Gallirea - Příspěvky uživatele

únor 5/10

Musel stále přemítat nad tím, co se za poslední dobu stalo. Nad tím, že si máma našla nového partnera, který byl zároveň kdysi jeho nejlepším kamarádem. Na ta dobrodružství, která s ním tenkrát zažil a kolik u toho bylo legrace. Měl s mámou mladší sourozence. Jeho matka měla vlčata po letech. Dřív, než je vůbec stačil mít on. Protože on neměl s kým. Vzpomněl si na Wizku, které se poprvé přiznal, že se jí líbí, ale moc to nedopadlo, stejně jako nedávno. Pořád netušil na čem je a to ho vnitřně svíralo. Doufal v to, že to klapne, že se vrátí do Borůvkové smečky, nebo ona naopak odejde a budou si spolu užívat konečně život. Ale zdálo se, že mu nebylo přáno. Nechtěl to každopádně ještě tak jednoduše vzdát. Muselo to přeci jednoho dne klapnout, nebo ne? Dlouze si povzdechl a snažil se zase znovu dostat na tu příjemnou vlnu přicházejícího jara. Než nad tímhle začal přemýšlet, zdál se svět mnohem veselejší.

Únor 4/10

Procházka po tak dlouhé a kruté zimě přišla vhod. Hladilo ho to na duši. Nebyl zvyklý na to, že by byl někde tak dlouho zavřený na jednom místě, takže se teď opravdu cítil svobodně. Prohlížel si krajinu, která se vzpamatovávala po zimě stejně jako samotný Aithér. Větve stromů byly povadlé pod předchozí tíhou sněhu, který postupně roztával a mizel před očima. Bílý vlček dlouze vydechl a užíval si vlny přicházejícího jara. Procházelo celým jeho tělem a cítil to až ve špičce jeho ocasu. Takové příjemné brnění, které jej zároveň vnitřně prohřívalo a dodávalo ztracenou energii. Vesele zamával ocasem a v modrých očích mu nadšeně jiskřilo. Život byl ihned o dost veselejší, když ta ukrutná zima polevovala. Otevíralo to zase spoustu možností, co by mohl dělat a kam by mohl vyrazit. A to miloval ze všeho nejvíce. Tedy až po jeho rodině a rodném lesu. Ten byl ze všech míst nejkrásnější.

25

Aithér byl překvapený, že to Cynthii na jihu připadne divné. "Ne? Jak to?" otázal se a zamrkal zaskočeně očky. Byl od přírody zvědavý, právě možná i proto rád navštěvoval stále nové kraje a destinace, ale komu by se nelíbilo být v zimě někde v teple? Sice tedy přežít celou zimu někde, kde opravdu řádila, jako třeba letos tady, bylo docela dobrodružné, ale někdy o život. Byl fakt, že momentálně měl taky pocit, že se mu žaludek požere sám zevnitř, jaký už měl hlad. Doufal, že se brzy už někdo objeví, nebo si udělá alfa čas a Cynthii si přeberou, aby se mohl jít konečně po něčem podívat a něco zdlábnout. Nebo třeba půjde smečka na lov a on bude moct přiložit tlapku k dílu, kdo ví?
Cynthia pak podotkla, že je docela na nic, že neumí nic s magií, ale aspoň nezleniví a že se dá podplatit Života, aby ho něco naučil. Pokýval souhlasně hlavou. "Pravda. Právě se tam zrovna chystám, až ukončím návštěvu tady," svěřil se se svými plány do blízké budoucnosti. "Spíše až pomine to šílené počasí tam venku. Ani jsem nečekal, že když sem půjdu navštívit mamku, tak tu zkejsnu tak dlouho kvůli kalamitě," zakřenil se pobaveně. Nevadilo mu to, aspoň zde strávil více času, poznal své mladší sourozence a vlastně taky poznal Cynthii. Potencionální spolusmečkovnici, pokud bude přijata a když se jednou přidá i on. Aspoň zde bude znát více vlků, než doposud. Na její uvažování, že nejspíš uklízejí nepořádek po té příšeře, pouze mlčky přikývl hlavou. Dělalo mu to vrásky. Začínalo se to táhnout jako nudle z nosu. Tu začal ten vlk, co tu měl vlče, zpívat. Zaujatě na něj otočil hlavu a poslouchal, přičemž občas zastříhal oušky. Bylo to uklidňující, to s muselo nechat a do této situace to přišlo vhod.

24

Přikývl hlavou na její poznatek. Mluvila pravdu. "Jo. Nejlepší je se s předstihem sbalit do teplejších krajin," zazubil se. Tak se to snažil praktikovat on. Někdy to vyšlo a někdy ne. Pak se musel ohánět, přesně jak zmiňovala vlčice, nebo prostě trpět hladem a vypadat po zimě jako troska. To se mu bohužel už také jednou stalo. Naštěstí vše dobře dopadlo a on zimu nějak přežil, i když sám nejspíš pořádně nevěděl jak. Musel dát bokem spoustu svých životních priorit tehdy. Když ovšem Cynthie zmínila magii, trochu zkoušeně sklonil pohled k zemi. "Když já nic moc neumím. V tomhle bych si nepomohl," povzdechl si, protože jej to už začínalo trápit. Celý život magii k životu nepotřeboval. Nebo si to aspoň myslel. Jenže jeho společnice měla pravdu v tom, že by to mohlo život dost ulehčit. Už nad tím taky párkrát přemýšlel, jenže... Když bez ní přežil do teď, už to bez ní mohl i doklepat, nebo ne? Zavrtěl hlavou, aby tyhle myšlenky prozatím zahnal. Ale musel se pustit později do nějakého koumání, jak to změnit.
Sdělila mu své pocity ohledně vlků a on k ní vrátil pohled plný pochopení. On osobně se u nikoho ještě moc nespálil. Bylo to tím, že preferoval být na svých cestách spíše sám. A když se vrátil sem, vyhledal spíše známé dobré tváře, než aby se seznamoval s někým jiným. Moc mu to ani nešlo. I když tadyhle s Cynthií našel řeč a ani vlastně nevěděl jak. Byla mu ve finále sympatičtejší, než očekával. Ta nakonec zmínila, že se to venku uklidnilo a on se zadumaným výrazem a pohledem ke vchodu do úkrytu souhlasně přikývl. Čekal, kdy se tu objeví Aranel, ale zatím se nic moc nedělo. Byl pořád trochu nervózní. Co když se tam opravdu něco zvrtlo a oni třeba někoho oživují. Neklidně si poposedl. "No... Jo. Ale proč se pořád nikdo nevrací?" zeptal se úzkostlivě a stejně tak koukl po Cynthii.

23

S přicházejícím velkým hladem na Aithéra přicházela trochu nespokojenost, ale nedával to nikterak najevo. Jen začínal uvažovat nad tím, jak se v tomhle počasí dostat k nějakému kusu žvance. Jenže dokud se nevyřeší vyhrocená situace v Borůvce, nemohl a ani nechtěl odejít. „No, mě právě připadne, že v tomhle se nic jiného, než válet šunky, nedá. Válet šunky a brečet, jaký máme hlad, protože… Co v tomto chceš najít?“ zeptal se a se zájmem se na Cynthii podíval. Bylo to docela aktuální téma, aspoň pro něj. Takže pokud by věděla vlčice cokoliv, co on ne, mohlo by to přijít vhod. Ale moc nepředpokládal, že by měla nějaké tajné zdroje potencionální potravy. Podotkla, že Ovocná tůň zní až moc dobře, na což nadšeně přikývl. Byla vskutku kouzelná, to se muselo nechat. A rád by se na ni brzy podíval, když mu ji vlčice připomněla.
Zasmál se její reakci na zakručení v jeho žaludku. Vypadalo to, že ve finále sdílí úplně stejný problém, takže nervozita z toho, že přechozí téma neklapne, docela opadla. Možná se společně s ním pustí do uvažování, kde by co mohli sežrat. Nebo to prostě jenom vzdá a bude doufat, že se brzy něco naskytne, těžko říci. Očividně se ale divila jeho tázavému pohledu a začala objasňovat situaci. „No jasně, já taky ne,“ odvětil pobaveně a souhlasně pokýval hlavou. „Tvoji volbu naprosto chápu. Spíš jsem uvažoval, jestli jsi tak podezřívavá i vůči těm, které znáš,“ objasnil s úsměvem. Snažil se být stále tiše, protože trojice vlků nedaleko se stále věnovala vlčeti.
Hned po tom, co ho ujistila, že by jeho pobyt zde měl být v pohodě, se objevila okřídlená vlčice, která je zpražila přísným pohledem a zavrčením. Aithér trochu sklonil hlavu, aby dal najevo, že tu rozhodně nemá v plánu dělat nějaké potíže. Doufal, že přicházející kroky nasvědčují to, že sem míří Aranel, ale tak se opět nestalo. Ale co věděl určitě, byla tohle Baghý, alfa smečky. Nechala je ovšem být a odchytla si toho tichého vlka, co byl u páru s vlčetem. Oddechl si a podíval se na Cynthii. „Tak to vypadá, že si za chvíli budeš moct vyřešit to, co potřebuješ,“ pověděl jí povzbudivě a ohlédl se, kde dvojice vlků zmizela.

22

S úsměvem přikývl, když řekla, že se na jaro těší. "Tahle zima je náročná, hm?" pověděl zamyšleně a podíval se směrem ven. Pořád se nikdo neukázal a on z toho byl čím dál více nervózní. Nejraději by se tam šel podívat. Musel se ale ovládnout. Věřil tomu, že všichni a všechno budou v pořádku. Věřil ve schopnosti Aranel a Awaraka. Musela to být silná dvojice, to si byl jistý. "Oooo ano a jaké chutné!" zahlásil nadšeně a v ten moment na kousek šťavňatého ovoce dostal chuť. Nejspíš to bylo ale tím, že už začínal mít ukrutný hlad. Nejedl ani nepamatoval. Trochu zoufale si povzdechl, když mu zakručelo v břiše a omluvně se po vlčici podíval.
Cynthie podotkla, že aspoň ví, co od vlků, které tu zná, může čekat. Zkoumavě si ji prohlédl. Očekávala snad od někoho nějakou podlost? Byla tak nedůvěřivá? Chvíli nad tím přemýšlel, ale nebyl schopný jí položit nějakou konkrétní otázku. Možná mu něco poví, když postřehne jeho zkoumavý pohled. A možná taky ne, ostatně počítal s jakoukoliv možností. Každopádně na tom, že není členem smečky, ale je tu, dle ní nebylo nic divného. Zazubil se. "Možná. Ale ne každý mě tu zná, tak se trochu bojim, aby mě někdo nevynesl v zubech," vysvětlil jí, proč kolem toho dělá takové tajnosti. Mohli tu mít jen trochu nevrlejšího zapáleného obranáře a měl by o zábavu postaráno. Každopádně doufal, že jeho podobnost s Aranel je natolik zřejmá, že by to bylo v pohodě.

21

Byl rád, že se vlčici podařilo trochu prospat. Opravdu před tím šlofíkem nevypadala nejlépe. Teď už to bylo lepší, i když bylo jasné, že asi není ještě úplně v kondici. Pověděla ale, že to přežije. Aithér se zazubil a kývl hlavou. "To nepochybně," houkl tiše a pobaveně. Nebyla moc komunikativní, ale nebyla ani vyloženě protivná, nebo odmítavá, takže neměl problém se s ní bavit. Nejistota z toho, že se nijak neznají sice převládala a upřímně kdyby neměl za úkol ji v úkrytu hlídat, asi by ji raději nechal samotnou, ale rozkaz od mamky a zároveň bety místní smečky zněl jasně. Čím více nad tím přemýšlel, že ji tu hlídá jak nějakého vězně, tím více z toho byl nervózní, ale snažil se situaci nějak odlehčit a bavit se s ní normálně, jako s každým, aby se ani ona necítila nekomfortně.
"Ta tůň je opravdu kouzelná a krásná. Těš se na jaro," pošeptal se zasněným úsměvem a sám se na ni těšit začal. Neviděl ji tak dlouho! Vždycky si dal jen pokec s mámou a zase si šel po svých a na tu tůň si ani nevzpomněl. Jak jen mohl? "Oh, takže tu nebudeš úplně mezi cizími. To je jistě velká výhoda," přikývl. Sám moc dobře věděl, o čem mluví. Kdyby on měl vlést někam, kde nikoho nezná, dost pravděpodobně by vzal rychle nohy na ramena. Seznamování byla opravdu jeho fobie. Tady s Cynthií to měnila situace, ve které zrovna byli, jinak by se taky možná choval úplně jinak. Ve finále mu přišla docela v pohodě. "Eh, no..." začal nervózně. Naklonil se k ní trochu blíže, ale jen do uctivé vzdálenosti, aby mohl mluvit ještě tišeji a neslyšelo ho ostatní, co byli opodál. "Já totiž nejsem členem," šeptal a v rychlosti zkontroloval, jak se vlčice tváří. "Narodil jsem se tady a Aranel, moje máma, je tu betou. Chodím sem jednou za čas na návštěvy. Ale ještě jsem se neodhodlal vrátit zpět úplně," přiznal se tiše a zase se od ní odtáhl.

Seděl mlčky na stráži a doufal, že to peklo venku už opravdu skončilo a že jsou všichni v pořádku. Občas letmo koukl po spící Cynthii a docela jí spánek záviděl. Taky by se nejraději prospal. Teplo, které tu bylo, docela uspávalo a jemu docela těžkla víčka. Udržoval se ale při životě nervozitou, která v něm celou tu dobu kolovala. Zaprvé byl nervózní z cizích vlků okolo, zadruhé z toho, že vlastně jako vetřelec hlídal vetřelce a hlavně z toho, že se bál o matku i ostatní členy smečky.
Náhle kousek od sebe v kožešinách postřehl pohyb a za chvíli tmavá vlčice zdravila. Otočil k ní svůj modrý pohled a usmál se. "Dobré... Dobrej večír," usmál se, když se taky malém napálil a prohlédl si to, co z ní bylo v těch kožešinách vidět. "Prospala ses trochu? Ten kašel nezní moc hezky. Je ti lépe?" zeptal se s neskrývanou starostí v hlase. Proč se vlastně tak staral o cizinku, to asi věděl jen on sám. Ale byl prostě takový. Máma ho vychovala tak, aby se (nejen) k vlčicím choval hezky a s úctou.
Kupodivu si pamatovala i položené otázky, takže jí začal věnovat plnou pozornost. Myslel si, že ji sem vyhnalo počasí, ale bylo tomu tak trochu jinak. Nadšeně pootevřel tlamku a na poslední chvíli si uvědomil, že musí být tiše. "Ty jo!" hlesl polohlasem. "Tak to je super, že jsi narazila zrovna na Borůvku," dodal šeptem a zamával ocasem. "Opravdu dobrý výběr. Budu ti držet tlapky při přijetí," pokračoval trochu nesměle a stejně tak se podíval do země. Měl by to už taky konečně udělat. Ale dokud si nepromluví s Wizku, muselo to počkat.

19

Chvíli od příchodu dostali oba upozornění, že se mají ztišit. Přišlo od vlka, co u sebe měl vlče, které se snažil uspat. Jestli má hlad, tak ho těžko uspíš, pomyslel si trochu otráveně, jelikož měl dojem, že od chvíle, co drobka spatřil, se snažil být tiše. Jestli mu vadilo kašlání Cynthie, s tím se nedalo nic dělat. Přešel to ale dost rychle, protože Aithér byl docela splachovací a taky dostatečně empatický. Vrhl po vlkovi pouze omluvný pohled a přešel to bez komentáře. Beztak vlčatům ani tak nerozuměl, jen tak s tím hladem hádal, když nikde neviděl matku. Vlk ho asi nenakojí a to bylo jediné, co o vlčatech znal.
Vrátil pozornost na Cynthii, která promluvila. Pouze mlčky přikývl na její slova ohledně alfy a když vyčkával na své odpovědi, dozvěděl se, že se jich prozatím nedočká. Potřebovala se nutně prospat. Kývl hlavou a letmo se usmál "To je pochopitelné. Dobrou," popřál jí a klepl ocasem o zem. Pak svůj ustaraný zvuk přesunul ke vchodu do úkrytu, když zaslechl kroky. Čekal mámu, nebo někoho, ale objevila se tu dost nabroušená vlčice. Měla kolem sebe opravdu temnou auru a dívala se přímo na něj, přičemž vrčela. Bílý vlček nehnul ani brvou, ani v jeho výrazu se nic moc nezměnilo. Na svých nekončících cestách narazil na kde co a kde koho a strach měl spíše ze seznamování, než že mu někdo cizí ukousne hlavu. Ve svém nitru ucítil nejistotu, ale na venek ji nedal znát. Naštěstí se cizinka rozešla k vlkovi s vlčetem a nechala jeho i Cynthii na pokoji. Dlouze vydechl to, co v sobě zadržoval a znovu upřel modrý pohled na vchod. Zdálo se mu to, nebo to v lese náhle utichlo?

18

Vypadalo to, že cizinka jednoho z přítomných vlků zná. Zřejmě se jednalo o toho, co měl u sebe to malé vlčátko. Jak rád by se na něj podíval z blízka! Uvědomil si, že takhle malé vlče ještě nikdy neviděl. Viděl pouze odrostlá vlčata, ale s tímhle drobečkem se to nedalo srovnávat. Muselo mít sotva pár hodin. Neměl ovšem odvahu se ani zeptat, jestli by mohl přijít blíže, natož to uskutečnit. Z cizích vlků byl nervózní, ale tak nějak tušil, že by spíše očividný otec vlčete byl nervózní ještě více. Ještě se jednou podíval po úkrytu, protože mu přišlo zvláštní, že tu nebyla matka. Situace pro něj byla opravdu matoucí, ale rozhodl se svou pozornost přesunout jinam. A to na vlčici, o kterou se měl postarat a tak trochu ji jakožto cizinku na území smečky měl hlídat. Přitom seš pro některé v podstatě taky cizinec, napadlo ho a doufal, že se to tu ještě nějak nezvrtne. Nervózně se podíval směrem ven. Doufal, že se bojovníkům podaří příšeru porazit.
Cynthie poděkovala a on na to lehce kývl hlavou a povytáhl koutek do strany. "Za málo," ujistil ji skromně a v očích mu pobaveně zajiskřilo, když k ní vrátil pohled a zřel, že z kožešin trčí jen její čenich. Musela být hrozně promrzlá. Usadil se tak nějak na půli cesty mezi ní a východem z úkrytu. Pořád byl nejistý ze situace, co venku nastala. Vlčice ho ovšem zaskočila otázkou. Pootevřel tlamku, že odpoví, ale pak se zarazil. "No, eh... Jsem tu už nějakou dobu, ale alfu jsem ještě nezahlédl," přiznal se nejistě. Navíc byl nervózní z představy, že by sem přišla zrovna teď. Dva cizinci v úkrytu, to nebylo dobré. Nebyl si úplně jistý, jak moc se s místní alfou znal nebo neznal a jak moc byla od Aranel obeznámena, že se tu Aithér sem tam zastaví. "Co tě sem vůbec zaválo, Cynthie? Špatné počasí?" zeptal se, aby trochu zahnal myšlenky. Nebyl si ovšem jistý, jestli se nebude chtít místo povídání spíše prospat.

Únor 3/10 Wizku

Vnitřně zpanikařil, když ucítil její náhlé opření o jeho srst. Rozhodně od ní takové gesto nečekal, ale hned, jak se jeho rozhozené nitro trochu uklidnilo, ucítil tu vlnu soucitu, kterou vlčice vůči němu měla. Vděčně se na ni usmál a potají si přál, aby ta chvíle neskončila tak rychle. Byl za ni každopádně moc rád, protože se mu nesnilo pomalu ani o tomhle. O tom, že by tu jednou s Wizku mohl sedět sám, koukat na jezero a bavit se o svých starostech i radostech. I když na ty zatím ještě nepřišlo, ačkoliv Aithér se v těchto depresivních tématech nechtěl topit dlouho. Chtěl se ještě omluvit za jeho minulé zmizení, ale Wizku jej rychle zarazila. „Netuším, co může být horší, než nechat dámy v nesnázích,“ přiznal se se studem v očích. Vážně se za to cítil potupně. Už jen kvůli tomu, že chtěl pomoci jak první, tak té druhé. Místo toho se někam zase vypařil. Pověděla pak, že se rozdělily. Bílý vlček si povzdechl a pokýval hlavou. „Snad ano a pokud ne, jistě našla domov jinde. Je tu spousta vlků s velkým srdcem,“ usmál se pokynul k ní hlavou. „Třeba ty s mámou… Staraly jste se o spoustu sirotků,“ pověděl uznale. Pamatoval si, když mu to Aranel říkala. Měla plno běhání s vlčaty a Wizku byla tehdy pochválena, že se na tom hodně podílí.
Přišlo téma na Borůvku, jak jinak. Aithér byl rád, když mohl s někým mluvit o své rodné smečce. Ačkoliv tam roky nepatřil, stále ji považoval za svou a nosil ji v srdci. Byl jí věrný, i když nebyl členem. Akorát že jeho momentální společnice se tam očividně necítila tak, jak by si nejspíš oba představovali. Natáhl k ní tlapku a konejšivě ji položil na tu její, přičemž jí pohlédl do očí. „Je mi líto, že to tak cítíš,“ pošeptal k ní s výrazem plným soucitu a pochopení. Nejspíš sám moc dobře věděl, jak to myslí. I jemu tam chybělo pár tváří, které obletoval jako vlče. Zeptala se pak na otázku, kterou mu vlastně už nějakou dobu pokládala i Nel. „Nedávno jsem se o tom s mámou bavil a upřímně, ještě si to nedovedu představit,“ začal nejistě a svou tlapku raději zase stáhl, přičemž jí věnoval omluvný úsměv. Tak trochu ji tam zapomněl. „Pokud by to ovšem znamenalo, že tě budu potkávat častěji, tak…“ zaváhal a hledal slova. Nechtěl být moc hrrr, jako třeba v minulosti. „T-tak by ta představa byla mnohem příjemnější,“ vymáčkl ze sebe s nejistým úsměvem.

<- Les

Celou cestu šel tak, aby přizpůsobil tempo vlčici. Sem tam zakašlala a třásla se, byla očividně hodně podchlazená. V tomhle počasí se tomu ani trochu nedivím, pomyslel si soucitně. Čím dál více ho štvalo, že neuměl žádnou magii, se kterou by mohl pomoci. Proč ho to štvalo až teď, kdy měl velkou část života za sebou? Na toulkách mu magie moc nechyběly, byl schopný si nacházet dobré úkryty, kde mu nebyla zima a celkově byl schopný si bez nich poradit, ale teď? Jak mohl chránit svou rodnou smečku? Tím že byl zkušený cestovatel asi těžko... Z myšlenek ho vytrhla vlčice, která se představila jako Cynthie. Obrátil k ní pohled a nejistě se usmál.
"Těší mě, Cynthie, já jsem Aithér," představil se tiše, ale tak, aby ho slyšela. To už ovšem byli u úkrytu, do kterého vlčice bez zaváhání vplula. Bílý vlček tu cítil nějaké pachy a docela dost zvláštní, který mu úplně nevoněl, ale neuměl to zrovna v tom zmatku úplně identifikovat. Každopádně uvnitř byli dva vlci, z toho jeden s čerstvým vlčetem? Aithér se zarazil a zastavil se v pohybu. "O-omlouvam se, nechceme vás rušit... Tady Cynthie si nutně potřebuje odpočinout v teple," vyhrkl na ně překotně a snažil se dostat co nejdále od nich, aby jim nezavazel. Čapl do zubů jednu z volných kožešin a natáhl ji pro promrzlou vlčici, na kterou potom kývl hlavou, aby ji vyzval k ulehnutí. V úkrytu bylo o dost příjemněji, než venku. Že s tím má co dočinění magie jednoho u vlků, to neměl ani tušení, ale byl za to teplo rád už jen kvůli Cynthii. Pak jí přitáhl ještě jednu kožešinu, aby se s ní mohla případně zakrýt. "Odpočiň si, potřebuješ to," vybídl ji tiše.

//Víceméně jen pro Cynthii, případně někoho dalšího, kdo chce ještě do úkrytu

Chtěl odnést vlčici do úkrytu, ale ta se najednou zvedla sama. Aithér byl zaskočený, protože si myslel, že je nějak vážně zraněná. Byl fakt, že vběhl doprostřed plně vypuklé situace a neměl čas se nějak zorientovat. Bránila se, že půjde po svých. „To je v pořádku, kdyby něco, opři se,“ odvětil jí ve spěchu, aniž by se ho její chování jakkoliv dotklo. Podíval se poplašeně směrem k Aranel, která na něj volala, aby je vzala do úkrytu. Koho všeho? V rychlosti se rozhlédl, ale nevypadalo to, že by tu někdo další byl zraněný, vyčerpaný, nebo nemohoucí. Aspoň prozatím. Vrátil zoufalý pohled k mamce, která jej ujistila, že to zvládnou, jen ať zůstane s vetřelci v úkrytu. Jenže on ani nevěděl, kdo všechno tu je jen host. „Kdo se potřebuje ještě schovat, následujte mě!“ zavolal do všeho toho zmatku a otočil se na vlčici.
„Pojď doprovodím tě do úkrytu, ukážu ti, kde je,“ kývl hlavou povzbudivě na Cynthii, jejíž jméno zatím neznal, ale ani nebyl čas se nad tím teď pozastavovat. Kolem se děly příšerné věci a on mohl pomoci jedině tak, že doprovodí jednu neznámou do bezpečí. Tedy, snad do bezpečí. Po zbytek cesty šel mlčky a sem tam zkontroloval, jestli to vlčice zvládá. Nechtěl na ni spěchat, ale čím víc ran slyšel za jeho zády, tím více byl nervózní a stále zmatený, co se vlastně děje. Zvládnou tu příšeru místní vlci porazit? Budou v pořádku? Nestane se Aranel něco? Tolik nejistoty a on nemohl nijak pomoci. Nasucho polkl. Musím se zdokonalit ve své magii. Rozhodně. Než vstoupím do této smečky, musím být schopný ji bránit taky.
„Jsme tady,“ vydechl trochu s úlevou, když dorazili ke vchodu do úkrytu. Ustoupil, aby mohla jít vlčice jako první. Pak se znovu ohlédl za dějstvím venku a vyčkával, zda nemají někoho v patách. Nakonec se vydal do úkrytu za neznámou také.

> úkryt

Únor 2/10 Wizku

Byl z ní hrozně nervózní. Byl hlavně nervózní z toho, co si předsevzal vůči ní. Slíbil sobě a vlastně i mámě, že si s ní promluví narovinu. A bylo na co čekat po těch letech? Jen prosím ne hned teď... Musíš... Musíš na to pomalu, nabádal se a pootevřel tlamku, když Wizku pověděla, že ona ráda vidí jeho. Zavrtěl ocasem a bez váhání na její vybídnutí vplul na místečko vedle ní. Před chvílí ještě vypadala zahloubaně, ale teď se celá rozzářila. A jak tak zářila, oslňovala jej svými paprsky a i v téhle zimě ho hřál její úsměv. Vzmuž se, už ti nejsou dva, ani tři, ani... Prostě nejsi děcko, povzbudil se ještě a raději se na chvíli zadíval na jezero, protože si uvědomil, že na ni celou dobu kouká jako na obrázek. "Eh, no já... Dělal jsem asi to jediné, co umím - cestoval jsem," zasmál se krátce a pak k ní zase svůj modrý pohled vrátit. "Pátral jsem po sestrách a otci, ale neúspěšně, bohužel," objasnil ještě důvod svých nekončících cest s trochu smutným úsměvem. Tuhle etapu po letech už konečně uzavřel.
"Chtěl jsem se omluvit, že jsem se naposledy tak vypařil. Chtěl jsem vám najít něco k snědku, ale..." hledal chvíli slova a marně je hledal očima kolem. "Ale moc úspěšný jsem nebyl a pak jsem vás nenašel. Našla Nelly své rodiče?" zeptal se Wizku s nadějí v očích. Každopádně nejvíce jej zajímala ona a odpovědi na otázky, které na ni měl. "A ty? Vrátila ses zpátky do Borůvky? Ptal jsem se tam na tebe, ale bohužel máma ani Awarak nevěděli," prohlédl si ji se starostí v očích. Doufal, že to nebylo tak, jak si myslel a ona byla tulačkou, nebo se dokonce přidala do jiné smečky. Za zlé by jí to samozřejmě neměl, ale vždy když se vracel do Borůvky za mámou, doufal, že tam potká i ji. Takhle by všechny naděje byly fuč.

Únor 1/10 Wizku

Procházel se kolem jezera a cítil se tak nějak neúplně. Dlouho nebyl na svých toulkách, které jej tolik naplňovaly. Na jednu stranu mu připadalo úžasné, že strávil tolik času v rodné smečce s mámou, kde poznal i své mladší nevlastní sourozence, ale taky se v tomhle na tu druhou stranu necítil úplně komfortně. Čím dál více měl pocit, že mu v životě hrozně moc něco chybí a nemohl se dopátrat, co přesně to bylo. Byla to přeci jen jeho rodina a rodná smečka? Nebo to byla spřízněná duše, která by byla po jeho boku třeba na toulkách? Neměl přeci jen zkusit cestovat se Sunstorm, aby pořád necestoval v osamění?
Pak ale zahlédl kožíšek, které už roky nemohl dostat ze své hlavy. A jakoby to zahnalo všechny jeho chmury, vše okolo se zahalilo do tmy a byla tam jen ona. Jako na parketě, kde se kužel světla namířil jen na ni a ona v tu chvíli byla hlavní hrdinkou. Zastavil se a srdce měl skoro až v krku. Nasucho polkl a neklidně přešlápl. Byl jsi rozhodnutý, že si s ní promluvíš, tak na co čekáš? Snažil se sám sebe popohnat, ale jakoby tam úplně zamrznul. Možná po tom, co si nebyli Aranel s Awarakem jistí, že ještě vůbec patří do Borůvkové smečky, vůbec nečekal, že by na ni mohl narazit. Nebo ne vlastně až tak rychle. Nebyl na to vůbec připravený. Prostě jdi! Můžeš ji aspoň pozdravit a zeptat se, jak se jí daří! Okřikl sám sebe a téměř strojově se k ní rozešel. Co když je ráda, že je tady sama? Váhal pořád ten hlásek v hlavě, když zahlédl, jaký zamyšlený výraz Wizku má.
"Wizku, a-ahoj," vydechl pak nesměle a svůj pohled zabořil do sněhu po jeho tlapami. "Doufám, že tě neruším. Já... Moc rád tě vidím," pověděl jí zcela upřímně a aniž by chtěl, dal do toho více citu, než vůbec zamýšlel. Pak k ní svůj pohled zvedl a pokynul čumákem na místečko vedle ní. "M-můžu se s tebou kochat?" usmál se nejistě.