Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Trochu znejistěl, když řekla, že by ho byla škoda. Zkoumavě naklonil hlavu na stranu a zamrkal. „Jo? Jak to?“ zeptal se zkoumavě, jako kdyby mu vůbec nešlo do hlavy, proč to řekla a jak to myslela. Byla otázka, zda to myslel vážně, nebo si ji jen dobíral a chtěl ji nějakým způsobem dostat do rozpaků, když ji „donutí“ říct její odůvodnění. Ve finále, sice když ho donutila se na konci zimy se vykoupat, ještě netušil, že mu vlčice nakonec tak moc sedne. Původně si myslel, že se jí po tom, co rozmrzne, nějak elegantně vysmekne a už se jí bude raději vyhýbat obloukem, ale nakonec našli zajímavá společná témata a dokonce si domluvili další setkání, které proběhlo ještě dříve, než dorazil do její smečky, do které měl ostatně namířeno. A měl najednou pocit, že díky ní ve svém srdci vyplnil to prázdné místečko, které tam bylo hodnou chvíli. Jak tak dlouho cestoval, neměl příležitost se s nikým pořádně seznámit a nikoho si připustit k tělu. Věděl, že předchozí přátelství ochabla, protože třeba takového Awaraka, nebo Fiéra neviděl měsíce, možná roky a začínal mít v sobě zase pocit prázdna, co se nějakého přátelství týče. Rozhodl se, že pokud si budou stále s Proximou takhle rozumět, tohle přátelství už nezanedbá.
Zamyslel se nad její otázkou a chvíli mlčel, než odpověděl: „Byl jsem z toho docela v šoku, upřímně. Ale kdo jsem, abych jim to zakazoval? Jsem rád, že je máma šťastná a ve finále i že to je s ním, protože o něm aspoň vím, že má srdce na pravém místě,“ usmál se. Pořád mu to připadalo legrační, zvlášť když se snažil si představit, jak asi musel vypadat, když mu to máma oznámila. Ten výraz musel být k nezaplacení. Potom se dala do povídání ohledně rodiny Proxi. Zaujatě ji poslouchal a musel uznat, že je to také velmi zajímavá rodinná historie. Pak překvapeně vykulil očiska. „Cynthie je tvoje babička?“ vyhrkl překvapeně. „Nedávno se přidala do Borůvkové smečky,“ dodal pak ještě předtím, než si všimli opeřenců. Proxima ihned zorganizovala lov, kvůli čemuž na ní nechal Aithér krátký obdivný pohled, než se do toho pustili. Pak to bylo už snadné – každý z nich ulovil jednoho bažanta. Bilý vlk čapl svou kořist a vydal se zpět k Proximě. „To bylo jednoduché! Dobrou chuť,“ popřál jí a pustil se do vyškubávání peří.
"Jak se vlastně jmenuje tvoje sestra?"

<- Zrcadlové hory

Proxi se ho po pádu zeptala, jestli žije. Zazubil se a v rychlosti pokýval hlavou. „Naštěstí jo,“ oddechl si s úlevou. Lhal by, kdyby řekl, že se nelekl – lekl a to pořádně. Naštěstí to dobře dopadlo a pro něj z toho plynulo ponaučení, že musí být příště opatrný po celou dobu. A nenechat se unášet svým vlastním sebevědomím, i když nebylo kdo ví jak velké. I ona jemu potvrdila, že je celá a v pořádku. S úlevou přikývl a věnoval jí upřímný úsměv. „Tak jsme to zvládli, to je super,“ nadhodil zlehka a rozhlédl se okolo. Nedaleko od nich zahlédl pár kojotů. Chvíli na nich stanul zrakem a očekával, zda se bude něco dít. Proč měl pocit, že jim nic nepřeje v tom, aby se aspoň chvíli cítili bezpečně? Ale nakonec si povšiml jejich bázlivých pohybů. I když vlky zkoumavě přejížděli pohledem a hlava jim jezdila sem a tam, stáli stále na jednom místě, přikrčení a připravení se dát na případný útěk. Od nich nebezpečí rozhodně nehrozilo.
Otočil se tedy na Proximu, která mu položila otázku ohledně rodiny. „Nooo, vcelku zajímavá… Sestry z mého vrhu nejspíš odešly někam s otcem, ty jsem neviděl už roky – ty roky, které jsem je marně hledal. No a moje máma se po letech dala dohromady s mým dřívějším nejlepším kámošem,“ zasmál se, pořád mu to připadalo šílené. „A spolu počali vlčata, mé mladší sourozence. Je zase jeden kluk a dvě holky. Ty jsou takové… Ráznější a samostatnější, co jsem pochopil. A bráška, ten je vyloženě asi moje mladší verze. Každopádně mladší sourozence bych rád poznal ještě více,“ svěřil se spokojeně. „A co tvoje rodina?“ zeptal se zkoumavě a postřehl, že se nedaleko od nich něco mihlo. Bylo to… Opeřené? Ale docela velké. Utichl a podíval se na Proximu, zda si toho všimla také. Mohla to být potencionální svačina?

<- Vyhlídka

Vypadalo to, že jeho domněnka, že se Proxima nudí, byla taky špatná. A tak na ni Aithér mrkal stejně překvapeně, jako ona na něj. V hlavě se mu udávalo tisíce matematických grafů, když si snažil v hlavě sesumírovat, co že se tedy vlastně děje, až nakonec dospěl k jedné věci: Vlčice! Ty asi nebudu chápat nikdy! Možná proto ještě žádnou nemám, uznal potom. Ale netrvalo dlouho a objasnila, o co jde. Jen jemu to zase nějak nepasovalo. Kdyby nevěděl, že je tak moc upnutá na svou rodnou smečku, řekl by, že je to neposeda co nevydrží dlouho na jednom místě – ostatně jako on, jenže… Takhle mu to do sebe prostě nepasovalo. Povzdechl si a smířlivě se usmál. Rozhodl se v tom nehrabat, dokud by třeba sama nechtěla. „Jo tak to chápu,“ pověděl milým tónem a stejně tak se usmíval při pohledu do jejích očí. Stejně byly hezky zbarvené – takový zvláštní odstín, který moc často nepotkával. Spíše takový viděl jen u ní. "Vím, že jsou tady kamzíci, ale... Na to si úplně v těchto místech netroufám. Najdeme bezpečnější místo pro lov," pověděl ještě, zatímco se vydali.
Pak si uvědomil, že by se měl raději soustředit na cestu, tak se zase otočil a opatrně kráčel po kamenitém terénu. Došli k místům, které nebyli zrovna jednoduché na překonání. Zastavil se před mezerou mezi kameny, kterou bylo nutné zdolat jedině přeskokem. Chvíli si to propočítával a kontroloval, jestli se na druhé straně při doskoku nemůže nic urvat. Takhle to zopakoval několikrát, protože těchto překážet bylo více. Vždycky se zastavil a vyčkal na Proximu. Na posledním skoku mu z balvanu sklouzla noha. Už byl nejspíš moc sebevědomý, že to zvládne a přecenil se. Zalapal po dechu, jak se lekl a na chvíli se mu stáhl žaludek. Naštěstí to ustál, ačkoliv chvíli byl na břiše a musel se vydrápat nahoru, na bezpečné místo. Když vstal, srdce mu tlouklo jako o závod. Udělal místo na doskok Proxi a zkoumavě si ji prohlédl. „V pořádku?“ zeptal se starostlivě, jako kdyby zrovna uklouzla ona. Po zbytek cesty z hor už to bylo trochu klidnější, naštěstí, ale procházka po rovné louce to rozhodně nebyla.

-> Kojotí břeh

Koukal se na svou společnici se starostí v očích a obával se, co že se s ní vlastně děje. Ale z ní po chvíli vylezlo, že se nic neděje, jen už tu nechce sedět. Pootevřel tlamku. „Šmarjá, nudíš se, že jo? Promiň,“ zazubil se. No jasně, je mladá. Určitě chtěla nějakou akci, nebo se minimálně dostat co nejdřív domů za svojí rodinou. Musela je mít jistě moc ráda. Tohle dokázal Aithér pochopit. Také měl mámu velmi rád. Zvedl se ze země a ještě jednou ji zkontroloval. Vypadala opravdu unaveně, nebo aspoň mu to tak připadalo z jejího zastřeného pohledu. Ale teď mu zase připadala trochu lepší. Dokonce navrhla lov.
To je chudina celou tu dobu hladová? Ježiš jsem to ale gentleman, napadlo ho a nejraději by se praštil do hlavy. To samozřejmě neudělal, nechtěl vypadat jako blázen. „No jasně, klidně můžeme něco ulovit,“ odsouhlasil potom a krátce zapřemýšlel, kde by to bylo nejvhodnější. Kde by se mohla nacházet nějaká kořist, na kterou by si jeden tulák se svým mladým doprovodem mohl troufnout. Byl si jistý, že zde chodili nějací kamzíci, ale lovit v tomhle terénu mu připadalo nebezpečné. Nechtěl ohrozit Proximu na zdraví a na životě. Nechtěl ji podceňovat, spíše měl pochybnosti o sobě.
„Tak se asi posuneme někam dál, kde bychom mohli něco ulovit,“ navrhl a pohodil čumákem, aby se dali zase do pohybu. „Dávej na sebe pozor. Je tu vcelku nepříjemný terén, pozor na tlapky a kam šlapeš, ať se pod tebou něco neurve,“ požádal ji. Rozhodl se, že půjde před ní a bude vybírat tu nejschůdnější cestu. Byl přeci jen dost zcestovalý a měl na to oko, ale jeden nikdy nevěděl, co se může stát. Chtěl ji dovést domů celou, aby ho pak v Mechové smečce nestáhli z kůže za to, že jim zmrzačil dceru, nebo spolusmečkovnici.

-> Zrcadlové hory

Vypadalo to, že ujištění, že jsou všichni ve smečce v pořádku, Proximu uklidnilo. A následně ji potěšilo zjištění, že Aithér pochází z Borůvkové smečky. Pousmál se a překvapeně zamrkal. „To je ale náhoda!“ vyhrkl překvapeně a zamával ocasem. „Háti sice neznám, ale Baghý trochu ano. Jenže za tu dobu, co jsem odešel ze smečky jako mladý, je tam už třetí alfa. Takže jsem se s ní nestihl moc seznámit. Většinou jsem rád, když můžu trávit čas s mámou,“ pokýval hlavou na utvrzení svých slov. Ale připadalo mu, jako kdyby se Proximě zastřel pohled. V rychlosti si ji prohlídl a sevřel se mu žaludek. Nebylo jí dobře? Nebo byla jen unavená? Ptal se jí, jestli by tedy šla ráda domů, na což koktavě odpověděla a ani se vlastně nevymáčkla.
„Proxi, jsi v pořádku?“ zeptal se starostlivě a pro jistotu se k ní přiblížil blíže. Kdyby náhodou měla v plánu sebou seknout, tak aby jí aspoň ztlumil pád. Naznačovala mu sice možná něco u jezera, ale vzhledem k tomu, že se do teď chovala normálně, nejspíš to i pozapomněl. Navíc neměl nejmenší tušení, jak by se její problémy mohly projevovat. „Jestli chceš, můžeš si na chvíli lehnout a prospat se, abys nabrala síly, než půjdeme,“ navrhl jí.

Vypadalo to, že má Proxima spoustu otázek v očích, po tom, co pověděl, že pomáhal jejich smečce, když byla napadena. "Neboj se, všichni jsou v pořádku, naštěstí to dopadlo dobře," ujistil ji ihned s povzbudivým úsměvem. "Byla to nějaká děsivě velká příšera. Vypadala jako z ledu a sněhu," bezděky se otřásl. Vzpomínka na ten zmatek a stres nebyla úplně příjemná. A taky ji zajímalo, kde přesně "jeho" smečka je. "Oh," vydechl, nejspíš zklamaný sám ze sebe, že jí to ještě nepověděl. Hned natáhl tlapku směrem dolů, kde byl les. "Hnedka tady dole, pod Vyhlídkou!" vyhrkl nadšeně. Asi proto to tady tak dobře znal? Protože měl okruh Borůvkové smečky projitý od shora dolů. A taky věděl, že kdyby tady ten obrovský kopec seběhl, byl by hnedka doma. Pozastavil se sám nad sebou. Doma? Je fakt, že tak smečku nazýval asi odjakživa. Nedělalo mu to problém. Ale proč přesně mu vadilo se tam vrátit natrvalo, to sám netušil.
Proxima pak navrhla, že by měli vyrazit. Trochu ho to zklamalo, protože strávený čas s ní byl fajn. Byla to zajímavá vlčí slečna. Možná to bylo tím, že v sobě měla dost mladistvého temperamentu, i když mu připadalo, že ho příliš nevypouští na povrch. Nebo byla opravdu taková, jak se pořád tvářila? Zkoumavě si ji prohlédnul, navrhla sice odchod, ale moc se k němu neměla. "Ale jestli se ti ještě nechce, tak nemusíme," řekl pak se širokým úsměvem. Netušil, jestli je tak nerozhodná, nebo co se přesně v její hlavě děje. A on měl rád záhady a nevyřešená tajemství.

Položila mu záludnou otázku, nad kterou upřímně nijak moc nepřemýšlel. A byl by se vsadil, že mamča ho možná už nejednou chtěla najít, nebo se o to dokonce pokusila. Každopádně nejspíš věděla, že se vždycky doma ukáže, ačkoliv to někdy trochu trvalo. A to byla asi ta správná otázka. "Oni vědí, že vždycky dorazím... Občas se přidám i k lovu, když se zrovna smečka chystá. Naposledy jsem pomáhal, když byla smečka napadena. Je to pro mě samozřejmost," pověděl jí a letmo se usmál. "Každopádně jak jsem ti řekl u jezera, už docela vážně přemýšlím, že se tam vrátím na trvalo," přiznal se jí znovu. Byla zatím jediná, kdo to ví. Proč zrovna ona? Možná ji chtěl jen uchlácholit, že to tak je. Kdyby to řekl třeba mámě, určitě by byla jako u vytržení a příliš by na něj naléhala, kdy že to bude. A to on zatím nechtěl, protože to nevěděl. Musel překousnout ten vnitřní pocit, že najednou dostane pomyslný řetěz a příkaz "tady budeš". I když se smečka s cestováním nevylučovala, musel by tam chodit častěji a projevovat jí nějakou tu loajalitu.
Proxima ohledně chtíče prozkoumávat Gallireu odpověděla docela jasně. Nechtěla. Bílý vlček na krátkou dobu ucítil trn zklamání. Byla fajn a rozhodně by nebylo špatné s ní nějaký ten čas na cestách strávit. A líbila se mu představa, že by jí zde ukázal nějaká pěkná místa, když byla očividně nezcestovalá. Nechám si to pro mladší sourozence. Když sebou vezmu Armina, bude určitě u vytržení a aspoň se lépe poznáme, uznal potom a začal se na to těšit. Bude to muset uskutečnit co nejdříve. Odlehlo mu, že poznal domov Proximy. Její popis byl minule vcelku vystihující a sopka tu naštěstí byla asi jenom jedna, nebo aspoň tahle, kterou znal, takže nebylo těžké se zorientovat. Kdyby bydlela v nějaké smečce na jihu, asi by tak znalý nebyl. Tam smečky neznal vůbec. Usmál se na ni a pohlédl jí do očí. Doufal, že bude mít radost, že ví, kde má domov. Jak tak mluvila, bylo jasné, že jí na něm hodně záleží. "To je pochopitelné," pronesl potom poklidně a raději do ní už nešťoural. Snesla se noc a měli po výhledu, tak vyvstala jediná otázka: "Rád tě domů doprovodím. Budeš chtít počkat na ráno, nebo půjdeme raději hned?" zeptal se jí zkoumavě.

<- Zarostlý les

Ohlédl se na ni a zpomalil, aby mohli srovnat krok a jít vedle sebe. Kopec stoupal a ačkoliv byl v poměrně dobré kondici a hlavně zvyklý cestovat, i jemu tento výstup dával záhul. Připomínalo mu to, jako když byl nedávno na návštěvě u Života. Taky nepříjemný výstup. Tam to ztěžoval rozpálený písek, taky terén. Pousmál se nad jejími slovy. „Takhle to ale přeci být nemusí. Já místo, kterému říkám domov, mám. Stejně jako rodinu. A velmi rád se za nimi vracím. Ale nejsem povinný tam zůstávat a kdykoliv se můžu vydat na jak dlouhou cestu chci,“ namítl klidným tónem. Nijak se na ni za její názory nezlobil. Každý byl nějaký a ona byla očividně ještě dost mladá. A na svůj věk docela dost opatrná, zdálo se mu. On byl v jejích letech docela číslo, které nemělo stání. Teď byl znatelně klidnější. Proxima měla každopádně ještě dostatek času na to, aby zjistila, jestli jí momentální život vyhovuje, či nikoliv. Pro cestování se mohla rozhodnou v podstatě kdykoliv. „Nelákalo tě ani prozkoumat Gallireu?“ zeptal se pak zvědavě.
Snažil se nefunět příliš nahlas, ale naštěstí za nedlouho dorazili na vrchol Vyhlídky. Kolem nich se ukázal krásný výhled. Aithér doufal, že nebude moc zataženo, protože přes den přeci jen padlo pár kapek deště. Ale vítr mračna očividně rozfoukal. Zrovna zapadalo slunce. Bílý vlk se posadil, aby nabral trochu dech. Jeho modré zraky spočinuly na jezeru a kousek od něj viděl sopku. „Podívej. Támhle,“ ukázal čumákem a s úsměvem se na ni obrátil. „Támhle by měl být tvůj domov, že?“ ujistil se a sledoval, zda z toho bude mít radost. Musela být rozhozená z toho, že byla ztracená. „Co by jsi vlastně dělala, kdyby ses ztratila jakože fakt hodně? A musela bys být tulačka? Hledala by jsi stále svoji smečku, nebo by ses raději přidala do jiné?“ ptal se zkoumavě. A označila by ses za zlou? Otázka, která zazněla v jeho hlavě, nechtěl vyslovovat na hlas.

Duben 3/10 Aranel, Arminius, Borůvkový les

Arminius se na oko kroutil, když se měli společně s mámou přitulit. Ale bílý vlček to prokoukl ihned. On byl stejný mamánek, jako Aithér, na to by vsadil všechno. Znal ho sice jen pár minut, ale z toho, co stihl vypozorovat, si byl docela jistý. Přeci jen už nebyl také zrovna nejmladší kousek, tak musel mít na druhé trochu čich, no ne? Následně mu bráška opětoval dloubnutí čumákem a spustil. Muselo se nechat, že mu to mluvilo. A docela hodně. Aithér byl spíše tišší, ale když na to přišlo, také se uměl rozpovídat. Spíše asi záleželo na tom, o čem a s kým. Armin vypadal, že se opravdu toužil seznámit, na čemž byl Aithér stejně, když zjistil, že má mladšího bráchu. Rozvrtěl oháňku a s jiskřičkami v očích adolescenta poslouchal. Musel se začít smát tomu, jak se začal vyjadřovat o svých sestrách.
„Všiml jsem si, že tvé sestry jsou docela specifické nátury,“ pověděl pobaveně. „Nemáš to s nimi lehké, viď?“ zeptal se, mrkl na něj a s neutuchajícím úsměvem se podíval na mamču, která se začala jakože omlouvat. Vlastně přemýšlel, jestli někdy věděl, že je Aranel ze čtyř sourozenců. Měl pocit, že se o mámě zase dozvěděl něco nového. „Tak na rošťárny, jo?“ zopakoval podpichovačně a hravě do mamky dloubl tlapkou.
Otočil se zase na Arminia a zapřemýšlel, kde by asi tak začal. „Hodně jsem cestoval, víš? Hledal jsem svoje otravné sestřičky a tátu. A poznával jsem svět. Je obrovský a krásný. Ale tady je stejně nejhezčeji,“ pokýval hlavou a usmál se. Přemýšlel, jestli má Arminius také srdce dobrodruha a cestovatele, nebo je to spíš budoucí obránce smečky, či něco takového a bude se držet spíše v Borůvkové smečce. Ale věděl, že na tohle přemýšlení měl ještě dostatek času a očividně mu bylo dobře tak, jak to měl teď.

Proxima odmítala tvrzení, že se ztratila a Nuntis naopak odmítla její nabídku pomoci. Atmosféra houstla a Aithér z těch dvou byl značně nervózní, protože netušil, co se mohlo dít mezi vlčicemi, které se evidentně neznaly. Byl z toho opravdu zmatený a nejistý. Rád by atmosféru nějak uvolnil, ale bylo na to pozdě. Nuntis se totiž loučila. „Nechej si dařit, rád jsem tě poznal,“ usmál se na ni a mávnul ocasem. Chvíli sledoval její záda při odchodu a otočil se na Proximu, která se zmínila, že jsou tuláci nebezpeční a prý mu to potvrdil táta i její kamarádka. Najednou pochopil, proč na ni byla tak příkrá. Jen ho v tom momentě zároveň polil studený pot, protože netušil, jak jí vyvrátit něco, o čem byla tak silně přesvědčená.
„Proxi, vlci sami o sobě mohou být nebezpeční. Je jedno, jestli jsou tulákem, nebo patří do smečky,“ pověděl jí smířlivě. „To, že je někdo tulák, neznamená, že je automaticky nebezpečný. Naopak se může jednat o velice milé jedince, kteří se jen nechtějí vázat na jedno jediné místo a chtějí být svobodní,“ usmál se, protože nějak přesně takto to měl on. Nakonec se zeptala, jestli ví, jak se odsud dostat. Podíval se jí do očí, jako kdyby v nich něco hledal. Tušil, že tahle otázka pro ni musela být těžká, protože nechtěla přiznat ani sama sobě, že se ztratila, natož někomu dalšímu. „Ano. Můžeme zkusit dojít na Vyhlídku a z ní se rozhlédnout, kudy by ses mohla dostat domů,“ vyzval ji k chůzi a naznačil jí, že ji povede.

-> Vyhlídka

Nemohl se ubránit pocitu, že je celé tohle setkání bylo takové… Husté. Spíše atmosféra kolem všech přítomných nějak zhoustla. Snažil se neustále přijít na to, čím to mohlo být, ale asi bylo jediné dobré vysvětlení to, že to jsou vlčice. To mluvilo za všechno. Jeden se v nich vážně nevyznal. A otázka bylo, zda se slečny vůbec vyznaly samy v sobě. Nuntis neměla problém něco na jeho slova nadhodit a jeho zajímalo, zda se i Proxima bude nějak snažit rozvíjet konverzaci. Ta naštěstí odpověděla na jeho otázku. Trochu starostlivě se zachmuřil. „Špatně odbočila? Takže ses ztratila?“ zeptal se s obavami v hlase. Starostlivě si prohlédnul, zda je v pořádku. Měla zvláštně rozcuchanou srst na hlavě. Ale to mohlo být tím, že se tu prodírala těmi křovisky a různými nástrahami, co v tomto lese byly.
Pak Proxima navrhla, jestli nechce Nuntis poradit cestu domů. Vlček musel na chvíli zauvažovat, zda to byla přátelská nabídka, nebo snaha se prostě vlčice zbavit. Na druhou stranu to bylo úsměvné. Sama nevěděla, kde je, když špatně odbočila, ale chtěla pomoci najít Nuntis cestu domů. Úsměvu se neubránil, stejně jako otázce: „A ty?“ Aithér byl samozřejmě schopný jí pomoci najít cestu. Věděl zhruba, kde se nacházejí a kam popojít, aby měli lepší výhled na okolí. A dle popisu Proximy, která ho naváděla k návštěvě minule u jezera, by pravděpodobně dokázal najít i Mechový lesík.

Duben 2/10 - Aranel, Arminius - Borůvkový les

Pořád těkal modrým pohledem z vlčka na mámu. Stahoval se mu žaludek v očekávání a cítil, jak mu natěšeně tluče srdíčko. Chtěl to slyšet. Chtěl slyšet, že tohle je jeho brácha, bráška kterého tak hrozně chtěl, když vyrůstal se svými sestrami. Miloval je, ale mít bráchu bylo přeci úplně něco jiného, nebo ne? A pak to konečně Aranel vyslovila a on nadšeně zalapal po dechu a jeho pohled padl na adolescenta, který v mžiku stál naproti němu a nadšeně hlásal slova, které by pravděpodobně vypustil i samotný Aithér. Zasmál se a jeho oháňka se rozkmitala. „Ano, jsem tvůj brácha!“ zahlásil s neskrývaným nadšením a ocas se stále nezastavoval. Měl sto chutí se k němu vrhnout a obejmout ho, i když ho v podstatě neznal. Ale byla to jeho krev, ne? Ta je spojovala a bude spojovat celý život. Nakonec tohle dilema vyřešila mamka, která si oba synky přitáhla k sobě. Bílý vlk se nadšeně zazubil, k mamče se přitiskl a natáhl k Arminiovi čumák, aby do něj přátelsky šťouchnul. Jen tak jemně, aby naznačil, že je rád, že ho má.
„To je neuvěřitelné,“ pošeptal potom, stále ještě rozechvělý tím nadšením. Ještě chvíli se tulil s částí své rodinky a potom se odtáhl. V oči se mu třpytily dojetím. Nikdy by nečekal, že bude mít mladší sourozence. A nikdy by nečekal, že bude mít vysněného brášku. „Jsem hrozně rád, že jsem tě konečně poznal!“ prohlásil pak upřímně s pohledem upřeným na jeho barevnou srst. Očividně se dědečkova bílá srst v této generaci nedědila. Aby taky jo, Awarak byl dost tmavý. Tady by to genetiku už nejspíš nepřelstilo. Ale ať měl srst jakou měl, bylo mu to jedno. Brácha by to byl, i kdyby byl třeba zelený – což na Galliree také nebylo nemožné.

Proxima se vydrala ze křovisek, první s úsměvem, ale ten podezřele rychle vyhasnul, když přesunula svůj pohled na Nuntis, která byla kousek za ním. Nechápavě se na ni ohlédnul, nebo spíše za sebe, aby zjistil, co donutilo Proximu se takhle tvářit, ale stála tam jen vlčice, kterou před pár chvilkami poznal. Vrátil tedy pohled zpět na vlčici, kterou potkal u jezera nedávno. Ustoupil trochu Nuntis, která se hnedka začala představovat, každopádně odpověď od Proxi zněla trošku stroze. Aithér začal ihned nervóznět. Znaly se? To těžko, když se představovaly. Tedy, jen Nuntis se představila. Nervózně se uchechtl. "Tohle je Proxima," dodal jenom trochu zaraženě a doufal, že si to prostě jen neuvědomila a zapomněla se představit. Přešlápl z tlapky na tlapku a nejistě si olízl čumák, jako kdyby v tom hledal nějaké uklidnění. "Copak ty se touláš?" zeptal se jí nakonec trochu jistěji, rád za to, že konečně vymyslel aspoň něco, co říct a taky ideálně trochu uvolnil atmosféru. "Nuntis jsem potkal před chvílí, právě přicestovala do Gallirey," nadhodil ještě, doufajíc, že si tentokrát ty dvě vymění pár slov.

Duben 1/10 Aranel, Arminius, Borůvkový les

Netrvalo dlouho a Aithér opět dorazil na své nejmilovanější místo, do Borůvkového lesa. Jako vždy, když překonal hranice smečky, se na něj nahrnula vlna pozitivních emocí a neskutečná nostalgie. Nasál všechny tyhle pocity hlubokým nádechem, už jen aby si užil vůni smečky, která pro ni byla tolik typická a kterou byl většinu času mírně načichlý. Z kožichu ji smyl snad jen jednou a to když byl mimo smečku a i Gallireu velmi, velmi dlouho. Ale po tom, co se vrátil a do smečky za maminkou přivítal častěji, zase se v jeho kožíšku hezky usadila a stále tam někde v pozadí bděla.
Jako vždy se ihned hrnul jako velká voda smečkou, rovnou za Aranel. Přicházel k ní zrovna, když pronášela svá slova k Arminiovi, kterého z počátku přehlédnul. „Ale vždyť jsem nevydal ještě ani hlásku, maminko!“ vyhrkl nadšeně, zatímco se už chystal ji objímat a pořádně se s ní potulit na přivítanou, když si všiml, že čeká na objetí asi… Od někoho jiného. Zarazil se v konání a podíval se na adolescenta, který tu byl taky. „Jej… Eh…“ vylezlo z něj jen zaskočeně a trhal pohledem z vlčka na mamču. „T-ty…“ snažil se ze sebe stále něco vymáčknout. „Ty musíš být…“ Ale stejně to nedořekl. Jen se podíval na Nel, jakoby chtěl, aby to dořekla za něj a on se tak ujistil, že se opravdu jedná o toho, koho si myslí.

<- Esíčka

S úsměvem se na ni otočil. „Myslíš tady, jako tady celkově?“ zeptal se a rozhlédl se kolem sebe. Asi ještě nenarazila na nikoho, kdo by jí to pověděl. Jsem první, koho potkala? Zeptal se sám sebe, ovšem z nějakého důvodu se zadrhl tuhle otázku položit nahlas. Z jejího pohledu to muselo vypadat, jako že ji napíná, než svou odpověď dostane. „Jmenuje se to tady Gallirea,“ prozradil jí pak s neskrývanou láskou v hlase. Láska k těmto krajinám bylo to, co ho vždy přinutilo se sem vrátit. Protože mimo hranice nikdy nenarazil na místa, která by byla tak krásná. Pak se zasmál společně s ní a lehce se uklonil. „K vaším službám, slečno,“ pověděl, zatímco mu na tlamě hrál stále široký úsměv.
Najednou se pozastavil. Zdálo se mu, nebo cítil povědomou vůni? Nemusel pátrat dlouho, protože se nedaleko něco zalesklo. Zbystřil a našpicoval uši, přičemž se krátce podíval na Nuntis a pak zase tím směrem, kde se cosi zatřpytilo. „Počkej chvíli,“ špitnul směrem ke své společnici. Ale sotva udělal asi tři kroky od ní, identifikoval, že je to ozdůbka vlčice, kterou zná. „P- Proximo?“ vzešlo z něj překvapeně a jemně kývnul ocasem. Sice jejich shledání bylo krátké, ale vlčice mu poměrně sedla. „Ahoj!“ vyhrkl hned a otočil se na Nuntis, aby ji ujistil, že je všechno v pořádku.