Příspěvky uživatele

< návrat zpět

F2:2: Zeptej se Mrakovouse na jeho minulost. (Napiš celý post jako rozhovor)

„Můžu se vás na něco zeptat? Říkal jste, že už jste tady byl. Nechápu, o co tady jde. Asi bychom si o tom měli promluvit, nemyslíte?"
„Máš jazyk, máš čas, tak mluv, mladý námořníku. Pokusím se ti odpovědět na všechno, co můžu.“
„Chtěl jsem… ehm.. Přemýšlel jsem nad tím, kam tohle všechno vede, víte? Proč jste mě nechal odplout s vámi. Potřebujete s něčím pomoct? Něco zkusit najít? Nebo… Víte co, začněte třeba tím, že mi řeknete, odkud pocházíte.“
„Vidím, že máš v sobě spoustu otázek bez odpovědí, ale překvapuje mě, že tě zajímá zrovna moje minulost. Hehe, pocházím z místa, které už dávno neexistuje. Moře ho vzalo. Na mapě už ho nenajdeš, ne na té nové. Možná… Možná bude ještě na nějakých starých.“
„Takže žijete u vody od malička?“
„No jasně. Proč si myslíš, že se nemůžu přestat plavit na téhle lodi? Nic jiného neznám. Byl jsem všude, kde byl rum, kde byl smích a kde i tekla krev. Ale vždycky… Vždycky tam byla voda. Bez té, jako bych nežil.“
„Mohl byste mi říct něco o tom, kým jste býval dřív, než jsme se potkali?“
„Někdy si říkám, že minulost jsou jen staré rány. Je potřeba se v ní pitvat? Vlci se očividně hrozně neradi zaměřují na to, co je teď. Pořád se jen nimrají v tom, co bylo dříve, vyčítají si staré chyby, stále stojí na jednom místě. Stojí v minulosti a nedokáží se posunout vpřed. Nebo naopak hrozně lpí na tom, co bude. Stále se ohánějí a ohýbají hřbet pro něco, co bude. Ale podívej. Podívej, co je teď. Stojíš tu na ostrově, u mé lodi, koukáš na ostrov a bavíš se se starým námořníkem. Mělo by tě zajímat něco více?“
„Uhmm… Ano? Možná protože bych teď chtěl být někde jinde? Víte, mám nakročeno k tomu mít skvělou a vytouženou partnerku. A taky máma porodila mé mladší sourozence. Chtěl jsem jim být dobrým starším bratrem. Ale místo toho trčím tady, s vámi a ani nevím, co jste zač.“
„Hahah, opravdu ti záleží na tom to tolik vědět?“
„Já nevím, tak mi aspoň povězte, jak jeden přijde k takové lodi.“
„Vyhrál jsem ji v kartách, věřil bys tomu? A já vsadil flašku rumu. Jenom. Tehdy si ten pirát ale sakra věřil. Možná chtěl podvádět, ale nevyšlo mu to? Teď už je to jedno. Je moje. A pěkně dlouho. To, co jsem s ní proplul, by mi mohl kde kdo závidět.“

F2:1: Prozkoumej stopy v lese. (Alespoň třikrát použij přirovnání – „jako něco“.)

Podivně se ohlédl na Mrakovouse, který se očividně rozhodl přidat. „Jak jako?“ zeptal se ho trochu podrážděně. Jenže, pan Mrakovous se očividně rozhodl mlčet. Dál prostě nemluvil. Aithér si povzdechl jako rozjívený puberťák, zavrtěl hlavou a vykročil k lesu, který zde byl. Našlapoval pomalu a tiše, jako by se bál, že tu na něj něco vyskočí. Nevěděl, co má čekat a byl z toho nervózní. Vstoupil do lesa a rozhlédl se kolem. Hledal nějakou stopu, která by mu mohla napovědět, kde se nachází. A co vlastně hledá? Jako něco, v čem bude ukrytý poklad, nebo…? Proč tu vůbec byli?
Zastavil se u nespočtu otisků. Byly mělké, ale šlo v nich číst. Jedna z tlap připomínala vlčí, ale její rozměry byly zvláštní, jako kdyby zvíře kulhalo, nebo šlo nerovnoměrně. Zastříhal ušima, zdálo se mu, že slyšel něco v dálce, slabý hlásek, jako něco, co volá o pomoc, když je v nouzi. Znepokojovalo ho to. Sehnul se blíže a stopy očichal. Písek byl rozhrabaný, ale nějaká pachová stopa tu byla. Šlo to cítit jako něco, co mu připomínalo… Nedokázal vlastně ani pojmenovat, co mu pach připomíná.
Zvedl hlavu a zadíval se mezi koruny stromů. Jedna z větví byla zlomená, těžko říct, jestli pod svou vlastní váhou, nebo zde něco prudce proletělo a dopadlo zde na zem. Otočil se pomalu kolem své osy a zaslechl za sebou, jak se za ním listy pohnuly. Nebyl to prudký pohyb, spíše plíživý a opatrný. Jako něco, co se dívá, ale nechce být viděno. Aithér se snažil zůstat klidný, i když napětí v něm zesilovalo.

červenec 4/10 Wizku

Aithér na chvílí ztichla, když zaslechl její smích. Věděl, že to měla být jen lehká poznámka a nadsázka, přesto v í poznal slabý tón nejistoty. „Myslím, že… To nějak zvládnu,“ pronesl nakonec s úsměvem, také v pokusu o lehkou nadsázku, ale ani jemu se to nepovedlo. Byla tam ta lehká nejistota. Možná i proto, že už v duchu přemýšlel, co by udělal, kdyby na něj skutečně někdo z nich vyjel. Neměl rád konflikty… Ale ona by mu za to stála. Na druhou stranu netušil, proč hned maluje čerty na zeď. Až na pár výjimek se ještě nepotkal vyloženě s někým, kdo by chtěl hned kousat.
Zavrtěl ocasem v dětském nadšení, když začali přemýšlet nad místem, které by patřilo jen jim. Úkryt, který by se stal jejich vlastní malou bublinou oddělenou od zbytku světa. „No… Asi když budeme mizet příliš často, možná nám to někdo spočítá,“ přiznal se smíchem, ale i tak z něj bylo cítit, že jej ta představa nadchla víc, než by se možná čekalo. „Ale podvodní jeskyně zní skvěle,“ rozsvítila se mu očka, ale pak se trochu zarazil. „Jen… Byl asi jen krátkodobý pobyt,“ zasmál se, když naznačil, že by se nejspíš po chvíli oba utopili. „Třeba existuje nějaká, kam se voda nedostane. Co třeba na okraji nějakých útesů, nebo tak?“ začal navrhovat s neuvěřitelnou vervou.
Ztichl, když se jejich čenichy na okamžik dotkly. Malé gesto, téměř nevinné. Ale když mu její jazyk jemně olízl čenich, ucítil, jak se mu rozbušilo srdce tak prudce, až se mu na zlomek vteřiny zatočila hlava. Zadíval se na ni, trochu překvapený, trochu dojatý a úplně beze slov. Cítil v krku uzel, jaký už dlouho ne. Pak se ale jeho koutky rozšířily do úsměvu a olíznutí jí opětoval. „Vlastně… To místo může být kdekoliv. Když tam budeš ty,“ pošeptal jemně.

F1:6 - Vyloď se z Perly a prozkoumej pláž. (V každém odstavci se musí objevit emoce – ale bez pojmenování)

Když už pomalu brečel, najednou ucítil, jak se dno lodi o něco zadrhlo. Nebyl to zrovna hezký zvuk, ale, ale zároveň natolik uklidňující, protože loď se najednou nehýbala, nepokračovala nikam dál. Byli kousek od nějakého ostrova, od pevniny! Aithér se pomalu zvedl na rozklepané nohy, které se třásly. Jeho žaludek dělal stále nepříjemné kotrmelce a tak tak zatlačil zpátky ty slzy, které se tolik draly ještě před chvílí na povrch. Zalapal po dechu, ani nevěděl proč, ale přišlo mu, že do teď ani pořádně nedýchal. Zamrkal a rozhlédl se kolem. Otočil se na Mrakovouse a měl sto chutí mu vyčinit, ale on se pouze usmíval s tím, že to zas tak dlouhý výlet nebyl. "To snad není možný," vydechl pouze roztřeseně a nad vlkem zakroutil hlavou.
Byl by momentálně nejvděčnější, kdyby mu vlk zmizel z očí. Ani nevěděl proč a hrozně dlouho to nezažil, ale nejraději by mu něco hezky od plic řekl, aby si uvědomil, jak moc velké obavy v této situaci měl. A že v ní nebyl dobrovolně. Stále uklidňoval své rozbouřené nitro, zatímco prudce dýchal. "No, paráda," odfrkl si nakonec směrem ke kapitánovi a docela i ochotně začal palubu opouštět. A opravdu si oddechl, když konečně ten peklostroj opustil a šel po svých.
Ale co to bylo za ostrov? Naklonil hlavu na stranu a rozhlížel se kolem sebe. Zaujalo ho zde pár věcí, ale nejvíc ho zajímalo, kde vlastně je a kudy by se měl vrátit. Chtěl se vrátit domů. Nebo k Wizku. Cítil, jak mu pokleslo srdce, přestože rád objevoval cizí kraje, nebyl na to momentálně připravený. Jen chtěl doprovodit kamarádku domů, místo toho se ocitl tady a Proxima? Ta byla kdo ví kde. Povzdechl si a ne úplně ochotně se procházel po ostrově, hledajíc cokoliv, co by mu nějak pomohlo, nebo něco připomnělo.

F1:5 Zkus Mrakovouse přesvědčit k návratu na pevninu. (Piš o vodě, aniž bys použil slovo voda.)

Tak si v pochodoval po palubě, prohlížel si všechny ty strašně zvláštní věci, když tu najednou se začalo něco dít. Zem pod ním se pohnula, plachty nad jeho hlavou začaly pleskat ve větru a najednou si všiml, že je začala pohlcovat modravá plocha. Airhér zalapal po dechu a zděšeně sledoval rozbouřené vlny, které kocábku začaly odnášet dál a dál od pevniny "Ne, to ne!" vyhrkl poplašeně a v panice vyhledal pohledem Mrakovouse. Rozešel se k němu, ale každý pohyb moře s ním otřásl tak, že málem ztratil rovnováhu a byl by upadl, kdyby na svých tlapách byl jen o trochu méně stabilní. Kapitán se zdál být nespokojený tím, jak si tenhle nezkrotný živel podmanil jeho loď. A jeho výraz donutil Aithéra přemýšlet, jestli to je opravdu tak v pohodě, jak se předtím, když ten bláznivý dědek tento návrh podal, tvářil. "Mrakovousi! Já jsem řekl, že nikam nepluju!" houkl na něj Aithér, zatímco se k němu sápal po palubě, kterou bičovaly gejzíry slaného šílenství.
Mrakovous měl ale dost starostí s tím, aby loď ukormidloval. Na Aithérovy námitky zatím vůbec nereagoval, jen se soustředil na to, aby se nestalo nic vážného. Chtěl přežít stejně jako bílý vlček, který na palubě nebyl úplně tak dobrovolně. Tomu se začal zvedat žaludek a rychle se přiblížil k zábradlí, aby mohl vyhodit obsah svého žaludku. Jenže když zahlédl tajemné hlubiny pod ním, zamotal se mu celý svět a to zvracení si hodně rychle rozmyslel. "Kapitáne, prosím! Já nikam nechci! Vezmi mě zpátky!" žadonil zoufale, zatímco se tlapkou zapřel o zábradlí. Fakt mu nebylo dobře. Měl strach, že se v tom slaném pekle utopí. A takhle opravdu skončit nechtěl. "Prosím!" zažadonil, slzy na krajíčku.

F1:4 Prozkoumej zbytek Mrakovousovi lodi. (Každou větu začni jiným písmenem abecedy – A–B–C, nemusí být všechny, ale musí jít za sebou)

Aithér chvíli zkoumavě pozoroval Mrakovouse. Bylo by lepší poznamenat, tak ne úplně zkoumavě, ale spíše podezřívavě, jelikož mu úplně nevěřil v tom, že loď jenom tak nerozpohybuje a neztratí se spolu někde v mořských končinách. Co naplat, vlček uznal, že by tedy mohl tuhle zvláštní stavbu prozkoumat, jelikož ho zajímalo, čím to je, že se vlastně udrží na vodě. Čeho se taky bát, nevypadalo to, že by měla jen tak opustit břeh a rozplout se někam do světa, když sotva chudinka držela při sobě, to si Aithér plně uvědomoval a doufal, že si to uvědomuje i její kapitán, který měl prozatím nějaké své zájmy, než se věnovat hostovi na své palubě. Doufal, že ještě má plno času, takže se rozešel a loď si prohlížel všude, kde mohl - šel se podívat na kormidlo, nějakou budku, kterou zde měl očividně ten starý blázen na schování, spaní a kdo ví, na co všechno. Evidentně to tu bylo všechno ještě v horším stavu, než si Aithér vůbec původně všimnul, proto nespokojeně mlasknul a ohlédl se znovu podezřívavě za kapitánem, který mu stále nevěnoval žádnou pozornost, nad čímž musel zakroutit pobaveně hlavou.
Fascinovaný pohled mu padl ale mimo loď, na moře, které je téměř ze všech stran obklopovalo, pokud by se zrovna neohlédl za sebe, kde ještě stále byla pláž a tedy vidina bezpečného místa, kdyby se cokoliv semlelo. Honem rychle se potom vydal ke kupě lan, která na dřevěné podlaze ležela a nutila ho přemýšlet, k čemu jsou vlastně dobrá. Chladnou hlavu momentálně úplně neměl, protože ho napadala spousta věcí, k čemu by se lana dala používat. Ikdyž, mohlo by to být třeba k záchraně, nebo ne? Jako teoreticky bych to lano mohl chytnout, natáhnout ho ke břehu a tam ho uvázat k nějakému stromu, aby tenhle blázen nemohl s touhle hromadou šrotu odplout, to by nemusel být špatný nápad. Lapnul po dechu, když se loď najednou začala hýbat pod jeho tlapami, když do ní narazila jedna z vln, které začaly nenápadně stoupat. Mohlo to znamenat problém? To se jistě brzy ukáže.

F1:3 Zkus rozluštit nápisy na truhle. (Napiš post bez slovesa „být“ - jeho podoby jsou povolené)

Mrakovous vypadal, že je spokojený s tím, jak se jeho plavidlo opravilo. Aithérovi se to tedy moc nezdálo, ale v podstatě tenhle problém nebyl jeho, takže si s tím hlavu příliš nelámal. Samozřejmě nikomu nepřál, ani tomuhle divochovi, aby se někomu něco stalo, ale takhle se mohli rozloučit a každý se vydat svým vlastním směrem. Přeci jen, kapitán je za svou kocábku zodpovědný, ne? Jestli někdo znal vhodnost jeho plavidla pro plavbu, musel to být on. Jenže... Ten bláznivý dědek očividně neplánoval plout sám. "Co...cože?" zakoktal bílý vlk, když ho najednou začal popostrkovat na palubu. "Já ale nemůžu... Někde je tady moje kámoška. Musím ji najít, pane Mrakovousi," namítal překotně, zatímco se nechal popostrkovat a najednou byl na lodi.
Zůstal tam stát, nohy široce rozkročené a oči strachem vytřeštěné. Cítil, jak mu srdce v hrudníku poplašeně tluče. Zatímco ztěžka polknul, neochotně se kolem sebe rozhlédl. Všechno tu vypadalo... Rozbitě. Zkusil se zahledět na pláž, jestli někde nezahlédne Proximu, ale nebylo tomu tak. Já tady dneska umřu, že jo? Pomyslel si vlček, zatímco pozoroval, jak se kapitán dal do pohybu. Ale... Procestoval jsem toho hodně. A moře ještě ne. Není tak hrozné, ne? Takovou příležitost už nikdy nemusím dostat, napadlo ho a prudce vydechl, aby ze sebe veškerý ten nápor emocí uvolnil.
Kapitán se zastavil u nějaké zvláštní truhly. Vypadal, že přemýšlí, zda tu už byla, nebo se tu nějakým zázrakem objevila. Aithér se k němu opatrně vydal, bál se tady na cokoliv šlápnout. Co kdyby se pod ním něco propadlo? Kde by skončil? Někde v lodi, nebo už v moři? Dědek nakonec uznal, že truhla je určitě jeho. Aithy naklonil hlavu zkoumavě na stranu a truhlu si pořád přemýšlel. Proč se choval tak zvláštně, ten podivín? Přesunul se blíže k truhle a zahleděl se na rytý znak na její klopě. "C...G? D?" odhadoval zamyšleně, ale pak zavrtěl hlavou. Číst rozhodně neuměl. Zvedl tlapku a položil ji na dřevěnou věc. Lehce po vyrytých odznacích přejel tlapou, ale ani tak ho po doteku nenapadlo vůbec nic. Pozvedl "obočí" a ohlédl se na pana domácího. Ježiš, ten je pomatenej, pomyslel si trochu pobaveně mladší vlk a pozoroval, co tam ten blázen stará vyvádí. Neodplouváme, že ne?! Loď se naštěstí ani nehnula. Úleva.

F1:2. Zkus najít něco, co opravit nepotřebuje, ale svým „vylepšením“ to rozbiješ. (Každou větu začni slovesem)

Opravil za pomoci Mrakovouse díru v lodi a své dílo si prohlédl. Podíval se potom na kapitána, zda je s výsledkem spokojen. Zdálo se, že ano a spokojeně pokyvoval hlavou. Tvářil se spokojeně a o něco klidněji, než před chvílí, nejspíš protože konečně mohl zase někam odplout. Nezdálo se ovšem, že je hotovo, aspoň ne Aithérovi. Rozhodl se ještě loď pořádně prohlédnout, aby zamezil tomu, že se kapitánovi něco stane. Vydal se tedy na bližší prozkoumání lodi, aby mohl zkontrolovat, co kde chybí. Kontroloval důkladně, občas se dotkl nějakého z prken a kontroloval, jak moc dobře drží. Byl by nerad, kdyby se tomu zvláštnímu cizinci něco stalo, protože cokoliv zanedbal. Neodpustil by si to, to moc dobře věděl. Prohlížel si tedy vše s velkou důkladností úplně na každý detail. Uznal, že kocábka není vůbec v dobrém stavu, naopak... Nepřišlo mu, že by bylo bezpečné se na loď zase nalodit a někam s ní vyplout.
Dorazil k místům, kde byla prkna již na první dobrý pohled opravdu křehká. Podepsal se na nich čas, mořské vlny a slunce. Chátrala zde nejspíš už nějakou dobu a nezdálo se, že to Mrakovous řešil. Zapřel se tedy do nich bílý vlček s takovou vervou, že by mu to mohl podivín závidět. Tlačil a až na poslední chvíli zjistil, že poškožení prken bylo nejspíš jen povrchové. Bylo ale pozdě. Ozvalo se zakřupání a v lodi náhle vznikla další díra. Zalapal po dechu a udiveně se na vzniklou díru díval. Nebyla potřeba to udělat, ale už se stalo. Podíval se provinile po kapitánovi, ale naštěstí ho neviděl. Oddechl si a v rychlosti se pokusil i tuhle díru opravit. Vložil prkna zpátky a dělal, jako by se nic nestalo. Nedrželo to ovšem asi tak, jak by mělo, bylo to opravené spíše jen na oko. Dorazil zpátky k vlastníkovi lodi a zeptal se, zda ještě potřeba něco udělat.

F1:1. Pomoz opravit Mrakovousovu loď. (Každý dialog zakonči jednoslovnou větou)
//ostružina

Aithér na ni pootočil hlavu a pousmál se. „Nemáš zač. Vážně,“ ujistil ji poklidně a krátce se zazubil. Pak ho ale docela zaskočila otázkou, kolik že mu vlastně je. Upřímně, nepočítal to, ne zcela. Takže se musel na chvíli zamyslet, aby to dokázal. „Nooo… Myslím, že osm let nebo devět? Nevím…“ povzdechl si a nervózně se zasmál. Vlčici očividně došlo, že jdou blbě, na což reagovala povzdechnutím. Bílý k ní jen loupl pobaveným pohledem. No co? Aspoň něco zažijí. Ale netušil, že je čeká až takové dobrodružství, které pro ně bylo uchystáno.
Ani si nevšiml, že se od Proxi vzdálil a najednou byl na druhém konci pláže, když zahlédl nějakého podivína. A ten ho hned nadšeně zdravil. „Heheh, taktéž vám zdravím. Námořníku?“ zopakoval po něm zaraženě ono oslovení. Sice nevěděl, co to znamená, ale asi to nebylo myšleno jako urážka. Dědek ve finále vypadal docela sympaticky. Akorát se zdálo, že má nějaké trable. Ptal se, kam všichni zmizeli. Aithér povytáhl „obočí“ a chvíli přemýšlel. „Já nevím. Všude,“ podotkl jednoduše. Však neexistovala jenom pláž, no ne? Mohli být všude.
Cizinec se představil jako Kapitán Mrakovous, aka Mrakovous. No zajímavé jméno pro ještě zajímavějšího týpka. „Já jsem Aithér. Jen,“ představil se s důrazem na slovo jen, protože on žádným kapitánem nebyl. Lehce zamával ocasem a se zvědavostí v očích se k cizinci přiblížil, zatímco poslouchal jeho vyprávění. Bílý byl odjakživa srdečným vlkem, co by každému v nesnázích pomohl, takže zatímco Mrakovous povídal, on už si prohlížel tu jeho kocábku. „Ono to nevypadá ani tak jako perla. Vůbec,“ namítl trochu pobaveně, ale to už kráčel vodou, aby si prohlédl z blízka díru v lodi. „No, bude to potřeba nějak zadělat. Tady,“ ukázal tlapkou a ohlédl se po nějakém vhodném materiálu. Bylo zde pár trosek ve vodě, přímo z téhle Perly. Rozhodl se je tedy využít. Chytl do zubů jedno z prken a připlaval k lodi. „Budeš mi muset také trochu pomoci. Podrž tohle. Tu,“ nasměroval prkno a za chvíli bylo hotovo.

červenec 3/10 Wizku

Musel se pořád usmívat. Jako zamilovaný puberťák. Puberťák sice už dávno nebyl, ale zamilovaný? To byl nejspíš až po uši. Když ucítil, jak se o něj opřela, párkrát rychle zamrkal. Byl hrozně rád, že to udělala. Chyběla mu totiž její těsná blízkost stejně, jako jí. Bylo to tak jemné a přirozené, nenucené, ale pevné spojení. Cítil teplo z jejího kožíšku a dodávala mu úžasný pocit klidu, že se po velmi dlouhé době necítil jako osamělý poutník, ale jako někdo, kdo má místo. „Dobře,“ pošeptal s úlevou, když řekla, že chce, aby ji navštěvoval. „Doufám, že mě tam neroztrhají už na hranicích?“ zeptal se spíše žertem, už jen kvůli tomu, aby atmosféru mezi nimi trochu nadlehčil. Bylo to sice neskutečně kouzelné a romantické, ale ta vlna emocí byla opravdu velká a bouřlivá.
Když nadhodila myšlenku společného úkrytu, zaujatě zastříhal oušky. „Úkryt,“ zopakoval po ní. „To zní báječně, Wizku,“ zalapal po dechu nadšeně. Sice se obávala, že by se tam s ním zavřela navěky, jenže na to by nejspíš absolutně nic nenamítal. Lhal by, že ho nenapadly různé neřesti, co by tam spolu mohli dělat, to by prostě nebyl chlap, ale záměrně je odsunul stranou. Měli před sebou spoustu času. Na poznávání, na společné chvíle. Na radost. Hlavně že to bude všechno probíhat s ní. „Najdeme ho,“ řekl po chvíli s neochvějnou jistotou. „A až ho najdeme, nevyjdeme z něj, dokud sami nebudeme chtít!“ zasmál se a zavrtěl nadšeně ocasem, přičemž se na ni díval s jiskřičkami v očích, zvědav, co na to řekne. Pak jeho výraz znenadání zněžněl. Zůstal na ni chvíli hledět, jako by si až teď dovolil skutečně vstřebat všechno, co se mezi nimi odehrálo. "Já... Jsem hrozně rád, že... Za nás. Jsem hrozně vděčný za nás," šlo vidět, že ztrácí slova a nevěděl, jak se k celé situaci vyjádřit. Krátce zavřel oči a jemně se dotkl čenichem toho jejího, skoro jako prosba o potvrzení, že tohle všechno je skutečné. Ty dlouhé roky samoty, čekání, všechna ta tichá doufání, že jednoho dne... A ten den byl právě teď.

//<- Rozkvetlé louky

Aithér si ji vyslechl s klidem, který jej doprovázel vždy, když někdo odhaloval kus svého nitra. „To že si myslíš, že na to nemáš, ještě neznamená, že je to pravda,“ pronesl námitku s nečekanou jistotou. „Někdy jsou právě ti, kteří se bojí, že něco zkazí, nakonec ti nejlepší. Protože nad tím přemýšlejí. A záleží jim na tom,“ dodal ještě a krátce se na ni podíval. „No ale mě se to kecá, že jo,“ zasmál se pobaveně a zavrtěl hlavou, aby dal najevo, že už v těch moudrech pokračovat nebude. A pak přeci jenom… „Já si vlastně myslím, že jednou by z tebe mohla být dobrá máma. Ne teď. Ale jednou. Však není kam spěchat. Užij si mládí,“ podpořil ji a pozoroval cestu, kam šli. Už ho docela štípalo svědomí, zda jí to říct.
„První by to hlavně chtělo naučit se nezabloudit,“ řekl lehce pobaveně, když nenápadně poukázal na to, že jdou špatně. Ale jedno musel uznat – měl krapet stažený žaludek z toho, co teď přijde. Ve finále, měli na tom oba stejný podíl, ale bral to spíše více na sebe. Jemu to nevadilo, ale co na to řekne ona, to byla velká otázka.

//-> Za Proxi

//<- Borůvka

Proxi byla přesvědčená, že jeho mladší sourozenci budou za staršího bratra rádi. „Jo, snad jo,“ přitakal a pak se zaculil při její následující otázce. Jen ve tváři mu přelétl stín zamyšlení. Bylo to zvláštní téma, tak přirozené a přitom znepokojivě osobní. Ale už si zvykl, že Proximě občas ujelo něco nečekaného, a tak se neurazil. „No… Jo. Přemýšlel,“ přiznal nakonec tiše. Nedíval se na ni, zrak měl upřený na cestu. Začínal tušit, že nejdou dobře, ale nic neříkal. Sice ho píchla obava, že na něj bude Proxima naštvaná, ale… Táhlo ho to přesně tím směrem, kterým šli. Aspoň se i ona někam podívá, napadlo ho. Po chvíli ticha se vrátil k tématu. „Ale… Je to teď složité. Trochu jsem upozadil sám sebe a chci se na plno věnovat své rodině,“ přiznal.
Pak se na ni konečně podíval. „Víš… Můj táta zmizel, když jsme byli se sestrami malí. Neměl jsem žádný vzor. Mám strach, jestli bych všechno dělal správně. Tak se aspoň budu učit s prckama mamky a Awaraka,“ uzavřel to nakonec a zamával ocasem. „A ty?“ oplatil jí otázku podobným přirozeným tónem, se kterým před chvílí vypálila ona. Nechtěl jí nic vracet, jen se skutečně zajímal.

//-> za Proxi

červenec 2/10 Wizku

Zůstal chvíli nehybný a tiše. Ne proto, že by nevěděl, co říct, ale protože měl pocit, že kdyby reagoval příliš brzy, mohl by narušit veškerou tu křehkou rovnováhu, která mezi nimi vznikla. V očích se mu mihotalo všechno. Odstíny modré jak z jezera, tak ze jejích krásných očích, i nepatrné záchvěvy naděje, kterou už nechtěl držet pod pokličkou. Mlčel a přesto bylo zcela zřejmé, že se v něm odehrává celý svět. Když mu odpověděla, že je šťastná, koutky se mu rozšířily do stejně šťastného úsměvu. Pověděla to váhavě a opatrně, jako by ta slova nesla váhu její minulosti a všech zmatků, kterými si musela projít. A on věděl, jak moc silné a vzácné přiznání to je. Pootevřel tlamu, jako by chtěl něco říct, ale pak ji zase zavřel a stále se jen usmíval. Ten úsměv byl plný vděku a částečného dojetí. A pak se k ní znovu lehce naklonil a čenichem se opřel o její čelo. Ne na déle, než pár vteřin, ale s veškerou něhou, kterou v sobě nosil.
„To jsem potřeboval slyšet,“ pronesl tiše, jen pro ni. „I já jsem. Ani nedokážu popsat jak moc.“ Ani nemusel. Hlas se mu při těch slovech rozechvěl, že jeden nevěděl, jestli se dojetím rozpláče, nebo se bude smát na celé kolo. Ani jedno z toho ovšem nepřišlo. Jen ta neuvěřitelná vděčnost za tuhle chvíli mu svítila v očích takovým způsobem, že kdyby byla noc, nejspíš jim svítí na cestu. Jemně zavrtěl ocasem a rozhodl se, že jí dá konečně po těch všech dotecích trochu prostoru. Ačkoliv se mu příliš nechtělo, zároveň ji nechtěl dostat do koutu.
Přišlo na téma jejich domovů. Svěřil se, že se rozhodl zůstat v Borůvce tentokrát oficiálně a měl obavy, jak to Wizku přijme. A ona to vzala s takovým pochopením, které od ní možná vnitřně čekal, ale stejně byl mile zaskočen. Pokýváním hlavy souhlasil s jejími slovy, že by si rodinu měl držet blízko u těla. „Děkuji,“ špitl s vděčným úsměvem. Následně se snažil vybavit místo a směr, o kterém vlčice mluvila. „Oh… Takže ani nebydlíš daleko,“ zavrtěl ocasem ze strany na stranu a vypadal, že je s tímto objevem spokojen. „Myslíš… Myslíš, že tě budu moct navštěvovat?“ zeptal se nejistě. Záleželo mu na tom teď více, než na čemkoliv jiném.
Její myšlenka o tom, že domov možná není místo, ale přítomnost toho druhého, jej zasáhla na správném místě. „Všude, kde jsme my…“ zopakoval po ní. Připadalo mu najednou, jako by celý ten jeho dlouhý toulavý život byl jen cesta sem. K ní. „Možná… Možná bychom si mohli najít místo někde mezi. V půli cesty. Někde na našem. Místo, které bude jen naše. Bez smečky, povinností. Jen my dva,“ zvedl k ní zrak v naději, nadšen svým nápadem.

Sice vypadala, že by šla i sama, ale Aithér byl rád, že nakonec s doprovodem souhlasila. Jedna věc byla, že jí to slíbil a šel by si natlouct do hlavy, kdyby to nedodržel, druhá věc byla, že procházka přišla docela vhod po tom, co v posledních pár hodinách prožil. Její přítomnost byla fajn. „Doprovodím tě rád,“ ujistil ji s mírným úsměvem a bez zbytečných slov se vydal její stopou. Stejně jako ona, ani on nepostřehl, že jdou špatným směrem.
„Jo… je to zvláštní,“ přiznal tiše. „jsem ve věku, kdy bych měl mít minimálně jedny svoje vlčata. Tedy, ne že by to někdo nařizoval, nebo tak, ale prostě to tak cítím,“ povzdechl si, ale na tváři se mu objevil úsměv. „No ale co… Až na to jednou dojde, budu aspoň díky mladším sourozencům připravený,“ zasmál se a zamával ocasem, aby to všechno odlehčil. Ve finále, byl za to opravdu rád. Těšil se, až bude sourozencům dělat průvodce životem. Pokud budou tedy chtít a mít zájem o jednoho starého bratra.

//-> Za Proxi

Červenec 1/10 Wizku

Aithér mlčel, ale v očích se mu odehrávala celá symfonie emocí. Když mu poděkovala, lehce sklonil hlavu, jako by měl pocit, že si slova díků ani nezasloužil. Jen lehce povytáhl koutek v úsměvu a přikývl. A pak, když řekla, že ten život není vlastně tak špatný, v ten moment se na ni podíval a v jejím pohledu bylo všechno. Tiché přiznání, že má smysl ve chvíli, kdy jsou spolu. Pomalu, bez náznaku spěchu, se k ní o malý kousek přisunul a čenichem jí jemně přejel po krku. Jako kdyby ji chtěl ujistit, že je tu, ne slovem, ale dotekem. Pak se pohledem ujistil, zda nepřekročil nějaké hranice a nakonec se k ní zlehka přitulil. Na moment zatajil dech, ne proto, že by se bál, ale protože si ten okamžik chtěl zapamatovat. Do posledního detailu. To konejšivé teplo její srsti u jeho boku, její uklidňující blízkost, to, že vůbec mohl. Zůstal přitulený jen tak, nehýbal se, nemluvil. Zatím bylo vše důležité řečeno, nebo aspoň to, co se slovy povědět dokázalo.
Až když promluvila ona, pozvedl hlavu. Nevěděl, jak na něco tak křehkého navázat. Její slova ho zasáhla hlouběji, než by si byl ochoten vůbec přiznat. „A je šťastná?“ zeptal se tiše s mírnou nejistotou v hlase. Přál by si to. Přál by to jí. Oběma. Pak se pomalu odtáhl, ačkoliv nerad. Zadíval se do dálky, jako by hledal slova někde v hlubinách jezera a pak se zhluboka nadechl. „Asi… asi bych ti měl něco říct.“
Hledal, jak to všechno zformulovat, ale to ticho během toho bylo napjaté jako struna. „Když se narodili ti malí,“ pousmál se. „něco se změnilo. Věděl jsem, že nemůžu zase jen tak odejít. Že… bych tentokrát měl zůstat,“ neznělo to jako lítost, spíše jako rozhodnutí, které teď trochu bolelo, když se dozvěděl, že Wizku našla domov jinde… ale bylo správné, nebo ne? „Chtěl bych aspoň u těchto sourozenců být a vidět je vyrůstat, být jim starším bratrem a průvodcem v životě,“ povzdechl si a vyčkával, jak na to Wizku bude reagovat. Měl obavy. Před chvílí se řekli, že za sebou půjdou na konec světa a teď…
Zkoumal její obličej, zatímco přemýšlel, jak celou tu situaci vyřešit. „Ani nevím, kde je tvá nová smečka. Jaká je? A… cítíš se tam jako doma?“ zeptal se váhavě. Věděl, že v tom se to celé lámalo. Mezi tím, co bylo a co by mohlo být. Mezi začátkem a koncem světa. „Já… už tě nechci ztratit. Ne teď, když jsi tak blízko.“