Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Začala se uklidňovat a omlouvat. To bylo dobře, takhle to vypadalo, že podivné dusno nastalo její chybou, což bylo přesně to, v co jsem doufal. Nemohla se na mne přeci zlobit za něco, co si sama špatně vyložila že? Počkal jsem, než se ke mně natáhne. Ležela předemnou a já tak přes ni přehodil svůj ocas. Trochu majetnicky, ale na druhou stranu to mohlo působit i jako gesto ochrany. Musím na ni jít tedy pomalu. Ale zase se doufám, že se nebude dlouho vycukávat. Mírně jsem se ušklíbnul, což nemohla vidět. Taky bych měl zapracovat na tom, jak se jí pak zbavit. Sebou do smečky ji tahat nebudu.
Rozhodl jsem se nahradit přemýšlení slovy a zpěvem. "Zacopak se omlouváš slunce moje?" prohodil jsem se zmatením v hlase. Věděl jsem, že se omlouvá za svou ztuhlost a za to, že ode mne očekávala to nejhorší, ale dělal jsem hloupého. Hloupý vypadal víc důvěryhodně než ten, co si uměl dávat dvě a dvě dohromady. Pak ovšem nadešel čas na zpěv. "Hmmmhmmhmmm," začal jsem pobrukovat melodii ukolébavky a pak se pustil do pomalého zpěvu. Slova písně byla velice jednoduchá a příběh snad ještě jednodušší. Vyprávěl o vlčici, která se před sněhovou bouřkou ukryla se svými vlčaty v jedné jeskyni a vypráví jim příběhy o vlcích dávno minulých.

Kráčel jsem kolem Jasnavy a hezky se s ní mazlil. Ona mluvila o Osudu, který nás svědl dohromady, ale mě to bylo tak nějak fuk. Doufal, jsem že nepřijdou žádné protesty, když jsem se o ní otíral a procházel k jejímu nádhernému zadečku. Najednou ztuhla a začala něco blekotat o čekání. Ani jsem nemrknul a pomalým krokem ji prostě obešel, jako by bylo mým záměrem od samotného začátku, ji jenom obejít. Takže není úplně tak pitomoučká. Škoda. Obešel jsem jí a pomalu se mazlil i o její druhý bok. "Jsi tak dokonalá, že nechci vynechat mazlení jakéhokoli místečka na tvém kožíšku, drahá," zatokal jsem jako nějaký malinkatý tetřívek, od kterého nikdo nemůžeš čekat nic zákeřného.
Pak jsem udělal několik kroků od Jasnavy a svalil se na zem. Tlapkou jsem poplácal na místo vedle sebe, jako bych jí chtěl naznačit, že se chci jenom pomazlit a nic jiného jí ode mne nehrozí. V téhle pozici by stejně k ničemu ani dojít nemohlo. Potřeboval jsem, aby stála a ne ležela, aby mohlo k čemukoli dojít, takže jsem doufal, že ji tohle uklidní. Verbálně jsem ovšem na předchozí okamžik neupozorňoval, protože bych tím odhalil, jaký byl můj původní záměr, a že to nebylo jenom hloupé obcházení. "Nechceš se přimazlit, docela bych se prospal?" řekl jsem s tlapkou poklepávající vedle sebe. Trocha něčeho něžnějšího a zároveň jsem dodal i lákavou nabídku. "Když budeš blízko zazpívám ti ukolébavku, u těch se vždycky dobře spí," dodal jsem.

Byla to jednoznačná výhra. Teď už jsem si byl jistý. Jasnava neucukla před ničím z mých snah. Nevypískla, nezačala se chichotat ani mi jednu nevrazila. Což jsem bral jako naprosto dokonalou věc, protože jsem teď měl volné pole působnosti. No chtěl jsem ji nejprve trochu zapracovat, než se pustíme do dalšího prozkoumávání. Něžně jsem jí tedy čumáčkoval, když začala mluvit o Osudu. "Hmm," zamručel jsem jenom, ale nepřestával jsem v něžných pusinkách.
Mírně jsem se od Jasnavy odtáhl, abych na ni mohl pohlédnout. Působila naprosto odevzdaně a já si to nechtěl pokonit. Bylo lepší mít jednu vlčici, než žádnou. Jenomže i já jsem cítil, že moje sebeovládání a maskování vnitřního rozpoložení nevydržím dlouho. Až moc hezky voněla a až moc hezky se pohybovala. "Och Jasnavo," pronesl jsem poměrně tichým hlasem a mírně se přesunul, abych se mohl o vlčici otárat a mazlit se s ní bokem. "Och, má milá, má jediná, nejdražší Jasnavo. Jsem tak moc rád, že nás sem Osud přivedl," u nejvyššího to jsou kecy... "Jsi to nejlepší, co mě v tomhle kraji potkalo. Tak krásně voníš, tak plná slunce a dobroty, že to ani nejde vztřebat," mluvil jsem dál a dál mírně rozechvělým hlasem a pomalým korkem a mazlením se začal přesouvat za vlčici. Nechtěl jsem ovšem překonat jistou hranici. Vnímal jsem její pohyby a kdyby se začala cukat měl jsem v plánu se stáhnout a nechat si ji takhle rozdělanou na příští setkání. Ale nemohl jsem nezkusit překonat další metu. Navíc když se ve mně všechno začínalo bouřit a chtít.

Cítil jsem se jako vítěz. Jako pán všeho tvorstva. Jako dobyvatel, kterému se podařilo pokropit nový pahorek a tím si nárokovat zdejší půdu. Jasnava mi to evidentně papkala a nehledala v tom žádnou možnost, že by někdo jenom využíval letmých slůvek a milých úsměvů k tomu, aby se jí dosta lza ocásek. Neviděla v tom žádné nebezpečí. V jejím věku to bylo docela na pováženou, na druhou stranu to bylo zároveň i takový miloučký a roztomiloučký.
Nelhal jsem ovšem zcela. Opravdu se mi líbila. Jenmože mě se líbili vesměs všechny vlčice, které jsem potkal. Snad jedině nějaké strakaté obludky bych vynechal, ale jinak se mi líbilo všechno, co bylo něžnou polovinou existence. V čem jsem ovšem lhal bylo ukřivdění nějakému sokovi. Popravdě kdyby měla partnera, bylo by to o to lepší. Rád jsem jinému lezl do zelí, když se dalo. Ale i bez toho zelí, tohle vypadalo nadějně. Jen to nepokašlat.
"Jistě že," prohodil jsem rázně a usmál se na ni. "Máš nádhernou barvu kožichu, taky jsi příjemná a milá, což se tady málokdy vidí. A v neposlední řadě krásně voníš po jahodách," pronesl jsem, abych ji ujistil, že to myslím vážně. Tuhle část jsem taky myslel. Jenom prostě neodkrýval celé karty. Vodil ji za čenich, že by z tohohle mohlo být něco víc, ale kromě nějakého toho dostaveníčka jeho srdce v celku patřilo jiné. Jasnava pokračovala a potvrdila mi to, o co jsem se tu celou dobu snažil. Pak ke mně natáhla tlapku. Natáhl jsem svou tlapku k ní a pomalu se jí dotkl. Pak jsem udělal několik mírných krůčků k ní. Byl jsem čenichem tak blízko, že musela cítit můj dech na svojí tváři. Něžně jsem jí olíznul spodní hranu čelisti.

Jasnava rozkládala svou teorii o tom, proč vlci nemají rádi zelenou nebo proč si ji nevšímají. Bylo to zajímavé, ale já už nějak nehodlal moc vykládat dál. Spíše jsem se chtěl v našem seznamování trošku posunout, ale nějak jsem netušil, jestli by další tah Jasnavu moc nerozrušil. Na druhou stranu jsem nemohl nic ztratit, odsud by mi sama bez pomoci asi neutekla. Leda, že by měla nějakou magii ale to pochybuju. Nebo možná zdání klame? Pak mluvila o tom, jak jí lov také moc nevoní a raději loví malá zvířata. Mohl jsem navrhnout ať si ulovíme nějakého ušáka, kterých tu byla spousta, ale k tomu jsem se zatím neměl. Nechával jsem si to jako možnost, kam odvést případně řeč, kdybych byl v úzkých.
Jasnava pořád mluvila a mluvila. Já ji s hranou zaujatostí poslouchal. "A... ehm..." prohodil jsem mírně zakoktaně, když domluvila. "Ty máš někde tady rodinu nebo... partnera?" začal jsem vyzvídat. Snažil jsem se znít dostatečně zkroušeně. "Já... Vím, že je to nevhodná otázka, ale ty se mi vážně hodně moc líbíš no a... nerad bych někomu jinému nějak ukřivdil nebo tak něco..." mluvil jsem o překot dál, což dodávalo mému hlasu na jakési iluzi upřímnosti.

Ano! Vyhrál jsem. Jasnava se neodtáhla, jen se podivně uculila a zavrtěla hlavou, že jí dotyk nevadil. Byla to jasná signalizace toho, že se dostávám na dobyté území, které bude moje pokud to nějak úplně nepodělám. Což jsem doufal, že se nestane. Tykání jí nevadilo, takže jsem se na ni usmál a pokývl, že jsem potěšený tím, že přijala. "Některým vlčicím to vadí, když se jim tyká, tak se raději ujišťuju," dodal jsem a mírně pohodil ocasem tak, že se zase dotkl jejího těla. Tentokrát jsem ho ovšem neodtáhl jako před tím, ale nechal tak, aby se otíral o její tlapky.
Její nejoblíbenější barva byla zelená. To bylo obyčejné. Většina vlků neznala moc barev, takže se smířili s tím co znali. Málo kdo viděl západ nebo východ slunce a nazrzle měděnou barvu, ze které až oči přecházely. Na krásu prostě nebylo ve vlčím životě moc času a tak to taky dopadalo. "Zelená je perfektní barva, taky ji mám rád," zalhal jsem, abych ji trochu naklonil na svou stranu. Něco musíme mít rozdílné, ale tyhle malé detaily bylo zahodno mít společné, aby se jeden mohl tomu druhému více přiblížit. Mluvila o tom, jak nerada loví a tady jsem mohl vyřknout pravdu. "Abych se přiznal, taky nejsem moc velkým lovcem. Ne, že by mi to nešlo, ale spíše mne to nebaví. Celá ta aktivta se mi zdá... No nebezpečná a celkem nepříjemná. Když už lovit tak spíše menší kořist," prohodil jsem s úsměvem. Popravdě jsem úsměvy jenom čišel. "Vidíš o oblíbené květině jsem nikdy nepřemýšlel," dodal jsem zamyšleně a pohledem sjel na své tlapky. "Jakou květinku máš ráda ty květinko?" zeptal jsem se po té tiché chvilce a modrýma očkama přejel po zemi a přes její tlapky až k jejímu obličejíku.

Jasnava se mírně zakoktala. A já přitáhl pomyslný provázek blíže a blíže. Sedl jsem si na zem a to dokonale tak, abych se mírně dotkl Jasnavy ocasem. Chvilku jsem ho tam ležérně nechal a pak na něj pohlédl, jako bych ten dotyk necítil a musel se podívat, že tam fyzicky můj vlastní ocas je. "Och omlouvám se, to jsem nechtěl," omluvil jsem se a zamrkal na ni přes řasy. "Tak můžeme začít nějakými jednoduchými otázkami... nebude vám vadit, když si budeme tykat?" prohodil jsem s úsměvem a pohlédl do jejích oček. Pak jsem se opět ujal slova, skoro bez čekání na svolení k tykání. "Jakou máš třeba ráda barvu a jaké jídlo máš nejraději?" začal jsem se vyptávat na ty nejjednodušší otázky, ale všechno tohle směřovalo jenom k jednomu cíli. Zjistit o ní co nejvíce informací a uklidnit ji, že nehrozí žádné nebezpečí.
Ptala se mě na zpěv, takže jsem se rozhodl vysvětlit i tohle. "Je tu vlhkost moc vysoká a navíc vzduch je tu trochu zvláštní, takový zastaralý. Nerad bych pak onemocněl a nemohl zpívat, ale až půjdeme odsud, tak ti něco zazpívám, slibuju," prohodil jsem a pohlédl směrem k otvoru, který byl momentálně asi jediným východem. "Ale ještě bych odsud neodcházel, však je nám tu dobře..." dramatická pauza, jakože jsem nic neřekl. "A navíc venku už padá tma, raději bych počkal na den," dodal jsem urychleně, jako bych to před tím chtěl zamluvit.

A chytla se. Evidentně. Vítězoslavný pocit se mi rozlil v těle, protože mi bylo jasné, že teď už mi tahle princeznička neuteče. Ne, že bych si pro ni nedoběhnul, ale momentálně jsem prostě věděl, že hodlá prozkoumat možnosti, které naše setkání nabízelo a to jsem hodlal prozkoumat i já. Jen teda ne na moc dlouho. Bohyně by mě mohla postrádat! I rychlovky byly lepší než nic, takže jsem se na Jasnavu usmál a pomalu polehoučku dál popotahoval za udičku, do které se zakousla. "A jak by sis to poznávání představovala?" zeptal jsem se naivně jako klučík, který nemá vůbec ponětí o krásách opačného pohlaví, takže jeho naivita nepůsobí vůbec nebezpečně, ale spíše roztomile. Doufal jsem, že vlčice se chytne i tohohle.
Jasnava údajně taky zpívala, což bylo celkem zajímavé. Většina vlků se ke zpívnání moc neměla. Pak mě vyzvala, abych jí něco zazpíval. "Nevím, jestli je tohle úplně vhodné prostředí..." prohodil jsem a porozhlédl se kolem. "A co by sis taky přála za písničku, to by mě zajímalo," dodával jsem s pohledem pořád upřeným do okolních vlhkých a pro zpěv naprosto nevyhovujících prostor. Aspoň akustika by tu mohla být zajímavá. Pořád jsem ovšem nebyl rozhodnutý, zda namáhat svůj pěstovaný hlásek a riskovat, že se nachladím.

Mírně jsem na její slova přikývl, protože podle mého soukromého názoru měla v tomhle ohledu pravdu. Její otázečka vypadla z její tlamičky nezákeřně a vcelku nenuceně, ale slyšel jsem malinkatou stopu zaváhání, která mi dávala naději, že se rybka chytla na háček. A tenhle pocit se ještě více převážil, když se vlčice rozhodla pronést další slova. Hádám, že na to budeme už muset přijít sami, tak z tohohle už se nevykecá. Usmál jsem se na ni rozpustilým úsměvem a opatrně udělal několik kroků stranou, abych tím ukázal svou lepší stranu, na kterou se vždycky dala nějaká ta vlčice nachytat. "A jak by sis to přicházení představovala?" pronesl jsem s pohledem upřeným do hnědé hlíny nory, jako bych sám vůbec netušil, kam tenhle rozhovor míří. Nehodlal jsem jí nějak extra nadbíhat, protože mnohem příjemnější bylo, když vlčice přiběhla za mnou, než abych musel já běhat za ní. A tohle vypadalo jako celkem velká šance na úspěch.
Zhluboka jsem vydechl, což se dalo vyložit jako letmé váhání, ale já se přitom zklidňoval, aby nějaká moje část neprozradila záměr, dřív než bylo třeba. "Chápu," pronesl jsem pak a pohled upřel na Jasnavu. Můj úsměv přešel do podivné pomlčky, jako bych se snažil upozornit na fakt, že chápu její strádání, které jsem ovšem nechápal. Já nikdy necestoval a s Ev bych ani nechtěl. Chtěl jsem zpátky domů, ale to zatím nešlo. "Jistě, že umím! Můj zpěv je údajně tak okouzlující, že mu nejde odolat, protože každý hned propadne té či oné emoci, kterou moje pění přednese," prohodil jsem možná až moc nabubřele a zavrtěl mírně ocasem.

"Nemyslím si, že by byly. Podle všeho tady magie ovládá vlky, jak se jí zachce, ale určitě k tomu, že nás něco svedlo dohromady musel být nějaký důvod," podotkl jsem s úsměvem a mírně dvouznačným pronesením několika málo slov. Můj důraz na slova nějaký důvod, byl jistě zřetelně slyšet i pro Jasnavu. Nevypadá na prostoduhou, ale většina vlčic je tu mírně natvrdlejší pokud jde o jisté věci. Tak uvidíme, jak je na tom ona...
Pohlédl jsem na vlčici, která se pustila do vyprávění o tom, odkud pochází. Poprvadě to znělo celkem zajímavě, ale jelikož název místa ani jeho popis mi nic neříkal, můj zájem o něj nebyl tak valný. Kdyby pocházela z nějakého známějšího prostředí, třeba bych projevoval větší nadšení. "To vypadá jako zajímavé místo k životu. Proč jste jej opustila, pokud to tedy není nějak tajné?" zasmál jsem se trochu a doufal, že moje vyzvídání přinese nějaké další zajímavější informace.
"Nene, já jsem také z dálky," odvětil jsem jí. "Momentálně si mě ovšem najala Borůvková smečka. Živím se jako potulný bard, který se nikde na dlouho neusadí, ale tam kde je pracuje svědomitě a dobře," vysvětlil jsem jí, jak se to má se mnou. Rozhodně jsem neměl v plánu rozvýjet svou minulost, která byla zašmodrchaná a rozhodně ne pro vnější posluchače.

"Tak to máš slunečnější jméno než já," pousmál jsem se, když se trochu rozkoukala. Nejenom po mě, ale i po našem okolí. Nora byla úplně v pohodě, jen jsem netušil, jak se odsud dostat, ale kdo by se chtěl dostat ven, když tu byl společně s tak nádhernou vlčicí. "Neviděl jsem vás přijít a sám nevím, jak jsem se tu ocitl, ale hádám, že to bylo nějakým osudem nebo něčím podobným, že nás to něco zavedlo dohromady," podotkl jsem s úsměvem. Byla vážně zajímavá. Působila zajímavě, vypadala zajímavě. Byla prostě zajímavá a já měl zajímavé vlčice rád, takže jsem se usmíval a poklonkoval, abych se jí zalíbilo.
"A odkud pak pocházíte, milá Jasnavo?" zeptal jsem se a mírně se vzdálil, abych si prohlédl noru, která měla být naším novým příbytkem. Netušil jsem sice na jak dlouho, ale aspoň tu bylo teplo a o potravu podle pachu nebude nouze. Možná, že by se tu dalo trochu zaskotačit, kdyby na to přišlo, ale uvidíme. Vlčice se mi vážně líbila, ale to neznamenalo, že jsem nevěděl, že přehnaný nátlak k ničemu u něžného pohlaví nevede. Šel jsem na to tedy pomaloučku polehoučku. Opatrně.

V odpověti na můj pokřik se mi dostalo jiného pokřiku. S úsměvem jsem vykroči tím směrem, abych spatřil vlčici se světlým kožíškem, který tmavl na zádech. Byla vysoká a poměrně štíhlá, typoval bych ji na tulačku, ale evidentně byla štíhlejší od přírody. Vypadala dost hezky. Navíc taky voněla nádhernou jahodovou vůní, která se mi omotala kolem čenichu, hned v prvních chvilkách, co jsem k ní přistoupil. Její zlatá očka byla poměrně bystrá, takže jsem ji nepovažoval za jednu ze zasněných tupek, které s tu také vyskytovaly. Na očka paní bouřek ovšem nemají. Na druhou stranu? Jak jsem si tak vlčici prohlížel, líbila se mi. Na první pohled mi prostě padla do oka.
Udělal jsem pár kroků k ní a zastavil se. "Nenene," prohodil jsem se smíchem. "Tohle není moje nora, madam," odvětil jsem jí na její slova. Poslušně jsem předsunul jednu tlapku před sebe a mírně se vlčici uklonil, protože tak mi to velela společenská norma. A navíc jsem tušil, že některé vlčice mají rády, když se jim projeví trocha toho uznání. Některé to nezažily po celý svůj život. "Mé jméno je Adiram a ocitl jsem se zde náhodou... Vás sem přivádí nějaký určitý záměr?" řekl jsem a narovnal se zpět do své výšky.

//VG

Náhle mi černá tma před očima ustoupila a já uviděl růžový oblak páry, který jako by vystoupal z mého těla a odletěl, kdo ví kam. Byl jsem poměrně dost překvapený, protože místo toho, abych viděl stromy Borůvkového lesa byla tu hnědá hlína úplně všude. "Co to sakra?" zaláteřil jsem a začal se rozhlížet, protože prostor byl prostě děsivý. Netušil jsem, co bych měl dělat. Postavil jsem se na všechny čtyři a polkl poslední sousto masa, které mi zůstalo v tlamě. Byl jsem rád, že už kolem nevidím krev, ale rozhodně jsem to nečekal takhle. "Magie," prohodil jsem zastřeným hlasem a tlapkou přejel po hliněných stěnách. Všechno vypadalo tak příjemně, ale já netušil, proč tu jsem a to mě trochu mátlo. Podobné kousky u nás uměl jenom Nejvyšší, ale tady se to zdálo na denním pořádku, což mě prostě rozhazovalo.
Začal jsem obcházet noru, ve které jsem byl, abych našel cestu ven, ale nic neukazovalo, že byc se odsud dalo dostat jinak, než otvorem ve stropě, kterým sem pronikalo sluneční světlo. Den se teprve probouzel a já už byl v magické šlamastice, ze které jsem se nemohl sám dostat. Celkem mě zajímalo, jestli se najde nějaká jiná cesta, ale zatím jsem nic neviděl. "Hej hola?" zavolal jsem nejistě, jestli se nenajde nahoře někdo, kdo by mne zaslechl a pomohl mi vylézt ven.

Jediný kdo projevil nějaký zájem o mou maličkost byla ta mladá. "Jojo, bude to dobrý," zabručel jsem, trochu zklamaný tím, že si mě nikdo nevšímá. Byl jsem zraněn! A navíc jsem se taky pěkne vyčerpal tím pobíháním a lovením a tak. Začal jsem splašeně mrkat, abych od sebe dostal černou mlhu, která se mi dělala před očima. No tak. To nějak zvládnu. Pomalu jsem se zvedl a snažil se nekoukat na vlastní krev, abych sebou neseknul zase do trávy. "Pomůžu vám bohyně bouřek," prohodil jsem, ale můj hlas nezněl tak rozverně jako vždycky. Místo toho, abych se dál povaloval, jsem uchopil kus těla srnce a společně s Baghý ho začal odtahovat směrem k hranicím. Chtěl jsem jí ho pomoct odtáhnout, i když ona měla evidentně víc síly než já.
Naštěstí to do lesa nebylo daleko. Náhle jsem trhl hlavou a kus masa mi zůstal v tlamě. Pustil jsem ho na zem. "Já si tu trochu odpočinu," prohodil jsem k Baghý, která táhla maso dál. Nechtělo se mi hned do lesa, když vypadám takhle. Z masa mi zůstal kousek v tlamě, jak jsem tahal a trhal, který teď ležel vedle mě. Bez okolků jsem se pustil do jídla, protože jsem chtěl nabrat trochu energie po lovu to bylo potřeba. Sedl jsem si na zem. Dojedl jsem a vše bylo v pořádku, ale najednou se černá tma před očima vrátila a já cítil jak padám do neznáma.

//Kam určil Osud

Běžel jsem, co jsem mohl. Ale evidentně to nebylo dostatečné, neboť mezera mezi mnou, srncem a zbytkem skupiny se zvětšovala. Naštěstí Baghý i Maeve byly pořád za mnou. Bylo by celkem divný, kdybych se nechal předběhnout holkama, které navíc startovaly dál. Baghý se ke mně ovšem blížila. Maeve naštěstí ne. Snažil jsem se přidat, ale prostě jsem nebyl nejrychlejší. Všichni se tu zdáli prostě připravenější a vybavenější na nahánění než já. Náhle kolem mě proběhla Baghý jako nezastavitelný stroj na zabíjení. NO DOPRKENÝ OHRADY! Musel jsem přidat, nemohl jsem se nechat zahanbit Alfou. Jak já nesnáším lov. Maeve se naštěstí nezdála, že by byla v běhu nějak schopnější než já, takže jsem jí měl možnost frnkat víc a víc.
Skupina se mi náhle přiblížila, když se jim podařilo srnce zbrzdit. Rozhodl jsem se, že buď teď a nebo nikdy. Možná jsem nebyl nejrychlejší, ale rozhodně jsem měl něco málo ze síly, kterou jsem mohl investovat do tohoto boje za potravu, který se mi mimochodem tak moc nelíbil. Odrazil jsem se a přistál zvířeti na zadku, abych jeho zadní nohy přirazil svou vahou a silou k zemi. Srnec zařval, ale zadní nohy nemohly mou váhu unést. Cítil jsem, jak nohy neudržely váhu, podlomily se a zvíře si sedlo na vlastní zadní. Netušil jsem, co se děje ve předu. Prostě jsem jenom vší silou tlačil nohy pod svým tělem k zemi, abych mohl zvíře nějak udržet. Všiml jsem si Noriho, který pro změnu držel krk a přední část, ale moc se mu nedařilo srnce dostat na zem. Hahá! vítězoslavný pokřik se mi ozval v hlavě.
Náhel zvíře s mohutným zařváním ochablo. Z hrdla se mu dral klokotavý zvuk, který jasně symbolizoval konec. Konec a utrpení. Jen krátké, ale přesto konečné. Mírně jsem se ušklíbl a pustil zvadlé tělo srnce, který byl pořád na zemi. Začal jsem oddechovat. Byl jsem popravdě vyřízený. "Jak já nesnáším lov," neodpustil jsem si poznámku. Na mojí hlavě se skvěla malá rána, ze které pomalu začínala vytékat krev, která mi tekla do oka. Padala na zem a motala se dohromady s krvý srnce, která byla snad všude. Začal jsem poplašeně pomrkávat a hlavu dávat na stranu, aby krev mohla kapat na zem. Mírně se mi z toho pohledu na vlastní ztráty začalo mžít před očima a hrozilo, že to se mnou sekne. Elegantně jsem si sednul, i když to jsem si jenom myslel. Spíš jsem se tak sesunul na zem, což mohl někdo přikládat mé únavě spíše než tomu, že jsem pomalu začínal pociťovat omdlení.