4/10 Varja
Souhlasně přikývl. Byla pravda, že Aranel musela odchod jeho sester nést docela špatně. První odešel Coeden, o pár měsíců později i Niké a Aurora. Také si na ně občas vzpomněl, ale bylo tomu tolik let, že ta vzpomínka už ani tolik nebolela. Určitě se někde měly dobře a byly šťastné. Byl fakt, že ve finále měly ještě více toulavé tlapy, než on sám. „Máma přede mnou nikdy nedala pořádně najevo, jak moc ji trápí odchod mých sester a otce, ale muselo jí to nechat na duši pořádný šrám,” povzdechl si a sklonil hlavu. „proto se snažím, aby aspoň jednou za čas viděla mou maličkost,” zazubil se.
Varja podotknul, že má cestovatelské časy dávno za sebou. Když ho Aithér přejel pohledem, uvažoval, jestli je opravdu tak starý, nebo rychle dospěl. Byl fakt ale, že spousta vlků cestovala v mládí a pak se usadila. On to tak neměl dlouho, vlastně nad tím začal uvažovat nedávno. „Také bych se rád zase vrátil zpátky jako plnohodnotný člen, ale nepodařilo se mi sehnat alfu,” pověděl zamyšleně. Kdyby ji byl sehnal, byl by pravděpodobně členem už dlouho. Ale pak by měl výčitky, protože teď se pro změnu toulal z donucení, vzhledem k tomu, že hledal Wizku.
Přikývl souhlasně hlavou. „Někdy si dělám legraci, že si máma pořídila vlčata i za mě, když zjistila, že se vnoučat asi jenom tak nedočká,” začal se smát, navzdory tomu, že mu z toho samotnému bylo momentálně trochu smutno. Fakt byl, že si na vlčata nikdy extra nepomýšlel, až do nedávna. A teď ty myšlenky zase musel zahodit, protože mu zmizela partnerka. „Dva roky? Páni! To vážně přicházím o hodně.”
Začal se rozpačitě smát, když mu Sněženka pochlebovala, že vůbec není starý. A říkala to tak přesvědčivě, že by tomu byl i věřil, ale každého starého mládence jednou dožene vědomí, že má své roky, zvlášť když stihl mít partnerku tak na měsíc a nikdy nezplodil ani potomky. Vlastně neměl nic, krom spousty zážitků z nekončících cest, které měl jednou v úmyslu vykládat svým vlčatům, místo toho je mohl povídat možná tak mladším sourozencům, protože se jeho máma rozhodla plodit vlčata i za něj, když už uznala, že se vnoučat nikdy nedočká.
„Oh, děkuji, jsi opravdu zlatá,” hihňal se stále, jako kdyby byl rozněžněná puberťačka. Prostě na takové věci reagovat neuměl, vůbec. Byl fakt, že ve spoustě ohledech se zasekl v pubertě, ať už se to týkalo jeho prvotní ostýchavosti, nebo lichotek od ostatních. „Ale máš pravdu, že se na své roky ještě necítím, ani trochu,” usmál se nakonec, když se trochu sebral.
Povšiml si, jak se nepříjemně zvedá vítr. Až měl dojem chvilkami, že kvůli němu ztratí rovnováhu. Překvapeně zamrkal a podíval se na Sněženku, než mu došlo, že by měli urychleně zvednout zadky a jít se někam schovat. „Pojď, musíme odsud zmizet, rychle,” popohnal ji spěšně a začal mířit co nejrychlejší cestou k lesu, po boku bílé vlčice, kterou gentlemansky podpíral, aby náhodou neuletěla. Viditelnost začala být také mizerná, takže šel spíše po paměti do lesa, ze kterého před chvílí přišel.
-> Východní hvozd
Jak očekávala, byla překvapená z toho, co jí vyprávěl. Krátce se zasmál, když na to konečně reagovala a zamával ocasem. „Jo, ale musím ti říct, sice jsem se tu narodil a mám už nějaký ten rok na krku, ale občas potkám někoho, kdo mě svým vzhledem naprosto překvapí,” zavrtěl hlavou, zatímco utichnul, aby ji nechal mluvit dále. Rozplývala se nad křídlama, čemuž se nedivil. Taky si několikrát představoval, jaké by to mohlo být. A také by je ve svém životě občas ocenil, aby se někam dopravil rychleji, ale ve finále... Miloval, když se toulal krajinou, rozplýval se třeba nad kameny hezkých barev či tvarů, nad kreativitou přírody, bavilo ho překonávat obtížné cesty, které na něj mnohdy při cestování čekaly. S křídly by o všechno tohle přišel. Nevěděl by, že támhle je dobrý kout na přespání, protože byl tak dobře ukrytý, že jej nenašel, dokud do něj skoro nevrazil čumákem, přišel by o spoustu věcí. Ale další by mu to možná dalo, to zase ano.
„Stoprocentně to má něco do sebe,” přitakal nakonec souhlasně a sklouzl pohledem zpátky na její obrázek ve chvíli, kdy reagovala na pochvalu jejího jména. Vypadala z toho taky trochu rozhozeně, a tak, asi aby nebyla sama tolik v rozpacích, se rozhodla, že do nich vrátí zpátky i Aithéra. Začala to tam střílet tak od boku a on se zase kroutil, uhýbal pohledem a nervózně se culil. „No jako, už trochu starý jsem,” zasmál se rozpačitě a podíval se na ni. „Ale moc děkuji, Sněženko, takových titulů jsem nedostal asi celý život,” dodal s úsměvem.
A pak přišlo téma na magie. Byl překvapený, že o těch něco ví, protože někdy nově příchozí nevěděli ani to. Ale pak se vše objasnilo, někoho totiž potkala a následně si sama vyzkoušela nechat vyrůst kytku. S údivem pootevřel tlamku, když mu to následně i ukázala. „Woow, páni!” vyhrkl překvapeně. „To ses do zdejších kouzel dostala dříve, než jsem vůbec stačil já...” podotknul, ještě stále zaskočený.
Bohužel, vypadalo to, že bráchu ztratila a nedařilo se jí ho najít. Přemýšlel, jak by jí mohl zlepšit náladu, nebo ji podpořit, ale nebyl v tom příliš dobrý. A tak plácl první věc, co měl na srdci: „Mi se před zimou ztratila partnerka. Od té doby chodím, ptám se a hledám. Bezúspěšně,” povzdechl si. Nechtěl se poddávat tomu pocitu, že už ji nikdy nenajde. Ale uvnitř sebe bohužel cítil, že to tak je. Přesně tak, jako se stalo s dalšími vlky před ní. Špatně snášel pocit, že mu dala okusit, jak by jejich partnerství chutnalo, ale už jej nenechala si to užívat dále. „Mohli bychom oba hledat spolu, pokud bys chtěla.”
Vlčice pověděla, že si také ráda kreslí do sněhu. Aithér zprvu překvapeně zamrkal, protože nechápal, jak to, že také, než ho napadlo se podívat na svou tlapku, kterou se nervózně vrtal ve sněhu. Trochu se narovnal, když mu to došlo a usmál se, zatímco naklonil hlavu zvídavě na stranu. "Opravdu?" zeptal se s nefalšovaným zájmem, přičemž sledoval, co tam bílá vlčice vytváří. Bylo jisté, že se jedná o nějaké veledílo, což se mu nakonec potvrdilo. Začala mu na obrázek ukazovat a on začal naklánět hlavu do různých úhlů, aby v tom našel ten smysl. Každopádně to úplně nešlo, tak nakonec vstal, přešel vedle vlčice a posadil se do stejného úhlu, aby viděl obrázek z jejího pohledu. "Aaaaah!" hlesl, když už to tam konečně viděl. Tedy... Aspoň trošku.
"No fakt že jo! A dokonce to vcelku sedí i barvou," podotkl a zazubil se, přičemž několikrát plácl ocasem do sněhu. Kdyby se mu nezbarvil kožíšek do modra, tak by to krom té kapičky hnědé, co zdědil po otci, opravdu sedělo dokonale. Teď byl ale jak melírovaný borůvčím, ale tenhle detail se dal odpustit. "To se ti povedlo," pochválil ji a zvedl pohled do jejích očí. V těch jeho přátelsky jiskřilo a veškerá napjatost byla fuč. Aithérovi stačilo málo k tomu, aby to z něj opadlo. Ale ty začátky pro něj byly vždy těžké, nejhorší prostě bylo k někomu přijít, pozdravit a začít nějakou konverzaci. A to byl jinak tak zkušený poutník, který na svých cestách potkával kde koho. Možná právě proto to tak měl, protože se v minulosti párkrát spálil.
"Inu, neříkám, že je to až tak moc obvyklé, ale vlastně i docela ano. Gallirea je protkaná magií křížem krážem. A potkáš zde spoustu vlků, kteří na sobě budou mít nějaké barvičky, nebo serepetičky. A pozor, můžou tě dokonce zaskočit i vlci okřídlení, nebo s jakoukoliv jinou nezvyklostí," varoval ji nadšeným tónem. V tomhle byla tato země opravdu unikátní. "A většinou jsou vlci, kteří se zde nenarodili, nebo tu nejsou příliš dlouho, z těchto věcí zmatení - tak jsem to poznal," usmál se na ni, aby dal najevo, že je to naprosto v pořádku. Zajímalo by ho, jak by pochodil ve světě mimo Gallireu momentálně, jelikož všechno to, co měl na sobě, získal teprve nedávno, když se sem vrátil. Pamatoval si, jak někteří vlci reagovali vyplašeně už jen na jeho vyprávění i místních bozích a jiných věcech, co se tu děly.
Vlčice se nakonec představila jako Sněženka, což se k ní, samozřejmě, naprosto hodilo. "Také mě těší, Sněženko. To je pěkné jméno. Hodí se k tobě," mrkl na ni přátelsky a zase se od ní trochu vzdálil, aby jí nenarušoval osobní prostor. "A podařilo se ti už bráchu najít?" zeptal se starostlivě. Věděl, jaké to je, když jeden ztratí sourozence. Jeho sestry zmizely kdo ví kam. Bohužel po těch letech už nepočítal s tím, že by se někdy potkali, ale třeba se na stará kolena vrátí domů.
3/10 Varja
To vlčisko vypadalo opravdu přátelsky, takže netrvalo moc dlouho a Aithér se začal uvolňovat. Ihned se zajímal, proč z Borůvky odešel. „No, já jsem vlastně nikdy úplně neodešel, snažím se docela pravidelně vracet za mámou,” ujasnil mu ihned po začátek. Z jeho tónu šlo znát, že má pro smečku slabost a mluví o ní s láskou, stejně jako o mamce. „odešel jsem dost mladý a od té doby docela dost cestuji, takže vždycky záleží, jak daleko se vzdálím. Ale poslední dobou se zdržuji už jen v Galli a právě v Borůvce. Tebe jsem ale ještě nepotkal?” Podal poslední větu trochu nejistě, protože si tím nebyl úplně jistý, ale spíš se přikláněl k tomu, že to tak opravdu bylo. Takového vlka by si stoprocentně pamatoval, vynikal od ostatních docela dost.
Začal mluvit o jeho mladších sourozencích. Zprvu se bílému vlkovi rozzářila modrá očka, ale pak je trochu posmutněle sklonil k zemi. Tráví se sourozenci více času, než já... Měl bych se stydět, napadlo ho, ale jakmile Varja začal znovu mluvit, zaujatě pohled zvednul. „Opravdu? To moc rád slyším! Já jsem Aranelin nejstarší syn,” vyzradil na sebe bez váhání. Ta počáteční stydlivost byla fuč, ten seveřan si ho během pár vět naprosto získal. „Jak dlouho patříš do smečky, Varjo? Jsem pořád překvapený, že jsme se míjeli,” usmál se mávl ocasem.
Po jeho pozdravu se vlčice obrátila a celá rozzářená ho nadšeně pozdravila, jako kdyby snad byl nějaký její starý známý. Aithéra to chtě nechtě přinutilo lehce povolit, co se týče nervozity, jelikož přesně tento typ vlků naprosto zbožňoval. Takže když bílá vlčice pověděla, že se na ledě klouže dobře, zatímco se jí rozjížděly nohy do stran, musel se usmát. Věřil tomu, že to musela být legrace, jen on na legraci jaksi tuhle zimu chuť neměl, když se jen potuloval celý nešťastný celou Gallireou, aby našel svou ztracenou partnerku. A v posledních dnech se mu už do hlavy drala ta nepříjemná myšlenka, že ji jenom tak nenajde. Ať se snažil přemýšlet sebevíc optimisticky, tohle tušení se v něm usazovalo hlouběji a hlouběji a rostlo v něm jako zhoubný nádor, který ho pomalu připravoval o síly - hlavně ty psychické.
"To rád slyším!" prohlásil tedy, zatímco houpl ocasem z jedné strany na druhou. Byl by ještě možná něco řekl, kdyby ho neznámá okamžitě nezaskočila otázkou, zda něco provedla. "Eh?" vydal ze sebe zaskočeně a v očích se mu objevila panika. "N-ne, to... Ne, vůbec. Vůbec nic jsi neprovedla, teda... Ehm... Ne mně, aspoň" zasmál se nervózně a podrbal se za uchem. Pak se narovnal, když se přiblížila a začala si prohlížet jeho novou ozdůbku. Trochu nejistě zamrkal. "Jen..." začal o něco tišeji a nervózně si pohrával přední packou ve sněhu, zatímco k ní sklopil zrak. "mi bylo sympatický, jak se tu bezstarostně kloužeš," vypadlo z něj zcela upřímně a zvedl k ní stejně tak vyhlížející oči.
Pak z ní ale začala padat jedna lichotka za druhou. Prvně pochválila právě přívěšek, pak jeho kožich a nakonec oči. Kdyby neměl Aithér srst, byl by rudý až za ušima, protože na co rozhodně nebyl celý život zvyklý, to byly právě lichotky od vlčic. "P-páni," vydechl pouze zaskočeně a chvíli vypadal, že minimálně omdlí. "Já... děkuji. Ty v této zemi asi nejsi dlouho, viď?" zeptal se zkoumavě. Za ty roky, co žil zde, i mimo Gallireu, věděl, že vlci jsou z věcí, co jsou zde normální, docela zmatení. Byla to ale zásadní otázka k tomu, jak pokračovat dál a objasnit jí všechny ty věci, co na sobě má. "Mimochodem, já jsem Aithér. A ty?" zeptal se, zatímco se přátelsky usmál.
<- Východní hvozd
Stromy se rozestoupily a krajina se před ním otevřela, aby mu poskytla pohled na tolik známé jezero. Zvedl čenich a nadechl se té směsice pachů. Byla jich tu spousta, nedaleko pobíhala vlčata s nějakým dospělým doprovodem, ale blíže k němu se na ledě klouzala vlčice. Držela se spíše u okraje, blízko ke břehu a pohybovala se s lehkostí, až to působilo téměř dětsky. A bezstarostně. Chvíli na ni jen váhavě koukal, než se zase dal do kroku, aby k ní mohl přijít blíže. Už jen tím, jak se tu hezky klouzala, mu byla sympatická, takže jeho typický ostych tentokrát zůstal trochu stranou. On totiž nebyl vůbec expert na seznamování. Z nějakého důvodu u toho byl vždycky děsně nervózní.
Nakonec se zastavil, dost blízko na to, aby ho neznámá zaregistrovala. Modré oči mu krátce sklouzly ke druhému břehu, kde bylo živo a pak se vrátily zpátky k ní. Chvíli váhal, ale nakonec promluvil lehce zdrženlivým hlasem: "Ahoj." Mávl jednou oháňkou na důkaz toho, že nechce dělat potíže a zoufale hledal další slova. Musel vypadat jako hlupák, že prostě jen přišel a pozdravil. V rychlosti se rozhlédl, jako kdyby hledal slova po krajině. "Já... Eh... Klouže se dobře?" vypadlo z něj nakonec rozpačitě a hned, jak si uvědomil, jak musel znít, by se nejraději zahrabal pod sníh a dělal, že tu nikdy nebyl.
<- Gejzírová pole
Sice našel přívěšek, kterým měl ozdobený krk, ale svou partnerku stále nenašel. A bylo mu z toho sakra smutno. Už kráčel odevzdaně a s hlavou svěšenou. Měl teď dvě možnosti - podívat se do Borůvky a poptat se po ní, nebo najít tu její smečku, do které se přidala. Bylo mu sice ouzko z pomyšlení, že poleze na území cizí smečky, kde na něj budou koukat jako na zločince, ale co se dalo dělat. Do hledání Wizku byl ochoten položit všechno. Klidně i život, když už jí byl téměř většinu života oddaný, aniž by o tom v podstatě věděla. Smutně si povzdechl a ohlédl se, snad v naději, že ji někde uvidí. Ale bylo to marné... Nikde nebyla.
-> Vvj
2/10 Varja
Aithér sebou při nadšeném pozdravu trhl, spíše překvapením než leknutím, ale pak mu z ramen, respektive z celého těla, viditelně spadla část napětí. Ta otevřenost a srdečnost z Varji sálala tak samozřejmost, že proti němu jeho vlastní nesmělost působila skoro směšně. Koutky tlamy mu cuknuly do rozpačitého úsměvu a modré oči se na okamžik rozzářily úlevou.
Varja? Zopakoval si v hlavě zaujatě. Nemluvila o někom takovém Einor? Pak bylo ale vše jasné. Ten vlk patřil do jeho rodné smečky. „A-ano… to máte pravdu,“ přikývl k tomu, že se ještě neznají a trochu se narovnal, jako by si dodával odvahu. „Aithér,“ představil se, o chloupek hlasitěji než při prvním pozdravu. „Tulák… ehm… původně z Borůvkového lesa,“ dodal v rychlosti. Ocas se mu nejistě pohnul, ale tentokrát už to nebyl nervózní tik, spíš známka opatrného uvolnění.
„Mám dojem, že o vás mluvila moje mladší sestřička Einor. Hrála s vámi na rampouchy, nebo tak něco?” usmál se už o něco uvolněněji. Pokud byl člen Borůvky a hrál si s jeho mladšími sourozenci, musel to být jistě hrozně dobrý týpek. Jinak by ho mamka k vlčatům ani nepustila, to bylo jasné. Pokud měl důvěru Aranel, měl automaticky už i jeho. Takhle jednoduché počty to byly, aspoň na straně Aithéra.
//změna přechodu na Východní hvozd
1/10 Varja
Aithér byl sice vcelku ostýchavý a seznamování nebyla jeho silná stránka, přesto ta jeho druhá část paradoxně poznávat nové tváře chtěla. Odjakživa miloval neznámo, proto se vlastně i celý život toulal a neměl stání, ale sem – k jezeru, zavítal vždy rád, protože věděl, že je tu právě ta jistota, že na někoho nového narazí. A měl pravdu, protože za nedlouho jeho modrá očka, plné zvídavosti, zahlédla zajímavou tvář. Byl to už z dálky huňatý medvídek, jehož kožich zdobily všemožné barevné odznaky a masivní náramek na přední tlapě. Mimoděk sklouznul zrakem na svou hruď, kterou také nově zdobil zajímavý šperk. Nejraději by jej věnoval Wizku, které by jistě slušel více, ale to by ji musel najít. A to se moc nedařilo, dlouho...
Musel myšlenky na svou ztracenou partnerku zahnat, jelikož už byl docela blízko tomu vlkovi, co ho tak zaujal. Konečně někdo, vedle koho se nebude cítit tak zvláštně kvůli tomu, že má modrý kožich. Že vypadá jako obrovská borůvka. Trochu sklonil hlavu, aby dal ihned najevo, že nejde škodit a také na něm šla vidět značná nervozita, jak se tak zvláštně kroutil a očima hledal nějaký opěrný bod. „Z-zdravím,” pozdravil nesměle, ale přátelským tónem. No dobrý, tak jsi pozdravil a co teď jako? Se pozdravíme a půjdeš dál? Celým svým tělem dával najevo, že se chce bavit, ale neví, jak na to. Nesnášel na sobě tuhle počáteční nesmělost.
7/10 Einor
Zahraj si s druhým vlkem nějaký vlčí zimní sport - sjezd na bobech
Probudila v něm zvědavost, když mluvila o závodu s mamkou. Tedy, Aithér byl odjakživa hrozně zvídavé stvoření, proto také celý život cestoval a zkoumal všemožné kraje, ale tohle byl jiný zájem. Spíše taková starost, nebo něco takového. „Jen s mámou? Bráchové nechtěli závodit, nebo jste měly pouze dámskou jízdu?” zeptal se tak trochu nenápadně, aby zjistil něco i o těch dvou. S Quercusem se nedávno potkal, ale moc času asi s velkým bráchou trávit nechtěl a Arsena viděl vlastně jen jednou. Neměl tušení ani, jací jsou. Nejvíc z těch tří poznal paradoxně Einor. A ne, že by nechtěl, ale on sám vyrůstal se sestrami, takže si spíš chtěl užít brášky, ale v podstatě ani jeden si na něj asi nenašel čas. S Arminiem se taky jen seznámil a pak... nic. Bylo mu očividně souzené trávit čas a vycházet se sestrami, i když Sibi a Kezi také nějak extra neznal. Jenže tenhle prostřední vrh poznal, až když byli dospělé, takže to bylo jasné. Einor a její brášky viděl přijít na svět a slíbil si, že s nimi bude co nejvíce. A hlavně pomáhat mamince.
Pak společně pojedli a byl čas, aby si trochu odpočinuli. Nejspíš si ani jeden z nich vyloženě nepřerval pupek, ale rozhodl se chvíli počkat, hlavně aby Einor nebolelo bříško. Během toho už samozřejmě přemýšlel, co by mohli přivést dále. Chtěl si se sestřičkou užít co nejvíce času, než si půjde zase každý svou cestou. A pak zahlédl... něco. Byl to kus kůry, opravdu velký a zhutnělý ledem, jak natáhl vlhkost, který se ze stromu nejspíš odloupl pomocí nějakého většího zvířete, který se o něj drbal. Mrkl po Einor a zpátky na tu věc. „Mám nápad,” pronesl a vstal. Oklepal ze sebe sníh, který se na jeho srsti beztak ztrácel a pak tu věc popadl. „Co kdybychom na tom zkusili sjet kopec?” navrhnul a naznačoval jí, ať jde s ním. Vyšli nahoru na kopec a on tu věcičku podržel, aby si sestra mohla nastoupit. „Sedni na to, šup,” popohnal ji nadšeně, zatímco vyčkával s vrtící oháňkou. A jakmile Einor nasedla, sedl si za ni, trochu ji přidržel a zadní packou je odrazil. Pak se ty provizorní boby daly do pohybu a už frčeli po kopci dolů. Aithér nadšeně zavýskal a začal se smát, přičemž stále hlídal, aby mu malá vlčka nevypadla někde po cestě.
<- Kaskády
Aithér nechal krásu vodopádů za sebou a krajina kolem něj se začala měnit. Burácení padající vody vystřídal jiný zvuk. Zvláštní teplo stoupající ze země se mísilo se zimou ve vzduchu a vytvořilo tak mlhu, která trochu komplikovala výhled kolem. Musel se zde hlídat každý krok, aby nepřišel k úhoně, to bylo jasné. Zpomalil a sklonil čenich k zemi, i když už dávno tušil, že tady žádnou stopu po Wizku nenajde. Pára pachy rozbíjela, přesto tomu dával šanci. Ne proto, že by čekal výsledek, ale proto, že stát a nic nedělat by bolelo víc.
A pak najednou něco zahlédl. Zastavil se. Mlha se na okamžik rozestoupila a on spatřil přívěsek napůl sevřený v ledu a řetízky rozhozené kolem, jako kdyby někomu zrovna nedávno spadl z krku. Modrý kámen tlumeně zářil, zatímco ladil s párem zvídavých modrých očí. Opatrně se k němu přiblížil a všiml si, že led kolem přívěšku byl tenký a popraskaný, stačilo tedy málo, aby ho uvolnil. Ale moc se k tomu neměl. V hlavě se mu ozvala myšlenka - co když ho někdo ztratil, nebo ho tu odložil schválně?
pak si ale uvědomil, že spousta vlků nosí přívěšky. Taky je museli nějak najít, přeci. Ptali se také, zda někde nemají nějakého původního majitele? Nakonec se přeci jen natáhl, ale opravdu opatrně. Za menší pomoci magie, aby led povolil a on šperk nepoškodil, ho nakonec vysvobodil. Nevěděl, zda někomu patřil, ani proč je tady. Přemýšlel, zda ho má nechat ležet, nebo si ho vzít sebou, ale cítil, že ho nemůže jen tak zahodit zpátky, stejně jako nemohl zahodit myšlenky na Wizku, které ho bolely.
Nakonec s trochou úsilí nechal přívěšek spadnout na svůj krk. Bylo až neuvěřitelné, jak se s vlčkem sladil a až teď bylo jedno jisté... tenhle přívěšek byl vytvořen přesně pro něj. Nejspíš jako nějaký dar a útěcha, co vlk zrovna potřeboval. Dlouze vydechl a zavřel oči. „Děkuju.”
-> Ledová pláň
<- Východní hvozd
Běž se podívat na zamrzlé vodopády
Aithér se několikrát zastavil, sklonil hlavu k zemi, nadechl se… a pokaždé ho čekalo stejné zklamání. Nic. Žádný jasný směr. Žádné potvrzení, že jde správně. A někde mezi těmi zastávkami se mu do mysli začala vkrádat myšlenka, kterou se snažil zahnat hned v zárodku. Co když neodešla náhodou? Co když… odešla schválně? Musel zpomalit, tak otázka mu ztěžkla na hrudi. Věděl, že je nespravedlivá, že taková Wizku není, nebo ji takovou aspoň nezná. Ale... vlci se měnili. Kolikrát už viděl, jak se někdo rozhodl jít jinam, jinudy, bez varování, bez vysvětlení? Kolikrát to byl on sám, kdo se nedokázal dlouho zdržet na jednom místě?
Co když ji k tomu dohnal právě on? Myšlenky se mu začaly motat jednu přes druhou a on měl co dělat, aby se v nich neutopil. Snažil se je odsunout a vrátit se k tomu prostému cíli - najít ji. Ale ten blbý pocit se usadil někde uvnitř něj. Z myšlenek ho pořádně vytrhl až burácivý zvuk vody, padající z výšky. Zaslechl to ještě dřív, než zahlédl tu krásu... Vodopády. Byly z části zamrzlé, jen nějaký ten proud vody si razil cestu ven v několika pruzích, zbytek byl sevřený v ledu. Posadil se a jen je chvíli sledoval, jak se voda i přes ten mráz nevzdává. A stejně tak se rozhodl i on, že to hledání nevzdá. Jenže cítil, jak ho stále bodá u srdce, ne kvůli představě, že by Wizku odešla, ale kvůli tomu, že si vůbec dokázal představit, že by ho opustila.
Možná byl jen unavený, promrzlý a hladový. Možná jen jeho hlava vymýšlela nejhorší scénáře, protože to hledání už bylo dlouhé a bez výsledku. Ale i tak ho ta myšlenka bolela více, než by chtěl přiznat. „Jestli jsi šla jinam,“ zamumlal si sám pro sebe. „Tak doufám, že víš, kam.“ Chvíli ještě seděl, naslouchal praskání ledu a šumění vody. Pak se pomalu zvedl, nemohl tu zůstat. Ne teď. Ne dokud ji nenajde, nebo dokud nebude mít odpověď.
-> Gejzírové pole
<- Esíčka
Už se zase začínal pomalu zahřívat. Nasadil takové tempo, aby to přišlo opravdu rychle a rozhýbal teplo do celého těla. Zároveň ale nemohl pospíchat moc, protože stále hledal Wizku, takže musel očima bedlivě pátrat po okolí. Ale neviděl nikde ani živáčka, natož svou drahou. Bylo až neuvěřitelné, jak moc v tomhle lese byl klid. Občas mu z toho přejela zima po hřbetě a to už byl opravdu pohybem zahřátý. Musel si ale nešťastně povzdechnout. Vůbec nevěděl, kam dál jít hledat. Měl by se podívat do Borůvky? Asi ano. Třeba se od sebe jen nějakým nedopatřením odpojili a ona ho šla počkat tam. Uznal, že to raději ještě vezme oklikou, jen tak pro jistotu. Kdyby třeba náhodou nečekala ve smečce, ale hledala ho taky třeba po okolí.
-> Kaskády