Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Aithér cítil, jak se mu sevřelo srdce, když odhalovala své slabosti. Nebylo pro něj snadné ji vidět takhle, zranitelnou a plnou pochybností, ale zároveň ho to naplňovalo něhou a dodávalo touhu být pro ni opěrným bodem. To, že před ním neskrývala své emoce pro něj znamenalo spoustu. Naklonil hlavu a když z jejích úst vyšlo to tiché „slibuju“, nedokázal si pomoct a koutky tlamy se mu roztáhly v dojatém úsměvu. „Jestli jsem opravdu zdrojem tvého štěstí, pak ty jsi tím mým, ehm,“ řekl tiše. Měl potřebu se k ní stále tulit a lísat. Chtěl si toho s ní vynahradit tak moc…
Poslouchal, jak přemítá o osudu a vnímal každé její slovo pozorně. Zjihly mu u toho oči a pozoroval ji i přes to, že její pohled uhýbal k zemi. Jeho výraz vypadal, jako kdyby pro něj momentálně byla středobodem vesmíru. A taky že byla. „Možná máš pravdu. Možná jsme se měli minout tolikrát, abychom konečně nakonec byli spolu. A abychom si uměli vážit toho, že jsme spolu, ehhmem,“ usmál se provinile, nejen za kašel, ale i za to, že si připadal směšně filozofický. Nebyla to pro něj ale jen slova. „A já si opravdu vážím každého okamžiku, co s tebou mám, ehm,“ dodal vděčným šeptem.
Její přísaha ho zasáhla přesně tam, kde měla. Na moment ztuhl, ale pak se dojatě usmál. „Děkuju, znamená to pro mě víc, než si myslíš, ehm,“ pověděl a se zatajeným dechem udělal něco, co chtěl udělat už hrozně dlouho. Plný vděčností olízl její líčko a pak se omluvně podíval do jejích očích, ve kterých se ztrácel jako ve dvou hlubokých studánkách.
Pak ale přišla ta otázka. Byla jako rána a požehnání zároveň. Ztichl, zatímco se jí jen stále díval do očí, ve kterých hledal odvahu, kterou teď sotva sám měl. „My dva, ehm…“ zopakoval po ní skoro až šeptem. „Jsme… Máme se rádi, ne? Ehm,“ vyklopil ze sebe neohrabaně a stydlivě se uculil. Cítil, jak mu tluče srdce a má najednou sucho v krku. „Takže jsme… Mohli bychom být… Partneři? Ehmem,“ soukal to ze sebe jako z chlupaté deky, ale poslední slovo vystřelil až překvapivě rychle a zachvěl se mu u toho hlas. Koukal na ni teď s nadějí a strachem zároveň. Neměl strach z toho závazku. Spíše z toho, jestli s tím bude souhlasit. Nedovedl si představit, jak by se mu obrátil vzhůru nohama, kdyby najednou odmítla. Ale i při souhlasu to najednou bude úplně jiné. Hezčí.

Prvně se zarazil, když její nakažlivý smích nabral úplně jiný tón. Znejistěl, uši mu polekaně cukly dozadu a díval se na ni, jako by měl strach, že to celé pokazil. „Já… já jsem nechtěl, ehm,“ hlesl rychle, ale pak ho zarazila její omluva. Jenom v rychlosti zamrkal, očividně šokovaný, co že se to právě teď stalo, ale pak svěsil uši do stran a i jemu oči zvlhly skoro až legračním způsobem. Koutky se mu zase rozjely do úsměvu a zavrtěl hlavou. On sice slzičku neuronil, ale měl občas také sklony k tomu, aby byl trochu přecitlivělý, takže ano, měl co dělat, zvlášť po těch slovech, co následovala. „Trdlo, ehm,“ vydechl na uvolnění situace a polechtal ji čumákem v kožichu. „Máš samozřejmě plné právo ronit slzy, i u toho jsi kouzelná, ale musíš mi slíbit, že to bude jen štěstím… Či smíchem! Nebo ti to mám slíbit já? Ehm,“ zeptal se zkoumavě. Záviselo její štěstí na něm? Doufal tedy, že pro to bude schopen udělat cokoliv.
Po tom, co si povykládali o tom, jak tu jeden pro druhého nebyl, si smířlivě povzdechl. Měli to za sebou a teď spolu byli. „Kdo ví, proč nás osud držel tak dlouho od sebe, ale teď už mu to nedovolíme, ehmem,“ ujistil ji něžným tónem a znovu se nadechl její vůně. Zaskočila jej ovšem dalšími slovy. Zamrkal a podíval se jí do očí. „Nikdy v životě se tě dobrovolně nevzdám, Wizku, to si prosím zapamatuj, ehm,“ přísahal až překvapivě pevným tónem a s výrazem, že by mu momentálně někdo uvěřil jakoukoliv hloupost, co by pronesl. Ale tohle hloupost nebyla, to byl fakt.
Cítil, jak se k němu také přitiskla. Na moment přestal dýchat a v očích se mu zableskla směs něhy a úlevy. Připadal si, jako by se v něm všechno úplně rozpustilo. Byla jen ona a on, nic okolo. Pomalu spustil čenich do její srsti na kohoutku. „Pokud má princezna riskuje, já pro ni budu riskovat ještě více, ehm“ vydechl sotva slyšitelně a krátce zavřel oči. V tu chvíli mu už nepřišlo potřeba cokoliv dalšího říkat. Jen tam zůstal s ní, vděčný za její blízkost a za to, že mu dovolila slyšet její obavy a přitom se mu nevzdálila.

Když se na ni díval, nemohl uvěřit tomu, že má tolik štěstí. Kdyby byl jen trochu přecitlivělý, nejspíš by se mu do očí vmáčkla i nějaká ta slza. Ale takhle sledoval, jak se její krásný úsměv rozjasnil. Byla tak roztomilá, když byla v rozpacích, které dokonce přiznala nahlas. Aithér se krátce zasmál a naklonil hlavu na stranu. „Nemusíš na to říkat přeci nic, jen si asi budeš muset zvyknout… Víš, že jsi takhle úúúplně sladká? Ehmm,“ vypadlo z něj a tentokrát by možná to odkašlání zvolil i dobrovolně. Prostě neodolal jí to říct nahlas. Musel dost vážně uvažovat nad tím, že ji do těchto situací chce uvádět častěji. Ale také musel první okoukat, zda jí ty rozpaky nebudou spíše nepříjemné. Bylo to zvláštní, znali se dlouho, své city k ní uchovával roky, ale… Netušil ještě úplně jak se kolem ní pohybovat. Pamatoval si ji jako tichou a plachou vlčici a pokaždé měl obavy, že mu proklouzne mezi tlapkami, ale to se naštěstí ještě nestalo a on za to byl hrozně rád.
Když zmínila, že neví, proč odsud odešla, trochu poklesl. „Protože…em,“ začal váhavě. Přemýšlel, jak to říct, jak to vzít spíše na sebe, protože jí chtěl odebrat trochu toho břímě, které v sobě očividně nesla. Nemohla to přece nosit sama, ne? Byli na to dva. A on by na sebe vzal za ni klidně veškerou tíhu světa, aby jí odlehčil. „Možná proto, že jsem se nebyl schopný vyjádřit dříve. A nebyl tu pro tebe, když jsi to nejvíc potřebovala, ehm,“ povzdechl a když se k němu naklonila, neváhal, aby se k ní přitulil a svou hlavu si položil mezi její uši. „Ale teď tu jsem, pro tebe a pokud mi dovolíš, budu tu i nadále, ehmem“ připadalo mu, že čím více se ten kašel snaží tlumit, tím více ho škrábe v krku, ale pro tento okamžik by byl schopný snést i to, že mu třeba hoří tlapky. Jen aby se od ní nemusel odtáhnout. Jen aby s ní zůstal.
Když se zeptala, jestli je rukojmí, musel se tiše zasmát a poklepal ocáskem o zem. „Rukojmí? Heheh, no jasně, ehm,“ pousmál se. „Ale jen pro to, že bych tě nikam nepustil. A vlastně… Princ by měl smůlu, protože já si princeznu nechám rozhodně u sebe, ehm“ přitiskl se k ní ještě o maličko víc, aby jí ukázal, že to myslí vážně a zároveň hravě. Bylo jen slyšet, jak se tiše pochechtává vítězným tónem, což bylo divadýlko k tomu, že ji jakože „uvěznil“ ve svých spárech.

Ihned se starala o to, jestli není nemocný, což jej zahřála u srdce. Se neskrývaným vděkem se na ni usmál. Byl fakt, že mu ani nechtělo moc mluvit, protože si s tím pokašláváním připadal hloupě, ale to si měl nejspíš rozmyslet dřív, než se nechal zmáčet mořem při úplně nesmyslném dobrodružství. „Vlastně se jinak necítím vůbec špatně. A teď naopak dokonce naprosto výborně, když tu jsi ty, ehmem,“ zamával ocáskem. Nešlo to krotit, nejraději by kolem ní skákal, dělal přemety, umačkal ji, ale… Měl pocit, že musí opatrně. Byla pro něj křehkou květinkou, kterou musel opatrovat.
Udala pak důvod své návštěvy a on měl pocit, že mu srdce poskočilo až do krku. Tato slova pro něj měla cenu celého světa. Přistihl se, že na ni chvíli jen zírá, jako by se snažil si tento moment zapamatovat. „Za mnou, ehm?“ zopakoval tiše, až skoro nevěřícně a oči se mu při tom rozzářily. Jemně se k ní sklonil, aby se čenichem otřel o její líčko a znovu nasál její vůni, která byla až návyková. „To jsem strašně rád, ehm,“ pošeptal, přičemž se snažil odkašlávání mírnit na minimum, aby tím nekazil atmosféru. „Bál jsem se, za jak dlouho se vlastně uvidíme a už mi to zase připadala jako celá věčnost, ehmem.“ V hlase se mu mísila radost s trochou té skryté bolesti z jejich odloučení.
Opět se nevolky odtáhl, aby jí viděl do očí a na tváři mu vykvetl jemný a trochu stydlivý úsměv. „A teď jsi tady! Jen tak. Kvůli mně, ehm,“ krátce zavrtěl hlavou, jako by nevěřil, že tohle štěstí opravdu potkalo jeho. Pak se mu v očích objevil známý šibalský lesk a pokusil se, jako vždy, atmosféru trochu odlehčit. „Víš, že už tě jen tak nepustím, že? Teď, když ses sem zatoulala dobrovolně, ehmemem,“ pousmál se mezi kašlem a šťouchl ji hravě čenichem do ramene.

Přesně jak si myslel, máma začala Arsena cepovat za jeho vyjadřování. Aithér seděl v tichosti jako pecka, protože když máma bublala, byl i on v jeho letech maličkej. Přesto mu v modrých očích zářilo šibalství snad na celý svět. Snažil se teda, aby to máma nepostřehla, ale čím více se do maličkého pouštěla, tím více se mu rozjížděly koutky. A když už byl skoro zoufalý z pocitu, že brzy vyprskne smíchy, ozvala se záchrana. Bylo to vytí. Zamrkal a na oko zvážněl. Odkašlal si a zamrkal. „Půjdu se tam podívat, tak na mně chvíli počkejte, ehmem,“ požádal je a pokýval hlavou, přičemž se bez váhání vydal pryč, přičemž se už mohl konečně trochu svobodněji pochechtávat. Fakt tam nechtěl Aranel podrývat autoritu. Ona byla vždy hrozně zlatá maminka, ale zde si očividně potřebovala zavčas udělat pořádky.
Mířil za vytím a uvědomil si, že je to velice známý pach. Ten, na který se tak strašně těšil, po kterém se mu stýskalo a který toužil nasát do čenichu plnými doušky. A za nedlouho ji zahlédl. Oči se mu rozzářily a ve skoku přidal na tempu. „Wizku, ehm!“ vyhrkl nadšeně s mírným odkašláním a jeho oháňka se rozhoupala ze strany na stranu. Zastavil se u ní a zarazil svůj čumák do její srsti za krkem v pevném objetí. „Ty jsi dorazila, ehm“ pošeptal vděčně do její srsti. Chvíli tak spočinul, než se od ní neochotně odtáhl a prohlédl si, jestli je v pořádku. Oháňka se mu stále jemně houpala ze strany na stranu. „Omluv moje pokašlávání, zažil jsem šílené věci u moře a škrábe mě od té doby v krku, ehmem.“

Po tom, co mámě a v podstatě i ostatním povyprávěl, se na chvíli stáhnul. Věděl, že teď to není o něm, ale o tom, že jeho mladší sourozenci potřebují předat spoustu věcí do života, o což se tady máma předtím možná snažila, než sem vtrhnul. Pokýval teda na poznámku Aranel hlavou. Jo, dobrodružná výprava to vskutku byla. Ale podnikat znovu by ji fakt nemusel. Arsena jeho vyprávění očividně nijak nezaujalo, ale malá Einor se trošku, navzdory její ostýchavosti, na něco doptala. Zaměřil na ni své přátelsky modré zraky a jemně se usmíval. Byla rozkošná. Odhadoval, že zdědila zbarvení po babičce Hotaru, kterou si sice sám nepamatoval, ale hádal z mámina vyprávění. „No, to jsem se právě nedozvěděl, ehm“ povzdechl si zklamaně. „Ti dva starci odmítli truhlu otevřít. Ale myslím si, že právě pro to tam toho pokladu musela být spouuusta, ehmehme,“ protáhl dramaticky, aby z toho aspoň něco měla.
Třetí vlče se představilo jako Quercus. Aithér na to reagoval zamáváním ocasu. Všímal si, kolik rozlišností mezi vlčaty bylo už v takto mladém věku. Arsen se vyjadřoval docela dost vyspěle, někdy používal trochu... Nehezké výrazy, takže byl vlastně zvědavý, jak na jeho mluvu bude reagovat máma. Einor byla zakřiklá, ale roztomilá vlčí slečna, co si jistě bude v budoucnu všechny omotávat kolem tlapky, aniž by sama chtěla a Quercus? Ten toho namluvil ještě méně, než jeho sestra, na druhou stranu vypadal, že opravdu bedlivě poslouchal vše, co se tu řeklo, takže z něj určitě bude nějaká velká a chytrá hlava, co bude všechno zkoumat.
Maminka pak začala povídat o hierarchii smečky, takže se nejstarší bratr odmlčel a poslouchal také. Sice to znal, ale nebylo špatné si to osvěžit. Občas spiklenecky koukl po sourozencích a kontroloval, na kolik ten dlouhý monolog poslouchali. Protože jak se znal, přestal by poslouchat po pár větách a nejspíš by okouněl na okolní dění. A potom, co to tak nějak probrali, se tu náhle objevila i okřídlená Keziah. Aithér překvapeně zamrkal, protože navzdory tomu, že žil dlouho, na okřídlené vlky zvyklý moc nebyl. Věděl o existenci Baghý a jejích křídel, ale viděl ji v podstatě jen v přítmí úkrytu a nikdy ne za letu… Letmo ho pozdravila, tak jí věnoval další ze svých vřelých úsměvů. „Kezi, ehm,“ opětoval jí oslovení s pokynutím hlavy a pak se po všech podíval. „Inu, myslím, že těch informací bylo poměrně dost. Co takhle si teď provětrat hlavu nějakou procházkou, chtěl byste někdo jít, ehmemem?“ zeptal se zkoumavě a mrkl po mamce. Chtěl jí aspoň na chvíli od některého z vlčat ulevit.

Aithér se zazubil, když mu máma osvětila, co zde zrovna probírali. „Jo takto, jasně, já jsem ukázkový případ, ehm,“ zasmál se a trochu znejistěl, když si všiml, jak na něj malá sestřička pokukuje. Představila se jako Einor. Zdála se být trochu nejistá, ale tomu Aithér rozuměl. On byl také stydlín, i když tak momentálně asi nevypadal. Proč taky, před vlastní rodinou? Vlček se představil jako Arsen a ten třetí zatím mlčel. Malá vlčka se zdála, že je Aithérem, nebo spíše jeho odznaky, opravdu zaujatá. Pouze na ni povzbudivě mrkl, zatímco poslouchal máminu starostlivou tirádu. Otočil se na ni a zhluboka se nadechl, takže všem okolo muselo být jasné, že přijde nějaký proslov. A Aithér neměl jen ledajaké proslovy!
„Představ si, mami, trochu jsme se s Proximou ztratili, ehmemem,“ odkašlal si, aby mohl pokračovat dále: „a později i od sebe, byli jsme na pláži a najednou na mě křičel nějaký prastarý vlk. Měl loď! A rozbitou! Pomohl jsem mu ji opravit a on mě pozval, ať si ji jdu prohlédnout… A najednou, ehm… Se ta loď rozplula a byli jsme uprostřed ničeho! Mě ti bylo tak zle, ehmem,“ udělal u toho dramatický výraz a posadil se na sedinku. Po očku zkontroloval, jestli má i pozornost mladších sourozenců. Pak se jal pokračovat ve vypravování dále. „Bál jsem se, že už se za vámi nikdy nevrátím, protože takové moře se přeplavat nedá. Loď se zadrhla najednou o pevninu a my se ocitli s Mrakovousem na nějakém ostrově. A tam s k nám přidal jeho bratr. Měli tam nějakou záhadnou truhlu, asi s pokladem, ale ani jeden z nich ji nechtěl otevřít! Ehmemem.“
Na moment se odmlčel, aby dal i ostatním čas na nějaké reakce. „No a potom se z ničeho nic objevil vor. Nezdál se být úplně bezpečný, ale povedlo se mi s ním moře přeplout zpátky, sem. Každopádně celou dobu jsem byl mokrý a větrem ošlehaný, takže ano, mami, nejspíš jsem se teď v létě nachladl, ehmem,“ zazubil se a s jiskřičkami v očích sledoval rodinku. Byl rád, že mu osud přál a byl tu zase s nimi.

<- Rozkvetlé louky (přes Mahtae)

Vracel se známými cestičkami, které si pamatoval už z mládí a každým krokem cítil, jak se uvolňuje. Borůvkový les ho přivítal svou typickou vůní. Napadlo ho, že Borůvky teď jistě začínají být zralé a že by si hned mohl jednu dát. Ale nakonec než aby je hledal, i když by nemusel hledat dlouho, si to zamířil rovnou tam, odkud cítil Aranel. Vyrazil tedy přímo tam, protože se opravdu těšil, až své sourozence zase uvidí a konečně zjistí, jak moc vyrostli. Jak už je viděl z dálky, nemohl uvěřit svým vlastním očím. Koutky se mu rozjely do stran a rozmával svou oháňku.
„Ahoj rodino, ehmm!“ vítal je už z dálky, než k nim energeticky doklusal. Ani netušil, kde se v něm najednou tolik energie vzalo. Ještě před chvílí byl naprosto zmožený z toho, co všechno zažil. Nejspíš to bylo tím, že byl doma a zase v pořádku s rodinkou. „Mami, ehmemem“ přivítal se s ní lehkým otřením, zatímco trochu zakašlal a věnoval jí pohled, který kontroloval, jestli je v pořádku, jestli není moc zmordovaná od těch malých ďáblíků a zda se o ni Awarak pořádně stará, když teď veškerý svůj čas věnovala jim. Pak padl zrak i na ty prcky, kteří tu byli a vypadali, jako kdyby seděli na besídce. Zkoumavě naklonil hlavu na stranu. Copak jim máma asi zrovna vyprávěla?
„Páni, vy jste vyrostli, ehm,“ prohlásil a trochu se zamračil. Proč ho sakra pořád držel ten kašel, zatímco mluvil? Bylo to docela nepříjemné. „Doufám, že vás máma připravila na staršího bráchu – já jsem Aithér, ehm. A teď bych chtěl znát vaše jména, ehmemm,“ vyzval je opět s odkašláním a zavlnil ocasem, plný očekávání, jak se jeho nejmladší sourozenci jmenují.

<- Úzká rokle

Most přešel naštěstí v pořádku a věděl, že teď už je od domova kousek. Na Proximu po cestě nenatrefil, což mu stahovalo žaludek nervozitou. Hned po tom, co si doma odpočine a něčeho se nají, zkusí za ní vyrazit. Ale první chtěl chvilku strávit s mámou a jeho mladšími sourozenci. Ani netušil, jak dlouho byl pryč a jak rychle mohli vyrůst. Vlčata rostla rychle, ne? Byl hrozně zvědavý, jaké se jim začaly rýsovat povahy. A těšil se, až s nimi stráví nějaký ten čas. Doufal, že se v Borůvce zatím nic neudálo a vše bylo v pořádku, přeci jen, minule se mu ten Belial moc nezamlouval. Snad nedělal žádné rozruchy.

-> Borůvka (přes Mahtae)

<- Čáryles

Blížil se k nějakým srázům. Byla to rokle? Stoprocentně. Aithér podrážděně syknul. Měl obavy, že tudy nebude moci přejít a to by znamenalo, že by si to musel celé nějak obejít. A kdo ví, na jak dlouho by se cesta protáhla. To se mu, upřímně, moc nechtělo. Vážně se už viděl doma, v Borůvkové smečce. Jenže štěstí mu přálo, přes rokli tady byl nějaký starobylý most. Oddechl si. Sice se mu představa, že po tom půjde, moc nelíbila, ale pořád se mu zamlouvala mnohem více, než si to obcházet, takže volba byla jasná... Jo, půjde tudy. Bez delšího otálení tedy udělal první krok přes most a pak ho raději co nejrychleji proběhnul.

-> Rozkvetlé louky

<- Lachtaní pláž

Mazal. Raději se ani neohlížel. Asi by se vyvrátil, kdyby se za ním náhle objevila na obzoru loď a tam vysmátý Mrakovous a jeho bratr. Doufal, že už je v životě neuvidí, tohle bohatě stačilo. Ještě stále nemohl uvěřit tomu, že se vrátil živ a zdráv a mohl jít konečně domů. A že měl na spěch. Sice z toho všeho byl hrozně vyčerpaný a hladový, ale na tom teď nesešlo. Prostě stačilo jít, doufal, že ho po tom všem nezradí orientační smysl a ještě se neztratí. Sice se na pláži ohlížel, zda někde nezahlédne Proximu, ale... Jako by se někam vytratila. Dělalo mu to vrásky. Musel se brzy zastavit v Mechovém lese a ujistit se, že se nějakým způsobem zvládla vrátit zpátky domů.

-> Úzká rokle

F3:6: Vrať se zpět na břeh. (Musíš použít větu „Vor tu nebývá dlouho.“ a zakončit větou „Truhla zůstala zavřená. A možná je to tak správně.“)

Vnímal jemné pohupování voru na vlnkách. Byl hrozně rád, že ho na moři nezastihla nějaká bouře. To by nepřežil. Dokonce ho nesežrala zatím ani žádná mořská příšera, ale ještě stále nebyl na břehu, takže zatím nejásal. Ovšem představa pevniny, na kterou se vrací, mu dodávala útěchu a pocit jistoty. Za chvíli to bude mít za sebou. Za chvíli se bude moci vrátit zpátky do Borůvky. Ještě by byl rád, kdyby našel Proximu, od které se ztratil. Doufal, že nenašla nějakého svého Mrakovouse, který ji unesl na nějaký ostrov. Pevnina se blížila. Aithér by už nejraději seskočil a byl co nejrychleji na ní, ale viděl, že hloubka tu je zatím ještě dost velká. Nebude riskovat. Když už to zvládl tak dlouho, tohle bude už v pohodě.
A přeci jen se dočkal. Dno voru se začalo zadrhávat o mělčinu a nakonec zastavil. Vlk chvíli zamyšleně stál. Ale věděl, že tu nemůže zůstat. „Vor tu nebývá dlouho, ehmeme“ pošeptal si sám pro sebe, než se rozkašlal a bez váhání mohl konečně seskočit. Sice zde byla ještě voda po kolena, ale vlastně si to s nadšeným smíchem užil. Byla to tak neskutečná úleva! Tolik štěstí! Cítil se volný jako pták. Před pár hodinami si myslel, že zemře, že se utopí v moři. Pak si myslel, že zůstane uvězněn někde na ostrově s bláznivými dědky a divnou truhlou. Nechápal sice pořád, co s ní měli za opletačky, ale teď už to bylo jedno. Truhla zůstala zavřená. A možná to tak bylo správně. Tak či tak, mohl konečně jít. Byl volný. Zdravý a živý.

-> Čáryles

F3:5: Odpluj na voru a zrekapituluj si pro sebe, co se vlastně stalo. (Nesmíš použít slova: ostrov, moře, truhla)

Nakonec to fakt udělal, stoupl si na ten vor a ten začala společně s ním unášet voda. Vzduch byl slaný a chladný. Přemýšlel nad tím vším, co se stalo. Nad tím, jak na něj Mrakovous poprvé zavolal, aby mu pomohl opravit loď. I na to, jak pak zkoumal její palubu, zatímco se nečekaně rozpluli do té nekonečné vodní plochy. Ještě teď se mu z té vzpomínky stahoval žaludek. A teď? Zase stál na čemsi, co bylo zase vratké a životu nebezpečné a drželo to jeho osud nyní ve spárech. Nebylo cesty zpět.
Těšil se na tu úlevu, až zastaví na břehu, na který se právě koukal, na kterém to začalo. Vzpomněl si, jak moc si ulevil, když loď Mrakovouse zastavila o mělčinu u toho zvláštního místa. Vlastně mu přišla teď docela škoda, že ten kus země obklopenou ze všech stran divokou vodou, ani moc neprozkoumal. Taková příležitost se mu už možná nedostane. Škoda. Myslí se vrátil k záhadnému tajmeství, co ukrýval kus dřevěného nábytku a ke dvěma bratrům, co kolem něj chodili pomalu po špičkách. Nejspíš mu bude vrtat do konce života, co v tom bylo. A co se stalo mezi bratry, že kolem nich viselo takové napětí. Zpětně si v tom všem připadal jen jako divák. Vždyť v tom nesehrál vůbec žádnou roli.
Myslel na to, co by udělal jinak, kdyby se mohl vrátit. A přesto věděl, že na tohle byl v celé té situaci hrozně malý pán. Bylo jen na těch dvou, co teď provedou. Jestli poklad někde zakopou, nebo ho nakonec přece jen odemknout, nebo ji jen vrátí na palubu lodě, která možná nejspíš popluje jednoho dne na posledy, než skončí v těchto temných hlubinách. "Tohle byl mazec, ehm."

F3:4: Připrav se k odchodu. (Použij pouze jednu přímou řeč)

Aithér sledoval vor, který se houpal na vodě. Srdce mu bilo rychle, žaludek se mu obracel už jen při představě, že se s touhle věcí bude muset přesunout z bodu A do bodu B. Věděl, že to nebude jednoduché a také, že je to dost riskantní. Ale chtěl zpátky za svou rodinou. Chtěl vidět, jak jeho sourozenci povyrostli. Chtěl se znovu přitulit do hřejivé náruči Wizku a konečně si ji vychutnat jen sám pro sebe. Tak na co ještě čekal? Možná, že opustit svět plný dobrodružství, které mu momentálně nabídl pan Mrakovous, nebylo zase tak jednoduché. Ať z toho byl chvilkami sebevíc vyděšený, nebo otrávený, dalo mu to do života zase spoustu.
„No tak dobře, ehm. Mějte se tady, ehmehmehme,“ rozkašlal se, až se nad tím sám pozastavil. Nějak zvláštně ho pálelo v krku, cítil to už nějakou chvíli. Asi bude opravdu fajn, když se přesune domů a trochu si poleží v teple a nebere síly po tomhle všem. Chvíli sledoval reakce bratrů, kteří se s ním začali loučit. Aithér věděl, že je rozhodnutí jen na něm, kdy se rozhodne udělat první krok k odchodu. Pak tedy jen kývnul naposledy hlavou, věnoval jim poslední pohled, zhluboka se nadechl a podíval se znovu k voru. Ztěžka polknul. Jo, asi by nakonec mnohem radši plul na té kocábce. Tam měl aspoň pocit, že kolem něj něco je. Když popluje na tomhle... Tak kolem něj bude jen čiré moře. A něco ho slopne jako malinu.

F3:3: Přijmi, že Mrakovous zůstává. (Napiš post pouze z jednoduchých vět – žádné souvětí)

Aithér to věděl. Mrakovous zůstane. Nemusel to ani říkat. A Aithér to ani nepotřeboval slyšet. Bylo to jasné. Sledoval jeho tvář. Přemýšlel, co cítí. Nic nenaznačovalo pochyby. Byl rozhodnutý. Jejich oči se setkali. Pak se Aithér krátce podíval i na vlka s maskou. Ticho roztrhlo šplouchnutí vody. Objevil se vor. Kýval se na vodě na okraji zálivu. Bílý vlček pocítil zvláštní klid. Bratr stále stál u stromu. Mrakovous seděl. Ani už nic dále neříkal. Ozval se zase ten papoušek. Aithér k němu na moment vzhlédl. Nejspíš se tiše loučil. Ne s papouškem. Ale tady se starci. Co zkusit ještě Mrakovouse přemluvit?
„Opravdu nemáte důvod se vrátit, ehm ehm?“ zeptal se opatrně. Jako odpověď přišlo jemné zavrtění hlavou. Neměl. Nechtěl. Tázající na to reagoval krátkým povzdechem. Co tady dědek bláznivá chce ještě dělat? Chce tu natáhnout bačkory? A co je bratr? Ten tady má zůstat s ním? Nebo odpluje s tou polorozpadlou kocábkou? A Mrakovous tu zůstane i bez možnosti návratu? Možná bylo fakt lepší odplout na tom voru. Tady to bylo prašť a uhoď. Rozbitá kocábka? Nebo nestabilní vor? Tak či tak měl strach. Domů už se nemusel vrátit živ. Jenže proč tu Mrakovous chce zůstat? Proč prostě nepluje pryč? Taky domů? Vzduch byl hustý a těžký. Každý moment trval snad hodiny. Aithér čekal. Věděl, že nic nezmění. Asi nebyla potřeba nic měnit. Toho starého blázna nepřesvědčí.