Nebudeme si nic nalhávat, ani na první pohled nevypadá Azathir jako někdo hodný, milý a empatický. Mezi jeho přednosti ani jedna z těchto charakteristik nepatří. Jeho rudé oči naprosto vystihují veškeré jeho přednosti. Krvelačnost. Nebojí se žádného boje, ať už to je s kořistí či s jiným vlkem. Strach je něco, co u něj ve slovníku prakticky neexistuje. Slovní konfrontace je u něj spíš něco jako předehra k velkému rozuzlení, kterým je nejlépe jeho čelist na krku protivníka. Samozřejmě není blázen, boj není jediné, co zná, ale patří mezi jeho nejoblíbenější zábavu, jestli se tomu dá vůbec tak říkat.
Mezi jeho další přednosti patří poslušnost. Není vůdcem, nechce jim být, ani po tom nikdy netoužil. Vyhovuje mu poslouchat rozkazy a maximálně sám vymýšlet taktiku, když ho o to někdo požádá. Pokud mu jeho nadřízený něco rozkáže, udělá to a to bez otázek. Jeho největším cílem je znovu najít někoho, kdo by pro něj byl vzorem. Někoho, pro koho by se dokázal obětovat. Zkrátka a dobře chce znovu zažít ten pocit a pouto, které našel ve svém předchozím životě.
Při komunikaci s cizinci rád používá sarkasmus a tváří se, jak by neublížil ani mouše, i když jde jeho chování vcelku snadno prohlédnout. Snaží se držet si od cizích vlků odstup, protože se už v mládí naučil, že věřit komukoliv jinému než těm nejbližším se nevyplácí. I proto mu chvíli trvá, než si někoho doopravdy pustí k tělu a zvládne se chovat doopravdy přátelsky. Své blízké přátele považuje za rodinu, pro kterou by se rozkrájel. I když by je sem tam nejraději sám zakousl, nebo alespoň pořádně zpráskal.
Jeho běžné chování k ostatním je většinou neutrální, sem tam hodí i nějaký vtípek, i když spíše posměšný, směrem k někomu dalšímu. Pokud by se Azathirovi někdo vysmíval nebo ho urážel, bude mu to většinu času naprosto jedno. Dovolí si ale urazit někoho jemu drahého? Promění se v krvelačnou nenávistnou a vrčící příšeru, co jde do boje, i kdyby neměl sebemenší šanci vyhrát. Na jeho cti mu moc nesejde, ale čest jeho nejbližších nikdo urážet nebude.
S romantickými city je to pro něj mnohem složitější. Zamilovanost a lásku zatím choval jen k jednomu vlkovi a o toho přišel. Jeho srdce tím bylo zlomeno na tisíc kousků a tu zkušenost si ponese do konce života. Těžko říct, jestli někdo zvládne nahradit tu díru v srdci, která tam zůstala, ale pokusit se o to může. Bohužel s tím souvisí i Azathirův pocit, že musí být neustále lepším, chytřejším, zdatnějším a prospěšnějším. Chyby jsou pro něj jako smrtelné rány právě protože ví, jaké to je zklamat někoho, koho miluje.
Celý jejich příběh začal vlastně úplnou nešťastnou náhodou. Azathirovi a jeho sourozencům byly teprve tři měsíce, sotva se dokázali pohybovat sami po území Grevathenského království, když se znovu probudila k životu válka o území. Válečníci zrovna pomáhali lovcům ulovit dostatek potravy. V okolí posledních pár měsíců záhadně zmizela celá stáda kořistí, a proto se museli vydat o kus dál, aby většina válečníků neumřela hlady. Teď zpětně bylo však jasné, že to celé byla jen léčka. Nepřátelské Elysserské království je nejdříve připravilo o potravu a následně zaútočilo. Byla to podlá taktika, ale zafungovala.
Všude kolem malého vlčete byl chaos a krev. Kolem něj létaly jiskry, gejzíry vody, tornáda a všemožné další produkty magie. V uších mu zvonilo a hlava se mu motala, že si nebyl jistý, kde je nahoře a kde dole. Někdo na něj křičel, ať utíká. Nikdy nezjistil, kdo to byl. Sousedé? Otec? Jen věděl, že mu ten vlk zachránil život.
Když přišel k sobě nebyl si jistý, jestli se má smát, nebo brečet. Kolem něj byla spoušť. Nerozuměl a ani nechtěl rozumět, proč se něco takového vůbec stalo. Nebyl si jistý, jestli je na území království, nebo dávno daleko od něj. Postavil se na roztřesené vlčecí nožky a rozhlédl se. Neviděl nikoho, koho by znal. Matka, otec i sourozenci byli pryč. Najednou byl sám, zmatený a hladový.
Celý den kráčel lesem a netušil, kam ho tlapky vedou. V žaludku mu hlasitě kručelo a v hlavě měl vzduchoprázdno. Nedokázal racionálně přemýšlet, nedokázal skoro nic.
Nejspíš to byl osud, nebo nějaký bůh, co ho zachránil. Co mu poslal anděla strážného, aby mu pomohl. I když mu spíš poslal krásného ďábla. Ten den potkal v lese jiné vlče, tak o půl roku starší a mnohem více zdatné v lovu. Jmenoval se Serathis. A tak vzniklo jejich přátelství na život a na smrt.
Začátky nebyly vůbec jednoduché. Místní podmínky nebyly vůbec přívětivé dvěma vlčatům bez rodičů, a co víc, bez příslušnosti. Válka mezi královstvími neskončila, spíš naopak byla ještě horší, než kdy předtím. Obě království se přetahovala tak dlouho o spojenectví se třetím Myrrenským královstvím, ale ani to nedopadlo dobře. Byla jen otázka času, kdy jedna či druhá strana do bojů zatáhne i sousedy, a tak z toho najednou byla válka tří království.
Azathir a Serathis se pohybovali po zdánlivě neprůchozích cestách a skrze skaliska. Dokonce se i svépomocí naučili plavat v jezeře a řece. Jejich schopnosti se postupem času vypilovávaly k dokonalosti a co víc, jejich parta se začala rozrůstat. Půl roku cestovali sami ve dvou, dokud nepotkali další vlčata v nesnázích.
Nakonec jich byla celá smečka. Sotva dorostlá vlčata plné síly, elánu a nenávisti ke královstvím, které z nich kvůli nesmyslným válkám udělaly sirotky. Každý vlk měl vlastní příběh a vlastní důvody, proč nenávidět svět kolem nich. Serathis se stal vůdcem smečky, kterou pojmenoval Královští sirotci. Jejich cíl byl jednoduchý. Co nejvíc znepříjmenit válku všem stranám.
Začalo to vlastně docela nevinně. Ze začátku se snažili vyhýbat konfliktům, nenápadně zmizet, když narazili na zvědy jedné ze stran, ale ne vždy to šlo hladce. Nejobtížnějším úkolem se pro ně stalo obstarávání jídla. Všechna stáda v okolí někomu patřila, nebo to jednotlivá království alespoň tvrdila. Nejspíš to byl i jeden z důvodů, proč válka tří království vůbec začala.
Nejdříve našli ramena řek hluboko v lesích a roklinách, o kterých nikdo nevěděl. Později nalezli útočiště zajíců v lese, nebo sem tam srnku v místech, kam by se žádný vlk z království zprvu neodvážil. Nikdy jim žádné místo nevydrželo dlouho. Dříve nebo později na pach Sirotků narazil válečník nebo lovec království a vyhnal je z loviště. Jejich výhodou bylo nadání pro magii, občas dokonce nadání hned pro několik magií zároveň. A sirotci? Většina z nich měla problém v sobě magii probudit, až na pár vyvolených. Mezi ty patřil i Azathir.
Oheň byl pro něj jako pátá tlapka. Něco, bez čeho si nedokázal představit žít. Zahřál celou jejich skupinu v krutých zimních večerech a usušil jim kožichy, pomáhal mu snadněji lovit zvěř a svítil jim na cestu mezi křovisky. To ale nebylo jediné využití jeho magie.
Poprvé se jeho magické nadání projevilo, kdy je obklíčilo deset válečníků některého z království. V tu chvíli jim bylo jedno jaké, nebo jestli to bylo domovské království někoho z nich. Důležitější bylo, že těch deset vlků stálo proti hrstce sotva dorostlých vlčat. Serathis stál vpředu, jako kdyby se za sebou snažil schovat zbytek jeho rodiny. Azathir stál po jeho boku, zátylek naježený a nepřátelsky vrčel. Nikdo ze sirotků nebyl dostatečně silný na to, aby porazil alespoň jednoho vlka, natož deset. Válečníci je osočili z lovení v královských lesích. Jenže les nebyl označkován, doopravdy nikomu nepatřil, šlo jen o další nesmyslný spor o území.
Serathis se snažil nejdříve situaci vyřešit slovy, doopravdy se snažil. Uměl to s nimi, ale ani to je nedokázalo zachránit. Válečníci se jim jen vysmáli a chystali se k útoku.
“Azathire, nerad to říkám, ale asi budeme muset bojovat.” Azathirovi bylo jasné, že nejspíš nepřežije, ale nebál se. Serathis mu zachránil život, když ho našel jako malé vlče, teď byla řada na něm, aby on ochránil zbytek jejich sirotčí smečky.
Královští bojovníci provedli výpad směrem k Serathisově zátylku, to však Azathir nedovolil. Rychle se otočil na patě a skočil jim do cesty. Válečníci se vrátili zpátky do formace a obklíčili Sirotky ze všech stran. Nebylo kam utéct.
Zuřivě vypadající hnědý vlk znenadání skočil Serathisovi po zadní tlapce a strhl ho na zem. Azathir na pul vteřiny zamrzl. Tohle se nemělo stát, tohle se nemělo dít! Nikdo mu neměl nikdy zkřivit jediný chloupek! Cítil, jak se mu v hrudi hromadí horko, jako kdyby měl každou chvilku vybuchnout. A taky že jo. Kolem Azathirova těla se prohnal prudký oheň, který zahnal všech deset vlků naráz. Neočekávali od takových žabařů, že někdo z nich bude umět magii ovládat. Neočekával to ani sám Azathir. Jeho červené oči zuřivě svítily a neodtrhával pohled od skupiny vlků.
Výbuch ohně jako kdyby probudil i zbytek Sirotků, jeden po druhém se mu postavili za záda a výhružně vrčeli na protivníky.
“Jo tak takhle to bude. Nebojte, my se vrátíme,” řekl vůdce válečníků některého z království, pohodil hlavou do strany a všech deset vlků odešlo. Na rtech se jim usadil zákeřný úsměv. Příště jich bude víc.
Azathirovi se ulevilo. Konečně povolil čelist, kterou měl pevně zatnutou a ze které vycházelo nebezpečné vrčení. V tu samou chvíli měl pocit, jako kdyby uvolnil i nohy a vlastně celý svět kolem něj. Nebe a země si vyměnily místa a on se skácel k zemi.
Probudil se v jejich obvyklé jeskyni. Hlavu měl podloženou něčím měkkým a všude kolem něj bylo příjemné teplo. Protáhl se, ale celé tělo ho pořád bolelo. Z tlamy mu vyšlo tiché zasténáni, které probudilo i jeho polštář. Serathis okamžitě otevřel oči.
“Jsi v pořádku, jak se cítíš? Spal jsi hrozně dlouho, vyděsil jsi nás!” Starostlivost a vynadání od jejich šéfa bylo přesně to, co doufal, že uslyší. Serathis se pomalu zvedl a opatrně mu položil hlavu na kožešiny z menší zvěře, co byli schopni ulovit. Ustaraně si ho prohlédl a tlapkou mu přejel po obličeji.
Azathir v tu chvíli zapomněl úplně všechno. Srdce mu bušilo o sto šest, tělo jako kdyby ho přestalo bolet. Na celém světě byli jen oni dva. Jemně olízl Serathisovi tlapku a poddal se jeho dotyku. V tu chvíli si byl jistý. Zamiloval se.
Střet s královskou jednotkou změnil veškerý přístup ke světu, který do té doby Sirotci chovali. Šlo jim jen o přežití, sehnání jídla. Teď však věděli, že s trochou cviku jsou schopni se menším válečným oddílům postavit, těm větším zvládnou utéct.
Tím začal jejich nových život jako lapků, zlodějů a obávané teroristické organizace. Uběhl ani ne rok a jejich skupina se rozrostla. Většina z nich dospěla a byla schopna se bránit.
Z nutných krádeží pro přežití se stala zábava a potěšení. Netrvalo dlouho a po všech královstvích se roznesla novina o banditech, co se nikoho a ničeho nebojí. Přepadají menší skupinky lovců a dokonce i menší armádní oddíly.
Co jim kdy přineslo království? Akorát bolest a špatné vzpomínky. Nyní byl čas, aby oni přinesli špatné vzpomínky právě všem královstvím. Procházelo jim to, občas až moc snadno. Nikdy nezůstali na žádném místě dostatečně dlouho, aby je někdo dopadl, nebo vůbec dokázal stopovat. Občas se Sirotci rozdělili na dvě skupiny, aby zmátli nepřítele, poté se zase setkali a své pronásledovatele napadli. Pro ně to byla jen hra na kočku a myš.
Zlom nastal až o pár let později. Serathis i Azathir již byli silní statní vlci, neohrožení ničím a nikým. Nebo si to alespoň mysleli.
Utíkali lesem, byli si jisti, že uprchnou. Znali tento les dobře a věděli, že pokud budou pokračovat stejným směrem ještě kousek, ocitnou se v pasti. Armáda jim však nedala jedinou šanci na změnu směru. Kamkoliv chtěli zatočit, čekala na ně další skupina vlků. Mohli si zkusit cestu probojovat, avšak bylo jich příliš mnoho. Neměli na vybranou. Museli pokračovat, dokud nedoběhli až na samý okraj lesa. Na skálu, ze které nebylo možné bezpečně slézt. A tak se ocitli na konci jejich společné cesty. Za zády armádní oddíl království, před nimi obrovský sráz.
Nezbývalo jim nic jiného, než bojovat. Rvali se do krve, avšak Sirotci neměli šanci vyhrát. Azathir viděl, jak jeho druhové jeden po druhém padají k zemi, nebo do zajetí. Viděl Serathise, jak se mu tři vlci snaží zakousnout do zátylku. Snažil se mu přispěchat na pomoc, avšak pozdě. Opřela se do něj prudká rána a magie několika vlků a on padal. To bylo to poslední, co si z bitvy pamatoval. Pád, krev a Serathise, který z posledních sil odolává útokům.
Pak přišla tma. Dlouhá a bolestivá tma. Probudil se až když bylo po všem. Nevěděl, jak dlouho byl v bezvědomí, ale očividně dost dlouho na to, aby cítil vyschlo v hrdle a neskutečný hlad. Pokusil se postavit, marně. Jeho tělo ho zradilo a on znovu spadl na zem. Rozhlédl se. Byl pod skálou, pod ním zaschlá krev a kolem nikde nikdo.
Zklamal, zklamal je všechny. Nedokázal je ochránit a zabránit tomu neštěstí. Místo toho ležel pod skálou a nejspíš umíral. Aniž by věděl, co se stalo se Sirotky. Co se stalo se Serathisem. Zemřel? Zabili ho? Azathira polila naprostá bezmoc, vztek a zoufalství.
Trvalo další den, než bych schopen se postavit na nohy a pomalým krokem se doplazit k nejbližšímu potoku. K jídlu cestou snědl pár hub a bobulí, aby alespoň trochu zahnal hlad. Potřeboval co nejrychleji zjistit, kdo přežil. Komu ještě mohl pomoct. Uvědomoval si však svou slabost a neschopnost. Jak je mohl zvládnout zachránit, když to nezvládl teď? Musel zesílit.
Na to však přišla další rána. Při pádu ze skály přišel doopravdy o vše. Delší chůze mu dělala problém, o rychlém běhu se nedalo ani mluvit. Všechny jeho přednosti, na kterých tak dlouho pracoval, byly pryč. Měl však poslední zbraň, jeho milovanou magii. Soustředil se na blízké roští, aby ho přinutil vzplát. Jenže i ta ho zklamala. Kolem jeho hlavy proletělo pár jisker, ale to bylo vše. Žádný oheň, žádné teplo.
Sirotci byli pryč, Serathis byl nejspíš pryč, jeho magie a veškeré schopnosti byly pryč. Přišel o všechny a o všechno. Neměl sílu na to jim pomoct. Musel se vydat do světa a zesílit. Doufal, že mu to jeho přátelé odpustí. Azathir si svou slabost neodpustil nikdy.
