Příspěvky uživatele

< návrat zpět

//Úkryt

Dával jsem ty nechutný zbytky kostí, masa a všeho možnýho na kožešinu, která byla nevábně páchnoucí, jako by na ní někdo vrhnul a nechal to být. I to bylo v tomhle kraji možné, neznal jsem místní kolorit a neznal ani místní tradice. Mohl jsem tak jenom doufat, že kůže, kterou jsem pomocí tlamy vytáhl z úkrytu, nebyla znečištěna něčím exkrementním nebo jinak nechutným. Položil jsem tedy na zem kožešinu a pomocí tlapek na ni nahrnoval všechny kosti a zbytky.
Chtělo by to je někam zakopat, ale rozhodně bych to nezakopával nějak mělce. Tady je půda celkem zamrzlá a kamenitá, ale támhle pod tím stromem by to mohlo být lepší. Celkem to tam vypadá, že je půda hezky pěkně měkounká a dalo by se do ní dobře hrábnout. Kdybychom se dostali mezi ty kořeny mohlo by to být celkem i jednoduché.
Erlend se vynořil z jeskyně záhy. Položil svůj náklad na mou tažnou kožešinu. "Navrhuji dotáhnout to támhle k tomu stromu a pak vykopat díru a zahrabat je. Pokud se trefíme mezi kořeny mohlo by nám to trochu usnadnit práci," navrhl jsem a bez čekání na odpověď nebo spíše kývnutí jsem se pustil do popotahování naložené kožešiny směrem k vybranému místu. Tiše jsem doufal, že kožešina nerupne. Nerad bych sbíral všechen tenhle nepořádek po lese, ale ještě méně rád bych ho nosil v tlamě. To už mi stačilo. Neměl jsem rád tu zatuchlou pachuť na jazyku, protože to tak nepříjemně šimralo a drželo se to jednoho jako klíště. Zastříhal jsem ušima a doufal, že mi Erlend pomůže.

//VHS 6

Všechny nechutnosti jsem pracně odstrkal nebo odnosil směrem k východu. Úkryt nebyl nijak extra velký, ale bordelu tu bylo tři zadky. Dokonce se mi podařilo vytahat i nějaký kusy hnusnýho masa nebo kostí, které páchyl hůř než mor. Obrátil jsem se na Erlenda, který se taky pustil do práce. Byl jsem celkem rád, ale na druhou stranu si tak mohl přivlastňovat moje úspěchy a úsilí, které jsem pro smečku tak velice ochotně vynaložil. Pohlédl jsem na vlčice, ale ty se tvářily jako puťky, které nic a tedy ani já nezajímá. Ještě že moje bouřková bohyně by to určitě viděla jinak.
Erlend zrovna zápasil s kožešinami. Přispěchal jsem k němu a začal mu vehementně pomáhat, protože na každým kousku tohohle uklízení, jsem chtěl mít alespoň miniaturní podíl, abych mohl říkat, že jsem něco dělal. "Pomůžu ti," řekl jsem příteli a pustil se taky do vyklepávání. Používal jsem svoje tlapky, ocas i zadek, abych z kožešin vytahal všechno nepříjemné. Bylo vidět, že nikdo dlouho s kožešinami nic nedělal. Některé z nich divně páchly. Divně jsem se ušklíbl, jak mne v nose polechtal nepříjemný odér jedné z kožešin. "Tyhle jsou na vyhození," odvětil jsem stručně na nepoloženou otázku proč se ksichtím. Vzal jsem nepoužitelnou kožešinu a přihodil ji na hromadu kostí a nechutného masa. Mělo by se to někde zakopat, než se toho chytnou bakterie a něco tomu podobnýho. "Mělo by se to někde zakopat, než se na tom začnou množit různý nemoce," sdělil jsem svoje myšlenkové pochy Erlendovi. "Jestli najdeš ještě něco přines to sem, já mezi tím připravím tyhle kosti a tak na odnesení někam dál," prohodil jsem ještě směrem k vlkovi a pak se začal venku věnovat kožešině a kostem.

//Borůvkový les

//VHS - 5

Prohlížel jsem si úkryt. Byl hezký to jo, ale něco mi to nesedělo. Všude tu byla strašná spousta bordelu, hlavně na stranách. "Sedl by tomu tady pořádnej jarní úklid," konstatoval jsem a bez okolků se zvedl. Rozhodl jsem se pustit do práce, protože mi přišlo, že to bude něco, co bych mohl v klidu dělat. Navíc sezení a odpočívání mi nevyhovovalo, to bylo pro někoho, kdo nepotřeboval zalézt místní Bohyni Bouří až do míst kde světlo nesvítilo. Každá vlčanda má ráda hezký úkryt, který je čistý a vyvoněný. Zvedl jsem se tedy na všechny čtyři a pomalu se pustil do uklízení.
Začal jsem hezky postupně a pomocí ocasu jsem všechen nepořádek z části, na které jsem se nacházel začal odsouvat směrem k východu. Bylo mi jasné, že to tu neprokoukne hned a že nevyčistím všechno, to bych musel ostatní vyhodit. A vyhazovat vlky z úkrytu se nevyplácelo, takže jsem se spíše zaměřil na hnusné pavučiny, které vysely na stěnách a občasné větvičky a listí, které vítr zavál do rohů úkrytu. Snažil jsem se vymést všechny rohy a koutky, které tu byly a že jich bylo požehnaně. Moje snaha byla z jednoho jediného důvodu. Hodlal jsem udělat na mísntí Alfu dojem, že se velice rád starám o ostatní, že uklízím a jsem nepostradatelný a tak dále a tak dále. Celkem mě nezajímalo, co si o mém počínání pomyslí ostatní, byl jsem momentálně ve svém živlu. Když jsem se chytil svého cíle, tak jsem za ním šel. Během úklidu jsem si pobrukoval melodii jedné odrhovačky, kterou jsem kdysi někde zaslechl. Práce mi šla poměrně rychle od tlapek.

//VHS - 21 3/3
VG přes Borůvkový les

Kráčel jsem celkem odhodlaně lesem. Tušil jsem směr úkrytu, protože mi ho řekla místní Bouřková Bohyně a Alfa v jednom kožichu Baghý. Nebylo na tom nic zase tak složitého. Ono, kdo by asi nenašel celkem velkoej kopec uprostřed lesa, který je v podstatě placka? Dement. Jedině. A já byl docela průměrně inteligentní, takže jsem se s tím nijak nepáral. Kráčel jsem se zajícem v tlamě odhodlaně přímo až k jeskynnímu komplexu, ve kterém jsem nikdy nebyla a nikdy jsem ho neviděl.
Vůně, která byla cítit přímo v téhle jeskyni byla celkem opojná. Byla podobná jako ta venku, ale tady nebyla tolik silná. Spíše se tu mísla spousta pachů členů smečky, kteří zde hodovali a spali. A dělali spoustu dalších zajímavých věcí. Došel jsem do jeskyně a porozhlédl se po okolí. Bylo tu několik vlčic. Nebo spíše řečeno dvě a jeden vlk. Jedna vypadala starší než druhá, ale obě dvě byly přímo k nakousnutí. Vlk už tak moc k nakousnutí nebyl. Docupkal jsem až k nim a položil svůj úlovek, hezkého masitého zajíčka, přímo před jejich ctihodné tlapky. "Krásný den dámy," prohodil jsem celkem lišácky. "A i vám přenádherný den pane," dodal jsem, abych vlka nějak neurazil. Nehodlal jsem si dělat nepřátele hned první měsíc v novém prostředí. "Přijměte prosím tento malinkatý úlovek, jako dáreček pro vás mé nové spolusmečkovníky. Mé jméno je Adiram a rád vás všechny poznávám," prohodil jsem s úsměvem. Nehodlal jsem ovšem být takový ten, co se vám vleze až někam do zadních partií, takže jsem zvolil jinou taktiku. Udělal jsem malou úklonku hlavně směrem k dámám a pak jsem se vzdálil na druhý konec jeskyně. Muselo to vypadat velice taktně. Přišel jsem, představil se, dal jim malou svačinku a ještě jsem hezky pěkně vysmahl, abych nepřekážel. Pokud tedy vlčice chtěly navázat kontatk, byla šiška na jejich straně hřiště.
Začal jsem se rozhlížet. Přišlo mi to tu zajímavé a tak jsem pohlédl na Erlenda. "Je to tu celkem pěkný," prohodil jsem. Neměl jsem úplně náladu se povalovat, ale rozhodl jsem se chvilku zůstat, kdyby si to vlčice rozmyslely a chtěly se ke mně přidat. Sedl jsem si proto na zem a začal se pucovat.

Erlend si věřil. Pravděpodobně byl o dost lepším a zkušenějším lovcem než já. No ono popravdě skoro každý byl lepší v lovu než já. Moje zkušenosti se skoro blížily nule, takže překonat mne rozhodně nebylo nic, co by jen tak někdo nezvládl. Vsadím se, že i nějaká vlčata na tom budou lépe. No nebo spíš nějaký ten dorost. Netušil jsem, jak to tady funguje ve smečkách. Jestli zde chodí na lov jenom lovci, možná bych měl šanci, ale pokud se tu učila lovit už malá vlčata, pak jsem rozhodně zaostával.
Nehodlal jsem se ovšem nechat zahanbit. Pohlédl jsem na Erlenda, který kýval hlavou, že je v lovu dobrý. Rozhodl jsem se tedy přenechat mu vedení. "Je to na tobě," prohodil jsem a předal tak celkem nonšalantně vedení druhému vlkovi. Nejen že se za ním teď mohl táhnout úspěch a první nažrání, pokud něco ulovíme, ale taky se za ním bude táhnout pokořující pocit, pokud se nám nepodaří ulovit nic. Čekal jsem tedy, než Erlend rozhodne, co budeme lovit a jestli budeme lovit tady. Doufal jsem, že se nebudeme muset táhnout dál, ale vedení už nebylo na mě.
Náhle se Erlend pohnul a tak jsem vyrazil za ním. Šel jsem poměrně pomalu, protože jsem se snažil stát vždy proti větru. Nehodlal jsem vyrušit to, co jsme momentálně lovili. Nakonec se ukázalo, že lovíme ušáky. Nebo spíše jejich párek. Cítil jsem je dříve, než jsem je uviděl. Jakmile jsme ovšem získal oční kontakt s kořistí, věděl jsem co mám dělat. Počkal jsem na signál od Erlenda a pak se vrhl na svůj cíl. Ušáci si nás nevšímali. Stáli jsme proti větru a tak chytit je nebylo nic složitého, ale zašpinil jsem se u toho jako prase. Sníh, který se rozpadal lítal do všech stran, když jsem skočil po své kořisti a usmtil ji. Zajíček to měl rychle za sebou.
Pomalu jsem se zvedl ze sebe s zajícem v tlamě. Položil jsem si ho k tlapkám a oklepal ze sebe sníh. "Sakra," zanadával jsem. Moc jsem si totiž nepomohl, protože ve sněhu byla i hlína a jiná špína, která mi ulpěla na kožichu. Naštvaně jsem zamručel a počkal na Erlenda. "Navrhuji návrat do vašeho úkrytu," prohodil jsem trochu nabručeně. Neměl jsem rád kožich takhle zašpiněný a mokrý. Uchopil jsem ušáka do zubů a vyrazil zpět k lesu. Věděl jsem, kde mají úkryt, protože mi o něm povídala Alfa, nemusel jsem se tak otáčet na Erlenda a ptát se ho na cestu. I on musel vytušit, že jsem trochu vytočený.

//Jeskynně přes Borůvkový les

//Ovocná tůň přes Borůvkový les

Vykročil jsem směrem od lesa na poměrně příjemnou pláň. Sníh zde před teplý den roztál na břečku, ale noc sebou přinesla příjemný chlad, který dal opět zpátky sněhu jeho zašlou slávu, i když nedokázal úplně zpevnit jeho povrch. Všechno je lepší, než když se mi do toho hnusu propadají tlapky. Porozhlédl jsem se kolem a obdivoval místní scenérii, která byla celkem úchvatná. V dálce jsem viděl nějakou lesklou plochu, jezero, možná. Na sever se táhly jenom dlouhé pláně, bez lesů, což mi přišlo zajímavé. Smečka to zde asi používala jako loviště. Dávalo to smysl. Pokud na hranici byla druhá smečka, museli mít někde i oni vlastní loviště, které kvůli pozici jejich lesa bylo pravděpodobně na jihu. Loviště smečky, ke které jsem nyní patřil, bylo tedy asi zde na severu."Hádám, že tohle je loviště tvojí smečky," řekl jsem a neuvědomil jsem si, že je to i moje smečka. Došlo mi to až po chvilce, ale už jsem se nechtěl opravovat. Mhe... Moje smečka. Zní to divně.
Erlend šel nakonec lovit se mnou, což jsem oceňoval. Nebylo proč se na to dívat nějak negativně. Já sám jsem nebyl úplně nejlepším lovcem, byl jsem dobrý ve stopování, občas. Lov mne ovšem obcházel obloukem. Nebavilo mne to. Neměl jsem k tomu ten potřebný cit nebo schopnosti. Nechával jsem to tedy na Erlendovi a tiše doufal, že má zkušenosti. Ale proč jen doufat a proč tiše. "Jak jsi na tom s lovením vůbec... Dobře?" zeptal jsem se a pohlédl na něj, abych si mohl přečíst z jeho posunků odpověď. Bylo to trochu obtěžující, jak na něj jeden musel pořád koukat. Obrátil jsem pak pohled k pláni, která se táhla kdo ví kam. "Navrhuju ulovit něco menšího, nevím jestli se nám povede utáhnout vysokou. Pořád jsem spíš tulák než cokoli jiného a odpovídá tomu i moje fyzička a energie," ohodnotil jsem vlastní připravenost na lov. "Ale něco malého, by se tu taky mohlo najít. Cítíš něco?" zeptal jsem se a znovu pohlédl na vlka, který se stal něčím jako mým němým následovníkem a průvodcem. Já jsem nic ve vzduchu necítil.

Nějak mě to tu začínalo nudit. Popravdě mi i celkem dost vyhládlo. Možná by nebylo od věci něco málo nalovit a pak se podívat do toho jejich úkrytu Pohlédl jsem směrem od Tůně a pak na Erlenda. Odmítavě zavrtěl hlavou na mou otázku, zda tu pobývá dlouho. Jen jsem na to přikývnul. Takže je možný, že tu Lilith byla. Musím se pozeptat někoho, kdo je tu déle. Nic jsem ovšem neříkal, jen jsem v klidu čekal, co mi zakýve dál.
Vodní hladina tůňky začala dělat podivné věci. Nejprve malinkaté vlnky, ale postupně se vlny zvedaly celkem vysoko. Pohledem na Erlenda mi došlo, že to bude pravděpodobně ukázka jeho magie. "Dobrý," řekl jsem uznale. Náhle jedna až moc velká vlna narazila na kamenný břeh a rozbila se o něj. Vodní kapky dopadly nejen na mne, ale i na Erlenda. Ucukl jsem trochu dozadu, ale už bylo pozdě. Mírně mokrý kožich stdudil. Erlend se divně šklebil. "Hmm, je čas jít se najíst, jdeš taky?" zabručel jsem a oklepal se, abych alespoň trochu zažehnal napáchanou škodu. Pak jsem pomalým krokem zamířil mimo les a hlavně dál od vody.

//VG

Erlend svěsil uši a odmítavě zavrtěl hlavou. Lilith neznal, což jsem si myslel. Budu se tu muset nenápadně poptat i ostatních. "A ty jsi ve smečce dlouho?" pozeptal jsem se, jako by se nic nedělo, ale při tom jsem mírně vyzvídal. Chtěl jsem o tomhle vlkovi vědět, co možná nejvíce, abych se případně mohl za naši známost schovat, kdyby někdo jako Tati měl nějaké kecy kolem. Mírně jsem hleděl do dálky, ale pak mne zase přilákala magická tůňka.
Bylo zajímavé, že tu je všechno tak moc magické. Normálně bych to nikde nečekal. Erlend se pustil hned do jídla zázračného jablka, které vylovil z tůňky. Celkem jsem mu záviděl, že má takovou odvahu, protože já bych něco takhle magického a záhadného raději ani nepozřel. Čekal jsem jestli vlk neodpadne nebo se nezhroutí k zemi s pěnou u huby, ale vypadalo to, že nic z toho nehrozí. Magie tu tedy byla nejen k nepořádku a nepleše, ale i k užitku. Pravděpodobně je tu tedy magie úpně přirozená a všude. To je celkem zajímavé zjištění. "A ty máš nějakou magickou moc?" zeptal jsem se němého, který mi vysvětlil pohledem a posunkem, že jeho Alfa má křídla na létání. Potvrdila se moje domněnka. Rozhodně je to bohyně bouře, která sestupuje sem na zem. Tu bych si měl co možná nejrychleji naklonit. Bylo zajímavé, že někdo tak mocný se stane Alfou v lese plném podivínů. Ale vysvětlilo to její náklonost k tomu, si mne tu nechat. Většina bohů nemusela asi řešit potravu nebo tak něco. Mohla tu mít koho chtěla a kdo by se jí nelíbil toho by prostě nechala sfouknout.

Rozhlížel jsem se po okolí. Celkově to tu vypadalo jako zajímavé místo. Rozhodl jsem se tedy usadit na jeden z příhodných kamenů. Nehodlal jsem svůj kožich máčet v té kejdě kolem. Erlend chtěl vědět o mé maličkosti více. Nemohl to ovšem specifikovat. "Nuž, pocházím z dalekého kraje a jsem sem putoval poměrně dlouho. Jak již víš, hledám svou sestru, která se zaběhla a moje pátrání mne dovedlo právě sem. Jmenuje se Lilith, ale pochybuji, že bys o ní slyšel?" povzdechl jsem si a mírně sklonil hlavu. Teatrálně jak jsem to uměl. Plynule jsem ovšem navázal dalším monologem, protože Erlend kromě odchodu, neměl jinou možnost, jak mne přerušit. "Jsem potulný bard a zpěvák. Skládání písní, ód a zábavných příběhů je mým povoláním a mou jedinou pořádnou zálibou. Nejsem bojovníkem ani rváčem. Jsem milovníkem všeho roztomilého a všeho dámského," prohodil jsem a významně na Erlenda mrkl. Přece mezi náma chlapama, jsem si mohl něco takového dovolit. Už jsem netušil, co bych mu měl povídat dál. Neměl jsem nějak nápad, takže jsem se vrátil zpět k tůni.
Byla zvláštní a podivně voněla. Ne nepříjemně, ale bylo to prostě zajímavé. Erlend z tůně vylovil jablko, přišlo mi to zvláštní. "Ta tůně bude určtiě nějak magická, jako všechno tady ne?" zahloubaně jsem vyslovil svou domněnku. Všechno mi tu přišlo jiné a zvláštní. Magické a zároveň tak úděsně všední. Až na vlčice. Ty tu byly nevšední snad všechny. "Proč má vaše Alfa vlastně křídla?" vyzvídal jsem dál a dál.

//Borůvkový les

Erlend nakonec jen zamával tlapkou ve vzduchu, takže jsem usoudil, že zkoumat nový přírustek do smečky nejdeme. Však času na seznámení se bude hodně. Kráčel jsem tedy pomalým krokem mezi stromy dál. Erlend šel mírně za mnou, což mi vyhovovalo. Tedy do doby než do mne šťouchl čenichem. "Hele hele... Sice jsme kamarádi, ale čenich pryč od mýho stehna," houkl jsem na něj, jak se připitomněle gebí za mou oháňkou. Nebyl jsem zrovna ten typ, který by měl rád nějaké přihřáté srandičky. Mírně jsem tedy zpomalil a srovnal s ním krok. Podle očí a úsměvu jsem ovšem pochopil, že asi chtěl, abych mu řekl něco víc. Ale o čem. "Chceš o mě vědět něco víc?" zeptal jsem se a čekal na nějakou reakci. Nebyl jsem nesdílný, ale ani bych mu neřekl všechno. Na druhou stranu proč neříct aspoň něco, že.
To už jsem docházeli mimo les. "Nevíš proč jsou tu stormy ve středu lesa menší než okolo?" zeptal jsem se zvědaveě a protáhl se mezi kameny, které obklopovaly malou zajímavou tůňků. Chvilku jsem si prohlížel její vzhled. Byla taková zvláštní. Zajímavý. "Tohle je místní napajedlo?" otázal jsem se a nečekal na odpověď. Sklonil jsem hlavu a pustil se do pití, protože jsem měl celkem žízeň. Kolem nás všechno tálo, protože slunce pražilo jako zblázněné. Nedivil jsem se mu. Trochu toho tepla už by to chtělo a jaro se nezadržitelně blížilo. Ach jaro. Vlčice budou v jednom rozkvětu, jako ta rajská jablíčka. Připravená a k nakousnutí. Olízl jsem si z čenichu vodu a sliny.

Někde v dálce jsem zaslechl vytí. Znělo celkem zajímavě. Mlsně jsem si olízl čenich. "To asi nepůjdeme zkontrolovat, což?" prohodil jsem spíše řečnicky, než že bych požadoval odpověď. Bylo mi jasné, že na nešťastníka, nebo podle hlasu spíše nešťastnici, se vrhne hned někdo jiný a bude se je snažit zahnat. Stejně jako mě se snažila vyhnat Tati. Prý že Alfa o mě stát nebude. Se spletla holčička. Ta bude ježit srst, až se dozví že jsem někdo koho má chránit. Na tváři se mi rozlil příjemný úšklebek zadostiučinění.
Pohodil jsem ocasem a kráčel lesem dál. Vypadalo to tu prazvláštně. Erlend odhrnul sníh a ukázal nějaký keřík, který jsem nepoznával. "Asi tě zklamu příteli, ale v rostlinstvu se orientuju jenom pokud má hezký květ a název, co by se dal zařadit do písně nebo pokud na něm roste něco, podle čeho bych ho poznal," zatrilkoval jsem se smíchem. Co by na keři mohlo růst, mne momentálně nenapadalo. Nehodlal jsem to tudíž ani odhadovat. Možná se to dozvím časem, ale taky možná ne.
Naše cesta pokračovala dál lesem. Kráčeli jsme směrem na severo východ. Les tu opět houstl. Čekal jsem, co mi Erlend zakývá na okolní smečky. Podle všeho hranice s tou, která ležela těsně vedle této, byly na jiho západě. O dalších smečkách Erlend asi nic nevěděl, podle toho, jak se divně nakrčil. "Takže tu jsou další, ale nevíš o nich nic podrobnějšího... zajímavé," prohodil jsem a nové informace si poznamenal. Doufám, že jsem se neunáhlil s přidáním se sem. Na druhou stranu mít krytí, že jsem se rozhodl rozveselit místní a dojemný příběh, že hledám ztracenou sestřičku, by mohl zabrat. Nehodlal jsem se ptát zda Lilith nezná, chtěl jsem jít někam do ústraní.

//Tůňka

Opakoval jsem abecedu a skládal z ní postupně jméno, které se tvořilo. E...ER...ERL... Vycházelo postupně z každého písmene, které vlk označil jako správné. Každé písmeno označilo jednu část nově poznaného společníka, který předemnou stál. Nemohl mluvit, ale mohl komunikovat, což bylo rozhodně lepší než nic. Pomalu jsem vytvářel postupnou skladbu písmen, která měla označit onoho vlka, který neměl jinou možnost, než jen přikyvovat. "Erlend... Těší mě," vyslovil jsem nakonec celé jeho jméno. Nový přítel se tedy jmenoval Erlend a byl od narození němý. Mírně jsem se uklonil jako bych ho znovu zdravil. Byla to taková malá společenská hříčka, přišlo mi to i slušné.
Obrátil jsem pohled na les, kam se upíral i Erlendův pohled. Mohli jsem konečně vyrazit na cestu. I když jsem netušil kam. Rozešel jsem se náhodným směrem někam do lesa. Slunce příjemně hřálo v kožichu, jak pronikalo skrz větve stromů. "Tenhle les zajímavě voní, určitě tu roste něco zajímavého," prohodil jsem s úsměvem. Neptal jsem se. Bylo mi jasné, že Erlend mi neodpoví. "Jsou tady v okolí nějaké další smečky? Jednu jsem cítil na jih odsud," začal jsem se ptát otázkami, na které mi mohl odpovídat ano nebo ne. "Víš, hledám svou sestru, která by měla být někde v tomhle kraji, takže by mě celkem zajímalo kolik je tu smeček, abych je případně navštívil a mohl ji hledat. Je na sever odtud ještě nějaká?" vyptával jsem se velice klidně a s úsměvem dál. Na jednu stranu byl Erlend dokonalým společníkem. Nikomu nemohl vykecat, co jsem mu řekl.

Mlčel. Kýval. A pak mlčel. Doufal jsem, že mu nějak pomůžu, když začnu kývat taky. Takže jsem se na něj usmíval a taky jsem kýval. Ovšem pak jsem došle zářného prozření. On nemohl mluvit. Nemohl mi odpovědět na mou otázku, protože byl němý. Chvilku jsem po tom ještě kýval, ale pak mi došlo, že kývu jako blbeček a přestal jsem. K dalšímu kývání nebyl důvod. "Takže nemůžeš mluvit... To je blbý," řekl jsem celkem suše. Pak mi došlo, že to není asi úplně slušný, takže jsem se jenom podivně křečovitě ušklíbnul a pokusil se odvést řeč trochu někam jinam. "A to máš od narození?" vyzvídal jsem trochu. Snažil jsem se pokládat otázky, aby mohl jenom kývnout, protože to byl asi jediný způsob, jak se mohl dorozumívat s ostatními.
Pomalu jsem se zvedl ze země. "No tím pádem, mi toho asi moc o okolí nepovíš, ale tak nějak se domluvíme. Já se domluvím s každým a vždycky..." prohodil jsem a rozhlédl se kolem. "Máš nějaký jméno? Co když budu říkat abecedu a ty vždycky kývneš, když řeknu správný písmeno. Takhle poskládám, jak se jmenuješ a nebudu ti muset říkat hej počkej nebo tak něco," prohodil jsem a chvilku počkal na jeho schválení, než jsem začal vyjmenovávat abecedu. Pokaždé když kývnul jsem začal od začátku a tím jsem dával dohromady vlkovo jméno. Na jménech moc nezáleželo, ale byl fakt, že kdyby mě někdo zastavil, bylo by lepší znát jméno aspoň někoho ze smečky, než jenom jméno jedné hysterky a Alfy. Nikoho jiného než tohohle němouška jsem neznal, takže jsem neměl na výběr.

Ten vlk předemnou zavrtěl hlavou, pak zakýval, pak zopakoval to svoje ruku na tlamu a pak si dal ruku na sebe. Sledoval jsem každý jeho pohyb a pomalu přikyvoval. "Nejsi ryba, chápu," řekl jsem pomalu a zřetelně, jako bych si rozmýšlel, co vlastně říkám. Tahle hra mě fakt bavila. "Nemluvíš, jsi němej a nejsi ryba," zopakoval jsem. Vlk se pravděpodobně snažil něco fakt moc důležitýho předat. Jenomže já ho prostě nechápal. Nehodlal jsem to ovšem vzdát. Probral jsem si v hlavě každý jeho gesto, ale nedávalo mi to smysl. Pořád jsem nemohl pochopit, co to mělo znamenat. Věděl jsem, že se jedná o nějakou nemluvící věc, ale podle toho co jsem odpozoroval, mi to nedávalo smysl. "Nemluvíš, nejsi zvíře... sakra co jsi, když ne ryba," mrmlal jsem si pro sebe, ale správná odpověď ne a ne přijít. Nehodlal jsem to vzdát snadno, ale s každou další minutou mi docházelo, že to budu muset vzdát. A lepší to vzdát ještě za čerstva, než to zbytečně protahovat.
"Fajn jsi nejlepší hráč patomimi, prohrál jsem. Co teda jsi?" zeptal jsem se a s úsměvem se podíval vlkovi do očí. Doufal jsem, že to nebude nějaká prkotina, kterou by uhádlo i malinkaté vlčátko, protože to by mě celkem zahambovalo. Pohlédl jsem tedy do oček vlka před sebou a čekal jsem na nějakou záhadnou odpověď, která by mi úplně vyrazila dech. Neznal jsem totiž jiné zvíře, které by nemluvilo než rybu. A neznal jsem nic nemluvícího, co ani nebylo zvíře, ale bylo to jako vlk... "Ou... nejseš němej, nebo jo?" zeptal jsem se v poslední chvíli, jako by mne osvítil duch svatý nebo tak něco. Žárovička nad mou hlavou blikla zlatě.

Seděl jsem na zemi a mírně pohazoval ocasem. Pak jsem přihmouřil očka, sledujíc, jak se bude dále vyvíjet pantomima, kterou vlk hrál předmenou. Musel jsem se soustředit. Nechtěl jsem vypadat jako blbeček, který na nic nepřijde. Stáhl jsem mírně uši k hlavě a soustředil se. Proklatě se soustředil. Vlk předemnou byl asi z celé té hry zmatený. Nejprve začal vrtět hlavou. "Takže to není spojený s řečí?" prohodil jsem vítězoslavně, že se konečně někam posouváme. Pak ovšem vlk začal vrtět hlavou jako že jo, že to souvisí s řečí. "Takže to souvisí s řečí a jsi zvíře... dobře," řekl jsem trochu zmateně a čekal na další posunek, který by mi napověděl, o co vlastně jde. Snažil jsem se soustředit a věnovat mu svou plnou pozornost. Nebylo to těžké, protože kolem se nic nedělo a i když slunce hřálo jeden ho nemohl obdivovat pořád. Všechno se časem stane nudným a okoukaným. Věnoval jsem tedy pohled vlkovi před sebou.
"Něco co souvisí s řečí a jsi zvíře," řekl jsem zamyšleně a na chvilku se podívla stranou, abych si mohl nějak utřídit myšlenky. Který zvíře je zajímavý svou řečí? Třeba ptáci, ti jsou hodně zajmaví tím, že zpívají... Ale to by ukázal rovnou křídla ne? Nebo co když to s řečí souvisí nějak naopak, dal si tlapku na tlamu a vrtěl hlavou, že ne. Takže to asi znamená něco, že to není s řečí... o němé zvíře! "Jasný! Mám to!" vyhrkl jsem a obrátil se zpět na vlka. V mých očích bylo jasně vidět zajiskření. Byl jsem plný vítezoslavné energie, protože jsem právě uhádl to, co byl vlk za zvíře. "Jsi němá tvář, takže němé zvíře," řekl jsem a pak jsem vítězoslavně dodal. "Jsi ryba!"