Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Je to blbost. Jasně, že je to blbost... Já a táta? Ježiš, to by každý vlče radši mělo skočit rovnou do propasti, než mít moje pošahaný geny. Nemůžu bejt táta. Jednoznačně. Nikdy se nic nestalo. I když jsem chtěl vlčata puf nic. Takže jakto, že když bych je teď nechtěl, tak by je Marion měla... Na druhou stranu, nevypadá jako rajda, která by skončila v pelechu s každým. Ale se mnou se neupejpala, takže mi neříkej, že by to neudělala. Ne rozhodně to musela dělat s někým jiným ještě, nemohl bych být přece první a poslední. A tahle malá mi ani není podobná, ne rozhodně není moje. To bych přece něco tušil ne? Nebo netušil? Já nevím. Bože, teď bych možná radši skočil do tý propasti já.
Marion mi to vysvětlovala, ale moje hlava to ne a ne přijmout. Bylo to jako bych byl ve snu. V podivném snu, ve kterém se splnil můj sen, ale úplně jiným způsobem, než jsem chtěl a tím se z něj stalo co... noční můra? Koukal jsem na Marion jak je šťastná a na to vlče, které na mne hledělo spíš nedůvěřivě a s ostychem. Než jsem stihl nějak reagovat nahnala se ke mně Marion a objala mne s tím, jak je všechno v pohodě a není třeba se ničeho bát. Ale já se kurňa bál. Jakože hodně? Já nebyl dobrej... nebyl jsem dobrej v ničem a pochyboval jsem o tom, že bych byl dobrej táta. Nebyl jsem ani dobrej vlk... Byl jsem svině.
Marion ovšem o tomhle nejspíše nebyla přesvědčená. Jí bych poslal do háje hned, byla nesnesitelná. Nechutně naivní a normální, ale... nemohl jsem poslat pryč Feline. Když se Marion odtáhla a stáhla přiťapkalo ke mně vlče se svým nyní trochu vzdorovitým pohledem. Hleděl jsem do jejích žlutých oček. Sledoval jsem ji, jak se kolíbá a jak se její hrudníček hrdě pne. "Já..." povzdechl jsem si a pokusil se na ni mile usmát, ale kdo mohl vědět, jak si to vyloží. "Já... já vím, že nelže," pronesl jsem vlčeti v odpovědi na jeho zvolání před chvílí. Marion jsem v tuhle chvíli i s celým jejím proslovem a tak ignoroval. Nebyla důležitá. Tohle vlče... bylo. Byla moje vlče. Moje dcera. Krev mojí krve. I když jsem pořád nechápal proč a jak... Nemohl jsem... Ne, nemohl jsem prostě jen tak zavřít oči a nechat ji vypařit. Pokud Marion tvrdila, že je moje, tak prostě byla moje. Tečka. Vyřízeno. Naklonil jsem hlavu a pak ji svěsil dolů, abych měl oči v úrovni vlčete a nemusela tak na mě koukat nahoru.

Neštěstí bylo zažehnáno, mrně se našlo a nebylo tak potřeba plašit. A není potřeba tu ani zaclánět, popravdě... Z Marion už asi žádnou srandu nevytáhnu, když je z ní mamina. Měl bych popojet o dům dál... Vlčice a matka si něco štěbetaly a já neměl popravdě do čeho se vrtnout, takže jsem se rozhodl možná naznačit, že bych odešel. "Ehm...ehm..." odkašlal jsem si. "Já bych možná asi šel, dcerunku jsi našla, tak nebudu překážet a..." začal jsem opatrně a potichu mluvit, zatím co ty dvě si pořád něco povídali. Udělal jsem i jeden nejistý krok směrem od nich, když v tom jsem zaslechl označení mé osoby, které jsem nikdy neslyšel a popravdě jsem byl přesvědčen, že ani nikdy neuslyším. Zastavil jsem se v kroku a ohlédl se na Marion. Chvilku jsem očekával, že tu bude stát nějakej její bouchač, kterýho si nabrnkla a měla s ním vlčata a tohle označení patří jemu, ale ona koukala na mě. A co hůř mluvila na mě. Navíc se toho chytlo i to mrně, Feline, a nedůvěřivě se ptalo.
Zavrtěl jsem hlavou, jako bych z uší vyklepával vodu. "Oh prr nee... brzdi holka... Já a táta? No tak to asi určitě ne," řekl jsem trochu poplašeně. Srážka s tím, že jsem otec téhle malé a evidentně ještě jedné malé byla poměrně nečekaná. "No... hi... je roztomilá to jo... a každej je určitě rád, že je její táta, ale já? Ne, ne, já to bejt nemůžu Mari, já jsem totiž... mám takovej pánskej nedostatek... já nemůžu mít vlčata víš," odvětil jsem naprosto upřímně a v mém hlase bylo slyšet jistý pocit úzkosti a studu za to, že nejsem tak úplně samec, za kterého jsem sám sebe považoval a prezentoval ostatním. Marion seděla na zemi a já koukal přímo do jejích oček a pak pohledem trochu uhnul k vlčeti. Nebylo mi podobné. Rozhodně nemělo ze mne ani kousíček. Ale co když...? Blbost. Nemůžu mít vlčata. Nemůžu. Je to nemožný... Chtěl jsem je mít, ale nemohl. A Ev taky moc chtěla, ale nešlo to... A v ní ten problém nebyl... To víme jistě... Takže... Musel být ve mně. A žádná jiná nikdy vlčata neměla, takže je jasný, že jsem neplodnej... Že jo... Že jo?! Zažíval jsem menší vnitřní krizi, která se odehrála v mojí hlavě během nanosekund.

Pomáhala jsem hledat. Vážně jsem se i snažil. Nasál jsem čenichem vzduch, ale jelikož jsem pach vlčete neznal, tak jsem nemohl určit jestli tu někde je, nebo není. Marion měla plnou tlamu keců. Dřív jí ta tlamička tolik nejela... nebo jsem jenom nedával pozor? Mluvila o tom, že od posledně jsme se neviděli, takže mi to nemohla říct. A že se vlčata narodila až po tom... Ani nachvilku mě nenapadlo, že bych byl otec já. Proč? Protože jsem byl neplodný. Statisticky i fyzicky. Věděl jsem to. Kdybych byl, tak bych měl potomky minimálně s Ev, ale nikdy se to nestalo. Ani se Styx, Cynthiou, Emili, Louisou, Victorii, Ritou, Brendou...nebo to byla Renda? "Tak mohla ses zmínit, že někoho vídáš nebo jsi snad tatínka té drobotiny poznala až potom?" pronesl jsem neurčitě a prohledával křoví. Chudák, zůstat s takovou matlou a ještě k tomu s ní mít děcka. Je mi ho fakt líto.... Ne, není. Kdo si co udělá, ať si to i sežere do posledního sousta. Vlče v křovinách nebylo, takže jsme se přesunul a pohledem prohledával podrost kolem. Jestli se narodila až po našem setkání musela být malinkatá....
"Myslím že támhle...." houknul jsem, když jsem si všiml jak se podrost hnul a jak běžela malá koule chlupů přímo k nám. Byla to vlčecí slečna, která podle pokřikování "mami" patřila k Marion. Nechal jsem ty dvě ať si užijou šťastný shledání. Prohlížel jsem si vlastní drápy na tlapkách, které by pořebovaly asi nějakou úpravu. O čem se ty dvě bavily mi bylo popravdě jedno. Neposlouchal jsem.

Vypadalo to, že se asi nikdy nedoberu toho, že bych nějak mohl tuhle katastrofu zastavit. Řvala fakt pořádně a já se bál, že přiláká nepříjemnou pozornost. Koukala na mě a v očích se jí zračilo prázdno a já začal ztrácet naději, že někdy pochopí co se dělo minule. A pak... Heuréka vzpomněla si. "Aha," pronesl jsem jenom. Nehledala toho tamtoho ale hledala toho druhého. Popravdě jsem se v tom, kdo všechno byl její kamarád ztrácel. Teď ovšem hledala vlče, které dle jejích slov bylo její. "No tak to gratuluju," řekl jsem jí s mírným smíchem v hlase. "Že ses posledně nepochlubila," dodal jsem potichu spíše pro sebe a začal se rozhlížet, jako bych vlče hledal. První setkání s Marion získalo nový rozměr, protože jsem někomu nevědomky nasadil parohy aniž by on či já jsme si toho byli vědomi. Dokonalý zločin.
Začala se čertit a já neměl na hysterky úplně náladu. "A co asi dělám ne?" zabručel jsem. "Jestli budeš hysterčit tak si ho můžeš jít taky hledat sama," dodal jsem i když mi bylo jasné, že bych jí tu nenechal. Vlčata byla moje slabina. Sám jsem žádné mít nemohl, takže jsem prostě tak nějak přilnul k vlčatům ostatních. Možná je to tím, že vždy chceme to, co nikdy mít nemůžeme no ne? Rozešel jsem se a hledal jsem vlče.

Marion mě buď nepoznala nebo se prostě bavila až moc tím rejpáním čenichem v hlíně. Pak prohlásila, že hledá a nepřestávala v tom svém rytí čenichem v zemi. Mírně jsem ustoupil, ale ne dost rychle, takže mi narazila čenichem do tlapky a zabořila svůj tlustej zadek rovnou na zem. Když se na mě podívala přinutil jsem se k úsměvu, ale ona rozhodně neprojevila dostatečnou radost, což mě mírně rozladilo. Pak z ní ale vypadlo, že hledá vlče. To se jim v tom sarumenu furt někdo ztrácí? Vzpomínal jsem si, že při našem prvním setkání taky někoho hledala o kom se vyjadřovala jako o "Toránkovi" nebo tak nějak. Přišlo mi to zcestný, že by se ztratilo další mrně z jejich smečky, ale co když to tak zcestné nebylo... Buď vlčata cíleně prchala z dosahu Marion, čemuž bych se nedivil, a nebo prostě žádná nikdy neexistovala a tahle bláznivka si je vymyslela. "Nehledalas minule taky nějaký vlče? A našlo se ne? Určitě to bude v pohodě," řekl jsem s klidem, protože jsem musel něco říct, když tu seděla, jako by jí někdo urval tlapku a řvala na celý kolo. "No tak, nebudeme přece ty krásný očka schovávat za slzy, určitě se najde neboj," dodal jsem víc konejšivě, protože mi v tomhle stavu připomínala Ev. Natáhl jsem k ní tlapku a zvedl jí čenich trochu nahoru a pak otřel jednu ze slziček, které se jí kutálely po tvářích.

Chladil jsem se, odpočíval a pomalu zapomínal na to, co mě štve. Ať už na sobě nebo na ostatních. Popravdě toho, co mě štvalo na ostatních bylo o poznání méně, než to co mě štvalo na mě samotném a kdybych měl ještě chvilku, možná bych k tomuhle prozření došel, jenomže chvíle mi nebyla dána a tak musím zůstat nadále svým sobeckým a bezchybným já, které hází všechno na ostatní. Vyrušitelem byla vlčice, která řvala... tedy ona brečela, ale taky křičela, takže sloveso řvala pokryje obě tyto činnosti. Převrátil jsem se ve vodě na břicho a pak se zvedl na všechny čtyři, abych ji sjel nebo se s ní pustil do řeči, podle toho jestli to bude stará plašanda nebo nějaká hezká ztracená dáma v nesnázích.
Pohledem jsem zůstal vyset na Marion, která se tu procházela s čenichem ryla v zemi jako nějaká socka. Někdy se fakt nepoznávám, jak jsem tohle mohl vůbec někdy mít v pelechu. "Ach Marion, ztratila jste něco nebo někoho?" nadhodil jsem a vyšel z řeky aniž bych pospíchal. V klidu jsem si oklepal kožich, co jsem vylezl z řeky a začal si vyklepávat vodu z uší.

//Zarostlý les

Došel jsem k řece, která se jako tenký had táhla sem a zase tam. Bylo celkem hezky, teplé počasí nepřestávalo být teplé ani s večerem, ale já měl teplo rád. Teplo a voda, to bylo moje. Nejlepší kombinace řekl bych. Takže když jsem našel řekl, rozhodl jsem se v ní ochladit... A taky abych trochu zchladil hlavu, která byla opravdu rozpálená. Styx si šla kdo ví kam a ani se nerozloučila, do toho se Erlend někde ztratil nebo co to udělal... Popravdě bych se ani nedivil, kdyby se někde zaseknul s nějakou svou novou charitativní činností... Baghý se chová jako stará babka... Jinks se zatím jeví jako největší stálice mýho života, což je snad ještě trapnější si přiznat, než to, že bych snad dal i přednost tomu pokecat s Kayou než být v tom lese tolik sám... Přemýšlel jsem, zatím co jsem si lehl do vody a nechával odnášet proud nejen teplo z rozpáleného těla, ale i hněv z mojí hlavy. Takhle to bylo správné. Takhle mi bylo dobře.

//Borůvkový les

Erlend neragoval, nikdo nereagoval. Les byl plnej divnejch pachů a tak jsem prostě vyeazil hledat Styx, protože pokud byl někdo momentálně v mém životě jistota, byla to ona. Leč bylo divné to říct, že spoléhám na vlčici, která byla tak moc nespolehlivá snad ve všem co dělala, říkala nebo si jen myslela. Nebylo na tom nic divného... ne?
Kráčel jsem pozdním večerem mimo Borůvkový les a doufal, že dojdu někam, kde ucítím Styx nebo někoho jiného s kým bych se mohl pobavit, popřípadě si vybít svou zlost. A bylo mi celkem jedno, kdo mi první padne do cesty.

//Esíčka

//Mahtae sever

Došel jsem do lesa poměrně nabručen. Ne, že by za to mohl les nebo někdo v něm, ale mohla za to Styx, její odchod a její stupidní myšlenky, který mi narvala do hlavy jako bych byl nějakej její pitomeček se kterým může zametat a pak ho jen tak leavnout. "ERLEDNEÉÉÉÉÉ!" zařval jsem z plných plic, že to muselo být slyšet i mimo území tohohle lesa. "Erlendééééééé lásko mého života, kde pak jsiííííí?!" zařval jsem ironicky ještě jednou, abych se třeba dočkal nějaký odpovědi, ale od Erlenda mi bylo jasné, že se dočkám maximálně tak čeho? Prdu? Ten vlk nebyl schopnej mluvit, takže bylo jasný, že pokřikováním na sebe neupozorní.
Cítil jsem tu Baghý, jejího nohsleda a nějaký cizince. Upřímně jsem na Baghý už ani nebyl naštvanej za to, že mi vlastně dala kopačky, dalo li se to tak říct. Ani jsem nebyl na Jinkse nabroušenej, že mi ji přebral. Teď jsem na ně byl na oba nakrknutej z principu. Už bych ji ani nechtěl, po tom jak mě sjela za to, co se jí dřív tak moc líbilo. Paní všech Bouří... pche... dřív by za poklonu a oslnivý úsměv byla ráda a teď mě pošle někam? Stala se z ní pěkná suchá cuchta, to se s vlčicema stává když maj děcka, seschnou a už s nima není sranda... Dloubal jsem se tlapkou v hlíně, naštvanej na všechny a všechno a vlastě na nikoho a na nic, jen na sebe.
Čekání jednoho omrzí rychle a tak jsem začal růžová zase pryč.

//zarostlý les

//Houštiny

Byl jsem opuštěn a to se mi nelíbilo. Styx za to schytá pěknou čočku až ji najdu. Jestli ji najdu... Byla to nepříjemná a kousavá poznámka. Najít ji? Ano to jsem měl rozhodně v plánu, ale ne teď. Ne v momentálním plánu. Nebyla to moje holka nebo tak něco, sama to řekla. I když já bych ji za holku bral a.... "Co to se mnou kurňa je... Vzpamatuj se Adirame, hrabe ti nebo jsi jenom blbej," zabručel jsem si pro sebe, jak jsem šel podel řeky směrem k borůvkovému lesu. "Nemůžeš se takhle vázat... To že ti nabídla možnost vykašlat se na všechno, na Lilith, na Borůvku, na Ev... ach Ev... Přestaň bejt jako malej a začni se soustředit, co to do mě vjelo, chovat se jako zaláskovanej pitomeček... Potřebuju si s někým pokecat... Potřebuju Erlenda... Kde je to tichý ucho, když ho jeden potřebuje," bručel jsem si dál naštvaně, zatím co jsem pochodoval dál.

//Borůvkový les

Probudil jsem se po snad stoletém spánku, který jsem nejspíše potřeboval... a sám. Nebyla tu nikde mini Styx ani velká Styx. Podvědomě jsem ji tlapkou hledal, ale když moje tlapka narazila jenom na spletence křovin otevřel jsem oči a nadzvedl hlavu, abych ji našel. Nebyla tu. Nezbylo po ní nic. Že by se zmenšila a teď jsem ji už nemohl ani vidět? Propadla se do nějkého molekulového stádia a já to prospa?! Zpanikařil jsem na chvilku, ale pak jsem si všiml stop, které se táhly ven z kopule a došlo mi, že ta mrška mne tu nechala hezky spát a solidně se zdejchla. Tiše jsem zavrčel, neměl jsem rád, když někdo opouští mě, to já tu byl od toho, abych se po anglicku vypařil nad ránem a nechal jenom stopu bolavého prázdna za sebou. Ne, aby to nějaká dělala mě?!
Mohl bych jít navštívit Cynthii, ale kde té je konec... Proč vím sakra kde bydlí jenom Marion a tu bych nejraději vymazal ze svého seznamu úspěchů? Zavrtěl jsem hlavou a pomalu se zvedl, abych se vypotácel z úkrytu a dal se cestou ven z křovin. Zamířil jsem rovnou domů, nevím proč, prostě mě tam nesly kroky.

//Mahtae sever

Vlče Styx mňoukla něco v tom smyslu, že by spala, ale moc jsem jí nerozumněl, protože popravdě už asi usínala. Vytuhla fakt rychle. Chvilku jsem jí sledoval, jak se mi tak kroutila u kožichu a pak jsem se trochu stulil do klubka, abych jí mohl zahřát, kdyby náhodou byla větší zima, až budeme spát. A pak jsem sám zavřel očka a pokusil se usnout. V té bouřce to nešlo úplně dobře. Blesky pořád létaly někde ve výškách, ale byly tady dole pořád dobře slyšet a já se bál, aby to neuhodilo někde blízko nebo přímo do křovisek. Nechával jsem oči zavřené a doufal, že spánek se brzo dostaví. Trvalo mi to déle než bych chtěl, ale nakonec jsem přeci jenom usnul.
Nezdálo se mi nic.
Vzbudilo mě až vyslovení mého jména a já se jenom zavrtěl a mlasknul. Oči jsem nechával zavřené. Mluvila na mě Styx a já ve své rozespalosti nenabral všeho vědomí, abych mohl její hlas vyhodnotit jako volání o pomoc. Popravdě jsem zapomněl, že je vlčetem. "Hmm... copak?" zeptal jsem se jenom a dál měl oči zavřené. Natáhl jsem tlapky dopředu a dozadu, abych se protáhnul, ale dál jsem doufal, že budu moctještě chvilku spát.

Mírně jsem se ušklíbnul, když pronesla, že by ta malá zubatá příšera v bukovém lese mohla mít jedovaté zuby. Popravdě bych se tomu ani nedivil. Rodina ve které se vlci zmenšují, zabíjí a vyhání mi přišla dostatečně pošahaná i na to, aby měla nějakej gen na jedovatý tesáčky. Ale tak třeba jí ty zuby vypadnou a jako trest za to kousání narostou křivě. Sledoval jsem vlče Styx před sebou a snažil se promyslet si, co dál. Nemohl jsem ji tu nechat a netušil jsem, jestli ji chci brát sebou do Borůvkové smečky. Měl jsem tam nějakou reputaci a pečovatel o vlče se tam moc nehodilo. Popravdě jsem ani nevěděl, jestli se tam chci nebo nechci vracet. Možná byl čas splnit, co jsem řekl Baghý když jsem k nim přišel. Hledám sestru a pak jdu zase o dům dál. Možná nadešel čas jít o dům dál.
Malá Styx se ke mně přikutálela jako váleček a já se usmál. Byla tak malinkatá, ale pořád hezky voněla. Nemyslel jsem ale na nepřístojnosti, spíše jsem měl podivný pocit ji chránit a zamezit tomu, aby se jí cokoli stalo. Bylo to iracionální a popravdě i dost nevítané zjištění. "Rozhodně musíš vyrůst... Pokdu teda neplánuješ zůstat takhle malá a vyrůst normálně, Život by mohl být dobrý nápad. Chceš si odpočinout a pak vyrazit?"

Byl jsem v pasti. Nebo jsem se tak alespoň cítil potom, co jsem donesl do bezpečí vlčecí Styx. Jak dlouho tohle bude u Styx trvat? Bude takhle už navždycky? Budu jí muset vychovat a dělat jí tátu?! Rozhodně ne fuj... bože... do jakýho sajrajtu jsem se to dostal... jesus... ne.... Potlačil jsem touhu se z těhlech myšlenek vyzvracet, protože pokud jsem chtěl být pro Styx jako její daddy rozhodně jsem to neměl v plánu takhle doslovně. Musíme prostě nějak zařídit, aby zase vyrostla... Ten vlk říkal, že to mají v rodině... Ale co když je to trvalý a fakt se takhle zasekne? Nemůžu ji nechat jen tak běhat po světě, by ji mohlo unést nějaký káně nebo by ji někdo omylem mohl zasednout...
Z myšlenek mne vytrhlo jenom mírné "díky" a pohled oček, které se mi propalovaly až do duše.
Jestli takhle má zůstat, postarám se o ni.
Lehl jsem si na zem, aby mi malá Styx viděla přímo do očí a nemusela zaklánět hlavu, jako bych byl nějakej obr. Bylo zvláštní ji tu takhle vidět v téhle "nevinné podobě" a přitom vědět, že nevinnost sama rozhodně není. "Co ta tlapa? V pohodě?" zeptal jsem se a snažil se potlačit ustaraný tón, protože jsem měl nějakou předtuchu, že mě tahle vlčice prostě a jednodušše zmidlí i v tomhle stavu, pokud budu projevovat až moc starosti o její zdraví, blaho a tak dále. "Nooo... nešlo to úplně podle plánu, ale jsi svobodná... malá, ale svobodná," pokusil jsem se odlehčit situaci a mírně se nervozně zasmál.

//Bukový sráz

Nesl jsem Styx v tlamě a doufal jsem, že se její odevzdanost nepřemění na naštvání a kousání až ji položím. Nejprve jsem se musel prodrat houštím, jenže už jsem se tu vyznal a najít tak cestičku, která vedla k podivnému úkrytu uvnitř houštin nebylo složité. Pamatoval jsem si, jak jsem tenhle úkryteček našel s Bouří a že jsme tu také přečkali nečas. Popravdě takovéhle místečko se hodí více než méně... Protáhl jsem se mezi posledním křoviskem a vlezl do podivného úkrytu, kde jsem konečně položil mini Styx na zem.
Chtěl jsem se jí zeptat na spoustu věcí, ale taky jsem úplně nechtěl. Popravdě mi bylo jasné, že mě teďka její výsost seřve, že jsem jí překazil takovou nádhernou věc, jako je sebrání si zpět vlastního lesa. Takže jsem se prostě nadechnul a připravil se na to, že začně její velectěná miniaturnost vřískat.