Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Aithér byl už od malička zvědavým vlčkem. A čím více dospíval, tím více se u něj tato vlastnost projevovala jako krapet otravná. Věděl to o sobě, ale stejně si nemohl pomoci. Naštěstí jej Awarak ujistil, že se za jeho vyptávání nemusí omlouvat. Mladý vlček se na něj vděčně usmál a zamával ocasem. Zvážněl ovšem, když se dozvěděl, co se jeho společníkovi stalo. Neubránil se ani pohledu na ty jizvy. Trochu lítostivě sklonil hlavu. „To krmuselo krbolet, že?“ pípl tiše. Nikdy ho nic moc nebolelo, nezranilo, neměl moc představu o bolesti. Trochu se jí bál, proto na sebe byl možná až příliš opatrný. Ale když poté začal vlk mluvit dál, Aithymu bylo úzko čím dál více a více. Upřímně vlka litoval a byl trochu zmatený z toho, že i takové věci se na světě dějí.
„Krto mě opravdu krmrzí, Awaraku,“ začal trochu nejistě. Nebyl si úplně jistý, co má říct a vypadal krapet rozpačitě, ale vždycky si poradil, co se řeči týče. „Oh a krco se stalo krtvojí krsestře? To samé?“ zeptal se znovu opatrně. Jak je možné, že dva sourozenci trpěli na ztrátu paměti? Přemýšlel nad tím opravdu urputně a zároveň stále nějak hledal vhodná slova, kterými by se k příběhu Awaraka vyjádřil, ale nenapadalo ho nic moc, s čím by byl spokojený. Proto byl poměrně rád, když jeho parťák uznal, že půjdou zkusit něco ulovit. Pokýval nadšeně hlavou. Byl k smrti hladový a ne zrovna hezky hubený. Žebra by se na něm dala počítat. „Krdobrá, vyrazíme!“ prohlásil, mávl ocasem a rozešel se směrem… Kterým si nebyl úplně tak jistý, protože to tady zase tak dobře neznal, jak si jeho společník mohl myslet.

//-> Šakalí pahorkatina

Jenže sůl prostě nebylo to, co cukr a lidé začali vymýšlet způsob, jak vyrobit alternativu cukru. Začali krást spoustu věcí k jeho vyrobení.

Hlásím Aithéra :)

Zastříhal ouškama, když Awarak řekl, že aspoň smích jim zbyl a tvářil se, jako kdyby nevěděl, o čem mluví. Jenže v momentě, jak Awarak vyprskl smíchy, neubránil se tomu ani Aithér a smál se na celé kolo. Nebudeme si nic nalhávat, byla hrozná úleva to vypustit ven a ještě k tomu, když tohle sdílel s někým, kdo na tom byl stejně. I když... Pomalu se přestal smát a zkoumavě se na svého společníka podíval. Co když za to může jeho momentální stav a vlastně se ani smát nechtěl a teď se na mě bude zlobit, že jsem se mu smál jako smyslů zbavený? napadlo ho trochu úzkostlivě. Ještě byl ve věku, kdy hrozně moc hleděl na to, co si o něm kdo bude myslet a zda dělá věci správně, aby ho někdo neoznačil za neurvalého a nevychovaného. Nechtěl dělat Aranel a Coedenovi dělat ostudu. Zdálo se, že jeho rodiče, hlavně pak mámu, znala spousta vlků.
Zaujatě poslouchal Awaraka a jeho vyprávění. "Krpromiň krže se krptám, krale proč krjsi nemohl krzůstat?" zeptal se soucitně, aniž by si všiml, že před některými slovy už se neobjevila ta parazitní slovíčka. Navíc byl Awarak zrovna nadchnutý tím, že může sám vlastní vůlí otáčet hlavou. "Kró páni!" Zarazil se a vytřeštil nedobarvená očka. Krpáni!" Snažil se znovu říct ono slovo správně, ale zase to neklaplo, načež zoufale vydechl: "sakra..." zaklel zklamaně a pak se zase hrozně nadchnul a začal vrtět ocasem. "Krslyšel jsi krto? Už krto krje lepší!" začal nadšeně poskakovat, zatímco jeho společník tleskal, jednou na zádech, pak zase stál, no a tak trochu vypadal, že své tělo ještě úplně tak neovládá, jak by chtěl, ale už to bylo lepší, zdálo se.

Ale lidé milující cukr začali být nevrlí a nepříčetní.

Stále mu bylo krapet těžko z toho, jak tady sebou Awarak škubal. Opravdu se bál, že měl nějaký skutečný záchvat. Opravdu nerad by viděl někoho umřít, ale jeho společník tak chvilkami opravdu vypadal. Jako při nějakém posledním tažení. Naštěstí to byla pořád nějaká nepříjemná "hra" magie, nebo čehosi, co si Aithy neuměl vysvětlit. Oba vlci se shodli na tom, že žužlali sníh a mohlo by to být z něj. Byl bych se podíval po okolí, jestli nenarazíme i na někoho jiného, kdo má třeba stejný problém. Kolik vlků tuhle zimu mohlo žužlat sníh? Hodně! Pomyslel si. Ale je zvláštní, že nemáme stejné potíže, ale oba něco jiného. Divný, uvažoval dále, zatímco sledoval Awaraka. Trochu mu zacukal koutek. Rychle se sklonil a otřel se o svou vlastní nohu, aby vypadal, že ho jako něco svědí a tím se tak trochu schoval. Jak tam tak Awarak dělal sudy, poskakoval na zadních a všechno možné, byl opravdu komický.
Chtěl zahnat nudu, ale možná si neuvědomoval, že mladík se moc nenudil. Nechtěl to ovšem přiznávat, tak se snažil tvářit vážně. Však on se mu taky nesmál za to, jak mluví! Ba dokonce pro to měl úžasně empatické pochopení. Měl bych ho mít také! Nakázal si. Jenže znáte to, když se vám chce hrozně smát, ale víte, že nemůžete, většinou propadnete nekontrolovatelnému smíchu, nebo minimálně komickému hihňání pod nos. Tomu se naštěstí Aithér zatím úspěšně bránil. Pokýval hlavou na jeho otázku. "Krano, krtady," odpověděl a usmál se, čímž trochu ulevil napjatým koutkům. Stejně se jeho namodralá očka musela lesknout tunou rozesmátých čertíků. "Kržil krjsi krza krhranicemi? Krjá krtam krbyl krjednou. Krztratil krjsem krse krtam," přiznal se mu.

Aithér byl strašně rád, že mu Awarak aspoň trochu rozumí. Odpověděl mu, že nic neobvyklého, krom sněhu, nejedl. Tak to je asi jasné, když ani nic jiného nebylo. Mysli, ty troubo, nakázal si ve své hlavě, ale byl stále tolik rozpačitý skrz svou mluvu, že snad ani nezvládal racionálně uvažovat."Krano, krtaké krjsem krnějaký krten krsníh kržužlal," odpověděl s rozpaky. Strašně doufal, že se to nějak umírní, ale zatím to nevypadalo nadějně ani u něj, ani u Awaraka. A aby to nebylo málo, Whiskey se jich nejspíše vyděsil, protože po tom, co nehnutě stál a zíral, se nakonec sebral a odběhl pryč. Světlý vlček za ním udiveně hleděl a poté stejně překvapený pohled hodil na Awaraka. "Krmuseli krjsme krho krpořádně krvyděsit," vysoukal ze sebe zaskočeně, ale trochu mu cukal koutek. Ono totiž celá tahle situace po prvních chvílích šoku začínala být docela i komická. Mrzelo ho, že Whiskey utekl, ale na druhou stranu se tomu vlastně nedivil. A představa, že ten vlček bude pak všude chodit a vykládat, že potkal na svých cestách dva blázny, z čehož jeden neuměl mluvit a druhý neuměl ovládat své tělo, to bylo prostě úsměvné.
Úsměv ho ovšem přešel ve chvíli, kdy jeho společník vypadal, že má nějaký epileptický záchvat. "KrAwaraku!" Vyjekl ustaraně a hned se k vlkovi rozešel. Zůstal nad ním stát a v panice přemýšlel, co bude dělat, no naštěstí se vlk za nedlouho zvedl. Aithy vydechl. "Krbože, krtos krmě krvyděsil,"pověděl s úlevou a zavrtěl hlavou. "V krpořádku?" zeptal se ho ihned. Hrozně se modlil, aby zase mluvil normálně. Hrozně rád by s tím vlkem mluvil, ale copak to, proboha, šlo? Za to, jak mluvil teď, se hrozně styděl a moc toho namluvit nechtěl.
Awarak navrhoval koncert žaludků, na což se světlý vlček zasmál a pokýval souhlasně hlavou. Věděl, že není jediný, co je tu hladový, ale stejně se ještě se spoustou věcí nesetkal a byl to mladý puberťák, takže si některé věci bral hodně k srdci, jako třeba teď jeho mluvu a další potíže, co mu znepříjemňovaly život. Mávl tlapkou, když se mu jeho společník omlouval a odkýval mu jeho otázku. Sám toho moc neprožil, ale z vyprávění jeho maminky věděl, že je Gallirea protkaná magií v každém koutě.

//možná by stačili i vzkazy? :)

//Jej, také jsem si nevšimla. :D Nebudeme se někde vzájemně kopat? :)

Mladý vlček byl zmatený z jeho mluvy. A možná ještě zmatenější z toho, co se dělo s Awarakem. Neustále něco dělal a neměl stání, jako kdyby snad snědl nějakou toxickou houbu a byl ovlivněn jejími účinky. Nikdy se s hříčkami Gallirei nesetkal, tudíž jej ani z daleka nenapadlo, že by se mohlo jednat o nějaký magický vliv. Whiskey nejspíš usnul. Nebo zamrznul. Asi byl také pod nějakým zvláštním vlivem něčeho, ale proč to na každého mělo jiné účinky? To jsem z toho jelen. Děje se to teď právě všem? Nebo...? Zastříhal oušky a poslouchal Awarakovu teorii. Musel se nad tím zamyslet. "Krto krzní krvcelku krzajímavě," odpověděl a pak stiskl zuby pevně k sobě a nahodil naštvaný obličejík. Takhle přece mluvit nemůžu! Kdo mi bude sakra rozumět?! Rozčiloval se ve své hlavě a vtipně našpulil tlamku, když se tentokrát snažil mluvit bez těch dvou parazitních písmenek. "Krnebo krmě krnapadlo, krjestli krjsi krnesnědl krněco krneobvyklého?" zeptal se a hned na to si dupl packou. "Krsakra!" Zaklel a zoufale se rozhlédl.
Sledoval stále se pohybujícího společníka, který říkal, že na lov asi nemá cenu v jejich stavu jít. Pokýval hlavou, ale jeho žaludek hlasitě nesouhlasil. Ještě ty mě ztrapňuj! Jako kdybych toho neměl málo! Zanadával si zase. "Krto krmáš krnaprostou krpravdu, krpočkáme" pověděl a rozesmutněle si kecnul na zadek. Tak tohle ho opravdu nebavilo. Ale mohl bych se jít podívat po něčem třeba sám? Jenže co když si tady Awarak ublíží, když zůstane sám? Uvažoval. Nahlas se mu ovšem nic říkat nechtělo.

Cítil, jak se mu stahuje žaludek hladem. Ještě k tomu mu v něm zakručelo. Doufal, že to nebylo moc slyšet a stydlivě sklopil zrak k zemi. Kdyby neměl huňatkou bělostnou srst, jistě by se červenal. Naštěstí s lovek souhlasil i Whiskey, který se rovnou zeptal, jestli Awaraka napadá, kam by mohli jít. Aithér se rozhlédl kolem sebe. Zdálo se, že zima je krutá. Na otevřených pláních by to nemuselo být bezpečné. A už vůbec ne jednoduché. V lese… V lese asi taky moc ne. Je vůbec nějaká šance na úspěšný lov? Pevně v to doufal. „Krjá krjsem krzdejší. Krnarodil krjsem krse v krBorůvkové krsmečce, krAranel a krCoedenovi. A krty?“ Opětoval zvídavě otázku, ale sám zůstal šokovaný nad tím, jak to mluví. Pootevřel v údivu tlamku a rozpačitě se rozhlédl. Jeho pohled spočinu na Awarakovi, který ve stejnou chvíli pokládal otázku, jestli u něj není něco podezřelého, že se nemůže hýbat. Aithér zamrkal a zavrtěl hlavou.
„Krto krteda krnevidím. Krale krco krse krděje krse krmnou?“ Dostal ze sebe. Proboha, jak to mluvím? Co se to se mnou stalo? A co se děje s Awarakem? Prosebně se podíval na Whise. Ten jediný totiž vypadal, že ho žádný takový neduh netrápí. Ale sakra, co když se od nás chudák nakazí? Měl by okamžitě vzít kramle! Ale vůbec nic se mi nechce říkat! Stydím se!

//Já vím, jsem ostuda, omlouvám se :(

Awarak se zdál jako empatický vlk. Projevil lítost nad tím, jak je u nich ve smečce smutno… Tedy ve smečce, kde byla jeho máma. Ale stejně si nemohl odpustit si smečku tak trochu přivlastňovat. Přeci jen se tam narodil. Pokýval hlavou a věnoval mu vděčný úsměv. Také doufal ve zlepšení. Kdybych byl co k čemu, mohl jsem to vylepšit svým členstvím. Ale… Poslední příchozí se představil jako Whiskey. Aithér zaujatě zastříhal oušky. Jeho vůně mu někoho připomínala, ale jeho vzhled nikoliv. I když možná trochu… Možná jsem ho někde viděl jako vlče. Viděl jsem pár vlků, co si nepamatuji, uznal nakonec a tím to sám pro sebe zatím uzavřel. Jeho ostýchavá povaha mu úplně nedovolovala se ptát na spoustu věcí. Aspoň ne hned tak ze startu.
Nastalo krátké ticho. Mladý vlček s sebou rozpačitě zavrtěl a tikl pohledem z jednoho na druhého. Naštěstí Awarak začal za nedlouho mluvit. A měl sakra dobrý nápad. Aithér hlasitě vydechl úlevou. „To je ale skvělý nápad, Awaraku!“ Zajásal nadšeně. Byl hrozně hladový. A tohle, to byl nápad, který jej jak zabaví, tak při úspěchu i nasytí. Vrtěl zlehka ocasem a s nadějí upřel neúplně vybarvené zraky na Whiskeyho, jestli s tím bude také souhlasit. Doufal, že ano. Při nejhorším by se od něj odpojili a i tak by určitě s Awarakem něco ulovili.

//Moc se omlouvám za zdržování, měla jsem na prd směny v práci a byla jsem každý den hotová, ale teď už to bude lepší

Hlasím Aithéra

Světlounký mladý vlček si byl zpočátku nejistý, jak na něj bude neznámý vlk reagovat. Ale už od samého začátku, kdy na něj padl pár zlatavých očí, neshledal Aithér nějaké známky čehokoliv, čeho by se měl příliš obávat. A po tom, co vlk pozdravil a pověděl, že měl zrovna v hlavě to samé, se úlevně pousmál a znovu zavrtěl ocasem. Přátelsky a tak nějak bezděky. "Smečku... No," zamyslel se na oko, ačkoliv věděl hned, co chtěl říci. "Má rodná smečka je až smutně poloprázdná. Zrovna jsem tam byl navštívit mámu a bylo tam... Neveselo?" Nevěděl, jak přesně situaci ve smečce popsat. Byl z toho pořád jaksi smutný a rozhozený. Stále si srovnával myšlenky spíše ohledně otce, co rodinu opustil a také kvůli absenci jeho sester, ale když tohle aspoň na chvíli zatlačil do pozadí, trápil ho právě nedostatek vlků v Blueberryho smečce. Tak trochu doufal, že když to občas někde opatrně roztroubí, vzbudí v někom zájem smečku navštívit a třeba se do ní přidat. Vždyť bylo v Borůvkovém lese tak krásně! Proč odtud vlci odcházeli? Měl to brát snad podle sebe, že všichni chtějí cestovat. Nebo umírali, jako umřela Tailla?
Zavrtěl hlavou, aby se myšlenek zbavil. Teď měl společnost. A během krátké chvíle dokonce dvojitou! Za nedlouho se k nim totiž přidal hnědý vlk, který ihned pozdravil a ptal se, zda neruší. Aithér jej sjel svým krapet nedůvěřivým pohledem. Byl většinu svého života sám a tak nějak netušil, co od ostatních čekat. A vlastně ani od sebe. Byla v něm trocha stydlivosti a ostýchavosti, ale všechno to bojovalo s touhou se kamarádit a dozvídat se nové věci. "Ahoj!" Pozdravil a zavrtěl hlavou, že rozhodně neruší. Stejně jako černobílý, i tenhle vypadal mile. A první z nich, kterého spatřil, se začal představovat. "Těší mě. Já jsem Aithér," představil se a s očekáváním pohlédl na hnědého vlčka, na kterém zůstalo se představit.

//<- Řeka Mahtae

Připadalo mu, že se všichni odebrali k zimnímu spánku. Sice nebyl nijak daleko od Borůvkové smečky, takže bylo ještě moc brzy k tomu, aby usoudil, že nikdo nikde není, ale myslel to spíše tak všeobecně, protože nezahlédl ani něco, co by mohl označit jako svou potencionální kořist. A už vůbec nezahlédl vlčí existenci, která by mu mohla třeba dělat společnost na toulkách. Když tak přemýšlím, měl jsem raději hodit očka na mámu, ať je ona hodí na Blua a mohl jsem strávit zimu ve smečce. Snažil bych se nebýt přítěží a možná bych si lovil sám, ale byl bych aspoň v teple a v bezpečí, že nikde neumrznu. Ale jak znám Blua, to by stejně neklaplo, usoudil a pozastavil se. Do čumáku mu přivál neznámý pach, ale čerstvý. Trochu váhal, protože byl ostýchavější, jestli by měl neznámého vyhledat. Co když je třeba v nesnázích? Měl bych se podívat aspoň z dálky. Třeba mi padne do oka, pomyslel si a zavětřil. Poté se vydal váhavě směrem, odkud pach cítil.
Pak ho v dálce zahlédl. Byl to vlk z většiny tmavé barvy, takže v tom sněhu ho bylo rozhodně více k povšimnutí, než světlého a tichého Aithéra. Mladý vlček se chvíli zdržoval tak, aby jej nebylo vidět, ale poté tak nějak elegantně, aby nebylo k povšimnutí, že se skrýval, vybruslil ze zákrytu a váhavě se k neznámému vydal. "Ahoj!" Volal na něj už z dálky. "Už jsem si začínal myslet, že tu není ani živáčka!" Prohlásil nadšeně, no přesto se zastavil v bezpečné vzdálenosti a trochu nedůvěřivě si neznámého prohlížel. Rvala se v něm nedůvěřivost s touhou o kontakt.

//<- Borůvkový les

Opouštění Borůvkového lesa pro něj bylo hrozně zvláštní. Tak dlouho ho hledal, tak dlouho hledal svou rodinu a teď, když to všechno našel, šel si zase po svých. Vlastně, kéž by všechny našel. Našel jen svou rodnou smečku a v ní pouze mámu. Samozřejmě, aspoň někoho, nemusel najít vůbec nikoho, ale zbytek rodiny ho prostě mrzel. Těšil se na sestry, na ty hlavně. Ale nehodlal to vzdát a přestat je hledat. Stejně jako v Borůvkové smečce nebyl naposledy, tím si byl jistý. Ale teď byl zase čas na prozkoumání Gallirei a hlavně na hledání zbytku rodiny. Jeho sestry a otec určitě někde musí být. Držel se podél řeky, která byla snad už na beton zamrzlá. Ono totiž už docela dost mrzelo. Mladý vlček zaujatě sledoval padající vločky a sem tam se po nějaké hravě ohnal, než si uvědomil, že chtěl původně něco ulovit. Byl totiž hladový. Ale viditelnost v tomhle počasí nebyla úplně super a navíc se už stmívalo. Proto uznal, že by bylo lepší, kdyby se šel skrýt někde do lesa, či nějakého hustého porostu a tam přečkat noc. Po tom, co jeden takový menší lesík přímo po cestě spatřil, spokojeně se pousmál. Štěstí mi hraje do karet, uznal spokojeně. Byl si jistý, že tentokrát se už neztratí.

//-> Křišťálový lesík

Pomalu se probudil. Bylo to způsobené zimou, která nastala. Vzhledem k tomu, že byl vlčetem narozeném na podzim, snášel zimu dobře, ale úplně neměl potřebu spát někde, kde na něj padal sníh. Rozespale se rozhlédl namodralými očky, aby zjistil, že je tu sám. Máma má určitě nějaké smečkové povinnosti. Já bych měl asi odejít. Však se tu zase někdy ukážu. Doufám, že na mě Blue nebude stále tak přísný. Mé cestovatelské tlapky odmítají stát na jednom smečkovém území. Je tady toho ještě mnoho k prozkoumání, přemýšlel. Vstal, důkladně se protáhl a následným oklepáním ze sebe shodil čerstvý sníh. Poté se rozešel k hranicím lesa. Po cestě si zde ještě všechno prohlížel, aby mu to dobře utkvělo v paměti. Byl by se šel rozloučit s Aranel, ale necítil ji někde poblíž a jemu hrozně kručelo v žaludku. Pospíchal tedy, aby si něco ulovil. Také se vcelku těšil na nějaká nová dobrodužství, co by jej zase mohla potkat. Hodlal navštívit zase nějaká super místa. A potajmu doufal, že zase narazí na Winter. Byla to moc milá vlčice, která s ním byla ochotná cestovat téměř kamkoliv. Taková parťačka se k němu úplně hodila. Kouknu se po ní!

//-> Vyhlídka