Příspěvky uživatele

Zkus zahrát písničku na rampouchy.
>> Sopka přes Sviští hůrky

Lávový kámen hřál bílého vlka celou cestu ze sopky dolů k lesu. Teplo navíc se vždy hodilo, i když mu v těle kolovala horká krev a oheň byl jeho specialitou. Byl. A znovu bude. Chtěl znovu vidět ty jiskřičky a žár, co dokázal manipulovat.
Oklepal ze sebe ten nepříjemný pocit a podíval se na slunce skrz jehličnaté koruny stromů. Les kolem něj působil podobným dojmem, jako on cítil v srdci. Ponurý, tajemný, prázdný. Neslyšel jediný pohyb zvěře, žádné praskání větví. Slyšel pouze občasné spadnutí sněhu z koruny stromů a jemný vánek, co hrál na rampouchy.
Něco v jeho nitru mu říkalo, že tenhle les není obyčejný. Cítil tu přítomnost něčeho nebo někoho hrozivého. Bílý vlk se však nebál. Pokud tu je něco tak strašného, znamená to, že nikdo jiný se sem neodváží a tudíž se mohl soustředit jen na jediné nebezpečí. Temnota navíc vycházela ze středu lesa, takže se stačilo prostě držet na jeho okraji.
Azathir přišel blíž k jednomu ze stromů, položil lávový kámen na zem a jemně packou strčil do větve. Rampouchy o sebe zacinkaly a vytvořily příjemnou zimní melodii. Rváč, jeden ze Sirotků, obávaný Azathir, ale teď představoval spíš malé vlče, kterým nikdy nebyl. Cinkal rampouchy o sebe a na tváři se mu vykouzlil malý úsměv. Uměl si užít i jednoduché krásy života. To bylo to hlavní, co se v jejich tlupě naučil. Užívat si každý den, každou hodinu, každou minutu naplno. A nebrat nic jako samozřejmost.

Hoď sněhovou kouli do sopky.
>> řeka Kierb přes Sněžné velehory

U úpatí zvláštní hory začínalo být zvláštní teplo. Azathirovi teplo nikdy nevadilo, měl ho rád, miloval ho, i když většinu života strávil v lesích a na zasněžených stráních. Nejspíš za to mohla jeho magie ohně, kterou tak moc miloval. Která ho opustila až příliš brzy. Tušil však, že se teplo může cestou nahoru zhoršovat. Nabral proto co nejvíc sněhu a přilepil si ho na kožich a do tlamy.
Lehký vánek vzduchu mu naznačil, že v okolí se pohybují další vlci. Nabubřeně se zatvářil a odfrkl si. Neměl náladu na setkání s někým dalším. Rozhodl se raději jít opačným směrem, nechtěl nic riskovat a už vůbec nechtěl riskovat přátelské setkání. Otráveně šel raději cestou, kde mu pár kamenů sjelo pod packami.
Za chvilku horu i slyšel. Jemné syčení, slabé zabublání. Ty zvuky ho přitahovaly, líbily se jeho uším a vábyly ho až na pomyslnou špičku hory. Ta ovšem žádnou neměla, samozřejmě. Místo špičky byl uprostřed hory obrovský kráter, ze kterého pouze sičely všemožné plyny. Udiveně hleděl na ztvrdlou horninu na dně kráteru. Z tohodle vychází to teplo? Nedávalo mu to smysl, ale neměl v plánu do něj slézt. Stejně to vypadalo, že cestu nahoru už by znovu nenašel.
Raději vyplivl na zem zbytky sněhu, co se mu nestihly rozpustit v tlamě a setřásl ze sebe to, co nalepil na kožich. Udělal ze sněhu tlapkami kouly a s rozběhem ji šťouchl do kráteru. Sněhová koule hlasitě zasyčela. Marně hledal mokré kolo, které koule měla na hornině zanechat. Okamžitě se vypařilo.
"Ale pozor, tady je to i výbušné," poznamenal si sám pro sebe bílý vlk. Na tváři při tom měl malý úsměv. Ovládat takovou lávu...
Nemělo smysl tam déle setrvávat, ale jako suvenýr si vzal alespoň část sopečné horniny. Byla příjemně teplá, tak ho alespoň zahřála na cestě dolů ze sopky.

>> Jedlový pás přes hůrky

>> Ledová pláň

Najít nějakou vodu, aby se mohl pořádně napít, se ukázalo jako velmi lehký úkol. Prostě se vydal na západ a najednou stál před korytem řeky. Voda tu byla průzračná a v menších záhybech se dokonce tvořila tenká vrstva ledu, která by neunesla snad ani tu nejlehčí lasičku. Jen z představy lasičky se mu seběhly sliny. Doopravdy to bylo dlouho, co něco zakousnul. Jenže tohle byla řeka, takže v úvahu přicházely jen a pouze ryby.
Azathir v úzké a mělké části řeky přebrodil vodu a šel hledat nějaké hlubší místo, kde by našel nějakého rybího lenocha, co se nechá nedobrovolně sežrat. Takový příjemný oxymoron, ale tak už to chodí, když jste lovec. Vaše možnosti jsou umřít hlady, anebo si něco ulovit.
Zahlédl střední rybu, jak si hoví na dně řeky a hýbe se jen dostatečně na to, aby ji neodnesl proud do mělkých částí. Azathir udělal rychlý výpad, ale na první dobrou rybu netrefil. Píchlo ho v jizvě na noze a málem ztratil rovnováhu. Ryba však neměla kam utéct a bílý vlk znovu neminul.
Po úspěšném obědě pokračoval dál proti směru řeky. V dálce ho zaujala zajímavá podívaná. Na všech ostatních vršcích byl sníh, ale tento byl holý. Rozhodl se to prozkoumat, stejně neměl nic lepšího na práci.

>> Sopka Fëlga’Tarátar přes Sněžné velehory

Běž pozorovat soby na Ledovou pláň
>> Tunda přes řeku Kierb

Mokrý sníh s jeho každým krokem nahlas zakřupal, jako by si snažil stěžovat, co si na něj dovoluje bílý vlk dupat. Avšak tomu to bylo úplně jedno. Ignoroval křupání, ignoroval i slunce, které se mu snažilo odrazem paprsků od bílého sněhu vypálit zornice. Šel přímo za nosem a doufal, že nikoho nepotká.
Přivedla ho sem vůně magie. To zvláštní vábení, které cítil už několik desítek kilometrů od hranic. Bylo jí tu hodně a on doufal, že tu je i někdo, kdo mu pomůže s tou jeho. Chtěl být silnější, potřeboval být znovu silnější. Znovu vidět plameny vířit kolem jeho těla, znovu vidět úsměv jeho přát-... Ne, to už nikdy neuvidí. Donutil se vyhnat ty myšlenky z hlavy. Nemělo smysl nad nimi přemýšlet, dokud nebyl dostatečně silný. Na co? Proč by to dělal? Stejně jim nemohl pomoci.
Naštěstí před sebou viděl něco mnohem zajímavějšího, než bylo jeho vlastní depresivní myšlenky. Stádo sobů. Co tady ale dělali? Vypadalo to, jako by se tu objevily z čista jasna. Stály uprostřed zasněžené pláně a hlavou odhrnovali sníh, asi aby našli něco na zub. Azathir je obkroužil v bezpečné vzdálenosti a všiml si něčeho nevšedního. Nikde kolem nic nebyli žádné stopy, prostě najednou začali uprostřed pláně a teď tam byli. Opravdu to tu je magické.
Hrozně rád by po jednom sobovi skočil a pořádně ho roztrhal, ale věděl až moc dobře, že je to na něj moc velké sousto. Posadil se od nich na dohlednou vzdálenost a alespoň je pozoroval. Byly to nádherná zvířata a určitě ještě lépe chutnala.
Příště. Jeho myšlenky byly jasné a stručné. Příště nebude mít kdo táhnout Vlčíškův povoz. Tenhle rok je ale musí ušetřit. Azathir se vydal dál na cestu, tentokrát už doopravdy k řece, kde se hodlal pořádně napít.

>> Řeka Kiërb

// změna přesunu >> přes Řeku Kierb na Ledové pláně

>> mimo Gallireu

Bílý vlk skoro splynul s okolím. Všude kolem něj byl měkký sníh, který mu příjemně křupal pod tlapkami. Šedá obloha naznačovala blížící se sněžení, ale Azathira to netrápilo. Jeho kožich byl přizpůsobený jakémukoliv počasí. Většinu mládí strávil se zbytkem bandy jako psanec a nikde nevydrželi dostatečně dlouho na to, aby mohli mít nějaký teplý a příjemný úkryt. Navíc tahat kožešiny z místa na místo nepřipadalo v úvahu.
Zastavil se a cítil, jak mu přejíždí nepříjemný mráz po zádech. Sirotci, to byla jeho jediná myšlenka. Zakázal si nad nimi přemýšlet, nad jejich osudy, nad jejich smrtí. Věděl, že se musí posunout dopředu. Zapomenout, najít si nové kumpány. Nové spojence na život a na smrt. Oklepal ze sebe ten nepříjemný pocit a vydal se dál na cestu. Kde jinde se dalo začít nový život, než na druhém konci světa od jeho domova?
Pak zahlédl mezi sněhem malého zajíce. Nikde necítil pach žádných jiných vlků, nelovil na cizím území, to bylo pro něj nezvyklé. Měl radši, když měl k lovu navíc bonusový adrenalin. Takhle po pár neúspěšných výpadech konečně chytil zajíce za zátylek a za chvíli si hodoval. Nakonec si otřel čumák do sněhu a šel hledat místo, kde by se pořádně napil.

>> Tajga