Příspěvky uživatele

< návrat zpět

//Borůvka přes VG

Následoval jsem vůni, která se nesla z kožichu mé ctěné Alfy a jejího společníka. Až nyní mi došlo, že jejich pachy jsou si podivně podobné. Pohodil jsem ze strany na stranu ocasem z plné radosti, že jsem se s nimi shledal a taky, že jsou pravděpodobně pokrevně příbuzní. To mi celkem usnadňovalo moje plány vetřít se do přízně a zjistit potřebné informace. A proč bych se na to rovnou nezeptal až přijde vhodné téma, že... Doklusal jsem k nim poměrně klidným tempem, abych se opravdu nezadýchal a nesupěl jako nějaký nevychovanec. Oba dva jsem obdařil při svém připojení se k nim úsměvem a hlubokou úklonou čenichem k zemi.
Má milostivá Bohyně bouřek se na mne též usmála. "Och, pokud nebude vadit moje přítomnost vaší ctihodné výpravě, rád se k vám přidám," odvětil jsem a mrkl na Erlenda, kterého jsem samozřejmě znal. Baghý se pak věnovala mluvení s ním, což jsem chápal. Pravděpodobně jsem je vyrušil z nějaké konverzace, což se dalo pochopit. Kdo by se taky procházel jen tak, bez nějakého toho rozhovoru. Pak ovšem zase přišla řada na mne, abych promluvil. "Již jsme se seznámili, když jsme společně uklízeli v úkrytu a ulovili něco málo k snědku," vysvětlil jsem Alfě, že Erlenda znám. Následoval jsem je v pochodu dále.

//Za Baki

Adiram
celkem: 27 bodů
5 x 5 bodů = 115 květin
2 body = 8 květin
=> 123 květinek

Parsifal
celkem: 22 bodů
4 x 5 bodů = 92 květin
2 body = 8 květin
=> 100 květin + Smysly

Sigy
celkem: 6 bodů
1 bod = 3 oblázky
5 bodů = 23 květin

Vlček nereagoval. Nezdvořák. "Blbeček," neodpustil jsem si poznámku, kterou jsem pronesl tak, aby ji vlček slyšel, když jsem procházel kolem něho. Rozhodl jsem se zamířit někam směrem do lesa. Netušil jsem popravdě kam bych měl jít. Náhle můj směr určilo velice procítěné a zpěvné vytí. Naslouchal jsem tomu sladkému hlásku a rozhodl se vydat za ním, hned jak jeho litanie skončila. To musí být ona. Přidal jsem do kroku, ale rozhodl se, že bych neměl běžet naplno. Když jsem běhal na plno zadýchával jsem se a to nebylo úplně pěkné na pohled, když jeden doběhnul k vytouženému cíli. Navíc když cílem byla Bohyně bouřek a nebes s nádherným hlasem a dokonalou postavičkou.
Běžel jsem za hlasem, který mne vábil, jako vábnička, která přivolává husu, než ji lovec sestřelí. Náhle jsem zahlédl její dlouhý ocas a překrásná křídla, jak opouštějí poslední kousky lesa. V patách jí byl Erlend. K sakru... Nevadí, nevadí. Trochu mi hatil plány, ale mohl jsem ho snad nějak přebýt. Přeci jenom nemohl moc mluvit, takže jsem se nemusel bát, že by mě nějak přerušoval, až budu skládat milostné ódy oné vlčici. "Madam?!" křikl jsem za ní. "Madam, počkejte chvilku," houkl jsem zpěvně a trochu popoběhl rychleji, abych měl šanci ji dohnat, než mi zmizí mezi stromy úplně.

//Za Baghý

Kráčel jsem si lesem a broukal si jednu ze svých oblíbených melodií, pomalu to přešlo ve zpěv. "Heééééeeeeeéj!" zakončil jsem svůj popěvek a mírně se uklonil okolním stromům. Den byl fakt výborný. Cítil jsem ve vzduchu jaro a všechno, co k tomu patřilo. A to mě přivedlo na myšlenku, že se možná zvířata kolem chovala tak divně právě kvůli tomu pachu. Začal jsem zamyšleně přecházet z jedné strany malinkatého plácku na druhou.
"Pakliže je tahle země magická, tak to musí mít nějaké opodstatnění v magii. Sám jsem přece cítil tu borůvkovou vůni, která byla všude kolem, když jsem přišel. Skoro mě z toho až bolela hlava, takže by to jenom podorovalo mou domněnku, že je to pachové. Navíc ti brouci létali jako by nevěděli, kde je nahoře a kde dole. Musela to být silná vůně. No a pokud mě z té vůně rozbolela hlava, pak muselo těm malinkatým tvorečkům pěkně šplouchat na maják," polemizoval jsem sám se sebou nad tím ,co mohlo způsobit onen podivný úkaz. "Pravděpodobně to tedy byla ona vůně. Erlend mne na borůvkové křoví přeci upozornil, takže by tohle mohla být nějaká podivná magie tohoto místa. Jenomže proč na mne teď nepůsobí?" Moje bádání přinášelo nové otázky a nové otázky vyvolaly nové možnosti bádání. "No jistě! Musí to být magie, která je spojena s touhle smečkou a tím pádem, když jsem členem nepůsobí na mne! To má určitě na svědomí místní Alfa... kde jenom té je konec, měl bych za ní zajít, ale aby to nebrala tak, že ji otravuji, měl bych nasbírat květinu, ale...!" Snažil jsem se odhalit, co za tím vším vězí, kterou květinu dát Alfě, abych ji neurazil a při tom jsem si málem nevšiml vlčete, nebo spíše už skoro výrostka, který ležel v trávě (//Jerry). Naštěstí jsem na poslední chvilku uskočil a tak jsem na něj nedupnul. "Jako chápu, že je hezkej den na spaní venku, ale měl bys dávat větší pozor, kam si leháš," prohodil jsem směrem k vlčeti a snažil se zastavit splašený srdeční tep.

//Ovocná tůň

Celá ta situace mi přišla podivná, jak jsem si tak kráčel lesem. Netušil jsem, co mohlo způsobit, že se hmyz tak podivně vlnil ve větru ve spirálách a jiných útvarech, když se zdálo, že ještě před vteřinou je v naprostém pořádku. Strašně rád bych se na to někoho zeptal, protože to muselo mít něco společného s tím magickým, o čem mluvila Bouře, pokud jsem si dobře pamatoval jméno vlčice. Nevěřil jsem tomu v první chvíli, ale pak jsem uviděl křídla Bohyně a nemohl jsem neuvěřit, že tady to místo je opravdu více než magické.
"Ooo magie je mocná čarodějka má, která mi v hlavě zmatek nadělá, je jako láska prchlivá a svá, tak jednu prostou radu vám dám," pustil jsem se do prozpěvování dalšího ze svých výtvorů. Nevěděl jsem popravdě, kam mě tlapky ponesou, nechal jsem jim volný průběh, aby mne nesli směrem, který se jim bude zdát nejvhodnější. Nehodlal jsem si hledat nějakého společníka po čuchu, protože to by se mohlo vymstít. Rozhodl jsem se, že to prostě nechám na místních magických vlnkách a soudech. Kráčel jsem tedy bez cíle a určení lesem, až jsem se ocitl blízko jeho konce. Od tůně to jářku nebylo tak daleko k hranici, takže se nebylo čemu divit. Pohlédl jsem na pláň, která se rozléhala za stromy a chvilku se kochal tím pohledem, jak sluneční paprsky tančí po jarní trávě, která si snaží vybojovat svoje místo na světě.
Pak jsem udělal otočku na místě o devadesát stupňů a vyrazil jsem pochodem chod mezi stromy. Hodlal jsem se tedy chvilku toulat kolem hranic, když už mne k nim tlapky zanesly. Samozřejmě se tohle putování neobešlo bez zpěvu. "Nerad bych někomu dával poučky, že si má dávat pozor na vlastní přání. Protože pak jsou jen od slz na tvářích potůčky, když se jim jejich sen splní. Takový je život, taková je pouť, že jeden by si měl dávat pozor. Co přeje si a co chce, o čem sní a řím se dme, může se životem nastat pak rozpor." Cesta mezi stromy mi s písní na rtech poměrně rychle ubíhala. Byl jsem rád, že se můžu takhle protáhnout konečně bez problémů se zašpiněnými tlapkami nebo brodit se sněhem. Já nebyl úplně zimní typ vlka, měl jsem raději teplo a léto. Příjemné posezení někde na kameni, nejlépe v přítomnosti nějaké té pěkné vlčice. Hoši jak mě chybí ženské. Zavrtěl jsem trochu s úsměvem hlavou a rozhodl se vymočit pěkně hezky do křoví, které se k tomu přímo nabízelo. Zvedl jsem jednu tlapku a nechal poměrně silný proud zkropit větve keříku. Nárokoval jsem si toto území jako právoplatný člen smečky? Ne. Prostě jsem potřeboval chcát a tenhle keř se k tomu hodil. Mírně jsem se oklepal a vykročil jsem zase o kus dál.
Obešel jsem les skoro celý. Také jsem si všiml třeba toho, že na jihu byl poměrně blízko další les, ve kterém byla ta druhá smečka. Pořád mi vrtalo hlavou, jak mohou být takhle blízko. Co když jsem zvolil špatně a Lilith je tam? Netušil jsem, co mne dotáhlo až sem, ale musel to být nějaký instinkt. Měl bych se poptat Bohyně, jestli tu Lilith nezná aspoň ona, když ne Erlend. K čertu. Dál jsem se procházel a broukal si.

//Borůvkový les

Kráčel jsem celkem klidně k tůni. Byl jsem nerad, že tu nikoho nepotkávám. V tomhle slunečním světle bych tu čekal nával. Sedl jsem si k tůňce a napil se. Sluneční paprsky mi rejdily po kožichu a bylo to více než příjemnné. "Souseda manželka, byla krásná jako slunce, a z jejích polibků bylo mi hic. Ale sesedovi drápy, byly ostré přec a jejich polibek, příšerná věc." Prozpěvoval jsem si jeden ze svých oblíbených popěvků a u toho si mírně ráchal tlapky v jarní travičce, která tu začala trochu vykukovat na svět. Byla mokrá z včerejšího deště a nádherně mi čistila tlapičky. I já chápal, že se nemůžu jen tak ráchat v tůňce, která bylo podle všeho pitnou vodou této smečky. Sledoval jsem ptactvo kolem a užíval si tu pohodu s popěvkem.
Jenomže i na mne občas dolehl stín samoty. Nebyl jsem rád sám, měl jsem rád nějakou akci a nějaké to seznamováníčko. Jeden z dotěrných hmyzáků se rozhodl, že mi bude dělat společnost. Koukl jsem se na něj a zavrčel, jak udělal další otravné zabzučení kolem mých uší. Něco ho pravděpodobně zmátlo, protože se začal točit dokolečka, jako by nevěděl čí je. Nemohl jsem tušit, že za to mohla místní magie, která mátla smyly ostatních tvorů nepříjemně sladkou vůní borůvek. Stejný efekt měla magie na mě, když jsem sem prvně přišel, ale ne tak silný jako na brouka, který se ve spirále začal vzdalovat od mého těla, jako by byl pěkně nametený. Bylo to zvláštní, ale všichni hmyzáci prostě zmizeli od tůňky. Zvláštní. Napadlo mě, že bych se na to mohl někoho zeptat, ale to bych musel někoho najít. Rozhodl jsem se tedy vydat zpět do zarostlejších prostor lesa, s nadějí že někoho potkám.

//Borůvkový les

Měl jsem svoje lišejníky a s těmi jsem musel pracovat. Uklidit okolí bylo jednoduché, ale práce s bahnem byla horší. Proto jsem se chtěl pustit do práce hned. Nejprve jsem rozmístil velké lišejníky tak, aby od vchodu do úkrytu vedly až přímo na trávu, která byla opodál. Tím se mi podařilo vytvořit jakýsi základ chodníčku, který by mohl každý využít, aby prošel suchou tlapkou přes bahno z nebo do úkrytu. Byl jsem na tenhle nápad celkem hrdý. Takže jsem se hodlal náležitě snažit, aby to i vypadalo tak, že si dal někdo záležet.
Umístění hlavních lišejníkových částí ne neobešlo bez zapatlání se, ale něco mi říkalo, že dnešní den bude suchý a teplý, takže bych se mohl jít někam opláchnout. Na druhou stranu to znamenalo, že musím pracovat co nejrychleji to půjde. Bahno se na sluníčku začalo vysoušet, takže jsem musel opravdu zapracovat. Do mokrého šlo umisťovat lišejníky snáze, než do suchého. Pak jsem umístil střední lišejníky tak, aby se hezky doplňovaly s těmi největšími. Nakonec zbyla místa, která jsem mohl vyplnit za pomoci malinkatých kousků lišejníků, abych tak dokončil chodníček. Mít kameny tak by to vypadalo lépe, ale zase by to bylo pracnější. Udělal jsem pár kroků dozadu a prohlédl si svoje dílo. Pár lišejníků jsem ještě upravil, aby vše bylo perfektní.
Uznale jsem pokýval hlavou a ustoupil, abych si dílo prohlédl celé a z několika úhlů. Bylo to nádherné. Přišel jsem si pišný sám na sebe, že se mi to takhle pěkně povedlo. Začal jsem si radostně pískat. Snad to někdo ocení. Pomalým krokem jsem se vydal k tůni, abych se mohl očistit od bahna a jiných nečistot.

//ovocná tůň

//úkryt

Vylezl jsem na světlo světa, které bylo předzvěstí pěkného dne. Ve vzduchu jsem cítil déšt a moje tlapky se bořily do měkkého bahna, které tady bylo. Nechutné. Moje práce tak trochu přišla v niveč. Ne že by tu nebylo čisto, ale bahno tomu tady nepomohlo. Chtělo by to využít nějakého materiálu a trochu to tu udělat příjemnější. Začal jsem uvažovat o tom, co by mohlo posloužit jako vystužení nebo jako chodníček před úkrytem. Bylo mi jasné, že by to mělo být takové, aby to přetrpělo nějaký ten čas a déšť. Mech nebo lišjeníky, to by mohlo být poměrně vhodné. Zastříhal jsem ušima. Tohle bylo přesně to, co jsem potřboval pro svůj další megalomanský projekt v téhle smečce.
Nejprve jsem se začal dívat po mechu, jenomže ten jako by nebyl nikde k nalezení. Celé tohle území působilo podivně suše a kromě borůvkových keřů tu nic nerostlo. Na kmenech stromů jsem ovšem našel pár poměrně hezkých a pěkně stavěných lišejníků. Pustil jsem se do práce. Systematicky jsem odtrhával lišejníky ze vzrostlých stormů, které rostli u hranic, celkem daleko od úkrytu. Když jsem jich měl pár odnesl jsem je k úkrytu. V tlamě nezanechávaly žádnou pachuť, což bylo dobře. Sice mi déšť zničil krásně uklizený plácek, ale aspoň omyl lišejníky, které jsem takhle mohl bez problémů nosit v tlamě.
Po odnesení prvních dvou várek jsem se vrátil k harnicím a začal jsem zase hledat. Nechtěl jsem to nechat odfláknuté. Lišejníků tu sice bylo dost, ale ne příliš. Musel jsem tedy dobře rozmýšlet, který lišejník vezmu a který ne. Nechtěl jsem brát některé, které by se mi rozpadaly, protože by udělaly jenom více bordelu. Snažil jsem se být i velice opatrný, abych nějaký nepoškodil při odlamování od stromu nebo při přenášení. Prostě jsem se snažil jako správná hospodyňka, aby nic nepřišlo na zmar.
Prohledání stromů kolem hranic mi zabralo pěkný kousek rána, ale já to bral jako příjemnou rozcvičku. Navíc jsem doufal, že chodníček z lišejníku udělá dojem na Bohyni Bouřek Baghý a že bych se tak mohl nějakým záhadným způsobem vloudit do její přízně. Položil jsem si poslední náklad na zem a začal jsem zkoumat, co jsem všechno přinesl. Celkem jsem měl osm velkých lišejníků, čtyři střední a asi desítku malých. Vypadalo to na nádherný základ chodníčku.

//úkryt

Vešel jsem do úkrytu, abych našel společnost tak, jak jsem ji zanechal. Erlend chrápal v rohu jeskyně a já se rozhodl, že ho nebudu otravovat. Vybral jsem si jiné místečko, které bylo poměrně dobře vzdálené, ale i blízké těm, co tu zůstávali. Přitáhl jsem si k sobě jednu z vyvětraných kožešin a ulehl jsem ke spánku. Potřeboval jsem si odpočinout, alespoň trochu, abych se dal dohromady. Energicky jsem už neměl ani na to, abych udělal několik dalších kroků, takže jsem prostě sjel na kožešinu a dřív než se celé moje tělo dotklo země, usnul jsem.

Zdál se mi poměrně zajímavý sen. Nebylo to nijak strašidelné nebo děsivé, ale byl to sen, který prostě nějak nehrál dohromady. Bylo to v téhle smečce. V lese, který jsem před chvilkou uklidil. Vědl jsem, že tu něco nehraje, protože na nebi místo slunce byla jedna obří borůvka! Nijak mne to ovšem nerozhodilo, jako bych na to byl zvyklý.
Kráčel jsem mezi stromy a borůvkovými keři. Až jsem došel k tůni, která voněla stejně sladce jako všechno kolem. "Tak to byla ta vůně," prohodil jsem, když mi došlo, že tak nasládle voněl celý les a i všudypřítomné borůvky. U tůňky se mezi tím zjevila i většina vlků, které jsem v lese už někdy viděl. Hlavně upoutala můj zrak Bohyně bouřek s křídly, které měla nádherně roztažené za sebou. "Spolusmečkovníci, přátelé," začala mluvit a já nemohl jinak, než stát a poslouchat ji. Pohledem jsem vyhledal Erlenda, který tu byl taky. Chtěl jsem se ho zeptat, o co tu jde, ale pak mi došlo, že by mi to stejně nepověděl. Mezi tím ovšem Bohyně bouřek složila křídla a dále promlouvala k poměrně početnému davu vlků a vlčic. Některé jsem ani neznal. Jejich obličeje byly rozmazané.
"Sešli jsme se tu, abychom vykonali naši každoroční tradiční oběť borůvčinkách, které tu rostou! Aby ochraňovaly nás i naše potomky. Aby nikdy nedali zahynouti nám ani těm co přijdou po nás. Aby borůvková vůně zaplavila tento kraj! Kdo není s našimi borůvkami, je proti nám!"
Na prázdno jsem polknul. Co to kurňa je?
"Vybrala jsem jako tradičně jednoho z vás, který bude obětován borůvkám a borůvkovým keřům, abychom dostáli naší části dohody." Její pohled přeletěl davem a zasekl se na mě. Než jsem stihl cokoliv udělat už mě drželi. Erlend, Tati a ten vlk s šátkem. Přimáčkli mě k zemi, zatím co Bohyně bouřek sestupovala ze svého místa k nám. Bránil jsem se. Snažil jsem se vyprostit, ale nešlo to. Bohyně byla skoro u mě. Její vůně byla opojně slaďounká, ale jinak než vůně okolních borůvčin. Zaprotestoval jsem, ale hlas mne zradil. Nemohl jsem promluvit.
Alfa zvedla tlapku a měla na ní spousty borůvek. "Obětujeme za prvního úplňku prvního měsíce, kdy dozráli borůvky. Abychom podpořili naši ochranu a udrželi naše společenství!" S těmito slovy mi narvala hrst borůvek do tlamy. Chtěl jsem je vyplivnout, ale jejich příval jako by se nezastavoval. Chutnali příšerně. V uších mi zněl sborový hlas všech kolem. "Žer borůvky! Žer borůvky! Žer borůvky!"

S trhnutím jsem se probudil, abych zjistil, že ožužlávám kus kožešiny. Proto jsem měl tak divnou chuť v tlamě a to se promítlo i do snu. Mírně jsem se otřásl. Tak doufám, že takovéhle tradice tady reálně nemají. Zvedl jsem se. Nemohl jsem už dál spát. Pomalým krokem jsem zamířil k východu z jeskyně.

//les

Vždy přijde okamžik, kdy dospějeme do bodu v uklízení, že nevíme kam dál. Uklidíme to nejhorší svinstvo a zbudou nám takové ty drobnosti, se kterými si nevíme moc rady. Já byl ten typ, co takovéhle věci většinou vzdal, jenomže tady jsem chtěl udělat dojem užitečného a prospěšného člena smečky, takže jsem nechtěl nechat věci jen tak načaté. Rozhodl jsem se pro postup náhlého šílence. Přisedl jsem k zemi a začal jsem ocasem rozhrabávat sníh. Hrnul jsem ho na jednu stranu a pak na druhou stranu. Ocas mne zábl jako sviň, ale musel jsem zatnout zuby a vydržet. A taky doufat. Hodně doufat. Hlavně, aby se mi studený sníh nedotkl dolních partií nebo zadku. Nebo nedej bože, aby se mi tam zasekla nějaká větvička nebo kostička.
Jezdil jsem po zemi jako namidlený blesk. Přičupnutý tak tři cenťáky nad hlínou jsem norníkoval všechen sníh a sajrajt do stran vedle úkrytu. Vypadalo to možná směšně, ale bylo to velice, velice účinné. Bylo to ovšem i celkem dost náročné, takže po pár zameteních jsem byl celkem vyřízený. Ne že by na tom někomu záleželo, když bylo dílo dokonáno. Všude bylo čisto. "Z tý země by se dalo klidně i žrát," prohodil jsem a odplivl si někam směrem ke křoví, které schovávalo kosti a větve. Doufal jsem, že na ně někdo narazí třeba až příští rok až bude zase zima a že je nevyhrabe nějaký vlče. Páč to by nebylo vůbec milé.
Rozhlížel jsem se po své práci a byl jsem celkem spokojen. Odvedené dílo se mi líbilo. Úkryt je uklizený, že to víc už uklidit nejde. Teď by mě jenom zajímalo, komu bych se mohl svým úsilím pochlubit. Když se to k Alfě donese od někoho jiného, než ode mne, tak to bude přeci jenom lepší. Jenomže jsem neznal nikoho, kdo by jí to mohl říct. Tati by určitě sebrala všechnu slávu an sebe. A Erlend... no ten to, jak si nemohl říct nikomu. Potřeboval bych seznámení s někým novým. "Auuughí," zývl jsem si. Nejdřív se prospím a pak začnu hledat někoho, kdo by mohl o mých zásluhách porozprávět s bohyní vší bouře.
Najít vhodné místo nebylo obtížné. Byl jsem přeci u úkrytu. Oklepal jsem ze sebe sníh a bordel a rozhodl jsem se, že bych se mohl nejprve očistit než vyrazím dovnitř. Sedl jsem si ke vchodu a začal ze sebe olizováním a trháním srsti dostávat zbytečky všeho, co na mne mohlo ulpět. Když jsem byl konečně reprezentativně čistý, vydal jsem se dovnitř.

//úkryt

Pokračoval jsem v úklidu větviček. V hlavě se mi mezitím začal rozvýjet rozhovor, který asi nikdy nenastane. Moje prozpěvování přešlo do pobrukování. Proč tu uklízím? Protože bych mohl získat nějaké výhody. Když budu dokonalým členem smečky, je velká pravděpodobnost, že se mi podaří naklonit si místní. Erlend sice o Lilith nic nevěděl, ale mohla by být v kraji a to by se mi mohlo hodit, když budu na svojí straně mít celou smečku. Je nepravděpodobné, že by Lilith někam odešla... Proč by to taky dělala. Tenhle kraj je poměrně daleko od naší domoviny a navíc všechny její stopy vedly sem. Musí tu být...
Pomalu jsem začal zaměřovat svou pozornost na zbytky kostí, které jsem též přesouval ke křoví. Tentokrát jsem je ovšem nebral do tlami. Prostě jsem je pošoupával tlapkou po zemi. Trvalo to sice dlouho, ale já měl čas. Navíc jsem nemusel řešit nepříjemnou pachuť v tlamě. Jenomže co když umřela? Moje hlava si razila vlastní cestu argumetace a protiargumentace. Kdyby umřela, tak... by to byl problém. Byl by to k....a velkej problém. Sarka nemysli na to, že umřela nebo to přivoláš. Musí být někde v pohodě, nejlíp jako tulačka. Někde zmrzlá a vyděšená, abych ji mohl nabídnout nádhernou budoucnost v původním hnízdečku, ze kterého uletěla. Trochu ji napatlat med kolem tlami, nebo co to tu tak sladce voní v tomhle lese, no a pak až nebude moct vzít zpátečku bude hotovo. Byl jsem spokojený se svým závěrem i s odvedenou prací. Plácek před úkrytem byl momentálně už jenom trochu znehodnocen zašlou špínou z kožešin, kterou jsem chtěl samozřejmě taky vyčistit, ale nebylo úplně jak nebo kde... Musel jsem se nad tím trochu zamyslet, abych nenapáchal více škod než užitku.

Byl tu opravdu bordel a to jsem viděl i v momentě nastálé tmě noci. Vítr foukal celkem silně a mě bylo jasné, že bych se měl někam uklidit. Nebo lépe řečeno odklidit, pokud nechci skončit jako malej rampouch. Nebyla už třeskutá zima, většina sněhu roztála a jen občas nějaký spadl z koruny stromů. Jenomže já byl vysluněný vlk z celkem teplého podnebí a tohle byla prostě koska. Mírně jsem se zatřásl zimou a rozhlédl se kolem. Nebylo ovšem, co na plat. Jelikož s Erlendem jsme tu napáchali poměrně znamenitý svinčík, rozhodl jsem se ho uklidit.
Všude se povalovaly malinkaté větvčiky, které jsem tu nedopatřením upustil já nebo které se odlomily od větví, které jsem se snažil narvat do úkrytu jako zásobu. Taky jsem tu viděl několik úlomků kostí nebo menších skvrn od bahna nebo kdo ví čeho, jak jsme tu vyklepávali kožešiny. Bylo prostě nutné tomu tady dát trochu nějaké té kultury, protože ta tu evidentně chyběla. Rozhodl jsem se, že se zpěvem mi to půjde lépe, takže jsem se pustil do prozpěvování a menšího zkoumání vlastních tónů a posazení hlasu. Rozhodně to neberte tak, že bych se tu nějak překonával, spíše jsem se prostě rozcvičoval, kdyby mého zpěvného hlásku bylo potřeba. Navíc jsem vnímal, že v noci by nebylo slušné moc zpívat nahlas, navíc ne před úkrytem. Občas můj hlas tedy přešel jen do slabého mručení, to když vítr utichl a já nechtěl ticho moc přerušovat. Musel jsem uznat, že místní příroda byla nádherná.
Pustil jsem se do úklidu. První věc, na kterou jsem se zaměřil byly větší či menší větve, které jsem pracně odnosil buď do úkrytu na hromadu nebo jsem je odhodil do křovin kousek dál. Nevadilo mi, je vyhazovat do křoví, protože tam nebyly alespoň vidět.

Moje hromádka byla celkem velká. Co s tím teď? Netušil jsem, jestli se tu někam klacky schovávají nebo jestli se normálně jenom vyhazují. Něco mi, ale říkalo, že by bylo fajn je někde schovat. Jelikož to tu ovládala magie, jak jsem si povšiml, tak tu bude určitě i někdo, kdo by mohl klacíky využít ke svému magickému umění. Zajímalo by mě. Kolik magií tu celkem je... Nakrčil jsem čenich a snažil se si to nějak utřídit, ale můj mozek to nebral. Magie jsem vnímal jako něco, co existuje, ale i jako něco, z čeho bych měl mít respekt. Někdo by mohl chodit a pomocí magie mě donutit přiznat, co tu dělám... Ušklíbl jsem se.
Klacíky bylo třeba přesunout a to nejlépe do úkrytu, jenže mě se nechtělo s nimi pobíhat až dovnitř. Nehodlal jsem se tam zakecávat, takže jsem jenom přenášel klacík po klacíku do vchodového prostoru. Hezky ke stěně jsem naskládal úplně všechny klacíky, které byly součástí mojí malé a skromné sbírky. Kdybych vynaložil více sil, mohl bych klacíků najít rozhodně více. Jenže mě se prostě příčilo hrabat v břečkovitém sněhu. Už takhle jsem měl tlapky zašpiněné až až. Odnesl jsem proto poslední klacík, který jsem nasbíral v lese a rozhodl jsem se zhodnotit svoji práci. Klacíky byly vyskládány na hromádce u zdi vchodu. Problém ovšem způsobovalo to, že okolo jeskyně to vypadalo příšerně. Kazilo to celkový uklizený dojem, což mi trochu trhalo žíly. Hmmm poklidím to ještě kolem a pak si půjdu odpočinout.

Zakopání nechutností bylo již minulostí. "No doufám, že jo. Nerad bych, aby pak někdo tvrdil, že si jenom válím šunky, když tu takhle otročíme," prohodil jsem se smíchem a pustil se znovu do zpěvu. Moje broukání proto zesílilo do celkem příjemného popěvku, který se nesl lesem. Netušil jsem, jestli mě někdo zaslechne nebo ne, ale bylo mi to celkem i jedno. Mohla by mne slyšet místní Alfa a mohla by přijít... Erlend se rozhodl, že se vrátí do úkrytu. Foukalo poměrně silně, ale stromy vítr rozrážely. Nechtělo se mi jít zpět. "Zůstanu ještě chvilku venku, dokud neprší," prohodil jsem a pak ho provázel pohledem pryč. Nehodlal jsem se vracet do zaplněného úkrytu s vydýchaným vzduchem, když tady bylo tak příjemně. Rozhodl jsem se, že se pustím ještě do nějaké té práce, než se taky někde uložím ke spánku.
Pomalu jsem se zvedl ze země. Cítil jsem, že musím trochu zapáchat. Byl jsem celý zalepený z té práce a srst se mi lepila k tělu. Packy jsem měl od hlíny. Měl bych zkusit ještě něco udělat a pak se někde očistit. Rozhodl jsem se, že se pustím do úklidu větviček, které tu byly. Díky našemu kopání se jich celkem dost vynořilo ze sněhu. Uchopil jsem jednu větší větvičku a odnesl ji k úkrytu. Pak jsem se porozhlédl a našel jsem další a pak ještě jednu. Větví tu bylo celkem dost. Nechtělo se mi je vyhrabávat ze sněhu, takže jsem bral ty, které byly viditelné pouhým okem. Za chvilku jsem měl celkem hezkou hromádku klacíků. Snažil jsem se je trochu očistit od sněhu, který byl všudypřítomný i když už tál.

Táhl jsem kožešinu směrem k místu, které jsem vybral. Erlend se přidal, což celkem ulehčovalo celý postup, ale pořád to bylo celkem namáhavé. Nechtěl jsem se s tím crcat, takže jsem zabral a to bylo celé. Dotáhl jsem kožešinu směrem ke stromu a sedl si na zem. "S kopáním bych chvilku poč..." ani jsem to nestihl doříct a Erlend už kopal díru. Hlína lítala úplně všude, takže jsem se musel stáhnout trochu dál, protože jsem nehodlal dostat zásah hlínou nebo něčím podobným. Šutr do čenichu by taky nebyl nic příjemného. Udělal jsem proto pár zátahů zadkem po zemi dál od Erlenda, abych byl mimo dostřel jeho hliněné nálože. Nebylo třeba, abychom kopali oba, když se toho on tak energicky chopil.
Čekal jsem než nakope díru dostatečně velkou pro naši kožešinu a nechutnosti na ní. Když odstoupil a kývl na mě. Popadl jsem kožešinu a odtáhl jí do díry, abych ji tam hodil. Nechal jsem spadnout dovnitř i všechno, co bylo na kožešině a pak jsem začal pomalu zahrabávat tlapkou hlínu na vršek. Nehodlal jsem kopat pořádně, protože bych se za A ušpinil a za B bych jenom rozvýřil odér, který z díry vycházel. Pomalé zahrabávání bylo bezpečnější. Konečně to vyapdá trochu dobře. Pohlédl jsem na Erlenda, když jsme stáli před tímhle malinkatým jako hrob vypadajícím boulovitým útvarem. "Dobrá práce," řekl jsem s klidem a kývl na něj. "Doufám, že tuhle naši snahu někdo ocení," prohodil jsem a sedl jsem si na zem. Byl jsem po tom všem unavený. Sjel jsem do lehu a začal si tiše broukat.