla mu říct všechno, co zažila. Vůbec jí nedošlo, že se naposledy viděli, když ji oslovil motýlek u strýčkova úkrytu. I její bráška jí chtěl vyprávět, co zažil. Tedy co se naučil. Zavřela tlamičku a poslouchala, ale nějak dál to nerozváděl. Zazubila se a řekla si, že mu pak musí dát prostor, aby nemluvila jen ona.
"No nejdřív jsem potkala motýlka Emanuela, který mě doprovázel, ale pak zmizel. Tatínek říkal, že je na motýlky pozdě, takže jsme usoudili, že byl kouzelný. Vylezla jsem na strom a pak jsme se s tátou vydali tady o jezera až k moři! To je strašně velkáá spousta vody, to by si se divil. Prý tam půjdeme v létě," říkala nadšeně, občas si poskočila a očička jí svítila nadšení. Nadechla se a pak pokračovala dál ve vyprávění. "Pak jsme se vrátili do našeho nového lesa. Má fakt krásný stromy. Oblízla jsem kamínek a normálně se mi k němu přilepil jazyk. No fakt!" Vyplácla na brášku jazyk, aby se podíval, jestli tam má ještě zranění. "No a pak jsme šly s maminkou vás hledat. Lovily jsme zajíce, podívaly se na hory a pak nám před čumák spadl holub." Na chvilku se odmlčela, aby nabrala dech, ale už jí moc shrnutí nezbývalo. "A jelikož se maminka a tatínek domluvili, že se tu sejdou, tak jsme si s maminkou krátily čas tím, že jsme se klouzaly po ledu. Tak se říká zamrzlému jezeru víš? Maminka však říkala, že si musíme dávat hodně velký pozorm protože je led zrádný. Když by nebyl moc silný, tak se pod námi prolomí a my spadneme do ledové vody a tam můžeme i umřít," pokývala důležitě hlavou. Sice už pomalu rostla, ale teď mluvila více jako vlče. Což nejspíš nevadilo. Usmála se a pokynula packou. "A co si se ještě naučil od strýčka?"

// Cedrový háj