Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Měl jsem malou Callypso u sebe a byl jsem spokojený. Nebylo potřeba teď cokoliv řešit, protože vlče konečně zase usnulo a přestalo se dožadovat.... čeho se to vlastně dožadovalo? Položil jsem si hlavu na tlapky a doufal, že můj kožich hřeje dostatečně. Cynthia a ten bílý vlk si něco šeptali v rohu jeskyně a já jim byl vděčný, že se konečně utišili. Dokonce i voda od mé maličkosti trochu pomohla, aby vlčice přestala tolik kašlat. Podíval jsem se na Erlenda, ale ten zavrtěl hlavou. Naděje, že najdeme pro Callypso někoho, kdo by ji nakrmil byla pryč.
Zavrčení od vchodu mne přimělo se podívat tím směrem. Hnala se k nám Styx a vypadala, že by byla schopná čehokoli. Byl jsem rád, že ji vidím a mírně zavrtěl ocasem. Vrátila se. Popravdě jsem se bál toho, že už ji nikdy neuvidím. Ale teď jak jsem na ni koukal jsem se bál víc možná o Callypso. Netušil jsem, jestli jí náhodou Styx neublíží. Jeden u ní v tomhle stavu nemohl vědět, co udělá. "Jsem rád, že ses vrátila," řekl jsem potichu, abych vlče nevzbudil. "Nakrmíš ji?" zeptal jsem se. Na ostatní potomky jsem se neptal, nechtěl jsem ji naštvat. Už tak vypadala drsně. Musíme na ni dávat pozor, aby si neublížila. Pohledem jsem kouknul na Erlenda. Nebál jsem se jen o to, že by Styx mohla ublížit Callypso, ale taky o to, že by mohla sama vztáhnout tlapku na sebe. V tomhle stavu v jakém byla, těžko říct, co její mozek napadne.

Nechtěl jsem být na dva příchozí zlý, ale... Callypso byla na světě jen chvilku a už teď byla v mém životě na prvním Mistr. Jako bych až teď konečně byl tím, kým jsem měl být. Úplnou bytostí. Ona mne doplnila a stvořila k obrazu novému. Ne lepšímu nebo horšímu, jen jinému. A těžko říct, kdo z mých známých a přátel tenhle nový vývoj ustojí. Cynthia mohla být kdysi vlčicí o kterou bych se staral, ještě před pár hodinami bych se jí snažil s kašlem pomoct a nemoc překonat. Teď mě její kašel vytáčet, protože budil Callypso. Jak rychle se ze mě stal táta a dost dobře i máma v jedné osobě. Přesto vykouzlil jsem kousek od Cybthie vodu. Mohla se tak napít a umlčet ten kašel. Důvod mého počínání ovšem nebyla starost, ale čistá sobeckost a touha po tichu pro vlče.
Erlend mne kývnutím uklidnil. Že je dobrý s vlčaty a ví co dělat mne uklidnilo. "Vidíš Callypso, strejda Erlend se o tebe postara," sdělil jsem vlčeti něžně. Pořád spala a to bylo dobře. Trochu jsem se bál, že až se vzbudí bude mít hlad. "Myslíš, že zvladne jist maso?" zeptal jsem se. "Nebo nemel nekdo ted vlčata?" Kojná by se hodila.

Erlend mi řekl, že se nemám omlouvat. Tedy neřekl to slovy, ale rozhodně to ve mně zarezanovalo. I tak jsem měl potřebu se omlouvat. Za to, že jsem si ničeho nevšiml, ale i za to, jak se Styx chovala k Erlendovi. Byl jsem za něj ovšem rád, protože to vypadalo, že se na mne nevykašle. Teda aspoň ne tak jako to udělala Styx. Nechápal jsem, proč odešla. Jak to mohla dopustit odejít a nechat tu vlče. Mohla být rozhozená, ale tak to mohla vyřešit později. Callypso potřebovala mámu a potřebovala ji pořád, ne jen občas. Sice se nakrmila, ale netušil jsem, co s ní bude, pokud se k ní Styx nevrátí aspoň na moment s přísunem mléka. Musí co nejdřív začít jíst maso. "Už ses někdy takhle o vlče staral?" zeptal jsem se Erlenda šeptem, protože jsem potřeboval ujistit, že on ví co máme dělat. I kdyby netušil, doufal jsem, že zalže.
Ve vchodu do jeskyně se objevila hlava a pak druhá. Přejel jsem pohledem vlka, ale pak za ním poznal Cynthii. Vybrala si skvělou dobu na to, se mi zase ukázat v životě. "Hmm..." souhlasně jsem zamručel, když vlk začal omlouvat jejich příchod do úkrytu tím, že je Cynthia zmrzlá nebo co, protože si potřebuje odpočinout v teple. Nevypadala úplně nejlíp, ale ani jsem nepozoroval nějaký velký zranění. Asi se jenom vysílila někde venku. Callypso se ovšem v mém kožichu zavrtěla a kníkla. "Psst...Klidně tu buďte, ale ztište to prosím," zašeptal jsem jejich směrem. "Snažím se tu uspat vlče," dodal jsem potichu na vysvětlenou.

Styx vypadala, že Erlenda sežere. V duchu jsem se už připravoval, jak tuhle malou drobnost budu oznamovat Baghý. Erlend? Kdo je Erlend, žádnýho Erlenda jsem v životě neviděl.... Polkl jsem a muselo to být nejen na mém krku vidět, ale taky to muselo být slyšet. Doufal jsem, že k zabijačce tu nedojde, ale u vlčice jeden nemohl vědět. Byl jsem z toho popravdě dost zoufalý, takže když její pohled přeskočil na mne, na moment se mi ulovilo. Byl jsem rád, že teď má v merku mne a jako primární cíl jsem zachraňoval nejen Erlenda, ale i malou Callypso za Styxinými zády. Styx na mne vychrlila, že ona se o ně postará, že nikdo jiný ne. "Dobře, pokud se o ně chceš postarat, je to dobře, že jo Erlende," snažil jsem se uklidnit situaci. "A my ti vlčátka rozhodně brát nebudeme, ale neměl by jít někdo s tebou a pomoct ti?" nabízel jsem, i když mi bylo jasné, jak takové nabídky dopadnou.
A najednou byla v trapu a tělíčka s ní. Koukal jsem se, jak odchází a chtěl jít za ní. Jenže... Callypso začala kňučet a já věděl, že ať už ke Styx cítím cokoli, Callypso bude vždy na prvním místě. Došel jsem k vlčeti. "Už jsem tady princezno," broukl jsem a lehl si, aby se vlče mohlo zabalit do mé srsti a zahřát se. Rád bych rozdělal oheň, ale neměl jsem jak. Pohled jsem upřel na Erlenda. Všechen adrenalin, jako by ze mě spadnul a já se najednou cítil slabě, sám a ... naštvaně. Ale ne proto, co udělala Styx nebo Erlend, cítil jsem naštvání sám na sebe. Jak to, že jsem nepoznal, že je těhotná? Jak to, že jsem nezachránil ta vlčata? Něco ve mně umřelo s nimi a já ani netušil pořádně co to bylo, než to bylo nenávratně pryč. "Erlende," zvedl jsem k příteli pohled a bylo vidět, že se mi v očích lesknou slzy. Naštvaně jsem je otřel tlapkou. "Omlouvám se, že jsem tě do toho zatáhnul."

//loterie 1/5

Styx působila z počátku klidně. Její tělo bylo napnuté, ale cítil jsem z ní jakousi takousi odpočinkovost. Tedy až do momentu, než se Erlend rozhodl nějak vypořádat se zbytkem vlčat. Hned jak vyskočila, zvedl jsem se taky na všechny čtyři tlapky. Styx se nejprve ohnala na Erlenda. Začala na něj vrčet a chňapat zuby kolem. Při tom od sebe velice nevybíravě odstrčila Callypso, která teď kňučela. Chybělo jí matčino teplo, ale matka se ted hrůzostrašně tyčila nad mrtvými sourozenci. Neměla na živého potomka čas a ani na něj nebrala ohledy. Erlend se stáhl a já se mu nedvil. Styx působila děsivě. Dokonce i Callypso za jejím zadkem se přestala domáhtat kňouráním nějaké podpory. "Styx?" začal jsem potichounku. "Miláčku, Erlend se o ta vlčata postará," pronášel jsem klidně, jako bych říkal ukolébavku a pomalým pohybem se ke Styx a kožešině přibližoval. Všichni si mohli všimnout toho, že působím jako bych v tomhle měl praxi. A měli by pravdu. Ev přeskočilo a já se o ni staral, uměl jsem komunikovat s různým druhem šílenství. V jeden okamžik se mi v hlavě vynořila spousta myšlenek. Můžu za to já? Děje se vlčicím kolem mě tohle, protože jakmile se do nic zamiluju zblázní se? Snažil jsem se potlačit vlastní sobecké myšlenky a zaměřit se na Styx. Pokusil jsem se navázat s ní oční kotakt. Nešlo mi jen o to ji uklidnit, ale dostat od ní malou Callypso. Nechtěl jsem, aby jí nedopatřením ublížila. Že by jí Styx mohla ublížit záměrně jsem si nepřipouštěl. Erlenda jsem v tuhle chvilku ignoroval, ale doufal jsem, že to pochopí.

//loterie 1/5

Styx vypadala, no zvláštně. Nechtěl jsem ovšem její stav komentovat nahlas, protože podle všeho nebyla úplně v pořádku a poslední co potřebovala, byl můj komentář nebo vyzvídání. Takže jsem ji jenom sledoval a nekomentoval. Vypadala, že by ji mohlo vytočit úplně cokoli, takže jsem prostě jenom dával pozor na ni i na vlče. Pak vstala a dost neochotně se přemístila, při čemž ode mne přebrala vlče, aby se mohlo konečně pořádně nakrmit. Mrně nejprve protestovalo, ale pak se Callypso konečně napila a ztichla. Trochu jsem se bál, co by Styx mohla udělat, kdyby křičela hladově ještě nějakou tu chvilku.
Erlend byl vítanou pomocoví. Ne, že by mohl něco udělat pro to, aby Styx byloi lépe. Mohl ovšem posloužit jako případný hlídač. Mohutný přítel ke mně vyslal myšlenky a já přikývnul. Pak se chopil kožešiny s tím, co měla být vlčata. Nemůžu ji tu nechat... Věděl jsem, že bych se měl zvednout a vlčat se zbavit sám, ale... nechtěl jsem tu nechávat to jediné samotné. Někdo ho musel prostě ohlídat, Styx byla až moc nepředvídatelná. "Díky" řekl jsem k Erlendovi a nechal tuhle nepříjemnou práci na něm.

//loterie 1/5

Měl jsem v kožichu malé vlče a popravdě jsem nevěděl, co s ním budu dělat. Styx se najednou probrala. Nejdřív jako by mne neslyšela se začala koulet pod kožešinou. Netušil jsem co tam dělá, dokud nevykoukla její hlava z kůže. Přesunul jsem k ní maso, které hezky vonělo, musela mít přece hlad. Voda v jamce byla pořád chladná a průzračná. "Proč... hmm...proč..." Snažil jsem se promluvit, ale uslyšel jsem šramot. Erlend se tu objevil a já popravdě doufal, že poruší moje přání aby mi nelezl do hlavy. Erlende pomoc mi.... Jediná myšlenka, ale s upřeným pohledem na přítele dost silná.
Otočil jsem se zpět pohledem je Styx. "Malá potřebuje jist a ty potřebuješ očistit... co... co chceš udělat? " zeptal jsem se starostlivým hlasem. Styx musela být co nejdřív očištěná, jinak by mohla dostat otravu, jak tu ležela v následcích porodů.

//loterie 2/5 + les přechod

S masem a kusem vnitřnosti jsem se dostal do jeskyně. Doufal jsem, že až si Erlend a já odpočinete, dosáhneme úlovek víc dovnitř. Jenže já byl teď vyflusaný a rozhodně se mi nechtělo se teď s masem tahat, když jsem musel zjistit, vo je Styx. Pach krve mne udeřil do čenichu hned, jak jsem vlezl dovnitř. Že by to zranění bylo horší? Přidal jsem do kroku a na sněhem kluzkém povrchu jsem si málem nabil čenich.
Moje představa byla, že najdu Styx někde rozsápanou. Cítil jsem ji z pod kožešin. Položil jsem maso a vnitřnosti na zem, kdyby potřebovala něco k jídlu, bylo to tady připraveno. Zároveň jsem využil sníh a pomalounku ho začal zbavovat vody, až se kousek od hory kožešin pod kterou byla Styx objevila kaluž čisté vody k napití. "Styx?" pronesl jsem potichounku. "Jenom se kouknu jestli jsi v pooooó...tež koště," protáhl jsem když moje tlapka nadzvedla kožešinu. Hned jak jsem uviděl, co je pod ní, jsem jí zase položil zpátky. "To ne... tohle to ne, fakt... ne to ne...ježiš... no ne..." opakoval jsem potichounku a pak znovu nadzvedl kožešin, ale to co bylo pod ní nezmizelo. Viděl jsem mrtvá vlčata a oči mi zalily slzy. Měl jsem vlčata rád, tohle by mi trvalo srdce ať už vlčata byla moje nebo ne. Jedná z těch mrtvolek najednou zaknikala. Automaticky jsem se pro ni natáhl a od spící Styx ji oddělil. Nevěděl jsem, proč leží s mrtvolkami kolem. Neměla sílu se o ně postarat? Nebo nechtěla přijmout fakt, že vlcata umřela? A proč mi nic neřekla?
Vlče bylo upatlané, ale živé. Namočil jsem tlapku do vody a trochu ho očistit, olizovat ho mě nenapadlo. Nebyl jsem vlčice a ani jsem neměl popravdě dobrý smysl pro rodičovskou péči, ale rozhodl jsem se udělat všechno proto, aby tohle vlče přežilo. Byla to holka. Přemýšlel jsem o tom, jestli se jménem počkat až se Styx probudí, ale... ne ona si ukradla jejich narození pro sebe, takže jméno dám já. Byla to pokřivená logika, ale já se cítil tím, že zahájila těhotenství zrazen. Lehl jsem si na zem a vlče přikryl svou srstí, aby bylo v teple. "Jsi moje můza... malá nymfa... Styx se taky jmenuje po nymfě všech moří, a ty bys taky mohla mít jméno po jedné z nich, co... Tyché? Nebo Mentis? Ne, to jsou ostrá jména, tak co Callypso? Hmm, to zní pěkně," brouka jsem k vlčeti, které souhlasně u posledního jména zakníkalo.
[/b]

//Loterie 1/5 mahtae

Dotáhl jsem s Erlendovou pomocí náš úlovek do lesa. Sněhu padalo pořád dost a dost a bylo to celkem náročné. Cítil jsem tu Styx i ostatní vlky. Nepřestává jsem ale tahat a dopravil jsem náš úlovek k úkrytu. Cítil jsem Styx, která byla někde vevnitř. Hmm asi jí fakt není dobře, když šla sem a ne do Zlatého lesa. Trochu mě to rozhodilo. "Vezmu jí kus masa, poud nevadí," pronesl jsem k Erlendovi a pustil se do práce. Nejprve jsem pracně oddělil kožešinu, kterou Styx taj moc chtěla a rozprostrel jí, aby na okraji jeskyně uschla. Pak jsem ukousl kus masa z břicha a popadl nějaké vnitřnosti pro Styx. S plnou tlamou jsem se rozešel za národem.

//úkryt

//loterie 2/5 Středozemní pláň

Erlend naštěstí nebyl žádný tintítko a tak se cho9il části masa a už se to táhlo. Ještě že byl sníh a hezký to klouzalo, co bychom ve dvou dělali v bahně jsem ani nechtěl domýšlet. Přes jezera to jelo samo, podél řeky to bylo horší, ale dalo se. "Ufff..." na chvilku jsem si odfrkl a mask pustil. Potřeboval jsem menší pauzu. "Erlende víš co, kašlem na baby, jen ty, já a svět... bez ženských to je stejně lepší,jenom se nechají vlastní blbostí nakopnout losem a my abychom to oddřeli," povzdechl jsem si frustrovaný tím, že Styx zmizela a nepomohla přitom to byl její geniální nápad. A tak jsem táhl dál.

//Borůvkový les

//loterie 1/5

Doufal jsem, že Erlenda nic nezabilo, protože to bych stál před otázkou, co s tím. Logicky by se nabízelo zakousnout Styx nebo ji přehodit Baghý za vraždu synovce, to by mi velela příslušnost ke smečce. Ale mě jen napadalo, jak se zbavit nejlíp těla, abych opeřenou ochránil. Pitomost. Erlend se naštěstí v té samé minutě, kdy jsem přemýšlel, jestli zvládnu jeho tělo dotáhnout k propadlině objevil a mě že srdce spadl kámen velikosti Zubaté hory. "íp," vyklouzlo mi. Byl jsem rád že je celý a jako matka kvočna kuře, co spadlo na zem, jsem Erlenda pečlivě sjel pohledem. Vypadal v pohodě. "Jsi v pohodě... super..." pronesl jsem zadýchaně a otočil se zpět k úlovku.
Styx se najednou zjevila u mrtvoly a vypadala, že ji není dobře. To mà za to, že nejdde podle plánu solistka. Určitě jí některý zvíře nakolo. "Styx, není ti něco? " zeptal jsem se starostlivým hlasem a prohlížel si ji, zda neobjevim zranění. Jen na nás štěkla rozkazy a šla pryč. "Hej nejsem tvuj otrok abys věděla!" houkl jsem za ní. Jestli si myslela, že budu plnit co chce, tak se pletla. "Jdem," navrhla jem Erlendovi a popadl kus losa, abych ho dotáhl do borůvky.

//mahtae sever přes Medvědí jezirka

//loterie 2/5

Erlend nám přesně řekl, co máme dělat. Teda on to neřekl, ale já jsem z jeho posunků všechno pochopil. Kouknul jsem na Styx, ale vypadala že to všechno pobrala. Bylo to fajn, být na lovu s něma dvěma. Měl jsem nahánět společně se svou společnicí. Erlend si vybral ukončení našeho záměru tím, že sejme naši kořist. Přikrčil jsem se a pustil se do pronásledování naší kořisti. Podíval jsem se směrem kde bylo stádo a pokoušel se k němu dostat. Styx byla kus ode mne. Uviděl jsem jak z ledu vytvořila šipku a já přesně tušil o co jí jde. Nebyl jsem si ovšem jistý, že tohle by bylo úplně to dobré. Nešlo o to, že by se netrefila, ale že by mohl vyplašit zbytek stáda, který si jí do teď moc nevšímal.
Já si musel udržovat odstup, ale ona se ladně dostala mezi zvířata ateď se rozhodla uskutečnit svůj plán. CHtěl jsem ji varovat, zastavit, ale nepodařilo se mi to, protože její smrtící střela proletěla nejprve tělem a druhá pak hlavou vybrané oběti. Stádo se dalo do pohybu a já viděl, že běží směrem, kde byl Erlend. Pohledem jsem hledal Styx, ale nikde jsem ji neviděl. V rozvířeném sněhu a pod kopyty mohla být všude. Neviděl jsem ji nikde ležet, ale to neznamenalo, že ji stádo nezakopalo svýma nohama do sněhu a já ji jen nevidím. "STYX!" vzkřikl jsem, ale neviděl jsem ji a ani neslyšel přes hluk její hlas. Měl jsem ji jít hledat? Ne, to nebyla možnost, přes hromadu těl bych se k ní stejně nedostal. Rozhodl jsem se běžet za stádem a zkusit ho odklonit nebo předběhnout. Varovat Erlenda, že se stalo něco s čím jsem nemohli počítat. Minimálně já a on ne. Vydal jsem ze sebe všechny síly, abych se vedle stáda dostal alespoň do jeho poloviny. "ERLENDE UTEČ!" křičel jsem a doufal, že mě uslyší a uteče, než k němu stádo doběhne. Pokud se krčil někde na zemi, mohlo by to pro něj být fatální.

//loterie 1/5

Měl jsem filozofickou chvilku. Taková občasná slabůstka, která se i mě stávala. Ani bych nečekal, že to bude mít na Styx nějaký efekt, spíš jsem očekával, že něco odsekne. Její odpověď byla zajímavá. Zarazil jsem se a zamyslel. "Pak musíš dělat všechno tak, aby ses vykoupila," pronesl jsem. Ještě kdybych dodal "mé dítě" a mihl bych z fleku začít kázat. "A nebo taky ne, a pak jen doufat že ostatní ti odpustí, " vypadlo ze mě ještě.
Než stihla mluvit dál, objevil se u nás Erlend. A hned šel k věci. "Styx, Erlend. Erlende, Styx moje... ehm..." netušil jsem jak to doplnit a tak jsem to nechala na vlčici. Slyšel jsem losa, několik z nich. Mírně jsem zastříhal ušima a pohlédl na Erlenda. Jeho myšlenka mi vnikla do hlavy. Zatřepal jsem ušima. "Nemam rad když mi tohle děláš, však jsme si rozuměli i bez toho," utrousil jsem a pak se vydal za zvukem losu. "Jak zni plan?"

//ronherský potok. Loterie 1/5

Kráčel jsem za Styx bez rozmyslu. Mohla by jít do pekel a já jako věrný pes bych šel za ní. Byla výbušná, svéhlavá a vůbec ne dobrá, ale to já taky. V naší lásce bylo něco co nás ničilo a co ničilo všechny kolem nás... v tom utrpení bylo ale u něco krásného. A tak když zase vybuchla, jako Sopka po krátkém období spánku, věděl jsem, že bych neměl odporovat. "Věřím tomu, ale je mi to ukradený," sdělil jsem jí možná to, co vědět nechtěla. "Neobdivuju to cos udelala a nevěřím tomu, že bys to udělala bez důvodu. Zabít jen tak pro zábavu by znamenalo ztratit něco ze sebe a ty se máš celkem ráda. " Krutá upřímnost mých sliv mohla být bolestivá, ale bylo to tak.
Mluvila o tom, že jí nic není. Nemohla vědět, že jsem se o ní bál, protože tohle už jsem jednou zažil. Ev taky tvrdila, že je v pořádku doku nebyla. A pak už bylo pozdě. Nemoci druhých blízkých mě, to mě děsilo k smrti víc než to, že mám po boku zabijáka. Na lov mne mírně přešla chuť, ale snažil jsem se najít stopu.

//loterie 3/5

//úkryt

Vylezl jsem z úkrytu a vyrazil za Styx. Rybu jsem nechal za námi, když ji venku z úkrytu vložila moje společnice do sněhové hromádky. Jen jsem prostě prošel kolem a nijak rozhodnutí mojí společnice nekomentoval. Ta se zase durdila, že zvládla někoho zabít či co a medvěda zvládne taky. Jen jsem na to nakrčil čenich. "No jasně, jasně," komentoval jsem to. Nevěřil jsem jí ani čenich mezi očima a už vůbec ne to, že by zabila někoho kdo po ní hodil ohnivou kouli. Styx byla lhářka, stejně jako já jsem byl lhář. Nevěřit jí tak byla druhá přirozenost. "Ale jde mi o to, že jsi nedávno málem obrátila žaludek do příkopu," konstatoval jsem po chvilce. Tentokrát se mi v tonu hlasu odrážela upřímná starost o její zdraví. I když ji to možná vytáčelo. Na moje strachování odpověděla jenom, že jí nic není. To jsem jí věřil snad možná ještě méně než to, že zabila ohnivou magičku. "No kdybys potřebovala, tak můžeme někde počkat a odpočinout si," dodal jsem.

//za Styx