Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Aithér jí věnoval zaujatý pohled. „Opravdu? Myslel jsem, že všichni místní se narodili tady. I moje maminka se tu narodila, dokonce taky v Borůvkové smečce, ale tu ještě tenkrát vedla moje babička s dědou,“ pochlubil se. Takže jsem vlastně vnuk alf? No páááni! Pomyslel si, ač babičku si pamatoval jen matně a co věděl o dědovi? Snad jen to, že od něj zdědil barvu a počáteční písmenko ve jméně. Přesto k němu choval jistou úctu, to bylo jasné. „A už tady chceš zůstat?“ položil další zvídavou otázku. „To je pravda. Mě zatím stačilo jednou a dost,“ pokýval hlavou. „Vlk by měl poznat, kdy přestat, že? Ale někdy je taky třeba zkoušet,“ zazubil se.
Poté se rozpačitě uculil, když mu pověděla, že mu za nabídku tykání děkovat nemusí a zamával ocasem. Ohledně formalit ještě moc netušil, jak to chodí, jen prostě věděl, že by se měl chovat slušně. Poté zbystřil, když pověděla, že má dvě oblíbená místa, která by mu mohla ukázat. „Opravdu? Tak to se nemohu dočkat! Hurá na výlet!“ povzbudil ji nedočkavě.
„Arta?“ Vyslovil jeho jméno překvapeně a nadšeně. „Toho jsem potkal také! Ale už ne v Borůvkové smečce! Ani jsem netušil, že tam byl také… Nu, přeci jen byl krapet starší, jak já,“ usmál se. „Možná bys to mohla zkusit znovu? Hodlám se tam zajít podívat, jestli tam někdo z mé rodiny zbyl,“ navrhl jí vesele a vydal se za ní. „Jistě výjimečná jsi,“ pověděl pak přesvědčeně, zatímco bedlivě sledoval, kam zatím jdou.

//-> Řeka Mahtaë

Pokýval důležitě hlavou. „Musím uznat, že za hranicemi to není nic příjemného. Gallirea je taková mírumilovná a hezká! Země za ní se mi zdá nehostinná, pustá a hlavě… Hrozně prázdná. Ani nedokážu popsat, jak moc sám jsem se tam cítil!“ povzdechl si téměř dramaticky. Poté si ji zaujatě vyslechl a mírně zamával ocáskem. „Řekl bych, že záleží, oč jde. Říká se, že někdy je vlk nepoučitelný a vstoupí do stejné řeky tolikrát, dokud se neutopí. Tedy… Nevím, co je na tom rčení pravdivé, protože když přeci vlezu do řeky a v té se málem utopím, přeci do ní znovu nepolezu, že? Ale asi je to obrazně řečeno,“ zazubil se nad tím, jak mu to teď momentálně pálilo. On si to o sobě samozřejmě myslel, realita nejspíš byla taková, že se působil zmateně a hlavně první jazyk, potom až hlava.
Vděčně se na ni usmál, když mu pověděla, že jí nemusí vykat. „Dobře tedy, děkuji!“ Pověděl zvesela. Měl velkou vidinu v to, aby navázal nové přátelství. Ani netušil, zda někdy potká Arta, nebo Blueberryho, který si ho třeba vůbec nemusí pamatovat. „Čtyři roky? Páni! To mi ani není!“ Houkl užasle a stejně tak si ji i prohlížel. Jistě byla zkušená a věděla, co a jak! Mohl by se toho od ní spousty naučit.
„Třeba na jih? Nebo… Víš ty co, Winter, ukaž mi třeba své oblíbené místo, ať je to kdekoliv. Někde, kde se ti líbí a kde to máš ráda,“ navrhl jí potom vesele. „Určitě to bude bezva a mě tím rozšíříš obzory,“ dodal ještě v rychlosti a pokal, kam Winter vyrazí, aby mohl jít rovnou za ní. Kdo ví, jakým směrem se vlčice vydá? Zvídavě ji sledoval, stříhajíc oušky.
„Z Borůvkové. Tam jsem se narodil,“ pověděl jí. „Ten vlk se šátečky měl červené tlapky. A i oči,“ zabrouzdal ve své paměti. „I kdyby patřily, teď už jsou právoplatně tvé. A podle mě musíš mít opravdu štěstí… Třeba jako být vyvolená, nebo tak něco… Abys takovou ozdůbku našla. Necítíš se něčím výjimečná?“ Zeptal se naprosto bez okolků.

Aithér se hrdě naprsil. „Myslím, že teď už to vím,“ pověděl sebevědomě a zamával ocasem. „Už bych je totiž nerad znovu překročil. Jsem poučen svou vlastní chybou a tu už doufám nikdy nezopakuji,“ pověděl. „Za hranicemi to vypadá úplně jinak. Předtím jsem to nevěděl, ale teď už to snad poznám a jsem si jist, že i vy byste to poznala. Jak že dlouho tady vůbec jste? Určitě tady znáte spoustu krásných míst? Nechtěla byste mi udělat průvodce?“ Zažadonil. „Prosím?“ Dodal ještě v rychlosti. Samozřejmě, ovládala ho spousta pozitivních emocí, ale na slušné vychování zapomenout nesměl, ne?
„Těší mě, Winter. Máte krásnou ozdůbku v uchu. Matně si pamatuji, že jako malý jsem se ve smečce kamarádil s vlkem, který měl šátečky na nohou. Rád jsem mu za ně tahal a chtěl si je ukrást pro sebe, ale tou dobou bych se do nich asi vešel celý,“ zazubil se. Byl opravdu sdílný, vyslovil na hlas věci, které mu ihned přišly na jazyk. Byl tak rád, že si může konečně s někým povídat. Ta samota mu rozhodně nedělala dobře. Zvlášť dospívajícímu vlkovi, který potřeboval neustále nějakou společnost okolo sebe.

Nebýt rozdílné barvy očí, ozdůbky v uchu a nějaké té jizvy, možná by si ji Aithér spletl se svojí maminkou. Hlavně díky tomu bělostnému kožíšku, který mu ji hrozně připomínal. Winter mu připomínala to, jak moc mu vlastně chybí a jak moc se na ni těší. Jak se zdálo, zpočátku mu příliš nedůvěřovala, nejspíš se zalekla toho, jak se k ní řítil. Zapsal si to do paměti, že by se takto neměl k neznámému vlku řítit. Určitě by se mi to nemuselo vyplatit. Někdo ve zděšení i útočí, pomyslel si. Ale jak se tak díval na vlčici, připadala mu spíše jen nedůvěřivá a pravděpodobně by spíš raději utekla, než se vrhala do boje. A vůbec, světlý vlček neměl zapotřebí nějak rozčilovat cizí dospělé.
Byl pozdraven na zpět a ujištěn, že se opravdu nachází v Galliree. Pootevřel tlamku v úžasu, který se pomalu měnil na široký úsměv. „No to je úžasný!“ Poskočil si. „Prostě úžasný!“ Zvolal ještě, mávajíc ocáskem a skoro dojatě se podíval na Winter. Měl sto chutí ji obejmout. „No, víte… Loučil jsem se s tím, že odcházím poznávat svět. Ale měl jsem na mysli jen ten blízký, okolní… Netušil jsem, jak snadno mohu zabloudit,“ zatvářil se smutně. „Takže asi možná i hledali. Těžko říci,“ zdál se být opravdu zmatený. Byla to na něj najednou velká spousta emocí, myšlenek a tak celkově, velká spousta okolních i vnitřních vjemů. „Jinak já jsem Aithér,“ představil se po tom v rychlosti.

Náhle jakoby ztratil směr a odvahu. Zastavil se a jen se vyplašeně díval směrem, kde by se měla nacházet jeho rodina. Neviděl je hrozně dlouho. Měl strach, aby tam byli všichni. Sestřičky? S těmi ani tak moc nepočítal, věděl, že nejspíš budou také lítat po světě, ale co máma s tátou? Ztěžkle polknul a rozhlédl se po okolí. Zahlédl pohyb. Musel hodně zaostřit, aby si toho bělostného kožíšku v tom sněhu vůbec všiml. Pousmál se. Proboha, to není možné, tohle není možné! Začal jásat jeho hlas v hlavě. Živáček, živý vlk! Radoval se a rozeběhl se přímo směrem, kde byla neznámá vlčice.
„Halooo!“ Křičel už z dálky, celý nadšený a rozparáděný. Jakmile jej k ní dělila jen malá vzdálenost, zpomalil, neb se bál, aby ji nevyděsil. „Vy se mi snad, slečno, zdáte!“ Prohlásil užasle, když k ní dorazil. Zastavil se a zlatavýma očima si ji celou naprosto okatě prohlížel, u čehož zvídavě stříhal oušky a jemně se usmíval. V očích mu skákaly jiskřičky neskutečné radosti, když pak pohlédl do těch jejích. „Ahojte, omlouvám se za ten povyk, ale víte, nedávno jsem se ztratil a… a… Hrozně dlouhou dobu jsem se toulal sám a na nikoho nenarazil a myslím, že jsem byl mimo Gallireu a… a… Mám hroznou radost, že vás vidím!“ Zazubil se nadšeně a zamával ocasem. Hřálo ho u srdce, že se opravdu nemýlil. Tohle musela být stoprocentně Gallirea! Zase ji našel!

// ruším přesun

//<- Neznámo

Když překonal hranice, ihned věděl, kde se nachází. Zastavil se, téměř ztuhl nevírou. Zlaté oči kroužily kolem v tom celém neuvěření. Jen těžko tomu šlo po těch nekonečných měsících uvěřit, ale opravdu to tak bylo. Skutečně našel svou rodnou zem! Chvíli ještě stál jako opařený, ale následně se začal usmívat. Ocas se rozlítal na všechny strany, když se mu do žil vrátila ztracená energie. A potom se bez váhání rozeběhl určitým směrem. Mami, tati, sestřičky, už běžím! Pomyslel si. Život byl o tolik lehčí, když věděl, kde se nachází a kudy jít! Ani si nikdo nedovedl představit, jaká úleva to pro něj byla. Jak moc velký kámen ze srdce mu spadl.
Přeběhl Západní Galtavar jako vítr. Tady to bylo blízko jeho rodné smečky a tady si to prostě pamatoval. Jeho vrozená magie ho přímo přitahovala k vodě, ačkoliv o ní ještě neměl ani potuchy. A že ho to dost hlodalo. Teď ale věděl, že jej tahle řeka dovede přímo na hranice jeho rodné smečky, proto ji vyhledal. A teď už nebude vůbec těžké dorazit domů... Jak on se moc těšil!

//-> Řeka Mahtaë

Beru pobaveně to naše špičkování. Vše jen do určitého okamžiku. Nevěřím svým uším a tomu co slyšeli. Vždyť to nemůže být přeci možné... ne.. Vůbec tomu nechci věřit. Zlehka vytřeštím oči. Hlavu stáhnu trochu vzad. Uši též. Co, když má pravdu? Má?.. Má pravdu?.. Okamžitě se otočím k vlastnímu rameni a zkusmo odhrnu svou srst, abych do sebe žďuchl. To jen pro otestování vjemu. Ne, to se mi nezdá... Určitě si ze mne jen utahuje... "Přeci nemůžeme mít srst i uvnitř..." Uteče mi nepozorně i nahlas mé rozčarování. Zježí se mi střed hřbetu při představě, jak pod naší kůží to celé je vycpané srstí. Přijde mi to neuvěřitelné. "Brachu, neříkej.. Ty nosíš druhý kabát?" *Vyzvu Arta k odpovědi. Stále jsem trochu zaražený. No, už to není nic extra vážného. I na hlad jsem na ten okamžik se srstí, pozapomenul. No příliš dlouho se ignorovat prostě nedá. "Mno, ať je to jak chce.. Budeš první, kdo se to dozví, až se tvá teorie potvrdí, platí?" Uazvřu nakonec to téma pro mne uspokojivě. Popojdu k němu, abych se o něj otřel ramenem, což mi má poskytnout i možnost ho lehce žďuchnout. Pobídka, aby se hnul. "Jestli jsi profík v lovu vysoké zvěře, jdem hned na to! Rád si pochutnám." Celkem se těším. Už se mi sbíhají sliny. Sám lov neumím. Jediné co mi jde výborně, jsou ryby a trochu pracněji takový králík. Popojdu dál od Arta s čenichem ve vzduchu. Snažím se určit, kam asi půjdeme. No vzduch mi nápomocen určitě není. Nepodsune mi odpověď. Nevyřeší to pro mne. Art to pro mne vybásnil. A jak.

Mám radost. Dotyčný cizinec sdílí můj smysl pro zábavu a nebere to zcela vážně. Zubím se od ucha k uchu. Úsměv zmizí. Dozvídám se novinku. Postavím se, střídavě zvednu levou přední packu, pak pravou zadní a hledím pod sebe na své břicho. Pozoruji, jak ze mne odkapává pomaličku ono bláto. Ta břečka co vznikla z mého úkrytu kvůli dešťům. Nezdá se, že by taková kůra fungovala.. "Hmm Taky si to někdy zkus." Pohodím frajersky hlavou, když se vrátím pohledem opět k němu. Zpočátku zaváhám s prvním krokem k němu, ale seberu se. Ten krok učiním a následují ho další. Chci si ho prvně obhlédnout. Ale dál než tak tři kroky neujdu. Můj žaludek mne opět zradí. Okej, tak bližší seznamování necháme na jindy.. Povzdechnu si pomyslně. S novým zápalem koukám do očí strachopuda. "A co říkáš hladové průzkumné výpravě.. brácho?" Opovážím se naprosto bez obav a jen v dobrém, označit ho za bráchu. Jméno neznám. Ale padlo mi do oka s jakou se oklepal a jak mi to vrátil. "Můj žaludek je už nedočkavý.. Pokud mi tedy stále neplánuješ servírovat sebe.." Zasměji se ke konci. "Ne, takovou nabídku bych musel odmítnout. Braši se nejí." Pokračuji stále dost žoviálně. Jak jen mi shází dobrodružství se sestrčikami... A mamka.. I ji bych rád viděl.. Buddu mít to štěstí znovu je spatřit? Trocha nostalgie se zaleskne v mých očích, pokud si toho je schopný vůbec všimnout strakatý vlk. Strachopud... Hmm../ Zapřemýšlím nad tím, jak bych mohl vlku dál přezdívat. Je znát, že jsem myšlenkami jinde. Mohl by mi pak říct, jestli to funguje a srst je dokonalá.. Obhlédnu se, aniž bych hnul packami z místa, kde stojí. Zas tak moc toho takto nevidím.

Ten keř byl trochu živější, než při mém příchodu sem. Hlavně překážel v mé cestě z pod jehličnatých stromků, které stále ještě byli velmi mladé a tedy s jehličnatými větvemi nízko při zemi. Ty mi poskytli onen úkryt. Ocitám se venku, kde se okamžitě postavím na nohy, vypnu hruď a zhluboka se nadechnu příjemného vzudchu. Tolik lepší, než mrazivé mrtvo. Ach... Tohle.. To je konečně ono.. Stmívá se. Zběžně přejedu pohledem po svém okolí. Cítím silně neodbytné nutkání v kožichu. Ta potřeba narůstá. Trochu sebou ta má kůže šije, jak touží po pohybu a provzdušnění. Otálím však. Pohledem strnu. Co.. to? Zůstanu němě zírat na cizince před sebou, který se zdá, zírá zase na mne. Spadne mi čelist v nevíře. "Ty.. Děje se něco?" Packu mám ve vzduchu. Ta póza cizince mi přijde velmi legrační. Sám díky svému stavu a dlouhé samotě zaostávám. Obvykle už bych se tu válel smíchy. No, nevydržím to. Jsem nucen oklepat se co nejvíc to jde, aby se mi srst trošičku provětrala a mne dalo pokoj to otravné šimrání. O bleškách nic nevím, zima by je podporovat neměla, ale ta špína z nějakého dne pod stromy. Koupel.. Nakrčím nad sebou samým nos. Má mysl se konečně může vrátit ke zpracování toho výjevu, který jsem zde střetl a dopracovat se k mé obvyklé reakci. "Hah!" Vybafnu pobaveně. "Ale..! Nepovídej, žes viděl ducha." Neočekávaně mi po té delší době uteče pobavení. "Měl bys se vidět." Koutky roztažené v úsměvu. Jaká to úleva.. Cítím se být trochu víc sám sebou. Žaludek o sobě dá znát zlostným zakručením, při němž se mi bolestivě sevře. Sednu si. Vyčkávám na reakci protějšku, který mi zpestřil den. I když hlad určitě zvítězí nad snahou o trpělivost pro mravy. Ale tenhle okamžik jsem naprosto v klidu. Samozřejmě pobaven. Má jiskra života znovu zažehnuta.

Prospal jsem celkem dlouhou dobu. To, to zdejší teplo. Ano, teplo. Oproti mrazům v horách, kterým jsem byl vystaven po dlouhý čas. Změna počasí tomu jen přihrává. No hlad opět narostl. Ani předtím nebyl zcela usmlouván. "Uáááh!" Zívnu si pořádně, div si nevykloubím čelisti. Vůbec se nestarám o nějaké ticho. Ještě než začnu více vnímat své okolí, protáhnu se. "Au! Taky čí to byl nápad, lézt zrovna sem.." Protestuji dotčeně proti svému pichlavému okolí, když se mi připomene a ukončím zabrbláním, které je víc tiché. Ven.. Ven odsud! Pracně se plazím ven zpod jehličnatého ochránce. Oči zavřené, protože si je nechci nechat vypíchnout jehlicí svých ochránců. Takový trest za nepozornost. Určitě vypadám ještě zbědovaněji. Od nějaké trochy bahna zamazaný po celé spodní části svého těla, všechny mé končetiny, břicho, ocas, hruď, hrdlo a spodek tlamy. Ač bezpečí pod jehličnany, stále mne jistá sprška nemohla minout. I to hnědé, opadané jehličí se na mne drží. Vršek mám také trochu od jehličí, ale stále je víceméně bílá srst viditelná. Ani si nevšimnu možné přítomnosti dalšího vlka, jak jsem zaneprázdněn cestou ven z dočasného úkrytu. A hlad mne momentálně zaslepuje. Je znát, jakož pro mne citově, tak i vzhledem pro pozorovatele. Hubený jsem a to pořádně. Chybí mi sucho, aby to zakryla huňatost srsti.

Koukej do úkrytu :D
Tam najdeš kamínky a další součásti měny.

<< Sněžné hory

Hluboká noc. Docoural jsem k cíli. Konečně jsem se dostal z toho sněhového místa, plného mrazu. Nahrazují ho stromy. Cítím se tak utrmáceně. Zkusím zavětřit. Potřebuji si sehnat jídlo. V stále trvajícím nečase, který není už tak příliš hrozný, jak byl do teď pro mne, nemohu riskovat vodní toky. Představa umrznutí nebo velkého prochladnutí způsobí, že mne zamrazí po celém těle v místech, kam se mráz díky samotnému větru zatím nedostal. Začnu obcházet kraj toho lesa. Nevcházím do vnitrozemí. Čenich při zemi, když luštím stopy kořistí. Příliš tu toho není. Stále nic.. Povzdechnu si, ale nevzdávám to. Projdu ještě nějakou vzdálenost, než narazím na určitý pach. Ten ve mne probudí takovou touhu po získání původce pachu, že dokážu o trošičku to své pátrání zrychlit. Už teď mi tečou hladové sliny. Hladově pátrám. Má činnost ve mne vyvolá pár kýchnutí. S posledním kýchnutím zírám na finále. Drobné tělíčko. Mrtvolka, již odhalilo oteplování. Instinkt mi říká, že takových zmrzlíků bude víc. Jen tenhle měl z dotyčných mou plně hladovou pozornost. Sváří se ve mne potřeba, touha, rozum a další spousta věcí. Tohle.. jíst.. Už to je mrtvé určitě nějakou dobu.. Zakňourám, jak nějaká citlivka. Potřeba přežít je ovšem něco co vyhrává díky síle hladu. Nebýt to jen kořist, ale nějaký vlk, neměl by výhru zcela jistou. Bez delšího otálení se do té mrtvolky pouštím. Pochutnávám si na vymrzlém divokém králíkovi. Hlad to podráždí, ale pořád je to něco. Víc než tu trochu, po tom strádání, do sebe stejně nedostanu. Při dojídání si přijdu divně. Trochu mi je šoufl. Oblíznu si tlamu. Moc tam toho po mne nezůstalo. Už o něco méně usouženě, opět vyrážím na cestu. Nyní kráčím hlouběji do lesů Tajgy. Hledám vhodné útočiště pro odpočinek. Třeba zde.. Dokonalá schovka.. Rozšíří se má očka nadšením. Jde o mladé stromky, jejichž větve jsou ještě hodně nízko. Jejich hustota zajistí trochu bezpečí a včasné upozornění na vetřelce, snad. Cesta dovnitř je pichlavá. Trochu mne poškrábe jehličí. Kožich je skropen trochou mé krve z drobných oděrek. Úspěch jsem sklidil. Vplazil jsem se tam celičký. Netrvá to dlouho. Vyčerpání mne hodí vstříc bezbrannému spánku. Spím si stočený do klubíčka.

Zahrabaný ve sněhu přečkávám s co nejmenší aktivitou to nejhorší. Nudí mne to. Stojí mne hodně přemáhání, zůstat a válet se, když mne znovu probere hlad. Po třetí už to nevydržím. "Ouch!!" Škubnu hlavou zprudka před tím světlem, kterému se můj zrak opět potřebuje přizpůsobit. Zabolelo to mé oči. Na prázdno chňapnu čelistmi ve vzduchu, směrem k jistému znaku slunečního východu. Marnost, nad marnost... Zavrtím hlavou. Hned potom se roztřesu celičký. Potřeba oklepat ze sebe všechen ten sníh je neodbytně vlezlá. Vzduch je táák svěží! Poskočil bych nejradši radostí. Cítím radost z nastávajícího dne v celém, celičkém svém těle. Jen to tělo je tak znavené, trochu výrazněji zatuhlé chladem. Žaludek se mi svírá. Vyrazím vytrvale vpřed. Konečně vidím víc než jen tu bílou při zemi.. Tam.. Dole.. Je něco lepšího.. Hledím k místům s obrysem odlišujícím se z mého dosavadního okolí v horách. Vítr mi občas fučí do zad. Ten vítr mám rád. Snáze se mi kráčí vpřed s jeho podporou. Víc promrznu, ale sune mne vpřed. Stojí mne to méně sil. V okamžiky, kdy vane proti mne, je mým nepřítelem. Zpomaluje a odsouvá mne o kousky zpátky. Na váze jsem určitě dost ztratil. Jistě vypadám dost strhaně, vyhládle, přešle. Jenže mám cíl. Toho se držím. Hlavně pryč z toho místa, které mi nabízí jen neutuchající mráz, kdy krom větru nebylo nic než samé ticho. Měl bych zkusit brzy nalézt opět mamku i mé drahé sestřičky.. Povzbuzuji se. Přeci zrovna já nemohu klesat na mysli, no ne? Ušklíbnu se během mého boje s větrem a slabostí těla.

>> Tajga

<< Vlčí duše /Ztracen

Eh?... Hláád... Brr... ! Protáhnul bych se, ale jsem obklopen tmou a kupodivu i zimou. Otřesu se. Jsem ještě zmámený únavou a ospalostí. Spáát. Odpadnu, ale vzápětí mi to dojde. A kruci! Okamžitě vyskočím na nohy. S veškerou nahromaděnou silou z toho strachu, jenž mi hnul srdíčkem a prohnal se mou myslí, mi ta tíha nezabrání vstát. "Uff... " Oddechnu si úlevou, když zamrkám a vidím. Srdce mi poskočí radostí. Mráz s neutuchajícím větrem mému prochladlému tělu neprospívá. Mráz zalézá pod srst se snahou prorážet si cestu do samotného mého nitra. Přešlápnu. Tak to bychom měli.. Zrak zdá se, že stále mám... K mé obrovské radosti. Rozhlédnu se kolem sebe. Své oči mhouřím před větrem. Moc toho krom bledých a tmavých barev, nevidím. Neznám to zde... Ještě chvilku se snažím rozpomenout. Ztratil jsem se. To bychom měli. Skloním čumák k bílé vsrtvě před sebou. Dokonce ho do bílé zabořím. Brr! Sníh! Hlad sžírá mé útroby. Žízeň také. Nic jiného tu nevidím, než sníh. Naberu si tedy do tlamy ten. Mrzne mi z toho jazyk. Stálo to za to. Znaveně se pustím do hrabání. Hrabu si svou díru ve sněhu, která mne může ochránit před mrazem. Snad to nějak přečkám.. Aspoň do rána..