Příspěvky uživatele

< návrat zpět

F3:2: Vnímej napětí mezi Mrakovousem a jeho bratrem. (Použij větu „Truhla zůstala zavřená.“)

Stále z nich nemohl spustit pohled, ani myšlenku. Snažil se zachytit každý náznak, který by mi mohl napovědět, co se mezi nimi skutečně děje. Truhla zůstala zavřená. To napětí neviselo jen v jejich tichu, ale i v každém zadrženém dechu, v každém zadrženém dechu a váhavým pohybu. Mrakovousovo náhlé mlčení bylo nepříjemné a mlčení jeho bratra, který toho vlastně po celou dobu, co tu s nimi byl, moc nenapovídal vůbec, ještě více. Sledoval Aithéra, ale nedalo se z něj kvůli masce vyčíst vůbec nic. To bylo ještě víc nepříjemné, když ani dle jeho výrazu nemohl odhadnout, co by se ve vlkovi mohlo odehrávat, zda to byl strach, vztek, zmatek, nebo cokoliv jiného. Vzduch mezi bratry pulzoval napětím, až z toho bílý vlček ucítil motýlky v břiše. Ta atmosféra se na něj přenášela téměř sama.
Každá minuta byla delší, než ta předchozí. Ani jeden z vlků nechtěl očividně prolomit bariéru, kterou mezi sebe postavili. Aithér se stále snažil vnímat jakékoliv drobné rozdíly v jejich grimasách, nebo pohybech. U Mrakovouse to bylo těžké, u jeho bratra ještě složitější. Mohl se snažit číst jen z jeho očí a gest. Co vlastně ukrýval pod tou maskou a proč ji nosil? Skrýval něco? Každý náznak očí, každý zadržený dech… Přemýšlel, jak dlouho trvá, než takové napětí bude prolomeno a cítil, že by možná jakýkoliv krok mohl něco změnit. Bylo to fascinující a zároveň znepokojující, sledovat dvě bytosti, které očividně znají všechny své slabiny a přesto se tváří, jako by se nic nedělo. Aithér si uvěodmoval, že je svědkem něčeho, co se dělo velmi často. Vztahu, který je složitý, křehký a přesto tak hluboký… Napětí, které viselo mezi nimi, bylo téměř hmatatelné a přitom neuchopitelné.

F3:1: Přestaň zkoumat truhlu a sleduj reakce ostatních. (Nesmíš použít žádný fyzický pohyb)

Aithér stál nehnutě, pohled upřený k truhle, která byla pokryta jemnými prasklinkami, ve kterých se choulil neuvěřitelně starý prach. Na kovových pantech se leskl matný nádech rzi a zdálo se, že zámek, který držel neznámou věc uvnitř, byl nezlomný. Zadíval se na tváře dvou bratrů a čekal, možná trochu netrpělivě, co se bude dít. Rozhodne se nakonec jeden z nich to tajemství prozradit? Napětí bylo hmatatelné. Pozoroval jejich výrazy a způsoby, jak se tvářili, když mluvili. Konečně i bratr Mrakovouse s něčím souhlasil. Jenže proč se to bílému vlčkovi pořád nepozdávalo? Proč tady teda celou dobu stojí a přemýšlí nad něčím, co očividně stejně nezjistí. Ucítil v sobě pocit otrávení, proto si zlehka oddechnul.
Mrakovousův pohled byl klidný, ale přesto v něm něco nehrálo. Jako kdyby toho nevyslovil až moc. Jeho bratr zase mlčel, nevydal ani zvuk, jen sledoval střídavě Aithéra s truhlou. Možná jako kdyby jej podezíral, že je zradí. Vzduch mezi nimi byl naplněný očekáváním, které ani jeden z nich nepřiznal nahlas. Aithér začínal mít pocit, že mu uniká něco většího a ten pocit byl čím dál silnější. Jeho mysl se snažila domyslet možné scénáře, co by mohlo být uvnitř. Možná by to změnilo všechno a přesto věděl, že se to nikdy nedozví. Bratři, jejich výrazy i mlčení, tomu byli živým důkazem. Sledoval jejich pohledy a způsoby, jak se tvářili, když mluvili mezi sebou, nebo se jen mlčky dívali kolem. Bylo tu něco, co naznačovalo, že mezi sebou nesdílejí vše a přesto měli něco společného… snad jen krom rodičů, heh. Možná to byla důvěra, strach, nebo něco, co vlček mezi nimi nemohl pochopit.

F2:6: Pokus se pochopit o co tady vlastně jde. (Použij:„něco tu nesedělo“, „jakoby“ a „možná“ alespoň třikrát)

Aithér se zadíval na oba bratry a měl pocit, že tu něco nesedělo. Mrakovous stál trochu stranou, jakoby se nechtěl účastnit rozhovoru, ale přitom nespouštěl zraky z truhly. Vlk s maskou zase působil, jako by čekal, až se někdo jiný odváží udělat první krok. A Aithér? Ten už z toho byl vážně na větvi. Možná to byla jen jeho představivost, ale dělalo se mu z toho už těžko na hrudi. Něco tu nesedělo ani v tom, jak se ti dva vůči sobě chovali, jakoby se znali příliš dobře, ale přesto stáli na opačných stranách nějaké neviditelné hranice. Možná spolu neměli zrovna nejlepší vztah… Kdo ví, co se mezi nimi odehrávalo. A Aithér se mezi ně omylem připletl, očividně.
Když se Mrakovous přesunul blíže k truhle, bílý vlček ucítil závan, který nemohl být jen větrem. Něco tu nesedělo i v tom, jak oba mlčeli právě ve chvílích, kdy se třeba na něco ptal. Nebo když by někdo další čekal, že konečně promluví. Jakoby každé slovo mělo vyzradit něco, co snad Aithér jakožto cizinec nesměl vědět, nebo… Možná to bylo ještě složitější, než si myslel. Proč vlastně? Přestával tomu kolem sebe čím dál více rozumět. Byl z toho otrávený a rozmrzelý, zároveň stále plný zvědavosti, jestli se něco začne dít. Jestli se truhle opravdu bude otevírat, nebo si dělá zbytečné naděje.
„Řekněte mi aspoň, jestli je to nebezpečné,“ pronesl tiše, ale odpovědí mu bylo opět jen mlčení a tiché škrábnutí drápku o víko bedny. Jakoby to byl zvuk, který má připomenout, že se nemá tak vyptávat, protože to sami neví. Nebo že tam není ten kus dřeva či kovu, co si myslel původně?

F2:5: Napiš, co si myslíš, že je v truhle – a proč. (Napiš příspěvek, kde každá věta začíná jiným písmenem.)

Aithér sklopil uši a zadíval se na truhlu. Bavilo ho přemýšlet, co by mohlo být uvnitř, třeba že je tam jen kus dřeva nebo kovu bez významu, ale nevěřil tomu. Cítil, jak mu srst na šíji lehce vstává vzrušením a zvědavosti, jako kdyby z toho kusu dřeva proudilo cosi, co by tam být nemělo. Dlouho přemýšlel, co by mohlo mít takovou váhu, že to ti dva staříci nechtějí ani vyslovit. Energie, kterou vnímal z té truhly, nebyla moc obvyklá, nevěděl, jestli si to jen nalhává, protože pracovala jeho fantasie, nebo tomu opravdu tak bylo. Fakt, že oba vlci mlčeli, ho jen utvrzoval v tom, že to nebude nic prostého. Gesto, kterým Mrakovous truhlu přisunul blíže, mu připadalo skoro jako varování. Hledal v paměti historky o zakletých věcech a předmětech, které svazují duši nebo paměť svého nositele. Chování Mrakovouse bylo opravdu zvláštní, skoro Aithérovi připadalo, dle toho, co říkal, že ani on sám neví, co v ní je. I jeho bratr se tak choval.
„Kdybych ji otevřel, možná bych ji ani nikdy nezavřel,“ zamumlal si pro sebe a přejel pohledem po bratrovi Mrakovouse. Jakmile si všiml, že vlk s maskou lehce přikývl, připadalo mu, že tahle myšlenka možná nemá daleko od pravdy. Rozhodně by tam nebyl jen obyčejný poklad, jinak by ji už dávno někdo vylomil a vyprázdnil, nebo ne? „Vlci neukrývají věci tak pečlivě jen tak pro radost,“ pronesl ještě zamyšleně k oběma. Možná je uvnitř srdce, ale nějaké, co patří tvorovi uvězněnému v mořích. Neměl odvahu tu myšlenku vyslovit nahlas, aby nebyl za blázna. Přece by už byla dávno otevřená a tihle dva by kolem ní nedělali takové tajnosti, muselo to tak být. Určitě by kolem toho nechodili jako kolem horké kaše, kdyby to bylo v pohodě. Zapomněli? To těžko.

F2:4: Zkus zjistit, co v truhle je. (V postu nesmíš použít žádné otazníky, ale přesto musí být plný nejistoty)

Mrakovous se na Aithéra ani nepodíval. Za to bílý vlček toho dědka přímo propaloval pohledem. On byl hodně trpělivý starý mládenec, ale čeho bylo moc, toho bylo příliš. Byl tu na nějakém ostrově, očividně bez možnosti návratu a pokud Mrakovous tak hrozně zapomínal, nejspíš ani nebude schopen se s ním vrátit zpátky. Aithér nechtěl ani pomyslet na to, co by se dělo, kdyby zase zmizel na několik měsíců. Nebo možná už dokonce na celý život. Chtěl být v Borůvkové smečce se svou rodinou. Chtěl stále bojovat o srdce Wizku, které mu bylo konečně nakloněno.
„Vážně by mě zajímalo, co v té truhle je. Možná by to mohlo něco změnit,“ podotknul tedy opatrně směrem k majiteli kocábky. Ten se nadechnul. „Byla se mnou na moři více let, než si dokážeš představit,“ promluvil nakonec a hlas mu zněl nějak zastřeně. Aithér otočil hlavu zkoumavě na pana bratra. Nedovedl si představit, kam tahle situace povede. „Někdy mám pocit, že je těžší než loď samotná,“ zasmál se, ale trošku jako by v křeči. V Aithérovi hrálo tisíce otázek, ale ani jednu nemohl vyslovit nahlas. Ono by to totiž možná nemělo ani cenu, protože tadyhle milost pán si sice vzpomněl, že je na lodi mraky let, ale na zbytek si už očividně nevzpomínal. Třeba co v ní je, tato otázka byla nejhlavnější. Aithérova zvědavost opravdu převládala.
Ať se v ní skrývalo cokoliv, i samotný Mrakovous si nejspíš uvědomoval, že nebude nejlepší nápad ji otevírat. A to Aithéra docela znervózňovalo. Podíval se znovu na bratra, ale ten pouze kýval hlavou. Jako kdyby mu tiše říkal, aby se neptal. Ať se tu teď dělo cokoliv, nechápal to. Mohli se tedy prostě jen zvednout, nalodit se a odplout. Na tom nemohlo být nic těžkého.
„Některé věci zůstávají zavřené pro to, aby uvnitř zůstalo to, co tam patří,“ pronesl pomalu Mrakovous. Vzduch mezi nimi houstl, zatímco truhla stále netknutě ležela mezi nimi.

F2:3: Zkus zjistit, co ještě Mrakovous zapomněl. (Napiš post, kde se v žádné větě neobjeví přídavné jméno)

Aithér kráčel po stezce, kam vítr zafoukal listí z lesa. Když zahlédl Mrakovouse, zpomalil a pak se zastavil kousek od něj. Chvíli mlčel, než nakonec promluvil: „Víš, co mě zajímá? Někdy nevím, jestli si pamatuju všechno. Nebo jestli si domýšlím. Máš to taky tak?“ Posadil se naproti němu a koukal na něj s očekáváním v očích. „Vzpomínky se někdy skrývají,“ odpověděl Mrakovous tiše. Pak dlouho mlčel, než se znovu nadechl k mluvě. „Mě se jich už stihlo schovat mnoho,“ povzdechl si, zatímco hleděl pod sebe na písek.
Aithér se nadechnul. „Co třeba ta truhla? Nepamatoval sis, jak se dostala na loď. Co v ní je? Schováváš v ní něco?“ naklonil hlavu do strany a sledoval, jak Mrakovous pouze dýchá, ale nehýbe se. Bylo mu z toho divně. Natáhl tlapu před sebe a dotkl se písku. Ale stále neříkal nic. „Pamatuješ si, kým jsi byl? Kdo tě měl rád? Komu jsi něco slíbil? Nebo kam jsi měl právě teď zamířeno, než jsme se potkali?“ Ptal se dál klidně.
Námořník si povzdechl. Do teď seděl potichu, možná protože nevěděl, co říct. Jak odpověď na otázky Aithéra. Nejspíš si opravdu na nic z toho nemohl vzpomenout. Vypadalo to, že zvědavost nebude jen tak zažehnána a ukojena. „A co bys dělal, kdybych si to najednou všechno vybavil? Změnilo by to něco?“ Pozvedl „obočí“ stařec. Povzdechl si a rozhodl se, že se vydá jinam. Možná ho otázky společníka unavovaly, nebo nebavily. Zastavil se ale uprostřed kroku. Někdo se zde objevil.

F2:2: Zeptej se Mrakovouse na jeho minulost. (Napiš celý post jako rozhovor)

„Můžu se vás na něco zeptat? Říkal jste, že už jste tady byl. Nechápu, o co tady jde. Asi bychom si o tom měli promluvit, nemyslíte?"
„Máš jazyk, máš čas, tak mluv, mladý námořníku. Pokusím se ti odpovědět na všechno, co můžu.“
„Chtěl jsem… ehm.. Přemýšlel jsem nad tím, kam tohle všechno vede, víte? Proč jste mě nechal odplout s vámi. Potřebujete s něčím pomoct? Něco zkusit najít? Nebo… Víte co, začněte třeba tím, že mi řeknete, odkud pocházíte.“
„Vidím, že máš v sobě spoustu otázek bez odpovědí, ale překvapuje mě, že tě zajímá zrovna moje minulost. Hehe, pocházím z místa, které už dávno neexistuje. Moře ho vzalo. Na mapě už ho nenajdeš, ne na té nové. Možná… Možná bude ještě na nějakých starých.“
„Takže žijete u vody od malička?“
„No jasně. Proč si myslíš, že se nemůžu přestat plavit na téhle lodi? Nic jiného neznám. Byl jsem všude, kde byl rum, kde byl smích a kde i tekla krev. Ale vždycky… Vždycky tam byla voda. Bez té, jako bych nežil.“
„Mohl byste mi říct něco o tom, kým jste býval dřív, než jsme se potkali?“
„Někdy si říkám, že minulost jsou jen staré rány. Je potřeba se v ní pitvat? Vlci se očividně hrozně neradi zaměřují na to, co je teď. Pořád se jen nimrají v tom, co bylo dříve, vyčítají si staré chyby, stále stojí na jednom místě. Stojí v minulosti a nedokáží se posunout vpřed. Nebo naopak hrozně lpí na tom, co bude. Stále se ohánějí a ohýbají hřbet pro něco, co bude. Ale podívej. Podívej, co je teď. Stojíš tu na ostrově, u mé lodi, koukáš na ostrov a bavíš se se starým námořníkem. Mělo by tě zajímat něco více?“
„Uhmm… Ano? Možná protože bych teď chtěl být někde jinde? Víte, mám nakročeno k tomu mít skvělou a vytouženou partnerku. A taky máma porodila mé mladší sourozence. Chtěl jsem jim být dobrým starším bratrem. Ale místo toho trčím tady, s vámi a ani nevím, co jste zač.“
„Hahah, opravdu ti záleží na tom to tolik vědět?“
„Já nevím, tak mi aspoň povězte, jak jeden přijde k takové lodi.“
„Vyhrál jsem ji v kartách, věřil bys tomu? A já vsadil flašku rumu. Jenom. Tehdy si ten pirát ale sakra věřil. Možná chtěl podvádět, ale nevyšlo mu to? Teď už je to jedno. Je moje. A pěkně dlouho. To, co jsem s ní proplul, by mi mohl kde kdo závidět.“

F2:1: Prozkoumej stopy v lese. (Alespoň třikrát použij přirovnání – „jako něco“.)

Podivně se ohlédl na Mrakovouse, který se očividně rozhodl přidat. „Jak jako?“ zeptal se ho trochu podrážděně. Jenže, pan Mrakovous se očividně rozhodl mlčet. Dál prostě nemluvil. Aithér si povzdechl jako rozjívený puberťák, zavrtěl hlavou a vykročil k lesu, který zde byl. Našlapoval pomalu a tiše, jako by se bál, že tu na něj něco vyskočí. Nevěděl, co má čekat a byl z toho nervózní. Vstoupil do lesa a rozhlédl se kolem. Hledal nějakou stopu, která by mu mohla napovědět, kde se nachází. A co vlastně hledá? Jako něco, v čem bude ukrytý poklad, nebo…? Proč tu vůbec byli?
Zastavil se u nespočtu otisků. Byly mělké, ale šlo v nich číst. Jedna z tlap připomínala vlčí, ale její rozměry byly zvláštní, jako kdyby zvíře kulhalo, nebo šlo nerovnoměrně. Zastříhal ušima, zdálo se mu, že slyšel něco v dálce, slabý hlásek, jako něco, co volá o pomoc, když je v nouzi. Znepokojovalo ho to. Sehnul se blíže a stopy očichal. Písek byl rozhrabaný, ale nějaká pachová stopa tu byla. Šlo to cítit jako něco, co mu připomínalo… Nedokázal vlastně ani pojmenovat, co mu pach připomíná.
Zvedl hlavu a zadíval se mezi koruny stromů. Jedna z větví byla zlomená, těžko říct, jestli pod svou vlastní váhou, nebo zde něco prudce proletělo a dopadlo zde na zem. Otočil se pomalu kolem své osy a zaslechl za sebou, jak se za ním listy pohnuly. Nebyl to prudký pohyb, spíše plíživý a opatrný. Jako něco, co se dívá, ale nechce být viděno. Aithér se snažil zůstat klidný, i když napětí v něm zesilovalo.

červenec 4/10 Wizku

Aithér na chvílí ztichla, když zaslechl její smích. Věděl, že to měla být jen lehká poznámka a nadsázka, přesto v í poznal slabý tón nejistoty. „Myslím, že… To nějak zvládnu,“ pronesl nakonec s úsměvem, také v pokusu o lehkou nadsázku, ale ani jemu se to nepovedlo. Byla tam ta lehká nejistota. Možná i proto, že už v duchu přemýšlel, co by udělal, kdyby na něj skutečně někdo z nich vyjel. Neměl rád konflikty… Ale ona by mu za to stála. Na druhou stranu netušil, proč hned maluje čerty na zeď. Až na pár výjimek se ještě nepotkal vyloženě s někým, kdo by chtěl hned kousat.
Zavrtěl ocasem v dětském nadšení, když začali přemýšlet nad místem, které by patřilo jen jim. Úkryt, který by se stal jejich vlastní malou bublinou oddělenou od zbytku světa. „No… Asi když budeme mizet příliš často, možná nám to někdo spočítá,“ přiznal se smíchem, ale i tak z něj bylo cítit, že jej ta představa nadchla víc, než by se možná čekalo. „Ale podvodní jeskyně zní skvěle,“ rozsvítila se mu očka, ale pak se trochu zarazil. „Jen… Byl asi jen krátkodobý pobyt,“ zasmál se, když naznačil, že by se nejspíš po chvíli oba utopili. „Třeba existuje nějaká, kam se voda nedostane. Co třeba na okraji nějakých útesů, nebo tak?“ začal navrhovat s neuvěřitelnou vervou.
Ztichl, když se jejich čenichy na okamžik dotkly. Malé gesto, téměř nevinné. Ale když mu její jazyk jemně olízl čenich, ucítil, jak se mu rozbušilo srdce tak prudce, až se mu na zlomek vteřiny zatočila hlava. Zadíval se na ni, trochu překvapený, trochu dojatý a úplně beze slov. Cítil v krku uzel, jaký už dlouho ne. Pak se ale jeho koutky rozšířily do úsměvu a olíznutí jí opětoval. „Vlastně… To místo může být kdekoliv. Když tam budeš ty,“ pošeptal jemně.

F1:6 - Vyloď se z Perly a prozkoumej pláž. (V každém odstavci se musí objevit emoce – ale bez pojmenování)

Když už pomalu brečel, najednou ucítil, jak se dno lodi o něco zadrhlo. Nebyl to zrovna hezký zvuk, ale, ale zároveň natolik uklidňující, protože loď se najednou nehýbala, nepokračovala nikam dál. Byli kousek od nějakého ostrova, od pevniny! Aithér se pomalu zvedl na rozklepané nohy, které se třásly. Jeho žaludek dělal stále nepříjemné kotrmelce a tak tak zatlačil zpátky ty slzy, které se tolik draly ještě před chvílí na povrch. Zalapal po dechu, ani nevěděl proč, ale přišlo mu, že do teď ani pořádně nedýchal. Zamrkal a rozhlédl se kolem. Otočil se na Mrakovouse a měl sto chutí mu vyčinit, ale on se pouze usmíval s tím, že to zas tak dlouhý výlet nebyl. "To snad není možný," vydechl pouze roztřeseně a nad vlkem zakroutil hlavou.
Byl by momentálně nejvděčnější, kdyby mu vlk zmizel z očí. Ani nevěděl proč a hrozně dlouho to nezažil, ale nejraději by mu něco hezky od plic řekl, aby si uvědomil, jak moc velké obavy v této situaci měl. A že v ní nebyl dobrovolně. Stále uklidňoval své rozbouřené nitro, zatímco prudce dýchal. "No, paráda," odfrkl si nakonec směrem ke kapitánovi a docela i ochotně začal palubu opouštět. A opravdu si oddechl, když konečně ten peklostroj opustil a šel po svých.
Ale co to bylo za ostrov? Naklonil hlavu na stranu a rozhlížel se kolem sebe. Zaujalo ho zde pár věcí, ale nejvíc ho zajímalo, kde vlastně je a kudy by se měl vrátit. Chtěl se vrátit domů. Nebo k Wizku. Cítil, jak mu pokleslo srdce, přestože rád objevoval cizí kraje, nebyl na to momentálně připravený. Jen chtěl doprovodit kamarádku domů, místo toho se ocitl tady a Proxima? Ta byla kdo ví kde. Povzdechl si a ne úplně ochotně se procházel po ostrově, hledajíc cokoliv, co by mu nějak pomohlo, nebo něco připomnělo.

F1:5 Zkus Mrakovouse přesvědčit k návratu na pevninu. (Piš o vodě, aniž bys použil slovo voda.)

Tak si v pochodoval po palubě, prohlížel si všechny ty strašně zvláštní věci, když tu najednou se začalo něco dít. Zem pod ním se pohnula, plachty nad jeho hlavou začaly pleskat ve větru a najednou si všiml, že je začala pohlcovat modravá plocha. Airhér zalapal po dechu a zděšeně sledoval rozbouřené vlny, které kocábku začaly odnášet dál a dál od pevniny "Ne, to ne!" vyhrkl poplašeně a v panice vyhledal pohledem Mrakovouse. Rozešel se k němu, ale každý pohyb moře s ním otřásl tak, že málem ztratil rovnováhu a byl by upadl, kdyby na svých tlapách byl jen o trochu méně stabilní. Kapitán se zdál být nespokojený tím, jak si tenhle nezkrotný živel podmanil jeho loď. A jeho výraz donutil Aithéra přemýšlet, jestli to je opravdu tak v pohodě, jak se předtím, když ten bláznivý dědek tento návrh podal, tvářil. "Mrakovousi! Já jsem řekl, že nikam nepluju!" houkl na něj Aithér, zatímco se k němu sápal po palubě, kterou bičovaly gejzíry slaného šílenství.
Mrakovous měl ale dost starostí s tím, aby loď ukormidloval. Na Aithérovy námitky zatím vůbec nereagoval, jen se soustředil na to, aby se nestalo nic vážného. Chtěl přežít stejně jako bílý vlček, který na palubě nebyl úplně tak dobrovolně. Tomu se začal zvedat žaludek a rychle se přiblížil k zábradlí, aby mohl vyhodit obsah svého žaludku. Jenže když zahlédl tajemné hlubiny pod ním, zamotal se mu celý svět a to zvracení si hodně rychle rozmyslel. "Kapitáne, prosím! Já nikam nechci! Vezmi mě zpátky!" žadonil zoufale, zatímco se tlapkou zapřel o zábradlí. Fakt mu nebylo dobře. Měl strach, že se v tom slaném pekle utopí. A takhle opravdu skončit nechtěl. "Prosím!" zažadonil, slzy na krajíčku.

F1:4 Prozkoumej zbytek Mrakovousovi lodi. (Každou větu začni jiným písmenem abecedy – A–B–C, nemusí být všechny, ale musí jít za sebou)

Aithér chvíli zkoumavě pozoroval Mrakovouse. Bylo by lepší poznamenat, tak ne úplně zkoumavě, ale spíše podezřívavě, jelikož mu úplně nevěřil v tom, že loď jenom tak nerozpohybuje a neztratí se spolu někde v mořských končinách. Co naplat, vlček uznal, že by tedy mohl tuhle zvláštní stavbu prozkoumat, jelikož ho zajímalo, čím to je, že se vlastně udrží na vodě. Čeho se taky bát, nevypadalo to, že by měla jen tak opustit břeh a rozplout se někam do světa, když sotva chudinka držela při sobě, to si Aithér plně uvědomoval a doufal, že si to uvědomuje i její kapitán, který měl prozatím nějaké své zájmy, než se věnovat hostovi na své palubě. Doufal, že ještě má plno času, takže se rozešel a loď si prohlížel všude, kde mohl - šel se podívat na kormidlo, nějakou budku, kterou zde měl očividně ten starý blázen na schování, spaní a kdo ví, na co všechno. Evidentně to tu bylo všechno ještě v horším stavu, než si Aithér vůbec původně všimnul, proto nespokojeně mlasknul a ohlédl se znovu podezřívavě za kapitánem, který mu stále nevěnoval žádnou pozornost, nad čímž musel zakroutit pobaveně hlavou.
Fascinovaný pohled mu padl ale mimo loď, na moře, které je téměř ze všech stran obklopovalo, pokud by se zrovna neohlédl za sebe, kde ještě stále byla pláž a tedy vidina bezpečného místa, kdyby se cokoliv semlelo. Honem rychle se potom vydal ke kupě lan, která na dřevěné podlaze ležela a nutila ho přemýšlet, k čemu jsou vlastně dobrá. Chladnou hlavu momentálně úplně neměl, protože ho napadala spousta věcí, k čemu by se lana dala používat. Ikdyž, mohlo by to být třeba k záchraně, nebo ne? Jako teoreticky bych to lano mohl chytnout, natáhnout ho ke břehu a tam ho uvázat k nějakému stromu, aby tenhle blázen nemohl s touhle hromadou šrotu odplout, to by nemusel být špatný nápad. Lapnul po dechu, když se loď najednou začala hýbat pod jeho tlapami, když do ní narazila jedna z vln, které začaly nenápadně stoupat. Mohlo to znamenat problém? To se jistě brzy ukáže.

F1:3 Zkus rozluštit nápisy na truhle. (Napiš post bez slovesa „být“ - jeho podoby jsou povolené)

Mrakovous vypadal, že je spokojený s tím, jak se jeho plavidlo opravilo. Aithérovi se to tedy moc nezdálo, ale v podstatě tenhle problém nebyl jeho, takže si s tím hlavu příliš nelámal. Samozřejmě nikomu nepřál, ani tomuhle divochovi, aby se někomu něco stalo, ale takhle se mohli rozloučit a každý se vydat svým vlastním směrem. Přeci jen, kapitán je za svou kocábku zodpovědný, ne? Jestli někdo znal vhodnost jeho plavidla pro plavbu, musel to být on. Jenže... Ten bláznivý dědek očividně neplánoval plout sám. "Co...cože?" zakoktal bílý vlk, když ho najednou začal popostrkovat na palubu. "Já ale nemůžu... Někde je tady moje kámoška. Musím ji najít, pane Mrakovousi," namítal překotně, zatímco se nechal popostrkovat a najednou byl na lodi.
Zůstal tam stát, nohy široce rozkročené a oči strachem vytřeštěné. Cítil, jak mu srdce v hrudníku poplašeně tluče. Zatímco ztěžka polknul, neochotně se kolem sebe rozhlédl. Všechno tu vypadalo... Rozbitě. Zkusil se zahledět na pláž, jestli někde nezahlédne Proximu, ale nebylo tomu tak. Já tady dneska umřu, že jo? Pomyslel si vlček, zatímco pozoroval, jak se kapitán dal do pohybu. Ale... Procestoval jsem toho hodně. A moře ještě ne. Není tak hrozné, ne? Takovou příležitost už nikdy nemusím dostat, napadlo ho a prudce vydechl, aby ze sebe veškerý ten nápor emocí uvolnil.
Kapitán se zastavil u nějaké zvláštní truhly. Vypadal, že přemýšlí, zda tu už byla, nebo se tu nějakým zázrakem objevila. Aithér se k němu opatrně vydal, bál se tady na cokoliv šlápnout. Co kdyby se pod ním něco propadlo? Kde by skončil? Někde v lodi, nebo už v moři? Dědek nakonec uznal, že truhla je určitě jeho. Aithy naklonil hlavu zkoumavě na stranu a truhlu si pořád přemýšlel. Proč se choval tak zvláštně, ten podivín? Přesunul se blíže k truhle a zahleděl se na rytý znak na její klopě. "C...G? D?" odhadoval zamyšleně, ale pak zavrtěl hlavou. Číst rozhodně neuměl. Zvedl tlapku a položil ji na dřevěnou věc. Lehce po vyrytých odznacích přejel tlapou, ale ani tak ho po doteku nenapadlo vůbec nic. Pozvedl "obočí" a ohlédl se na pana domácího. Ježiš, ten je pomatenej, pomyslel si trochu pobaveně mladší vlk a pozoroval, co tam ten blázen stará vyvádí. Neodplouváme, že ne?! Loď se naštěstí ani nehnula. Úleva.

F1:2. Zkus najít něco, co opravit nepotřebuje, ale svým „vylepšením“ to rozbiješ. (Každou větu začni slovesem)

Opravil za pomoci Mrakovouse díru v lodi a své dílo si prohlédl. Podíval se potom na kapitána, zda je s výsledkem spokojen. Zdálo se, že ano a spokojeně pokyvoval hlavou. Tvářil se spokojeně a o něco klidněji, než před chvílí, nejspíš protože konečně mohl zase někam odplout. Nezdálo se ovšem, že je hotovo, aspoň ne Aithérovi. Rozhodl se ještě loď pořádně prohlédnout, aby zamezil tomu, že se kapitánovi něco stane. Vydal se tedy na bližší prozkoumání lodi, aby mohl zkontrolovat, co kde chybí. Kontroloval důkladně, občas se dotkl nějakého z prken a kontroloval, jak moc dobře drží. Byl by nerad, kdyby se tomu zvláštnímu cizinci něco stalo, protože cokoliv zanedbal. Neodpustil by si to, to moc dobře věděl. Prohlížel si tedy vše s velkou důkladností úplně na každý detail. Uznal, že kocábka není vůbec v dobrém stavu, naopak... Nepřišlo mu, že by bylo bezpečné se na loď zase nalodit a někam s ní vyplout.
Dorazil k místům, kde byla prkna již na první dobrý pohled opravdu křehká. Podepsal se na nich čas, mořské vlny a slunce. Chátrala zde nejspíš už nějakou dobu a nezdálo se, že to Mrakovous řešil. Zapřel se tedy do nich bílý vlček s takovou vervou, že by mu to mohl podivín závidět. Tlačil a až na poslední chvíli zjistil, že poškožení prken bylo nejspíš jen povrchové. Bylo ale pozdě. Ozvalo se zakřupání a v lodi náhle vznikla další díra. Zalapal po dechu a udiveně se na vzniklou díru díval. Nebyla potřeba to udělat, ale už se stalo. Podíval se provinile po kapitánovi, ale naštěstí ho neviděl. Oddechl si a v rychlosti se pokusil i tuhle díru opravit. Vložil prkna zpátky a dělal, jako by se nic nestalo. Nedrželo to ovšem asi tak, jak by mělo, bylo to opravené spíše jen na oko. Dorazil zpátky k vlastníkovi lodi a zeptal se, zda ještě potřeba něco udělat.

F1:1. Pomoz opravit Mrakovousovu loď. (Každý dialog zakonči jednoslovnou větou)
//ostružina

Aithér na ni pootočil hlavu a pousmál se. „Nemáš zač. Vážně,“ ujistil ji poklidně a krátce se zazubil. Pak ho ale docela zaskočila otázkou, kolik že mu vlastně je. Upřímně, nepočítal to, ne zcela. Takže se musel na chvíli zamyslet, aby to dokázal. „Nooo… Myslím, že osm let nebo devět? Nevím…“ povzdechl si a nervózně se zasmál. Vlčici očividně došlo, že jdou blbě, na což reagovala povzdechnutím. Bílý k ní jen loupl pobaveným pohledem. No co? Aspoň něco zažijí. Ale netušil, že je čeká až takové dobrodružství, které pro ně bylo uchystáno.
Ani si nevšiml, že se od Proxi vzdálil a najednou byl na druhém konci pláže, když zahlédl nějakého podivína. A ten ho hned nadšeně zdravil. „Heheh, taktéž vám zdravím. Námořníku?“ zopakoval po něm zaraženě ono oslovení. Sice nevěděl, co to znamená, ale asi to nebylo myšleno jako urážka. Dědek ve finále vypadal docela sympaticky. Akorát se zdálo, že má nějaké trable. Ptal se, kam všichni zmizeli. Aithér povytáhl „obočí“ a chvíli přemýšlel. „Já nevím. Všude,“ podotkl jednoduše. Však neexistovala jenom pláž, no ne? Mohli být všude.
Cizinec se představil jako Kapitán Mrakovous, aka Mrakovous. No zajímavé jméno pro ještě zajímavějšího týpka. „Já jsem Aithér. Jen,“ představil se s důrazem na slovo jen, protože on žádným kapitánem nebyl. Lehce zamával ocasem a se zvědavostí v očích se k cizinci přiblížil, zatímco poslouchal jeho vyprávění. Bílý byl odjakživa srdečným vlkem, co by každému v nesnázích pomohl, takže zatímco Mrakovous povídal, on už si prohlížel tu jeho kocábku. „Ono to nevypadá ani tak jako perla. Vůbec,“ namítl trochu pobaveně, ale to už kráčel vodou, aby si prohlédl z blízka díru v lodi. „No, bude to potřeba nějak zadělat. Tady,“ ukázal tlapkou a ohlédl se po nějakém vhodném materiálu. Bylo zde pár trosek ve vodě, přímo z téhle Perly. Rozhodl se je tedy využít. Chytl do zubů jedno z prken a připlaval k lodi. „Budeš mi muset také trochu pomoci. Podrž tohle. Tu,“ nasměroval prkno a za chvíli bylo hotovo.