Příspěvky uživatele

< návrat zpět

//Řeka Kierb

Kráčel jsem do kopců, které se vlnily, když mne do čenichu udeřil známý pach. Byla to snad ona? Moje bohyně Bouří?! Paní všeho dokonalého. Můj poklad. Má můza? Tedy alespoň tím vším byla pro tuhle chvíli. "Už běžím můj obláčku nadýchané srsti, dokonalé postavy, líbezného hlasu s jiskrou oku. Má perfektní a dokonalá Alfo. Moje úžasná a roztomilá... no co to je?" z dálky jsem uviděl, že moje bohyně, není sama. Kolem ní se potuloval nějaký pitomeček pitomý. No co to je! Na tuhle vlčici jsem si jasně dělal nároky já a rozhodně mne uráželo, že se tady poflakuje s nějakým tupcem, který určitě ani neví, co je to pořádná vlčice a co potřebuje ke štěstí. Zvolnil jsem ovšem tempo, abych k nim nedošel moc udýchaně.
Jen, co jsem byl na doslech zvolal jsem. "To jsem rád, že vás vidím," pronesl jsem a pak došel k nim. Vysekl jsem Baghý poklonu až ke svým předním tlapkám a pak se zase narovnal. Ji se obdařil úsměvem, jeho jsem jenom lhostejně přehlédl. "Co tu děláte, měla byste být ve smečce a užívat si klidu, než napadne sníh a bude zima," pronesl jsem. "Navíc v tomhle počasí byste mohla nastydnout," dodal jsem ještě procítěně, snad zájem nad jejím zdravím mi přidá body k dobru. "Pojďte, doprovodím vás zpět do našeho smečkového lesa," důraz na slovo našeho nemohl nikdo přeslechnout. Vlka jsem do téhle chvíle přehlížel, než jsem se k němu nyní obrátil. "Nebo vás tenhle otravuje?" zeptal jsem se podezíravě. Nechtěl jsem se rvát, nesnášel jsem to, ale mohl jsem se prsit a doufat, že to vlk vzdá, když uvidí, že mě má Alfa ráda.

//Sarumen přes Tanebrae

Kráčel jsem s úsměvem na líci, i když mi nebylo úplně do smíchu. Mlha byla příšerná a začínalo mrznout. No nechutné. Navíc mě taky nakrknul Erlend, který se rozeběhl někam do pryč, když mu zrovna nabaluju vlčandu. Tohle si s ním ještě vyřídím. Nevděčník jeden. Olízl jsem si čenich, abych si ho trochu navlhčil. Bylo celkem nechutné počasí a já bych se nejraději viděl někde v teplé koupeli s nějakou tou fešnou vlčandou nebo dvěma. Jenže jsem taky věděl, že na mne doma čeká moje bohyně bouřek. Musela tu někde být, protože jsem si byl jist, že jdu správnou cestou domů. Podél řeky přeci. Jenže tahle řeka byla moc na východ, což mi nedocházelo. Pořád jsem si byl jistý tím, že jdu správně, ale při tom jsem šel úplně jinam. Orientační nesmysl evidentně zafungoval. Sakra. Uvědomil jsem si svůj omyl, ale už bylo moc pozdě. Kolem řeky jsem došel poměrně daleko. Rozhodl jsem se střihnout to přes kopce k jezeru a od něj už bych snad trefit měl. No co delší odloučení jen rozehřeje její srdéčko.

//Kopce Tary

Wolfganie vypadala, že se o mou sestru zajímá, ale jak jsem předpokládal, neznala ji. "Škoda, ale kdybyste na ni narazila řeknete mi to?" zeptal jsem se. "Byl bych vám zavázán, kdybyste mi to řekla... Jí ale neříkejte případně nic," dodal jsem hned. Pak mi došlo, že by to mohlo vyznít jako, že jí chci něco udělat, když chci aby zatajila můj příchod. "Sestra mě už dlouho neviděla a chtěl bych, aby to bylo překvapení," pronesl jsem s úsměvem, který by odrovnal ne jednu lepou děvu. Rozhodně v tom nemohla tušit nic nečestného. Popravdě to taky byla pravda, chtěl jsem Lilith překvapit, jen by to nebylo nejspíše úplně příjemné překvapení.
Cítil jsem pachy vlků, kteří tu pobíhali za tím vytím. "Já nejsem úplně vlk z jeho smečky. Někdo by sice mohl říci, že k nim patřím, ale já jsem bard, zpěvák, moje srdce patří publiku. Když nějaké mám, tak jsem spokojený a na oplátku chci jen trochu té stravi a střechu nad hlavou," vysvětlil jsem jí ve stručnosti svou pozici ve smečce. "Ale v té borůvkové asi zůstanu. Mají tam tak přenádhernou Alfu, že z ní až oči přecházejí," sdělil jsem Wolfganii, která začala mluvit o tom, že by měla běžet. "Tak to vás nebudu vyrušovat, asi se vrátím zpět do své smečky, ale rád bych vás tu ještě někdy navštívil madam, pokud to nebude vadit?" zeptal jsem se a na rozloučenou vysekl Wolfganii poklonu, než jsem se rozhodl vydat pryč z lesa.

//Esíčka přes Tanebrae

Vlčice se představila jako Wolfganie, vyseknul jsem jí poklonu, ale pak jsem si všiml, že Erlend zmiznul. No tak, co to je! Já se tady snažím být přátelský a milý kvůli němu a on toto... No což tak aspoň třeba téhle vlčici zazpívám nebo tak něco... Nehodlal jsem se tu starat o to nedorostlé vlče, přestože jsem měl vlčata rád. Neměl jsem už rád puberťáky, protože se moc začínali podobat dospělákům. A dospěláky já nemusel. Hlavně pokud šlo o samce, samice mi nevadily. Pohlédl jsem na vlče, které se taky vypařilo. Tohle už je lepší. Situace se celkem stabilizovala pro můj prospěch. I když asi ne v prospěch Erlenda. "Má sestra se jmenuje Lilith, ale zatím jsem nenarazil na nikoho, kdo by ji znal," odpověděl jsem na otázku Wolfganie. "Budu vám velice zavázán, když se případně poptáte ve smečce?" dodal jsem prosbu a pohlédl na vlčici jako to největší neviňátko pod sluncem. Její další slova byla směřována na Erlendovo chování. Ohlédl jsem se po společníkovi, který už dávno zmizel mimo les. "Omlouvám se za jeho chování, je toho na něj poslední dobou hodně," povzdechl jsem si, i když jsem absolutně netušil, co to do Erlenda vjelo, že se takhle nevychovaně zdekoval. "Jeho lesem se prohnalo skoro tornádo, takže to tam vypadá dost zpustošeně a taky ta sopka není úplně daleko. Nu, není z toho úplně nadšený, jak si umíte představit," dodal jsem žalostně, jako by toho i na mě bylo moc.

Můj zpěvný hlas musel rozhodně někoho přilákat, ale rozhodl jsem se ještě jednou obrátit na Erlenda. Vypadal naprosto nešťastně. "Ale no tak, pryč s tím obličejem... Aspoň předstírej, že jsi nadšený z tohohle lesa jo?" pronesl jsem. Myslel jsem si, že je naštvaný nebo rozmrzelný po té cestě sem, nebo že mu místní les páchne. Vůbec mne nenapadlo, že by mohl mít problém s tím, že lezeme kam nemáme a děláme tu... no přinejmenším něco pochybného. Jenže na rozmýšlení už nebylo moc času. Zrovna se v podstatě od nikud zjevila vlčice, které v patách byl poměrně mladý vlk. Doufám, že tohle není mamina a nějaký synátor. Teda není jí moc podobný, ale nerad bych takovou nádhernou vlčici obletoval před nějakým příbuzenstvem, kterému by to mohlo být trapné. Usmál jsem se na vlčici nejvíce odzbrojujícím úsměvem. "Mé jméno je Adiram," pronesl jsem a vysekl Wolfganii poklonu, při které jsem se dotkl čenichem své nakročené přední tlapky. "Jsem bardem, který putuje po tomto kraji a hledá svou milovanou sestřičku, která se jaksi ztratila," pronesl jsem když jsem se narovnal. "Momentálně jsem našel útočiště v Borůvkové smečce, která mi dovolila nějaký ten čas trávit na jejich území a rozveselovat místní vlčice a vlky svým zpěvem nebo zajímavými příběhy," dodal jsem a pak tlapkou ukázal na Erlenda. "Toto je můj kumpán, pomocník a pravá ruka v jedné osobě, Erlend," představil jsem ho. "Moc si s ním sice nepokecáte, ale poslouchat umí skvěle," zašeptal jsem polohlasem, který musel slyšet i Erlend. "Nuže, do těchto krajin jsme zavítali, abychom se prve podívali po mé milované sestřičce a podruhé, abychom obveselili místní nějakou tou zábavou. Ale že tu narazíme na tak nádhernou společnost madam, se nám ani nesnilo," vypadlo ze mě rozverně a pořád jsem se usmíval. Kdybych byl trochu udvážnější políbil bych vlčici tlapku, ale nechtěl jsem být moc hrr.

//Od někud asi středozemní pláň

Kráčel jsem v čele naší dvoučlené výpravy a prozpěvoval si. S posledním tónem své písně, která byla mírně přisprostlá, ale za to měla celkem dobrou melodii, jsem se zastavil na okraji lesa. Už to tu celkem zavánělo smečkou, takže jsem si řekl, že tady bude to vhodné místo na zastavení. Rozhodl jsem se stát, protože sedět by bylo neslušné. "Takže," obrátil jsem se na Erlenda a uvědomil si, že jsem ho měl do všeho zasvětit, než jsme vyrazili. "Můj drahý a milý příteli," začal jsem trochu až obřadním hlasem. "Chovej se slušně, na vlčice nevrč a hlavně... to především... hlavně se nezaplétej s žádnou, která by měla někde poblíž partnera... nejdřív se ujisti, že je starouš mimo les a pak se do toho můžeš pustit, kapišto?" s posledním slovem jsem se otočil čelem do lesa a pozvedl k obloze svůj zpěvný hlásek, který zněl jako konipásek. "Auuuuuu, auuuuu, auuuu," nesl se můj pěvecký výkon skrz celý les a snažil se nalákat pokud možno vlčice, nezadané, povolné. Jenže kdybych si nemohl vybírat, tak by mi stačilo jen to vlčice a povolné. A kdybych ani na to neměl prostor stačily by jenom vlčice.

//Mahtae jih přes náhorní

Vypadalo to, že všechny dámy někam zalezly. Aspoň, že tu bylo teplo. Léto evidentně odcházelo ze severu, ale tady na jihu to pořád hezky hřálo. Erlend nemluvil, no jo on nemluví nikdy, ale nic mi momentálně nesděloval. Jen jsem na něj pohlédl. "Mám to s tebou těžký," povzdechl jsem si jenom a pak vykročil směrem, kde údajně měla být ta smečka, kterou jsem se rozhodl jít otr.... poctít svou nádherou a nepřekonatelným talentem. "Já kráčím se svým přítelem, kam jen nás tlapky vedou. Nebojím se ničeho vždyť kráčím za svou ženou, kráčím, kráčím, kráčím za svou ženou," začal jsem si prozpěvovat jednu ze svých písniček, kterou jsem složil už ani nevím k jaké přiležitosti, ale pravděpodobně zahrnovala taky nějakou vlčici, jako tahle naše výprava. Jen jsem doufal, že nenarazíme na nějaké místní samečky, protože to by byl trochu problém. Žádný Alfasamce prosím. Nejlépe smečku plnou povolných jižanských vlčic.

//Sarumen přes ohnivé jezero

//Borůvkový les přes Mahtae sever

Erlenda mi bylo líto. Fakt. Na mou duši, na psí uši na kočičí svědomí. Osud starého panice si nikdo nezasloužil. Pro mne by to byl snad ten nejhorší trest. Jen doufám, že není nijak impotentní nebo jinak divnej. To by mi ještě tak chybělo. Správnej vlk si musí umět pořádně užít a ne žít celý život v celibátu. Ježíš to muselo být příšerný dospívání. Moje myšlenky se rozjely o sto šest, když Erlend v podstatě nijak nereagoval na moje pokusy zjistit, která vlčice se mu líbí. Jeho výraz mi moc nenapovídal, takže jsem seznal, že asi neví co má odpovídat. "Tak musíš mít nějakej typ vlčice, který se ti líbí ne? Nemusí to být jenom vzhledem, i když to by nám celkem usnadnilo práci, ale i třeba povahou. Co se ti líbí... Něco se ti musí přece líbit..." pokračoval jsem. Nevěřil jsem tomu, že by neexistovala vlčice, která by byla jako dělaná pro Erlenda. Taková, která by mu mohla nějak pomoct se víc rozmluvit. To byl hloupý přímněr, ale víc se otevřít ke komunikaci s ostatními. Přišlo mi, že tím, že Erlend nemluví, dost trpí jeho společenský život. Kráčel jsem v klidu dál.

//Středozemka přes Náhorní plošinu

Erlend souhlasil s odchodem. Sice to tu vypadalo jako kůlnička na dříví, ale evidentně mu to nevadilo a já už měl plnou hlavu jiných plánů, takže jsem se rozhodl, že vyrážíme hned a teď. "Dobrá tak jdeme nabalovat vlčice. A nejlíp fakt do tý smečky na jihu, myslím si, že by tam mohla být nějaká volnější... povolnější..." začal jsem se smát, zatím co jsem mířil z lesa. "Hlavně to nesmíme přehánět, aby nás náhodou nenakopal někdo do zadku," dodal jsem ještě. Nehodlal jsem se hádat s nějakým místním partnerem, kterému náhodou začnu lézt do zelí. Samotná aktivita podvádění někoho s někým mi ani moc nevadila. Vadilo by mi to násilí, ke kterému by to mohlo vést. Ve svém vlastním srdci jsem navíc nezávaznou hru nebral jako podvádění. Rád bych si prostě užil. Uvolnil se. Trochu se vyřádil. A třeba by to Erlendovi rozvázalo jazyk, kdyby se mu nějaká hezká vlčanda postarala o trochu té svěží a tělesné zábavy. "Jaký typ máš vůbec rád?" vyptával jsem se a pak začal vyjmenovávat vlastnosti a barvy, aby mě mohl kývnutím zastavit u vhodné.

//Midiam Jih přes Midiam sever

Čekal jsem na nějakou reakci od Erlenda. Naštěstí pro mně i pro něj přikývl, že se mu líbí vlčice, takže jsem neměl tu čest s nějakým vyšinutým hnusákem, který ojíždí vlky. Nechutný. Nechutný. Nechutný. "Dobře, dobře, to je moc dobře," řekl jsem divně zastřeným hlasem a začal jsem zase pomalounku přecházet ze strany na stranu. Vymýšlel jsem nějaký plán, jenomže jsem si nebyl jistý, že vůbec jde něco vymyslet. Prostě půjdeme a uvidíme, on se nějaký plán vymyslí sám nebo fakt na někoho narazíme. Hlavně nesmím nechat Erlenda na holičkách, ale musím mu pomoct. Jako nemluva toho bude mít celkem dost na talíři... Ale tak čin mluví více než slova že ano. Jdem! Pak mě ale ještě něco napadlo. Znovu jsem se zastavil a pohlédl na Erlenda. "Myslíš, že nás někdo bude postrádat když odejdeme?" Bylo mi jasné, že nebude, ale raději jsem se ho zeptal. Neptal jsem se ho na mnohem důležitější otázky, třeba jestli vůbec chce jít se mnou nebo jestli chce hledat nějakou vlčici. Prostě jsem se neptal na malichernosti, které jsem pokládal za jasné a na které musela být odpověď jedině ANO.

Čekal jsem na nějakou reakci od Erlenda, ale vypadalo to, že i když se mu možná někdo líbil nebylo to nic vážného. Nebo tak jsem si vykládal jeho zamyšlení, které bylo po chvilce následováno zavrcením hlavy. Erlend tedy nikoho neměl a ani o nikoho nestál. Málem jsem si z toho sedl na zadek. Tohle se mi vůbec nelíbilo. "S tím musíme něco udělat, je ti to jasný?" řekl jsem a zase se rozpochodoval ze strany na stranu, zatím co jsem přemýšlel, co s tím budeme dělat. "Navrhuju vyrazit na jih, třeba tam najdeme nějaké vlčice, které by se s tebou chtěli bavit. Nebo bychom mohli navštívit tu smečku, která tam je... Nebo bychom prostě mohli jen tak nezávazně bloumat, ona už si nás nějaká vlčanda najde. Takový dva krasavce přece nemůže jen tak někdo minout... no a p... počkat," zastavil jsem svou uspěchanou samomluvu a zastavil se. Pohledem jsem se zasekl na Erlendovi. "Líběj se ti vlčice že jo?" zeptal jsem se na otázku, která mne do teď nenapadla. Ta otázka byla položena zcela vážně. Nikde nebylo ani stopy po předchozím rozjaření nebo úděsu. Jen ledový klid. Ta proměna byla v mém chování náhlá a nevysvětlitelná. Přejížděl jsem Erlenda pohledem a čekal na jeho odpověď. Sám jsem netušil, co bych dělal kdyby odpověděl, že ne.

Erlend byl panic! No tak to byla pecka. "Pane jo..." písknul jsem a musel jsem se držet, abych nevypadal, že se mu vysmívám. Protože na tomhle k smíchu nic nebylo. Byla to tragédie! Rozhodnutí, že to nemůžeme nechat jenom tak bylo v mojí hlavě uděláno hned. "S tím se musí něco udělat. Myslel jsem si, jak já tady trpím a jak těžký to pro mě je, ale ty... Ani nevíš o co přicházíš. To musí být strašný utrpení," řekl jsem a začal přecházet z jedné strany na druhou, jak jsem se snažil přemýšlet. Musel jsem najít Erlendovi nějakou vlčici, ale ke zkušenosti jakou jsem měl, to rozhodně nebude nijak jednoduché. "A líbí se ti aspoň nějaká vlčice?" Bylo by to mnohem jednodušší kdyby se mu nějaká líbila, to bych ji jen pak překecal a bylo by. Hledat úplně nějakou novou známost by bylo složitější, ale já se nehodlal vzdát. Pro přítele cokoli. Moje vlastní neúspěchy byly zapomenuty pod zjištěním nových informací.
Noc byla poměrně chaldná a to se mi nezamlouvalo. Nejradši bych někam zalezl, ale to taky nešlo. Muselo se jít hledat vlčici. A nejlíp někam na jih, než mi z malého Adirama nic nezbude. Doufal jsem, že na jihu bychom mohli najít nějaké povolnější vlčice. A to nejen pro Erlenda. Byl bych si taky rád trochu zašpásoval a na jihu byly vždycky vlčice takové... nu přítulnější.

Vypovídal jsem se Erlendovi. Vylil jsem mu svoje srdéčko a podělil se o všechny problémky, ale on jako by byl kus vosku. Někdy je na emocionální úrovni vlčete. Trochu jsem se na přítele naštval, ale pak jsem si všiml jeho nechápavého výrazu a něco jsem si uvědomil. Poplašeně jsem zamrkal. "Počkej... Byl jsi už někdy s vlčicí, že jo? Víš o čem mluvím, že jo?" Možná to byly stupidní dotazy, ale já si najednou nebyl jistý, jestli mluvím s někým kdo ví o čem mluvím. Erlend měl už svůj věk, takže jsem automaticky předpokládal, že má minimálně jednu zkušenost s nějakou vlčandou, která mu nejspíše zlomila srdéčko. Chudákovi. Ale nikdy mne nenapadlo, že by taky mohla být situace, kdy vlk v jeho věku nikdy s nikým nic neměl. Trochu mě to pobouřilo a zároveň pobavilo. Jestli to opravdu tak bylo mohl si být Erlend jistý, že to nenechám jen tak. V jeho věku to mohlo do jednoho praštit kdykoli a on by si ani neštrejchnul?! Taková nehoráznost. Taková nepřiměřenost! Můj kamarád rozhodně nebude o nějaké zkušenosti a zážitky ochuzen jen pro to, že je nemluva.

Erlend evidentně zápasil s tou svou novou ozdobičkou, protože ke mně naklonil hlavu a chtěl, abych mu pomohl ji šoupnout na správný místo. "No jo no jo... Adiram holka pro všechno," bručel jsem, když jsem se zvedal ze země a šel k němu, abych mu tlapkou velice neobratně vrátil čelenku na správné místo. Jestli mu to potrhalo pár chloupků z kožichu, to jsem netušil. Já prostě nebyl úplně ten trpělivý, který by si dal na čas, aby vše bylo bezbolestné. Byl jsem stejně jako můj element do všeho hrr. Čelenka ovšem byla na svém místě a Erlend se tak mohl konečně hezky koukat na svět kolem sebe.
Teď bylo na čase se vrátit k tématu naší konverzace. Plácl jsem sebou na zem, kde jsem ležel před tím a sledoval Erlendovu reakci na moje slova o místních problémech a vlčandách. Podle toho jak se snažil poprskat můj obličej mi došlo, že za to mohl ten příšerný vítr. "Jasný, vítr, už neprskej prosím," řekl jsem mu a znechuceně nakrčil čenich. Ohledně vlčic mi kývnutím odsouhlasil moje tušení, že jsou místní děvčata netýkavá. "Všechny vlčice se tu chovají jako bych byl jenom kus vosku. Jedný jsem zpíval a našel jí úkryt, ale když konečně došlo na nějaký to mazlení tak zdrhla. Tvoje teta je taky celkem hezká, ale proti mýmu kouzlu má asi nějakou přirozenou imunitu. A teď mě jedna neoprávněně nařkla z toho, že používám magie, což neumím a pak mě začala ignorovat..." stěžoval jsem si, protože Erlend neměl moc možností, jak mne zastavit. Rozhodně ne verbálních. "Jak já bych si vrznul," povzdechl jsem si smutně.

Už jsem se začínal obávat, že se na mou maličkost všichni vykašlali, když jsem uviděl Erlenda, který si to ke mne sunul. "Koho to sem vítr nese?" zeptal jsem se se smíchem v hlase. Vlk, který ke mně kráčel, měl poměrně hezký kus šperku na čele, ale divně se mu nakláněl, jako by chtěl spadnout na zem. "Co to máš na čele a kdes to vzal?" začal jsem hned bez pozdravu vyzvídat, protože to byla moje přirozenost. Nikdy jsem si moc nezakládal na tom, abych byl trpělivý. Byl jsem spíše zbrklý a taky hodně zvědavý. Možná bych si taky mohl sehnat nějakou takovou tretku, třeba na to tady berou vlčice... na podivný šperky. "Musím ti teda říct, že to tady vypadá fakt příšerně, coste tady dělali za skopičiny," broukl jsem a plácnul sebou o zem.
V lehu jsem si prohlížel svoje přední tlapky, které se mi zdály trochu moc špinavé. Měl bych se jít umýt. Pohlédl jsem zpátky na Erlenda. "Jedno taky nechápu, proč jsou všechny místní vlčice tak... tak... upejpavé... víš co myslím, že jo?" pustil jsem se hned do rozpravy o tom, co mne tady trápilo nejvíc. Společnost stála za houby. To byla ta potíž. Pánskou jsem nevyhledával a dámská by se mě nedotkla ani ohlodanou kostí z nějakého důvodu.