Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Vlčice se mnou souhlasila, což mě celkem uklidnilo a položil jsem si hlavu zpátky na tlapky, že bych se ještě prospal. Jenže vlčice mluvila, že by se mohla bavit i jinak a kousla mě do zadku. Vyskočil jsem na všechny čtyři. "Hej," vyštěkl jsem po vlčici. Ježiš není jenom ošklivá, ale ještě navíc je naprosto nevychovaná. Nevycválaná až běda. Oklepal jsem se a podíval se na kousnutné pozadí, ale naštěstí tam nic nebylo. Jen mě štípla. "Hele jestli si chceš zašpásovat, tak jsi přišla v nevhodnej den. Normálně bych ti byl k službám, ale fakt na to teď nemám úplně náladu," zabručel jsem a podíval se na ni. Když jsem si ji tak prohlížel... mohly by být celkem dobrým rozptýlením. Sice byla ošklivá jak noc, ale aspoň měla všechno na správným místě, co jsem tak viděl. A aspoň bych se tak trochu mohl pomstít ne? Nebo aspoň přijít na jiný myšlenky. Na jiný myšlenky bych přišel rád. Pohlédl jsem na opeřenou vlčici. "Jmenuju se Adiram, pokud by tě to zajímalo, což předpokládám, nezajímá, takže je to stejně jedno," pronesl jsem a čekal, co se z toho tady vyvrbí.

Byl jsem sám. Ve tmě, která byla snad všude jsem se snažil najít nějakou tu útěchu. Všechno se to totálně zhroutilo a já popravdě nevěděl, co s tím dělat. V jeskyni Alf se teď Baghý muckala s tím svým a já si nemohl dovolit ani pořádně propuknout ve vztek na ně... na oba.... protože by mě slyšeli. Jenže ven se mi taky nechtělo. Pořád hrozilo, že budou padat kroupy, které sice už ustaly, ale jeden nikdy nevěděl, kdy se nehezké počasí vrátí. Stočil jsem se ještě víc do klubíčka a doufal, že prostě tohle nějak přečkám než přijde Erlend a pak... se uvidí.
Jenže mi nebylo dopřáno být sám. Ta opeřená příšernost se rozhodla obtěžovat. Pohlédl jsem na vlčici, která vypadala naprosto strašně. Kdyby byla aspoň pěkná, jenže ona byla opravdu ošklivá. Už jenom pohled na ni mi byl nepříjemný. Byla samá jizva a i když byla vypasená její kožich kvůli pírkům působil neurovnaně. "Do toho ti nic není," odvětil jsem vlčici, kterou jsem nyní probodával pohledem. Nechtěl jsem, aby tu byla, ale samota byla taky děsivá.

//Hodnocení z členské základny
Adiram ve smečce?
Moje maličkost nechává všechno na hře, takže momentálně brečím v úkrytu. Adiram neví sám jestli půjde pryč ze smečky nebo jestli zůstane. Na to asi bude mít vliv nejen zjištění, že má Baghý vlčata, ale i Erlend a jeho (snad brzký) návrat (aneb potřebuje parťáka, co by si šel s ním na ambrozii nebo tak něco ).

Hodnotit Alfu? Cože?
Ehm... no když jinak nedáš. Z pozice někoho, kdo si tím taky prošel, ti děkuju, že se o smečku tak pěkně staráš. A nejen pořádáním akcí, ale i tím, že si udržuješ přehled o všech členech a máš zájem na tom, jestli někdo zůstane nebo odejde. Je hezký vidět někoho, kdo se do toho pustil a to Alfování si drží na úrovni, což s tvým irl nabušeným "rozvrhem"... klobouček madam.

Na druhou stranu si neodpustím jednu maličkost. Asi bych se trochu zamyslela nad tím, jak velkou smečku chceš a zda v ní držet každého. Já třeba osobně jsem v tomhle ohledu neústupná a vím, že to hodně lidí štvalo. Má to ovšem i své výhody, protože proč ve smečce držet někoho, kdo o ni nejevil dlouhodobě zájem?
Ano, každý máme irl problémy, které musíme řešit, ALE to vyřeší jeden vzkaz s omluvou, že tu teda nejsem/nemám čas, ale o smečku zájem mám. Proto možná zvážit třeba jedno upozornění a dost? Není totiž povinností Alfy někomu dokola připomínat, že je ve smečce a měl by se jí věnovat.

Přešel jsem znovu místnost a zastavil se k Baghý zády. Zhluboka jsem si oddechl a podíval se na vlastní tlapky. Jak se nám zdají naše vlastní tlapky velké, ale zároveň malé. Zvláštní. Stál jsem na místě. Už jsem nechtěl přecházet. Baghý mluvila a mluvila. Pouto... jen jako přítele... horší... Já ji vnímal, ale vlastně už jsem ani nevěděl, proč. Nespojoval jsem si slova do vět. Její řeč jenom tekla.Pouto... jen jako přítele... horší... Chtěl jsem odejít, ale něco v jejím hlase mě nutilo zůstávat. Možná to bylo i tím, že se mi prostě nechtělo do toho nečasu ven. Zvedl jsem hlavu a koukal do stěny. "Mohla bys odejít, chci být chvíli sám," řekl jsem nevýrazně. Pořád jsem k ní stál zády, ani jsem na ni nepohlédl. Potřeboval jsem prostě chvíli pro sebe, abych si všechno utřídil a rozmyslel. Nesledoval jsem proto ani její odchod. Slyšel jsem, jak se zvedá a odchází. Než ovšem odešla z téhle jeskyně, rozhodl jsem se říct ještě něco. "Vyřiďmu, že jestli ti ublíží, budou jeho kosti ohlodávat krysy na dně propasti," pronesl jsem cizím hlasem, který vůbec neodpovídal mé normální laxnosti a přátelskosti. Bylo jasné, že tohle myslím smrtelně vážně. Rozhodl jsem se zůstat, prozatím. Ale i když byl teď tenhle Jinks, bývalý tulák, náš Alfa, pro mě bude vždycky ona na prvním místě. Pomalým krokem jsem se vydal do tmavého kouta jeskyně, kam nebylo od vchodu vědět, abych si tam lehl. Na Baghý jsem se ani nepodíval, za celou tu dobu.

Mou poznámku ohledně toho, že já a ten Jinks nebo jak se jmenoval jsme stejně staří, odignorovala. Nedivil jsem se jí, taky bych ignoroval něco, co by roztrhalo moji argumentaci na plané cáry výmluv. Poslouchal jsem ji a přecházel ze strany na stranu. Byl jsem milovník a neuměl jsem se dohadovat. Ne s vlčicema. A už dvojtě ne s těmi, které jsem měl rád. A že já Baghý měl rád. "Jenže ty nejsi stará, jsi krásná a dokonalá, bohyně bouřek. A pokud na tebe někdo civí, tak jenom proto, že ti závidí, nic jinýho." Tak a bylo to. Pojmenování, které jsem Baghý dal, se provalilo. A mohl jsem si za to sám. Zase jsem se rozpochodoval z jedné strany na druhou. Dával jsem tohle za vinu jí, že mi to nřekla, když jsem jí doprovázel po všech čertech a prozpěvoval. Taky jsem to dával za vinu Erlendovi, že mě nevaroval, že jeho příbuzná má amanta. Tomu jsem to mimochodem taky dával za vinu, protože kdyby sem nepřišel kdo ví odkud, nic by se nestalo a já bych tu teď nemusel takhle přešlapovat, jako naprostý blázen.
Ale ze všeho nejvíc jsem nesnášel sebe. Sobě jsem to dával za vinu asi nejvíc. Baghý jsem měl rád, dokonce by se dalo říct, že jsem ji nepokrytě platonicky miloval. Byla dokonalá. Perfektní. Vtipná a nenáladová. Chytrá a ochranitelská. Byla úžasná. Jenomže já věděl, že tenhle můj cit je jenom maskováním toho, co jsem postrádal. Chyběla mi Evira a já se snažil přes ni dostat skrz jiné vlčice a nefungovalo to... zatím. Rozhodně to nemohlo ovšem fungovat s Baghý. Ne teď. Už nikdy.
Baghý mluvila, ale mě to šlo jedním uchem tam a druhým ven. Teď jsem byl prostě jenom zdrcený a můj mozek nezvládal nic, než vlastní sebelítost. "A jak chceš tenhle problém vyřešit?" zeptal jsem se a dal důraz na slovo problém, protože evidentně viděla to, že mi zlomila srdce a zničila nejspíše budoucnost jako problémek, jenom šmouha na předním skle jejího dokonalého života. Všichni se chytneme za tlapičky a budeme se společně smát a tancovat kolem ohně nebo co? Jak si to jako představuje? Měl jsem odejít rovnou, protože její slova mě nahlodávala. Měla pravdu a já nebyl blbec, pokud půjdu pryč někde chcípnu hladem nebo zimou. Nebyl jsem dobrý lovec ani jsem neměl pud sebezáchovy, měl jsem jenom z prdelky štěstí. Vždycky jenom štěstí. Hodil jsem to tedy na ni. Ať ona vymyslí a navrhne, co teda s tímhle "problémem"?

Chladný výtr se prohnal kolem. Můj kožich se nadzvedl a rozcuchal, což se i nelíbilo, ale nemohl jsem s tím momentálně nic dělat. Trochu mi to bylo i jedno. Rozcuch mi dodával rošťáckého vzhledu nebo taky vzhled totálního loosera, protože tak jsem se momentálně cítil. Jako naprostý zoufalec, protože jsem na plný čáře projel souboj, o kterém jsem popravdě ani nevěděl, že probíhá. "Neměla tušení... jasný... jasný..." odsekával jsem se smíchem v hlase, který nešlo přeslechnout. Byl to takový ten zoufalý smích, kdy vlastně nevíte, co dělat nebo říct, tak se začnete smát, protože jen absurdita toho všeho je vám k smíchu. Zvedl jsem se ze země a začal přecházet ze strany na stranu, protože jsem ze sebe potřeboval nějak dostat energii, která ve mě byla uvězněná. Baghý mluvila o tom, že je starší než já, což mě přinutilo k zastavení se. "Jasný, jako by věk byl někdy nějaký problém..." řekl jsem. "Vždyť s tím tvým přítelem jsme skoro stejně starý!" dodal jsem a dal do toho projevu všechnu svou frustraci. Pokud jsem já pro ni byl mladíček, tak co pro ni byl ten její, když vypadal, že mu je skoro stejně jako mě? Prostě se jenom vykecává... Snaží se nějak vykroutit, aby si to nemusela připouštět.
Začala hned toho svýho bránit. "Já třeba myslel, že my tady jsme něco jako rodina. Že nejsme tuláci. Ty, Aranel, Erlend... dokonce i Maeve a ten co toho moc nenakecá, " mluvil jsem nesouvisle a moje věty nedávaly moc smysl. Nikdy jsem neuměl přemýšlet na místě, musel jsem si všechno připravit předem. Jenže teď jsem neměl čas na to si něco promýšlet. Zase jsem se rozpochodoval. Ale pak mi došlo, co vlastně Baghý řekla. "Počkat..." Zastavil jsem se zase. Tentokrát jsem na Baghý upřel modré oči zpráskaného psa. Hněv a frustrace byly pryč, teď v mých očích bylo jenom naprosté zdrcení. Už jednou mi ho představila jako partnera. Ne přítele, ne známého. Tak označila mě. Jeho označila jako partnera. Jenže já jsem doufal, že to bude jen takové poblouznění a že tenhle partner bude brzo pryč. Jenže teď ho bránila s takovou vervou, že mi bylo jasné, že tohle jen tak nepřejde. Tahle bitva byla prohraná už dávno. Ten poslední kousek možností, že bych ji někdy mohl získat pro sebe byl puf pryč. Kde je Erlend když ho jeden potřebuje... Celkem by mi bodlo jít na nějakou tu ambrozii nebo sežrat pár nakyslejch bobulí, abych se dostal trochu do pohody. A jeden by se nikdy neměl střískat sám, že jo... "Jak dlouho?" zeptal jsem se a dál upíral na Baghý svá modrá kukadla.

Probudil mě hlas. Její hlas. Zvedl jsem hlavu a mírně se usmál, než mi došlo, co mi provedla. Pomalu mi zmizel úsměv z čenichu. Posadil jsem se a začínal se probírat. K čenichu mi dolehly pachy z venku. Byl tu ten tulák i ta čedá nevychovaná nána. Proč se tahá s takovou chátrou? Nechápal jsem, co na nich Baghý má. Pro mě byla bohyně, mocná a dokonalá. Nosil bych ji na tlapkách a zpíval serenády, kdykoli by chtěla. A taky kdyby mě nechala si občas zaskotačit do jinýho lesíka, ale já se rozhodně dělit nehodlal.
Chvilku jsem si Baghý prohlížel. Vypadala unaveně, ale jinak vypadala hodně hezky. Celá přímo zářila. Kožich měla hezký a lesklý. V očích měla sice únavu, ale přebíjela ji jistá jiskřička něčeho jiného. Čenich měla jako boubu, která je mírně vlhká až se třpytí. Celkově z ní vyzařovala taková aura klidu a lesku. Vypadala spokojeně. Až moc spokojeně na to, že mi tady dupá po srdíčku. "Jo," odvětil jsem na její otázku, že jsem si chtěl promluvit. "Bez bandy posluchačů a čumilů by to bylo lepší, ale tak snad maj mozek a nepolezou sem," pronesl jsem s odfrknutím. Nebylo to mířeno na nikoho konkrétně, takže těžko říct, zda jsem mluvil o Styx a Jinksovi nebo skupině před tím. "Rád bych odešel pryč a tys chtěla zná důvod. Tím důvodem je," povzdechl jsem si a na tlamě se mi odrážel úšklebek. "Že jsi mi roztrhala celý svět před očima... Já se fakt snažil, ale tys mě přehlížela nebo nevím a pak se začneš tahat s nějakým tulákem z nemanic, který přitrmácel kdo ví odkud..." mluvil jsem klidně, jako bych byl mrtvola, která jen otvírá tlamu a zvuk vychází z prázdnoty uvnitř. Tak a bylo to venku.

//Borůvkový les

Štvalo mě na tom hodně věcí, ale nebyl jsem zbabělec. Nebo jsem si to o sobě aspoň nemyslel. Nepral jsem se, ale před problémy jsem neutíkal. Bylo by to jednodušší, ale já měl raději, když jsem měl věci uzavřené, hlavně, co se týkalo platonických lásek. Když pro mě byla vlčice jenom pouhou prostřednicí pro uspokojení, bylo jednoduché ji opustit. Ale nebylo jednoduché opustit někoho, na kom vám záleželo. To se pak musel celý vztah uzavřít. Navíc když jsem nebyl napojený jenom na Baghý, ale i na Erlenda. Kde ten sakra vězí? Vlk nebyl ani v úkrytu ani v lese a mě bylo jasné, že se musel někam vydat. Rozhodl jsem se počkat aspoň na Baghý, ale kdyby se do té doby ukázal i on bylo by to rozhodně nejlepší.
Došel jsem v jeskyni na jedno hezký místo a tam se rozplácnul. Chtěl jsem se trochu prospat. Byl to náročný čas a já prostě potřeboval trochu toho odpočinku. Usnul jsem.

Evidentně jsem si nevybral dobrou dobu. Nejenom že ostatní mi nedopřáli ani chvilku o samotě s bohyní bouřek, která mě tak moc zranila. Moje platonické okouzlení touto vlčicí nemohlo mít ani důstojné ukončení, protože promluvila ta opeřená holubice, které mé bohyni nesahala ani po kotníky. I když mluvi o mé bohyni bylo už pase. "Nikdo se vás neptal na názor madam," procedil jsem skrz zuby, což u mě bylo velice ALE velice nenormální. Baghý mi věnovala jen setinu pozornosti, protože už ji rušil někdo další. Tohle nemělo smysl a já prostě chtěl rozloučení v nějakém pořádném stylu a ne mezi bandou blbců a otravů. "Než půjdu počkám v úkrytu, chci si to s tebou vyříkat," řekl jsem slušně a Baghý si mohla povšimnout, že jsem jí začal neúprosně tykat. Občas mi to ujelo už dřív, ale z té věty a tónu hlasu byl jasný záměr tykat jí. Možná že si toho nevšimla, ale já to udělal schválně. Kývl jsem na ni hlavou a odebral se do úkrytu. Jestli mě opravdu považovala za přítele, tak si za mnou dojde až bude moct. A já doufal, že jí to nebude dlouho trvat.

//úkryt

Nervózně jsem přešlápl, ale vypadalo to, že ostatní nám přestali věnovat pozornost. "Můžu si s vámi promluvit o samotě?" zeptal jsem se a doufal, že nám ostatní případně dopřejí trochu toho prostoru. Nepotřeboval jsem, aby někdo naslouchal tomuhle rozhovoru, který musel proběhnout. Původně jsem si to plánoval, jak sem nakráčím jako velký borec, který se vysměje Baghý za její blbé rozhodnutí a nevhodný výběr. Přeci jenom tu měla mě, ale ona si vybere nějakého tuláka? Jenomže když jsem ji viděl, vyplavaly na povrch ty pravé pocity, které jsem měl. Žádná faleš ani maska, za kterou jsem se rád schovával. Neberte to špatně, pořád jsem miloval svou Ev, jenže to neznamenalo, že jsem nedokázal pociťovat lásku i k někomu jinému. Baghý mne okouzlila už při prvním pohledu a to nešlo ignorovat. Když to vezmu kolem a kolem Bouři nebo Zar nebo i jiné před nimi jsem nabaloval jen tak, pro zábavu, ale Baghý jsem nestoudně obdivoval.
O to horší bylo to, co mi provedla. Nebo co jsem já cítil, že mi provedla, byť jsem na uražení neměl ani právo. Ona se mnou přeci nechodila ani mě nevodila za čenich. Nebo snad ano? Možná jsem prostě jenom viděl náznaky naděje tam, kde nebyly.
Koukal jsem na ni a chvilku nevěděl, co říct. Připadal jsem si jako malé vlče, kterému někdo sebral oblíbenou kost. Uhnul jsem z ní pohledem a podíval se na svoje tlapky. Přešlápl jsem. Zhluboka se nadechl, vydechla a pak zvedl pohled, abych se mohl podívat od jejích očí. "Chci odejít," řekl jsem jenom. Prostá věta. Jednoduchá. Na mou výřečnou maličkost možná až moc prostá. Bez vysvětlení nebo alespoň nastínění důvodu. Prostě jen tak. Chci odejít. Opravdu to chci? Nemohl jsem vydržet pohled na ní dlouho, takže jsem přešlápl a pohledem se opět vrátil ke svým tlapkám. Chtěl jsem vypadnout. Tahle situace byla dementní a já v ní nechtěl zůstávat dýl než bude nutné nebo do doby, než se tu ukáže ten její a rozbije mi držku. Nemohl bych se prát ani kdybych chtěl. Neuměl jsem to. Tenhle boj je předem prohraný.

Skládal jsem v tichosti svoje písně, když jsem zaslechl známé vytí. Srdce mi poskočilo radostí, kterou ale v okamžiku vystřídal hněv. Osten žárlivosti mne bodnul víc, než cokoli jiného. Moje bohyně bouřek se rozhodla crcat s nějakým přivandrovalcem místo toho, aby šla hezky pěkně domů se mnou. Z tohoto důvodu jsem se rozhodl, že už zde nechci být. Ale chtěl jsem být slušnější než ona, takže jsem se rozhodl zvednout a vydat jejím směrem. Vypadalo to, že toho poměrně dost řeší a to popravdě nebylo nic pro mne. Rozhodl jsem se, že se k nim připojím, ale nechám si odstup. "Dobrý den," pronesl jsem chladně. Bohyně bouřek si přivedla přítelkyni, která nebyla tak pěkná jako samotná Bohyně, ale měla také křídla. Že by další příbuzná?
Můj hlas, ale i postoj prozrazovali, že je mi tu krajně nepříjemné postávat. Nechtěl jsem se tu zdržovat déle, než bylo nutné. Erlend tu nebyl a Baghý mi připomínala nepříjemné. Rozhodl jsem se odejít. "Mohl bych si s vámi promluvit?" oslovil jsem Alfu a doufal, že si na mne najde aspoň pár minut, když si mohla dovolit trávit kdo ví kolik času někde s tím vořechem. Který je teď kde? Nikde jsem tuláka neviděl, ale něco mi říkalo, že rozhodně nebude jen návštěvníkem. Podle všeho to s Baghý táhnul, co jsem tak vypozoroval podle jejich postojů a slov. Nehodlal jsem nad tím přemýšlet a tak jsem tam jen stál a čekal.

//Mahtae sever

Vrátil jsem se ze svých cest. Nebo spíše krátkého putování, které mne dovedlo kdo ví kam. Netušil jsem přesně, kde se moje cesta zakončí, ale rozhodně jsem nečekal, že to bude uprostřed území, které se mi už teď zdálo cizí. Jediný, kdo by mě mohl přesvědčit o opaku, byl Erlend. Jeho pach jsem ovšem necítil v lese. Možná by mohl být v úkrytu nebo by mohl být u tůně, ale mě se to nechtělo popravdě zjišťovat. Vypadalo to, že je tu spousta vlků, ale já neměl náladu na povídání. Neměl jsem popravdě náladu na nikoho z nich, kromě Erlenda a ten byl v trapu, pokud mne čenich nemátl. Navíc tu byla celkem zima. Nepříjemná a hnusná. Rozhodl jsem se, že si někam zalezu, abych si mohl odpočinout. Baghý a toho tuláka jsem taky nikde necítil, což mohlo znamenat, že se někde zdrželi a mě bylo jasné čím nebo jsou v úkrytu a právě tam se zdržují navzájem a já věděl čím. Ani jedna varianta se mi nelíbila, ale horší než mít zlomené srdéčko od vlčice bylo načapat ji se sokem a tomu jsem se chtěl vyvarovat. Sedl jsme si proto pod jeden z keříků a začal prozpěvovat. Když už mi k něčemu tenhle zážitek má být, tak proč ne ke složení nejlepší písně pod sluncem? "Neznámý vlk přišel nedávno k nám, za ženu chce naši alfu mít. Nebere ohledy na ostatní, má vůbec cenu... hmm... má vůbec cenu co... má vůbec cenu s nimi výt? ne... S nimi být... Z toho blít? Ne, to je nechutný.... Nebere ohledy na ostatní, má vůbec cenu se s ním bít? Jo to zní dobře," skládal jsem si v tichosti.

//Gejzírové pole přes východní hvozd

Kráčel jsem celkem dost nasupeně ke svému provizornímu bydlišti. Bylo mi jasné, že Baghý tam už s tím všivákem bude, ale já jsem chtěl jít jinou cestou. Nechtěl jsem se snižovat k tomu, že bych je následoval. K čemu mi tohle všechno bylo? Tolik jsem se snažil vloudit jí do přízně a získat ji aspoň na tolik, aby mi dovolila se flákat a nic nedělat. Chtěl jsem jí nabídnout své srdce, zpěv a trochu ji potěšit. Za to by mi mohla dát svou ochranu a taky trochu té své přízně. Já bych si pak užíval s Erlendem dny nicnedělání, zatím co ostatní by dělali na nás... Ale teď? Teď se mám klanět nějakému tulákovi, který si to k nám přicvrnkal kdo ví odkud. Mám mu posluhovat, ale nesmím mu nic říct? To ani náhodou! Byl jsem rozhodnutý. Tohle působiště momentálně skončilo, ještě, že jsem se mohl vrtnout někam jinam. Na jihu to vypadalo hezky a útulně. Jediné co mi vadilo byla představa, že se rozloučím s Erlendem. Byl nejblíže příteli, co jsem tak měl, ale zároveň mě taky zradil a opustil, když jsem se mu snažil najít nějakou tu lepou děvku... teda děvu. Nabručeně jsem zamířil mezi první stromy borůvkového hvozdu.

//Borůvkový les

//Kopce Tary

Evidentně to, že mě rozožila na milion malinkatých kousíčků nebrala v potaz. Rozmlátila mi mé představy o hlavu svým nepochopením a naprostou nevychovaností, když se rozhodla prostě odejít? To jako vážně? Nechali mě tam stát, uprostřed toho nechutného místa, kde ze země stříkala voda a rozešli se rovnou směrem skrz. Moje bohyně bouří se proměnila v nevděčnou fůrii, která si našla nějakého zametáka, který jí pletl jedině hlavu, když už nic jiného. Zůstal jsem tam prostě stát a sledoval je, jak ve svém opojení láskou mizí pryč. Zatřepal jsem hlavou, abych se dostal do normálního stavu. "Nějaké odmítnutí mě přece nemůže rozhodit," zabručel jsem si sám pro sebe, ale stejně jsem to cítil jako nespravedlnost. Já se staral? Nebo snad ne? Kde byl tenhle tulák, když byl les znečištěný vším možným? Někde si válel šunky. Kde byl, když jsem pomáhal Erlendovi? Pravděpodobně někde očumoval nějakou Alfu. Nelíbil se mi. Ani co by se za drápek vešlo. Tohle nemám zapotřebí. Rozhodl jsem se jít domů jinudy než oni. Zastavit se za Erlendem a probrat to s ním.

//Mahtae sever přes východní hvozd

Mírně jsem vypnul hruď a přejel cizáka pohledem, když mě moje bohyně, moje paní, moje dokonalá, dokonalá, úžasná Baghý označila jako svého drahého přítele. Ne jen přítele nebo člena smečky, ne, ne. Byl jsem nominován do pozice drahého přítele a mým ouškům to zněla jako rajská hudba. Jak hezky to z ní. A z pozice drahého přítele je jen krůček k pozici blízkého přítele a od toho jen hop a skok přes potok a už mě má v pelechu. Naparoval jsem se a ještě více se narovnal, abych tak ukázal tomu cizákovi, který jistě mou květinku otravoval, že on je povl, nic a já jsem tady víc. Bohyně bouří mě sice ujistila, že ji tenhle vlk neotravuje, ale já si tím nebyl tak úplně jist. Ona je takovou květinkou, která jenom nechce nikoho urazit. Navíc mi bylo jasné, že kdyby vlčice chtěla, dokázala by se o sebe postarat, já jenom chtěl být galantní. Trochu mi nesedělo, že cizák má jít taky, ale to jsem přešel s tím, že třeba je to nový člen smečky nebo tak něco.
A pak... přišla rána...
Mé srdce, jako by se rozpadlo na spousty malinkatých kousíčků. Její slova se do mne zaryla. Jako bych cítil jejich sílu a moc, jenž mi rozdrásala všechno ve vnitř na malé kousíčky. Jeden by mohl poznamenat, že mojí opravdovou láskou Baghý nebyla, žádná nemohla zastoupit místo té jedné jediné, ale to neznamenalo, že jsem k ní nechoval hluboké city, které když už nebyly láskou se k ní minimálně blížily. Moje zorničky se rozšířily, protože tuhle ránu jsem nečekal. A ona si ani neuvědomovala, jakou bolest mi způsobila. Ještě se po mém srdci prošla a při každém kroku do něj zaryla drápky. Mrcha! Polkl jsem, protože jsem nehodlal ztratit tvář před tímhle nýmandem. Tímhle neumětelem z nemanic. Tímhle poskokem. Blbečkem. Hnusným a prašivým tulákem. Už teď jsem Jinkse nesnášel a to řekl popravdě jen jednu větu a navíc slušnou. "Těší mě". To bylo to jediné, co cizinec, který byl nově objeveným partnerem mé můzy, řekl. A i tak to působilo, jako by se vyžíval v tom co říká. Jako by se na mě povyšoval a chtěl mě odrovnat. Tak to znělo mým ouškům a mému mozku. "Ale jak to?" řekl jsem celý zkoprnělý a zastavil se na novém území.

//Za tou co mi zlomila srdce a jejím stínem