Gallirea - Příspěvky uživatele

červenec 3/10 Wizku

Musel se pořád usmívat. Jako zamilovaný puberťák. Puberťák sice už dávno nebyl, ale zamilovaný? To byl nejspíš až po uši. Když ucítil, jak se o něj opřela, párkrát rychle zamrkal. Byl hrozně rád, že to udělala. Chyběla mu totiž její těsná blízkost stejně, jako jí. Bylo to tak jemné a přirozené, nenucené, ale pevné spojení. Cítil teplo z jejího kožíšku a dodávala mu úžasný pocit klidu, že se po velmi dlouhé době necítil jako osamělý poutník, ale jako někdo, kdo má místo. „Dobře,“ pošeptal s úlevou, když řekla, že chce, aby ji navštěvoval. „Doufám, že mě tam neroztrhají už na hranicích?“ zeptal se spíše žertem, už jen kvůli tomu, aby atmosféru mezi nimi trochu nadlehčil. Bylo to sice neskutečně kouzelné a romantické, ale ta vlna emocí byla opravdu velká a bouřlivá.
Když nadhodila myšlenku společného úkrytu, zaujatě zastříhal oušky. „Úkryt,“ zopakoval po ní. „To zní báječně, Wizku,“ zalapal po dechu nadšeně. Sice se obávala, že by se tam s ním zavřela navěky, jenže na to by nejspíš absolutně nic nenamítal. Lhal by, že ho nenapadly různé neřesti, co by tam spolu mohli dělat, to by prostě nebyl chlap, ale záměrně je odsunul stranou. Měli před sebou spoustu času. Na poznávání, na společné chvíle. Na radost. Hlavně že to bude všechno probíhat s ní. „Najdeme ho,“ řekl po chvíli s neochvějnou jistotou. „A až ho najdeme, nevyjdeme z něj, dokud sami nebudeme chtít!“ zasmál se a zavrtěl nadšeně ocasem, přičemž se na ni díval s jiskřičkami v očích, zvědav, co na to řekne. Pak jeho výraz znenadání zněžněl. Zůstal na ni chvíli hledět, jako by si až teď dovolil skutečně vstřebat všechno, co se mezi nimi odehrálo. "Já... Jsem hrozně rád, že... Za nás. Jsem hrozně vděčný za nás," šlo vidět, že ztrácí slova a nevěděl, jak se k celé situaci vyjádřit. Krátce zavřel oči a jemně se dotkl čenichem toho jejího, skoro jako prosba o potvrzení, že tohle všechno je skutečné. Ty dlouhé roky samoty, čekání, všechna ta tichá doufání, že jednoho dne... A ten den byl právě teď.

//<- Rozkvetlé louky

Aithér si ji vyslechl s klidem, který jej doprovázel vždy, když někdo odhaloval kus svého nitra. „To že si myslíš, že na to nemáš, ještě neznamená, že je to pravda,“ pronesl námitku s nečekanou jistotou. „Někdy jsou právě ti, kteří se bojí, že něco zkazí, nakonec ti nejlepší. Protože nad tím přemýšlejí. A záleží jim na tom,“ dodal ještě a krátce se na ni podíval. „No ale mě se to kecá, že jo,“ zasmál se pobaveně a zavrtěl hlavou, aby dal najevo, že už v těch moudrech pokračovat nebude. A pak přeci jenom… „Já si vlastně myslím, že jednou by z tebe mohla být dobrá máma. Ne teď. Ale jednou. Však není kam spěchat. Užij si mládí,“ podpořil ji a pozoroval cestu, kam šli. Už ho docela štípalo svědomí, zda jí to říct.
„První by to hlavně chtělo naučit se nezabloudit,“ řekl lehce pobaveně, když nenápadně poukázal na to, že jdou špatně. Ale jedno musel uznat – měl krapet stažený žaludek z toho, co teď přijde. Ve finále, měli na tom oba stejný podíl, ale bral to spíše více na sebe. Jemu to nevadilo, ale co na to řekne ona, to byla velká otázka.

//-> Za Proxi

//<- Borůvka

Proxi byla přesvědčená, že jeho mladší sourozenci budou za staršího bratra rádi. „Jo, snad jo,“ přitakal a pak se zaculil při její následující otázce. Jen ve tváři mu přelétl stín zamyšlení. Bylo to zvláštní téma, tak přirozené a přitom znepokojivě osobní. Ale už si zvykl, že Proximě občas ujelo něco nečekaného, a tak se neurazil. „No… Jo. Přemýšlel,“ přiznal nakonec tiše. Nedíval se na ni, zrak měl upřený na cestu. Začínal tušit, že nejdou dobře, ale nic neříkal. Sice ho píchla obava, že na něj bude Proxima naštvaná, ale… Táhlo ho to přesně tím směrem, kterým šli. Aspoň se i ona někam podívá, napadlo ho. Po chvíli ticha se vrátil k tématu. „Ale… Je to teď složité. Trochu jsem upozadil sám sebe a chci se na plno věnovat své rodině,“ přiznal.
Pak se na ni konečně podíval. „Víš… Můj táta zmizel, když jsme byli se sestrami malí. Neměl jsem žádný vzor. Mám strach, jestli bych všechno dělal správně. Tak se aspoň budu učit s prckama mamky a Awaraka,“ uzavřel to nakonec a zamával ocasem. „A ty?“ oplatil jí otázku podobným přirozeným tónem, se kterým před chvílí vypálila ona. Nechtěl jí nic vracet, jen se skutečně zajímal.

//-> za Proxi

červenec 2/10 Wizku

Zůstal chvíli nehybný a tiše. Ne proto, že by nevěděl, co říct, ale protože měl pocit, že kdyby reagoval příliš brzy, mohl by narušit veškerou tu křehkou rovnováhu, která mezi nimi vznikla. V očích se mu mihotalo všechno. Odstíny modré jak z jezera, tak ze jejích krásných očích, i nepatrné záchvěvy naděje, kterou už nechtěl držet pod pokličkou. Mlčel a přesto bylo zcela zřejmé, že se v něm odehrává celý svět. Když mu odpověděla, že je šťastná, koutky se mu rozšířily do stejně šťastného úsměvu. Pověděla to váhavě a opatrně, jako by ta slova nesla váhu její minulosti a všech zmatků, kterými si musela projít. A on věděl, jak moc silné a vzácné přiznání to je. Pootevřel tlamu, jako by chtěl něco říct, ale pak ji zase zavřel a stále se jen usmíval. Ten úsměv byl plný vděku a částečného dojetí. A pak se k ní znovu lehce naklonil a čenichem se opřel o její čelo. Ne na déle, než pár vteřin, ale s veškerou něhou, kterou v sobě nosil.
„To jsem potřeboval slyšet,“ pronesl tiše, jen pro ni. „I já jsem. Ani nedokážu popsat jak moc.“ Ani nemusel. Hlas se mu při těch slovech rozechvěl, že jeden nevěděl, jestli se dojetím rozpláče, nebo se bude smát na celé kolo. Ani jedno z toho ovšem nepřišlo. Jen ta neuvěřitelná vděčnost za tuhle chvíli mu svítila v očích takovým způsobem, že kdyby byla noc, nejspíš jim svítí na cestu. Jemně zavrtěl ocasem a rozhodl se, že jí dá konečně po těch všech dotecích trochu prostoru. Ačkoliv se mu příliš nechtělo, zároveň ji nechtěl dostat do koutu.
Přišlo na téma jejich domovů. Svěřil se, že se rozhodl zůstat v Borůvce tentokrát oficiálně a měl obavy, jak to Wizku přijme. A ona to vzala s takovým pochopením, které od ní možná vnitřně čekal, ale stejně byl mile zaskočen. Pokýváním hlavy souhlasil s jejími slovy, že by si rodinu měl držet blízko u těla. „Děkuji,“ špitl s vděčným úsměvem. Následně se snažil vybavit místo a směr, o kterém vlčice mluvila. „Oh… Takže ani nebydlíš daleko,“ zavrtěl ocasem ze strany na stranu a vypadal, že je s tímto objevem spokojen. „Myslíš… Myslíš, že tě budu moct navštěvovat?“ zeptal se nejistě. Záleželo mu na tom teď více, než na čemkoliv jiném.
Její myšlenka o tom, že domov možná není místo, ale přítomnost toho druhého, jej zasáhla na správném místě. „Všude, kde jsme my…“ zopakoval po ní. Připadalo mu najednou, jako by celý ten jeho dlouhý toulavý život byl jen cesta sem. K ní. „Možná… Možná bychom si mohli najít místo někde mezi. V půli cesty. Někde na našem. Místo, které bude jen naše. Bez smečky, povinností. Jen my dva,“ zvedl k ní zrak v naději, nadšen svým nápadem.

Sice vypadala, že by šla i sama, ale Aithér byl rád, že nakonec s doprovodem souhlasila. Jedna věc byla, že jí to slíbil a šel by si natlouct do hlavy, kdyby to nedodržel, druhá věc byla, že procházka přišla docela vhod po tom, co v posledních pár hodinách prožil. Její přítomnost byla fajn. „Doprovodím tě rád,“ ujistil ji s mírným úsměvem a bez zbytečných slov se vydal její stopou. Stejně jako ona, ani on nepostřehl, že jdou špatným směrem.
„Jo… je to zvláštní,“ přiznal tiše. „jsem ve věku, kdy bych měl mít minimálně jedny svoje vlčata. Tedy, ne že by to někdo nařizoval, nebo tak, ale prostě to tak cítím,“ povzdechl si, ale na tváři se mu objevil úsměv. „No ale co… Až na to jednou dojde, budu aspoň díky mladším sourozencům připravený,“ zasmál se a zamával ocasem, aby to všechno odlehčil. Ve finále, byl za to opravdu rád. Těšil se, až bude sourozencům dělat průvodce životem. Pokud budou tedy chtít a mít zájem o jednoho starého bratra.

//-> Za Proxi

Červenec 1/10 Wizku

Aithér mlčel, ale v očích se mu odehrávala celá symfonie emocí. Když mu poděkovala, lehce sklonil hlavu, jako by měl pocit, že si slova díků ani nezasloužil. Jen lehce povytáhl koutek v úsměvu a přikývl. A pak, když řekla, že ten život není vlastně tak špatný, v ten moment se na ni podíval a v jejím pohledu bylo všechno. Tiché přiznání, že má smysl ve chvíli, kdy jsou spolu. Pomalu, bez náznaku spěchu, se k ní o malý kousek přisunul a čenichem jí jemně přejel po krku. Jako kdyby ji chtěl ujistit, že je tu, ne slovem, ale dotekem. Pak se pohledem ujistil, zda nepřekročil nějaké hranice a nakonec se k ní zlehka přitulil. Na moment zatajil dech, ne proto, že by se bál, ale protože si ten okamžik chtěl zapamatovat. Do posledního detailu. To konejšivé teplo její srsti u jeho boku, její uklidňující blízkost, to, že vůbec mohl. Zůstal přitulený jen tak, nehýbal se, nemluvil. Zatím bylo vše důležité řečeno, nebo aspoň to, co se slovy povědět dokázalo.
Až když promluvila ona, pozvedl hlavu. Nevěděl, jak na něco tak křehkého navázat. Její slova ho zasáhla hlouběji, než by si byl ochoten vůbec přiznat. „A je šťastná?“ zeptal se tiše s mírnou nejistotou v hlase. Přál by si to. Přál by to jí. Oběma. Pak se pomalu odtáhl, ačkoliv nerad. Zadíval se do dálky, jako by hledal slova někde v hlubinách jezera a pak se zhluboka nadechl. „Asi… asi bych ti měl něco říct.“
Hledal, jak to všechno zformulovat, ale to ticho během toho bylo napjaté jako struna. „Když se narodili ti malí,“ pousmál se. „něco se změnilo. Věděl jsem, že nemůžu zase jen tak odejít. Že… bych tentokrát měl zůstat,“ neznělo to jako lítost, spíše jako rozhodnutí, které teď trochu bolelo, když se dozvěděl, že Wizku našla domov jinde… ale bylo správné, nebo ne? „Chtěl bych aspoň u těchto sourozenců být a vidět je vyrůstat, být jim starším bratrem a průvodcem v životě,“ povzdechl si a vyčkával, jak na to Wizku bude reagovat. Měl obavy. Před chvílí se řekli, že za sebou půjdou na konec světa a teď…
Zkoumal její obličej, zatímco přemýšlel, jak celou tu situaci vyřešit. „Ani nevím, kde je tvá nová smečka. Jaká je? A… cítíš se tam jako doma?“ zeptal se váhavě. Věděl, že v tom se to celé lámalo. Mezi tím, co bylo a co by mohlo být. Mezi začátkem a koncem světa. „Já… už tě nechci ztratit. Ne teď, když jsi tak blízko.“

Když na něj Proxima pohlédla a zeptala se, zda se něco děje, Aithér na chvíli sklopil pohled. Váhal, jak odpovědět, ale pak jen jemně přikývl. „Jo… děje,“ připustil nakonec upřímně. „Bylo toho dnes moc. Chtěl jsem najít Erlenda a hodit s ním rychlou řeč. Jenže tam byl nějaký cizinec. Přetlačování slov, magie, pár trapasů a tak. Nemám z toho dobrý pocit,“ přiznal a zakroutil hlavou. „Asi jsem tu situaci moc nezvládl, ale prostě se mi nelíbil, zvlášť když je má znavená máma v úkrytu s bezbrannými sourozenci,“ přiznal své obavy a zároveň se tím snažil omluvit své chování, i když vlčice netušila, co přesně se tam na hranici událo.
Na její gratulaci se mu ale rozzářily oči. „Díky,“ hlesl vděčně a v ten moment v něm zase všechno roztálo. Zamával zase ocasem. Už se těšil, až je zase uvidí, všechny. Musel ještě poznávat ty starší sourozence a najednou už tu byli mladší. Bylo to neuvěřitelné, ale díky tomu, že dělal Aranel podporu, tak se najednou cítil být velká součást rodiny. A ten pocit byl k nezaplacení. Bohužel, co se týče rodiny, Proxima nenašla ani babičku, ani kamarádku. Povzdechl si. Chtěl říct, že ho to mrzí, ale to jeho přítelkyně spustila rychlý proud slov.
Pozvedl tlapku, aby ji zastavil. „Po-čkej,“ hlesl spěšně. „Zaprvé, vůbec nepřekážíš,“ řekl klidně a podpořil to krátkým, pevným pohledem do jejích očí. „Máma s mrňousky jsou v bezpečí,“ ujistil ji a trochu mu cukl koutek, když si vzpomněl na vřavu u hranic. To ale raději nerozpitvával. Pak se odmlčel a sklouzl pohledem ke korunám stromů. „Jsou tři,“ prozradil tiše. “Dva přišli na svět hned a ten poslední na sebe nechal pár hodin počkat, ale pak přišel Awarak, jejich otec a chtěl jsem jim nechat prostor, takže jsem vyrazil za Erlendem a pak za tebou,“ pousmál se.
„Nemusíš odsud odcházet. Podle mě nebude vadit, když se nějakou chvíli pozdržíš. Ale kdyby náhodou, můj slib samozřejmě platí. Doprovodím tě,“ pokýval hlavou. Byl na to nachystaný, záleželo jen na ní, kdy si řekne, že je čas. „Cestou ti můžu vylíčit, jak se z modrého fleku stane důstojný starší bratr,“ zasmál se. Pak čekal, nechtěl na ni nijak tlačit, jen jí byl po boku, aby viděla, že ať si vybere jakoukoliv cestu, půjde kus s ní.

Aithér byl ještě nějakou dobu mimo. Chvíli se dlouze díval na holubici na větvi, pak jeho pohled klouzal až nepřirozeně do všech stran. Zorničky rozšířené a v očích nepřítomno. Na tlapkách se houpal, jako kdyby byly ze želé. A pak se vzduch pročistil. Účinky magie odcházely pomalu, ale bílý vlček pomalu přicházel k sobě. Dlouze zamrkal a chvíli zmateně zíral do prázdna. Pak se konečně opřel o všechny čtyři tlapy. Přes oči mu stále přeplouvaly dozvuky podivného omámení. Pamatoval si, že se smál a nevěděl proč. A měl z toho výčitky svědomí.
„O-omlouvám se,“ vydechl ještě stále trochu dezorientovaně, vypadal, jako když se probudil po nějaké kvalitní párty. Protřel si tvář tlapou a pohledem zavadil o Erlenda, který se tvářil ustaraně, ale i přes to se mu ocas hýbal jako při oslavě největšího objevu století. Aithér lehce potřásl hlavou a usmál se. Pak se podíval na Beliala, u kterého se zdálo, že se také pomalu sbíral z účinku borůvkového kouzla. Aithér se postavil a přemýšlel, co vůbec říct. O čem se to předtím bavili?
Pak mu to došlo. „Ajo no… Co se týče spolupráce, pokud by měla skutečně sloužit k ochraně, pomoci a respektu, pak má asi smysl. Ale vzhledem k tomu, že do toho nemám moc co povídat, měl bych to nechat na Erlendovi,“ zkonstatoval klidně, už bez vzdoru a trucu. Belial ho stejně nebral jako kompetentního a to ani navzdory faktům, které mu podal. A to i když původně přišel za Erlendem z důvodu, aby konečně požádal o oficiální místo ve smečce. Mělo tedy cenu tady ztrácet čas, zvlášť když věděl, že na něj čeká Proxima? Měl by ji doprovodit domů a vrátit se co nejrychleji za mámou a mladšími sourozenci.
Chvíli ještě cizince zkoumal pohledem. „Budeš v pohodě?“ zeptal se mírným tónem. Takový prostě byl, svoji starost o ostatní neuměl zazdít, i když se jednalo o někoho, jako byl Belial. Nebyl mu dvakrát nejpříjemnější a asi by ho víckrát už dobrovolně nevyhledal, i kdyby měly smečky opravdu spolupracovat. Taky doufal, že ta spolupráce nedopadne nakonec tak, že sem bude chodit každou chvíli a všechny prověřovat. „Nechám vás to tedy probrat v soukromí. Někdo na mě čeká… Jsem Aithér, mimochodem,“ představil se ještě spěšně, s omluvou v očích. Byl ze všeho tak rozhrkaný, že zapomněl na základní slušnost. "Erlende," obrátil se na vlčího medvídka. „Mohli bychom si pak promluvit, prosím?“ požádal ho s výrazem, že je to sice důležité, ale nehoří to. Pak se s oběma rozloučil a rozklusal se do lesa.

Proxima
Doběhl k místům, kde Proximu zanechali samotnou. „Ahoj Proxi,“ vydechl s úlevou, že tam pořád je. „Omlouvám se, že jsem tě tu nechal čekat,“ podíval se s upřímností do jejích očí. Posadil se, protože potřeboval to, co se v posledních pár hodinách událo, konečně trochu rozdýchat a zpracovat. „Jsem podruhé starším bratrem,“ sdělil jí a zavrtěl nadšeně ocasem. „Nevydala ses ani hledat babičku, nebo kamarádku?“ zeptal se zkoumavě.

červen 2/10 Wizku

Její skromná a pokorná slova ho donutila se znovu usmát. Ne tak, že by se usmíval jen pro slušnost, ale byl to ten druh úsměvu, co se rodí někde v hloubi duše. Takovým tím, co znáš jen když tě někdo pochopí víc, než sis myslel, že je vůbec možné. Zavrtěl hlavou. „Ale právě proto tě obdivuji,“ řekl tiše. „Ne kvůli tomu, co děláš… Tedy, to samozřejmě taky,“ zasmál se rozpačitě. „Ale kvůli tomu, jak to děláš. Že ti to přijde normální. Samozřejmé.“ Jeho pohled na chvíli sklouzl k zemi, jako by si netroufal koukat do těch očí, které mu poslední roky ne a ne zmizet z paměti. „To je v dnešním světě hrozně vzácné,“ vydechl s oceněním v hlase a neodolal, aby se do těch očí znovu podíval. Mohl by do nekonečna. Neomrzelo by ho to snad nikdy.
Když došla řeč na jeho nejmladší sourozence, trošku se zavrtěl. „Upřímně? Jo… staře se cítím pořád. Jen teď už k tomu mám asi fakt důvod,“ zasmál se s nebránil se lehkému šťouchnutí bokem. „Ti starší už jsou dospělí, ti noví jsou taaaak maličtí,“ povzdechl si se stálým úsměvem. „A já… Už jsem tady dlouho. A nedokázal jsem nic jiného, než se celý život toulat s jednou jedinou osobou v srdci,“ významně se na ni podíval, aby bylo zcela pochopeno, že myslí ji. „A nebyl schopný za ní jít a konečně to na ni vysypat,“ dodal s tichým povzdechem, ale na tlamě mu hrál jemný, skoro pobavený úsměv.
Byl by mluvil dál, ale když viděl, co pro Wizku znamená vědomí, že tu pro ni někdo je, že není sama, ztichl. Jen ji pozoroval, každý její nádech, úhyb pohledem, každé tiché zaváhání. A její slova zasáhla přesně tam, kam měla. A pak to přišlo… Ta věta… Ta prosba. Zpočátku se mu ani nepodařilo se nadechnout. Připadalo mu, jako kdyby někdo vzal všechny jeho vnitřní pochyby a vystavil je světlu. A ona je jediným mávnutím kouzelné prosby utišila.
Její tvář v sobě měla cosi tak syrového, že měl pocit, jako by na okamžik držel v tlapkách její srdce. Přál si, aby tahle chvíle neskončila, aby tu vedle sebe seděli už navždycky. Nebo aspoň ještě chvíli. „Kdybych někdy, někde chtěl?“ zopakoval její slova melancholicky. „Wizku… já jsem chtěl už tak dlouho. Jen jsem se bál, že už bude pozdě. Že tvé krásné já nadchlo někoho jiného,“ odmlčel se na chvilku a pak, s nejistým malým úsměvem dodal: „Ale teď tu sedíš. A říkáš mi, že bys se mnou šla až na konec světa,“ naklonil k ní hlavu a pohledem se vrátil k jezeru, kde se zrovna romanticky odrážel třpyt zapadajícího slunce. „A tak si říkám… Co kdyby to nebyl konec světa, ale jeho začátek?“ navrhnul jí tiše a vzhlédl do jejích očí. Znovu.

Když Belial znovu promluvil, chladně a sebejistě, jako někdo, kdo je zvyklý jednat a být poslouchán, Aithér ztuhl. Každé jeho slovo se mu zarývalo pod kůži. Nešlo jen o význam, ale hlavně o tón. Nechtěl ho nenávidět, ale taky si nechtěl nechat šlapat po tlapkách. Natož po smečce. Poslechl si důvod, proč tu Belial byl. V hlavě se mu během jeho mluvy honila spousta věcí. Netušil, jestli Borůvková smečka bude chtít spolupracovat s někým takovým a hlavně… „Co by z toho obě smečky měly?“ zeptal se věcně. Návštěvy vlků podobného typu? Nebylo by lepší, kdyby zůstali tam, kde jsou? Naštěstí nebylo v Aithérově kompetenci, aby o něčem takovém rozhodoval, takže se k tomu nehodlal ani dále vyjadřovat. Bylo to na Erlendovi, nebo Baghý. Která by tady možná měla být, ale není tu… napadlo Bílého.
„Nejsem možná stálý člen,“ odvětil klidně, když se cizinec začal chvástat, z jakých důvodů ho tu vůbec toleruje. „Ale narodil jsme se tu. Mám tu matku. Rodinu. Takže tyhle řeči bych, prosím, nechal od cesty,“ požádal ho poklidně. Neznamenalo, že když neměl obrázek na nástěnce, že s ním bude jednat jako s cizincem. Tuhle smečku znal lépe, než třeba členové, co sem patřili rok. Dva a klidně více. Vyrůstal zde a po několik let ji věrně navštěvoval a trávil v ní čas. Že neměl nálepku člena z něj automaticky nedělalo cizince. Belial začal mluvit dále. Ale jeho hlas slábnul a Aithér měl najednou pocit, že se propadá. Na rozdíl od Beliala zatím ne tělem, ale myšlenkami. Pak se ale zakymácel na tlapkách a lehce přivřel oči. Nadechl se zhluboka. A pak znovu.
Borůvčí? Ne mě… Ne mě, žadonil ve své hlavě. Ta sladká vůně byla omamná. Nemohl se jí zbavit, rezonovala celým jeho nitrem.
Slova cizince jako kdyby k němu přicházela zpovzdálí. „Možná právě takto,“ vyprskl najednou smíchy. Nechtěl se smát, odkud to přišlo? Proč se vůbec směje, když tu vůbec nic vtipného nebylo? Zadní nohy se mu rozjely, až si z toho kecl na zadek. A i tak se celý zakymácel. V očích měl nepřítomnost, jako kdyby právě podnikal výlet někam na vesmír. „Tohle je… Co to je?“ obrátil se na Erlenda s nepřítomným úsměvem, akorát že… Erlend stál úplně jinde.

Červen 1/10 Wizku

Její slova, že se tím už nemá trápit, se v něm odrážela ještě dlouho po té, co už mluvila o něčem dalším. Přišlo mu to cizí. Ne proto, že by nechtěl dát na její radu, nebo jí nevěřil, právě naopak. Ale spíš proto, že se za ty roky naučil na zádech nést všechna ta „co kdyby“ a měl by pocit, že by bez nich nebyl úplný. Její na oko přísný pohled ho pobavil, ale ten úsměv… ho odzbrojil. Jemně sklonil hlavu a trochu se pousmál, s tou pokorou, která jej poslední roky provázela na všech životních cestách. Už to nebyl ten pubertální Aithér, dávno ne. I když v něm v některých chvílích stále dřímal.
Oba si vzpomněli na vlčata. „Nepřestanu tě za to obdivovat,“ usmál se na ni s upřímností, která ho samotného překvapila. „Ne každý vlk má v sobě tolik trpělivosti a citu. A i když to už neděláš, nikdy to nezmizí… Nezmizí to z tebe,“ pronesl a krátce se rozhlédl po okolí, jako kdyby někde ty vzpomínky hledal. Nebo možná přemýšlel, jestli říct… „Máma zrovna nedávno porodila další vrh. Jsem z toho pořád na měkko,“ zasmál se nejistě, jako by nevěděl, jestli v sobě takové emoce jakožto nejstarší bratr svých mladších sourozenců mohl mít.
Když přišla řeč na Borůvku, najednou to tady bylo. To gesto… Dotek tlapky na té jeho. Na moment se mu zatmělo před očima, jako kdyby se přes něj převalila vlna. Cítil, jak se mu srst na zátylku zježila a srdce mu zabušilo o poznání rychleji. A přesto se ani nepohnul. Nedovolil si zkazit tu chvíli, ani ji nechtěl přehnat. Jen tu chtěl být. S ní a takhle. Jen její nejistý úsměv měl rozlil podivný klid. Něco jako: Ano, opravdu se to děje. A je to v pořádku.
Jenže klid netrval dlouho. Když vyslovila to, že se do Borůvky přidávat nemusí, že to asi nebude potřeba, cítil, jak jeho žaludek jemně klesl. Nebylo to ze zloby, ani ublíženého ega. Ale z místa, které doufalo až příliš dlouho. A ještě déle váhalo, až svou šanci propáslo. Muselo se vyrovnat s tím, že to není tak, jak si přál. Její přiznání, že odešla a patří teď k jiné smečce ho zabolelo. Ne vinou. Ne zradou. Ale tím, že mu to říkala tak opatrně, jako by čekala ránu. A to on udělat nemohl, i kdyby chtěl. Zvedl k ní pohled a viděl její skloněnou hlavu a jak se ze všech sil snaží něco zachránit. A jak ho sama pohotově zastavila svou tlapkou, tentokrát ne kvůli tomu, aby utěšil on ji, ale protože nejspíš cítila, že potřebuje utěšit on. Byl si jistý, že ho v tuto chvíli srdce přerostlo.
„Promiň?“ zopakoval tiše a téměř se pousmál. Ne vysmívavě, spíše v úžasu. „Za co se vlastně omlouváš, Wizku? Že jsi šla jinam? Že ses rozhodla podle sebe? Že jsi upřímná?“ Jeho hlas byl tichý, ale pevný. „Já ti to nevyčitám. Nikdy bych nemohl. Já… jsem taky nepatřil nikam,“ odmlčel se a pak jeho pohled změkl. „Já… Nechci být důvod, proč by ses měla cítit zmatená. Ani tě nechci přesvědčovat, že máš něco měnit. Jen… Kdyby ses někdy cítila ztracená a chtěla vedle sebe někoho, o koho se můžeš opřít… Jsem tady. Pro tebe. Kdykoliv,“ vydechl a trochu potřásl hlavou. Ztratil se v jejích očích. „A i kdyby to všechno znamenalo jen to, že tě budu vídat na chvíli… stejně bych za to děkoval.“

Aithér zahlédl, že Erlendovi spadl kámen ze srdce. Povolil mu, aby mluvil. A když pak skončil, zahlédl na vlkovi stojícímu naproti nim vrásky nelibosti. Bílý vlček vycítil, že to nebude úplně nejlepší situace a krátce zalitoval, že si Erlenda prostě nenašel později, ale… Už tu byl. Navíc tenhle se tvářil, že sem přišel hledat problémy a o ty Aithér, jako novopečený starší brácha, fakt nestál. A jak si myslel, tak se i stalo. Cizinec jej ihned zprahl, že nepřišel poslouchat žádné fámy. Zarazil se a krátce odvrátil zrak k medvědovi vedle jeho boku. A čím víc ten cizinec mluvil, tím více to začínalo být příjemné. Doufal, že mu prostě Erlend naznačí, že odsud má vypadnout, nebo… Nebo prostě něco. Kdo mu dával pravomoce na to z nich něco těmito způsoby mámit? Prostě si nakráčel do cizí smečky a rozkazoval si tu o informace, které by ani neměl vědět? I na Aithérově výrazu se ukázaly nějaké známky znepokojení.
Každopádně… Odpovědi na jeho otázky neměl. A to bylo v čudu. Pořád si vlka s holubicí poměřoval nedůvěřivým pohledem. Ani za mák mu nevěřil a tím pádem i kdyby něco více věděl, tak by nechtěl pustit. Přesto se to nezdála jako situace, kde by se vyhnuli odpovědím. „Pokud nevěříš mým slovům, co bych tu vykládal dále? Pokud smeteš všechno, co ti tu povíme, asi se daleko nedobereme,“ řekl s kupodivu klidným hlasem, na to, co se uvnitř něj dělo za bouři nevolí. Nejraději by mu nějaké kouzlo s borůvčím ukázal. Bohužel si nebyl ani trochu jistý, jestli nějaké takové vůbec existuje, ani neměl třeba magii země, aby to mohl nějak uhrát. Nadechl se. „Smečka je plná silných vlků. Ať už fyzicky, nebo po magické stránce,“ pronesl neochotně. „A ačkoliv jsem se zde narodil a smečku navštěvuji vcelku pravidelně, každou moji návštěvu mě odchytí někdo, kdo si mě prověří,“ dodal ještě a sekl nespokojeně ocasem.

//<- Úkryt

Vyšel z úkrytu ještě stále plný neuvěřitelných emocí. Ten zážitek byl opravdu krásný a až neuvěřitelný. Připadal si jako v mlze. Nejraději by odtud neodešel, ale chtěl jim nechat prostor. Navíc na doporučení mámy chtěl najít Erlenda a zeptat se jej na odznaky. A také vyřešit ještě jednu věc… A pak se vrátit za Proxi. Dorazil právě ve chvíli, kdy dolehla poslední otázka vlka, který zde s Erlendem byl. Zachytil chladný tón i zvláštní otázku směřovanou na obranyschopnost smečky. Co to bylo za divný otázky? Na pár vteřin ztuhnul… Máma byla v úkrytu s novorozeňaty. Byli bezbranní. Musel nějak zasáhnout. Přišlo mu, jako by právě ten vlk někoho podroboval zkoušce, spíš… Celou smečku. Přejel pohledem neznámého s holubicí na rameni, který působil dojmem nějakého ledového krále, který bere svůj úkol nadmíru vážně.
Podíval se na Erlenda. Ani jeho moc extra neznal a vlastně ani netušil o tom, že nemůže mluvit. Všiml si už v úkrytu, když na konci zimy hlídal Thiu, že toho moc nenamluví, ale že nemluví vůbec mu úplně uniklo. V postoji seveřanského medvídka byla napjatost a dělal různá gesta, ale nevydal ani hlásku. „Zdravím,“ narušil co nejrychleji jejich konverzaci, když situaci zanalyzoval, aby dal Erlendovi trochu prostoru se z toho vytáhnout a trochu vydechnout. Snažil se zamaskovat veškerou svou nervozitu, kterou z cizích vlků měl a působit trochu důstojně.
„Zaslechl jsem tvoji poslední otázku,“ začal. Uměl se v nečekaných situacích pohybovat docela mrštně. Přeci jen to byl dálkami ošlehaný vlk. Podíval se do očí Erlenda z otázkou, zda může. Zda mu může stát po boku a v situaci mu pomoci, nebo má raději zmizet. Zároveň mu postojem dával najevo „jsem tady, neměj strach“. A pak obrátil zase zrak k cizinci. „Mimo to, že někteří žijící vlci zde tu jsou tak dlouho, že vědí i o každém spadeném lístečku… Borůvková smečka se nejmenuje nadarmo,“ začal trochu záhadně. „A ne. Není to tím, že se tu borůvkami cpeme. To borůvčí v sobě ukrývá větší sílu, než se na pohled zdá.“ V očích se mu záhadně zalesklo. A dal také jasně najevo, že tajemství vyzrazovat nebude. Nechal to na fantazii cizince, aby mohl vyhodnotit, jak místním borůvčí pomáhá. Jo, improvizoval. A co?

44

Aithér si uprostřed tohoto zrození připadal pořád jako součást zázraku. Malé sourozence nemohl stále spustit z očí. Jejich drobná těla choulící se u Nel, v něm zanechala obrázek, který asi jen tak nevyprchá. Už asi chápal, proč se k tomu rozhodla ještě jednou. Ona to musela prožívat ještě mnohonásobně více. Máma pronesla, že on a jeho sestry byly také tak malinké. Krátce se zasmál, ale jen tak, aby drobečky nevyrušil. „Asi. Nepamatuju se,“ řekl pobaveně a krátce mávl oháňkou. Byl ujištěn, že vodu až později, ale dala se do přesouvání těch malých drobečků na čisté kožešiny, které jí přinesl. Jenže pak sebou trhla. Aithér se polekal a úplně v něm zatrnulo, ale automaticky stál na nohou a v očích měl plno obav. Chtěl se zeptat, ale najednou jej máma požádala, ať malé sourozence pohlídá.
ztěžkla polkl a přikývl. Byli tak malí, křehcí. Dýchají správně? Neotáčejí se moc? Neleží moc na boku? Nejsou moc studení? Co když omylem šlápne moc blízko? Co když jeden z nich zakňučí a on nebude vědět proč? Co když… Se jim něco stane? Netušil, jak se hlídá novorozenec. Vždyť je ještě nikdy neviděl, natož je hlídat. Do háje. Opatrně k nim ulehnul, celý ztuhlý a hleděl na jejich malá tělíčka, která se choulila k sobě a snažil se ani nedýchat, aby je nevzbudil. Koutkem oka zahlídl Aranel, jak se přesunula a… Ne! To přeci není možné! Tohle už je za námi. Nebo ne? Pomyslel si v panice.
A pak další kníknutí. Aithér zůstal jako přikovaný… Bylo ještě jedno? Třetí drobeček, menší než ostatní. Napadlo ho, jestli je v pořádku, ale jak se přisálo a začalo pít, oddechl si. Pak udělal mámě zase místo a sebral se opodál, aby měli prostor. „Tohle bylo… něco,“ zašeptal. „Je tak malinké… Ale žije. A pije. Takže… všechno dobře dopadlo, viď?“ obrátil pohled na Aranel. „A tím už to fakt končí, že jo?“ pousmál se, i když v jeho hlase zněla menší naléhavost. A v tu chvíli někdo vklouzl dovnitř. Trhl tam pohledem, ale ihned zjistil, kdo to je. Drcnutí jej vrátilo zpátky do přítomnosti. Jeho úsměv, kterým jej obdaroval, byl hlubší, než slova. Vstal, uhnul stranou a přikývl. „Nemohl jsem jinak,“ usmál se. „Gratuluji, rodinko,“ zamával ocasem a pohled mu zase sklouzl k těm třem a i když měl v očích stále dojetí, byl v nich i nový klid.
„Nechám vás chvíli o samotě, je to vaše chvíle. Půjdu zkusit najít Erlenda. Mám mu tu radostnou novinu oznámit?“ zeptal se, ještě chvíli počkal na odpověď a vyrazil z úkrytu ven do lesa.

//-> Les

43

Když ho máma ujistila o její vděčnosti za jeho přítomnost, přikývl. Na krátký moment se mu stáhlo hrdlo, nedokázal si vzpomenout, jestli někdy Aranel byl tak moc nablízku, jako teď. Ale teď tu byl. Ne jako vlče, které potřebuje ochranu, ale jako dospělý vlk, který stál po jejím boku, i když sám nebyl připravený. A nebyl čas nad tím přemýšlet. Věci se děly hrozně rychle. Ztichl, když to začalo. Byl připravený vyskočit, kdyby třeba potřebovala vodu, setřít pot mechem, nebo zavolat pomoc. I když netušil, na koho by se obrátil, ale asi na první vlčici, na kterou by natrefil. Místo toho jen seděl. Poslouchal mámin dech, tlumené steny a pak… první hlásek. Oči se mu rozšířily. Přísahal by, že se možná zastavil i čas. Od Aranel k němu dolehlo drobné kníknutí a pak ještě jedno a Aithér se neopovažoval ani pohnout.
A pak mámin hlas.
Pomalu se zvedl, jako by se bál, že jediným pohybem naruší tu křehkou atmosféru, která momentálně v úkrytu panovala. Přiblížil se k ní na pár kroků a zarazil se. Byli tak… malí. Asi na to nebyl připravený. Nečekal to. Nikdy novorozeně neviděl. Tmavé klubíčko se stříbřitými odlesky a vedle něj bělavá sestra s tmavými znaky. Jeho mladší sourozenci. Nedokázal mluvit, mlčel. A když konečně promluvil, jeho hlas se zachvěl. „Jsou nádherní,“ vydechl tiše, hlas plný zastřený emocemi. Ani se je nesnažil zakrýt, pročpak taky? „Jsou úžasní… TY jsi úžasná!“ vyhrkl naléhavým šeptem a v očích se mu zalesklo, když se podíval do jejích modrých kukadel. Sklonil se blíž, aby si je mohl lépe prohlédnout. „Tohle je zázrak,“ hlesl nevěřícně. Aithér, který měl za sebou tolik cest, setkání a nejistot měl v tenhle moment jasno: tohle je domov. Tohle je rodina.
Chvíli tam ještě tak dojatě stál, než se vzpamatoval. Potřásl hlavou a znovu vrátil pohled na novopečenou mámu. „Jsi v pořádku?“ ujistil se a bylo mu trapně, že to nebyla první věc, na kterou se zeptal. „Nechceš něco přinést? Vodu, nebo něco k snědku? M-možná… By bylo dobré je za chvíli přeložit na čisté kožešiny!“ napadlo ho a rozzářily se mu oči, jaký to dostal dobrý nápad. A tak v úkrytu ihned ze dvě našel a přisunul je bez svolení k Nel. Přeci jen pak mohla usoudit sama, kdy je využije. Ale měla je při tlapce.