Příspěvky uživatele

< návrat zpět

//Jedlový pás

Kráčel jsem před vlkem. Představil se jako Aki a že mě nechtěl vyděsit. "Těší mě," broukl jsem a trochu se zamračil, když nepřestával mluvit o jehličnanech v lese, který jsme naštěstí už opouštěli. V čem je jedle tak zajímavá, že o nich nedokáže přestat mluvit? Mě nepřišel zvláštní les, ve kterém je jen jeden typ stromů. Dával jsem to za vinu podnebí, které asi v daném místě svědčilo jenom jednomu druhu stromků. "A odkud vlastně jsi Aki?" zeptal jsem se a zastavil se, abych se na svého společníka podíval. Pak jsem se posadil a nakonec sjel do příjemného lehu. Byl jsem celkem unavený a navíc počasí nahrávalo tomu se vyvalovat.
Všiml jsem si že divně pošlapuje, asi ho něco píchlo do tlapek, čemuž by nasvědčovalo i podivné zaúpění, které vydal než jsme opustili les. No nevěnoval jsem tomu moc pozornosti. Cizí tlapky byly cizí a to mne nezajímalo. Pokud nepatřily k tělu nádherné vlčice, tak si mohly bolet a natékat jak chtěly a z čeho chtěly.

Byl jsem už rozhodnut tohle místo opustit. Nepůsobilo dobře a já nehodlal pokouše štěstí dlouho. Jenže to se ke mně náhle přinahl vlk. Mále jsem si z něj sedl na zadek, protože mě celkem dost vyděsil. Z hrdla se mi vydralo poplašené "Avuuíí." Lekl jsem se tak, že jsem sebou mírně trhl na stranu od vlka, který ovšem si vůbec neuvědomoval nevhodnost svého příchodu, navíc na takovém to místě, kde si jeden nebyl jistý vůbec ničím se takhle zjevovat byla opravdová nevychovanost. Že budou nevychovaná mláďata, by jeden ještě pochopil, ale že i dospěláci nebudou mít špetku emoční inteligence by mě nenapadlo.
Vlk nepřestával mluvit a mluvit a mluvit. Jeho otázky byly celkem divné a dost nepříjemné. Proč se ptá? Rozhodl jsem se ho usadit tím, že budu prostě slušnější a vychovanější a tím mu ukážu svou dominanci. "Zdravím," řekl jsem tedy, když výblebt otázek utichl. "Jmenuji se Adiram a popravdě jsem kvůli místnímu prostřetí a ovzduší na odchodu," sdělil jsem mu, čímž jsem odpověděl na jednu z jeho otázek. "Pokud nemáš nic lepšího na práci, rozhodně mě můžeš následovat," dodal jsem jako bych mu tohle mohl a hlavně musel povolit, jinak by semnou nemohl jít. Pomalým krokem jsem vykročil pryč z lesa směrem na severo-západ. "Nepřijde mi nic zvláštního na lese plném jednotných stromů," dodal jsem ještě cestou pryč.

//Ageronský les

//ZG

Zpěv se chvilku ještě nesl mezi jedlemi, když jsem pomalu přestal prozpěvovat. Tohle místo si nežádalo humorný popěvek, ale spíše pohřební píseň. Strach a něco nepříjemného tu přímo kapalo ze vzduchu. No, jednoduše řečeno, tady bych možná naspal nějaké to životní dílo, kdybych tu vydržel dostatečně dlouho, ale já na to vydržet tu dlouho, rozhodně neměl. Co tohle mohlo způsobit? Raději ani nechtít vědět. Byl jsem kecal a zvědavec, ale ne do nadpřirozených věcí, které šly mimo mě. A rozhodně ne do takového nadpřirozena, které způsobovalo i u silnějších vlků než jsem byl já bobky.
"Adirame, neměl by ses tu poflakovat dlouho, jen obhlédnout a pryč," poučoval jsem sám sebe, abych si vlastním hlasem dodal odvahu. Začenichal jsem ve vzduchu, ale nic nenaznačovalo tomu, že by se tu objevoval nějaký jiný vlk. Nedokázal jsem popravdě rozpoznat skoro nic v pachové stopě kolem. Jako by ji něco blokovalo. "Zvláštní," povzdechl jsem si a už jsem se otáčel k odchodu. Tohle místo prostě nebylo místem, kde bych se měl zdržovat. Já byl určený pro radostná setkání, pitky a tak, ne pro místo, které přímo křičelo "pojděte". Měl jsem se držet těch cizinců na hranicích, to by bylo rozhodně lepší a bezpečnější než tohle.

//Borůvkový les přes mahtae sever

Kráčel jsem si to celkem lehkomyslně přes hranice lesa, kolem řeky a na pláň. Neměl jsem moc náladu na to zapojovat se do konverzací ve smečce, ale nějakou tu konverzaci mimo ni bych ocenil. Problém byl v tom, že okolí bylo prázdné. Měl jsem jít za těmi tuláky, rozhodně bych jim mohl něco hezkýho říct. Třeba jak hloupá je místní mládež. Zavrtěl jsem hlavou a pak si do kroku začal prozpěvovat. "To bylo jednoho večera, kdy sešla se celá smečka. Úplněk svítil docela a tekla nektaru bečka. Někdo by myslel že hodují, někdo že třeba jen žerou, nikdo si však nevšiml, že vlčici k oltáři vedou," zpíval jsem tuhle odrhovačku, která byla poměrně zábavná, ale taky trochu nevkusná. Občas se v ní objevilo nějaké to nevhodné slovíčko, které způsobilo hurónský smích u vlků, ale malé rudnutí líček u vlčic. No a taky káravé pohledy matron, ale která písnička nezpustila jejich nesouhlasné hudrování, že?
S touhle písní na čenichu jsem pokračoval směrem, který mne trochu fascinoval. Naposledy se tu málem pokákla i bohyně všech bouřek, takže to jedině naznačovalo, že se tu asi neděje nic dobrého. Sice jsem nevěřil na Smrt, o které jsem toho zaslechl pramálo, ale něco v tom lese mi prostě nesedělo.

//Jedlový pás

Vlček neodpovídal, jako minul. Co když je stejně němej jako Erlend? Podle nepřítomného pohledu na vlčkově čenichu bych ovšem spíše hádal, že je buď nevychovaný nebo zaostalý. "Ta dnešní mládež!" pronesl jsem jako bych káral vlčka, když se k nám přidal vlk. Awarak se jmenoval, pokud jsem si dobře pamatoval a já si jména pamatoval. Mluvil o Aranel, což musela být ta bílá, kterou jsem zahlédl v úkrytu a pak u tůně. "Zdravím," pronesl jsem k Awarakovi. Aranel mu byla přímo v patách, jak jsem si všiml, protože její vůně se roznesla kolem. Vysekl jsem dámě k jejímu příchodu poklonu, jak se slušelo na vlka mého postvení a hlavně na vlčici jejího. "Zdravím i vás, krásná dámo," pronesl jsem laskavě a s úsměvem, když jsem se narovnal z hlubokého předklonu k přední tlapce, která byla mírně nakročena směrem k vlčici.
Bílá vlčice se pustila do vyprávění o tom, že půjdou na lov. Mírně jsem se zavrtěl. Na lovu jsem byl nedávno a rozhodně jsem netoužil po dalším. Ne, ne, ne. "Budu vás muset opustit, na lovu jsem byl nedávno," řekl jsem. "Ne, že bych nemohl na další, ale nerad bych vám překážel při výuce. Hádám, že tady nezdvořákovi by prospěla i lekce slušného chování a zdravení," dodal jsem na vysvětlenou. Mírně jsem se uklonil oběma dospělým. "Užívejte dne a bezpečný lov," s těmito slovy jsem skupinku opustil.
Rozhodl jsem se projít lesem a jít pryč. V uších jsem slyšel nějaké divné šramocení a pak hlasy. Někdo byl na hranicích, ale to nebyl můj problém. Byla tu přece Aranel, beta smečky, měla by plnit své povinnosti a o vetřelce se postarat ne? Nebo to může udělat to nevychovaný mrně, když je takový divný určitě by vyděsil i cizince natolik, že by sami odešli. Překročil jsem hranice a vyrazil na sever.

//ZG přes mahtae sever

Spal jsem poměrně v klidu. Neděsila mne žádná noční můra nebo příkoří. Byl to tvrdý a klidný spánek, který se prostě jednou za čas objevil i u toho největšího nespavce. Pomalu jsem rozlepil oči, které jsem měl zalepené ospalky. Slastné mlasknutí víček, která se rozlepila od sebe navzájem, mi přineslo příjemný pocit probuzení se do slunečního dne. Jenomže den nebyl vůbec slunečný. Teplo, které jsem cítil na kožichu, a dusno, které mne šimralo v čenichu, nebylo přineseno slunečným dnem, ale podmračeným. Díky mrakům se dusno drželo nízko a teplota nepříjemně stoupala. Na to, že bylo brzké ráno, to nebylo úplně nejlepší vyhlídkou do následujících hodin. Něco mi říkalo, že bude ještě dusněji a ještě tepleji. Pomalu jsem se přetočil z boku na břicho, abych se zvedl a rozpohyboval hřbet. I když jsem si rád namlouval, že jsem nejmladíš, nebylo tomu tak.
Nadzvednout se a rozpohybovat tělo mi trvalo jenom pár minut. Nespěchal jsem ovšem nikam, takže jsem si protahování ještě jednou zopakoval, abych svá záda příjemně natáhl a protáhl. Bylo načase zjistit, co se během mé nepřítomnosti stalo ve smečce. Zvedl jsem hlavu k nebi a zavyl. "Auuuuuuuu," neslo se poměrně příjemné volání lesem a rozráželo se o přilehlé stromy, které mu stály v cestě. Podle pachů to vypadalo, že většina vlků na území nebyla a zmizela pryč nebo se šla ukrýt do jeskyně. Nevěděl jsem komu, který pach patří, ale jejich směřování jsem odhadnout dokázal. Nezbývalo tedy nic jiného, než se procházet po lese a zjišťovat novinky.
Nemusel jsem ani kráčet nějak dlouho a zahlédl jsem mladého vlčka, který se přímo tetelil blahem. Z čeho? Netušil jsem, ale rozhodl jsem se to zjistit. "Hej, nejseš ty ten o kterýho jsem si málem rozbil čenich kluku?" houkl jsem na něho, protože tenhle kožich jsem poznával. Vlče tenkrát spalo na zemi a já si o něj málem přelámal hnáty, jak jsem si ho nevšiml a snažil se mu v posledním okamžiku vyhnout.

//Zelené nory

Poměrně flákajícím se krokem jsem se navrátil na smečkové území. Nebyl jsem úplně nadšen, ale zároveň jsem nebyl výsledkem ani úplně zklamán. Trochu jsem rozhodil sítě, ale nepovedlo se. Na druhou stranu mi to nádherně připomělo, že tu mám určité poslání. Určitý cíl! A já hodlal tomuto cílu věnovat větší pozornost než doposud. Pokud tu Lilith je nebo byla, musela se s někým potkat. A pokud se s někým potkala, tak o ní někdo musí vědět. Erlend ani Baghý netušili, ale ta uštěkaná Tati by vědět mohla. Nebo bych mohl vyrazit k jiným smečkám. Mírně jsem se usmál, jak se mi plán tvořil v hlavě. Moje nožky už ovšem mírně nezvládaly tempo a hlava si taky potřebuje občas odpočinout. Lehl jsem si na zem pod jeden z borůvkových keříků a do pár minut už jsem spal poměrně tvrdým spánkem vyčerpaného vlka, který je rád, že konečně našel místečko k odpočinku. Přeci jen jsem měla za sebou putování ke Smrti, lov a ještě setkání s Jasnavou a ten mikrospánek v norách mi toho moc nedal.

Jasnava navrhla odchod. Neodporoval jsem jí. Sám jsem se chtěl vrátit do smečky a tentokrát se pořádně pustit do pátrání po Lilith. "Támhle tou norou trochu táhne, takže můžeme prolézt skrz," řekl jsem. Moc se mi do špinavého úzkého tunelu nechtělo, ale taky se mi nechtělo vyskakovat a vyhazovat Jasnavu dírou ve stropu nory. "Půjdu první," řekl jsem a pomalu zaplul do tunelu, který se táhl někam mimo tuhle naši schovku. Bylo to tu úzké a hliněné, jak by jeden od nory čekal. Občas jsem musel zahrabat, abych nám uvolnil průlez a mohl jsem si v klidu lézt dál. Nebylo to nic příjemného. Hlína se mi drolila do uší a očí a já musel dávat pozor, abych se někde nezasekl, protože to už bych se ven nedostal nikdy. Náhle vítr zesílil a já ucítil vůni trávy. První paprsky světla mi dodaly ještě větší naději, takže jsem přidal a vysoukal se z nory ven.
Venku bylo příjemné teplo. Tráva byla vlhká, takžetu musel být pořádný slejvák a já doufal, že už se nebude vracet. Bylo příjemné opět vidět po takové době sluneční světlo. Zatřásl jsem se, abych ze sebe sklepal a vyklepal všechnu hlínu, která mi zůstala na kožichu. Měl bych se vydat zpátky do lesa. Rozhlédl jsem se a uviděl borůvkový les přímo pod sebou. Výborně. Ohlédl jsem se na Jasnavu. "Nechceš teda někam doprovodit," zeptal jsem se, ale spíš to vyznělo jen jako ujišťovací věta, než jako otázka. Evidentně doprovodit nechtěla, takže jsem se jenom uklonil a vyrazil směrem ke smečkovému lesu.

//Borůvkový les

Pohlédl jsem na Jasnavu, která prosila o to, abych odešel. No tak to teda ne. Nenechám ji tady přece v úplným rozkladu, nejsem až takový hovado. Lámu srdíčka, ale ne až tak moc. "Prostě tě tu nemůžu jen tak nechat," odvětil jsem. Bylo to celkem nebezpečný, mohla by udělat nějakou volovinu, protože mi přišlo, že něco není úplně dobře v té její hlavince. A kdyby něco takového vyvedla, bylo by to na mě a to rozhodně nebylo něco, co bych si sebou hodlal po zbytek svého života nést. Rozhodl jsem se tedy dělat to, co mi šlo nejlépe a pustil jsem se do pomalého a klidného zpěvu teskné písně, kterou jsem znal poslechem od jednoho poutníka. "Daleko za temnou horouu, daleko za černou tmouou, hluboko ve stínu lesa, nechávají nás tonout. Ve vlastní samotě spíme, ve vlastní mysli pak bdíííme, musíme se vzepřít jim všem, než zpěv nechají utnout," píseň se nesla kolem a rozrážela se o stěny. Pokračovala k otvoru ve stropě a zase klesala. Její melodie byla celkem pomalá a houpavá. Slova byla smutná, ale tempo uklidňovalo. Podivně, mrazivě. Jako když čekáte před bojem nebo lovem. Napětí, ale zároveň podivný klid. Píseň mě vždy odnesla myslí někam jinam, takže jsem se nechával unést i teď. Odnášel jsem se zpátky domů k Ev, která je někde sama a čeká na mě. Místo toho, abych plnil úkol tu laškuju s nějakou labilní vlčicí. Jenomže stopa vychladla. Lilith byla tady v kraji, ale já ji nemohl najít. Kdo ví, jestli byla pořád naživu nebo ne.

Tohle setkání se nakonec ukázalo jako úplně k ničemu. Jeden se snažil, ale nakonec z toho měl maximálně tak mindrák a naprosté napětí v dolních částech těla, které by si nejraději někde vydal, ale neměl zrovna kde. No, i takový byl život v tomhle kraji zdálo se. Vlčice tu nabízely první poslední, ale když došlo tvrdé na tvrdé, tak už se jim do ničeho nechtělo. Přejel jsem po Jasnavě pohledem. Mluvila o tom, že ví, proč se bojí, ale víc neřekla, takže mě to trochu popudilo. Mírně jsem zamručel a odtáhl se od ní ještě víc. Když mi nechtěla nic říct, její problém.
Pak zahlásila, že tu ještě chvíli zůstane a to byl jasný signál, abych se někam uklidil. "Nemůžu tě tady je ntak nechat," pronesl jsem, když moje vnitřní balící já vycítilo poslední příležitost, jak tuhle situaci nějak zachránit. Mírně jsem se od ní odtáhl ještě dál, abych jí dal dostatečný prostor, který pravděpodobně potřebovala. Sám jsem si pak sedl o kousek dál k jedné z chodeb, ze které vycházel příjemný vzduch. Pravděpodobně by stačilo, kdybych nějakou chvíli šel touhle chodbou a byl bych venku. Rozhodl jsem se dát jí prostor, ale zase nebýt za blba co úplně odejde. Třeba k ní najdu ještě nějakou cestu a nehodlal jsem si tyhle dveře úplně zavírat.

Začala kývat že mě chápe a u toho řvala. Jak já nesnášel, když vlčice řvou kvůli pitomostem. Byly důležité věci, kvůli kterým se dalo brečet a nenaplněné touhy někoho jiného k nim nepatřily. Tak z týhle už nic nedostanu. Začala taky něco plácat o vlčatech, tak jsem se jí rozhodl uklidnit. "Toho by ses nemusela bát," prohodil jsem, zatím co jsem pokračoval v laskání a mazlení její hroutící se maličkosti. Nechtěl jsem úplně zneužívat situaci, navíc už bych stejně mohl jen v případě, kdyby se Jasnava uklidnila a začala se trochu snažit, což vzhledem k okolnostem nehrozilo.
"Nic se neděje," prohodil jsem lehkovážně, jako by se vážně nic nedělo, ale mě bylo jasné, že za touhle rozbitou prdelkou už nikdy ani nepáchnu. Nebo alespoň ne dobrovolně. Aktivně ji vyhledávat rozhodně nebudu, po takovémhle zážitku. Jeden se celý rozpálí a pak aby se chladil někde v rohu sám... Měl bych vypadnout když z toho nic nebude. Jsem se snažil naprosto zbytečně. Pohlédl jsem na Jasnavu a mírně se usmál. "Chceš někam doprovodit?"

Sakra! No doprkený ohrady. Bylo mi jasný, že to ztrácím, ale co jsem měl jako kurňa dělat? Nemohl jsem jí přeci táhnout sebou nebo... "Nebo bys chtěla k nám do smečky?" řekl jsem. "Nerad bych tě opustil, ale mám svoje povinnosti tam. Smečka mě potřebuje. Beze mě by se to tam prostě zhroutilo a já si nemůžu dovolit být sobecký, i kdybych chtěl... Och Slunečnice moje, jak moc rád bych tady s tebou zůstal a už nikdy neodcházel, žel vlčíši nemůžu. Musím se vrátit a dostát svým závazkům, které vůči smečce mám. Co by to ze mě dělalo, kdybych nechal svou smečku na pospasa jen ze sobecké lásky k tobě? Nemohl bych se sám sobě podívat do očí v odrazu na modrém jezeře. Nemohl bych se sebou dál žít, kdybych věděl, že jsem nedodržel závazek jednou daný," příval naprosto lživých slov, který ze mne vycházel mohl na jednoho působit až ohromujícně. Z mého popisu to vypadalo, že Borůvková smečka je v naprostém rozkladu a jenom já osobně ji držím pohromadě.
Ona začala plakat. Jazykem jsem jí otíral slzy z tváří. "Ale to víš, že se budeme moci vidět. Budeš se za mnou moci kdykoli zastavit u nás ve smečce, nebo se za tebou budu moci stavovat já. Rozhodně bych tě nenechal jen tak samotnou. Mohli bychom se scházet, nějak by to fungovalo, uvidíš," pronesl jsem a u toho ji nepřestával čumáčkovat. Jestli tohle nevyjde tak už nic.

Jen jsem přikývl, aby ho dojedla. Vážně jsem hlad neměl. Srnka mne nasytila dostatečně, takže jsem další jídlo nepotřeboval a přecpávt jsem se nechtěl. Ještě bych se moc zakulatil a to fakt ne. Vypadala potěšeně, že má, co jíst a olízla mi čenich. Neucuknul jsem, což bylo dobře. Ale vnitřně mi to trochu vadilo. Ale mě to vadilo s každou, která nebyla Ev. Mírně jsem zakroutil hlavou ze strany na stranu, jako že si protahuju krk. Následovala procházka po noře, která byla poměrně mrňavá, když se nad tím jeden zamyslel.
Jasnava pronesla, že by ráda zůstala, protože žádný domov nemá a nikdo ji nečeká. No jen doufám, že pak nebude chtít jít se mnou. Na její slova jsem reagoval podivnou zdrženlivostí, která u ní vzbudila zvědavost. "Víš já... Nechci se tě nějak dotknout nebo tě urazit..." začal jsem pozvolna. "Ale kdy jindy se nám naskytne přležitost... Kdy jindy budeme na takhle tichém a nádherném místě?" nadhodil jsem a bylo mi jasné, že musí chápat to, kam směřuju. "A navíc každý žijeme jinak a jinde, kdo ví kdy se zase uvidíme až opustíme tuhle jeskyni?" v hlase jsem měl čirou zoufalost a mírně jsem i fňuknul, abych přidal na efektu naprostého smutku a devastace z tohoto zjištění faktů.

Porbudilo mě příšerný mlaskání a srkání. No nechutný! Pomalu jsem zvedl hlavu a uviděl Jasnavu, která se snažila nehltat, ale evidentně měla celkem velký hlad. Nasadil jsem roztomilý rozespalý úsměv, abych zakryl prvotní záblesk znechucení. "Ach, vidím že jsi nalezla snídani moje drahá kopretinko," zavrkal jsem na ni a pomalu se začal přesouvat do sedu, abych se mohl protáhnout. Spal jsem krátce, ale vydatně. Navíc jsem byl nažraný z lovu, takže jsem se prostě jenom trochu energeticky dobyl. Před výkonem? Možná. Jasnava vypadala, že nechce zajíce sežrat celého. "Klidně ho sněz celého, já jsem jedl než nás sem ten Osud zavedl," prohodil jsem s úsměvem a udělal k ní pár kroků. Olízl jsem jí čenich a pak se nenuceně začal procházet po noře. Koukal jsem nahoru i do nor a hledal nějaký způsob, jak se odsud dostat.
Pak jsem nezáludně pohlédl na Jasnavu. "Trhá mi to srdce, ale..." pronesl jsem k vlčici a hleděl jí při tom do oček. "Asi bychom se měli každý vrátit do své domoviny. Aby nás nehledali, nepostrádali," dodal jsem. "Nebo bys chtěla... dramatická pauza ... ještě chvíli zůstat?" zeptal jsem se a mírně sklonil hlavu, jako bych žádal něco moc nevhodného. A taky že žádal. Rozhodl jsem se zkusit to znovu, ale trochu záludně. "Víš já...ale to je jedno... je to hloupost..." pronesl jsem nakonec a mírně se pousmál, jako bych nevěděl, proč jsem vůbec tu první větu řekl.

Jasnava vedle mě vytuhla. A nutno podotknout, že nebyla jedinou věcí, která ztuhla. Její blízkost přiměla vyplout na povrch věci, které rozhodně nebylo v takto choulostivé situaci vhodné ukazovat na obdiv. Tohle spaní ovšem byla příležitost se od ní pěkně potichounku vzdálit. Třeba když jí něco ulovím, tak trochu zjihne a bude to lepší. Nebo taky ne, ale rozhodně z toho budou plusové body. Pomalu jsem se zvedl. Spala celkem tvrdě, takže jsem si mohl dovolit nějaký ten zvuk. Zajíců tu byla spousta, stačilo si vybrat, takže jeden nemusel hrotit, když se mu to napoprvé nepovedlo. A taky že nepovedlo. Hned třikrát jsme minul, ale na počtvrté, když už jsem to pomalu vzdával, se mi podařilo zachytit králičí srst mezi zuby a zakousnout malinkatý krček. Krátký lov mi z hlavy vyhnal všechny velice příjemné aktivity, které sužovaly můj rozkrok tím, že se mi dobývaly do mysli a nenechávaly mne tak chladným. Zajíce jsem opatrně položil na zem kousek od Jasnavy, aby jí to případně hned po probuzení udeřilo do čenichu. Vůně čerstvého masa jednoho prostě musela rozveselit. A rozveselené vlčice bývají méně opatrné a více štědré.
Lehl bych si zpátky za ní, ale nemohl jsem. Můj mozek se uklidňoval a moje mezinoží taky, ale ne dostatečně rychle. No tak kamaráde, tady si žádnou srandu neužijem. Smutně jsem v myšlenkách kondoloval vlastnímu menšímu já a trochu nabroušeně se usadil vedle Jasnavy. Když spala vypadala ještě víc k nakousnutí, než normálně. Musel jsem tedy počkat. Podle toho jak se vzbudí a jestli ji můj dárek v podobě snídaně udělá radost budu pokračovat. Pomalu jsem si lehl kousek od ní a zajíce a usnul.