Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Používal jsem magii, jak nejlépe jsem uměl, což nebylo nijak extra. Popravdě jsem to neuměl vůbec, ale i to nic muselo stačit. Medvídci kolem mě začínaly dostávat díry do svých malinkatých tělíček... Najednou mne jeden z nich kousnul do tlapky. "Sííííg," vyrazil jsem vzduch z plic přes zavřené zuby a toho nezdolného kousače odkopnul, jak jen to šlo. Při tom se mi tlapka od toho jeho blivajzu celkem olepila. Tohle z kožichu jen tak nedostanu! I v této chvíli jsem si dokázal zachovat nějakou vlastní osobnost, než tu jen stát a nic nedělat.
Náhle se ke mně přiřítil jelen. Dvanácterák. Chvilku jsem se bál, že bude dupat na mne, ale on rozdupal všechno kolem. Všiml jsem si, že tak zničil jednu hroudu slizu, která si to šinula rovnou ke mně. Kolem se proletělo nějaké vlče obalené v tom sladkém nechutně gumovém čemsi. Nelíbilo se mi to tu ani náhodou. Pohlédl jsem na jelena a auviděl oči Styx. Došlo mi poměrně rychle, kdo se skrývá za tajemnou zácharnou. "Jestli tohle je tvoje představa rande, tak to potěš veverku," odfrknul jsem si, zatím co jsem pokračoval v tvorbě neovladatelných vodních projektylů

Styx se pokoušela zbavit těch malinkatých příšer, zatím co já se pustil do přivolání vody, ale nebyl jsem v tom úplně dobrý. Matka se zmenšila, ale ne úplně. Sakra. Otočil jsem se, abych houkl na Styx, že voda pomáhá, tak jestli s tím nemůže nějak pomoct, ale uviděl jsem jak ji najednou sežralo něco růžového. "NE!" vyjeknul jsem jenom. Jenomže to už se ke mně blížila zelená příšera, která otvírala tlamu. Přemýšlel jsem, jak se z toho dostat. Nemohl jsem použít magii, protože jsem ji neovládal tak silně. Na druhou stranu jsem mohl zkusit použít i něco jiného ne?
Zatřepal jsem hlavou a když se ke mně ta příšera napřáhla s otevřenou tlamou, narval jsem jí do tlamy svou korunu, která se zasekla příšeře rovnou mezi zubama a ta nemohla zkousnout a tak mne nemohla ani pozřít. Doufal jsem, že ji to nějakou chvilku zdrží. Použil jsem všechnu sílu co jsem měl a přivolal vodu. Jenže místo toho se kolem vytvořily bubliny vody, které se rozletěly různým směrem. Tohle nebylo to, co jsem chtěl, ale mohlo to pomoct. Pokud voda cukrové příšery rozpouštěla, létala tu teď vzduchem spousta vodních projektylů.

Styx kousala a kopala nohama. Brala si energii a tím zpotřebovávala kyslík, já volil trochu jinou taktiku. Zůstával jsem co nejvíce v klidu a se zadrženým dechem jsem přemýšlel, kde by se dalo tohle nechutné monstrum nějak zničit. Nebo jenom využít nějakou skulinku. Koukal jsem kolem sebe a hledal něco, co by mi napovědělo. Jenomže kromě podivné tmy a pachu sladkého, jsem si ničeho nevšimnul. Moje kolegyně měla ovšem mnohem větší štěstí a to jsem jí s tím ani nemusel pomáhat. Sklouzl jsem ven z příšery do nějaké skuliny, kde se dalo dýchat. Zalapal jsem po dechu. Kolem bylo ticho a já viděl několik malinkatých barevných příšerek, jak si v klidu spinkají. Chtěl jsem navrhnout, že se pokusíme najít cestu ven v tichosti, ale Styx to musela samozřejmě pojmout bojem a pustila se do příšerek.
Jen jsem zalapal na prázdno tlamou a pak se rozhodl vyslišet její prosbu. Najednou mne osvítilo a heuréka já měl plán. Ta věc byla v jezírku, které sice zabahnila, ale pořád bylo vodní. Zaměřil jsem svou energii na vodu v jezírku a přitáhnul ji k nám dovnitřku příšery. Jestli je z nějakého cukernatého hnusu, měla by se vodou začít rozpouštět.

Jezírko bylo podivně tmavé a bublalo to v něm, jako když si jeden čistí trubky před pořádným vystoupením. Nechtěl jsem se k tomu přibližovat. Jen jsem to po očku sledoval, ať to bylo cokoli o víc pozornosti mi to nestálo. Neměl jsem v plánu se namočit do nějakého magického blivajzu, ať už to byl blivajz odkudkoli. Zažil jsem tu všeho všudy jenom pár podivností, ale i to mi dalo lekci v tom, že je lepší se nezapojovat a nechat všci lidově plynout. Než jsem stihl nějak Styx odlákat, objevila se tu parta nějakých vlků. Tedy popravdě jenom dvě vlčata, vlk a vlčice, na který něco rostlo. Udělal jsem krok od vlčice dál a došel ke Styx. "Nepůjdeme radši pryč? Támhle ta je plesnivá, nerad bych od ní tu plíseň chytil," pošeptal jsem Styx do ouška a doufal jsem, že se budeme moct vypařit a nechat tohle místo být.
Jenže to jsem se přepočítal. Najednou jsem plaval uvnitř tekutiny nebo co to bylo. Styx se snažila kousat a kopat, ale já jen zadržel dech a snažil se nějak dostat ven. Moc to nešlo a já věděl, že mi brzo dojde dech. Možná odpadnu déle než Styx, protože jsem měl kapacitu plic zpěvem velkou, ale rozhodně nevydržím věčně.

//Maharské močály

Pronesla, že jsem dokonalý a já podvědomně vypnul hrudník, protože mi tohle dělalo dobře. Rád jsem o své dokonalosti slyšel mluvit ostatní, ne že ne. Styx navíc aspoň přestala brblat nad vlastním podivným vzhledem a to bylo fajn. Neměl jsem úplně rád, když se vlčice chovaly... no jako vlčice. Hormonální uzlíčky, které se rozpláčou nebo bouchnou a vy jako najatý člen jednotky musíte přestřihnout správný drátek, ale všechny jsou stejně barevné a vy tak jen na prázdno zkoušíte, co se stane, když přestříhnete třeba tenhle...
Můj výběr milenek ji trochu zaskočil, ale to jsem bral k dobru. Cynthia už byla aspoň závidění hodná, narozdíl od Marion. Šibalsky jsem se na Styx usmál. Vlekla mne přes močály a já doufal, že mne nevede do nějaké pasti, kde mne utopí za to, že jsem měl taky jiné vlčice než ji. Najednou její noha zahučela do močálu, ale než jsem stihl nabídnout asistenci, už si nohu vykvrdlala z bahna sama. Já si dával pozor kam šlapu, nechtěl jsem se ušpinit víc, než bylo nutné. "Kdybys to chtěla... moch bych to zkusit," pronesl jsem torchu neurčitě. Popravdě jsem si nevěřil, že bych zvládl nezahnout... nebyl jsem ten typ. Na druhou stranu jsem jí tuhle svoji stránku nezatajoval.
Uslyšel jsem podivný zvuk a její pohled mi říkal, že se něco děje. Ale co? To jsem netušil.

//esíčka

Byla noc a tma. Nevím proč si vybrala jít zrovna k tomuhle bohem zapomenutému místu, které páchlo hnilobou a bylo velmi nebezpečné. Asi ji sem táhla nějaká vnitřní nuda nebo možná chuť umřít, kdo ví. Byla protivná, ale moje poznatky o chapadlech ji evidentně pobavily. "Tak místo chapadla něco jiného, co bys chtěla aby mne zdobilo hmm?" pronesl jsem vznešeně a se smíchem v hlase. Byl jsem rád, že ji pustila její nálada a byla zase sama sebou.
Pomalu se vracela k normálu, ale to pořád jí něco nedalo ke klidu. Nakonec to z ní vypálilo jako střela z hlavně. "Hmm... jsem si jistý že ne. Popravdě jsem měl pletky s poměrně malým počtem vlčic tady v tom magickém kraji. Marion je má, Cynthia ta je na to moc stará... A ty taky nejsi v jináči, takže ne nejspíše ne," pronesl jsem celkem jistě. "Co se týče mého působení mimo kraj nevím jestli je vhodné rozbalovat tuhle čast minulosti. Je to za mnou a teď jsi tu ty," dodal jsem. Nebylo to úplně prohlášení věrnosti. Nebyl bych věrný, kdybych měl šanci a to ona musela vědět. Ale bylo jen na ní, co vše chce vědět o mých eskapádách před ní.

//lavander

//ronher -> busový mobil post

Začala zpomalovat což bylo dobře, jinak bych taky mohl někde nechat plíce v prachu. Moje fyzička byla neexistující stejně jako moje věrnost. Byla provedena změna s jejím tělem bez jejího souhlasu, což mi trochu připomnělo co se stalo mě. Taky bez souhlasu. Ovšem mě zůstala viditelná jen jizva na krku, ona se změnila celá. "Hádám že vrátit to nejde," pronesl jsem suše. Pokud by šlo ona už by ten způsob našla. "Mě je jedno jak vypadáš a jestli ti to udělá radost budu proklinat mistni bohy tak dlouho než mi naprostou rohy nebo chapadla," řekl jsem jí zcela vážně. Myslel jsem to tak, i když se mi ta představa moc nelíbila. Kdyby chtěla udělal bych to.

//za styx

//Medvědí pelech

Vyškrábal jsem se z toho úkrytu, který teda zase opouštíme, když už jsme ho našli. Ale je to hezký místo, možná by bylo fajn se tam vrátit. Styx kráčela, jako bych ji nakopnul do zádele. Ne, že bych od ní nečekal nějaké tyhle vrtochy vlčic, ale zrovna u ní mne to trošku zaskočilo, když k tomu neměla vlastně ani důvod. A pak to z ní vypadlo. Urazila se protože jí říkám Příšerko? Nechápal jsem to. "počkat.... to proto že... Já... Vždyť jsi nádherná," pronesl jsem a v hlase jsem měl jasnou nevěřícnost, že ona o tom pochybuje. "Máš nejkrásnější oči jaký jsme kdy viděl, nádhernou srst a můj bože ta postava," pustil jsem se do překotného napravování své chybky. Myslel jsem to všechno naprosto upřímě a ona to musela v mém hlase slyšet.

//ya Styx

Styx nebyla vůbec rozhodnutá se nějak bratříčkovat, minimálně ne teď se mnou a pak se to nějak všechno zvenclo a já mohl jenom tak čuchat její pach, který vysel ve vzduchu, protože její výsost se rozhodla vypadnout. Pohledem jsem ji vyprovázel a popravdě netušil, co jsem udělal špatně. Bylo to tím, že mám vlčata jinde? Však se spíše smála, než aby mi za to nadávala nebo chtěla natrhnout kožich... Nebo je to tím, že prostě nechce být vázaná na mne ale já na ni už docela vysím? Nebo je to prostě tím, že je to vlčice? Jo rozhodně to bude tím, že je to vlčice. Rozeběhnul jsem se za ní. "Kam jdeš? Počkej? Co se stalo?" zeptal jsem se, protože jsem tuhle náhlou změnu vlastně vůbec nepochopil. "Co jsem proved?" vypadlo ze mě ještě, protože bylo jasné, že jsem něco musel provést já, když se takhle napružila. Kdo jinej taky.

//Potok

//založit úkryt
//les

Propadnul jsem se do díry, která se objevila přímo pod mýma tlapkama. "Sakra," vypadlo ze mne, když moje zadnice dorazila na dno. Tvrdý povrch nebyl ničím vystlán kromě starého kožichu nějakého zvířete. Začenichal jsem a ucítil medvědinu. Snad už tu nikdo nebydlí. Rozhlédl jsem se, ale žádný medvěd tu nebyl. Měl jsem fakt hrozný štěstí, že se tu žádný medvědisko nenacházelo. Styx už si to mířila svým dlouhým krokem za mnou a byla jako by se vznášela na obláčku a jenom tak slétla sem dolů do té díry. Já jsem ten sestup neměl až tak elegantní, to se muselo nechat. Asi to bylo tím, jak hezká se mi zdála nebo prostě tím, že fakt elegantní byla. Těžko říct.
"Žiju," broukl jsem jenom zpátky otvorem, kterým jsem sem sletěl. "Pravděpodobně je to tu opuštěné už nějakou dobu," pronesl jsem a pořádně se rozhlédl. Úkryt byl pěkný. Asi se sem namáčknul jeden maximálně dva medvědi, ale pro vlky to bylo jako stvořené. Jeden by dokonce řekl, že možná i víc než pro tři vlky, možná tak pro čtyři pět. Tlapkou jsem přejel po hlíně, na které byla spousta drápů. Dalo by se to tu rozšiřovat a poměrně dobře. Nemusel by se jeden ani moc namáhat. Všude tu byla spousta kořenů, které prorůstaly stěnami brlohu. Dokonce i vchod jimy byl zarostlý, ale já ho svým pádem znovu otevřel. Na odhalování divných zákoutí jsem měl prostě štígro. Procházel jsem se kolem, než se Styx dostala taky na dno.
"Možná bych byl radši kdybys jí neubližovala... teda ne fyzicky... Marion je sice blbá, ale v té její tuposti je i nehorázně hodná a milá," broukl jsem. Tohle bylo maximum jak jsem jí hodlal bránit v tom si dělat s Marion, co chtěla. Nebyl jsem žádný extra zachránce, jen mi bylo Marion líto. Sama nemohla za to, že sedla na lep takovýmu jako jsem byl já sám. Ona na to prostě neměla hlavu. "A jestli žárlíš to bys měla vědět ty ne?" zeptal jsem se jí a kouknul se od zdí na Styx a její peříčka a podivné parůžky. Vypadala otřesně, takhle krví zborcená. Přešel jsem k ní a polaskal ji na líci. "Ale neboj vždycky budeš moje Příšerka." Nevěděl jsem, co to vlastně znamená, ale znamenalo to mít ji blízko. Vlastnit ji aspoň trochu. Jo to jsem chtěl.

Nebylo to úplně nice, že se mi někdo takhle vysmál za moji... co milenku? Matku dětí? Projela mi zimomřivka po páteři a srst na krku se naježila. Nebyla to vůbec pěkná představa, ale vůbec. Nechtěl jsem se do toho nějak extra pouštět, ale styx se touhle debatou očividně bavila. Kráčel jsem lesem a ona prohlašovala, že má mnohem lepší plán, než se nechat obskakovat. Jenomže mi to tak moc nepřišlo. "Můžu ti s klidem říct, že mám taky vyšší cíle, než je Marion," odvětil jsem spokojen se svou odpovědí natolik, že jsem pohodil ocasem na jednu a druhou stranu.
Les byl tichý. Nikdo tu nebyl a to bylo dobře. Konečně klid, který jsem teď delší dobu neměl. Marion a Lin byly obě dvě ukecané až až. Užíval jsem si toho ticha. Nebylo to nic nepředstavitelného, že i bard má ocenění pro ticho. To přerušila Styx svou otázkou. "Ne," řekl jsem jednodušše. Nezáleželo mi na Marion. Záleželo mi na ní asi tak jako na jakékoli živé bytosti, ale ne víc ne méně. Na holkách, na těch mi skutečně záleželo. "Žárlíš snad?" zeptal jsem se a na sucho polkl.
Zrovna jsem se blížil ke křovinám, které si ona prohlížela. Nebo spíše bobule na nich. "Sestru?" zeptal jsem se. Zajímalo mne kdo jí ublížil a měl jsem na to typ. Její rodina byla podle všeho pěkná směsice šmejdů a.... Najednou jsem se propadl křovím někam do pr...

//medvědí pelech

//Najít na území místo pro úkryt

Styx měla na Marion nejspíše spadeno... ne, že bych se jí divil, ono mít v lásce takový tele, jako byla Marion bylo těžký. Pak se mne navážno začala ptát, co bych asi tak nikdy nepředpokládal, že se mě na to někdo zeptá. "Popravdě? Jo trochu proto, aby mlčela," pousmál jsem se a pak jsem se zasmál trochu víc. Měla pravdu. Tenkrát jsem Marion přefiknul ze tří prostých důvodů. První, protože si o to pořád říkala tím svým, že chce být velká holka. Druhý, aby přestala mlít pantem a já měl chvilku klid. Třetí, nebylo do čeho jiného píchnout a to obrazně i doslova.
Zvedl jsem se od zbytků srnky a drcnul čenichem do Styx. Ta si okusovala tlapku, jako by tam měla nějakého vetřelce. "To platí i o tobě ne?" zavrkal jsem k ní a pak se na ni zaculil. Nevypláznul jsem na ni jazyk jako nějaký nýmand, prostě jsem se jen usmál. Ona měla ovšem jiné dotazy, takže na moje rýpání nebylo moc prostoru. "Mít vlčata s jednou jinou, tak bych se k tomu asi postavil jinak, ale s Marion... myslím, že bych jim spíše překážel. Mají se s ní dobře, stabilita smečky a ták. Ale nerad bych jim úplně zmizel z života. Protáhl jsem si záda.
"Jdem najít nějaký hezký místo, podle mě bude pršet," sdělil jsem jí s klidem a rozešel se po lese. Vypadalo to tu celkem solidně a klidně. Stromy měly krásné koruny, ze kterých se na zem snášelo žluté listí. Viděl jsem vykotlaný kmen a zamířil k němu, ale velikostně bych se do něj narval možná sám, ale rozhodně ne ve dvou. Tuhle variantu jsem tedy v podstatě zmítnul. Další možností se nabízelo hned několik. Viděl jsem kořeny jednoho stromu, které se nadouvaly a někdo pracovitý by si tam jistě vyhloubil příjemnou noru, ale já byl popravdě lenoch líná, takže se mi fakt nechtělo nic kopat. Pak jsem uviděl nějaké kamenné skály, které se táhly na jihu, ale tam nebylo nic, co by jen trochu přípomínalo jeskyni, šel jsem tedy dál. "A jaké máš plány se životem ty?" zeptal jsem se Styx. "Teď když už jsi velká holka." Malé rýpnutí, které nemohla pochopit. Kdyby jen tušila, na co poukazuji, asi by mi jedna přistála rovnou na čenichu.

Kývl jsem hlavou. Ale pak jsem zavrtěl. "Já vlastně nevím, třeba si ta vlčata vymodlila..." pronesl jsem suše. Marion nebyla úplně ta, co by chtěla vlčata, ale mohla si přát nějaké kamarády... popravdě asi stejně žádné nikdy neměla a Život ji mohl obdařit kamarády v podobě dcer. "Viděl jsem jen jedno a bylo normální," dodal jsem. Úplně jsem netušil, jestli o nich více mluvit. Nemuselo se jí to líbit a já ji nechtěl naštvat, zatím to brala celkem v klidu.
Když slyšela, že je matkou mých potomků Marion začala se smát. "Vtipný," pronesl jsem a protočil oči v sloup. "Hele neměl jsem úplně čas během toho všeho řešit, jestli má IQ normálního vlka nebo ne jo?" odfrknul jsem si. Její smích mne trochu mrzel, ale lepší smích než aby mne seřvala, že...
Pak přišla otázka, kterou jsem nečekal. Vyslovila ji tak nějak ostře. Na smích jako by zapomněla. "Ne," řekl jsem stručně. "Nejspíš ne na oboje... nevím... Do Sarumenu nejdu, nemyslím si, že jsem tam vítán. A co se týče Borůvky, naposledy mne Baghý celkem nemile sjela, takže nevím, jestli jsem vítaný i tam... vlastně toho víc nevím, než vím."

Nechtěl jsem se na ni dívat, takže jsem prostě jenom pokračoval v baštění. Sousta chutnala jako hmota, naprosto bez chuti. Polknul jsem jedno sousto a pak druhé. Čekal jsem na její verdikt. Skočí po mně? Vysměje se mi? Nebo prostě pronese, že jsem jí zradil a navždy zmízí z mého života, jako to plánovala udělat Marion s vlčaty? Nemohl jsem tušit, co si vybere, ale ona si jenom směšně odfrkla. "Aby ses taky nepletla... Myslel jsem si, že nemůžu mít vlčata, protože jsem se o ně dlouho snažil s Ev, ale nikdy se nic nestalo ani s ní, ani s jinou... až tady," dodal jsem. Možná za to mohlo tohle místo. Možná to nebylo nic, co by jeden měl nebo neměl v sobě, ale krajina a magie to jenom spouštěli. Opravovali co bylo na našich tělech staré a rozbité, nefunkční.
A nebo prostě jsem měl do teď štěstí.
Ptala se i s kým je mám. "Marion, pochází ze Sarumenu... Popravdě se za tuhle známost celkem stydím, ta vlčice to nemá v hlavě v pořádku. Její máma je ale asi velký zvíře v té smečce," sdělil jsem jí s klidem a konečně se na ni odvážil podívat. Byla pořád krásná a já si přišel jako naprostej hnusák oproti ní.

Koukal jsem na ni jako na boží zjevení. Když mne znovu vybídla, abych si kus vzal, vyslyšel jsem jí a ukousnul si kousek srnčího, který jsem rozžvíkal a polknul. Pak jsem si ukousnul další kus. Pořád jsem Styx nespouštěl ze svého pohledu... Neměl jsem úplně v plánu si s ní nějak extra povídat, chtěl jsem se najíst a někam se v klidu odklidit, jenomže ona se jaksi rozhodla, že si chce povídat. Mohl bych jí něco nakecat, ale já nechtěl. Byla tak krásná, že si zasloužila slyšet pravdu a ne lži. Na chvilku mne bodlo, že mne možná opustí. "Šel jsem zpět do borůvky a narazil jsem na starou známost... Víš jak jsem ti říkal, že ti nehrozí, že bys se mnou kdy měla vlčata?" nadhodil jsem. "Nějak se ukázalo, že to není úplně pravda," dodal jsem a polknul, že to bylo nejen vidět, ale snad i slyšet. Nedovolil jsem si ke Styx zvednou pohled. Bál jsem se toho co uvidím v jejích očích. Nechtěl jsem, aby byla smutná nebo se cítila zrazená. Ale to s Marion se stalo až před ní... nemohl jsem to tušit.