Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Hlásím Ciri na Záhadu. :)

Bylo to horší a horší. Ale šla jsem na hranici svých možností. Nebo svých sil? Cvakala jsem zuby, držela směr a modlila se o potkání těch dvou. A moje přání bylo brzy vyslyšeno. Viděla jsem tmavou šmouhu, což byl Reo. Skočil na losa, strhnul ho k zemi a já se v duchu zaradovala. Zastavila jsem a začala se vydýchávat. Věděla jsem, že jim nebudu teď nic platná. I když, když los po Reově útoku zase vyskočil a začal kolem sebe kopat, dost jsem se o ně bála. Ale naštěstí táta přiskočil jako neohrožená šedá střela a dokonal dílo lovu.
Pomalu jsem se blížila a měla radost, že jsem aspoň nějak pomohla. Snažila jsem se zhluboka dýchat a nějak to nedat najevo. Nejspíš to však bylo poznat, protože ke mně hned táta přiskočil. Za což jsem byla moc a moc vděčná, protože jsem ho pořád potřebovala. I když už jsem byla dospělá. "Dobrý, " řekla jsem s obtížemi a usmála se na něj. Pak jsem se k němu přivinula, protože jsem chtěla cítit jeho blízkost. "To jenom ta žebra nebo spíš plíce. Ještě nejsou asi úplně v kondici. " dodala jsem pomalu.
Pak už se však táta věnoval Nině, což mi projedou nevadilo. Pro vlčata jsem se aspoň usmívala, když už nic jiného, a na Rea taky. "Jo, dobrý. To ta žebra nebo plíce, jak jsem si je v zimě pochroumala, " zopakovala jsem mu, kdyby to předtím neslyšel. Došla jsem k losovi a kousek si utrhla. Nechtěla jsem se přecpat, protože jsem čekala, že ještě ho potáhneme domů, ale kousíček jsem si dala. U toho jsem mrkla pochvalně na Ninu." Díky za pomoc."

Zdálo se, že všechno šlo podle plánu. Nina mi všechno odsouhlasila, přidala svoje postřehy a šlo se na věc. Ironií bylo, že jsem na ni v duchu vrčela, ale ona navenek nevypadala tak špatně.
Moje mysl se však řídila lovem. Vypustila jsem přihlížející vlčata. Nevnímala jsem, že na louku přišla další lovecká skupina, vedená mým bratrem, nebratrem. Ne, hlídala jsem kulhavého losa, aby se nevrátil ke stádu. Nina odváděla svou práci na druhé straně, takže jsme ho pomalu, pomaličku odřízly. Konečně jsem zahlédla ten správný keř, kde měli být schovaní táta a Reo. Jenže, já cítila jak mi dochází dech. Moje zranění ze zimy, kdy jsem si polámala žebra, se začalo ozývat. Píchalo mě na hrudi, bolelo mě to a já zpomalovala. Moc, moc jsem doufala, že ty dva brzy potkáme. Hrozila totiž reálná šance, že se zdržím a los se dostane zpátky ke stádu. I když jeho kulhání bylo také znatelnější. Abych vynahradila ubývající rychlost, cvakala jsem víc zuby. Na vrčení jsem totiž už taky neměla dech.

Nejspíš jsem se musela smířit s tím, že budu u táty na druhé koleji. Sice se na mě zahleděl, ale ne tak, jak jsem byla zvyklá. Jak jsem chtěla. Mírně jsem zafuněla a potlačila měsíci pocitů. Věděla jsem totiž, že na lov je potřeba vyrazit s klidnou hlavou, pevným soustředěním a bez velkého strachu. Věděla jsem však, že se pocity vrátí, jen co bude lov hotov. Nebuď tak umanutá, třeba to jenom takhle špatně vidíš, protože to takhle špatně vidět chceš, nadávala jsem si v hlavě, zatímco měl táta velký monolog. Uši se mi našpicovaly, když řekl něco o dvou kusech. Povytáhla jsem obočí, podívala se na losi a pak zpátky na něj. Tak to asi nebude úplně proveditelný.
Řekla bych, že stejného názoru byl i Reo a překvapivě i Nina, čímž si u mě maličko šphla. Třeba to nebude opravdu tak špatný, připustila jsem si poslední myšlenku na téma Já chudáček ublížený a přidala se k vyhlížení kořisti.
Táta a Reo se schovali u jednoho keře, který byl dobře rozeznatelný. Nina označila losa, který kulhal. Kdyby na to neupozornila, tak bych si toho vůbec nevšimla. Takhle špatně na tom moje lovecké schopnosti byly. Pokývala jsem hlavou na souhlas a vydala se krok za ní. Našlapovala jsem potichoučku, až jsme dorazily na místo, kde už by o nás mohli lodi vědět.
"Asi bych neposlouchala tátu v tom, že ulovime dva. Zaměřila bych se na toho jednoho, souhlas? " ujistila jsem se, jestli to vidíme stejně. Protože kdyby jedna naháněla jednoho a druhá dva, tak v tom byl akorát bordel. Stádo by běželo všemi směry a tím bychom mohli ohrozit diváky.
Kdyz už jsme byli u diváků, všimla jsem si, že jsou mnohem blíž, než předtím byli. Ukázala jsem packou jejich směrem. "Asi bychom měly začít, jinak se přiblíží až k nám," zašeptala jsem a podívala se za se na stádo. Vybraný, kulhavý kus se na kratičký okamžik dostal na okraj stáda, což byl signál pro nás. "Držím se jeho pravého boku, abych ho držela od stáda dál," řekla jsem statečně. Mohla jsem to nechat na ni? Jo mohla. Chtěla jsem ukázat, že nejsem padavka a stoupnout v jejích očích? Jo chtěla.
Počkala jsem, až mi to Nina odsouhlasí a vyrazila jsem. Jelikož jsme byly blízko a půda byla celkem pevná, rychle jsem se dostala k pravému boku losa. Podle očekávání se chtěl vrátit zpět do středu stáda, aby ho odvedli pryč. Vrčením, poskakováním, chňapáním po nohou se mi to docela dařilo. Ale stádo se snažilo co chvíli měnit směr. Měla jsem docela strach, když jsme se motaly u těch velkých zvířat. Dal jsem však plnila svoji funkci. Akorát jsem z dohledu ztratila ten správný keř, ale věřila jsem Nině, že nás tam už dovede.

Všichni dospělí mě ihned pochválili za to, že jsem jako první cítila lovenou zvěř. Trochu jsem se nafoukla, že jsem prostě třída a to, že jsem to jen tak plácla jsem nechala dost dobře utajené. Pokud mi tedy někdo nečte myšlenky. To mi však bylo jedno. Lov mě nebavil, otravovalo mě to a upřímně mě to ani moc nešlo. Ale kvůli omladině jsem klidně hrála, že to je super. Protože pak mohli přebrat úlohu lovce a já bych mohla dělat něco jiného. Třeba mapovat území, chichi.
Táta nás rozřadil, já měla jít s Reem vlevo a on s Ninou vpravo. To byl dobrý plán, ať do doby kdy už jsme byli od sledujících dál a dodal, že my s Ninou budeme nahánět a oni s Reem budou lovit. Zhluboka jsem se nadechla a zase vydechla. Tento den nejspíš měl přijít, ale moc se mi do toho nechtělo. Protože teď už jí nebudu moct jen tak ignorovat.
Měla jsem na jazyku možná i drobnou omluvu za svoje předešlé chování a mírnou snahu začít znovu. Poslouchala jsem tátu a viděla jak mrknul. Chtěla jsem mu mrknutí vrátit, ale když jsem viděla, že to nepatřilo mě, ale vlčici za mnou, zaryla jsem tlapu do hlíny. Naštěstí to v té vysoké trávě nebylo vidět, ale cítila jsem se podvedená. Na tváři jsem nedala nic znát, ale moje omluva se vypařila stejně jako slina na poušti.
Raději jsem se přikrčila do trávy a sledovala, kam se jdou schovat táta a Reo. Pak jsem se pomalu plížila blíž ke stádu, abych je omrkla. Potřebovaly jsme najít nějaký starý nebo nemocný kus. Ale v záplavě nohou a těl jsem nikoho takového neviděla. "Máš někoho vytipovaného?" zašeptala jsem směrem k Nině, protože bez konverzace měl lov úspěšnost 0.

Cedrový les

Poslouchala jsem je zase všechny na půl ucha. Jo, měla bych být du jen přítomna, ale já prostě zrovna teď chtěla být ve svém světě. Kochala jsem se krajinou, sledovala trávu, stromy, vlčata, bráchu, Sesi, tátu a Ninu. I poslední jmenovaná nás doběhla a přidala se k nám. Když jsem viděla, jak se s tátou cukruje, v duchu jsem se oklepala. Přijmout takovou změnu je jedna věc, ale sledovat něžnosti byl úplně jiný level. Ninu jsem ale i tak pozdravila pokýváním hlavy. Oficiálně jsme se ještě asi ani jednou nebavily, tudíž pokývání hlavy byl dobrý začátek.
Raději jsem se vrátila ke sledování vlčat, aby se náhodou nerozběhla směrem, kam nemají. I tak jsem však slyšela, že táta povýšil Rea na betu. Široce jsem se usmála a podívala se na něj. "Paráda Reo, gratuluji." Měla jsem vážně radost.
Menší radost jsem však měla z toho, že Sesi nebude lovit, ale hlídat vlčata. Ona i Reo je hned učili, jak se kořist stopuje. Postavila jsem se k nim a začala čichat ve vzduchu taky. Možná jsem chtěla zapadnout mezi ně a nejít lovit. A nebo jsem si to chtěla osvěžit. "Já už něco cítím, co vy? " otočila jsem se na ně potichu. Nechtěla jsem, aby se kvůli mě zvířata rozběhla pryč, i když byla nejspíš dost daleko. Pravdou totiž bylo, že jsem cítila všechno možné, ale kořist, pro kterou jsme přišli, ne.

Dění bylo v plném proudu. Všichni si povídali, překřikivali jeden druhého, vlčata běhala kolem nás a Reonys mě pochválil. Zkrátka ideální stav. Asi je dobře, že to tu teď pořádně žije. Sice by bylo lepší, kdyby to byla naše maminka, a tím pádem i naši vlastní sourozenci, ale i takhle ne to dobré. Nejspíš jsem už byla s nastalou situací naprosto smířená a přijala ji za vlastní. Jen jsem ještě neměla možnost si sama popovídat s Ninou, ale věřila jsem, že tohle taky přijde.
Nyní se však chopil slova táta. Už mě svrběly packy, jak jsem chtěla někam vyrazit. Celou dobu jsem si myslela, že se jedná o společný výlet. Jenže, výlet to úplně nebyl. Nebo aspoň ne takový, který bych já osobně preferovala. "Jupí, " přidala jsem se kysele ke všeobecnému nadšení ohledně lovu. Procházka fajn. Nějaký dobrodružství fajn. Lov, bleee. Ale nechtěla jsem svůj postoj k lovu přenášet na vlčata. Jen ať si sami zjistí, jaká to je otrava a nepohodlí. Nebo naopak je to chytne a já budu už navždy osvobozena od téhle povinnosti. To byl dobrý plán. Přenechat lov někomu jinému. Nenapadlo mě, že by třeba mohli odejít někam jinam. Nebo třeba já. Ne, v mojí pohádkové budoucnosti jsme byli všichni ve stejném lese. Navždy. Naivita mě prostě jen tak neopustí.
Proto jsem se začala usmívat, poskakovat, jak se vlastně na takový lov těším.

// Za tátou

Stála jsem na místě celkem tiše. Přemýšlela jsem si o svých věcech a tak jsem jednou měla tlamku zavřenou. Už jsem ale věděla jména svých nevlastních sester a také bratra! Občas se vyplatí být jen nezávislý pozorovatel, chichi.
K naší skupině se přidal ještě Reonys. Měla jsem radost, že ho vidím, že mě ani nenapadlo, že by měl přijít se Saelind. Ocas se mi rozkmital a když si dopovídal s Verou a pozdravil se s tátou, přiskočila jsem k němu taky. "Ahoj Reo," vykřikla jsem a pořádně ho hlavou objala. Bylo to těžší, protože byl vyšší, ale i tak se mi to povedlo.
Jak jsem byla ve svém světě, tak jsem nepostřehla, proč tu vlastně čekáme. Otočila jsem se s tázavým pohledem na tátu, co se teda bude dít. Jestli nám to řekne nebo jestli můžu jít po vlastní ose.

/ Úkryt

V lese to žilo. Bylo slyšet nadšené mluvení vlčat, táty a ještě někoho. Delta? Nebyla jsem si jistá, jestli to je ona, ale pokud ano, tak by to bylo hezké. Že u nás zůstala a nikam se neztratila. Asi se mi líbilo víc, když tu mluvila spousta vlků, než když tu bylo ticho. Až teď mi došlo jak byl náš les smutný a děsivý, když jediným zvukem byl občasný pták v korunách nebo vítr, který se proháněl ve větvích. Ale stejně. Chybí mi maminka. Proč se to muselo takhle zkomplikovat? Klidně mohli mít táta s mámou svoje vlčata a netahat sem cizí vlčici. Pořád mě trochu žrala myšlenka, že nějaká Nina odloudila tátu. Sice jsem ještě lásku nechápala, protože jsem ji nezažila a taky jsem neměla čas a prostor si s ní promluvit. Takže jsem nechtěla dělat ukvapené soudy. Jenže, pořád to ve mě hlodalo. Co když se to stane znovu a znovu a znovu? No dobře, tolikrát by to bylo už vážně na pováženou, ale myšlenky pracovaly. Proto jsem se raději vydala ke skupině a na všechny se usmívala. Čekala jsem, až uslyším něco, s čím bych se mohla přidat k hovoru.

Hrát si s mladším bráchou byla legrace. Začínala jsem ho mít dost ráda, ale pořád jsem nevěděla, jak se přesně jmenuje. Což o to, já si to jméno někdy zjistím. Naštěstí jsem na něj teď nemusela volat, protože jsme si hráli a pak ho začali zajímat jiné věci. Jako to, že táta šel ven, jeho sestry šly ven a i ta vlčice, co mě pozdravila kývnutím hlavy a šla taky ven. Teta Sesi? naklonila jsem hlavu na stranu a chtěla se zeptat táty, jestli jako patří do rodiny nebo jsme si ji adoptovali. Jenže, tatínek byl už dávno v lese, takže jsem musela se svými otázkami jít také ven. Sice pořád hrozilo, že mě vezmou na lov, ale doufala jsem, že se tomu nějak vyhnu. Jinak budu muset jít do světa a přitáhnout vlky, kteří mi budou lovit. Ušklíbla jsem se nad tou představou a cupitala za ostatními ven.

// Les

Malý bráška, jehož jméno mi buď vypadlo nebo ani nebylo řečeno, mi odpověděl dřív, než nová vlčice. Po tváří mi prebehlo překvapení smíchané s nedůvěrou. Ne vůči ní, ale vůči tomu, že to je to naše teta. Nebo jenom jeho teta? Jenže s tím, jak pokorně se představila, uklonila a tvářila, mi bylo jasné že nebude z naší smečky. Snažila jsem se dívat trochu z patra, když byla asi naše služka, ale nešlo mi to. Ne tak dobře, jako mým sourozencům. Takže se můžeme učit vzájemně. Oni mě víc nosánek nahoru a já je nějaký fígle do života. "Těší mě, já jsem Ciri," odpověděla jsem vlídně. Jinak mi to nešlo a vlastně jsem neviděla důvod být nějak hnusná. Nic mi neprovedla.
To už jsem ale měla malého vlka na hrudi a něco mi šišlal do kožichu. Trochu jsem se lekla, co na to řeknou moje žebra, ale zdálo se, že tuto nečekanou zátěž zvládla. Jupí. Snažila jsem se zvednout, co nejvýš, i když to tahalo a začala jsem s ním houpat ze strany na stranu. Což nebyl dobrý nápad, protože při každém zhoupnutí to bylo čím dál víc bolestivé. Takže jsem udělala strašlivý zvuk, jako ta příšera a spustila ho zpátky na zem.
"Dobré ráno tati," mrkla jsem na tátu a zhrozila se tématu lov. Naštěstí měl na mě i otázku, takže jsem se chopila příležitosti a odpověděla na ni. "Naposledy jsem ho viděla, když se Saelind odcházeli pryč z lesa," řekla jsem a u toho se snažila malého bráchu trochu potahat po úkrytu. Držel se pevně, ale za pár vytrhaných chlupů ta legrace stála.

Netrvalo to dlouho a ze spánku se probudila i další vlčata. Usmívala jsem se na ně, když mi přály dobré ráno. "Taky jste byli hezké topení, " odpověděla jsem Thyře a pobaveně sledovala, jak se bratrem pošťuchují. Takový ten frackovský hlas mi vzadu v hlavě šeptal, že bych měla žárlit. Protože my o tohle byli ochuzeni. Jiný hlas, řekla bych spíš dlouhodobá paměť, která měla vše pod palcem mi však ukázala zapomenuté vzpomínky, že jsme si taky takhle hráli v jeskyni. Také společně s dlouhodobou pamětí jsme fracka umlčely.
Trochu zděšeně jsem sledovala, jak se Thyra koulí pryč z jeskyně. Chlad z venčí se táhnul až sem a když mi odešla ohřívátka, bylo to znát ještě více. Ale nikdo jiný se moc neděsil, tak jsem se taky neděsila. Pomalu jsem se postavila, když už byla všechny vlčata ze mě slezlá a zkusila jsem se opatrně protáhnout. Noha už byla v pohodě a žebra nejspíš taky. No, spíš byla o dost lepší, ale necítila jsem se na nějaké delší výšlapy nebo cesty. Podívala jsem se na novou vlčici. "Ahoj, kdo jsi?" zeptala jsem se do placu, protože nikdo nebyl ochotný ji představit. Pak mi došlo, že mi malý nevlastní brácha vlastně nabídl hru. Chudák musel čekat, než jsem se ve vlastní hlavě pohádala a pak zjišťovala, jestli jsem v cajku. Opatrně jsem se k němu sklonila. "A na co si chceš hrát? " zeptala jsem se šibalsky.

Ahojky, moc děkuji za akci. :)) Také se přidávám k těm, co by rádi viděli statistiky.

Můžu poprosit dát všechno Ciri?
Jestli jsem dobře koukala, tak speciální magii, bonus štěstí a teleportační lístky. :))

Děkuji

Odměny nahozeny, s nápadem na spešl magii prosím napiš Skyl

Spalo se mi vážně krásně. Ve snech jsem létala, plavala a dělala všechno, u čeho nebolí žebra nebo noha nebo cokoliv dalšího. A hlavně, někdo mě nakonec opravdu přikryl druhou kožešinou, takže mi bylo příjemné teplo. Co na tom, že se ta kožešina občas pohnula nebo mi zavadila o naraženou hruď. Pravda, trochu mě to budilo, ale to krásné teplo za to stálo. Nechtěla jsem se budit, bylo to všechno moc dokonalé, než abych se probudila do života, kde všechno kazím. Ale cítila jsem, že už bych mohla být odpočinutá dost. A potřebovala jsem se poškrábat na hlavě. V polospánku jsem se chystala zvednout zadní nohu, když mi oči začaly ostřit na tu kožešinu. Přišlo mi zvláštní, že hraje všemi barvami a dýchá! To už jsem byla probuzena hned, ale než abych začala panicky skákat, zase jsem se okamžitě uklidnila a snažila se ani nehnout. Protože z mé domněnky, že se jedná o kožešinu se stala tři vlčí tělíčka, která mě zahřívala. Jako čistě teoreticky, původně se asi ohřívali oni o mě, ale proč to nebrat tak, že přišli proto, aby mě zahřáli. Měla jsem takovou radost, že u mě leží. Přesně takhle jsem si totiž představovala naše soužití se sourozenci. Ale nakonec jsme byli jen s Reem a to velkou chundelatou hromadu nevytvoří. To je škoda, že tu není taky. Nutnost poškrábat se na uchu mě nadobro opustila a já zůstala ležet ve stejné pozici, jako celou dobu. Nechtěla jsem je budit, nechtěla jsem je rušit. Ale i tak jsem se trochu těšila na to, až se probudí a moc jsem si přála, jestli si se mnou budou hrát.

Loterie 13 (3/5)

Ještě, než jsem je zcela opustila, mi Reonys řekl povzbudivá slova. Nejdřív mi tedy vynadal, nebo spíš se zhrozil a pak se zklidnil, což jsem mu vůbec neměla za zlé. Možná, že jsem si takhle prima bráchu vůbec nezasloužila, ale ohromně mi pomáhal. Až mi bude líp, zkusím mu něco ulovit. Ať je na mě pyšný.
Mel za to, že to možná bude jen naražené. Chudák Saelind byla celá vyděšená, ale i ona byla moc milá. A hlavně chápavá. Tak moc jsem byla ráda, že je to moje kamarádka. A doufala jsem, že za ní někdy půjdu do Mechové smečky. V hlavě mi vířily útržky rozhovorů, kdy jsem byla trochu mimo. Ale pořád se mi tam vtíralo to, že se mluvilo o Sigym. Jenže jsem si nemohla vzpomenout v jakém smyslu. Pak se zeptám. Konečně jsem si našla kůži, na kterou jsem se vyvalila. Lehla jsem si tak, aby mě to nebolelo a bylo to to nejlepší rozhodnutí, které jsem udělala. Byla škoda, že v úkrytu nebyl nikdo, kdo by mě přikryl, ale než jsem stačila vymyslet, jak se zakrýt další kůží, víčka mi klesla a já se vydala do říše snů.