Gallirea - Příspěvky uživatele

Aithér se zazubil, když mu máma osvětila, co zde zrovna probírali. „Jo takto, jasně, já jsem ukázkový případ, ehm,“ zasmál se a trochu znejistěl, když si všiml, jak na něj malá sestřička pokukuje. Představila se jako Einor. Zdála se být trochu nejistá, ale tomu Aithér rozuměl. On byl také stydlín, i když tak momentálně asi nevypadal. Proč taky, před vlastní rodinou? Vlček se představil jako Arsen a ten třetí zatím mlčel. Malá vlčka se zdála, že je Aithérem, nebo spíše jeho odznaky, opravdu zaujatá. Pouze na ni povzbudivě mrkl, zatímco poslouchal máminu starostlivou tirádu. Otočil se na ni a zhluboka se nadechl, takže všem okolo muselo být jasné, že přijde nějaký proslov. A Aithér neměl jen ledajaké proslovy!
„Představ si, mami, trochu jsme se s Proximou ztratili, ehmemem,“ odkašlal si, aby mohl pokračovat dále: „a později i od sebe, byli jsme na pláži a najednou na mě křičel nějaký prastarý vlk. Měl loď! A rozbitou! Pomohl jsem mu ji opravit a on mě pozval, ať si ji jdu prohlédnout… A najednou, ehm… Se ta loď rozplula a byli jsme uprostřed ničeho! Mě ti bylo tak zle, ehmem,“ udělal u toho dramatický výraz a posadil se na sedinku. Po očku zkontroloval, jestli má i pozornost mladších sourozenců. Pak se jal pokračovat ve vypravování dále. „Bál jsem se, že už se za vámi nikdy nevrátím, protože takové moře se přeplavat nedá. Loď se zadrhla najednou o pevninu a my se ocitli s Mrakovousem na nějakém ostrově. A tam s k nám přidal jeho bratr. Měli tam nějakou záhadnou truhlu, asi s pokladem, ale ani jeden z nich ji nechtěl otevřít! Ehmemem.“
Na moment se odmlčel, aby dal i ostatním čas na nějaké reakce. „No a potom se z ničeho nic objevil vor. Nezdál se být úplně bezpečný, ale povedlo se mi s ním moře přeplout zpátky, sem. Každopádně celou dobu jsem byl mokrý a větrem ošlehaný, takže ano, mami, nejspíš jsem se teď v létě nachladl, ehmem,“ zazubil se a s jiskřičkami v očích sledoval rodinku. Byl rád, že mu osud přál a byl tu zase s nimi.

<- Rozkvetlé louky (přes Mahtae)

Vracel se známými cestičkami, které si pamatoval už z mládí a každým krokem cítil, jak se uvolňuje. Borůvkový les ho přivítal svou typickou vůní. Napadlo ho, že Borůvky teď jistě začínají být zralé a že by si hned mohl jednu dát. Ale nakonec než aby je hledal, i když by nemusel hledat dlouho, si to zamířil rovnou tam, odkud cítil Aranel. Vyrazil tedy přímo tam, protože se opravdu těšil, až své sourozence zase uvidí a konečně zjistí, jak moc vyrostli. Jak už je viděl z dálky, nemohl uvěřit svým vlastním očím. Koutky se mu rozjely do stran a rozmával svou oháňku.
„Ahoj rodino, ehmm!“ vítal je už z dálky, než k nim energeticky doklusal. Ani netušil, kde se v něm najednou tolik energie vzalo. Ještě před chvílí byl naprosto zmožený z toho, co všechno zažil. Nejspíš to bylo tím, že byl doma a zase v pořádku s rodinkou. „Mami, ehmemem“ přivítal se s ní lehkým otřením, zatímco trochu zakašlal a věnoval jí pohled, který kontroloval, jestli je v pořádku, jestli není moc zmordovaná od těch malých ďáblíků a zda se o ni Awarak pořádně stará, když teď veškerý svůj čas věnovala jim. Pak padl zrak i na ty prcky, kteří tu byli a vypadali, jako kdyby seděli na besídce. Zkoumavě naklonil hlavu na stranu. Copak jim máma asi zrovna vyprávěla?
„Páni, vy jste vyrostli, ehm,“ prohlásil a trochu se zamračil. Proč ho sakra pořád držel ten kašel, zatímco mluvil? Bylo to docela nepříjemné. „Doufám, že vás máma připravila na staršího bráchu – já jsem Aithér, ehm. A teď bych chtěl znát vaše jména, ehmemm,“ vyzval je opět s odkašláním a zavlnil ocasem, plný očekávání, jak se jeho nejmladší sourozenci jmenují.

<- Úzká rokle

Most přešel naštěstí v pořádku a věděl, že teď už je od domova kousek. Na Proximu po cestě nenatrefil, což mu stahovalo žaludek nervozitou. Hned po tom, co si doma odpočine a něčeho se nají, zkusí za ní vyrazit. Ale první chtěl chvilku strávit s mámou a jeho mladšími sourozenci. Ani netušil, jak dlouho byl pryč a jak rychle mohli vyrůst. Vlčata rostla rychle, ne? Byl hrozně zvědavý, jaké se jim začaly rýsovat povahy. A těšil se, až s nimi stráví nějaký ten čas. Doufal, že se v Borůvce zatím nic neudálo a vše bylo v pořádku, přeci jen, minule se mu ten Belial moc nezamlouval. Snad nedělal žádné rozruchy.

-> Borůvka (přes Mahtae)

<- Čáryles

Blížil se k nějakým srázům. Byla to rokle? Stoprocentně. Aithér podrážděně syknul. Měl obavy, že tudy nebude moci přejít a to by znamenalo, že by si to musel celé nějak obejít. A kdo ví, na jak dlouho by se cesta protáhla. To se mu, upřímně, moc nechtělo. Vážně se už viděl doma, v Borůvkové smečce. Jenže štěstí mu přálo, přes rokli tady byl nějaký starobylý most. Oddechl si. Sice se mu představa, že po tom půjde, moc nelíbila, ale pořád se mu zamlouvala mnohem více, než si to obcházet, takže volba byla jasná... Jo, půjde tudy. Bez delšího otálení tedy udělal první krok přes most a pak ho raději co nejrychleji proběhnul.

-> Rozkvetlé louky

<- Lachtaní pláž

Mazal. Raději se ani neohlížel. Asi by se vyvrátil, kdyby se za ním náhle objevila na obzoru loď a tam vysmátý Mrakovous a jeho bratr. Doufal, že už je v životě neuvidí, tohle bohatě stačilo. Ještě stále nemohl uvěřit tomu, že se vrátil živ a zdráv a mohl jít konečně domů. A že měl na spěch. Sice z toho všeho byl hrozně vyčerpaný a hladový, ale na tom teď nesešlo. Prostě stačilo jít, doufal, že ho po tom všem nezradí orientační smysl a ještě se neztratí. Sice se na pláži ohlížel, zda někde nezahlédne Proximu, ale... Jako by se někam vytratila. Dělalo mu to vrásky. Musel se brzy zastavit v Mechovém lese a ujistit se, že se nějakým způsobem zvládla vrátit zpátky domů.

-> Úzká rokle

F3:6: Vrať se zpět na břeh. (Musíš použít větu „Vor tu nebývá dlouho.“ a zakončit větou „Truhla zůstala zavřená. A možná je to tak správně.“)

Vnímal jemné pohupování voru na vlnkách. Byl hrozně rád, že ho na moři nezastihla nějaká bouře. To by nepřežil. Dokonce ho nesežrala zatím ani žádná mořská příšera, ale ještě stále nebyl na břehu, takže zatím nejásal. Ovšem představa pevniny, na kterou se vrací, mu dodávala útěchu a pocit jistoty. Za chvíli to bude mít za sebou. Za chvíli se bude moci vrátit zpátky do Borůvky. Ještě by byl rád, kdyby našel Proximu, od které se ztratil. Doufal, že nenašla nějakého svého Mrakovouse, který ji unesl na nějaký ostrov. Pevnina se blížila. Aithér by už nejraději seskočil a byl co nejrychleji na ní, ale viděl, že hloubka tu je zatím ještě dost velká. Nebude riskovat. Když už to zvládl tak dlouho, tohle bude už v pohodě.
A přeci jen se dočkal. Dno voru se začalo zadrhávat o mělčinu a nakonec zastavil. Vlk chvíli zamyšleně stál. Ale věděl, že tu nemůže zůstat. „Vor tu nebývá dlouho, ehmeme“ pošeptal si sám pro sebe, než se rozkašlal a bez váhání mohl konečně seskočit. Sice zde byla ještě voda po kolena, ale vlastně si to s nadšeným smíchem užil. Byla to tak neskutečná úleva! Tolik štěstí! Cítil se volný jako pták. Před pár hodinami si myslel, že zemře, že se utopí v moři. Pak si myslel, že zůstane uvězněn někde na ostrově s bláznivými dědky a divnou truhlou. Nechápal sice pořád, co s ní měli za opletačky, ale teď už to bylo jedno. Truhla zůstala zavřená. A možná to tak bylo správně. Tak či tak, mohl konečně jít. Byl volný. Zdravý a živý.

-> Čáryles

F3:5: Odpluj na voru a zrekapituluj si pro sebe, co se vlastně stalo. (Nesmíš použít slova: ostrov, moře, truhla)

Nakonec to fakt udělal, stoupl si na ten vor a ten začala společně s ním unášet voda. Vzduch byl slaný a chladný. Přemýšlel nad tím vším, co se stalo. Nad tím, jak na něj Mrakovous poprvé zavolal, aby mu pomohl opravit loď. I na to, jak pak zkoumal její palubu, zatímco se nečekaně rozpluli do té nekonečné vodní plochy. Ještě teď se mu z té vzpomínky stahoval žaludek. A teď? Zase stál na čemsi, co bylo zase vratké a životu nebezpečné a drželo to jeho osud nyní ve spárech. Nebylo cesty zpět.
Těšil se na tu úlevu, až zastaví na břehu, na který se právě koukal, na kterém to začalo. Vzpomněl si, jak moc si ulevil, když loď Mrakovouse zastavila o mělčinu u toho zvláštního místa. Vlastně mu přišla teď docela škoda, že ten kus země obklopenou ze všech stran divokou vodou, ani moc neprozkoumal. Taková příležitost se mu už možná nedostane. Škoda. Myslí se vrátil k záhadnému tajmeství, co ukrýval kus dřevěného nábytku a ke dvěma bratrům, co kolem něj chodili pomalu po špičkách. Nejspíš mu bude vrtat do konce života, co v tom bylo. A co se stalo mezi bratry, že kolem nich viselo takové napětí. Zpětně si v tom všem připadal jen jako divák. Vždyť v tom nesehrál vůbec žádnou roli.
Myslel na to, co by udělal jinak, kdyby se mohl vrátit. A přesto věděl, že na tohle byl v celé té situaci hrozně malý pán. Bylo jen na těch dvou, co teď provedou. Jestli poklad někde zakopou, nebo ho nakonec přece jen odemknout, nebo ji jen vrátí na palubu lodě, která možná nejspíš popluje jednoho dne na posledy, než skončí v těchto temných hlubinách. "Tohle byl mazec, ehm."

F3:4: Připrav se k odchodu. (Použij pouze jednu přímou řeč)

Aithér sledoval vor, který se houpal na vodě. Srdce mu bilo rychle, žaludek se mu obracel už jen při představě, že se s touhle věcí bude muset přesunout z bodu A do bodu B. Věděl, že to nebude jednoduché a také, že je to dost riskantní. Ale chtěl zpátky za svou rodinou. Chtěl vidět, jak jeho sourozenci povyrostli. Chtěl se znovu přitulit do hřejivé náruči Wizku a konečně si ji vychutnat jen sám pro sebe. Tak na co ještě čekal? Možná, že opustit svět plný dobrodružství, které mu momentálně nabídl pan Mrakovous, nebylo zase tak jednoduché. Ať z toho byl chvilkami sebevíc vyděšený, nebo otrávený, dalo mu to do života zase spoustu.
„No tak dobře, ehm. Mějte se tady, ehmehmehme,“ rozkašlal se, až se nad tím sám pozastavil. Nějak zvláštně ho pálelo v krku, cítil to už nějakou chvíli. Asi bude opravdu fajn, když se přesune domů a trochu si poleží v teple a nebere síly po tomhle všem. Chvíli sledoval reakce bratrů, kteří se s ním začali loučit. Aithér věděl, že je rozhodnutí jen na něm, kdy se rozhodne udělat první krok k odchodu. Pak tedy jen kývnul naposledy hlavou, věnoval jim poslední pohled, zhluboka se nadechl a podíval se znovu k voru. Ztěžka polknul. Jo, asi by nakonec mnohem radši plul na té kocábce. Tam měl aspoň pocit, že kolem něj něco je. Když popluje na tomhle... Tak kolem něj bude jen čiré moře. A něco ho slopne jako malinu.

F3:3: Přijmi, že Mrakovous zůstává. (Napiš post pouze z jednoduchých vět – žádné souvětí)

Aithér to věděl. Mrakovous zůstane. Nemusel to ani říkat. A Aithér to ani nepotřeboval slyšet. Bylo to jasné. Sledoval jeho tvář. Přemýšlel, co cítí. Nic nenaznačovalo pochyby. Byl rozhodnutý. Jejich oči se setkali. Pak se Aithér krátce podíval i na vlka s maskou. Ticho roztrhlo šplouchnutí vody. Objevil se vor. Kýval se na vodě na okraji zálivu. Bílý vlček pocítil zvláštní klid. Bratr stále stál u stromu. Mrakovous seděl. Ani už nic dále neříkal. Ozval se zase ten papoušek. Aithér k němu na moment vzhlédl. Nejspíš se tiše loučil. Ne s papouškem. Ale tady se starci. Co zkusit ještě Mrakovouse přemluvit?
„Opravdu nemáte důvod se vrátit, ehm ehm?“ zeptal se opatrně. Jako odpověď přišlo jemné zavrtění hlavou. Neměl. Nechtěl. Tázající na to reagoval krátkým povzdechem. Co tady dědek bláznivá chce ještě dělat? Chce tu natáhnout bačkory? A co je bratr? Ten tady má zůstat s ním? Nebo odpluje s tou polorozpadlou kocábkou? A Mrakovous tu zůstane i bez možnosti návratu? Možná bylo fakt lepší odplout na tom voru. Tady to bylo prašť a uhoď. Rozbitá kocábka? Nebo nestabilní vor? Tak či tak měl strach. Domů už se nemusel vrátit živ. Jenže proč tu Mrakovous chce zůstat? Proč prostě nepluje pryč? Taky domů? Vzduch byl hustý a těžký. Každý moment trval snad hodiny. Aithér čekal. Věděl, že nic nezmění. Asi nebyla potřeba nic měnit. Toho starého blázna nepřesvědčí.

F3:2: Vnímej napětí mezi Mrakovousem a jeho bratrem. (Použij větu „Truhla zůstala zavřená.“)

Stále z nich nemohl spustit pohled, ani myšlenku. Snažil se zachytit každý náznak, který by mi mohl napovědět, co se mezi nimi skutečně děje. Truhla zůstala zavřená. To napětí neviselo jen v jejich tichu, ale i v každém zadrženém dechu, v každém zadrženém dechu a váhavým pohybu. Mrakovousovo náhlé mlčení bylo nepříjemné a mlčení jeho bratra, který toho vlastně po celou dobu, co tu s nimi byl, moc nenapovídal vůbec, ještě více. Sledoval Aithéra, ale nedalo se z něj kvůli masce vyčíst vůbec nic. To bylo ještě víc nepříjemné, když ani dle jeho výrazu nemohl odhadnout, co by se ve vlkovi mohlo odehrávat, zda to byl strach, vztek, zmatek, nebo cokoliv jiného. Vzduch mezi bratry pulzoval napětím, až z toho bílý vlček ucítil motýlky v břiše. Ta atmosféra se na něj přenášela téměř sama.
Každá minuta byla delší, než ta předchozí. Ani jeden z vlků nechtěl očividně prolomit bariéru, kterou mezi sebe postavili. Aithér se stále snažil vnímat jakékoliv drobné rozdíly v jejich grimasách, nebo pohybech. U Mrakovouse to bylo těžké, u jeho bratra ještě složitější. Mohl se snažit číst jen z jeho očí a gest. Co vlastně ukrýval pod tou maskou a proč ji nosil? Skrýval něco? Každý náznak očí, každý zadržený dech… Přemýšlel, jak dlouho trvá, než takové napětí bude prolomeno a cítil, že by možná jakýkoliv krok mohl něco změnit. Bylo to fascinující a zároveň znepokojující, sledovat dvě bytosti, které očividně znají všechny své slabiny a přesto se tváří, jako by se nic nedělo. Aithér si uvěodmoval, že je svědkem něčeho, co se dělo velmi často. Vztahu, který je složitý, křehký a přesto tak hluboký… Napětí, které viselo mezi nimi, bylo téměř hmatatelné a přitom neuchopitelné.

F3:1: Přestaň zkoumat truhlu a sleduj reakce ostatních. (Nesmíš použít žádný fyzický pohyb)

Aithér stál nehnutě, pohled upřený k truhle, která byla pokryta jemnými prasklinkami, ve kterých se choulil neuvěřitelně starý prach. Na kovových pantech se leskl matný nádech rzi a zdálo se, že zámek, který držel neznámou věc uvnitř, byl nezlomný. Zadíval se na tváře dvou bratrů a čekal, možná trochu netrpělivě, co se bude dít. Rozhodne se nakonec jeden z nich to tajemství prozradit? Napětí bylo hmatatelné. Pozoroval jejich výrazy a způsoby, jak se tvářili, když mluvili. Konečně i bratr Mrakovouse s něčím souhlasil. Jenže proč se to bílému vlčkovi pořád nepozdávalo? Proč tady teda celou dobu stojí a přemýšlí nad něčím, co očividně stejně nezjistí. Ucítil v sobě pocit otrávení, proto si zlehka oddechnul.
Mrakovousův pohled byl klidný, ale přesto v něm něco nehrálo. Jako kdyby toho nevyslovil až moc. Jeho bratr zase mlčel, nevydal ani zvuk, jen sledoval střídavě Aithéra s truhlou. Možná jako kdyby jej podezíral, že je zradí. Vzduch mezi nimi byl naplněný očekáváním, které ani jeden z nich nepřiznal nahlas. Aithér začínal mít pocit, že mu uniká něco většího a ten pocit byl čím dál silnější. Jeho mysl se snažila domyslet možné scénáře, co by mohlo být uvnitř. Možná by to změnilo všechno a přesto věděl, že se to nikdy nedozví. Bratři, jejich výrazy i mlčení, tomu byli živým důkazem. Sledoval jejich pohledy a způsoby, jak se tvářili, když mluvili mezi sebou, nebo se jen mlčky dívali kolem. Bylo tu něco, co naznačovalo, že mezi sebou nesdílejí vše a přesto měli něco společného… snad jen krom rodičů, heh. Možná to byla důvěra, strach, nebo něco, co vlček mezi nimi nemohl pochopit.

F2:6: Pokus se pochopit o co tady vlastně jde. (Použij:„něco tu nesedělo“, „jakoby“ a „možná“ alespoň třikrát)

Aithér se zadíval na oba bratry a měl pocit, že tu něco nesedělo. Mrakovous stál trochu stranou, jakoby se nechtěl účastnit rozhovoru, ale přitom nespouštěl zraky z truhly. Vlk s maskou zase působil, jako by čekal, až se někdo jiný odváží udělat první krok. A Aithér? Ten už z toho byl vážně na větvi. Možná to byla jen jeho představivost, ale dělalo se mu z toho už těžko na hrudi. Něco tu nesedělo ani v tom, jak se ti dva vůči sobě chovali, jakoby se znali příliš dobře, ale přesto stáli na opačných stranách nějaké neviditelné hranice. Možná spolu neměli zrovna nejlepší vztah… Kdo ví, co se mezi nimi odehrávalo. A Aithér se mezi ně omylem připletl, očividně.
Když se Mrakovous přesunul blíže k truhle, bílý vlček ucítil závan, který nemohl být jen větrem. Něco tu nesedělo i v tom, jak oba mlčeli právě ve chvílích, kdy se třeba na něco ptal. Nebo když by někdo další čekal, že konečně promluví. Jakoby každé slovo mělo vyzradit něco, co snad Aithér jakožto cizinec nesměl vědět, nebo… Možná to bylo ještě složitější, než si myslel. Proč vlastně? Přestával tomu kolem sebe čím dál více rozumět. Byl z toho otrávený a rozmrzelý, zároveň stále plný zvědavosti, jestli se něco začne dít. Jestli se truhle opravdu bude otevírat, nebo si dělá zbytečné naděje.
„Řekněte mi aspoň, jestli je to nebezpečné,“ pronesl tiše, ale odpovědí mu bylo opět jen mlčení a tiché škrábnutí drápku o víko bedny. Jakoby to byl zvuk, který má připomenout, že se nemá tak vyptávat, protože to sami neví. Nebo že tam není ten kus dřeva či kovu, co si myslel původně?

F2:5: Napiš, co si myslíš, že je v truhle – a proč. (Napiš příspěvek, kde každá věta začíná jiným písmenem.)

Aithér sklopil uši a zadíval se na truhlu. Bavilo ho přemýšlet, co by mohlo být uvnitř, třeba že je tam jen kus dřeva nebo kovu bez významu, ale nevěřil tomu. Cítil, jak mu srst na šíji lehce vstává vzrušením a zvědavosti, jako kdyby z toho kusu dřeva proudilo cosi, co by tam být nemělo. Dlouho přemýšlel, co by mohlo mít takovou váhu, že to ti dva staříci nechtějí ani vyslovit. Energie, kterou vnímal z té truhly, nebyla moc obvyklá, nevěděl, jestli si to jen nalhává, protože pracovala jeho fantasie, nebo tomu opravdu tak bylo. Fakt, že oba vlci mlčeli, ho jen utvrzoval v tom, že to nebude nic prostého. Gesto, kterým Mrakovous truhlu přisunul blíže, mu připadalo skoro jako varování. Hledal v paměti historky o zakletých věcech a předmětech, které svazují duši nebo paměť svého nositele. Chování Mrakovouse bylo opravdu zvláštní, skoro Aithérovi připadalo, dle toho, co říkal, že ani on sám neví, co v ní je. I jeho bratr se tak choval.
„Kdybych ji otevřel, možná bych ji ani nikdy nezavřel,“ zamumlal si pro sebe a přejel pohledem po bratrovi Mrakovouse. Jakmile si všiml, že vlk s maskou lehce přikývl, připadalo mu, že tahle myšlenka možná nemá daleko od pravdy. Rozhodně by tam nebyl jen obyčejný poklad, jinak by ji už dávno někdo vylomil a vyprázdnil, nebo ne? „Vlci neukrývají věci tak pečlivě jen tak pro radost,“ pronesl ještě zamyšleně k oběma. Možná je uvnitř srdce, ale nějaké, co patří tvorovi uvězněnému v mořích. Neměl odvahu tu myšlenku vyslovit nahlas, aby nebyl za blázna. Přece by už byla dávno otevřená a tihle dva by kolem ní nedělali takové tajnosti, muselo to tak být. Určitě by kolem toho nechodili jako kolem horké kaše, kdyby to bylo v pohodě. Zapomněli? To těžko.

F2:4: Zkus zjistit, co v truhle je. (V postu nesmíš použít žádné otazníky, ale přesto musí být plný nejistoty)

Mrakovous se na Aithéra ani nepodíval. Za to bílý vlček toho dědka přímo propaloval pohledem. On byl hodně trpělivý starý mládenec, ale čeho bylo moc, toho bylo příliš. Byl tu na nějakém ostrově, očividně bez možnosti návratu a pokud Mrakovous tak hrozně zapomínal, nejspíš ani nebude schopen se s ním vrátit zpátky. Aithér nechtěl ani pomyslet na to, co by se dělo, kdyby zase zmizel na několik měsíců. Nebo možná už dokonce na celý život. Chtěl být v Borůvkové smečce se svou rodinou. Chtěl stále bojovat o srdce Wizku, které mu bylo konečně nakloněno.
„Vážně by mě zajímalo, co v té truhle je. Možná by to mohlo něco změnit,“ podotknul tedy opatrně směrem k majiteli kocábky. Ten se nadechnul. „Byla se mnou na moři více let, než si dokážeš představit,“ promluvil nakonec a hlas mu zněl nějak zastřeně. Aithér otočil hlavu zkoumavě na pana bratra. Nedovedl si představit, kam tahle situace povede. „Někdy mám pocit, že je těžší než loď samotná,“ zasmál se, ale trošku jako by v křeči. V Aithérovi hrálo tisíce otázek, ale ani jednu nemohl vyslovit nahlas. Ono by to totiž možná nemělo ani cenu, protože tadyhle milost pán si sice vzpomněl, že je na lodi mraky let, ale na zbytek si už očividně nevzpomínal. Třeba co v ní je, tato otázka byla nejhlavnější. Aithérova zvědavost opravdu převládala.
Ať se v ní skrývalo cokoliv, i samotný Mrakovous si nejspíš uvědomoval, že nebude nejlepší nápad ji otevírat. A to Aithéra docela znervózňovalo. Podíval se znovu na bratra, ale ten pouze kýval hlavou. Jako kdyby mu tiše říkal, aby se neptal. Ať se tu teď dělo cokoliv, nechápal to. Mohli se tedy prostě jen zvednout, nalodit se a odplout. Na tom nemohlo být nic těžkého.
„Některé věci zůstávají zavřené pro to, aby uvnitř zůstalo to, co tam patří,“ pronesl pomalu Mrakovous. Vzduch mezi nimi houstl, zatímco truhla stále netknutě ležela mezi nimi.

F2:3: Zkus zjistit, co ještě Mrakovous zapomněl. (Napiš post, kde se v žádné větě neobjeví přídavné jméno)

Aithér kráčel po stezce, kam vítr zafoukal listí z lesa. Když zahlédl Mrakovouse, zpomalil a pak se zastavil kousek od něj. Chvíli mlčel, než nakonec promluvil: „Víš, co mě zajímá? Někdy nevím, jestli si pamatuju všechno. Nebo jestli si domýšlím. Máš to taky tak?“ Posadil se naproti němu a koukal na něj s očekáváním v očích. „Vzpomínky se někdy skrývají,“ odpověděl Mrakovous tiše. Pak dlouho mlčel, než se znovu nadechl k mluvě. „Mě se jich už stihlo schovat mnoho,“ povzdechl si, zatímco hleděl pod sebe na písek.
Aithér se nadechnul. „Co třeba ta truhla? Nepamatoval sis, jak se dostala na loď. Co v ní je? Schováváš v ní něco?“ naklonil hlavu do strany a sledoval, jak Mrakovous pouze dýchá, ale nehýbe se. Bylo mu z toho divně. Natáhl tlapu před sebe a dotkl se písku. Ale stále neříkal nic. „Pamatuješ si, kým jsi byl? Kdo tě měl rád? Komu jsi něco slíbil? Nebo kam jsi měl právě teď zamířeno, než jsme se potkali?“ Ptal se dál klidně.
Námořník si povzdechl. Do teď seděl potichu, možná protože nevěděl, co říct. Jak odpověď na otázky Aithéra. Nejspíš si opravdu na nic z toho nemohl vzpomenout. Vypadalo to, že zvědavost nebude jen tak zažehnána a ukojena. „A co bys dělal, kdybych si to najednou všechno vybavil? Změnilo by to něco?“ Pozvedl „obočí“ stařec. Povzdechl si a rozhodl se, že se vydá jinam. Možná ho otázky společníka unavovaly, nebo nebavily. Zastavil se ale uprostřed kroku. Někdo se zde objevil.