Příspěvky uživatele

< návrat zpět

//Mahtae sever

Dorazil jsem do lesa, který vypadal jako by se tu prohnalo stádo buvolů nebo něčeho podobného. Prostě to vůbec nebylo v pohodě. "Co se tu jenom stalo..." brblal jsem si sám pro sebe. Přišel jsem si jako důchodce nebo rodič... to spíš... jako rodič co uklízí pořád po svých dětech až mu z toho už pomalu kape na maják, ale on s tím nemůže a hlavně nechce nic dělat, protože ze své situace nevidí východisko a tak začne remcat a brblat, pak ho najdou jak se sjíždí někde v sadu na přezrálým ovoci, aby aspoň trochu přežil návrat ke svým nechtěným dětem a již přetloustlé manželce, a nakonec se naprosto zdiskredituje když se při lovu nechá zabít chromou srnkou. Takový osud.... Mírně jsem zavrtěl hlavou a zachvěl se. Tohle byla úděsná představa. Možná ještě horší by bylo zjistit, že mi moje partnerka chtěla nabalovat bratra nebo hůř... fotra, ano ano nabalovat tátu, to by byl ještě takový malinkatý hřebíček a ještě abych se to třeba dozvěděl a z toho začal žrát to ovoce... Zvedl jsem hlavu a zavyl. "Auuuuuuu," potřeboval jsem vysvobození z téhle agonie podivných představ o možné budoucnosti.

//Ostružinová louka přes vodopády

Neměl jsem úplně směr nebo důvod k návratu. Pohlédl jsem na nebe, které bylo skoro bez mraků. Noc byla poměrně klidná a celkově nás nabádala k tomu vyvést něco, co se dalo jenom pod roužkou takhle krásného večera. Celkem bych i někam vyrazil, jenomže jsem neměl s kým a netušil jsem jak. Tak jsem svůj pohled obrátil k obloze sám.
Uviděl jsem něco, co mi nepřišlo normální. Nebo spíše mi nepřišlo, že by to na oblohu úplně patřilo. Za svůj život jsem viděl spoustu úkazů, které se dali nebo nedali vysvětlit. Viděl jsem tornáda, bouchat sopky, během cestování viděl nespočet komet nebo padajících hvězd. Byly ovšem věci, které jsem i já viděl poprvé a tohle byla jedna z nich. Nikdy jsem neviděl podivnější útvar, který by se blížil k zemi nebo mi to tak aspoň připadalo. Trochu jsem se obával toho, co by to mohlo být, ale doufal jsem, že nic zlověstného, protože takových věcí bylo v tomhle kraji celkem dost i bez dalších nepříjemností. Nejsou tu přítulné vlčice. Do toho tu bouchá sopka a jeden aby se furt obával, že se na něj vrhne nějaký tulácký pošuk nebo magický vlk, co svou magii neovládá dobře. Další problémy nejsou potřeba, to rozhodně ne. Kráčel jsem si to zpátky k Borůvkovému lesu a rozhodl se zamířit k tůni, která vybízela k odpočinku a možná i kvalitnímu spánku. Už přiblížením k lesu jsem viděl, že něco není v pořádku. Všude se válely větve nebo kusy nějakých zbytků křovin. Nebylo to nic hezkého na pohled. A to jsme nedávno celý les uklízeli. Mírně jsem zavrtěl hlavou, nad další pohromou

// Borůvkový les

Vlčice odkývala můj geniální nápad, že místní vlci prostě jsou ve smečkách. "Kdo by taky zůstával tulákem, dneska je to celkem nebezpečný podnik," odvětil jsem na její slova. Tuláctví nenabízelo snad žádné výhody. Maximálně smrt hlady v zimě nebo občasnou bitku s jinýma tulákama. Nic o co bych stál, ani v nejmenším. Obrátil jsem proto proud naší konverzace na vlky, které jsem znal. Vlčice ovšem opět polemizovala s mou úvahou. "Mluvil jsem se spoustou vlků a vlčic, ale nikdo tady neprojevuje zájem o cokoli. Jsem tu poměrně krátce, ale i za tak krátkou dobu si jeden udělá obrázek o místních podmínkách, vztazích a celkově o naladění místí společnosti... O místní kultuře, která je a to ti musím říct, celkem na úrovni nuly," kecal jsem dál o tom, co mne zajímalo. "Navíc všechny vlčice jsou tu tak děsný, že by jeden nejradši nakopal ty jejich pěkný zadky někam, odkud by už nemohly vylejzat," dodal jsem se smíchem, ale byla z něj cítit frustrace. Já byl frustrován. Byl jsem zvyklý být lamačem vlčích srdcí a oblíbencem, ne nějakým poskokem a odpálkovaným vlkem. Tohle mi prostě nesedělo. Šílel jsem z toho.
Rozhodl jsem se jít domů. Tady už na mne nic moc nečekalo. Vlčice se nechtěla zapojit do hovoru a já ji nehodlal nutit. Čas vyrazit.

//Mahtae sever přes vodopády

Mluvila o tom, že jsem se zbytečně naštval. Já si nemyslel, že by to bylo zbytečné, ale dohadovat jsem se s ní už nechtěl. Byla evidentně vlčicí s vlastní hlavou, která by si nenechala nic rozmluvit, takže jsem to prostě nechal tak, jak to bylo. Tak to bylo nejlepší. Nehrotit. V klidu a pohodě. Vedle nám hoří sopka, ale mi budem v klidu. Kývl jsem tedy jenom hlavou a nechal to plynout dál.
Zarraya mluvila o tom, jak tu moc vlků nezná i když se tu už nějakou dobu toulala. "Přijde mi, že jsou zalezlí ve smečkách, ze kterých vychází jenom občas," pronesl jsem zamyšleně, protože přesně tak mi to připadalo v Borůvkové. Záměrně jsem to ovšem generalizoval na všechny smečky po celém kraji, i když v jiných to platit nemuselo. Nehodlal jsem ovšem řešit jiné smečky. "Popravdě, nebudu ti tu nic nalhávat. Ale jako každý vlk mám nějaké svoje potřeby a tenhle kraj je asi tak zábavný, jako včerejší snídaně, kterou někdo nedožral. Takže se ani nedivím, žes na nikoho nenarazila. Nikdo se tu nechce bavit, slavit ani pořádat hostiny. Většinu vlků nezajímají písně nebo příběhy, jsou to děsný sušinky," rozkecal jsem se a nehleděl na to koho možná urážím.

Otočil jsem se rozhněvaně na vlčici, která si evidentně neuvědomovala, co řekla. Bylo to nedorozumění, pouhá chyba v pochopení, která způsobovala takový zamtek. Možná, že kdybych nebyl frustrovaný místními vlčicemi, které se nenechali ani trochu polechtat na čenichu, tak bych si to tak nebral. Otočil jsem se na místě zase zpátky a začal si to již po třetí rázovat k vlčici. "Řekla jsi vaše magie, jenže tady není žádné my... Já magie neovládám, nejsem místňák, ale ty sis hned udělala představu, že jenom pro to, že je jeden informovanější než ty, tak.... tak..." docházela mi slova, takže jsem jenom tak mávl tlapkou ve vzduchu. "Agh," ulevil jsem si, abych neřekl nějakou sprosťárnu na její adresu. Bylo cítit, že jsem naštvaný, ale snažil jsem se to ovládat. Pohled jsem stočil mimo vlčici a několikrát se zhluboka nadechl a zase vydechl. Chtěl jsem se prostě uklidnit, abych nevybouchnul moc. Jako ta sopka na severu.
"Omlouvám se, že jsem tak vyletěl, ale poslední dobou zjišťuji, že místní vlčice mají nějakou pifku na všechno mužského pohlaví... Jako bych měl nějakou pohlavní nemoc nebo co a nechtěly se mne dotknout ani ohlodanou kostí," zabručel jsem a rezignovaně si kecnul na zadek. Místní vlčandy mne prostě rozčilovaly. Ještě nikdy jsem nenarazil na vlčice, co se tak málo uměly bavit. Nebo se spíše neuměly bavit vůbec.

Sledování dýmu a ohně mne přestalo po chvilce bavit. Vlčice ovšem ke mně mluvila. Jako bych já mohl za magie nebo co? Hoši ta je horší než osina v zadku. "Tak hele princezno," začal jsem a bylo na mě jasně vidět, že mě vytočila. Neměl jsem rád, když o mě jiní dělali nějaké závěry. "Já nejsme místní, takže magický blbosti mi neházej na krk, jasný," řekl jsem a výhružně skrčil hlavu mezi ramena. Nebyl jsem žádný rváč to nebylo pro mě, navíc mlátit něžnější pohlaví by byl hřích, ale tahle vlčice mě jednoduše vytáčela. Jeden s ní chtěl konverzovat a ona dělala pomalu němou. To i mlčící Erlend byl lepším společníkem než ona. "Máš jediný štěstí, že jsi vlčice, jinak bych tě už vynesl v zubech za to, že děláš takovýhle unáhlený závěry a hážeš na mě něco, za co nemůžu," dodal jsem. Asi bych jí stejně neublížil bez ohledu na pohlaví, ale mohl jsem o tom aspoň chvástat ne? Chvástání se bylo lepší, než cokoliv jiného. Mírně jsem se napřímil. "Takže pokud nemáš ještě nějaký přechytralý dotazy, tak nazdar," řekl jsem a otočil se k odchodu.

Kráčel jsem si od vlčice, když jsem najednou uslyšel její hlas a ránu. Obrátil jsem pohled k sopce, která se proměnila v ohnivou kouli. Nebo spíše její vrchol. Bylo to jako by hořelo nebe nebo jako kdyby vystoupalo na oblohu nové slunce. A sakra. Pohlédl jsem na vlčici, která mi položila otázku. "Jo, pravděpodobně," odvětil jsem. Bylo jasný, že to jde od sopky, protože i odtud to bylo vidět. Škoda tý smečky, co tam je. Ta už tam teda asi nebude... No jo. Trochu mi jich bylo líto, protože tohle asi nikdo nečekal. Netušil jsem, odkud se bere sopečná aktivita, ale rozhodně to nejspíše nikdo neplánoval. Pokud to taky nesouvisí s magiema, o kterých toho teda moc nevím, ale co už. "Třeba někdo nezvládnul svoje magie," prohodil jsem, i když mi bylo jasný, že z vlčice asi nedostanu žádnou reakci. Jen jsem tak koukal na obzor a sledoval tu ohnivou bestii, která zuřila na severu, jako by se nic nedělo. Bylo to podivně fascinující. Dala by se na to určitě složit nějaká píseň nebo tak něco... balada možná... o zanikající smečce pod popelem ze sopky.

Pff... tak s touhle toho fakt moc nenakecám. Mírně jsem mrskl ocasem, nervně, rozlobeně. Neměl jsem rád, když jsem investoval do nějaké konverzace chuť a energii a někdo ji takhle očividně zazdíval. Vlčice se mírně zavrtěla, což mohlo být znamením čehokoli a ten její samolibý úsměv se mi vůbec nezamlouval. No co, tady mi pšenka nepokvete, tak je asi na čase vyrazit o nějakou tu noru dál. Sjel jsem vlčici pohledem. "No pokud dáma nepotřebuje žádnou asistenci, tak nebudu její velectěnost rušit," prohodil jsem na oko galantně a uklonil se, ale v mém hlasu bylo slyšitelně cítit posměšnost té věty.
Otočil jsem se na místě a začal kráčet směrem pryč. Kdyby mne snad chtěla vlčice zastavit teď měla možnost, jedno ovšem bylo jasné, já se hodlal bavit a ona očividně ne, takže pokud se nehodlala rozpovídat, nemělo ani cenu se mě snažit v odchodu zarazit. V nose mě šimral podivný pach, který přicházel z východu a já přemýšlel, co to asi může být. Snad to nebude nic nebezpečného.

Vlčice mi přišla vyloženě vytočená mou přítomností. Místní vlčice jsou prostě strašný megery... Nechápu jak se tu vlci vůbec rozmnožují, když se tu všechny chovají takhle. Zarraya se ušklíbla a odpověděla mi stylem, jako bych byl úplný idiot, což mne v pravdě trochu vytočilo, ale na druhou stranu jsem se rozhodl hrát tuhle její rejpavou hru. "No, to je jasný, že je to vidět, ale nechtěl jsem být neslušný a odhadovat něco jenom podle zápachu a vypelichanosti," prohodil jsem a obdařil jí nádherným úsměvem hodným hvězdy. Kdyby to šlo na zubech by se mi udělala hvězdička.
Ze smečky nebyla, o jiných nevěděla a Lilith neznala. Škoda. Pokud mi tedy nemohla nabídnout ani příjemnou společnost ani vhodné informace neměl jsem moc jiných zájmů, které bych s ní v konverzaci naplnil. No ještě chvilku počkám, třeba bude zábavné do ní aspoň rýpat. "Co vím, tak jedna smečka je na jihu, jedna na severu u sopky, jedna hned vedle Borůvkové," řekl jsem jí blahoskloně pár informací, které jsem buď sám vyčenichal za tu dobu, co jsem tu byl, nebo které mi sdělil Erlend nebo jiný ze společníků. No Erlend toho moc nenamluvil, ale uměl předávat informace jinak a měl jich hodně a cenných.

Sledoval jsem vlčici jako ostříž. Každý její pohyb jsem se snažil rozklíčovat, ale byla celkem neprůhledná jako nějaká stěna. Vlčice dojedla svůj oběd nebo možná svačinku a pak se představila. Nevypadalo to, že by o nějakou větší rozpravu jevila zájem. Zkusím to naposledy, ještě jednou, ale jestli se nerozkecá, tak jenom potvrzuje moje podezření, že místní vlčice jsou staré panny, které netuší co je to zábava ve společnosti jiných. Mírně jsme se ušklíbnul. Nelíbilo se mi chování zdejších vlčic ani náhodou. Všechny byly tak děsně otravné tím, jak nechtěly s nikým nic mít. Nebo i tím, jak i jen obyčejná konverzace s nimi byla náročná. Jako by jim někdo zakázal mluvit s vlky.
"Ty pocházíš z nějaké smečky odsud?" zeptal jsem se, jako by nebylo na první pohled jasné, že je to tulačka jak řemen. "Já momentálně přebývám v Borůvkové smečce, ale rád bych se dozvěděl i o jiných smečkách v okolí. Hledám tu svou sestru Lilith, která se před lety ztratila z mojí rodné smečky a stopa mne zavedla až sem," podělil jsem se o trochu toho svého zázemí a minulosti a doufal, že jí to rozkecá. Prostě jsem chtěl jenom nějak navázat rozhovor a dát jí možnost se rozpovídat, ale zase jsem neměl úplně náladu z ní něco páčit. Teď byla prostě šiška na její straně lesa a bylo jenom na ní, jak se rozhodne tohle celé uhrát.

Vlčice momentálně hodovala na zajíci a vypadala. No jako všechny místní vlčice. Jako by kolem sebe měly postavenou nějakou zeď nebo bublinu, kterou se chránily před všema a vším a tak se chovaly neurvale a divně. Nepřátelsky. Nebo prostě laxně. Něco mi na místních vlčandách prostě nesedělo a netušil jsem, co s tím dělat. Ale tak třeba se mi podaří paní netykavou trochu roztykat. Hlavně musím pomalu a opatrně, i když to už mi tu několikrát nevyšlo. Možná trochu drsnější přístup nebude na škodu.
Sedl jsem si na zem dost daleko od vlčice, aby neřekla, že ji nějak vyrušuju nebo otravuju. "Mé jméno je mimochodem Adiram a tvoje?" zeptal jsem se a přešel do přidrzlého tykání. Nebudu se tu před nikým plazit. Navíc vypadá jako tulačka. Na tulačkách bylo fajn, že když jste jim něco udělali nešla po vás celá smečka, protože je nikdo nechránil a nezajímal se o ně. Podle svalů bych ji přepral, kdybych chtěl. Ale já nejsem žádný hrubián.

//Lesík topolů

S místními vlčicemi prostě nebyla žádná sranda. Všechny byly děsně úzkoprsé. Žádná si nechtěla vlka pustit jen tak k tělu, protože se prostě obávaly... čeho? Že jim nadělá na nějaký nepříjemný překvápko za pár měsíců? "Pche," odfrkl jsem si. Byl jsem celkem zvyklý na to odpírat si některé slasti, když jsem byl ještě doma, ale jakmile jsem dostal svůj úkol a mohl jsem vyrazit do světa nepřeberných možností... nu některé zábavy jsem si nerad odpíral. Usmál jsem se a začal si pobrukovat rozpustilou melodii. Pojila se k jedné baladě o vtipálkovi a Alfa páru.
Místní vlčice ovšem rozhodně nebyly srandičkám a rozpustilosti nakloněné, to už jsem měl šanci poznat třikrát a nehodlal jsem to úplně opakovat, i když... Náhle jsem zacítil pach a uviděl v dálce vlčici, která se sem nejspíše přišla zrelaxovat. "No vida," pronesl jsem polohlasně, než jsem změnil směr chůze k ní. Vypadalo to, že vlčici otravovali nějací ptáci. "Zdravím, můžu vám nějak pomoci," pronesl jem s klidem v hlase a mírně se usmál. Ptáci se vznesli do vzduchu a odletěli o kus dál. Dva vlci už na ně prostě byli moc.

//Agerosnký hvozd

Kráčel jsem si tak pryč od vlka. Nic mě nijak netížilo, jeho společnost mi nebyl nepříjemná, ale kdo by potřeboval společnost vlka, který si ani neumí v pohodě popovídat. Ta nestydatost. Šel jsem poměrně vycházkovou chůzí, protože nebylo kam spěchat. Počasí bylo poměrně hezké a já si užíval trochu té svobody mimo smečku, ve které byla spousta podivných vlků, které jsem neměl úplně v lásce. Nebo některé... Škoda, že je Erlend chlap... pomyslel jsem si a trochu zalitoval, že jsem tak dlouho sám. Jenomže místní vlčice byli děsně upejpavé a to mne vytáčelo. Všechny byly tak moc sebejisté a tak nedobytné, že se jednomu už ani nechtělo snažit. S touto myšlenkou jsem opustil les a zamířil na nedalekou louku.

//Ostružinová louka

//Klidně se role barda této smečku ujmu, leč nevím jak dlouho v ní setrvám... Ale moje hlasivky vám budou vřele k dispozici mrk mrk

Mírně jsem znuděným pohledem sjel vlka. Vypadal na někoho, kdo to nemá úplně v hlavě v pořádku. Ne, že by mi příležitostní blázni vadili, byla s nima zábava, ale tenhle vypadal, že nemá všech pět pohromadě pořd. Zeptal jsem se na jednoduchou otázku, ale místo odpovědi mi otázku zopakoval a pak začal něco brebtat, aniž by přesně řekl odkud pochází. No prostě divnej. "Já jsem momentálně členem Borůvkové smečky, ale popravdě nikdy nevydržím na jednom místě dlouho," podotkl jsem. Nebylo to tak, že by se mi nikde nelíbilo, ale nikde není dost odpouštějících vlčic a tolerantních vlků. Někdy holt narazím na partnerku někoho, kdo si vezme až moc k srdci, když svou dámu najde se mnou ve vlastním úkrytu. Patetické.
"Tak to jsi asi z té smečky na jihu?" zeptal jsem se a doufal, že dostanu nějakou kloudnou odpověď. Taky jsem byl připravený vypadnout, pokud by se náhodou vlk zase zasekl. Neměl jsem na nějaké dlouhé vyčkávání trpělivost. Chtěl jsem se vrátit zpět do smečky, když můj výlet nenesl ovoce. Navíc mne také čekalo hledání Lilith. "Hádám, že vlčici Lilith neznáš," dodal jsem sklesle.

Vlk nevypadal že by se chtěl zapojit do rozhovoru a já ho nenudil. Prostě jsem pokračoval v chůzi dál.

// lesik topolu