Příspěvky uživatele

< návrat zpět

//loterie 31

Kráčel jsem dál. Neúnavně a odhodlaně. Slunce kleslo na západ a pak zase vystoupalo na nebesa. Zamrkal jsem trochu, protože kolem řeky se sníh odrážel ve slunečním světle a to mne pálilo v očích. Řeka se rozdělovala a já pomalým krokem pokračoval dál. Broukal jsem si u toho svou písničku a prozpěvoval si do kroku. Bouře byla celkem tichá, než pronesla jednu jedinou větu. Přestal jsem prozpěvovat a koukl na ni. "Umřít v divočině není nic pro někoho jako jsem já. Chci, aby o mne někdo pečoval a ronil slzy až přijde můj den," prohodil jsem. "Ale to si musím udělat pořádný jméno i v tomhle kraji. Takže mi prozraď óoo Bouře, jak se tady bavíte? Pořádáte nějaké hostiny? Nebo nějaké seznamovací akce?" řekl jsem zvědavě a zamrkal na ni jako největší šibal, kterým jsem rozhodně byl.
Kolem povával trochu vítr. "Hele a tenhle les, není tam ta smečka?" zeptal jsem se a ukázal směrem k Borůvkovému lesu, který voněl podivně sladce, ale kde jsem cítil přítomnost spousty vlků. Tohle bylo už víc na severu, takže tu mohla Lilith být. Navíc jsem nevěřil, že by tu bylo více smeček. Je divný, jak jsou blízko sebe. Že by nějaký dvě smečky sourozenců nebo tak něco? Doufám, že to nebude jak u nás... Nejvyšší by s nimi udělal rychlý proces a podrobil si je mít někoho takhle blízko. Zastavil jsem se a usmál se na Bouři. Vypadala takhle ve sněhu fakt jako kusanec. Srst se jí leskla a i když si i na ní zima vybrala svou daň pořád byla celkem k nakousnutí. Škoda, že většina toho nejsladšího je vždycky s nějakým háčkem. Její háček byl celkem zjevný a já ho nehodlal pokoušet. Zatím.

//loterie 30

Začala mluvit o jemném okusování, což bych si nechal líbit. Trochu mě ale mátla. V jednu chvíli dělala zamrzlou vlčici, která nechápe moje náznaky, v druhém okamžiku nepokrytě flirtovala. "Hmm pokud si chceš kousnout, tak pojďme najít nějaké zašité místečko a můžeš," řekl jsem laškovně nepokrytě a bez obalu. Prostě tak, jak mi čumák narost. Bouře mi přišla dostatečně dospělá, aby mohla vědět, co chce. Jenže to vypadalo, že absolutně netuší. Nebo je opravdu tak moc nevinná, že jí tyhle narážky nedochází. Nebyl jsem žádný dacan, který by se o dámu nepostaral, než si sám užije, což už jsem prokázel, jen jaksi na to užití si nedošlo. Ušklíbl jsem se kysele a prohlížel si les, který páchl jako společenství na sto honů.
"Je to ten nejlepší, ale uvidíme... Už taky nejsem nejmladší a jednou přijde den, kdy se někde usadím na trvalo třebas," dodal jsem, ale z tónu mého hlasu i ze smíchu v něm bylo jasné, že sám o této věci pochybuju. Bouře prohlásila, že tohle není ona smečka a pokud je tu smečka ještě výše na severu, Lilith by jistě volila tu. "Tak kráčím dál," zavelel jsem a rozhodným krokem jsem vyrazil na sever. Zima byla nechutná, ale musel jsem pokračovat i když přituhovalo. Potřeboval jsem Lilith najít pokud tu někde je. Mohla by se někde schovávat předmnou, ale cestou bych si mohl užít nějaké to šprýmaření a pokud ne s Bouří, tak s nějakou jinou. Je příjemné cestovat ve dvou. "A tak já, kráčím cestou dál, jak kmán, co povídat vám mááááám..." začal jsem prozpěvovat jednu ze svých písní, aby nám cesta lépe ubíhala.

//Mahtae sever

//loterie 29

Kráčel jsem poměrně pohodovým tempem kolem řeky. Občas jsem se zastavil nebo se začal rozhlížet. Příroda tu byla vážně pěkná. Minuly jsme ten ostrov plný bobrů, který jsem již navštívil a pokračovali směrem na sever. "To je mi naprosto jasný... paní netýkávko," odlehčeně jsem se zasmál. Nechtěl jsem ji urazit nebo tak něco, byla to jenom hra. "Škoda, že mám svůj kožich až moc rád, než abych se nechal pokousat," řekl jsem se smíchem v hlase a pomalu rozverným krokem pokračoval v cestě. Jako jednou dvakrát bych se asi i kousnout nechal, ale kdo by riskovatl, že se mi zahryzne rovnou do tepny. Vlčice uměly být pěkně od rány, pokud se jim něco nezamlouvalo. Viděl jsem to několikrát...
Vypadalo to, že se jí můj plán nezamlouvá. Nebo alespoň tak jsem si její slova vyložil. "Hele dokud mám na chvilku něco nad hlavou, bezpečí a něco málo k jídlu, jsem spokojenej... A když někoho omrzím klidně potáhnu o chalupu dál, s tím nemám problém," odvětil jsem jí na její mírné náznaky, že by mě taky někdo mohl vyhodit. V naší profesi se tohle stávalo pravidelně, podívali jste se na nějakej špatnej zadek nebo se ho dokonce rozhlodli dotknout... No a pak vás už hnali, takže jeden se naučil vyhledat náznaky, že je čas odchodu někam jinam. Snad tu mají dost smeček a dost vlčic. Na břehu jsem viděl les. Cítil jsem odtamtud spoustu pachů. "Byl to tenhle les, kde byla ta smečka nebo to bylo víc na severu?" zeptal jsem se pohledem ukázal na pro mne neznámý Asgaarský hvozd. Podle pachů tam smečka byla, ale nezdálo se mi to dostatečně na severu, abych pravdu řekl.

//loterie 28
//velké houští

Vylézt na denní světlo bylo něco, co jsem úplně nepotřeboval. Foukal trochu vítr, mráz se zarýval do kůže a chladil moje roztoužené hormony, ale slunce nesvítilo skoro vůbec. Za šedými mraky se schovával běloučký kotouč a to bylo asi všechno. "Tak nejsi... Ale stejně jako holubička jsi hezká a nadýchaná... A taky k sežrání," rýpnul jsem si mírne do téhle upejpavé nádhery, která se nehodlala evidentně ani trochu pomazlit. Věděla vůbec ona, co je to láska? Zatím mi přišla celkem jako zlobivá rejda. Taková ta, co vás navnadí, trochu si s váma zašpásuje, ale když dojde tvrdý na tvrdý, tak vycouvá. Takový jsem rád neměl. Byla s nima sranda, když si chtěl jeden pokecat nebo zablbnout, nebo někoho naštvat... jenže to já momentálně nechtěl. Hlavně v klidu. Nenech se jedním malým neúspěchem rozhodit.
Vdechl a s povdzechem jsem vydechl horký vzduch, který se mi změnil u čenichu v páru. "Mnohem lepší," zamručel jsem si pro sebe a pro přírodu. Začínal jsem se cítit líp. Hlava mi jela na plné obrátky a krev se přesunula k mozku. "Nehodlám se k nikomu přidávat... zatím," prohodil jsem s laškovným úsměvem a přátelským tónem. Zase jsem byl tím rozpustilcem jako dřív. Ponorka zmizela. "Ale co bych to byl za barda bez správného publika... Nejlépe platícího," dodal jsem a šibalsky na ni mrkl. Rozhlédl jsem se kolem a pomalu vyrazil proti proudu řeky. Pokud vlčice tvrdila, že kolem smečky tekla řeka, mohla to být tahle. Kráčel jsem neohroženě po břehu směrem k severu.

//loterie 27

Bouře si do mě rejpla, ale to mi tak nějak nevadilo. "Říká, ta co nechce zůstávat na jednom místě... Od čeho utíkáš holubičko?" zeptal jsem se jí již na odchodu, celkem škádlivým tónem. Neměl jsme problém s tím přiznat někomu svoje nedostatky, každý nějaké měl. Lepší je říct, než aby je proti vám pak někdo používal jako zbraň. "Navíc, tohle křoví vypadá v noci fakt hezky..." dodal jsem a rozhlédl se po květech, které začínaly rozkvétat. Měl bych sem vzít nějakou vlčici, která nebude takhle upejpavá. Na nějakou by určitě tohle zarostlý charáčí a trocha třpytek zabralo. Bouře asi je jenom moc... nevyzrálá? Nebo možná věří, že najde nějakýho rytíře, co pro ni udělá první poslední... Hoši jak já bych šoustal. Doufal jsem, že mě trochu zklidní sníh a vítr venku. Přeci jenom Bouře byla k nakousnutí, ale evientně nedostupná a já nebyl žádný hulvát nebo prase. Musel jsem se porozhlédnout po nějaké naivnější nebo chtivější prdelce jinde. Kráčel jsem ven otvorem, který byl trochu zapadaný sněhem, ale dalo se to hezky rozhrabat. Prašan ovšem začínal tuhnout čím víc k povrchu jsem byl.
"A kde přesně je ta na severu?" zeptal jsem se ležérně, zatím co jsem nám hrabal východ ven. Lilith by rozhodně nezůstávala na jihu. Šla by co nejdál, kam až by mohla a pak by se zastavila. Jestli je v nějaké smečce, tak to bude smečka na severu ne na jihu. Pragmaticky jsem přemýšlel nad tím, kam mohla vlčice odejít. Zeptal bych se Bouře, ale nechtěl jsem, aby se vědělo, proč tu jsem, dokud si nebudu jistý, že tu Lilith je. Nerad bych ji vyděsil, aby začala zase zdrhat. Bude lepší když ji najdu potichu, pokud tu je. Vykopal jsem poslední kus sněhu a prostrčil přední část trupu ven.

//Mahtae jih

//loterie 26

Kývl jsem hlavou s úsměvem. "Taky to nemám zrovna v lásce, ale lepší než být venku," prohodil jsem s mírným úsměvem, na její poznámku o tom, že je nerada na jednom místě. "Kdyby tohle byla jeskyně, nedostala bys mě sem ani párem koní," dodal jsem a zasmál se. Nebyl to příjemný smích, spíš takový povzdech, naplněný smutkem a podivnou pachutí, že se někdy dávno v nějaké jeskyni něco stalo, co není zrovna hodno vzpomínání a zmiňování, co bych nejradši zapoměl, ale nikdy se toho tak úplně nezbavím. Tohle křoví mi ovšem nevadilo. Byl tu východ ven a mohl jsem kdykoli odejít. Byl jsem pánem situace, do jisté míry.
Bouře byla milounce naivní. Jako by jí nešlo o nic jiného, než se příjemně pobavit. Nakrčil jsem "obočí", protože mi to přišlo děsně divné. Tady asi fakt nebudu mít štěstí... zatím... Vlčice evidentně nebyla připravená na nějakou tu srandu. "Nemyslel jsem úplně hru, ale nech to být," prohodil jsem a zvedl se na všechny čtyři. Měl bych se jít zchladit. Došel jsem k cestě, která nás zavedla sem. Květy se začaly znovu otvírat, ale moji pozornost už nepřitáhly. "Vypadá to, že přestalo sněžit, nechceš jít teda někam jinam?" zeptal jsem se povzbudivě. Když z toho nic nebude, radši bych se zašel někam projít, než tu takhle vysedávat. Chtěl jsem poznat místní svět. A hlavně jsem musel najít Lilith. "Hele neznáš místní smečky?" zeptal jsem se se zájmem v hlase. Bylo mi jasné, že uprchlice si musela najít smečku. Lilith byla vždycky následovník, nikdy ne vůdce. Nepřežila by tak dlouho, pokud by tu byla sama.

//Loterie 25

Zkoumal jsem Bouři, která se z silné růže, která si dere cestu ke slunci, na chvilku stala jenom poupátkem, které se rozechvěje v sebemenším větříku. Tahle změna se mi nelíbila. Připomínala mi až moc mou milovanou, která se měnila s každým otočením slunce. Já řešil většinu nepříjemný situací dotazem, ale pak jsem je začal nahrazovat smíchem nebo humorem, když jsem se nesetkal s úspěchem, stejně jako tady. Bouři nebylo do mluvení a já ji rozhodně nehodlal nijak rozpovídávat. Ke svému plánu jsem mluvení nepotřeboval. Ano, byl jsem trochu blbeček, že jsem si myslel, že si i po nějakém jejím snu vrznu, ale když sama tvrdila, že to byl jen trapný sen bez smyslu, tak kdo by si nedělal naděje?
Zastříhal jsem ušima a usmál se na Bouři. "Nevypadá to, že by se to nějak lepšilo. Asi tady ještě nějakou tu chvilku budeme," prohodil jsem s děsně zhrzeným tónem, jako by neexistovalo většího utrpení, než sedět v nějakém úkrytu za bouřky. "Ale, když už tu jsme... Nechceš ten čas využít nějak zábavněji?" dodal jsem celkem jasně, ale zároveň i s možností vycouvat, kdyby se vlčice rozhodla, že se jí moje namlouvací taktiky moc nelíbí. Na druhou stranu já v tom neviděl žádný problém, nechtěl jsem po ní nějakou nehynoucí lásku nebo tak něco, jenom pár dobře strávených chvilek, trochu toho mazlení a pak třeba i nějaký reference na nějaký její kámošky do budoucna. Nehledal jsem ani lásku ani partnerku. Hledal jsem jenom uvolnění energie a trochu té nezávazné zábavy.

//loterie 24

Sledoval jsem Bouři. Vypadala dezorientovaně a zmateně, když se kroutila na zemi. Ohýbala si krk, jako by se snažila něco zjistit. Pak se rozhlídla kolem, ale nic moc neřekla. Všchna ta nádherna byla pryč. Květy se pomalu začaly zavírat a jezírko se přestávalo třpytit. Slyšel jsem, jak kolem hučí bouře, která se nehodlala jen tak snadno vzdát. Sarka! Dementní načasování... Trochu jsem naklonil hlavu na stranu. Teď už si asi nezašoustám... Byl jsem nakrknutý, ale nedával jsem to na sobě znát. Přeci jenom jeden se nevzdává naděje, dokud nějaká naděje ještě je. A tady naděje byla, dokud se Bouře nesebere a neodejde pryč.
Mlčela, což mi přišlo zvláštní, protože většina vlků se hned rozkecá, když se jim zdá něco zajímavého. To mi dalo informaci o tom, že to asi nebylo nic příjemného. O to víc mne to začínalo zajímat. O čem asi sní taková vlčice, která toho pravděpodobně dost zažila? "Chceš si o tom promluvit?" zeptal jsem se a zastříhal ušima. "Pochopím když ne, ale mohlo by to pomoct," dodal jsem tlumeným hlasem, ze kterého byl cítit zájem a jakási opatrnost. Nechtěl jsem se jí dotknout. Mluvil jsem na ni jako na svou milovanou, když nevěděla kdo jsem nebo když měla jednu ze svých epizod. Mluvil jsem pomalu, tlumeně, ale zároveň otevřeným a hřejivým hlasem. Nechtěl jsem ji vystrašit. To jsem věděl od své drahé, že není nikdy dobré zvyšovat hlas nebo naléhat. Jeden se musel opatrně zeptat, popřípadně jen nabídnout rameno k obětí. Nikdy se nesměl vyptávat na sílu nebo do něčeho rýt, když na to nebyla připravená. Chtělo to čas. Neusmíval jsem se, ale v mém obličeji byl patrný zájem a povzbuzení.

//loterie 23

Broukal jsem poměrně potichu. Vlčice vypadala, že už mě stejně nevnímá. Odplula někam do říše spánku. Pomalu jsem se zvedl a rozhodl se podívat ven. Protlačil jsem se křovím, ale nevypadalo to, žebychom nějak extra zapadali. Na jednu stranu škoda, protože být uvězněný s takovouhle prdelkou nějakou tu dobu, by mi rozhodně nevadilo. Jeden by už vymyslel způsob jak se zabavit. Vrátil jsem se pěšinkou zpět do úkrytu, který se zdál s končícím dnem zajímavější a zajímavější. Světlo, které sem dopadalo skrz otvor rozzářilo hladinu menšího jezírka pod ním a ta se začala třpytit a do všech směrů odrážet paprsky světla. Jako by tohle působilo blahodárně na křoviny, ty začaly postupně obalovat podivné květy, kterých jsem si do teď nevšiml. Seděl jsem na zadku a sledoval, jak se ta nádhera otvírá přímo před mýma očima. Myslel jsem si, že to jsou jenom nějaké trny, ale byly to dobře ukryté květy. Všechno se třpytilo a hrálo barvou.
Otočil jsem se na Bouři, která měla očividně nějaký špatný sen. Kopala tlapkama a občas se zachvěla, jako by jí byla zima. Můžu ji vzbudit nebo se k ní přitulit... Došel jsem k vlčici a mírně do ní šťouchl tlapkou. Nepřišlo mi správné zneužívat její indispozice, ve svůj prospěch. Šťouchl jsem do ní ještě jednou. Vlčice vyžblptla nějaké slovo, možná přezdívku, jméno nebo označení něčeho, co jsem neznal. "To jsem já," řekl jsem jí, abych ji uklidnil, protože vypadala dost zmateně. "Asi si měla nějaký špatný sen, ale koukej tohle tě uklidní," prohodil jsem a trochu ustoupil, aby měla možnost si prohlédnout nádherný třpyt jeskyně a barevné květy křovin všude kolem. "Magický," broukl jsem jenom a zůstával jsem stát trochu dál od ní.

//Loterie 22

Vlčice se pěkně hezky nažrala, jenomže k mému nemilému překvapení, místo energie se rozhodla, že by se ráda prospala. Potlačil jsem vyjukaný a trochu zaskočený pohled. Mírně jsem se na ni usmál. "Ale jistě, že znám," prohodil jsem a začal jsem pobrukovat slabounkou melodii. Klid, kldi. Teď se vyspí a pak bude čiperná jako ptáček po ránu. Určitě jo! Nehodlal jsem prostě a jednodušše rezignovat, jak by to udělal někdo jiný. O ne, já nikdy neutíkal z boje o něčí klín aniž bych se aspoň nepřiblížil, ani náhodou. Z reálných bojů jsem utíkal vždy, z bojů v tajných úkrytech, norách a jeskyních nikdy. Jen můj čas přijde. Hezky se prospi... Pak se nenápadně přimazlím a bude. Broukal jsem dál klidnou melodii, která měla vést k uspání vlčice. Jednalo se jen o popěvek, melodii. Neměl jsem k ní žádná slova, i když bych určitě nějaká vymyslel, jenomže mi přišlo, že by se tím zkazila samotná hra tónů. Rozhodl jsem se broukat potichu a melodicky. Z nějakého důvodu mi přišlo, že je i zbytečné u ukolébavek používat Řeč. Jednoho to mohlo rušit a budit a to jsem rozhodně nechtěl. Bouře chtěla spát, a spánek jí taky dopřeju. Dál jsem broukal melodii a pohlédl jsem směrem k východu, který pomalu začínal zapadat sněhem. Jen spi... Jen spi... Dál jsem broukal líbezné tóny a doprovázel jimi vlčici do říše snů. Sám jsem unavený nebyl. Najedl a prospal jsem se dost, než jsem vlčici potkal. A někdo přece musí hlídat ne? Už jen představa, že se sem někdo nasáčkuje a zabrání mi v pokračování tak milé konverzace z očí do očí, mě přímo vytáčela.

//loterie 21

Přejel jsem po bouři pohledem. Jako rozmazlená dáma mi nepřišla, ale nehodlal jsem rozorovat její slova. Na hru jsem přistoupil rád. Když chce paní dělat nedostupnou, tak ať si ji dělá, ale já se nehodlám vzdát jenom kvůli nějakým pár rýpancům a pošklebkům. Její rýpání pokračovalo s tím, že mírně nakrčila čenich a pak, že ona bude dělat bordel a mi se budeme někde mačkat strachy. Evidentně se jí ta představa líbila a já nehodlal propásnout napřaženou tlapku příležitosti. Můj hlas přešel z nadšeného popěvku, který se prozpěvoval u ohně, teplé srnky ukradené na cizím lovišti a v nepříznivém počasí, do pozvolného a celkem teskného rytmu, který se zpívá jen u zvláštních příležitostí, jakými jsou velkolepé hostiny nebo poloprázdné jeskyně s čistě dámským osazenstvem. "Krásná ona byla, jako kvíteček. Ostrý byl její pohled i její jazýček... To ona velkou radost měla, když ostatní škádlit směla a nikdýýýýýýy se nesmála..." Náhle se melodie zvedla a začala nabírat na rychlosti. Můj hlas vyplňoval celý prostor našeho úkrytu a nesl se i otvorem ven. "Tak usměj se trochu princezno má, za jeden tvůj úsměv i svůj život dám, za jeden tvůj úsměv a možná i víc, když rozzáří úsměvem se tvoje líc. Tak usměj se princezno nebuď skoupá, když stíny tě halí a nikdo nekouká. Když nikdo tě nevidí a já chtěl bych moc, tak pojď krásná princezno prohýříme noooooc..." ukončil jsem svoje prozpěvování a očekával reakci. Bylo mi jasné, že bude záporná. Bouře byla nedobytná jak nějaký úkryt smečky, ale já znal cesty do všech úkrytů a s tímhle to nebude jiné.

//loterie 20
Evidentně mojí múzičce, mé nymfičce, nevadilo, že nebude muset nikomu nic lovit. Nedivil jsem se jí, když nám nad hlavou řádilo kdo ví co. Lepší být v houští než venku na pláni či u řeky. Každý kdo je jenom trochu inteligentní se určitě schoval. Ale tohle místečko nalezne jen málo kdo! Byl jsem ze svého objevu celkem dost nadšený. Malý prostor v houští byl krásně útulný, ukrytý před vším tím ruchem venku a čím více jsme dýchali, tím více tepla tu bylo. Prostě nádherný úkryt pro zimu. Netušil jsem... ne opravdu nechápal jsem, co Bouři na tomhle místečku vadilo. Bylo přece tak pěkné. Nahoře byl jen jeden otvor, kterým trochu pronikal sníh a bylo vidět, jak se vítr venku honí a točí, ale tady bylo nádherně.
Nechal jsem její remcání být. Byla to vlčice, tak co jsem mohl taky čekat jiného. Jen jsem doufal, že jakmile se zahřeje a nažere, tak bude trochu povolnější. "Rozhodně je to lepší než tam venku. Je tu teplo, útulno a i trocha vody, jak koukám," prohodil jsem a koukl k malé louži čisté vody, která byla pod otvorem. "Dobrou chuť," popřál jsem Bouři a sám jsem se rozvalil na zem kousek od ní. Ne moc blízko, aby jí to vadilo, ale zase ne moc daleko, aby si myslela, že se jí štítím. Ležel jsem prostě tak akorát. Sledoval jsem Bouři, která byla v pochmutném světle, které sem pronikalo dírou ve stropu z větví, celkem dost nádherná. Fakt jí to slušelo, jak se jí bílá srst leskla v bílém světle. No tak! Přestaň slintat ještě ti zdrhne! napomenul jsem sám sebe a podíval se na chvilku otvorem ven, abych nezačal slintat i reálně nebo něco horšího. "Ale je tam celkem nečas... Na tohle jsem měl písničku... Bouře se táhne, přichází mráz. Jediné co hřeje, je krev teplá v nás. Jediné, co hřeje a nikdy nemrazí, jsme mi moji přátelé, přátele drazí. A dokud bude v plycích dech nás hřát, můžeme si spolu píseň pěknou zahrát. A dokud budem hrát a dokud budem pět, tak jak krásná jak milý je ten náš svět. A když bude bouře řádit ještě víc, mi přitisknem se k sobě, kdo potřebuje víc? Kdo potřebuje víc? Kdo potřebuje víc, víc, víc? Hej!" výsknul jsem nakonec.

//loterie 19

"Nemusíš mi lovit nic, jedl jsem nedávno," řekl jsem jí s úsměvem. Nehodlal jsem jí ovšem bránit, pokud by mi něco chtěla nějak extra ulovit, ale netrval jsem na tom. Křepelka v mém žaludku pořád hezky hřála a vyplňovala prázdnotu mého břicha. Nebylo tedy třeba se dál přecpávat. Pokračoval jsem tedy v chůzi dál tunelem, který se před námi v křoví zjevil. Cestička byla hezky vyšlapaná a já doufal, že to je dobré znamení. Trochu jsem se přikrčil, abych tunelem prolezl.
Bouře začala trochu remcat, když jsem se začal promotávat křovím. Och u Nejvyššího dej ať na konci tohohle tunelu najdu nějaký místo, kdebychom se mohli schovat. Nehodlal jsem vypadat před svou novou společnicí, jako nějaký buran, co nemůže najít ani slušný úkryt, kde by se jeden mohl schovat před počasím a no... trochu se i schovat před zraky ostatních, že. Nad hlavou jsem slyšel burcovat vítr. "Ó má Bouře, tohle místečko se ti zajisté bude líbit než nějaká chladná jeskyně nebo špinavá nora, uvidíš..." snažil jsem se působit sebejistě, i když jsem sám nevěděl, kam nás vedu.
Náhle se předemnou tunel otevřel do poměrně hezkého prostranství, které bylo utvořeno z křovin a vypadalo jako maličké iglů. Tak akorát pro tři maximálně čtyři vlky. VÝHRA! Uhnul jsem z cesty vlčici a vesele u toho pohazoval ocasem. "Tak co líbí?" zatrilkoval jsem a podíval se na vlčici, která vkročila do nory. V očích mi šibalsky jiskřilo. Jestli si nevrznu teď, tak už nikdy. Jídlo jsem jí dal, teplý a hezký úkryt zajistil. Teď jí ještě k jídlu zazpívám a jestli ji tohle nepřesvědčí...

//loterie 18
//Mahtae jih

Začínalo být fakt nepříjemně, takže ještě štěstí, že jsem našel tenhle křovinatej útvar. "Neboj Bouře, již nikdy tvou velkolepost nebudu oslovat jinak," prohodil jsem laškovně a zastříhal u toho ušima. Pak jsem obrátil pohled zpět k houštinám. Mlsně jsem se olízl, když jsem do zmrzlého čenichu nasál vůni z křovin. Cítil jsem nějakého ptáka, ale těžko říct, zda to byla koroptivčka nebo něco jiného. "Uvnitř toho křoví je minimálně jeden opeřenec," prohodil jsem. "Takže si rozhodně užijeme nějaký to loveníčko," s těmito slovy jsem se pomalu začal nořit do spletitých prostor křovin.
Nebyla to úplně nejpohodlnější cesta, to ani náhodou. Rozhodně si jeden musel dávat pozor, kam dává tlapky a tak, ale už po chvilce bylo jasné, že jsem kápl na hotový zlatý grál. Uviděl jsem jednoho tetřeva, jak se krčí mezi křovinami a další byl několik kroků ode mě. Skočil jsem po jednom a přimáčkl ho tlapkami k zemi. Než se pták stihl umlátit zběsilou snahou o záchranu vlastního zobáku, zakousl jsem ho. "Tenhle je pro tebe," broukl jsem na Bouři a hezky na ni zamrkal. "Teď jen najít místečko, kde se budeš moct v teple a klidu nadlábnout," prohodil jsem a přistrčil mrtvého ptáka tlapkou k vlčici. Úplně jsem jí ho nechtěl nosit, abych ho neoslintal, což by se jí nemuselo líbit. Mě by se taky nelíbilo, kdyby mi někdo daroval oslintanýho opeřence.
Proplétal jsem se křovinami dál, až jsem objevil tunel a vyšlapanou cestičku. Cítil jsem, že tímhle směrem bude to, co hledám.

//loterie 17
//Západní louky

"Rozhodně si nemyslím, nikdo s tak nadýchaným kožichem a očima barvy nebes nemůže být v kráse překonán," prohodil jsem k Bouři, která namítala něco o sestře. Sesry mi nevadily, pokud byly příjemné a přátelské. Nebo pokud nepřesvědčovali, že já nejsem hoden onoho či tamtoho úkonu ohledně jejich sester. Kráčel jsem podél řeky, abych našel místo, kde se dala řeka pohodlně překonat. Nechtěl jsem ohrožovat ani sebe ani Bouři nevhodným místem pro překonání vodního toku. Začínalo se zatahovat a zima se vkrádala pod kožich. "Pokud přimrzli k větvím tím lépe pro nás, bufet zdarma a bez práce si nechám líbít," zatrilkoval jsem, když jsem našel, co jsem hledal.
Přes hráz se dalo jít snadno. Jeden si musel jen dávat pozor, aby neuklouzl nebo nešlápl na nějakého pomalejšího bobra, ale jinak byl přechod celkem pohodlný. Klády byly studené, ale suché a kráčet po nich šlo bez potíží. "Omlouvám se za to familiérní oslovení," prohodil jsem smutným hlasem a ohlédl se na modré očky vlčice za sebou. Na chvilku jsem se na hrázi zastavil. "Odpouštíš mi můj prohřešek, Bouře?" zeptal jsem se a sklopil hlavu skoro až k nohám, abych pak pozvedl jenom oči. Věděl jsem, že takhle vypadám jako malý uličník, což většinu vlčic obměkčilo.
Po chvilce bylo nutné pokračovat. Stát na hrázi dlouho by nebylo nejlepší. "Co tu dělám... Hmm zajímavá otázka... Hledám publikum a nějakou tu příhodnou múzu, která by mne inspirovala," prohodil jsem opět veselým hlase ma seskočil z hráze na chladnou zem. Počkal jsem na Bouři, kdyby chtěla pomoci. "Ale múzu už jsem očividně našel, tak teď už jen nějaké to klidné místo na skládání básní o její kráse," dodal jsem líbezně a pokračoval v cestě dál.

//Velké houští