Příspěvky uživatele

< návrat zpět

<- Středozemní pláň
Udělej si rybí nanuk

Bylo mu stále trochu trapně, když tam toho starouše tak nechal. Ale neměl všechen čas světa, rozhodně ne teď. Musel si něco najít rychle k snědku a napít se, aby mohl co nejrychleji pokračovat v cestě a hledat svou milou. Takže když zaslechl řeku, bez váhání se k ní vydal. První samozřejmě uhasil žízeň, i když najít místečko, kde se napít, nebylo kvůli ledu úplně jednoduché. Nakonec ale po chvíli našel, takže se napil. A pak nezbývalo nic jiného, než najít nějak svačinu. Co si budeme, lovit ryby v té ledové vodě se mu úplně nechtělo, takže přemýšlel, jak s tím vydrbat. A pak ho napadl plán. Docela dost krutý, ale funkční, jak se za malou chvíli mužeme přesvědčit.
Zahlédl totiž ve vodě rybu. Sice sem tam zmizela pod ledem, ale byla tam. A Aithér, který si již byl jistý svými nově nabytými zkušenostmi s magií vody, dostal ďábelský plán. Jednu z těch ryb si vytipoval a pak se na ni soustředil tak dlouho, dokud chudina celá neztuhla. Pak ji pomocí vodního gejzírku nechal vystřelit ven na břeh, kde si ji již vyzvednul bílý vlček. Bylo to pro něj hrozně zvláštní, nikdy si nic takto neulovil. Z té rybičky udělal naprosto krutě... rybí nanuk. A když ochutnal, nebylo to vlastně vůbec špatné. Ryby mu nevadily, živil se jimi docela často, jen ho nenapadlo si je dát v této formě.

-> Východní hvozd

Nevypadalo to, že by měl vlk zájem. Možná se dotkl jeho citlivého místa, nebo něco. "O-omlouvám se, jestli jsem se vás nějak dotkl," řekl překotně a trochu od něj couvl. Už mu docela mrzly tlapky a chtěl se posunout dál, aby stihl najít Wizku dřív, než zmizí někam hodně daleko. Nechtěl jí nechávat takový náskok, ať už šla kamkoliv. Proto se rozhodl, že tohle setkání nebude nadále protahovat. "Snad se nebudete zlobit, ale musím pokračovat v hledání. Přeji vám hodně štěstí," pověděl mu a krátce se usmál. V čem štěstí, to nekonkretizoval, asi to bylo jedno, musí si to nějak přebrat sám. Kývl na něj hlavou a vydal se svým směrem, pryč od vlka.
Musel pořád přemýšlet nad tím, jak byl zvláštní. Že by ho možná i rád poznal, jelikož jeho věk a vizáž nasvědčovala tomu, že bude nějaký větrem ošlehaný vlk. Více, než Aithér. A on se s takovými bavil rád, jen teď... nebyla zrovna nejlepší příležitost. Ani nevěděl, kde začít s hledáním, ale prostě někde... Musel tomu dát šanci a pak se vydat konečně domů, za mámou a sourozenci.

-> Esíčka

6/10 Einor
Dej si s někým dalším slavnostní večeři

Letmo se usmál a podíval se na sestru láskyplným modrým pohledem. Trávil s ní sice teprve chvilku, ale zvláštně k ní tíhnul. Nevěděl, jestli je to tím, že ji viděl přijít na svět, nebo prostě tím, že věděl, že jsou stejné krve. Ale měl pocit, že to nakonec není zas tak hrozné, jak si původně myslel. Měl dlouho strach, že s mladšími sourozenci nebude umět komunikovat a vycházet. Jak to tak ale vypadalo, zatím to nějak extra nedrhlo. „Věřím tomu, že ta písnička musela znít naprosto famózně,” pochleboval malinké Einor. Neměl dojem, že by nějak extra potřebovala zvedat sebevědomí, spíše si chtěl šplhnout.
Zastříhal zkoumavě ušima. „Hmm, jo takhle. Byli jste s mamčou kouknout na Ovocnou tůň, jo?” zeptal se zaujatě. Musel to být fajn rodinný výlet, trochu mu bylo líto, že zase tak dlouho běhal mimo smečku. Ale nedalo se nic dělat, měl o Wizku strach. Pořád mu vrtalo hlavou, kam se tak najednou vypařila, ale Gallirea v tomhle uměla být nevyzpytatelná.
Einor ohledně toho, co viděla ve vodě, očividně nechtěla mluvit. Asi měla strach, že by se to pak nenaplnilo, takže si z toho odvodil jediné - jistě tam viděla něco hezkého a záleželo jí na tom, aby se tak stalo. Zeptala se samozřejmě na něj, což ho nepřekvapilo. „Nooo, viděl jsem tam... Viděl jsem tam, že jestli budeš zlobit staršího bráchu, tak tě zase vyválí ve sněhu,” zachechtal se a vyplázl na ni jazyk, přičemž k ní hravě přiskočil a trochu jí pohrozil. Válet ve sněhu už ji ale nechtěl, aby nebyla nemocná a on to pak neschytal od mámy. Vlkovi mohlo být kolik chtělo, ale respekt z mámina hněvu neustával. Ačkoliv Aranel nebyla zrovna z těch, co by se zlobila často. Spíše vůbec. Uměla být ale velmi starostlivou maminkou a Aithéra by jistě nepochválila, kdyby se kvůli němu nejmladší dcerka odnesla rýmu.
Vlčka měla lepší nápad. Asi dostala chuť na nějaký nápoj na zahřátí. Zeptala se, jestli dokáže ohřát vodu, na což přikývl. Jestli mu letošek přinesl ještě něco krásného, krom utvrzeného partnerství s Wizku, bylo to právě to, že konečně ovládl svou magii. Dělala nějaký důlek a pak se vydala něco hledat. Nechápavě se ohlédl. „Hm?” Ale nakonec se vrátila s šípkem. Usmál se a upřel své zraky na vodu, aby ji následně mohl magií zahřát. Nedávno takto pomohl nějakému tulákovi, takže už to měl v tlapkách.
„A víš ty co? Mohli bychom si k tomu něco dobrého dát. Vydržíš tu chvíli?” požádal ji, zamával ocasem a rozeběhl se do úkrytu. Tam popadl první dobrotu, co našel, byl to kousek nějakého uloženého masa. Vrátil se za sestrou a kořist položil kousek od ní. „Uděláme si slavnostní večeři, co ty na to? Oslavíme, že jsme tu takhle hezky spolu,” usmál se a odtrhl kus masa, který vlčeti podal, aby s tím nemělo tolik práce. Ty jehličky by to přeci jenom ještě takhle neodtrhly. „Takže děkujeme, ó drahý Živote, za tohle jídlo a že jsme se tu takto mohli jako sourozenci sejít,” pronesl slavnostně, spiklenecky se na sestru zazubil a pustil se do jídla. Po chvíli si srknul toho jejího lektvaru a významně zabručel spokojeností. "Hmmm, výýýýborné!"

5/10
Z odrazu na vodě se pokus vyčíst, co tě čeká v příštím roce.

Aithér při jejím sarkastickém přednesu našpicoval uši. S pobavením si všiml, jak si jednou nožkou dupla. Tohle dupání si budu muset zapamatovat jako oficiální znak absolutního klidu. Aspoň tedy u mé sestřičky, pomyslel si pobaveně. V očích se mu stejně tak zalesklo. Pak malá vlčka přiznala, že už na rampouchy hrála. „Počkej, vážně?“ zarazil se a pak se rozesmál, když se pokusila vyslovit to jméno. „Var-jagar-jaraga?“ zopakoval po ní s potutelným úsměvem. Nevěděl, kdo to byl, nejspíš se s nikým takovým nepotkal, jinak by si to zvláštní jméno jistě zapamatoval. Byl to ale nejspíš někdo z Borůvkové smečky, takže by v ní měl tentokrát rozhodně strávit více času a seznámit se s ostatními. V podstatě si pamatoval jen některé z minulé zimy, Erlenda a Baghý. „To mi nic neříká,” pronesl tedy zamyšleně.
Teprve pak si všiml, jak ztichla a její pozornost se přesunula k vodě. Nechal ji v klidu, jen si k ní tiše přisedl a sledoval, jak pozoruje svůj odraz ve vodě. Zvídavě naklonil hlavu na stranu a sledoval, jak se její pohled zvláštně mění. Přemýšlela, nejspíš. „Vidíš něco?“ zeptal se tiše, bez posměchu. Zadíval se také do vody, kde se jeho vlastní odraz vlnil a lámal.
Zahleděl se na něj. Viděl svou vlastní siluetu a vedle sebe... samozřejmě siluetu Einor. A v pozadí, což byly stromy za ním, jako kdyby byly ještě další siluety. Byly dvě, nebo jich bylo více? Těžko říci. Možná to znamenalo, že bude následující rok trávit více času se svými nejmladšími sourozenci? Ale kde byla Wizku? Píchlo ho u srdce a pohled od vody odvrátil. Byl to jen odraz, nic víc. Nic, co by měl brát vážně. Věřil tomu, že jeho družka se brzy ukáže, nebo se nějak najdou, jako vždycky. Chyběla mu neskutečně, ale hledal ji aktivně už docela dlouho. Bylo na čase jí nechat prostor.

4/10 Einor
Udělej něco pro to, aby lesní zvěř snáze přežila zimu.

Zůstával ještě chvíli ležet ve sněhu a funěl spíše smíchem, než únavou, zatámco sledoval, jak se Einor vítězoslavně tyčí nad ním a prohlašuje, že je silnější. On překvapeně pootevřel tlamku a zamžoural na ni, jako by tu informaci teprve zpracovával. „Silnější?“ zopakoval s hraným údivem. „No… to asi jo,“ připustil nakonec vážným tónem, ale pak mu v očích zajiskřilo. „Aspoň v přepadení ze zálohy a v ničení rampouchových nástrojů, ehm,“ dodal pobaveně a setřásl si sníh ze srsti.
Na její otázku se otočil směrem k potůčku a zbytkům rampouchů. „Hrál jsem,“ odpověděl prostě a pokrčil rameny. „Rampouchy mají různé tóny. Když máš čas a klid, dají se z nich poskládat docela pěkné melodie,“ vysvětlil s nadšením, které nešlo přehlédnout. „No… dokud nepřiletí sněhová koule,“ dodal a významně se na ni podíval a mrknul. „Ještě jsi to nezkoušela? Můžeme najít jiné,” navrhnul, zatímco se přiblížil k potoku.
Povšiml si, že je kompletně zamrzlý a chvíli se na ledovou pokrývku díval. Z čeho vlastně pijí zvířata, když takhle všechno zamrzne? Jedí sníh? Já bych nechtěl jíst sníh. Ale! Mohu s tím něco udělat, napadlo ho. A v ten moment se začal soustředit na svou vrozenou magii a navnímal vodu jak pod ledem, tak i v tom ledu. Začal na poměrně velkém kusu led ničit tím, že vodu oteploval. Za nedlouho na tom místě nebylo ledu ani památky. Spokojeně se narovnal a trochu s námahou vydechl. Vzalo mu to nějakou energii, ale aspoň se teď mohli lesní obyvatelé v klidu napít.

3/10 Einor
Vyválej někoho ve sněhu

Ani nečekal, že by si s ním jeho mladší sestřička začala hnedka takhle hrát. Ale stalo se a najednou vznikla koulovačka století. On se teda snažil být jemný, protože respektoval rozdíl v síle a velikosti, jenže se to nějak zvrtl a on viděl, jak Einor koule zasahuje přímo do tváře. A ona se chudinka sesunula k zemi a uznala svou prohru. Aithér na moment přestal dýchat a s obavami se k ní rozešel. „Jsi celá, sestři?” zeptal se jí opravdu starostlivě. Ujišťovala ho, že ano a on natáhl hlavu, aby jí pomohl zpět na nohy. Pak přišlo “ale”. Jeho srdce vynechalo úder, bylo jí přece jenom něco? Nebylo! Byla to další zákeřná past od té malé potvůrky, co se rozhodla, že ho v tom sněhu asi zničí. Skočila po něm a... nic se nestalo. Byla lehká jako peříčko a on zpočátku netušil, co po něm chce.
A když mu to docvaklo, musela být chudinka už úplně vyčerpaná. To by ale nebyl správný starší brácha, kdyby s dramatickým: „aaaah!” které znělo jako postřelený jelen, se nesvalil do sněhu a nechal Einor, ať do něj dloube. Teatrálně mával tlapkami a smál se jako pominutý, protože to lechtalo. „Ušetři mě, ušetři!” žadonil na oko zoufale, zatímco se chechtal. „Pomoooc, pomooc!” hulákal a ještě chvíli ji nechal, ať si ten pocit vítězství užívá, než ji jednou tlapou stáhnul do sněhu vedle sebe. Nevstával, aby byla aspoň velikost rovnoměrná, jen na ní sem tam tlapkou hodil trochu sněhu a tentokrát si dával opravdu pozor, aby k ní nebyl nikterak hrubý. Byl trochu neohrabaný, co se vlčat týče.

2/10 sestřička Einor
Uspořádej s někým dalším koulovačku.

Aithér byl ponořený do té své zimní symfonie natolik, že úplně zapomněl na svět okolo. Rampouchová melodie jej hřála u srdce, i když bylo venku sotva pát stupňů. Zrovna se chystal dotknout dalšího ledového krystalu, když...
Prásk.
Zvuk ostrého tříštění ho donutil doslova nadskočit. V uších mu zazvonilo, nacež je stáhnul dozadu do a místo klidné melodie ho obklopil jen chór roztříštěného ledu. „Co to—?“ vydechl a zamrkal tak rychle, jako by se snažil odehnat potulné sněhové vločky. Jeho pohled padl na to, co z rampouchů zbylo a nebylo to nic moc krásného, spousta malých ledových střepů rozsypaných po sněhu. Aithér polkl, tvář mu na moment zvážněla a pak… mu pomalu začal cukat koutek. Protože tohle nepřipomínalo náhodu. Tohle byl útok.
Snažil se modrým pohledem, ve kterém se třpytila hravost, najít původce této trefy. Byla to snad Wizku? Vrátila se? Nebo by napadlo něco takového mámu? Či snad zákeřný mladší bráška Arsen? Ale pak zahlédl bílo-černý cosik, co se mihlo za stromem. Aithér stihl jen rozevřít oči v němém: Aha! „Einor?“ hlesl překvapeně, ale než se stačil pohnout, další koule už letěla. Měl sotva vteřinu na reakci, takže mu nezbývalo nic jiného, než aby se romáchl tlapou a zkusil střelu odrazit. Jenže se netrefil a koule mu frkla přímo do ramene a rozprskla se o něj jako sněhové požehnání. CHvilku jen stál, otočený jejím směrem, byl pokrýván dalšími sněhovými vločkami a vypadal jako socha zimního zoufalství.
„Snad si nemyslíš, že mě překvapíš tak snadno!” štěkl radostně se smíchem a dramaticky natáhl tlapu do sněhu, aby nabral obří hroudu sněhu a hodil ji po ní. Dával si samozřejmě pozor, aby nebyl moc hrubý, ačkoliv to tenhle vlček neuměl nikdy. Jen si uvědomoval, že ještě není největší a bral na to ohledy, i když ona na jeho postarší srdce zrovna ohledy před chvílí nebrala. To bylo ale jedno, hlavní bylo, že bitva začala!

1/10 Einor
Zkus zahrát písničku na rampouchy.

Aithér stál vedle zamrzlého potůčku a obdivně si prohlížel řadu tenkých a třpytících se rampouchů, které viseli ze spadlého kmene ležícího podél břehu. Každý z těch lesklých útvarů měl jinou délku, jiný tvar a v občas v lehkém větru vydával téměř neslyšitelné cinknutí. Citlivý sluch vlka to ovšem postřehl okamžitě. A zvlášť pak někdo tak zvídavý a zkoumavý, jako byl právě Aithér, fascinovaný téměř každou hříčkou přírody. Mohl být starý, jak chtěl, ale byly věci, ze kterých nikdy nevyrostl. A tak se, se zadrženým dechem, přiblížil k těm rampouchům a posadil se před ně.
„Nó, tak uvidíme, co tu svedeme,” zamumlal směrem k nim s mírným úsměvem a natáhl svou tlapku, aby jemně ťukl do prvního rampouchu. Ozval se čistý a jasný zvuk, ze kterého se vlčkovi rozzářily oči. Zkusil tedy rozeznít další a kupodivu zjistil, že každý ten kousek ledu vydával jiný tón. Některý hlubší, některý vyšší. Zastříhal ouškama a pozvedl hlavu, když naslouchal a pak se pokusil poskládat tóny tak, aby dávaly nějaký smysl.
Ťuk... cink - cinky... ťuk... cinky.
Rampouchy se rozezněly do blízkého okolí. Ta melodie byla vcelku jednoduchá a docela neohrabaná, ale hlavně, že to dělalo radost jemu, ne? Každý z těch tónů se nesl tichem lesa zahaleného bílou pokrývkou a Aithér se do nich položil, až nakonec zapomněl na nějaké ty běžné strasti. Prostě ho ta zvláštní ledová hudba začala hřát u srdce.

Nabídni pomocnou tlapku vlkovi v nesnázích

Aithér sledoval, jak se cizinec přiblížil k vodě a když nabídku přijal, pocítil zvláštní uvolnění. Nečekal poděkování, aspoň ne od někoho tak uzavřeného, ale přesto přišlo. Zareagoval na to jen jemným povytažením koutku v náznaku úsměvu a pokývnutím hlavy, kterým naznačoval, že to byla maličkost. A nakonec se dokonce i představil. Khaaros, zopakoval si v hlavě. Nevěděl proč, ale to jméno se k němu hodilo, opravdu.
Zvedl hlavu, když si vlk prohlížel jeho srst. Ten pohled už znal, byla to směs překvapení a otázek, kterou v cizincích vyvolával často. Aithér se krátce ohlédl na svůj hřbet, kde byla srst do modra. „Ne,” zavrtěl hlavou. „Všichni rozhodně ne, ale... Je nás tu hodně takových, to ano. Má srst každopádně není žádný symbol, jen... nehoda,” zazubil se a pootočil se, aby si mohl cizinec jeho barvu lépe prohlédnout. Neměl se za co stydět, ačkoliv to tak kdysi cítil. „Spousta vlkům tohle nadělil sám Život - to je místní bůh, kterého můžete navštívit na Zlatých kopcích. Stejně tak vám za nějaký úplatek může pomoci s vaší magií, či si od něj můžete dokonce nějakou další zakoupit,” pověděl mu. Jeho hlas postupně zjemnil. Už si ani nevzpomněl, kdy naposledy mluvil tak klidně s cizincem, většinou byl neposedný, vylekaný nebo s úsměvem na půl tlamy. Ale s Khaarosem to bylo jiné, asi kvůli tomu tichu, které kolem sebe nosil jako ponurý plášť, nebo možná kvůli té větě na začátku, která ho stále pálila na hrudi.
„Víte…,“ začal opatrněji, téměř s respektem k tomu, čeho se dotýkal, „ta vlčice, kterou hledám… já ji nenechám zmizet. Ne jen tak.“ Krátce k němu vzhlédl. „Můžete říct, že naděje bolí. Anebo že je zbytečná. Ale… mně drží tlapky nad vodou. A dokud ji mám, půjdu dál.“ Pak odvrátil nesměle zrak stranou a tlapkou se zavrtal ve sněhu. Nakonec k němu po chvíli zase vrátil svůj modrý pohled. „Připadalo mi, že jste někoho volal, když jste mě poprvé zahlédl,” odtušil opatrně. Nedalo mu to se nezeptat: „Také někoho hledáte, že?” Ta otázka nebyla jen zvědavost, on s ním momentálně soucítil. Ačkoliv věděl, že dřív, nebo později Wizku někde najde. „Mohl bych... mohl bych vám pomoci s hledáním. Docela se zde vyznám, takže pokud byste chtěl... stačí říct,” nabídl se nakonec a povzbudivě se usmál.

Pokus se připravit nápoj na zahřátí.
Bonus počasí

Aithér ani nějak extra nečekal příjemné přivítání, ze svého věčného cestování a potkávání se s vlky věděl, že ne vždy přijde hřejivá reakce, možná i proto se tak nerad a těžko seznamoval. Ale ticho, co mezi nimi nastalo, bylo takové zvláštní a těžké. Vlk před ním se ani nepohnul. Neodpověděl. Jen na něj hleděl způsobem, ze kterého šlo jen těžko poznat, jestli před sebou má živou bytost, nebo zlomek noční můry, která omylem zůstala venku až příliš dlouho. A když konečně promluvil, zalekl se nejen jeho hlasu, ale i samotné odpovědi. Překvapeně pozvedl hlavu a na moment stáhl uši dozadu. Ta slova se mu zachytila v mysli jako trn, který následně píchl. Pootevřel tlamu, že na to nějak zareaguje, ale než vůbec něco stihl vymyslet, už se cizinec ptal na otázku.
Zase tlamu zavřel a udělal zaskočené umm. Nakonec se trochu pobaveně pousmál. „Šamanů?” zopakoval po něm a oči se mu zaleskly. „Jako... dalo by se to tak říct. Tenhle kraj je protkaný kouzly, až jednoho nutí se mít na pozoru, co se bude dít na dalším území,” pověděl mu, každopádně to říkal s takovou láskou v hlase, že by bylo těžko poznatelné, že ne vždy jsou to příjemné situace, do kterých se tu vlk kvůli magiím mohl dostat. „Takže nejste místní, že? Dorazil jste nedávno?” pokusil se odhadnout zkoumavě a vnímal, jak mu zebou tlapky. Být na takové otevřené pláni v tomhle počasí nebyl nejlepší nápad. Sice tedy sněhová pokrývka, která napadla, zase polevovala a byla nepříjemně mokrá, ale bílý vlček byl už zvyklý na ledaccos. Jen spíše v pohybu, než že by takhle postával a nechával své tělo promrzat. Nutilo ho to přemýšlet, zda bude i tahle zima tak krutá, jako ta loňská. Vzpomněl si na to, jak musel pár dní zůstat v jeskyni, aby to přešel bez úhony. Zima měla své kouzlo, ale jejím fanouškem úplně nebyl. Pár dní by bohatě stačilo.
„Jsem Aithér,” představil se nejistě, zatímco odvrátil hlavu na stranu. Packou ve sněhu uhladil jakousi misku a pak se zasoustředil, aby ji následně mohl naplnit vodou. Nevěděl, zda zvládne i tohle, ale snažil se, aby voda byla teplá, tak akorát, aby se mohli zahřát. A dle toho, jak se z ní kouřilo, to nejspíš klaplo. „Nabídněte si, na zahřátí,” vyzval ho, zatímco se na něj s úsměvem zase obrátil. „Jen... buďte opatrný, ať se neopaříte,” poradil a hned na to by svá slova vzal nejraději zpátky, protože vlk byl přeci jen značně starší a muselo mu to dojít i samotnému. Ale na druhou stranu, kdyby ne, aspoň mu nemohl zazlívat, že ho nevaroval.

2/10 Quercus

Drobek zanechal dovádění v kupce listí a otočil se na něj. "Ahoj,” usmál se na něj a mávl ocasem. Jenže pak ho poměrně zaskočil svojí otázkou. Mladší bráška se totiž okamžitě zeptal, jestli se mu něco stalo. Pozvedl hlavu a našpicoval uši zaujetím nad tím, jak bylo mládě všímavé. Pak hlavu zase trochu svěsil, ale s jemným úsměvem. "Nestalo se mi nic, neboj se,” ujistil ho milosrdnou lží. I když to vlastně lež tak úplně nebyla, byl v pořádku, jen se mu stýskalo po partnerce, která se znenadání vypařila.
Pak se zvídavý vlček zeptal, proč to listí není na stromech. Aithér našpulil tlamu zamyšlením a pohlédl k holým stromům. "No...” začal trochu váhavě, protože hledal správná slova. "To je tím, že se příroda chystá spát. Všiml sis, že i tráva není tak moc zelená? Je to tím, že se zkracuje den, je málo sluníčka a ona nemá dostatek živin. To samé je i u těch listů. Stromy začínají usínat a tím nedodávají listům žádnou životní sílu,” zastavil se v povídání a zkontroloval, jestli to mladší bráška nějak pobírá.
"Za chvíli se z nebes snese bílá studená pokrývka, která všechno zahalí. To je typické pro zimu, která přichází,” ukončil tak své povídání s pochybnostmi, jestli vlče něco pochopilo. Ale moc nadějí tomu nedával, protože dokud zimu nezažije sám, bylo těžké si to nějak více představit, aspoň to si bílý vlk myslel.

Aithér zahlédl pohyb nedaleko od sebe. Zatímco mu déšť stékal po tváři, snažil se rozeznat, zda se jedná o vlka, či něco jiného. Pak nastražil uši, byl to opravdu nějaký cizinec. Váhavě se k němu vydal. Nesnášel seznamování, byl z toho hrozně nejistý a znervózňovalo ho, ale teď se nedalo jinak. Musel se zeptat, zda tu jeho drahá polovička třeba neprošla, jestli ji nepotkal. Jakmile u něj byl už docela blízko, teprve teď si všiml toho, jak byl vlk tmavý. Kontrast mezi nimi byl skoro úsměvný. Aithér svítil jako značka ve tmě, na kterou se posvítí a ten cizinec se v šeru téměř ztrácel.
"Z-zdravím," hlesl polohlasně a zastavil v uctivé vzdálenosti, aby nenarušil ani svůj, ani jeho osobní prostor. V rychlosti hledal nějaká slova, kterými by zformuloval otázku. Jako kdyby na tom bylo něco těžkého. Jo, pro něj rozhodně v těchto situacích bylo. Opravdu mu to nesedělo. A to byl jinak docela upovídaný a milý týpek. Jen cizinci mu fakt nedělali dobře, zvlášť, když kolem sebe na první pohled nešířily dobrou náladu. "Já... se omlouvám... někoho hledám. Vlčici, přes horní polovinu těla má černý pruh, od čumáku až po špičku ocasu, modré oči a přes zadní stehno ozdůbku s hvězdami. Nepotkal jste ji?" vychrlil ze sebe překotně a se zoufalou nadějí v modrých očích na něj hleděl.

<- Mahtae

Déšť mu stopování moc neusnadňoval. Ztrácely se v něm nejen pachy a to opravdu rychle, ale také stopy. Sice na žádnou stopu ztracené Wizku nenarazil, ale rozhodně by byl klidnější, kdyby tak ustavičně nepršelo. Nespokojeně si zafuněl pod čumák a zavrtěl hlavou. Kde se mohla ztratit? A jak jsem mohl dovolit, aby se vůbec ztratila? Pomyslel si nešťastně, zatímco dorazil na obrovskou otevřenou pláň. Měl tu dost dobrý výhled na to, aby zjistil pouhýma očima, že tu jeho novopečená družka taky není. Trochu ho popadla bezmoc a zoufalost. Samozřejmě, že o ni měl strach, protože nebylo normální, aby se vlčice jenom tak vypařila a prostě najednou nebyla. Nebo to normální bylo, protože vlastně Gallirea uměla tolik kousků, že ho stále nepřestávaly překvapovat, ani po těch letech, co zde žil. Ani fakt, že se tu vlastně narodil, nijak nepomáhal, protože prostě tahle země uměla čarovat tak precizně a nepředvídatelně, že se tu nikdo nenudil.
Jenže on by se mnohem radši třeba nudil. Viděl se zalezlý někde v noře, přitulený k Wizku. Radši by společně s ní sledoval dopadající vodu z nebes na zem a přemýšlel nad prkotinama, než tu chodil a hledal ji. Ocenil by teplo jejího kožíšku, místo toho, aby se tu teď jemně chvěl zimou, protože byl durch zmoklý, unavený a hladový. Ale přece její hledání nemohl vzdát tak snadno, ne? Pořád byl dost zkušený tulák a cestovatel, takže ho nemohl nějaký déšť zaskočit. Sice roky přibývaly a tím hůře to snášel, ale to si stále nepřiznával.

<- Sekvoj

Ani nevěděl jak, ale najednou se ocitl sám. "Wizku? Lásko, kde jsi?" houkl a vrátil se několik set metrů směrem, odkud přišel, jestli se třeba někde nepozastavila. Pochyboval o tom, že by mu to uniklo, jeho oči a celá pozornost patřila jen a jen jí, měl pocit, že ho to ani tak rychle nepustí, ale... Nikde nebyla. Nechápal, jak se mohla jenom tak vytratit a srdce mu ztěžklo starostí. "Wizku?" zavolal ještě a zopakoval to několikrát, jen pokaždé na jiné části lesa, nebo prostě území. Ale nebylo po ní ani vidu, ani slechu. Zkroušeně sklopil hlavu. Snažil se zavětřit její vůni, ale neměl ani stopu, prostě nic. Rozhodl se ale nevzdat a pokračoval v hledání nadále. Měl pocit, že se několikrát vrátil na to samé místo, ale nevadilo mu to. I kdyby se na něj měl postavit a stát tam měsíce, byl by schopný to pro ni ustát. Ale nemělo to očividně cenu. Rozhodl se nakonec, že zkusí jít hledat na území vedle, jestli třeba nějakým nedopatřením neodbočila jinam.

-> Středozemka

1/10 Quercus

Procházel se lesem, přemýšlející, kam se asi vytratila jeho novopečená druhá polovička. Dělal si trochu starosti, na druhou stranu věděl, že přebíhat mezi smečkou a jím nebyla zrovna nejlepší úspora času a natlapaných kilometrů. Jednou k té smečce měla nějak úvazek, musela plnit povinnosti, tak to prostě bylo. Ale stýskalo se mu. Chyběla mu více, než vůbec čekal. On byl tady v Borůvce a ta byla jeho domovem, ačkoliv ne stále úplně oficiálním. Měl by to už konečně vyřešit, ale teď, když byl s Wizku, si tím nebyl úplně jistý. Pořád čekal, co z toho vyplyne, jestli se on přidá do smečky k ní, nebo to nakonec nedá jí a vrátí se do Borůvky.
Jak tak procházel lesem a přemýšlel, zahlédl a vlastně i zaslechl šustící kopku listí. Zpozorněl a našpicoval uši, aby se šel podívat, co se to tam děje. Bylo tam nějaké zvíře? Veverka, nebo zajíc? Pomalu přistupoval k té hromádce, než z ní vykoukl ocásek vlčete. Pousmál se, Borůvkový les byl teď docela plný vlčat, co si tak všiml. Tenhle tmavě hnědý ocásek mu byl ale více, než povědomý, tak to prostě zkusil: "Quercusi?" oslovil ho tázavě.