Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Ležel jsem v trávě a čekal. Čekání fakt nebylo mou silnou stránkou. Nicnedělání v tom jsem byl mistr, ale v čekání to ne. Nejradši bych začal něco dělat. Třeba zpívat nebo aspoň broukat, ale to se na lovech nehodilo, takže jsem musel mlčet. Tohle mlčení mne celkem zžíralo, protože bylo naprosto k ničemu mlčet, když byl tak nádherný den, který se dal opěvovat. Někde v pozadí jsem cítil Erlenda a toho Noriho, kteří se ve vysoké trávě taky snažili schovat. Srnec je evidentně neviděl, i když musel by být slepý, aby si nevšiml rohů, které se sice Nori snažel schovat, ale já furt viděl jejich špičky vyčuhovat z trávy. Proč si někdo pořídí takovouhle věc. Však to překáží a navíc je to během lovu vidět. Jeden nikdy nemůže být úplně schovaný... Ponořil jsem se do hlubin vlastních myšlenek a sledoval při tom špičky Noriho rohů, které se náhle zvedly a vyrazily pryč.
Zapomněl jsem, že lovíme. Takže jsem vyběhl později a měl jsem, co dělat, abych stačil, protože srnec byl opravdu rychlý. Zbloudilý mráček nám zastínil slunce, což přišlo celkem vhod. Přidal jsem do kroku, ale s rychlostí Noriho a Erlenda jsem se moc měřit nemohl. Jejich síla i obratnost mě převyšovali na všech frontách. Přesně pro tohle jsem nesnášel lovy. Snažil jsem se tedy aspoň neztrácet s nimi krok tolik, i když bylo jasné, že po zvířeti nebudu mít šanci ani skočit, jak bylo rychlé.

Lovy jsem neměl moc rád. Z jejich podstaty. Byly nebezpečné a špinavé a já úplně nebyl ten, kdo by se hnal dobrovolně do špíny a nebezpečí. "Jistě, že umím zpívat a mnoho dalších věcí," odvětil jsem vlkovi, který ani nepovažoval za slušné se představit. "A ty jsi?" dal jsem mu jeho nedostatek společenského taktu okázale najevo větou, která ovšem zněla velice klidně a přátelsky. Jenom opravdu všímavý vlk, by si všiml, že jsem ji použil schválně tak, abych upozornil na jeho nevychovanost.
Baghý už ovšem začala rozdávat příkazy a nebylo času na zbyt. Jen jsem kývl hlavou a odebral se do podrostu, který byl dostatečně vysoký, aby mě zakryl. Musel jsem se snížit k zemi a břichem jsem mírně táhl po zemi. Sakra. Budu se pak muset jít někam umýt. Tohle rozhodně není úplně ono. Zalehl jsem do trávy a mírně se rozhlédl. Mezi stébly jsem uviděl srnce, který se sem přišel napást. Evidentně naše večeře. Bylo potřeba se tedy proplážit kolem něj a za něj, což jsem také pod ochranou trávy udělal. Znovu jsem zalehl a čekal.

//Borůvkáč

Kráčel jsem v přední části naší skupiny, kterou evidentně tvořil jenom Erlend. Zase jsem byl jenom v pánské společnosti. Měl bych fakt najít nějaké roštěnky, protože tohle začíná vyadat na nudný párkový život a na to nejsem úplně stavěn. Erlend uznal tlapkovým klepáním, že je mu nejspíše deset. Mírně jsem zavrtěl hlavou. "Seš si jistej. Tvoje tetka vyapdá tak o dva o tři roky mladší než já a mě rozhodně na desítku táhne, ale ne nijak brzo," zabručel jsem trochu zmateně. Takže bohyně bouřek v mých očích ještě stoupla, protože momentálně ještě vypadala na strašně starou vlčici dost dobře zachovale. Což znamenalo, že bych si i na starý kolena mhl užívat pohled na její pevný pozadí a hezkou srst.
Kráčel jsem za hezkého teplého počasí po pláni. Bylo hezké si takhle užívat. Nikdo mě nenaháněl ani nepopoháněl. Náhle jsem ucítil pach Baghý. Byl celkem silný a já byl rád, že se s ní budu moct konečně trochu pobavit. "Dobré odpoledne milady," pronesl jsem s úsměvem a vysekl jí zase velice hlubokou poklonu. Pak jsem pohlédl na vlka s rohy vedle ní. Zajímavé, ale nevkusné. "Zdravím, mé jméno je Adiram," představil jsem se slušně, ale jemu jsem se neuklonil. "Jsem zpěvák, poeta a bard. Mé služby jsou vám vždy k dispozici, pokud budete chtít něco radostného zazpívat či si poslechnout nějaký příjemný příběh nebo baladu," dodal jsem ve zkratce, aby věděl s kým má tu čest. "Přišli jsme kvůli lovu, tak kdyby se toho někdo ujal. U tůně byla spousta vlků Maeve, Awarak, Aranel... pak se tam zjevila jedna bílá s fleky jako kráva a sbírala tam vejce, ale asi nikdo na lov nechtěl nebo půjdou později. Awarak je prý lovec," informoval jsem Alfu. "Nikoho jiného jsme nepotkali."

//ovocná tůň

Kráčel jsem odhodlaně dál za svým čenichem, který mne neomylně vedl směrem k paní vší bouře a tak dále a tak dále. Dáma mého srdce a i jiných orgánů nemohla být daleko, takže jsem elegantně vyrazil směrem k ní s menší kličkou vedle tůní, abych se vyhnul nepříjemným setkáním s jinými vlky. Netušil jsem, kdo mne bude od tůně následovat, ale cítil jsem se jako pán. Vedl jsem skupinu, která mi důvěřovala. Tedy skupinu... Netušil jsem jestli jich je tolik, aby se to dalo nazývat za skupinu, ale minimálně Erlend za mnou šel určitě. Byl jako můj stín. Stejně tichý a stejně nenápadný. "Jedno musím uznat Erlende, tvoje tetka je teda pořádná kost," prohodil jsem se smíchem a můj tón zněl opravdu dobíravě. Jako bych si dělal z druhého vlka jenom srandičky. "Kolik pak je vůbec tobě, že máš za tetičku takovou šťabajznu?"
Dál jsem kladl tlapku před tlapku a se smíchem a úsměvem pokračoval směrem za pachem, který vycházel kdo ví odkud. Jenomže Baghý nikde. Rozhodl jsem se, že bychom měli vyrazit ji hledat. "Tvoje teta někam šla, jdem ji hledat," zabručel jsem, když jsem ji přes citelný pach okolí, nemohl nikde najít. Možná šla zase na sever k té podivné budově? Vyrazil jsem mimo les s tím, že na ni narazíme cestou.

//VG

Rozhodl jsem se moc nečekat na ostatní. Každý kdo se mi představil na toho jsem s úsměvem pokývnul a pak se obrátil spíše na Erlenda, který byl mou společností. Ostatních jsem se neštítil, jen jsem se úplně nechtěl zamotávat do větších skupinek. Momentálně jsem si je chtěl rozebrat postupně a vytáhnout z nich, co ví o sestře. Pokud ví vůbec něco. Povinnost splněna. Informace předány, můžeme zase jít. Krokem někoho, kdo se cítí nad věcí jsem přistoupil k němému vlkovi.
Jenže to už jsem zaslechl hlásek Awaraka a Maeve, kteří se pustili do toho, že oni byli pověřeni Baghý, aby dali dohromady loveckou skupinu. "No, tak to jste to asi udělali blbě nebo pomalu beruško, protože jinak by sem neposílala asi nás," prohodil jsem s trochu posměšným hlasem šeptem k Erlendovi tak, aby to slyšel jenom on. Pak jsem se obrátil na patě k Maeve a jejím společníkům. "Tak doufám, že na lov vyrazíte s námi, když vám byla dána taková pocta," prohodil jsem k ní a uklinol se čenichem k zemi. Pak jsem vyrazil směrem do lesa. Jedna myšlenka mi ovšem nedala. Baghý tu dává každýmu něco na předání informací, ale evidentně je nikdo nedoručuje. Jak taková smečka pak funguje? U nás co řekl Nejvyšší to platilo a nazdar...

//Borůvkový les

//Borůvkový les

Když do mě Erlend drcnul mírně jsem se naježil, ale nic jsem mu neřekl. Místo toho jsem pokračoval poměrně rychlým krokem směrem k tůni. Proplétal jsem se mezi stromy a kameny, které obklopovaly tůňku. Do čenichu mě udeřilo několik pachů, které jsem si matně pamatoval z úkrytu. Vlka ani vlčice jsem ovšem jinak neznal. Rozhodl jsem se pro velice teatrální příchod, který byl hoden mé maličkosti. Elegantně jsem vyskočil na jeden z nižších kamenů, které tu byly, a tím pádem jsem stanul nad celou společnosti.
Mírně jsem si odkašlal. "Slyšte, slyšte," začal jsem velice zpěvně a velice dramaticky. "Naše velectěná Alfa, vládkyně tohoto lesa a zdejší tůně, bohyně bouří a větrem hnaných oblak, si vás dovoluje pozvat na celosmečkový lov. Pokud máte zájem o tuto nadmíru vytříbenou zábavu, následujte prosím mou maličkost," prohodil jsem s úsměvem. "Mé jméno je Adiram, pro ty co mě neznají, a budu vaším průvodcem. Dámy, pane," dodal jsem s hlubokou úklonou až k vlastním tlapám. "Konec hlášení," s těmito slovy jsem seskočil zpět dolů z kamene vedle Erlenda. Rozhodl jsem se počkat na to, zda se k nám skupina přidá a pak vyrazit zpět do lesa. Doufám, že se ten lov nebude moc protahovat. Ach jak já to nesnáším.

Kouknul jsem se na Baghý, která se nás rozhodla opustit. Sakra měl jsem ji nějak zadržet. Jenže nebylo úplně jak. "Snad vám budu moci příběh někdy dovyprávět madam," prohodil jsem mile a s úsměvem udělal poklonu až k vlastním packám, abych se tak uklonil její velkoleposti. Baghý pak odkráčela kdoví kam, ale před tím na nás naložila nejen úkoly, ale i nějaké ty informace, které mohly rozvířit naše myšlenky. Erlend evidentně popolezl po společenském žebříčku poměrně vysoko. "Gratuluju," prohodil jsem k němu s úsměvem. "To abych ti teď říkal pane a klanil se ti na každým kroku, co?" rozesmál jsem se a teatrálně jsem se začal uklánět. "Pozor jeho blahorodí ať nešlápnete do bahníčka! Pozor, pozor ať vás neoslepuje to sluneční světlo, které září na vaši výjmečnost," prohazoval jsem rozpustilé fráze a u toho couval a klaněl se až k zemi, abych Erlendovi dopřál jeho chvilku slávy. Taky možná jsem to dělal z důvodu, abych vybil svou energii. Slunce ze mě vždy dělalo energického raracha, který se potřeboval nějak vyřádit.
Do úkolu jsem se moc nehrnul. Upřímě se mi na lov ani moc nechtělo. "Tak jdem ať to máme za sebou," prohodil jsem po chvilce šaškáren. Popravdě jsem ani nevěděl, kam bychom měli jít, takže jsem vykročil směrem k tůni. Bylo to navíc nejpříjemnější místo, kde bych se mohl na chvilku vyvalit na sluníčku a chytat bronz.

//Za Baghý

"Plavali přes jezero a za pomocí velkých dřevěných klád udržovali svou skupinku pohromadě. Ferkar odmítl skočit do vody a místo toho se pustil do obcházení jezera. Netušil tak, co se odehrálo na hladině jezera. Kráčel si svou vlastní pomalejší cestou a doufal, že skupinu někdy dožene cestou když půjde rychleji. Netušil, že spěchat nemusí. Vše se dozvěděl až na druhé straně jezera," pokračoval jsem ve vyprávění. "Zde nalezl vlky potlučené a polámané, jako hadrové panenky. Co se jim stalo? ptal se lišák všech? Vlci mluvili z cesty a vyprávěli o příšeře v jezeře, která si na ně počíhala uprostřed vodního pole. Ferkar se rozhodl, že zasáhne a nenechá své vlčí společníky jen tak bez pomsty. Bojovně se vydal zpět po cestě, kterou sám přišel, aby nalezl bobří hráz, která udržovala celé jezero pohromadě. Vychytralý lišák ovšem neměl sílu, aby bobří hráz poničil, navíc když se kolem ní motalo tolik bobrů. Rozhodl se, že použije lest," zastavil jsem svoje vyprávění, protože jsme dorazili do lesa a Baghý se zastavila. V tomhle světle vypadal její kožich opravdu nádherně.
Její slova už ovšem tak nádherná nebyla. Ach jo a to jsem jí toho chtěl tolik říct. Sakra... "Příběh můžu dopovědět později, nerad bych vás zdržoval," rozhodl jsem se nahodit udičku a pojistit si, že se do budoucna ještě potkáme. Neměl bych ji nechat proklouznout, potřebuju nějakou oporu pro svoje plány. "Pokud máte nějaké povinnosti, klidně něco menšího splním, nemám s tím problém. Rád bych vám pomohl óooo krásná a vznešená," prohodil jsem se smíchem v hlase. "A taky bych pak s vámi rád prohodil pár slov, mezi čtyřma očima, ale to počká," dodal jsem ještě. Chtěl jsem se zeptat na sestru a taky na několik dalších věcí. Zjistit informace o jiných členech a u toho nenápadně vlčici nabalovat. Jenomže to momentálně vypadalo, že tahle se nenechá.

//za baghý

"Putování se z počátku zdálo jako příjemná cesta krajem, který není vůbec tak nebezpeční, jak si vlci mohli myslet. Ale to byl omyl. Strašlivý omyl, jak si sami na vlastní kůži vyzkoušeli. Jednoho krásného dne dospěla putující výprava na břeh velkého jezera. I přemýšleli vlci, zda mají obcházet celé jezero nebo zda využít naplavených klád a s jejich pomocí přeplavat na druhou stranu. Nikomu se nechtělo ztrácet čas dny putování kolem, ale vodní hladina mohla skrývat mnohá nebezpečí," pronášel jsem svůj příběh, zatím co jsem kráčel poměrně pomalým krokem. Musel jsem si dávat pozor, abych někde nezakopl nebo si třeba nepochroumal hnátu v nějaké ukryté noře, kam by mohla zapadnout. Moje vyprávění bylo tedy také poměrně pomalé, ale ne ne příjemně. Teklo jako voda, která šuměla u vodopadáu, kolem kterého jsem procházeli. Tenhle vodopád jsem znal, potkal jsem tu Bouři.
Můj pohle se pomalu stáčel k Baghý, která kráčela tu chvilku vedle mě tu chvilku spíše u Erlenda. Snad se jí ten příběh líbí... "Vlci se nakonec rozhodli, že jezero přeplavou. Ferkar jím říkal ať tak nedělají, že obejít jezero nebude tak složité a že ztráta pár dní není přeci po tolika letech, kdy relikt nikdo neměl a byl ztracen... No prostě ztratit pár dní už je stejně jedno. Jenže lišáka nikdo neposlouchal. Je to lišák, pánové, copak budeme poslouchat nějakého lišáka? Smáli se mezi sebou. Rozhodnutí padlo a vlci vlezli do studených vod jezera," dokončil jsem další část příběhu. Možná jsem jim měl říct, že tahle legenda je dost dlouhá... Na druhou stranu vždy se to dá utnout a pokračovat jindy.

//za baghý

Baghý a její švitoření jsem vnímal se zájmem. Mohl bych si hrát na nějakého dotčeného pudlíka, který tu mrznul a urazit se, ale rozhodl jsem se, že vděčnost bude mnohem lepší taktikou. "Och, nic se nestalo, já jsem jenom zimomřivý, jak pocházím z teplejších krajů," odvětil jsem a obdařil své společníky dokonalým zubatým úsměvem. Okolí se oteplilo, hned jak ke mně přiskočila Baghý, což mohlo znamenat, že tu zase působila ta magie a nebo taky to, že mě hřála její láska? Kéž by. Místo naslouchání vlastnímu mozku, nebo spíše podvozku, který se mě snažil přesvědčit o tom, že tahle vlčice o mě má aspoň minimální zájem jsem se vrátil ke svému příběhu.
"Jednalo se o velice nesourodou skupinu, jen co je pravda. Jména vlků se už ponořila do propastí zapomění, ale jméno lišáka se stále pojí s touto legendou. Ferkar bylo jeho jméno. A byl to lišák opravdu nadlišácky mazaný. Společně se svými společníky putoval tedy Ferkar za pokladem, jehož hodnota nebyla v bohatství, které by nabízel prodej onoho pokladu nebo jeho vlastnictví. Ne, ne. Hodnota tohoto pokladu zpočívala v tom, že se jednalo o starý relikt z dob dávno minulých, který svému majiteli zaručoval místo mezi bohy." Můj hlas se nesl prostorem, jak jsem se pomalu přesouvali směrem dolů z hor. "Ani jeden ze sedmi vlků nechtěl ovšem artefakt pro sebe. Chtěli ho pro svého krále, který zůstal v hvozdu odkud jejich skupina vyrazila. Lišáka Ferkara vzali sebou právě pro jeho mazanost, ale také pro znalosti okolních krajů, které by se jim mohly hodit. Vlci, jak známo, totiž málo kdy opouští okolí svého smečkového území a tak o tom, jak funguje svět mají jen pramálo infromací."

// za baki

Byl jsem rád, že jsem se konečně mohl nějak zapojit do té jejich "konverzace". Jenomže Baghý se zdála imuní vůči mému snažení. Rozhodl jsem se ovšem, že to nebudu vzdávat. Nabízela mi nepřeberné možnosti, jak bych se mohl v tomhle kraji vyhoupnout a navíc také možnost, jak případně pátrat po Lilith s větším oprávněním. Jak taky jinak by si někdo vysvětloval, že ji hledá bratr, kterého si navíc jedna ze smeček velice váží? Měl bych se na ni pak pozeptat, ale na to bude snad času dost.
Den nebyl moc příjemný. Mírně mrholilo a pršelo, navíc noc přinešla spíše chlad, než teplo. Pohlédl jsem na svou společnost, která si vybrala hrdinský příběh. "Hrdinský příběh tedy, ale navrhl bych sestup někam, kde bude tepleji," navrhl jsem a mírně se otřásl. Můj kožich pocházel z teplejších krajin a já nebyl zvyklý na takovouhle kosu.
Mírně jsem si odkašlal a spustil jsem. "Tento příběh vypráví skutečnosti, které se udály v krajích daleko vzdálených tomuto. V jeho středu stojí skupinka sedmi udatných vlků a jednoho velice mocného lišáka, kteří se rozhodli vydat na pouť za pokladem, který střežilo jedno velice děsivé monstrum," uvedl jsem své vyprávění.

Tiše jsem si pobroukával. Bohyně bouřek něco říkala Erlendovi. Bylo zvláštní to sledovat, ale nepochyboval jsem, že to dělá s nějakým dalším záměrem. Ne že bych jí nějak chtěl osočovat, že mluví na němého jen tak, ale podle mě nějak rozeznala jeho odpovědi. Pokládala navíc celkem komplexní věty, takže to muselo být něco, co já jsem nebyl schopen poznat. Nepřestával jsem si pobrukovat, protože jsem nechtěl působit tak, že poslouchám. Ale poslouchal jsem. Díky tomu jsem se dozvěděl, že tu kromě té Smrti vystupuje i nějaký Život. A pravděpodobně ta Smrt vyměňuje něco za něco, ale co za co mi zůstávalo utajeno.
Baghý se na mne otočila s žádostí o nějaký zajímavý příběh. Erlend se rozhodl podpořit její žádost bušením ocasu do země a úsměvem, který dal nahlédnout tomu, že si již dlouho nečistil zuby. "Ale jistě, velice rád," prohodil jsem zpěvně a pomalu se postavil na všechny čtyři. "A jaký pak příběh byste si přáli? Něco hrdinského, bojového nebo romantického?" pronesl jsem sladce a u posledního slova rozpustile mrkl na Baghý. Trochu mě zajímalo, jestli i jako Alfa umí flirtovat nebo ne.

//Jedlový pás přes Ageron

Klusal jsem za nimi, i když oni hnali celke dost rychle. Někdo jim evidentně nahnal strach. Netušil jsem vůbec kdo a ani Baghý a její vysvětlování mi v pochopení moc nepomohly. Jen jsem se na ni tak podivně pousmál a pokývnul hlavou. Nehodlal jsem se víc vyptávat, protože mi bylo jasné, že bych se do toho neměl pouštět. Pokud tu existuje vlčice, co si říká Smrt a nahání hrůzu i místním Alfám bude nejlepší se jí vyhnout a rozhodně se nepouštět do konverzace o ní. Možná by to chtělo nechat na povídání s někým, kdo nebude Alfa. "Jsem rád, že se Vám nic nestalo paní," řekl jsem s trilkou na konci a pohlédl na Erlenda, který vypadal, že je v pohodě. Nehodlal jsem nějak schazovat jeho mužnost, když tady byla jeho teta a navíc Alfa. Zajímavé, že mi Erlend nevadí. To bude tím, že umí zavřít zobák, takže nepindá furt o nějakých hovadinách. Začal jsem se procházet kolem, jako bych byl na nějaké promenádě. Nehodlal jsem se extra zapojovat do toho, co probíhalo mezi nimi. Baghý vždy položila nějakou otázku a Erlend jí "odpověděl". Jak to dělal, jsem nepoznal, ale asi už třeba poznala jeho nakrčení čenichu nebo jiné malé detaily, které mě unikaly. Rozhodl jsem se dát jim tedy menší prostor. Usedl jsem kousek dál a začal si broukat. Nevypadalo to na další pochod, dokud se nevydýchají a neuklidní.

Seděl jsem na místě, kde mne moji dva spolucestující opustili. Chvilku jsem nejdříve stál, ale pak mne začaly pobolívat tlapky, takže jsem si raději sednul. Odpočinek byl taky důležitou součástí cestování. Tiše jsem si pro sebe brumlal nějaký popěvek, který ještě neměl určený žádný silný nápěvek. Potřeboval jsem doplnit pár slov, takže jsem neustále pobrukoval dokola ty samé věty ve stejné melodii jen s pár obměnami. Možná by tam sedělo spíš kožíšek... Náhle jsem ucítil menší změnu. Vítr tu sice nefoukal, ale pachy se tu mísily jako na běžícím pásu. Ucítil jsem Erlenda a Baghý.
Mírně jsem pozvedl hlavu, abych viděl, jak se ženou o sto šest ke mně. Vypadali vyděšeně. Pomalu jsem se začal zvedat. "Co se stalo?" zeptal jsem se a sám se začal vyděšeně rozhlížet. Co když mě někdo našel? Co když se někdo z nich rozhodl mě přitáhnout zpět, protože jsem se nevrátil ještě s Lilith? Nikoho jsem ovšem v lese neviděl. Z myšlenek mne vytrhla Baghý, která se ptala, zda jsem v pořádku. "Já... co? ... ehm... ano," panicky jsem se zakoktal. "Tedy ano ano jsem v pořádku," dodal jsem už jistějším hlasem. Baghý pak navrhla ať jdeme raději pryč. Kývl jsem hlavou. "Výtečný nápad madam," prohodil jsem a rozeběhl se poklusem za ní a za Erlendem, který jak jinak než mlčel.

//Za Baghý

//VVJ přes ZG

Následoval jsem svou bohyni, svou můzu, svou bídu i své bohatství. Teda mé... ono ta přivlastňovací zájmena jsou celkem předbíhající děj, ale já byl odhodlán jít za svým cílem. Žít pod někým kdo mi zaručí bezpečí bylo něco, co jsem znal. Nic jiného jsem neznal. Baghý nabízela možnosti, které jsou nepředstavitelné i pro mě, protože měla přednosti, které můj bývalý ovladatel neměl. Byla hezká, chytrá a byla to vlčice. Její přání znělo, že chce slyšet bojovou píseň. "Jak si přejete má paní," prohodil jsem zpěvně, když se na mne obrátila. Mírně jsem si odkašlal a rozhodl jsem se pustit do zpěvu jedné ze svých oblíbených písní, která textem nebyla moc bojová, ale byla bojovná melodií.
Sice jsem netušil, proč mám zpívat zrovna tohle, ale tak si to rozhodla moje paní a tak to bylo. Postupně jsem ovšem pocítil, proč mám zpívat takto. Ve vdzcuhu něco vyselo. Bylo to těžké a nepříjemné. Mírně jsem se ošil, ale hlas mi zněl pořád stejně. Dozpíval jsem v momentě, kdy jsme dospěli k našemu cíli. Baghý se rozhodla jít dovnitř, následována Erlendem. "Buďte opatrní," houkl jsem za nimi. Sám jsem se trochu stáhl spíš do sebe. Něco tu nebylo v pořádku.