Příspěvky uživatele

< návrat zpět

>> Smrkový les

Sledovat jeho dva nové parťáky bylo jednoduché, i když neměl tušení, proč se najednou vrací zpátky do toho listnatého lesa. Jasně, Rigel tam viděl nějakou vysokou, ale ta už mohla být dávno kilometry daleko. Nikdo rozumný by v tom lese nezůstal, kdyby tam ucítil projít vlky.
"V léta je moc horko, v zimě moc zima," poznamenal na Morgothovo stěžování si na počasí. Sám toho měl už plné zuby, ale nešlo s tím nic dělat. Počasí poroučet neuměl, kdo taky jo? O takové magii nikdy neslyšel.
Krvavé rituály Azathira trochu vyvedly z míry. Neměl s nimi zkušenost, v království jako malý o nich nikdy neslyšel a jako bandita už vůbec ne. Krve prolili celé řeky, ale nikdy jako obětinu bohům, co by jim stejně nepomohli.
Dívný rituály bylo asi to jediné, co z toho dokázal pochopit. Morgoth vysvětloval, jak nechává vykrvácet zvěř nebo protivníky jako dar bohům zhruba stejným způsobem, jako běžný vlk sděloval, co dělal včera po obědě. "Jo... jasně... dobře... to je celé," vycházelo z Azathira, přičemž na obličeji mu ztuhnul výraz s jedním nadzvednutým obočím. Nepochyboval o tom, že tomu Morgoth věří celý svým srdcem, ale i tak mu z toho zůstával rozum stát.
"Co by bohové dělali se smrtelnickou krví? To ji jako pijou? Přijdou neviditelní k tvé obětině a pořádně se napijou?" nerozuměl významu modlení se. Chápal bohy jako pouze někoho silného, mocného, ale hlavně hmatatelného. Ne nějaký výmysl v hlavě, se kterým si má povídat.
Pak narazili na stopy vysoké. Rigel očividně věděl, co dělá a Azathir se trochu zastyděl, že vůbec pochyboval o směru, kterým šli. Měl dokonce i plán, který mlčky Azathirovi sdělil. Počkat. Mlčky? Proč slyšel jeho hlas ve své hlavě? Ach ano, další magie.
Bílý vlk takovou magii neměl. Neodpověděl tedy nahlas, ale pouze přikývl. Vyrazil ve stejnou chvíli, jako jeho společníci. Byl dostatečně rychlý na to, aby dokázal jednat přímo podle plánu. Sám by asi jen těžko něco vymyslel, ale poslouchat mu šlo.
Rychlým sprintem se vetřel mezi daňky, kteří pelášili pryč, avšak příliš pomalu. Azathir byl již na pravém boku samice a prudkým výpadem ji překřížil cestu tak, aby po ní mohli jeho společníci skočit.

Konečně znal jméno toho okřídleného vlka. Bylo to zvláštní jméno, ale on sám nemohl moc mluvit. Byl z kraje, kde se všichni jmenovali zvláštním způsobem. Očividně to byl výmysl tamějších království, která mezi sebou soutěžila o tom, kdo bude mít vznešenější poddané a královskou rodinu. Do kopru s nimi se všema.
Rigel už nejspíš nemohl vydržet ani vteřinu bez svého přítele, a tak do něj začal vrtat čumákem, jako kdyby mu chtěl udělat do těla díru. Bylo to až roztomilé, kdyby mu ještě před chvílí nevyhrožoval tím, že ho sežere. Morgoth se jako na zavolanou probudil, i když ne zrovna v dobré náladě. Nedivil se mu, nejspíš by někomu urval hlavu, kdyby se ho snažil násilím vzbudit.
Poslouchal Rigelův plán na lov. Neměl k tomu co dodat, velkou zvěř nelovil už nějaký ten pátek, ale asi bylo na čase protáhnout svaly. Navíc nějaké zbytky pak mohli schovat někam do úkrytu, nebo si je nést s sebou. Možná by je zvládl Morgoth schovat pod křídla, i když to by se mu asi nelíbilo.
Bez řečí se vydal za vlky a poslouchal, jak se baví o chutné zvěři a o nějakém rituálu s krví. Počkat. Rituál? S krví? "Cože? Jaká krev? Jaký rituál?" zeptal se naprosto nechápavě. Viděl za svůj život už hodně zvláštností, ale rituál, ke kterému by byla potřeba krev ani náhodou. Všichni tu jsou nějak divný, pomyslel si a zakázal si představit, k čemu asi takový rituál je.

>> Kaštan

Les 10/10

"Tak tos přehnal!" zařval tchoř. Seškrábal se ze země a skočil otevřenou tlamou napřed po Azathirovo krku. Kolik takových výpadů už bílý vlk viděl? Nespočet větších zvířat se snažilo ho zakousnout a jednou provždy to s ním ukončit. Žádnému se to nepovedlo. Ani těm, co ho hodili ze skály. Pořád tady byl plný síly, připravený na protiútok.
Odmítl se o tom s tchořem dál bavit. Uskočil jeho výpadu a využil chvíle, kdy tchoř tvrdě dopadl na zem a skočil po jeho hlavě. Následně cítil na zubech tchoří lebku. Stačilo jedno silnější stisknutí a tchoř měl jeho sprostý život za sebou.
"Poučí se ty zvířata někdy?" povzdechl si Azathir. Neměl chuť na tchoře, jeho maso určitě smrdělo stejně, jako jeho prdy. Nechal ho tam radši ležet a pokračoval dál v cestě. Ani tohle zvláštní setkání mu nedokázalo zkazit tak překrásný slunečný den.

Les 9/10

"Hej na koho tu kúzlíš! Ti ukážu zač je toho magie, ty šašku," tchoř couvl od zdroje ohně a rychlým pohybem se otočil zády k vlkovi.
Si myslí, že jsem včerejší, nebo co? odfrkl si Azathir v duchu a rychlým pohybem podkopl tchořovi nohy, než stihl vypustit byť jen jediný pach. Tchoř upadl s hlasitou ránou na zem. Nadával jak dlaždič, že by to vyděsilo nejednu pannu. Samotný Azathir se nad nejednou nadávkou pozastavil. Musel si je zapamatovat, některé byly přinejmenším k pokukání.
Ptáci z okolních stromů to už dál nechtěli poslouchat. S poslední tchořovou nadávkou se jich celý tucet zvedl z větví a odletěl směrem na západ. Taky by ten tchoř mohl prostě odletět. Kdybych měl nějakou dobrou magii, tak by už letěl. zasmál se nad vlastní myšlenkou a představou tchoře, jak bezvládný letí vzduchem.

Les 8/10

"Co tu nacvičuješ? Komu vyhrožuješ? Chceš jednu chytit?" odpověděl mu Azathir. Nevěřícně si to zvíře prohlížel. Na koho si dovoloval? Od kdy si vůbec tchoři takovým způsobem střežili území?
Bylo to až vtipné. Bílý vlk tam stál naproti šílenému tchořovi, který na něj sypal nadávky. Ty s Azathirem vůbec nic nedělaly, akorát se jim hlasitě smál. To tchoře ještě víc rozzuřilo. Udělal krok blíž k vlkovi a zaprskal směrem k jeho obličeji.
"Dávej pozor, na koho prskáš, ty smraďochu. Být tebou, tak si seberu svých pět švestek a odtáhnu. Já jen procházím a jestli se ti to nelíbí, tak mi můžeš ty víš co!" prskl po něm vlk a s hlasitým dupnutím nechal kolem tchoře zapraskat oheň.

Les 7/10

Měl si dávat pozor, kam šlape. Měl být víc ve střehu a hlídat si, jestli nepřekračuje přes něčí území. Jenže jak to mohl tušit? Nežil tady žádný vlk, tím si byl jistý. Žádného necítil! To jediné ho zajímalo a právě v tom spočívala jeho chyba.
Jeho procházku lesem mu narušilo jakési zvláštní zvíře. Byl černý, měl na sobě bílé pruhy a tvářil se, jako by měl zaražené prdy. Azathir rychle poznal, že se jedná o tchoře, ale něco mu na něm nesedělo. Tenhle byl tak dvakrát až třikrát větší, než ostatní tchoři.
"Kam si myslíš, že jdeš? Tady je to moje!" osočilo se na něj zvíře. Zježily se mu všechny chlupy na těle, ocas měl vztyčený v pozoru. Do toho vydával zvláštní prskavý zvuk, jako pčišrkcená kočka.

Sám nedokázal uvěřit, jak pokojně se mu spalo. Byl příšerně unavený a utahaný z té zimy a sněhu. To počasí dalo jeho tělo zabrat, a tak si potřeboval pořádně odpočinout. Při usínání ho napadlo, jestli ho vůbec Rigel nebo ten okřídlený vzbudí. Nejspíš ne, ale co, to už byl jejich problém. To oni se nevyspí.
V noci měl docela štěstí, nezdálo se mu vůbec nic. Měl za sebou klidnou noc, plnou občasných protáhnutí tlapek a tichého zabrumlání nesrozumitelných slov.
Když se ráno probudil, viděl před sebou zvláštní pohled. Křídla světlého objímala Rigela. Vypadaly vedle sebe jako dvě roztomilé zamilované hrdličky. Azathir si tiše zývnul, aby ho nevzbudil a podíval se na Rigela. Ten si ho zase prohlížel, jako by ho chtěl sežrat.
"Dobré ráno," řekl, a pak si uvědomil, že je nejspíš pořád noc. Nebo večer. Nebo poledne? V jeskyni byla tma jak v pytli. Nemohl tušit, co za denní dobu je venku. "Jak se ti spalo?" zeptal se Rigela a postavil se. Postupně si protáhl celé tělo a posadil se k uhasínajícímu ohni. Mírně vydechl směrem k ohni, který na jeho pokyn okamžitě reagoval a znovu vzplál. Za chvilku měli u sebe nový táborák.
"Jak se vůbec jmenuje tady Křídlák?" zeptal se, aby mu konečně nemusel v hlavě říkat náhodou přezdívkou, která ho zrovna napadne. Měl jich ještě pár v zásobě, ale nač by se namáhal.
Neříkal Rigel něco o lovu? Jak je asi venku, přemýšlel v hlavě nad tím, co ho dál čekalo. Lov kořisti a potravy nebyl zrovna jeho nejsilnější stránka. Uměl bojovat proti vlkům, ale srnky šly mimo něj. Dřív si hodně vypomáhal ohněm, křížil s jeho pomocí cestu, zapaloval srnkám kopyta a korigoval je směrem, kterým chtěl. Možná by to s nima nemuselo být tak složité. Ale kdo ví, co mají hoši v plánu. Kdyby tady v jeskyni chtěli zůstat trochu déle, můžeme tu nechat nějaké zásoby.

Leden 6/10 - Odine

Stáli tam naproti sobě jako ve staré dobré westernové přestřelce a čekali, až odbyje pomyslné poledne. Jenže byl pozdní večer a venku byla příšerná zima.
Nakonec se vlčice odhodlala a i přes to dvojité jiskření ve vzduchu mu řekla jméno. Odine si u bílého vlka postupně získávala respekt. Nebyla to žádná slabá vlčice, co by si lehla na zem a prosila o odpuštění. Takové věci uměl Azathir ocenit. Znamenalo to, že s ní může být zábava!
"Tak Odine, ocitli jsme se v prekérní situaci," poznamenal jen s úšklebkem. Pak následovalo krátké ticho, které vlčice absolutně zbořila její reakcí.
Azathira okamžitě přešla jakákoliv koncentrace a kolem nich přestali létat ohnivé jiskřičky. Smál se jak šílenec na celé kole. To co ta bláznivka právě řekla?
"Cože prosím? Že to mezi náma jiskří?" zvládl zopakovat mezi popadáním dechu ze smíchu. Nejspíš to tak Odine nemyslela, ale on to tak pochopil. "Neřekl bych, že by to mezi náma vůbec kdy mohlo jiskřit. Nemám úplně zájem o... no... tvůj typ vlka," dostal ze sebe nakonec a utřel si pomyslnou slzičku, která mu ze smíchu ukápla z oka.
"Já se původně chtěl rvát, ale už mě to přešlo," odpověděl jí a posadil se. Uvolnil ztuhlé svaly v těle a protáhl si přední tlapky.

Leden 5/10 - Odine

Panovala mezi nimi zvláštní nevraživá nálada. Proč vlastně? Azathir se chtěl jen trochu pobavit, možná si trochu rýpnout, seznámit se. Ale vlčice o jeho společnost nestála, a on teď nestál o tu její. Nešťastná shoda náhod a odlišných očekáváních je dostala do této situace.
Vlčice ho sjela slovně, že by si to za rámeček nedal. O vtípky nestála, o slova nestála, takže o co vlastně stála? O zakousnutí? Chtěla si procvičit na někom magii? Udělat si z Azathira živý terč? Vybít si na něm zlost? Vlastně by se tomu ani nebránil, upustit trochu páru.
„Hele, tak mi řekni tvoje jméno, ať ti nemusím říkat nějakýma přezdívkama, co jsou pro tebe očividně… nepříjemné,“ řekl bílý vlk a na slovo „nepříjemné“ dal patrný důraz.
Jenže vlčice měla trochu jiný nápad. Najednou ucítil na kožichu, jak mu v něm zvláštně praská a bzučí. Něco podobného už zažil. Jeden z bojovníků z království tuhle magii taky měl. Byla příšerně nebezpečná a nedalo se jí snadno bránit.
„Já se jmenuji Azathir. Rád bych řekl, že mě těší, ale no. Víš. Netěší, když to mezi námi vypadá takhle,“ řekl kousavě. V jejich okolí nechal zapraskat pár ohnivých jisker. Byl připravený reagovat na elektrický šok ohnivou koulí.

Následoval vlky jako naprostý blázen, kterým se sám korunoval. Oba dva byli silní, statní a hlavně nemilosrdný. To je přesně to, co od jakékoliv společnosti bílý vlk požadoval. Slyšel jen malé útržky toho, co Rigel říkal. I tak mu bylo jasné, že určitě zas Okřídlenému vykládá, že ho hodlá roztrhat na cucky.
Sníh mu křupal pod tlapkami a nemělo nejmenší smysl se to snažit zakrýt. Oba dva o něm věděli, a dokonce ho i nepřímo pozvali, ať je následuje. Potěšilo ho to, ale moc dobře tušil, co tohle pozvání obnáší. Silní jednici se rádi obklopovali jinými silnými jedinci. Od něj se teď bude očekávat totéž.
Jeho vrozená magie se mu vrátila v plné síle, jeho nohy ho poslouchaly a žebra už měl také zdravá. Trvalo to dlouho, ale konečně se z toho pádu ze skály plně zotavil. Měl jásat, skákat až do stropu, jenže nic takového neudělal. V hlavě se mu vybavil jeho milovaný. Zatnul zuby a odfrkl si. Byl mrtvý, nemá smysl přemýšlet nad mrtvými.
Nakonec jejich svatá trojce zamířila do lesa. Azathir ten les trochu poznával, už jednou tu byl, ale pouze probíhal. O té skále uprostřed lesa ale nevěděl. Chvilku váhavě stál před vchodem, ale jakmile ho Rigel zpražil pohledem, ať si laskavě vleze dovnitř a nestěžuje, okamžitě poslechl.
Jeskyně byla velká, ale byl na ní znát její věk a to, že se o ní dlouho nikdo nestaral. Na zemi se válelo roští, někde v koutě bylo možné vidět zbytky kožešin, co se rozpadly za ta léta na prach. Navíc tam byla šílená tma.
„Ráno vyrazíme na lov,“ zopakoval po něm Azathir zamyšleně. Snažil se rozluštit, jestli ho tím Rigel zve, aby se přidal, nebo ne. Nelíbilo se mu, že by měl těmhle vlkům věřit a nechat je hlídat, mezitím co on bude spát. Co když ho napadnou, když bude spát? Věděl moc dobře, že to je hloupá myšlenka. Oba dva byli rváči a ne srabi, co napadnou bezbranné, a proto se rozhodl jim věřit.
A tak složil hlavu na tlapky kousek od ohniště a nechal se praskáním dřeva unést do říše snů. V průběhu noci se střídali na hlídce přesně tak, jak slíbili.

Leden 4/10 - Odine

Vlčice byla skoro nepříčetná, jak na něj zuřivě hleděla. Azathir na ni jen nechápavě koukal. Chtěl ji trochu popíchnout, ale nečekal takovou reakci jen z pár slov. Vlčice ním opovrhovala a byla připravená se bránit.
„Koukám, že jsem trefil nějaký nerv. Čím jsem se trefil?“ jeho otázku doprovázel nezastavitelný smích. Najednou ho zajímalo, čím mohl vlčici tak dopálit. Měl sice v plánu se trochu postaru poprat, ale nebyl si jistý, jestli by z toho měl tak dobrý požitek.
„Oh, tak paní kouše? Dobře, to si budu pamatovat. Určitě na tebe nikdo nikdy nesáhl, proč taky? Jaká je zábava mlátit ubohé mladé dámy, co se nedokážou bránit?“ rýpnul si a na tváři vykouzlil ten nejošklivější úsměv, jaký dokázal.
Možná neblafovala, možná to doopravdy byla rváčka, ale to Azathir tušit nemohl. Stavba jejího těla byla jako každého jiného vlka. Mohla pod tím skrývat svalstvo, mohla umět tisíce magií. V tom se ale skrývala ta sranda. Bylo to jako takové pokoušení osudu, sázení všech drahokamů na červenou…

>> Mahtae jih

Následoval stopy těch dvou bláznů. On byl z nich tím největším bláznem. Proč za nima vůbec šel? Nebude z něj akorát nějaká obětina? Co když ho opravdu sežerou? No... pak bude prostě sežranej.
Sníh ho štípal v očích, ale naštěstí mu pomohl jeho věrný oheň od toho, aby neumřel zimou. Počasí tu bylo nevyzpytatelné a neúprosné. Neodpouštělo chyby, bralo si životy. Kolik vlků už umrzlo? Kolik bláznů? Azathir to netušil.
Přehrával si po cestě rozhovor s jeho novými společníky. Pak se z ničeho nic zastavil. Došlo mu, co řekl. Vždyť já jsem se nazval válečníkem sám! Co mi to sakra napadlo a ujelo? Vydal se zebe pár sprostých slov a nakonec se rozesmál. Upřímným hlasitým smíchem. Vypadalo to, že alespoň nějaká ta část jeho mozku mu konečně poskytne klid od strastí minulosti. Tenhle jeho přešlap mu dokazoval, že nejspíš byl připravený nechat minulost minulostí. Až na tebe, Serathisi, na tebe ještě nejsem připravený zapomenout.
Své společníky spatřil v dálce, jak se baví s nějakým dědou a něco od něj nakupují? Děda toho měl na skladě asi hodně, protože po něm chtěli nějaké šutry a kdo ví jaké další věci. Chvíli počkal, než jejich obchod proběhne, a pak se vydal znovu za nimi.
Křídlák si od něj koupil magie, čemuž Azathir moc nerozuměl, ale musel si to zapamatovat. Od dědků se tu kupuje magie, dobře. On sám neměl ani flundru na to, aby si něco pořádného koupil. Tak to radši nechal být a jen tiše následoval tmavého a světlého. Věděli, že jde za nimi, ale zatím ho nijak neseřvali. Přece jen Rigel říkal, že by musel udělat nějakou hloupost, aby si z něj udělali večeři.
Jejich cesta směřovala ven z lesa. To se bílému ani trochu nelíbilo. Přidal proto trošku pod kotel ohnivé kouli, to snad mohlo stačit na to, aby bez větších obtíží zvládl další cestu. Avšak začínal mít hlad, pořádný hlad. Brzy si bude muset něco ulovit.

>> Erynijský les (přes louku)

Leden 3/10 - Odine

Vlčice nejen že měla špatnou náladu, ale ještě se rozhodla být drzá a zkazit ji i Azathirovi. Vždyť on k ní přišel v takovém přátelském duchu a ona se mu takhle odvděčí? Měl by jí čapnout za ocas a urvat jí ho z těla, aby si pamatovala, že na cizí neznámé vlky není dobrý nápad být nevrlá.
"Holčičko," řekl nejdříve varovně. Chtěl jí dát poslední šanci, aby alespoň trochu změnila tón a přestala se chovat jako někdo, kdo ho zvládne přeprat. Byl si jistý, že by vyhrál a ani by se u toho nezapotil. Jenže se mohl bílý vlk i velmi plést. Co když má vlčice nějaké eso v rukávu?
"Nebuď drzá na cizí vlky, to ti ještě nikdo nespravil ten tvůj hezký obličejík, že jsi se ještě nepoučila?"
Musel si rýpnout, prostě musel. Pomalu se zvedl a přešel blíž k vlčici. Nevrčel, nevaroval. Pouze tam stál a čekal na reakci.

Manželé po čtyřiceti letech se znovu do sebe pustili. Nezbývalo mu nic jiného, než se posadit k ohni a čekat, až je to zase přejde a někdo na něj bude mluvit. Poslouchat je mělo něco do sebe, trochu mu připomínali jeho dřívější přátele. Asi je tak mohl nazvat, i když většina z nich byla mrtvá a zbytek se rozutekl.
Tady pánové však vypadali jako solidní silná cháska, která si užívá i nějaký ten malý problém. Usoudil tak z jejich touhy ho zabít a sežrat. Neměl úplně ve zvyku úmyslně jíst jiné vlky, ale dokázal pochopit ochutnání vlčí krve při boji na život a na smrt.
"Válečník nejsem a nikdy jsem jím nebyl. To byli naši protivníci. Po pár potyčkách již vždy bylo méně a méně. Jednou za čas jsem z nich udělal uzené vlčí maso, nebo rovnou popel," řekl s úšklebkem. Nelíbilo se mu být nazývám tím zpropadeným titulem pro královskou armádu a ochranku. Odmítal být jen královská loutka a neustále si nechat rozkazovat. Toužil po tom mít konečně vlastní domov, na kterém bude on bude trhat nepřátele!
Oheň je dokázal ohřát pouze dostatečně na to, aby neumřeli. Bouře se zapadajícím sluncem slábla, ale pořád byla zima, jako kdyby stáli na vršku nějaké hory. Rigel se ujal vedení a rozhodl, že je čas si najít jiný, lepší úkryt. Azathir zůstal sedět u ohně a oba nové společníky pozoroval. Pozvali ho, aby šel s nimi, ale měl to opravdu udělat? Dost možná mě sežerou... ale zase vypadají, že pod jejich vedením zesílím.
Zvedl jsem se od ohně a poručil jeho části, aby šel s ním. Rozhodl se je dohnat, i když to nemělo být složité. V tomhle počasí se stejně nedalo rychle běžet.

>> Kaštanový les

Sledovat to jejich koketování bylo přinejmenším zábavné. Vypadalo to, že se chtějí přinejmenším přizabít, ale u toho se opusinkovat do bezvědomí. Bílý vlk se nad tím pousmál. Připomínalo mu to jeho eskapády s jeho dobrým... přítelem.
Rigel se ho pořád snažil roztrhat pohledem, ale už ne tak surově. Spíš to vypadalo, že by ho jen trošku okousal a hodil do řeky. S tím dokázal Azathir žít. Béžový vlk na něj měl dobrý vliv, dokázal ho uklidnit a držet na uzdě.
"Používání magií ti může nejedenkrát zachránit život, obzvlášť v boji. Ale ne každý takový způsob boje preferuje, to dá rozum. Občas nemáš si nemůžeš vybírat, jestli magii použiješ, či ne, když ji po tobě protivník mrskne jako první. To úplně nevykryješ zubama," ušklíbl se na Rigela. Neměla to být provokace, spíš takový menší poznatek, kterého si musel být dobře vědom. Nechápal, proč by vlci s magií měli umřít. Navíc neměl by tak umřít i sám Rigel, když ji používal? Azathir magii používal k obraně i k útoku a bez ní se cítil jako nahý. Byl rád, že je jeho milovaný oheň zpátky.
Pak se okřídlený rozkecal o jeho magiích a o nějakých bozích. Azathir žádného Boha neznal, jen kdysi zaslechl při vyzvídání z království, že právě tady v těch končinách se nachází dva. "Bohové?" zeptal se pouze a dál poslouchal. Už to byla nějaká doba, co naposledy zakousl nějakého vlka, nebo ho alespoň pořádně upekl. Sbíhaly se mu sliny. Moc dobře chápal Rigelovi pocity.
Při jejich malém rozhovoru za Azathiem řádila pořádná bouře. Vůbec se mu to nelíbilo, a tak se postupně přibližoval k ohni Křídláka a Rigela. Našli si tu u řeky pěkný úkryt. Tvořilo jej bývalé koryto z dob, kdy nejspíš byla velká voda. Možná dokonce povodeň. To jim poskytovalo střechu nad hlavou a oheň je hřál. Než jsem však stihl myšlenku pořádně dokončit, zafoukal prudký vítr, který oheň z větší části uhasil.
"Můj kožich je bílý a jmenuji se Azathir," řekl směrem k Rigelovi a rozhodl se mu názorně ukázat, k čemu je dobrý. Stačil krátký pohled na uhlíky a oheň znovu vzplál do výšky. Ovládal ho dostatečně bravurně na to, aby Rigela a Křídláka neohrozil. Udržovat oheň v tom větru nebyla žádná hračka, ale zatím to zvládal.
Nakonec přistoupil k ohni blíž, aby se také mohl ohřát a skrýt se pod střechou provizorního úkrytu. Riskoval, věděl to. Co však jiného měl dělat? Umrznout?
"Mimo magii ohně jsem celý život byl... no... válečníkem. Dalo by se to tak říct. Hlavním válečníkem skupiny lapků," dodal nakonec, jako by se nechumelilo. Ale ono chumelilo!!!