Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Vlk neřekl na můj pozdrav ani slovo, ale uklonil se, což jsem bral jako dostatečnou satisfakci. "Je to tu celkem pěkný a počasí nám taky přeje, tak bych to tu chtěl obhlédnout ať vím kde co je, dřív než nějakým nedopatřením zahučím do nějaký skrytý díry nebo tak něčeho," vysvětloval jsem, když se vlk stále neměl ke slovu. Já se rád poslouchal. Uměl jsem i mlčet, to ne že ne, ale dokud mne někdo nezastavil, rád jsem mluvil sám. Občas jsem mluvil i bez posluchačů, což bylo pravda zvláštní, ale nějakým způsobem i uklidňující. Nastavil jsem obličej k slunci a hezky se nadechl čerstvého vzduchu, který vál. Nebyla tu taková zima, jak bych čekal. Lilith musí být tady. Nikde jinde bych jí nehledal, pokud na severu není jiná smečka. Stačí ji čapnout a jde se. Nádhera. Sluneční paprsky mne úplně uvolnily.
Obrátil jsem čumák zpět do normální polohy a pohlédl na vlka. Ten začal dělat nějaká gesta. Dal si tlapku na čenich a začal vrtět hlavou. Chvilku jsem nechápal, což se zračilo i v mém obličeji. Podivením mi vyjelo "obočí" a já nezakryl ani podivné nakrčení čenichu. Netušil jsem, co tenhle vlk dělá. Ale děsně mě to zajímalo. "Áááá hrajeme pantomimu, to já hraju rád. Tak začni," vyzval jsem vlka, který byl celkem zajímavě zabarvený. Sedl jsem si na zem a sledoval co bude vlk dělat. Měl jsem rád různé hry. Pantomima byla jedna z těch zajímavějších. "Má to něco společného s řečí?" začal jsem hádat. "Počkej, počkej nebo seš nějaký zvíře, který mám uhádnout? Seš zvíře?"

Vlk stál v lese a počkal na mě. Milé. Vypadalo to, že je vlk poctěn tím, že mě vidí. To bývalo málo vlků. Většina mne hnala dál od svých partnerek, dcer, sester nebo v některých případech i matek. Rozhodně jsem nebyl zvyklý na to, že mne někdo vítá vrtícím ocasem. Lepší vítán, než vyháněn. Nasadil jsem úsměv. Byl celkem příjemný den, takže jsem i já měl dobrou náladu. Sníh pomalu tál a měnil se v břečku, ale v lesích to nebylo tak hrozné, jako na loukách. V tomhle lese ovšem byl problém v tom, že tu stromky byly celkem nízké. Ne úplně vysoké. A to hlavně uvnitř lesa. Co se tu asi stalo? Sníh si tak našel cestu i sem a nechával tu rozčvachtané kaluže tajícího sebesama. Musel jsem dělat poměrně velké kroky, abych nezahučel do nějakého toho sajrajtu, cestou k vlkovi.
Můj plán byl původně jít se podívat do toho úkrytu, který zmiňovala Baghý, bohyně bouří a všeho po čem mé nohy teď kráčely. Jenomže to bych nesměl narazit na společnost, která vypadala celkem vhodně a dokonce i dostatečně mile, aby mne tu provedla a já nemusel bloudit. Aspoň tu všichni nejsou jenom hysterické vlčice. Doufám, že to byla jenom výjimka a ostatní vlčice budou potěchou pro oko. Dokráčel jsem vlhkým podrostem k vlkovi, který stál a vrtěl ocasem. "Zdravím milý příteli," prohodil jsem přátelsky. Můj úsměv byl bezkonkurenčně kamarádský. "Jmenuji se Adiram a jsem v této smečc nováčkem, hledám někoho, kdo by mne provedl po okolí," prohodil jsem. "Poklábosil o tom, co je tu zajímavého a případně, které vlčice jsou zajímavé," zasmál jsem se a spiklenecky na vlka mrkl, aby věděl, že to myslím jako vtípek. Nebo nemyslím? Rozhlédl jsem se kolem, ale u vlka žádná samička nebyla. Škoda.

Sledoval jsme Alfu, která elegantně vrtěla ocáskem, když jsem zpíval. Mám to v kapse! I když vlčice nedala najevo jinak, že by se jí moje zpívání oplzlých písniček líbilo, její ocas ji zradil. Většinu vlčic zradí nějaká takováhle blbost, než že by se začaly tvářit polichoceně nebo tak. Místňačky prostě nedávaly najevo, jaké mají z čeho pocity. To bylo celkem zvláštní. Zastříhal jsem ušima a usmál se na ni, když jsem dozpíval. Kde sehnala ty křídla? Proč je vůbec má? Jsou jí k něčemu? Umí lítat? Určitě bude muset být nějak spojena s Bohy nebo možná je nějakou zatoulanou příbuznou Nejvyššího? V záplavě myšlenek jsem nějak neposlouchal, co mi Alfa říká.
Mírně jsem zamrkal, když jsem zaslechl, že jsem kappa nebo co? Hej já nechtěl do smečky, jakože na trvalo?... Nebo jo? Byl jsem zaskočen a zmaten, ale co už se dalo dělat. Nad rozlitým mlíkem se brečet nedalo a tak jsem se rozhodl mírně uklonit. "Och děkuji za rozhodnutí má paní," prohodil jsem v úkloně a zase se narovnal. "Samozřejmě o vašem rozhodnutí budu informovat každého, koho to bude zajímat. Nebudu vás nyní zdržovat, ale později si vás jistě najdu," dodal jsem a šibalsky na Baghý mrknul. "Madam, pane," prohodil jsme na odchodu ke dvěma, kteří stáli trochu stranou, když jsem mluvil s místní Alfou. Tedy momentálně i svou Alfou.
Zamířil jsem od nich pryč. Do lesa. Protože jsem nechtěl překážet? Protože jsem to tu chtěl prozkoumat? Ne, chtěl jsem najít Tati a vmést jí do ksichtíku, že jsme teď ve smečce spolu a moje krákání ji bude budit každého všedního dne a s mou baladou bude usínat. Mrně jsem se ušklíbnul, znělo to ještě vtipněji, než jak jsem si to představoval. Cestou jsem se snažil nějak zorientovat. Les to nebyl největší, ale ani nebyl úplně mrňavý. Náhle jsem před sebou uviděl vlka. Že by nějaký člen? "Hej hola," zahalekal jsem na něj, abych ho přiměl k zastavení a upoutal jeho pozornost na sebe.

"Ve veršovaných větách mluviti mi není cizí. Však každý víte, že zpěvem se vyrovnám s každou krizí. Já rád zpívám o lásce, o slávě a boji. A o všem tom nepříjemném, co se s tímhle tím pojí. Nenechme ovšem vyprávění moje stát. Však jeden příběh slíbil jsem vám dát. Příběh o velikým soužení a zmaru. Příběh o tom, jak špatné je nevážit si přátelského daru.
Napněte ouška a nastražte mysl. Povím vám přátelé, že tento příběh má smysl.

Kdysi dávno v předalekém kraji, kde lištičky dávají všem spát. Mohl se jedině tento příběh stát. Jedna vlčice vybrána byla, aby celému společenství jídlo zajistila. Lovkyní váženou ve smečce být měla, ale mělo to háček, jak pozdě zjistila. Vlčici mohlo táhnout na druhý jar, když vybral jí sám Nejvyšší z vlčecích řad. A pravil váženě a noblesně pak, jak lovkyni z ní dělá velice rád. Vlčice odmítnout nejprve chtěla. Však celý svět ve smečce měla. Proč by se měla hnát po lesích za srnou? Ve smečce měla místo, i funkci svou. Rozhodnuto ovšem bylo i přes její protesty. V téhle smečce nechodilo se daleko pro tresty.
Vlčice poté pobývala ve smečce jen občas. Však po lesích honila každý srnčí ocas. Bylo potřeba uživit hladový krk každého člena. Proto jí nezbíval čas na vlastní přátele, kterých pár měla. Postupně odcizila se každému koho znala. Povinností lovce prostě moc měla. Tak uběhlo měsíců několik dlouhých a samotných. Když poznala že ve smečce, bylo více lakotných..."

(//pokračování příště... snad)

Usmíval jsem se na všechny přátelsky. Pozdravil jsem a byl jsem slušný, ale opět jsem se potkal spíše s nepochopením. Ovšem mezi mnou a Alfou byla cítit jasná elektřina ve vzduchu. Dokonce jsem z toho cítil i mírné štípnutí v oblastech dolních, což se dalo vysvětlit jenom tak, že opravdu byla andělem. "Au," sykl jsem, jak mě dole udeřil zásah elektřiny. Donutilo mě to se narovnat. V těch dolních oblastech to bylo něco mezi příjemným a nepříjemným. Netušil jsem, co by to mohlo být. Asi se schylovalo k bouřce a tak elektirzoval vzduch. Nebo je to nějaká její nadpozemskost? Že by byla samotnou bohyní bouří? Jak by taky jinak mohla mít křídla že ano. A taky proč? Kdyby nebyla bohyní co létá v bouřkových mracích. Dokončil jsem svou poklonu a zase se narovnal, abych se mohl na Alfu podívat. Její společnost o mne nejevila zájem, ani ze slušnosti mne nepozdravili, takže jsem odmítal jevit zájem zase já o ně. Šlo mi jenom o Alfu. Můzu mých bucoucích ód, inspiraci mého zpěvného hlasu, matku budoucích parchantíků... no to poslední asi ne, ale jeden mohl mít občas nějaké ujeté sny a cíle ne?
Alfa se představila jako Baghý, mírně se na mě usmála, ale pak mne přejela pohledem. No jistě, musí si ověřit, že nejsem nějaký darmožrout. Bylo mi to jasné i z jejích dalších slov, která byla přímo věcná. "Jistě," odvětil jsem. "To naprosto chápu." Usmál jsem se na Baghý a pak se pustil do zpěvu jedné z velice známých a oblíbených písní (//Pojďme nakazit Baki ať si to zase zpívá celej den, teď! Podobnost s postavou nebo hercem je čistě náhodná a rozhodně nebyl částečnou hlavní inspirací tohoto mého charakteru, který právě zpívá tuto konkrétní píseň. ) Byla sice trochu více od podlahy a trochu přisprostlá, ale já jsem ji zpíval rád a navíc mi tahle Alfa nepřišla jako nějaká úzkoprsá panenka. S těma křídlama ani být nemohla. Můj hlas se hezky nesl a poslouchal.
Když jsem dozpíval mrkl jsem na vlčici, která si držela odstup a vypadala celkem smutně. Chtěl jsem jí tak trochu zvednout náladu, protože vypadala, že to potřebuje. Nebo mi to tak aspoň přišlo. Pak jsem svou pozornost a zářivý úsměv obrátil na Alfu. "Tati mi říkala, že tu máte spoustu vlků, ale také mi přišlo, že spoustu smutku a trochu zábavy a zpěvu, může vyléčit nejeden smutný neduh," prohodil jsem a zastříhal ušima. "Takžééé... plácneme si?" dodal jsem ne úplně vybíravě obsahem, ale ve skrze přátelsky a hravě tónem. Zkoušel jsem jaká tahle Alfa je. Přišla mi rozumná, možná trochu upjatá, ale každá upjatá Alfa byla uvnitř vlkem, co si jenom nemohl dělat, co sám chtěl, kvůli povinnostem. Potřebovali jen trochu naťuknout, aby se uvolnili a bavili. Pro dobro jejich i všech okolo.

Tati vypadala, že její srdéčko už nic neobměkčí. Škoda, ze začátku to vypadalo, že s ní bude zábava. Rezignovaně jsem zhluboka vydechl. Nevypadala, že by se semnou chtěla dále bavit a cokoliv jsem řekl nepomáhalo. Jen jsem tedy kývl hlavou. Ani moje vtipná příhoda ji nerozesmála, jen se divně usmála a začala přehrabovat sníh. Takovou reakci jsem nějak předpokládal. Samotná vlčice se zdála dost neslaná nemastná.
Pomalu jsem se zvednul ze země. Ze sněhu mě celkem mrazila zádel. Vypadalo to, že opravdu půjdu raději o dům dál. Alfa, pokud to byla Alfa, nevypadala nijak nadějně. A ani to nevypadalo, že by tu Lilith někdy byla. Kdyby byla asi by Tati řekla o Nejvyšším. Najednou se Tati rozkecala. Začala mne vyhazovat. Jako by nechtěla, aby se někdo s její Alfou bavil. Jenomže to udělala fatální chybu. Jakmile mi někdo něco zakazoval, chtěl jsem toho dosáhnout. Navíc pokud to někomu bylo proti srsti byl to plusový bod pro mne. "Hele podle všeho je tvoje Alfa kousek odtud a u hranice, takže co kdyby se rozhodla rovnou, jestli se mnou chce nebo nechce mluvit," prohodil jsem a mrkl na Tati. "Takže mě těšilo a já si jdu zajistit místečko v téhle tvojí super čuper smečce," dodal jsem se smíchem, který jsem tušil, že vlčici vytočí. A já doufal, že jí moje nespolupráce a ještě radostný smích vytočí.

//Skupinka u Baki
Rázně jsem si to kráčel po hranici lesa. Tati jsem nechal někde za sebou (//pokud teda nekráčí za mnou). Proč tohle vlastně dělám? Chci do smečky? Nechci... Ale zase nemůžu už ustoupit, když jsem Tati řekl, že to udělám... Ouha, měl jsem si to promyslet. Stála tu vlčice s křídli a kolem ní bylo dokonalé procesí vlků. Mírně jsem zpomalil krok. Vlčice s křídli byla... nádherná. Vypadala fakt božsky. Žádná tuctovka, kterých bylo všude spousty. Co když je to nějaká božská bytost? Anděl? Bohyně? Měl jsem dost taktu, abych na ni nevejral, takže jsem jenom zpomalil a polkl, abych si pročistil trubky. "Zdravím vás, dámy a pánové," prohodil jsem s přátelským úsměvem, abych je upozornil na můj příchod. "Tati mě upozornila, že se zde nachází Alfa místní smečky a já bych rád... nabídl své služby," dodal jsem a zastavil v uctivé vzdálenosti od skupinky. "Jmenuji se Adiram, jsem bard a poeta. Rád bych místní smečce nabídl své cené služby pokud o ně bude stát," řekl jsem s úsměvem a mírně se uklonil všem přítomným. Pak jsem svůj pohled upřel na vlčici s křídly. "Vypadáte jako byste byla anděl, který sestoupil na tuto zem, hádám že to vy budete ona ctěná Alfa." Předsunul jsem tlapku k zemi a sehnul čenich tak hluboko, že jsem se pomalu otíral o zem.

"Dobře dobře ctihodná Tati, již nebudu bráti tvého jména na lehkou váhu a nebudu tě zváti ji nak.. Leč co růží zvou i zváno jinak, vonělo by stejně, že?" odvětil jsem na její kyselé upozornění na její jméno. Asi se jí nelíbilo, když jí někdo říkal květnatými slovy, doslova. Je zvláštní. Pořád nevím, jestli se mi to líbí nebo ne. Zvláštnost jsem měl většinou rád, ale tohle byl podivný druh zvláštnosti. Nechal jsem rozmýšlení o zvláštnosti či nezvláštnosti Tati být a dál se věnoval naslouchání jejímu hlasu. "Mohla by ses divit, jak mnohdy může písnička napomoct překonat nejedno trápení," prohodil jsem a nadzvedl jsem se na všechny čtyři. Místo odchodu jsem si ovšem začal protahovat tlapky a záda, abych je neměl tak ztuhlé. Pak jsem se zase hezky usadil do svého dolíku ve sněhu, který byl hezky kluzký, jak sníh teplem mojí zadnice povolil, ale zase po chvíli začal tát.
"Och vtipných příhod já mám celé mraky," prohodil jsem, i když mi bylo jasné, že tahle vlčice bude dělat cokoli, jen aby se nezasmála a mohla mi to dát sežrat. Ale vzal ji čert, já rád vyprávěl příhody. "Jednou jsem pobýval ve smečce na severu. Uprostřed noci tam slyším Hou, tak vylezu ven z jeskyně, kouknu v levo, kouknu v pravo a nic... Tak zase zalezu, zavřu oči a najednou zase Hou Hou, tak vylezu rozhlížím se a nic... Tohle se opakovalo až slyším Hou, hou, hou, hou, hou, tak vylezu ven a říkám "Co to kurňa je za móresy, takhle houkat do noci!" a on to ponocnej, který oznamoval že je pět ráno," prohodil jsem a vyprskl smíchy. Už jen vzpomínka na tu noc mne rozesmála.
Tati se opět ukázala jako společnice na dvě věci, když se odmítla podělit o svoje dobrodružství. Jen jsem na to pokrčil čenich a usmál se na ni. Bylo mi jedno, ať se nedělí, když nechce. Pak mě zase začala vyhánět, když už jsem si myslel, že ledy povolily, evidentně ne. Tahle vlčice je fakt oříšek. "Třeba mám v plánu usadit se tady s tebou, abych ti mohl dělat radost příběhy a zpěvem, každičký den tvého života dokud jeden z nás neumře," zatrilkoval jsem zpěvně a mrkl na ni šibalsky.
Najednou začala zase prskat, jako kočka které šlápnete na ocas. "Ptal jsem se zda jsi místní a že si myslím, že jsi v hierarchii vysoko. Na to si odvětila, že... Nie, vôbec," zaimitoval jsem její hlas. "Tak se přestaň nafukovat a mluvit sprostě jako nějakej odpad z močálů, protože ti to nesluší a k dámě, jak se prezentuješ, se to nehodí," řekl jsem jí s klidem a úsměvem na tváři. Dam jsem poznal hodně a taky jsem hodně poznal vlčice, které si na dámy jenom hráli. Tati si na ni evidentně jenom hrála, protože se vůbec neuměla ovládat. Navíc jako Alfu by mě celkem otravovalo mít na hranicích někoho, kdo všechny jenom odhání, smečka se pak nemá jak rozrůstat... Pokud teda není pravda, že jich je tu hodně. Což pochybuju... "Hlavně se prostě nečerti, dělá ti to vrásky," dodal jsem s povzdechem. Snažit se o slušnou konverzaci tady evidentně nefungovalo, když se hned schylovala k urážkám.
Náhle se lesem rozneslo vytí. Zastříhal jsem ušima. "To byla Alfa?" zeptal jsem se a pohledem se zahleděl do dálky. Nehodlal jsem se přesouvat, pokud se nejednalo o někoho, kdo mne mohl vyslyšet. Ještě bych skončil z další vlčici, která nemá špetku humoru v krvy a to už by mě zabilo.

"Že písně nejsou důležité?" prohodil jsem celkem zaraženě a teatrálně udělal pár kroků dozadu, jako by mě její slova ranila. "A co podle tebe je důležité, kopretinko?" vyzvídal jsem. Čím více mluvila, tím více se předmnou rozprostíral její příběh jako nějaká kniha, ve které se dalo číst. Že by se narodila se zlatou kostí v tlamě? Že jí každý splní cokoli? Přemýšlel jsem, rozváděl jsem každou její odpověď v pomyslné mapce jejího příběhu, který jsem chtěl alespoň trochu poodhalit.
Snažila se mrška rýpat do mě, jenže mě to bylo tak nějak jedno. Zatím netrefila místo, kterým by se mě dotkla. Zatím. "Možná nevypadám nejhezčeji a nejsem žádný svalnatec, ale umím ostatní rozesmát a trochu jim zpestřit nudné a jednotvárné zimní dny. To taky neumí jen tak někdo," prohodil jsem s úsměvem. Jestliže její smečka byla tak silná, jak ona tvrdila, udělal jsem dobře, že jsem zůstal na hranicích. Tady bych se usadil kdybych byl Lilith? V silné smečce, která má na hranicích náladovku? Možná... Zní to jako slibné místo.
Opět mě začala urážet, ale opět špatně. Jako by jí nedocházelo, že mi na mém vlastním vzhledu celkově moc nezáleží. Dokud nemám v kožichu větvičky nebo nějaké jiné harampádí, vypadám celkem obstojně. "A co kdybych ti zkontroloval kožich, jestli už jsi nějakou tu blešku vešku nechytla květinko," broukl jsem to spíše jako otázku a udělal mírný krok směrem k ní. Jen jeden jediný krok. Mohlo to vypadat i jen jako pouhé přešlpnutí.
Mluvila o tom, že nějaké dobrodružství zažila a začala kolem mě kroužit jako nějaký upírek. "Óooo no tak to povídej, povídej," prohlásil jsem a sedl si na zem, abych ukázal že z hranic se nehnu ani o centimetr. "Jaké dobrodružství jsi zažila, kopretinko?" opravdu mě to upřímě zajímalo. Celkově jsem rád poslouchal příběhy ostatních, jeden se z nich mnoho dozvěděl a zároveň sloužily jako inspirace pro nejednu mou baladu. Mohla toho zažít hodně, ale taky si může vymýšlet. Je celkem mladá, ale kdo ví i mladí mohou zažít mnohé, že... Usmál jsem se na ni a nenechával se jejím pohledem vyvést z míry.
Pořád jsem náš rozhovor bral jako hru. Ona na mě měla narážky. Snažila se mě chvílemi urazit, aby mě donutila zaútočit nebo aby mě donutila se stáhnout. Občas na mě cenila zuby, občas kroužila jako sup. Jindy se zase rozpustile smála. Byla labilní, evidentně. Nechápal jsem. Já se na ní zatím pořád přátelsky usmíval. Neměl jsem proč se ježit nebo se snažit budit hrůzu, bylo jasné, že ona má nademnou převahu a zároveň bych nikdy, nikdy neublížil vlčici, ani kdybych měl možnosti. "Navštívil jsem spoustu smeček, ale nevím zda jejich názvy budou zde známy. Lahraiskou smečku na východě, Taranském pohoří a jeho společenství na západě, taky jsem navštívil Sibiř a tamější smečky, na jihu smečku, kterou vede Nejvyšší," odvětil jsem jí celkem s klidem. Byl jsem si jistý názvy, protože ty jsem nikdy nezapomínal. Trochu jsem si taky prozkoumal terén tím, že jsem zmínil vlastní místo původu. Pochyboval jsem, že by se Lilith o něčem zmiňovala, pokud a jestli vůbec tu kdy byla, ale za zkoušku to stálo.
Začala se zase čertit. Tentokrát jenom řečí. "Před chvilkou jsi mi sama odpověděla, že vysoké postavení ve smečce nemáš, kopretinko a tvůj pach to prozrazuje sám o sobě," řekl jsem opět s klidem. "Takže bych si raději počkal na tu Alfu, která by o můj talent mohla mít zájem," dodal jsem ještě a s úsměvem na ni mrkl. Bylo mi jasné, že ji vytáčím. Kdyby chtěla mohla by na mě zaútočit, ale myslel jsem si, že to neudělá. Mohl bych to pak říct její Alfě a jak si ona mohla být jistá, že já pro ni nebudu důležitý. Nemohla... Měla dvě možnosti, vlastně tři, ale tu třetí mi bylo jasné, že nepoužije. Buď na mě mohla zaútočit a riskovat, že až se potkám s její Alfou dostane přes tlamu, že mě vyhnala. Nebo si tu mohla sednout a čekat se mnou. A nebo se na to mohla vykašlat a v klidu odejít. Já se ovšem odmítal hnout. Byl jsem slušný, byl jsem na hranicích, nedělal jsem povyk a cíleně jsem něco od místní Alfy nebo Bety chtěl. Co se týče práva, měl jsem na vrch. A já to věděl.

Tati působila dojmem, že by si i dala říct. Prohlásila něco o tom, že tu má dost zábavy i s jinými vlky. "Jenomže to jsi ještě nezažila tu pravou zábavu. Nebo snad někdo z nich je schopný složit ti písničku na přání jen tak s fleku a ještě ji hezky zazpívat? Nebo snad je někdo z nich ochotný splnit ti kde jaké přáníčko?" zatrilkoval jsem. Mírně jsem zašvihal ocasem. Měl jsem kokety rád. Byla s nima zábava i když si jen jeden povídal. Za to jaké byly pak... tam už se to kus od kusu lišilo. "Naví nevidím, že by někdo z nich byl tady," prohodil jsem se smíchem v hlase a začal se zvědavě rozhlížet. Otočil jsem se i do kolečka. "Hej hola, je tu někdo, kdo by pobavil Kopretinku?" prohodil jsem při otáčení se, ale odpovědí mi bylo jenom ticho lesa. Pravděpodobně tu někdo byl, ale asi neměl zájem. Že by se s ní nikdo nechtěl bavit? Kdo by navíc posílal vlčici k hranicím samotnou? Buď tu nejsou žádní jiní vlci, nebo ji vlci moc nemusí, ale proč? Spousta otázek a žádné odpovědi.
"Klidně se tu prospi, květinko, já tě nezakousnu. A kdybys chtěla zahřát jsem ti k službám," prohlásil jsem s úšklebkem a mlsně si olízl čenich. Neměl jsem problém s tím se k ní přirulit. Trocha toho tepla by v zimě neuškodila. "Klidně ti zabroukám i ukolébavku," dodal jsem a obdařil jí zubatým úsměvem hodným americké hvězdy.
Prohlásila něco o mém egu. Asi mě to mělo urazit nebo tak něco. A pak začala prohlašovat, že bez dobrodružství je život nuda."Tak proč jsi tady kopretinko? Proč neprchneš z téhle smečky, která si evidentně neváží tvé osobnosti a nejdeš prozkoumávat svět, zažívat dobrodružství?" zeptal jsem se se zájmem v hlasu. Opravdu mě to zajímalo. Vlčice si zatím postěžovala na to, že tu musí se mnou být a nemůže spát, takže ji pravděpodobně tahle práce na hranicích smečky nebavila, ale zároveň co ji tu drželo? To co drží ve smečce všechny, strach z toho, co je tam venku. Celý život si bude namlouvat, jak je dobrodužství dobré a jak by ho chtěla zažít, ale jak nemůže protože jí na bedrech leží celá smečka... achich ouvej... ale uvnitř nikdo z nás se nechce toulat, všichni víme že tulácký život má jen jednosměrnou letenku a to přímo do nějakých s....k nebo pod drny a hlínu.
Náhle začala prskat. Tím se vysvětlovalo proč tu s ní nikdo nebyl. Náladové vlčice jsem nesnášel. "Tak to pozor, kopretinko, nejsem žádný příživník. Já nabízím spolupráci při lovu večeře a pak službu svého talentu při následné hostině. Je to něco, za něco. Výměnný obchod. Nabízím ho smečkám, nabízím ho skupinám tuláků a zatím si nikdo nestěžoval," začal jsem krotit její rozohněnost. Sice jsem měl plamínek ohně vždycky rád, vlčice to dělalo zajímavější, ale neměl jsem rád, když vlčice měnily náladu jako vítr tam srst.
A pak zase obrátila o stoosmdesát stupňů a začala se chichotat jako praštěná puberťačka. "No já tu čekám na Nejv... Alfu nebo někoho, kdo je jí blízký, abych nabídl své služby. Nemusíš se bát, že bych dělal nějaké problémy, na ty mě neužije. Takže jak uznáš za vhodné mne můžeš, ale nemusíš hlídat. A když uznáš za vhodné, že mě budeš hlídat, tak si aspoň vyber, co chceš slyšet za písničku ať ti ukážu něco ze svého talentu, co na to říkáš kopretinko?"

Tati se usmála a otočila na mou maličkost. Takhle jsem měl vlčice nejraději. Usměvavé, točící se dokola se smíchem na tlamičkách a vlhkou láskou na k.......ch. Byl jsem už prostě takový. Holky a zábava, žádná práce a námaha. Nebo aspoň ne taková, která by mě úplně odrovnala. I když přemýšleje nad tím takhle, umřít někde s jednou, dvěma nebo třema by taky nebylo k zahození. Oplatil jsem Tati úsměv a v očích mi šibalsky plápolal plamínek floutkovské rozpustilosti. "Moje všude je tam, kde mě chtějí. Tam kde mě nechtějí, nepřekážím, kopretinko," prohodil jsem a naklonil hlavu na stranu. "Nehodlám překážet, nebo působit povyk. Nepřináším ani starosti nebo nebezpečí, které většina tuláků táhne sebou," dodal jsem, abych jí uklinil, že rozhodně nejsem ten, co způsobuje okolí potíže. Protože já na potíže nebyl. Neměl jsem na ně hlavu. Moje maximální potíže vyplývali z návštěv jeskyň vlčic, které byly již jaksi zadané. Tati zadaně nevypadala, takže jsem nepředpokládal problémy. I když zdání mohlo klamat.
Její další slova mne trochu zarazila. "Ne, rozhodně nejsem dobrodruh. Dobrodružství táhne jiné, já o jejich cestách a hrdinských činech maximálně složím nějakou baladu nebo popěvek, ale účastit se toho rozhodně nebudu," odvětil jsem jí upřímě. Sice jsem zcestoval svět, ale nebyl jsem žádný dobrodruh. Celkově to slovo mne odpuzovalo. Kdybych nalezl místo, kde bych mohl zůstat a kde by o mě bylo postaráno, proč bych odcházel.
"Abych tě ovšem nenudil. Přicházím k vám s nabídkou uspořádání hostiny. Ulovíme nějaké dobré maso, pak vám můžu zazpívat nebo povyprávět nějaký zajímavý příběh. Společně pohodujem a popijem," prohodil jsem. A třeba se taky víc sblížíme, že ano. "A pak půjdu zase o dům dál, pokud si mě tu nebudete chtít nechat. Jak říkám nikdy nejsem na obtíž," dodal jsem s úsměvem. Tohle byla pravda, kterou bych si mohl nechat vytetovat. Já a obtíže a hlavně potíže, to nešlo dohromady. Mrkl jsem spiklenecky na Tati. "A ty jsi místní, Tati? Hádám, že jsi v hierarchii někde vysoko," zeptal jsem se jí celkem neurčitě a rozhlédl se po lesíku. Jelikož tu obhlížela hranice, musela být dost vysoko nebo mít speciálně přidělenou ochranu hranic... kdo ví. Místní reálie mi zatím unikaly, ale já byl připraven si je osvojit hned jak bude příležitost.

//loterie 36

Vypadalo to, že jsem narušil nějakou debatu. Výborně. Nerad jsem kafral se samci o ptákovinách, kterých měli rozhodně plné lebky. Samé rvačky, lovy, souboje... Nic co by se dalo lehce zakomponovat do balady nebo popěvku. Naštěstí vlk odcházel. Obrátil jsem tedy svou plnou pozornost na vlčici, která se představila jako Tati. Měla celkem hustou srst a tělo mohutnější, takže pravděpodobně patřila do této smečky, což mi i potvrdila její slova. Kdo by se taky dohadoval o území cizí smečky že?
Naklonil jsem mírně hlavu na stranu. "Přišlo mi, že když už sama stojíš padesát metrů ode mě u hranic, že bude jednodušší za tebou dojít krásko, než tě nechat lopotit se za mnou," prohodil jsme se šibalským úsměvem a rozpustile na vlčici mrknul. "Navíc neprocházím se po lese, ale po hranici lesa," dodal jsem ještě. Byla to pravda. Hučení řeky bylo jasným důkazem, že nejsem dál, než by obecná slušnost dovolovala. Vlčice ovšem vypadala na drsňačku, i když musela být celkem dost mladá. Hádal bych jí tak dva maximálně tři roky. Bude se snažit bránit smečku zuby nehty, aby si dokázala, jak je důležitá. Mladé vlčice jsou roztomilé tím svým zápalem. "Někdo by mohl říct, že jsem tulák. Já ovšem tvrdím, že mám domov všude, kde si rádi vyslechnou pár písní a zasmějí se zábavným příběhům," prohodil jsem přátelsky. Odhadoval jsem, že tahle vlčice bude ještě upejpavější než Bouře. Sice mluvila mile, ale její postoj jasně naznačoval, že se jí má přítomnost tady nezamlouvá.

//loterie 35

//Mahtae sever

"Překrásních dní, už tu pár bylo, už těch pár zažil jsem sáááám. Jenomže sám, jeden jak kůl v plotě, za pěknou vlčici královstv dáááám... A já nejsem už sám, žiju si jak pán, kolem pár slečen se vlní. Nepospíchám, žiju jak kmán, břicho se zvěřinou plní," prozpěvoval jsem svým hebkým hlasem, zatím co jsem od řeky pomalým krokem přestupoval hranici lesa, který tak divně voněl. Jeho vůně jsem si povšimnul hned u řeky. Byla zvláštní i takhle v zimě, takže tu nejspíš muselo něco být zajímavého. Možná tu rostlo něco, co tuhle vůni způsobovalo, ale momentálně jsem nebyl schopen rozeznat o jakou vůni šlo.
Tak jo Adirame. Hlavně žádný chujoviny, ale hezky s klidem. Pokud se Bouře nepletla, tak bych tady měl najít Lilith. A pokud tady najdu Lilith, tak pak už přemluvit a bude. Snad na severu není ještě nějaká smečka, o které Bouře nevěděla. Ne určitě ne. Musí to být tahle. Dál na sever by už snad nešla. Udělal jsem několik kroků k hranicím a pak jsem zvedl hlavu do vzduchu a chtěl jsem zavýt, ale všiml jsem si pachu, který se mi nesl k čenichu. Lepší je se vždy představit rovnou sám, takže jsem pomalu zamířil směrem ke dvěma vlkům nebo spíše vlkovi a vlčici. Nepřestával jsem si při tom prozpěvovat. "Nádherných dní bylo jich pár, kolik že, nespočítááám. S přátely, rodinou, zábavu a smích, zábav co jen vypočítáááám... Jsem vždycky rád, když smích zazvoní, když zajiskří očka slečen. Když pohoda je a já nejsem sám, někam zas počasím vlečen," prohodil jsem a došel až ke dvojici. "Zdravím vás, a rovnou se omlouvám že dlím na území tohoto společenství, pokud je někdo z vás dvou místním obyvatelem. Adiram jméno mé, rád bych nabídl místním své služby," řekl jsem velice přátelsky a s úsměvem. Mírně jsem se hlavou uklonil vlčici a pak vlkovi (//Tati a Kasius)

//loterie 34

Bouře prohlásila, že by to chtěla vidět. "A kdo by nechtěl květinko Bouřková," prohodil jsem se smíchem. "Jen bych ti nerad zamazal krásný bílý kožíšek oponentovou krví," dodal jsem a spiklenecky na ni mrkl. Má oči opravdu jako květinky bouřek. Hezky modré do fialkova. Nádhera. Jeden by se v nich klidně ztratil na několik let. Prohlížel jsem si jí s neskrývaným zájmem, ale nic jsem neřekl.
Na moje rozloučení reagovala jako pravá bohyně, která si uvědomuje, že by jí takovouhle náklonost a podřízenost měl projevovat každý. Tenhle pocit jsem rád ve vlčicích vzbuzoval. Pocit, že dělám všechno, co jim na očích vidím. Pocit dominance pro ně a naprosté oddanosti pro mě. Dostat se jim pak pod ocas už nebýval takový problém. Příští setkání bude rozhodně zajímavější. Zvedl jsem se z úklony a naposledy se zahleděl na Bouři. "Tvoje oči už nemohou být dokonalejší, neměnil bych je," řekl jsem jí a z mého hlasu bylo cítit podivnou upřímnost, která jako by ke mně neseděla. Věta ze mě totiž vyletěla bez kontroly a zábran. Naštěstí to už byla Bouře pryč, takže si nemohla všimout mého zaváhání a možná až úleku v očích z vlastních neuvážených slov, která jsem vyslovil až moc horlivě.
Nebylo ovšem času na zbyt. Musel jsem pokračovat dál a ne se zahazovat. Mrháš časem Adirame. Jenom mrháš časem a Evira trpí... Neví ani že jsem odešel. Ani si možná nepamatuju kdo jsem. Zhluboka jsem vydechl a pak začal prozpěvovat. "Nádherných dní, už zažil jsem jich pár, copak vám povídat máám. Několik vlčic, srnců a pak smích, to ke štěstí stačí povídááám."

//borůvkový les

//loterie 33

Sledoval jsem les, který byl přímo před námi a trochu uvažoval, jestli se mi vůbec vyplatí jít tam hledat utečence, nebo ne. Případně můžu alespoň hledat nějaké nové obdivovatele nebo bych mohl najít nějakou květinku, která by se podovolila něčemu víc, než Bouře. "Pche, kdo by si dovolil mne zakopat za živa, ten by pocítil něco velmi nepříjemného," odvětil jsem se smíchem v hlase, který se ke mně tak moc hodil. Co by daného výtečníka potkalo, jsem své společnici ovšem nesdělil. Ne že bych ji nechtěl pošramotit duši explicitním popisem, ale protože jsem sám nevěděl, co bych dělal. Na nějaký fyzický konflikt jsem nebyl a neoplýval jsem kromě zpěvu ani žádným jiným speciálním nadáním.
Bouře vyprávěla o tom, jak putovala za nějakou cetkou. Jen jsem ji vyslechl a pokýval hlavou. "Beru tedy na vědomí a děkuji za varování," prohodil jsem s úsměvem, ale uvnitř jsem jí to moc nežral. Zažil jsem spoustu podivností a zvláštností, ale nějak jsem si nedovedl představit, že by někoho něco někam táhlo jen tak. Proč taky?
Naše cesty se evidentně rozcházely. Bylo mi jasné, že mne nebude chtít následovat do smečky, která by pro ni jako pro tulačku mohla být více než nebezpečnou. "Doufám, že se ještě někdy potkáme óo nádherná Bouře, o tvých očích budu zpívat nové balady a ódy na tvůj kožich se ponesou vzduchem jako na křídlech motýlů," zatrilkoval jsem zpěvně. Udělal jsem pár kroků směrem k Bouři, aby nás od sebe dělil tak metr. Předsunul jsem jednu tlapku před sebe a dvorně jsem se vlčici uklonil, při čemž jsem jí olízl tlapku na rozloučenou. "Tak na viděnou příště, a dávej na sebe pozor," prohodil jsem ještě a pak se zadíval pohledem směrem k lesu, ke kterému jsem měl namířeno.

//loterie 32

"Pff," odfrkl jsem si. "Tak to doufám, že se tady nalezne nějaká skupinka fanoušků, které bych stál aspoň za to zakopání," prohodil jsem odlehčeným hlasem. Neměl jsem nejmenší zábrany ať šlo o jakékoli téma. Krom rvaček nebo soubojů, to mne vyloženě nudilo a otravovalo. Ale vše ostatní mě bavilo nejen poslouchat, ale i se o tom vypovídat. Bouře navíc vypadala jako ten typ, který nemá rád všední témata každodennosti nebo povídání si o malinkatých vlčátkách. Je zajímavá nejen po stránce tělesné, ale i duševní.
Její radu jsem moc nechápal, ale pokývl jsem na to hlavou. Netušil jsem, co myslí tím, že je táhne nějaká podivnost. Podivnost přece nikoho netáhne. Většinou vás táhne někdo nebo nějaký vnitřní pocit, ale nezažil jsem, že by někoho táhla nějaká podivnost. Nehodlal jsem to ovšem rozebírat, pravděpodobně v tom byla nějaká záhada, kterou tak jako tak brzo odhalím, pokud mi ji Bouře neřekne sama. "A tebe už tahle podivnost někam zatáhla?" zeptal jsem se zvědavě a s úsměvem. Zajímala mě její životní pouť a jak přišla na tohle konkrétní moudro, které z ní vypadlo celkem nahodile.
Bouře řekla, že tuhle smečku zná. A že je tu ještě jedna, která ovšem polohou mohla být kdekoli. Měl bych zkusit svoje štěstí s písní tady. Pokud tu Lilith je... Pokud není, tak alespoň zjistím nějaké další informace. Ještě se mi ovšem nechtělo opouštět svou společnost. "Je celkem brzo, abych jim tam otravoval, takže asi počkám, třeba se tu i někdo mihne, abych nevkročil někomu do nějakého kuřího očka," prohodil jsem se smíchem. Nehodlal jsem dávat vlastní hlavu na špalek, lepší bude najít si někoho, kdo mě protekčně na cizí území protáhne. A když ne je tu varianta B.