Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Koukal jsem jak se cpe. Vypadala u toho jako haldová saň, která požírá duše nebohých nevinných panen, které stáhla do svého doupěte. Přišla mi tím dokonce i trochu nebezpečná, ale zároveň jaksi přitažlivá. Nevěděl jsem proč, ale najednou se mi zdála jako ta nejkrásnější vlčice, co kráčela na téhle planetě. Byla od krve, vypadala jako prase, ale přesto ve mně vzbuzovala jistou něhu a ano, dokonce lásku. Přišel jsem k ní a olíznul jí krev s kusem nějakého toho masa z čenichu. Vypadala opravdu k nakousnutí. "Rád tě vidím," zamručel jsem. Nejradši bych ji strhl na zem a zneužil ji hned tady a teď, ale ona byla silnější než já. Nemohl jsem ji tak povalit na zem, takže jsem se s ní jenom ve stoje laskal nad mrtvolou srnky. "Nechceš se jít někam prospat," zatrilkoval jsem jí do ucha. Nějak jsem zapmněl na to, že jsem jí vlastně chtěl něco říct až ji potkám, její krása byla moc... no prostěmoc.

//Vlčí máky

"Nerriiiii sooooo!" křiknul jsem ještě jednou, ale naprosto bez odezvy. Měl bych se vrátit, tudy nešla. Už jsem se připravoval k odchodu, když mi pod čenich donesl vítr pach, který patřil jenom jedné jediné vlčici... Styx tu někde musela být. Nevěděl jsem, jestli se mi do tohohle setkání chce nebo nechce. Nechtělo se mi. Jasně že nechtělo. Nebylo to jestli nevím, ale věděl jsem moc dobře. Nechtěl jsem do toho. Fakt nechtěl, ale čím dřív se to udělá, tím to bude lepší ne? Ne?
Uviděl jsem její kožich mezi stromy. Na něčem evidentně hodovala a bylo to slyšet na celý les. Mlaskala u toho a srkala, jako by neuměla pořádně stolovat, ale to mi ani tolik nevadilo. "Ale ale, někdo si tu našel celkem dobrou hostinu," pronesl jsem se smíchem a sledoval, jak jí.

//Ježčí plácek přes meandry

Šel jsem a hledal, ale nikdo se neozýval zpátky. Bylo to zvláštní, ale kdo by taky věřil někomu, kdo je kamarád Marion. Jestli malé ten blbec něco udělal, bude litovat dne, kdy se narodil. V očích mi jiskřilo, jak jsem byl připravený někomu pořádně vyprášit kožich. Pokud by to byl Rayster tím líp. Nebyl jsem ten, co by se rád rval. Popravdě mi rvačky nic moc neříkali, ale tenhle hajzl si to zasloužil a já se nehodlal nechat děsit tím, že mi někdo odvede dceru. Ani jsi o ní nevěděl nedávno... Ale pořád to bylo před tím, teď už o ní vím a tak se musím starat... Aspoň trochu. Přemýšlel jsem, kam by mohl někdo takový vzít vlče, ale nic mne nenapadalo. "Nerrriiisoooo!" křiknul jsem zase svým zpěvným hlasem a pak vkročil do lesa, který krásně svítil zlatavou barvou.

//Zlatavý les

//Sarumenský hvozd přes uhelný hvozd

Vykročil jsem z lesa. Feline mne nejspíše nepronásledovala, protože jsem ji necítil. Teď jsem měl na pořadu dne najít druhou ztracenou dceru a doufal jsem, že i toho parchanta co ji odvedl, protože kdo sakra odvede malé vlče od smečky a ani neřekne kam? Nezdálo se mi, že by ten Rayster byl nějakej dobrej vlk. Zavrtěl jsem hlavou a rázoval dál. "Nerrriiiiisoooo!" křičel jsem na les, kterým jsem právě procházel, abych svou ztracenou dcerku třeba našel. Nemohl jsem ji poznat podle hlasu nebo vzhledu, ale podle pachu nebo toho, že uslyší na své jméno už jo. Kráčel jsem směrem na západ od Sarumenu, protože jsem věděl, že na severu ani na východě malá nebyla, když jsem tam šel s Marion.

//Louka vlčích máků přes Meandry

Lin vypadala nadšeně, že by se mnou mohla jít na návštěvu, ale potom pronesla, že by se musela zeptat mámy. A to byl nejspíše ten kámen úrazu. Ne, že bych nechtěl nějak jít proti rozhodnutí její matky, si je vychovat samotné, ale popravdě tohle musení se dovolovat mě trochu štvalo. Jednou jsem byl přece táta no ne? A tohle bylo moje vlče, moje dcera, měl jsem právo ji brát na výlet, když jsem chtěl. "Dobře no," pronesl jsem, ale moc se mi do toho nechtělo. Popravdě se mi teď už ani nechtělo být v tomhle lese. Nikdo tu nejevil dostatek snahy mne poznat a já si tu přišel jenom jako hlídačka pro Lin a Risu, ani bych se nedivil, kdyby Marion jednou zapomněla, že nějaká vlčata vůbec má.
Malá vlčice se zaradovala, ale pak se rozhodla, že to možná není její sestřička, ale nějaká Kiana. Byl jsem popravdě smutný, že to tak mohlo být, ale jiný tlukot srdce jsem neslyšel. Jenom tenhle jeden a ten, který pocházel z Lin. "Půjdu se mrknout kolem lesa, jestli ji někde nenajdu. Ale ty tu zůsať, když se musíš dovolovat mámy," popíchnul jsem malé vlče trochu. Popravdě jsem měl o Risu strach a pokud tu nebyla, mohla být někde mimo les. V tom případě jsem byl rozhodnutý tu dál nestát a jít ji hledat. Mohla spadnout do nějaké díry nebo tak něco... Nebo ji ten Rayster nebo kdo to byl mohl ublížit... zneužít jí nebo něco podobnýho... hajzl... Naježila se mi trochu srst na krku. "Všechno je určitě v pohodě Lin, ale já se půjdu po tvé sestře podívat. Ale neboj zase se za tebou brzo vrátím. Případně vyřiď mámě, že jsem ji šel hledat," rozhodl jsem se a mírně poplácal malou po hlavě tlapkou. Neuměl jsem být něžný jako otec, kterého by si tohle mrně zasloužilo. Já na otcování neměl vlohy. Rozešel jsem se pryč z lesa.

//Uhelný hvozd

Feline byla celkem v pohodě holčička. Nebyla nijak pisklavá nebo otravná. Dokonce měla na vlče ve svém věku i poměrně velký rozoumek. Na chvilku jsem byl pyšný na to, že se mi aspoň něco v tom mém zpackaném životě povedlo, ale pak se mi do mysli vloudila Styx. Jako by ji nikdo nezvanou pustil rovnou do obýváku a já se trochu zachvěl. Ani nevím proč jsem si na ni teď vzpomněl, možná to bylo tím, že leč nechtěla, byla jí inteligencí Feline trochu podobná. "Na návštěvu bys mohla, ale čím dřív vyrazíme tím líp. Pak přijde zima a vracet se od nás ze severu sem na jih bude složitější," pronesl jsem. "Nechtěla bys vyrazit hned až najdeme Risu nebo zjistíme, kde je?" zeptal jsem se dcerky a usmál se. Rád bych s ní trávil čas sám i mimo tenhle les.
První bylo ovšem na pořadu dne najít druhou dceru. "A tvoje máma je hotová studnice poznání komu důvěřovat," ušklíbnul jsem se. Lin byla sama důkazem toho, že její matka neměla čenich na hajzly, jinak by si mne nepustila k tělu. Uši jsem našpicoval. Už od mala jsem je měl dobré, ale díky zpěvu jako by se mi lépe poslouchaly ostatní zvuky. Dokázal jsem hlavně dobře slyšet rytmus, takže když někomu bylo srdce slyšel jsem to. Podle toho, co říkala Marion tu více vlčat než Lin a Rissa nebylo. Když jsem tedy odignoroval malé srdéčko Lin, uslyšel jsem slabounký zvuk podobně malého a rytmického bubnování. "Jestli tu nemáte jiná vlčata, pak je Rissa v lese," řekl jsem pak Lin.

Marion zmizela. To bylo dobře, popravdě už mi fakt začínala její naprostá jednoduchost lézt na mozek a asi bych se jí dřív nebo později otevřeně vysmál. Teď bez ní jsem se ovšem cítil trochu nepříjeně, protože jsem byl na cizím území a sám. Ne sám, s Feline. Ale kdo by věřil vlkovi, kterého hlídá vlče, že... Nervozita převážila i nad mou před chvilkou celkem dobře předstíranou odvahou. Zloba sebou vzala právě i tu sebedůvěru, kterou jsem potřeboval, abych to tady obrátil vzhůru nohama, jak jsem plánoval. Feline na mne promluvila a já na ni kouknul. "To sice jo, ale pro ostatní vlky ve smečce jsem cizí. A vodit cizince na území smečky se popravdě nemá," řekl jsem jí a doufal, že to pochopí. "Cizinci by mohli v lese udělat nějakou vylomeninu nebo něco třeba rozbít. Takže než budeš velká a někdo přijede, tak zavoláš nějakého dospěláka. A až budeš velká, zeptáš se, co chce a podle toho ho buď vyženeš nebo zavoláš Alfu nebo Betu, ano?" sdělil jsem jí a otázkou se ujišťoval, že pochopila, co myslím.
Poslouchal jsem její hodnocení Marion a jenom kývnul hlavu. Pak jsem naslouchal, jak se mi snažila sdělit, že se jí tady v lese líbí. Vypadalo to, že je tu vážně spokojená a že by tu chtěla i zůstat. "Je dobře, že se ti tu líbí," pronesl jsem s úsměvem. "Jen mě mrzí, že s Risou nebudete bydlet se mnou, když vím, že vás mám," dodal jsem trochu smutně. Furt mě to štvalo. Popravdě bych nejradši Feline čapnul a šel. Vrátit sama by se rozhodně takhle malá neuměla, ale popravdě k čemu by mi to bylo, když by rozhodně zdrhla při první příležitosti. Bylo tedy lepší ji nechat tam, kde je.
Feline najednou začala hledat svou sestru. Asi si vzpomněla, že by tu měla být. "Můžu ti něco říct Lin? Moc se mi nelíbí, že ji tvoje mamka nechala někde běhat s cizím vlkem, to není nejlepší," zabručel jsem a bylo na mne vidět, že se mi to fakt nelíbí. Rozhodl jsem se, že by bylo fajn ji vážně najít. Protože co když měla Lin pravdu a něco se jí stalo. "Když nebudeš křičet, tak ji možná zaslechnu," řekl jsem a snažil se zaposlouchat do lesa.

Marion se začala ohánět tím, že nás možná nikdo neslyšel. Nesmysl, je to tu mrtvý... V ten moment se rozneslo lesem vytí, které jasně oznamovalo něčí přítomnost. Ztěžka jsem polknul, ale jinak jsem nic neříkal. Pak se ozvalo další vytí. Někdo volal a někdo upozorňoval. Bylo to zvláštní, že se tu najednou sešlo tolik hlasů, když před chvilkou tu bylo naprosté ticho. Marion mezitím poskakovala a pištěla, že našla svoji mámu nebo co. Na setkání s tchýní jsem se fakt netěšil, ale co se dalo dělat. Chceš snad Lin a Rissu i pro sebe a ne je nechat tady, kde se jim může stát kdo ví co, ne? Snaha ochránit své potomky přehlušila do jisté míry i strach z nově získané tchýně.
Marion se vyřítila do lesa, ale já popravdě neměl úplně náladu ji následovat. Věděl jsem svoje a rozhodně bych nechtěl zakopnout o nějakého místního člena, zatím co si Marion bude někde vlčkovsky poskakovat kolem své matky. "Feline," otočil jsem se s úsměvem na dceru. "Jsi vážně chytrá holka, ale cizince bys neměla vodit do lesa. Měla bys tu počkat se mnou, než sem dojde tvoje babička. Tvoje máma není úplně... no jaká ti přijde?" zeptal jsem se a místo toho, abych se vydal za Marion jsem si sedl na zem, jak se slušelo od cizince. Popravdě jsem si chtěl užít chvilku jenom s Feline, bez Marion a jejího neustálého skákání do řeči a změn tématu. "Jsi tu spokojená?" zeptal jsem se vlčete pak.

Vypadalo to, že les je dočista prázdný. "Takže tady chceš vychovávat naše dcery," dal jsem důraz na slovo naše. "V naprosto prázdném lese." Ušklíbnul jsem se. Podle pachu to tu prázdné nebylo, ale na moje a Linino volání nikdo neodpověděl, což opravdu nedělalo nejlepší dojem. Marion se naštěstí stáhla... tohle na ní asi platilo. Neměl jsem potřebu na ní křičet, nebo ji nějak ubližovat, ale chtěl jsem stanovit jasně, kde jsou hranice. A taky ji třeba donutit, aby chvilku přemýšlela o tom, co vlastně udělala tím, že mě postavila do téhle situace. Nebyla to závidění hodná situace a trocha tiché domácnosti jí jistě bude ku prospěchu. Popravdě to bylo i výchovné, nemůže ostatním ničit život a pak to házet na to, že to nemá v hlavě v pořádku.
Obrátil jsem se na Feline. "Jistě, zažil jsem toho víc, než si umíš představit Lin," pronesl jsem a usmál se na vlče. "A teď mi ale ty ukaž váš domov," pobídl jsem jí. Trochu jsem možná i zkoušel, jestli ji někdo naučil, že nemá cizince vodit do lesa nebo ne.

//Tanebrae

Byl jsem vytočen na nejvyšší obrátky. Marion mne svou stupiditou doháněla k šílenství. Jeden jí prostě řekne, že u ní doma nebude úplně vítán, ale ona to ani po opakování nechápe. Ještě, že aspoň ten sex s ní nebyl tak příšernej, jinak bych se možná i styděl za to, jak moc klesl můj standard. Les se nám krásně otvíral od řeky, takže jsem do něj vkročil. "Marion, teď jsem vysvětloval Feline, že nevím, jak dlouho budu ještě v Borůvkovém lese, takže je asi jasný, že není úplně logické vám ten les ukazovat, když tam třeba už za měsíc nebudu. A nešťouchej furt do mě, prosím tě," řekl jsem jí jako malému děcku, které někdo musí neustále poučovat. Naštvala mě. A naštvala mě hodně. Chtěla se mi pomstít tím, že mi děcka ukáže a pak mi je sebere. I ona musela vědět, jakou bolest to jednomu způsobuje. Ale možná jsem se pletl.
"Bard je princezno vlk, který ostatní baví, zpívá a vypráví příběhy. Taky tak předávám legendy různých míst," prohodil jsem o poznání příjemnějším hlasem k Feline. Nemohla za to, že její matka byla jaká byla. Já jen doufal, že ona bude inteligentní aspoň víc, než její matka, která připomínala spíš pařez než matku. Jo vážně mě vytočila. "A tu korunku mám, protože jsem nejlepší bard široko daleko." A taky jedinej, ale to vědět nemusela. "Hej hola, je tu někdo?" prozpěvoval jsem, abych na nás upozornil úplně všechny. A taky jsem tím ukazoval svůj nádherný hlas.

//Esíčka

Popravdě? Začínal jsem být z Marion unavený. Jeden nezvládl její přítomnost a jednoduchost moc dlouho. Ale já se snažil... z posledních sil. Ale i ty mi docházely. Mluvila o mě, jako bych tam nebyl a to se mi nelíbilo. Pak na mne zase pro změnu vychrlila stopadesát otázek. Furt mlela o tom svém božském Sarumenu a mě to už začínalo štvát. Sarumen tohle, Sarumen tamto. Všichni jsme v něm milouncí a máme se rádi. To těžko... "Hele jestli něco vím, tak je to fakt, že když někdo něčí dcer... A víš co, fajn půjdu tam s tebou, co ty na to? A půjdeme hned teď, ten tvůj kamarád přeci Rissu dovede domů ne? Však mu věříš, tak to nebude problém," pronesl jsem nakonec a ironicky se na Marion usmál. Pokud mám umřít tak ať, aspoň nebudu muset řešit problém Styx. A jestli mě zakousnou, tak aspoň Marion uvidí, že ten její skvělý svět v Sarumenu není zase tak skvělý. Mohla si za to sama, neměla mne pořád popichovat.
Marion se v konverzaci obrátila na Feline a já si to rázoval směrem k Sarumenskému hvozdu, rozhodnutý dělat všechno jen ne být dobrým partnerem pro jejich Marion. Feline se ptala na pár věcí. "Momentálnějem ve smecce v Borůvkovém lese, ale tam užasi dlouho nebudu. Jsem totiž bard, takže casto menim místo svého pobytu," řekl jsem dcerce.

//Sarumen

Koukal jsem se na Marion, která předemnou vrtěla ocasem, jako by chtěla vyprášit podlahu. Ne, že bych jí to nějak zazlíval. Bylo hezké vidět, že má někdo radost. Aspoň někdo... Já moc radost neměl. Ze setkání mi bylo na nic. Ne, že bych se předtím cítil kdo ví jak suprově, ale tohle se mi nelíbilo. Mari mi do života přivedla novou zodpovědnost, ale já to cítil i jako radost, kterou bych rád pociťoval častěji, než jen když si ona řekne. Byl jsem z ní celkem v rozpacích a ne v tom dobrým slova smyslu.
Marion mi popsala les, kde bydlí. Aspoň vím, kam bych neměl chodit, pokud nechci dostat přes držku. Pořád jsem se držel toho, že kdyby mou malomyslnou dceru někdo vošoust, tak bych rozhodně neskákal do nebe radostí a nevítal ho s otevřenou náručí a vrtící oháňkou. Viděl jsem to podobně v případě mámy Marion. Na druhou stranu ukázat bych se tam mohl... Všechny debaty ukončila Marion proslovem k Feline, které vlastně vsugerovala, že má být s ní, protože bez ní by co? Jen jsem si povzdechl a otočil se. Byl jsem z téhle situace smutný a rozhodně jsem se nehodlal vzdát svých vlčat bez boje o ně. Teď jsem věděl, že je mám. Nešlo na ně zapomenout jako na "nehodu", co se prostě stala. Teď měla jména a jedno i podobu. Do očí mi vjela slza, nechtěl jsem aby mne viděla brečet. ANi jedna. Podívat se na vlče mne donutil až jeho hlásek. Lin mluvila o tom, že zústane s mámou. Chápal jsem to a přikývl jsem. Pak dodala, že by ovšem ráda byla i čas se mnou. "Dobře," odvětil jsem jí. "Budu rád, pokud budeš chtít trávit čas i se mnou," dodal jsem s úsměvem. "Jdu hledat Ris," pronesl jsem po chvilce a rozešel se po proudu řeky, odkud přišla Feline s MArion.

//Tanebrae

Hledali jsme to druhý vlče, který Marion někde "nechala" a ještě ho nechala "s někým". Popravdě mi bylo jedno s kým, i kdyby to byla ta její velectěná Alfa, tak by mne to vytáčelo. Nechávat dítě jen tak s někým kdo není rodina? Má ta vlčice vůbec rozum? Jenomže na to mi Marion předvedla svou vyspělost a inteligenci, protože chtěla nosit. Zastavil jsem se a upřel na ní svůj pohled. Chvilku jsem zvažoval, jestli to myslí vážně. Myslela to vážně. Musel jsem se ovládat, abych se jí nevysmál do obličeje. Ne proto, že by mi její jednoduchost byla k smíchu, ale spíš pro to, že když už jsem se konečně vymotal z emoční závislosti na jedné pomatenici a to Ev, objevila se mi v životě další. Byl to vesmírný vtip ad absurdum a já nevěděl, jestli se smát nebo brečet. "Jestli chceš, tak až budeš jooo unavená, tak tě poponesu," odvpoděděl jsem s povzdechem. Nemělo cenu odporovat. To jsem věděl s života s Ev.
Jenže teď tu byl mnohem zákeřnější problém. Marion se do mne obula a ťala do živého. Což si nemohla uvědomovat. "No pozor, já tě hledal! Ale tys řekla jenom to, že máš Sarumenský hvozd, ale jaksi jsi se nezmínila kde leží! A měl jsem snad chodit od smečky ke smečce a riskovat nejen svoje krytí, ale i tvoje zdraví a bezpečí? Co kdyby ti zlí vlci zjistili, že nás k sobě něco pojí co?" odvětil jsem jí a pokračoval v tom, že by mě tu chtěl někdo zabít. Popravdě nechtěl, ale já netušil, jestli můj někdejší alfa nevyslal někoho za mnou, aby mne dostal, když jsem se s Lilith nevracel zpět domů tak dlouho. A bylo mi jasné, že kdyby věděli, že existuje nějaká Marion, pokusili by se ji využít, aby mne dostali... stejně jako třeba Styx u té by ovšem měli větší šanci, že mě vážně dostanou, kdyby jí ublížili. Tuhle druhou část jsem Marion neřekl. Nemiloval jsem jí, ale měl jsem ji rád. Ne tolik jako Styx, ale záleželo mi na ní víc než na ostatních. V podstatě se řadila na místo po boku Erlenda... měl jsem prostě slabost pro vlčata a porouchané vlky. Marion splnila oboje. "Co kdybys nechala rozhodnout je? Kde chtějí žít na trvalo a koho navštěvovat," navrhnul jsem. Být táta jenom když se to hodí jsem nechtěl. Když už jsem holky nalezl, nechtěl jsem o ně přijít... minimálně teda o ten kontatk s nimi. Měla je pro sebe půl roku a teď je mohla nechat mě ne? A co já do toho mohl kecat ať si vyberou sami. Do její smečky jsem se bál páchnout. Marion sice tvrdila, že mi nic nehrozí, ale já měl pochybnosti o tom, jak se někdo bude stavit k tomu, kdo zbouchnul jejich prostoduchou naivku.

Marion mluvila o tom, že ten její kamarád je teď s oficiálně jednou mých dcer. Mírně jsem nakrčil čenich, až mi vyskočila mezi očima nepříjemná vráska, která by mi mohla ve stáří nadělat hodně problémů. Nelíbilo se mi, že svěřila dozor nějakýmu vocasovi. "Hmm," řekl jsem jenom a nic dalšího neprozradil i když se mi to nelíbilo. Ne, ani náhodou se mi to nelíbilo. Ne že bych nevěřil odhadu Marion na vlky, ale... očividně si nechala jednodušše poplést hlavu, jako jsem to udělal já a musel jsem uznat, že takových hajzlů jako jsem byl já bylo hoooodně. Takže bych se nedivil, kdyby jí ten Rayster nakecal cokoliv, jen aby se dostal blíž k vlčeti. Třeba ji chce zneužít nebo sníst nebo něco takovýho... unést a chtít výkupné, nebo ji prodat na černým trhu s vlčaty... "Půjdeme ji najít," pronesl jsem, což Marion potvrdila. Lin neměla problém s tím chodit, protože údajně nebyla utahaná, což mne trochu zaskočilo, protože i já byl z toho vedra a všeho nového utahaný jak kotě. "I tak, kdybys chtěla poponést nebo pauzu princezno, tak řekni," prohodil jsem jejím směrem a doufal, že si to nevyloží tak, že v ní nevěřím. Jen jsem měl starost. Nový pocit toto. Starost. To jsem měl jenom u...Styx. Jak jí tohle vysvětlím...No, to je problém Adirama budoucnosti.
Marion se rozmluvila o tom, že budou přece doma a pak jestli nechci bydlet s nimi. Popravdě mě napadlo se jim nasáčkovat do lesa, ale... nějak jsem pojal podezření, že ta její matka by nebyla nadšená z toho, že její dcera má děcka a není pod čapcem. Podle toho jak popisovala ji všichni v lese měli rádi a dokonce se o ni starali. Snést to, že ji někdo udělal vlčata, ale není její partner by asi nesedělo s jejich pohledem na svět. A já se vázat nějak oficiálně rozhodně nechtěl. Teda ne s Marion víc, než už jsem byl. "Nemyslím si, že bych byl vítaný u vás doma... nebo se pletu?" pronesl jsem. "Navíc, mám vlastní smečku,"ze které jsem chtěl odejít, ale to ti říkat nemusím... "A neber to zle, jak chceš náš vztah dál vést? Nejsme partneři a nejspíš nikdy nebudeme, tak jak to chceš dál nastavit?" dodal jsem ještě otázkou. "Nepřijde ti trochu podpásovka tohle celý? Že mi představíš vlčata a pak řekneš "tak jsi je viděl a teď čauky" a půjdeš s nima domů? Nemůžeš mi je teď odvést, jenom proto, že jsi jejich máma. Taky mám nějaký práva na to je vychovávat a vzdělávat a vůbec... ne?" mluvil jsem celkem zoufale, protože i když jsem nikdy nepočítal s tím, že bych vlčata měl, teď když jsem je měl jsem o ně rozhodně přijít nechtěl.

Marion seděla vedle vlčete a sledovala okolí, zatím co já se tady snažil navázat nějaký ten rodičovský kontakt s vlastním potomkem. Jo tohle bude ještě velkej průser... Ale zvládnu to... nějak... Šťouchl jsem do vlčete láskyplně čenichem a nasál její vůni. Voněla jako Marion, ale trošku, malounko voněla i po mně. Nebylo to nic extra, ale co jsem taky očekával. Usmál jsem se na ni a doufal, že jsem udělal dobrý první dojem nebo alespoň, že se jí budu moct občas přimotat do života a nebude mít plnou tlamu keců, jako odrostlejší mládež měla. Vzpomněl jsem si na Riku a Dráze, kteří rozhodně měli tlamičky proříznuté a kdykoliv jsem projevil trochu náklonosti, tak jsem dostal minimálně verbální ujištění, že jsem strašně otravnej a prudím je. Nevadilo mi je prudit, ale oni se mne úplně zbavit nemohli. Kdežto Feline mohla. Mohla by mě odstřihnout ze svýho života a to jsem úplně nechtěl.
Marion pozorovala ptáčky. Taky co jiného mohla dělat, když měla o kolečko méně než většina vlků, které jsem znal. Zaměřil jsem se pohledem na toho poletujícího opeřence. "To je skorec," sdělil jsem s mírným odkašláním vlčicím a zase se narovnal. V pěvcích jsem se vyznal, však jsem sám jedním byl. "Takže Feline a Nerrisa," prohodil jsem. "Neměli bychom jít hledat i Risu, pokud tedy Lin není unavená? Nevadí ti, že ti říkám Lin, nebo ano?" zeptal jsem se, nerad bych ji urážel tím, že její jméno zkracuju. I když takhle malá asi neměla úplně preference ohledně vlastního jména. "A taky se nabízí otázka... Kde budete bydlet?" Jestli si Marion myslela, že mi vlčata jen tak představí a zase mi je odvede do své smečky, tak to jsem rozhodně nehodlal akceptovat. Měl jsem rád svou volnost, ale taky musela uznat že padesát procent je mých. Nerozdělil bych je od matky násilně, ale rád bych je měl nějakou dobu u sebe, abych je mohl poznat. Tohle byla velice komplikovaná situace.