Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Sledovat to jejich koketování bylo přinejmenším zábavné. Vypadalo to, že se chtějí přinejmenším přizabít, ale u toho se opusinkovat do bezvědomí. Bílý vlk se nad tím pousmál. Připomínalo mu to jeho eskapády s jeho dobrým... přítelem.
Rigel se ho pořád snažil roztrhat pohledem, ale už ne tak surově. Spíš to vypadalo, že by ho jen trošku okousal a hodil do řeky. S tím dokázal Azathir žít. Béžový vlk na něj měl dobrý vliv, dokázal ho uklidnit a držet na uzdě.
"Používání magií ti může nejedenkrát zachránit život, obzvlášť v boji. Ale ne každý takový způsob boje preferuje, to dá rozum. Občas nemáš si nemůžeš vybírat, jestli magii použiješ, či ne, když ji po tobě protivník mrskne jako první. To úplně nevykryješ zubama," ušklíbl se na Rigela. Neměla to být provokace, spíš takový menší poznatek, kterého si musel být dobře vědom. Nechápal, proč by vlci s magií měli umřít. Navíc neměl by tak umřít i sám Rigel, když ji používal? Azathir magii používal k obraně i k útoku a bez ní se cítil jako nahý. Byl rád, že je jeho milovaný oheň zpátky.
Pak se okřídlený rozkecal o jeho magiích a o nějakých bozích. Azathir žádného Boha neznal, jen kdysi zaslechl při vyzvídání z království, že právě tady v těch končinách se nachází dva. "Bohové?" zeptal se pouze a dál poslouchal. Už to byla nějaká doba, co naposledy zakousl nějakého vlka, nebo ho alespoň pořádně upekl. Sbíhaly se mu sliny. Moc dobře chápal Rigelovi pocity.
Při jejich malém rozhovoru za Azathiem řádila pořádná bouře. Vůbec se mu to nelíbilo, a tak se postupně přibližoval k ohni Křídláka a Rigela. Našli si tu u řeky pěkný úkryt. Tvořilo jej bývalé koryto z dob, kdy nejspíš byla velká voda. Možná dokonce povodeň. To jim poskytovalo střechu nad hlavou a oheň je hřál. Než jsem však stihl myšlenku pořádně dokončit, zafoukal prudký vítr, který oheň z větší části uhasil.
"Můj kožich je bílý a jmenuji se Azathir," řekl směrem k Rigelovi a rozhodl se mu názorně ukázat, k čemu je dobrý. Stačil krátký pohled na uhlíky a oheň znovu vzplál do výšky. Ovládal ho dostatečně bravurně na to, aby Rigela a Křídláka neohrozil. Udržovat oheň v tom větru nebyla žádná hračka, ale zatím to zvládal.
Nakonec přistoupil k ohni blíž, aby se také mohl ohřát a skrýt se pod střechou provizorního úkrytu. Riskoval, věděl to. Co však jiného měl dělat? Umrznout?
"Mimo magii ohně jsem celý život byl... no... válečníkem. Dalo by se to tak říct. Hlavním válečníkem skupiny lapků," dodal nakonec, jako by se nechumelilo. Ale ono chumelilo!!!

Leden 2/10 - Odine

Hnědý vlk, teda podle pachu spíš vlčice, byla velmi příjemná. Azathir ji očividně obtěžoval, ale upřímně ho to moc nezajímalo.
“Vidím, že máš skvělou náladu,” poznamenal bílý vlk a ušklíbl se. Nepřišel sem nabídnout rámě nějaké ženštině, co očividně měla nějaké životní problémy. Navíc neměl ani dostatek empatie, aby jí pomohl a poradil. Co navíc věděl o vlčicích? Co ty řešily za problémy? Vlčata? Plození? Za tenhle tým opravdu nekopal.
“Hm. Škoda,” poznamenal stroze na její poznatek, že už bylo líp. Ani se ho nezeptala, jak se má on, to od ní bylo velmi neslušné. “Já se mám skvěle, kdyby ses ptala.” Posadil se pod blízký strom tak, aby na něj tolik nesněžilo a měl krásný výhled na vlčici.

Měl v hlavě čistou kaši. Tmavý vlk ho nutil ze sebe dostat všechno, co chtěl vědět, a ještě mu u toho měl poskytnout představení. Azathir byl naštvaný na něj, ale hlavně na sebe. Co si měl o tomhle celém myslet? Tak snadno se nechá přesvědčit k něčemu, co by normálně neudělal, ani kdyby mu za to někdo nabídl pořádnou flákotu.
Od skákání na třech tlapách ho zachránil světlý, jenže mu to taky nějakým způsobem rozkázal a Azathir ihned poslechl. Chvilku se tvářil, jakože je všechno v pořádku a má naprostý klid na duši, protože měl mít. Pak cítil, jak se jeho tělo uvolňuje a vrací se zpět pod jeho nadvládu. Vytřeštil oči a oklepal se. Oba dva jsou silný, hodně silný.
„Jmenuji se Azathir,“ odpověděl světlému vlkovi a ignoroval, že mu to je vlastně jedno. Poslouchal jeho proslov k jeho společníkovi a ušklíbl se nad tou přednáškou jak ve škole. Světlý měl pravdu, všechno je jednodušší, když tě ostatní chtějí poslouchat. Bílý vlk si nebyl jistý, jestli zrovna tihle dva jsou ti pravý, které by měl chtít následovat, ale zaujala ho jejich síla. Přesně to hledal, silné a statné vlky, co ví, co chtějí. Umí rozkazovat, dokážou zaujmout, mají cíl a přirozený respekt. Možná se oni dva navzájem nerespektovali, ale tak už to občas bylo, když se střetnou dvě silné osobnosti.
„Máš naprostou pravdu,“ poznamenal Azathir a ušklíbl se na světlého vlka. Tmavý vlk mezitím vypadal, že se snaží spát. Možná plánoval, jak si z něj udělá večeři, anebo se soustředil, aby po něm znovu plivl nějakou neočekávanou magii. „Oba dva jste obdařeni silnou magií, to se mi líbí,“ řekl a posadil se o trochu blíž k ohni. Nedokážou tě nahradit, to nedokáže nikdo.

Leden 1/10 - Odine

Procházku lesem bílému vlkovi překazil sníh a zima. Stejně jako všechno, co se snažil v zimě dělat. Bílý sníh byl opravdu krásný, ale už mu lezl na nervy. Od tlamy mu stoupala při každém výdechu pára, z mozku měl tak kostku ledu a většina zvířat buď pro jistotu chcípla, nebo se zahrabala hluboko do nor. Prostě dává tulákům zabrat, ale Azathir nebyl z cukru, aby ho to rozhodilo.
Zatočil na vyšlapanou stezku a všiml si, že vedle otisků vysoké se nachází i otisky jakéhosi vlka. Očividně měl napilno a nehodlal se zastavit. Chvilku uvažoval nad tím, jestli má vůbec smysl jít za vlkem. Vlci byli jen samý problém, ale když on měl problémy tak strašně rád.
Po chvilce následování stop viděl béžovo hnědého vlka. "Dobré ráno," protnul svým hlasem ticho místa a pozorně si vlka prohlížel. "Jak se daří?" zeptal se s přátelským podtónem, který nemyslel ani trochu upřímně. Bavilo ho se tvářit jako naprosté zlatíčko, i když byl spíš supem.

Očividně přišel nevhod, nebo možná vlci prostě nestáli o někoho dalšího, kdo by se jim pletl do rozhovoru a do cesty. Bylo tam mezi nimi najednou dusno i přes to, že byla příšerná zima. Černý vlk by v té tmě nebyl skoro vidět, kdyby hned vedle nich nebyl oheň. Azathirovi připomínal některé jeho dřívější přátele, kteří místo pozdravu rovnou trhali krky. Mezitím na světlého vlka byla naprosto jiná podívaná. Křídla. Rohy. Další rohy. Nemohl říct, že by někdy něco takového viděl, ale snažil se tvářit, jako by to byl jeho denní chleba.
Navíc světlý vlk byl alespoň víc otevřenější, za což ho hned ten tmavý sjel. "Mé úmysly? Chci se zahřát. Chtěl jsem taky zkusit, jestli se mi vrátila moje magie ohně a vlastně všechny moje schopnosti. Jinak chci zjistit co nejvíc o tomhle světě a být silnější, než před zraněním," najednou z něj lítala slova, až sám zůstal zírat. Proč by někomu vyprávěl o jeho zranění? Proč by jim říkal o nejpotupnější části jeho života, kdy přišel o většinu schopností? Najednou byl na sebe naštvaný, ale nedokázal to otočit proti tmavému vlkovi. Měl pocit, že si za svou prořízlou hubu v tu chvilku může sám.
Najednou měl jednu nohu ve vzduchu a skákal ze strany na stranu. Namluvil si, že se tím snaží zahřát. "Co to děláš!" vyhrkl na tmavého vlka, ale spíš se ptal sám sebe. Co to skara dělám? Při tom dál skákal na třech tlapkách jak nějaký cirkusák. Měl zvláštní schopnosti, které ho nutili se chovat jako naprostý idiot. Teď už se v něm probouzel vztek.
Musel to být vtipný pohled, totálně vytočený bílý vlk, co skáče na třech tlapkách a u toho vrčí, jak hejno včel. Chtěl přestat, ale zároveň chtěl poslechnout? Udělat to pro tmavého vlka? Vždyť on to řekl tak... pěkně a přesvědčivě? Na koho byl Azathir vůbec naštvaný, vždyť to celé dělal dobrovolně!

>> Rozkvetlé (zasněžené) louky

Cesta sněhem po pláni byla náročná. Každou chvilku se propadl hlouběji do sněhu a měl co dělat, aby se u toho nepřerazil. Jeho záchranou bylo koryto obrovské řeky, u které ani chvilku nehrozilo, že by zamrzla. Potřeboval se napít, ale voda mu okamžitě zmrazila mozek i jazyk. Nepříjemně pálila v krku a studila ho zevnitř.
Budu to muset zkusit a to brzy, pomyslel si Azathir a kousl se zevnitř do tlamy. Bál se zkoušet magii. Co když je pořád handicapovaný? S takovou jen horko těžko přežije v tomhle krutém světě. Koho zajímá, že tady možná život krutý nebyl, jako v jeho domovině. Pro Azathira byl život krutý naprosto kdekoliv. Možná si za to mohl sám.
U břehu řeky měl alespoň pevnější půdu pod nohama, protože se zde sníh moc nedržel. Alespoň k něčemu mu bylo to rozšiřující se koryto řeky. I když to tu taky byla samá past. Stačilo by jedno uklouznutí a řeka by ho odnesla do nejbližšího moře nebo jezera, kam se vlévala.
Slunce zapadlo a všude kolem vládla jen tma a zima. Neuvědomoval si, co vlastně ani dělá, nebo nad čím přemýšlel, ale najednou vedle sebe uviděl světlo. Teplo malé ohnivé koule mu pomohlo se zahřát na cestě. Jeho červené oči se rozzářily nadšením. Přece jen se mu toho vrátilo víc, než jen síla. Tělo ho nebolelo, jeho milovaný oheň ho znovu poslouchal.

Zprvu si nebyl jistý, jestli ho jen nešálí oči, nebo to není jen odraz jeho vlastního ohně, ale nebyl. Okamžitě přikázal vlastnímu ohni a nechal ho zmizet. Nejspíš ale bylo pozdě. Když on viděl cizí oheň, cizáci museli vidět ten jeho. Třeba bude alespoň zábava.
Neváhal a přímou čarou se podél řeky vydal směrem k ohni, který svítil jako pochodeň na celé okolí. Zastavil se v dostatečně bezpečné vzdálenosti od nejspíš dvou vlků, co se schovávali před živly. "Dobrý večer poutníci," začal Azathir milým, až moc milým hlasem. "Kam máte namířeno?" okamžitě vyzvídal. Doufal, že se dozví o okolí něco víc. Soustředil se na oheň vedle vlků a přidal do toho vlastní táborák. Musel si užívat svou znovuobjevenou magii, i když moc dobře věděl, že to nesmí nepřáhnět.

>> Smrkáč

S pozdí večeří v podobě malého savce si dal načas. Teplá krev ho dokázala zahřát jen na okamžik. Věděl, co by ho zahřálo, ale neodvážil se k sobě zavolat magii. Měl pocit, že se mu vrátila většina jeho tělesných schopností, pokoušet osud se však nedovážil. Pořád mu v hlavě zněl ten zlomyslný smích, který slyšel v tom lese se zříceninou.
Severní část území na jeho poměry poznal dostatečně, a proto se rozhodl vydat na jih. Navíc z okolních lesů byly cítit různé smečky a party vlků, a na ty teď Azathir neměl náladu.
Z lesa vyšel na velkou zasněženou pláň, kde se začal až příliš propadat do sněhu. Nikde neviděl žádný balvan, za kterým by se mohl na chvilku schovat před živly. Musel si pospíšit, pokud nechtěl strávit noc ve sněhu uprostřed pláně.
Zatočil na východ a doufal, že tam najde nějaké místo, kde by se mohl na chvilku zahřát.

>> Řeka Mahtaë (jih)

>> Dlouhá řeka (přes vodopády)

Sníh byl naprosto všude. Co krok, to past. Bílý vlk musel opatrně našlapovat a uvažovat nad každým krokem. Na některých místech se pod sněhem schovával zákeřný led, na kterém mu ani jeho drápy nepomáhaly.
Přišlo mu, jako by byla zima už celou věčnost. Pořád jenom sníh, všude bílo a šílené počasí, ve kterém by nikdo normální čumák ven nevystrčil. Jenže on v těchto poměrech nebyl normální. Byl od narození zvyklý většinu času trávit na cestách a neustále v pohybu. Moc nevěděl, jaké to je se schovat v nějakém krásném úkrytu. Moci si udělat zásobu kožešin, která vydrží. To všechno mu sebrala neustálá válka a hon na pytláky.
Zvedl hlavu a nasál studený vzduch, který ho okamžitě štípal v nose a tlamě. Letos bude určitě krutá zima. Ve vzduchu ucítil pach malého savce. Stačilo mu pár rychlých kroků a už měl úlovek v tlamě. Sám tomu nedokázal uvěřit, protože ho ani jednou nezabolely žebra, které si nejspíš tehdy zlomil.
Možná... Chtěl si dovolit přemýšlet nad tím, jak se mu vrací síla, ale nemohl. Nemohl si dělat naděje. Síla nad ostatními a moc bylo to jediné na čem mu záleželo. A teď, když neměl ani jedno, byl neustále nevrlý a toužil jen po tom znovu cítit oheň na svých tlapkách.

>> Rozkvetlé louky

Vyrob si / najdi a ochutnej rybí nanuk.
>> Vodopády

Dalším bodem na jeho programu byla očividně procházka kolem další krásně čiré řeky. Nebál se zimy, a proto sešel až do koryta řeky a chvilku šel po úzkém břehu proti proudu. Ze dna na něj koukala hromada krásných kamínků a ještě hezčích oblázků. Tedy alespoň z těch částí, co ještě v severní části řeky nezamrzli.
V rámci jeho krátké procházky zahlédl zvláštní ledovou hromádku. Z dálky nedokázal poznat, co to mohlo být, avšak po přiblížení nemohl uvěřit svým očím. To byla v noci taková zima? Před ním byly dvě až tři ryby, naprosto zamrzlé v ledu a bez jediné známky života. Nedokázal určit, kolik přesně v té ledové kostce bylo ryb kvůli neprůhlednosti ledu. A vlastně mu to také bylo jedno, chtěl takovou zmrzlou rybu ochutnat.
Nejprve měl tlamu plnou ledové tříště, kterou okusoval a sem tam s ní praštil o kámen nad korytem řeky. Pak se konečně dostal k samému jádru. "Rybí pochoutka," pochvaloval si chuť zmrzlých ryb, jako kdyby to byla ta největší kulinářská událost. Kdyby mohl a věděl, co to je, určitě by hodnotil i umami chuť ryby.
Nakonec z kostky ledu a ze samotných ryb nezbylo nic víc, než ledová tříšť u kamene a pár stop na Azathirovo tlamě. Olízl si rty, aby z nich dostal poslední zbytky ledu. Asi bych se měl vrátit někam mezi stromy, ať nejsem zimě tak na ráně. Otočil se na patě zpět k vodopádům.

>> Smrkáč

Běž se podívat na zamrzlé vodopády
>> Armánské hory

Zdánlivé šumění vody vzbudilo jeho pozornost. Mohla to být rychlá řeka, nebo nějaký malý spád v potoce, ale Azathir měl takové tušení, že to bude mnohem větší podívaná. Čím víc se k tomu zvuku přibližoval, tím hlasitější a brucánější šumění bylo. Pak z jednoho vrcholku uviděl řeku, jak z ničeho nic mizí dolů ze skály. Vodopády. Pomalu sešel z kopce dolů, podél vodopádů, až k řece, do které se voda vlévala.
Byla to nádherná podívaná. Nebyl si jistý, jestli stále sněžilo, nebo jestli to byly kapky vody, které se při pádu proměnily v malé ledové krystalky. Natáhl jazyk a pár jich chytil do tlamy. Příjemně studily na jazyku.
Ten krásný výhled na vodopády ho donutil se na chvilku posadit a vyčistit si hlavu. Oprostit se od všech nutkavých myšlenek, od honu za sílou a magií. Zavřel oči a vodopád jako kdyby vyslyšel jeho prosby a příjemným šuměním.
Když je znovu otevřel, měl zvláštní pocit. Jako kdyby byl z ničeho nic plný energie a elánu. Vyskočil na všechny čtyři a napil se z řeky. Voda tu byla vynikající. Jaké to osvěžení, ušklíbl se Azathir. Měl chuť se vydat na západ, a tak prostě šel. Třeba tam najde sílu a novou výzvu, nové problémy a nové rvačky.

>> Dlouhá řeka

>> VVJ přes Severní Galtavar

Terén nebyl zrovna nejpřívětivější pro vlka, co ještě před několika měsíci hojil skoro smrtelné rány. Na druhou stranu, kde jinde měl Azathir nahnat zpátky jeho fyzičku? Získat znovu tu hrubou sílu, která mu kdysi byla tak přirozená?
Rozhodl se pro běh. Nahoru, dolu. Nahoru, dolu. Byl celý udýchaný, svaly ho bolely, ale byla to dobrá bolest. Krev mu pumpovala v uších, ale Azathir si ten zvuk užíval. Asi by bylo fajn najít někoho, s kým bych mohl trénovat a soupeřit, uvědomil si najednou. Hrané rvačky jsou taky rvačky? Alespoň taková byla jeho myšlenka. Jestli tady hodlá nějakou dobu žít, hodilo by se mít nějakou partu. Nějakou bandu...
Nedokázal si představit, že by se někdo vůbec dokázal vyrovnat jeho předchozí, ale život rád překvapoval a psal zvláštní příběhy. Neházel flintu do žita. Kdyby si myslel, že mu už nemá život co nabídnout, umřel by tam pod skálou spolu s ostatními.
Při svém tréninku vytrvalosti doběhl do části hor, kde byly jen samé malé jehličnany a keříky. Vypadalo to, jako příjemný úkryt pro procházející zvěř. Obzvlášť tady, kde zima nebyla tak silná a krutá. Dobrý skutek pro malé savce... Vyhrabal pod několika stromky malé díry, kam se mohla ukrýt malá zvěř. Samozřejmě nebyl by to Azathir, kdyby v tom nebylo i něco pro něj. A až se tady projdu příště, tak si vás vychutnám, zasmál se sám pro sebe. Přidal k dírám pár hezkých větviček a jeho výtvor byl hotov.
Z představy dobrého zajíce se mu sbíhaly sliny. Teď si o něm mohl nechat jen zdát.

>> Vodopády

Vyválej někoho ve sněhu
Prosinec 2/10 - Beleth

Malá drzá vlčice vypadala zprvu překvapeně tím, že si Azathir dovolil jí vůbec oplatit stejnou mincí. Naprosto nechápal, co to je za zvláštní móresy, a proč malá vlčice hází jen tak po někom sněhové koule. Očividně ale chtěla, aby ji někdo pročísl kožich, jinak si to nedokázal vysvětlil. Nejspíš s ní také házely vlčí hormony. Všichni v tomhle věku si prošli určitou fází vzdoru.
“Ty jsi pro mě taky cizinec a touláš se tu jako malej drzoun sama kolem jezera,” prskl po ní zpátky. Dovolila si opravdu hodně. Začaly se mu sbíhat sliny na nějakou pořádnou rvačku. Jenže jaký smysl mělo se prát s někým takhle malým? Vždyť by ji okamžitě přepral. Vlčice se snažila znít drsně, ach kolik už takových potkal. Alespoň není z cukru.
Při letu poslední sněhové koule se však vlčice nečekaně rozběhla proti němu. Očekával zhruba stejný náraz, jako když vítr polechtá listí. Jenže se šeredně mýlil. Malá vlčice měla na svůj věk už docela sílu. Také neočekával, že se po něm vrhne, a tak oba dva přepadli do sněhu. Snažil se na něj vyskočit a získat přesilu, to ale Azathir nedovolil. Místo toho vyskočil na všechny čtyři a povalil vlčici pod sebe do sněhu.
“Máš sílu ty malej spratku, alespoň to bude fér,” zavrčel na ni a začal ji válet ve sněhu, jako by z ní chtěl postavit sněhuláka. Několikrát výhružně scvakl zuby u jejího zátylku, aby ji alespoň trochu vyděsil. Jestli se hodlala prát, milerád jí to oplatí.

>> Jedlový pás přes Severní Galtavar

Ten zvláštní zlověstný smích ho pronásledovat ještě dobrý kus přes zasněženou louku. Nelíbilo se mu to a neměl z toho dobrý pocit, ale očividně musel něco obětovat, pokud chtěl zpátky své schopnosti.
Doběhl zpátky k zasněženému jezeru, které z dálky viděl ze sopky. Musel ho minout po cestě do lesa. Za chvilku ale hned pochopil, proč se mu na první dobrou vyhnul. Cítil pach vlků, měl ale to štěstí, že žádného jiného vlka neviděl. Znamenalo to, že jsou nejspíš někde proti větru na druhé straně jezera.
Pomalu přešel po tvrdém ledu až k okraji, kde začínal tenký led. Párkrát do něj vrazil tlapou a hltavě se napil. Kdo by byl čekal, že ho vysílí jen taková blbost, jako je krátká cesta a postavení malého oltáře pro kdo ví jakou sílu. Přijdu si, jako kdyby mi bylo tak deset. Jsem jak starej dědek, odfrkl si v duchu a znovu nabral jazykem vodu do tlamy. Z rozvířené vody na něj zíral jeho vlastní odraz.
Pozoroval svou jizvu na čumáku a rudé oči. Měl pocit, že se mu voda snaží něco říct, ale nedokázal rozluštit co. Znovu se v něm probudil ten zvláštní pocit a vzpomněl si na ten smích, co slyšel. Nelíbilo se mu to, ani trochu. Z nosu mu spadla kapky do vody. Očividně ho čekala zajímavá budoucnost a možná i trochu nebezpečná. Proč by se jinak zaměřil zrovna na svou jizvu v odraze? Měl ji už tak dlouho...
Nechtěl se moc dlouho zdržovat u jezera, když mohl kdokoliv přijít jeho směrem a pustit se do řeči. Oklepal si z čumáku poslední kapky vody a šel směrem zpátky na louku.

>> Armánské hory přes Severní Galtavar

Obdaruj božstvo (Života, Smrt nebo jiné podle své víry), dárek nech poblíž jeho sídla (nepsat do Zříceniny ani na Vršek kopců!)

Jakmile ho omrzelo hrát tu samou tóninu na rampouchy, našel si pod jedním jehličnanem útulné nezasněžené místo a rozhodl si dát dvacet. Nedovolil si usnou tvrdě, na to si byl až moc vědom té zvláštní přítomnosti, který tu s ním byla v lese. Ale na krátké osvěžení energie to bohatě stačilo.
Probral se až když svítalo. Nová sněhová pokrývka se na kraji leskla ve slunečním svitu a házela mu prasátka přímo do očí. Nespokojeně zavrčel a zvedl se na všechny čtyři. Odpočinku už bylo dost.
Jenže co teď? Mohl pokračovat dál v cestě kdo ví kam, ale to by mu asi bylo prd platné. Chtěl znovu získat své schopnosti, znovu být silný. Nakonec se rozhodl riskovat. Vzal znovu do tlamy lávový kámen a rychlým krokem se vydal přímo do středu lesa. Přímo k místu, odkud vycházela ta strašlivá přítomnost, ze které se mu zježily chlupy na zátylku.
Pak to uviděl. Obrovská stavba, kterou dle Azathirovo názoru nemohl postavit žádný vlk jen tak. Kolik magické síly na to asi bylo potřeba? Byl by vůbec nějaký vlk schopný takovou stavbu postavit pomocí magie? Stará zřícená budova budila dojem, že uvnitř se nachází samotná brána do pekel. Azathir se zastavil v dohledné vzdálenosti a sedl si. Měl pocit, jako by ho něco odrazovalo od toho se přiblížit.
"Tady... tady můžu získat svou magii zpět," došlo mu najednou. Opravdu by mohl, ale pak se mu v hlavě ozval racionální hlásek: Myslíš si, že to bude zadarmo? Co můžeš nabídnout téhle temnotě na oplátku za to, že ti pomůže? Hlásek měl pravdu. Azathir neměl nic cenného, co by mohl nabídnout.
Pak ho to trklo. Měl s sebou ten lávový kámen! Alespoň tím by si prozatím mohl získat náklonnost. Neodvážil se však přiblížit. Místo toho tlapkou vyškrábal do země znamení, co kdysi viděl jednoho ze Sirotků používat při nějakém rituálu. Věděl pouze, že to znamená něco ve stylu "dar bohům". Doprostřed znamení položil lávový kámen, který otřel od slin ve sněhu a prohlédl si své dílo.
"Vrátím se," řekl nahlas Azathir a naposledy se podíval směrem na zříceninu. Při jeho odchodu z lesa ho v hlavě doprovázel strašlivý zvuk smíchu a vrčení.

>> VVJ přes Severní Galtavar

Uspořádej s někým dalším koulovačku
Prosinec 1/10 | Beleth

Bílý vlk šel lesem, poslouchal křupání sněhu. Na cestu mu svítily poslední paprsky slunce. Měl namířeno k jezeru, které viděl mezi stromy z vyvýšené části lesa. Měl žízeň a neměl zrovna chuť se napít ze sněhu. Chtěl pořádně ledovou vodu z jezera, kterou by se osvěžil.
Ušel další kus směrem k jezeru, když v tom náhle ucítil pach jiného vlka. Nechtělo se mu zrovna se s někým bavit, ale řekl si, že prostě dojde k jezeru, napije se a půjde si po svém. Teda pokud neudělá ten cizinej nějakou blbost, kterou by ho rozčílil a donutil Azathira jednat.
Sotva vykoukl zpoza stromu, přistála mu do boku neočekávaná hrouda sněhu. Okamžitě ze sebe sníh oklepal a tiše zavrčel. Prohlédl si flekatého vlka, co stál přímo před ním u jezera. Přikrčil se, jako by čekal na další útok sněhem. "Ale, ale. Co to tu máme?" řekl hraným přátelským hlasem. Zkusil se alespoň trochu přetavřovat, aby vlk nečekal protiútok. Pomaličku se blížil k menšímu vlkovi a nenápadně si před sebou hrnul sníh tak, aby ho v nestřeženou chvíli kopl na vlka. Zprvu se po něm chtěl rovnou vrhnout a zakousnout se mu do hrdla, ale pak si všiml, že to bylo ještě vlče. Mohlo to být vlče bez rodičů, jakým byl jednou on.
Jakmile byl v dostatečné vzdálenosti, prudce kopl hromádku sněhu před jeho tlapkami směrem k vlčeti. Trefil ho. "Takhle se tu zdraví, ty malej drzoune?" řekl znatelně hlubším hlasem a svá slova doprovodil odstrašujícím vrčením. Pak po vlčeti hodil další várku sněhu, připravený přinejhorším vlče zpacifikovat, kdyby se chtělo prát.