Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Erlend vypadal pořád, že mu není dobře, ale změna tématu ho evidentně potěšila, nebo mi to tak aspoň přišlo, jak se rozpovídal... no rozpovídal není asi to nejlepší slovo. Jeho kývání hlavou ovšem naznačovalo, že je celkem v pohodě s tím, že jsem téma rozhovoru změnil. "A to se ti nikdy žádná ani nelíbila?" zeptal jsem se, protože tohle bylo celkem zvláštní. Možná že Erlend měl problém navázat vztah s nějakou vlčandou, protože s žádnou nemluvil. "A jsi si jistej, že se ti líbí vlčice..." dodal jsem, i když jsem se na to jednou už ptal. Teda myslel jsem si, že jsem se ho na to už ptal. Tím, že byl sám o hodně přicházel a já tomu prostě chtěl přijít na kloub. A když už jsem nemohl řešit to, proč vypadá jak na umření, mohl jsem aspoň řešit, proč nemá žádnou vlčici. S vlčicemi to totiž byl úplně jiný svět. Jak mi Styx nedávno ukázala, tak to byl svět plný nádherných věcí, kterých se jeden nemohl nabažit, ale které ho mohli příjemně odrovnat. Jen při té vzpomínce na její teplo jsem se mírně zavrtěl.

Byl jsem rád, že Erlenda vidím. Opravdu byl. Jen mi přišel zvláštní. Hodně zvláštní. Vrtěl hlavou, že za jeho stav nemůže to, co ho přimělo utéct ze Sarumenu. To ve mne vzbudilo zvědavost možná ještě o malinkato větší, než před chvilkou. Upravil jsem mu kožešinu a zase si sedl na zem, abych mohl dělat zarážku mezi ním a větrem venku. Snažil jsem se přijít na to, co ho tak vzalo. Jenomže jelikož moje hlava se točila jen kolem vlčic, nebyl jsem úplně nejlepším na tenhle typ rozovorů. "Vím, že mi to nemůžeš říct, ale pokusím se, aby se ti teď dařilo líp, jo?" pronesl jsem s úsměvem a starost v mém hlase byla přímo hmatatelná.
Obrátil jsem list. Mohl bych dál dloubat v tom, co se stalo. Ale jelikož Erlend nemohl mluvit a já popravdě netušil, na co se ptát, byla pravděpodobnost, že se doberu jádra pudla mizerná. Rozhodl jsem se, že ho prostě rozptýlím něčím jiným. "Ty... Erlende... tebe moc vlčice neberou co? Nebo máš někde nějakou svojí schovanou?" zeptal jsem se ho a tlapkou dělal dolík do bordelu, který tu v úkrytu byl.

Naslouchal jsem zvukům ze shora, které byly poměrně silně slyšitelné, ale nehodlal jsem se k tomu vyjadřovat. Baghý tam pravděpodobně dováděla s tím svým tulákem a já už se těšil, až jí sdělím tu přehnanou novinu, že jsem si tady dole užíval s někým mnohem lepším, než byla ona. Ale co si to nakecávám, jí to říct nemůžu. Vyslepičila by to Styx. Vzpomínka na možnou smrt, kdybych někomu o svých radovánkách pověděl, mne vrátila zpět na zem.
Erlendův skleněný pohled byl už zase normální, ale pořád byl moc smutný. Na Erlendovi poměry, protože tenhle vlk byl pořád veselý. Teď vypadal, jako by dostal po tlamě. Pak zavrtěl hlavou, že není v pořádku a to byl jasný náznak, že se něco stalo. Původně jsem mu chtěl vynadat, ale copak to teď šlo? "Má to něco společnýho s tím, proč jsi utekl ze Sarumenského lesa a nechal mě tam jako kůl v plotě?" zeptal jsem se, abych zjistil odkud vítr vane. "Jako vím, že jsem na tebe tlačil, ale žádnou partnerku nemáš, tak jsem doufal, že by ti vyhození z kopýtka pomohlo," povzdechl jsem si a usmál se na přítele. Pak jsem se zvedl a pomalu přes něj přetáhl víc kožešinu, která po jeho probuzení mírně spadla z jeho těla. Nechtěl jsem, aby mu byla zima, když mu není evdentně nejlíp.

Seděl jsem a čekal. Nechtěl jsem Erlenda budit. Přišlo mi to nevhodné, vypadal že spánek potřebuje. Rozhodně jsem mu ho nechtěl zkracovat. Seděl jsem a v hlavě si procházel různé náměty na písně. Mohl bych složit něco o hořkosti odmítnutí nebo ukonejšení vlastního smutku v cizím objetí.... Baghý byla vlčice, která žila v Borůvce, s krásnýma očima a křídly jako krahujce, sousedé o ní říkali, že různá kozla zná, a že se jiných zastává, ale s tulákem pletky má... Náhle mne vyrušil zvuk kašle. Byl to Erlend, který se probudil. Jeho pohyb přilákal moje vědomí zpátky do prostorů temné jeskyně. Otočil jsem na něj hlavu a usmál se. Z nějakého důvodu mi ovšem přišlo, že jemu se lesknou oči. "Jsi v pohodě?" zeptal jsem se starostlivě a na místě se otočil čelem k němu. Záda jsem tak vystavoval venkovní zimě, což nebylo úplně příjemné, ale co se dalo dělat. Erlend potřeboval teplo víc než já. Prohlížel jsem si přítele, který rozhodně nevypadal, že je na tom dobře.

Ze spánku mne vytrhlo heknutí. Nebo to byl spíše dutý náraz. Zvedl jsem hlavu a mírně podrážděným pohledem skenoval okolí. Nejprve mi nepřišlo nic zvláštního. Jenže pak jsem se začal pořádně probouzet, cítil jsem pach Erlenda a i viděl jeho tělo stočené do těsného klubíčka, které se v pravidelném rytmu zvedalo. "Erlende?" zašeptal jsem potichounku, protože jsem ho nechtěl vyděsit. Jenže to vypadalo, že spí opravdu tvrdě. Evidentně si prošel celkem něčím pekelným.
Zvedl jsem se do sedu a pak se začal protahovat, než jsem se postavil na všechny čtyři a vyrazil směrem k příteli. Vypadal opravdu příšerně. Jeho kožich byl podivně zacuchaný. Tlapky měl špinavé a celkově mi přišlo, že na tom není úplně nejlépe. Trhal sebou ve spánku, jako škubánek. Jeho tělo muselo být tak moc unavené, že i ve spánku pokračovalo v chůzi. "Co se ti stalo..." zašeptal jsem spíše pro sebe než pro Erlenda. A tak jsem se rozhodl, že ho nebudu budit, ale spíš se mu pokusím pomoct. Otočil jsem se a uviděl kožešinu, která byla hezká a tlustá. Došel jsem k ní a co nejpotišeji ji dotáhl k Erlendovi, abych ji položil k němu a trochu mu tak přikryl záda. Nakonec jsem si sednul k východu z jeskyně, aby případný vtír studeného vzduchu z venku, nefoukal přímo na spícího přítele.

Vrabčáček měl evidentně celkem pohnuté myšlení o světě. Představa, že bych někomu rval jazyk z mordy mi přišla více než odporná. Mírně jsem nakrčil čenich znechucením, ale to už se moje nově objevená milenka odebírala k odchodu. Neřekla mi kde ji najdu, takže jsem jenom nesouhlasně nakrčil čenich. Nelíbilo se mi, že ona si sem může zaskočit kdykoli, ale já nemám tuhle krásnou možnost. Co když ji budu fakt potřebovat a ona bude kdo ví kde? Mlsně jsem si olízl čenich. Na nic jsem se jí nezeptal, protože už evidentně byla na odchodu. Nejspíše musela uhánět k sobě domů. Byla moc dobře živeená na o, aby byla obyčejnou tulačkou, to mi došlo. Měla někde smečku a tím pádem i povinnosti. Nebo minimálně se tam musela čas od času ukazovat.
Já jsem se ukazovat nemusel nikde a povinnosti jsem žádné neměl. Takže jsem se rozhodl, že se raději nebudu ukazovat nikde, protože to by mohlo ty povinnosti přinést. Mírně jsem se usmál a převalil na druhý bok, abych si dosnil krásný sen o vrabčákovi, který mi zůstal v hrsti.

//Och díky za vaše hlasy, obdivovatelky přijímám v borůvkové jeskyni Pokud jste hlasovali pro mne máte odu na vlastní přání zdarma....

A prosila bych hvězdu do magie vody pod 5. level + květiny :3

Přidáno

Můj monolog nesla statečně a neskočila mi do řeči ani jednou, i když jsem měl podezření, že by to udělala celkem ráda. Chvilka pauzy pro mne byla celkem utrpením, protože se rozhodovalo jestli budu mít nějaký ten přístav, kam se budu moci vrátit, až mi zase nějaká vlčice zatancuje čtverylku po srdíčku a moje loďka bude přitom připravena k vyplutí. Čekání jsem neměl rád. Nesnášel jsem ho. Měl jsem moc energie na to, abych na něco čekal. Jenže tentokrát se moje čekání vyplatilo. Kousl jsem se do jazyku, abych nic neřkel, když Styx promluvila.
Souhlasila.
Měla ovšem jednu podmínku, která byla celkem jednoduchá. Kývl jsem hlavou. "Neřeknu o tom nikomu, kdo by o tom mohl vyprávět," pronesl jsem s drsnotou v hlase. Tahle malá lež měla zajistit, že to můžu říct aspoň Erlendovi, který by to nemohl říct živé duši, ani kdyby sám chtěl. Co ovšem netušila Styx byl fakt, že když to nebudu moct nikomu říct, budu na to minimálně občas myslet a to v téhle krajině představovalo nebezpečí odhalení. "Tak domluveno," pronesl jsem. Vlepila mi pusu a začala se zvedat. Já zůstal ležet. "A kde tě případně najdu kdybych... chtěl?" zeptal jsem se. Bylo mi jasné, že odchází. Trochu mě to mrzelo, ale věděl jsem, že na další kolo nedojde.

Zničila mě. Dostala se mi pod kůži a pak mě vycucala jako bonbon. Obal, který zůstal zmuchlala do kuličky a vyhodila. Byl jsem vyřízený. Všechno mě bolelo, ale takovým tím příjemným způsobem. I když říkala, že by raději nemilovala, tohle milování jí šlo a nerad bych o něj v budoucnu přišel. Mohla by být takovou jistotou v nejisté době. Mírně jsem na ni pohlédl. Dávala mi najevo svou přízeň letmými polibky. "Jedině, že by to bylo ve slovním spojení... jako třeba krucifix to byla jízda nebo krucifix ty snad nikdy nemáš dost," zasmál jsem se a mírně navázal na náš rozhovor. O píseň nestála, to jsem postřehl a tak jsem se k tomu nevracel. Stejně jsem už v hlavě měl plán, že jí nějakou tu písničku složím. A až se zase uvidíme, tak jí to připomene naše společný chvilky a třeba si dá zase říct.
Já byl momentálně vyřazen z jakéhokoli boje nebo odporu. Kdyby chtěla mohla by mě na místě sežrat a mě by to bylo asi fuk. Byl jsem spokojený. Ona se vedle mě trochu rochnila. A pak řekla několik slůvek a moje hrdost vzrostla o sto procent. Ego jsem měl normálně ve výšinách, ale Styx ho nafoukla do takových rozměrů, že kdyby bylo hmatatelné, bylo by tu hodně těsno. Mírně jsem se nadzvedl, abych se jí mohl podívat do očí. "A kdo říká, že by to nešlo?" prohodil jsem. "A než mi skočíš do řeči, poslouchej mě... Oba víme, že bychom spolu asi nebyli schopni vydržet nějakou dlouhou konverzaci nebo dokonce delší životní období... Já jsem poeta, mám rád hezké věci a hodně květná souvětí... A ty mi přijdeš no... jsi spíš od rány a na přímo, než na nějaký to švitoření u táboráku. ALE!" Nadechl jsem se, protože jsem na ní svůj monolog chrlil, aby mi neskočila do řeči. "Občas mám já rád trochu toho drsnějšího chování a tobě evidentně nějaké to mazlení taky nevadí. Tak proč to nezkusit? Žádný hádky o ničem, žádný zlomený srdce, žádný vyčítání si čehokoli... žádná láska. Jen ty, já a nějaký útulný suchý místo jednou za čas... Co ty na to?" navrhl jsem jí svůj plán a čekal. Mohla by mne poslat k šípkům. Pořád na to měla prostor. Sice by o dost přišla, ale ještě furt mohla vycouvat.

Styx... to jméno znělo drsně. Jako by nemělo lahodit uším, ale mělo spíš vzbudit respekt. Vrabčáček měl podle všeho hodně podob. Kolem krku drát a neupravený kožich. Jméno, které řeže do jazyka, když ho vyslovíte. Ale zároveň jemné doteky a náznaky úsměvu. Příjemné teplo linoucí se kolem jejího těla. "Těší mě Styx..." pronesl jsem. "Navrhl bych, že ti složím písničku, ale nevím jestli na tvoje jméno najdu rým," dodal jsem rozverně. Nechal jsem se objímat jejími křídli, zatím co náš hovor trochu zvážněl. Neměl jsem rád vážné rozhovory, protože při nich hrozilo, že se všechno poštve a že už si s tou druhou osobou nebudete moci nikdy přijít na oči bez lepkavého pocitu nechuti, že zná vaše tajemství a vy ta jeho.
Z té její jedné věty jsem pochopil, že někde nějaký bouchač nejspíš bude. Buď byl hodně daleko a nebo hodně hluboko, těžko říct. Jedno bylo ovšem jisté. Tenhle maník už v jejím životě nebyl, takže jsem se nemusel obávat toho, že mi někdo přijde přerazit frňák a mohl jsem si tohle všechno pořádně užívat, bezestrachu. "Bez lásky by nebylo bolestí a strastí," dodal jsem jenom a mírně ji polaskal po oušku. Nechával jsem na ní, jak si to převezme. A pak jsem nechal úplně všechno na ní.

Ve vzduchu něco bylo. Cítil jsem podivný puch, jako když si někdo pořeže tlapky. Že by to bylo její poprvé? Pohlédl jsem na Vrabčáka vedle sebe, ale ta nevypadala, že by jí něco bylo. To těžko... Třeba Jinksovi praskla žilka a umřel? To by byla náhodička, že? Ušklíbl jsem se jako zlosin, který ukradl vlčeti kost. Vrabec v hrsti je ovšem mnohem příjemnější než slepice na střeše. Sice bych asi svou Alfu neměl přirovnávat ke slepici, ale potřeboval jsem si ulevit. Občas prostě chcete někoho nazvat ošklivým jménem, i když to tak úplně nemyslíte. Vrabčáček se dožadoval mé pozornosti a já se rozhodl se mu náležitě věnovat. Zasloužil si to za svůj výkon.
Teplo těla vlčice, kterou jsem nazýval Vrabčákem mne hřálo. "Proč bych vypadala zoufale po takovém výkonu? Hmm... Kdo by to byl řekl, že s Vrabčákem se dá tak užít... A má Vrabčáček i jiné jméno?" zeptal jsem se něžně a mírně jí pofukoval do srsti. Nechtěl jsem vzpomínat na to, co mne dohnalo do téhle jeskyně. Pořád to bolelo. Jenže ona to nechtěla nechat být. Chtěla do toho rýpat svým ostrým drápkem a otáčet ho v něm. Jako by jí nevadilo, že mi tím způsobí bolest. Na druhou stranu když úleva přišla fyzicky, mohla by přijít i psychicky. "Zlomená pýcha... Dalo by se říct..." řekl jsem celkem neurčitě. "Milovalas někdy někoho, ale nemohla s ním být a tak sis hledala náhradu, ale ta nikdy nemohla naplnit tu díru v tobě?" Vzpomínal jsem na sestru, která nebyla sestrou. "No a teď si představ, že ta náhrada tě nakonec odmítne a ne vybíravým způsobem... Tak to se mi stalo," dodal jsem. Trochu jsem to zveličoval. Bylo zvláštní říkat milence o tom, že jsem měl někde někoho, koho jsem reálně miloval. A bylo zvláštní jí říkat, že ona zaplácla ránu, kterou způsobil ještě úplně někdo jiný. Jenže jsem měl takový pocit, že Vrabčáček ví, že tohle není nic emocionálního. Není to spojení duší na konec života. Je to prostě jenom na zaplácnutí času, uvolnění... zapomenutí. "Chceš druhý kolo?" zeptal jsem se zvědavě a začal jí žužlat ucho.

Spal jsem spánkem vítěze. Unaveným, ale spokojeným. Všechno, co jsem potřeboval bylo naplněno. Potřeboval jsem hlavně zapomenout a to se mi s touhle rozcuchanou příšerkou povedlo. Ze spánku mne vytrhlo až její dotíravé drcání do mé čelisti. Rozlepil jsem od sebe oči a podíval se na vlčici vedle sebe. Ve světle, které sem dopadalo od vchodu vypadala ještě ošklivěji a neupraveněji než před tím. Poučka, že v noci je každá hezká u ní evidentně platila. Všiml jsem si, že má kromě pírek po těle i řetěz kolem krku, která se jí zarýval do kůže a podivně páchl. Na někoho kdo vypadá, že by nešel pro ránu daleko, si celkem potrpí na romantiku... Nevěděl jsem, proč mě vzbudila, tak jsem se jenom uvolnil a mírně protáhl. Pořád jsem ovšem nabízel podložku pro její hlavu na svém těle. Rád jsem se mazlil. Mazlení po tom, co se tu odehrálo, bylo moje nejoblíbenější. Teď jen doufat, že fakt nemá nějakýho rambiče, co mi rozmlátí čelist až tohle zjistí... Ale kdo by to zjistil, pokud to nikomu neřekneme... Už teď jsem ovšem věděl, že se o tenhle zážitek podělím minimálně s Erlendem.
"Dobré poledne Vrabčáku," pronesl jsem rozespalým hlasem k vlčici, která se dožadovala mé pozornosti celkem neomaleným způsobem. Uši měla našpicované a poslouchala, jako by se bála, že si to sem někdo nakráčí a přistihne nás. To mě to nevadilo. Pokud jsem věděl, z naší smečky nebyla, takže by sem ten její musel nakráčet kdo ví odkud a to by ho rozhodně do jeskyně nepustili. A jestli nás tu načape Baghý, tak jenom dobře. Uvolněně jsem začal vlčici laskat a olizovat jí čenich.

Vlčice se chvilku zdála, že mě odmítne. Taky je možný, že má nějakýho borce někde zastrčenýho a kvůli tomu je taková netýkávka... Ale proč by pak vůbec něco takovýho zvažovala, kdyby měla? "No tak Vrabčáčku, co bude?" prohodil jsem poměrně koketně a udělal k vlčici dva pomalé kroky. Nechtěl jsem to uspěchat. Ne, když mi mohla tahle vlčice zlomit čelist a utrhnout to čeho jsem si na sobě cenil nejvíce... krk. Bez svého hlasu bych byl naprostá nula, což jsem tedy byl i teď vzhledem k tomu, že Baghý dala přednost nějakému tulákovi předemnou. Další odmítnutí bych asi nesl velice těžko. Nejspíš až moc hystericky. Takže jsem do přemlouvání vložil úplně všechno. Tahle hra va bank se mi nelíbila, ale co se dalo dělat. Udělal jsem k vlčici další pomalý krok.
Haleluja velebme pána... Vlčice souhlasila. Jako pejsek na vodítku jsem začal cupitat za ní. Na tlamě se mi rozlil celkem samolibý úsměv, protože jsem dosáhl svého. K vlčici jsem se ve tmě choval jako největší gentleman. Úslušné větičky, tahání za ouška. Nebyl jsem žádný grázl, abych si svou frustraci vybíjel na někom, kdo si to nezasloužil a navíc jsem nebyl ten typ, co by se rád rval při jakékoli příležitosti. Došel jsem do tmy za vlčicí a pak se jen řídil tím, co ona sama chtěla.

Pusinkoval jsem Vrabčáka ne z toho důvodu, že bych k ní zahořel nějakou přehnanou láskou, ale protože jsem prostě potřeboval zapomenout. Potřeboval jsem nějaké to rozptýlení a když mi ho nenabízel Erlend, který se tahal kdo ví kde. No a tak se jediným rozptýlením stala vlčice, jež ovšem moje projevy neoceňovala. Přestala mne okusovat a se slovy odporu se odtrhla. Pomalu jsem se zvedl ze země. Ona se nechtěla zapojovat do nějaké té další aktivity, ale zároveň se ani nesnažila odejít. Zajímavé... Zvedl jsem se na všechny čtyři a oklepal. Vrabčáček mezi tím pil a mlčel. To se mi nelíbilo. Mlčení a ticho umožňovalo mé mysli rozjet se o sto šest a přemýšlet nad tím, že Baghý se momentálně zahazuje s tím zavšiveným tulákem nahoře. Už to není tulák... Zašklebil jsem se a udělal několik kroků k Vrabčáčkovi.
"Ale no tak... Nebuď taková upejpavka," pronesl jsem. Netušil jsem kdo to je ani odkud pochází, ale na tom mi tak nějak nezáleželo. Potřeboval jsem prostě vypnout. A s ní by to šlo... jen nesm odejít. "Nikdo tu není, nikdo by nás neslyšel... A neříkej, že nemáš čas, protože co jinýho by se dalo dělat," shrnul jsem to a kecnul si na zadek. Doufal jsem, že mi nedá košem, protože to bych asi nezvládnul. Na druhou strau mi bylo jasné, že na žádné násilí nemám kuráž... jeden by řekl, že na to nemám , ale já věděl, že na to hlavně nemám sílu. I kdybych chtěl, vlčice by mě přeprala.

Vlčice si nedala pokoj. Prohodila celkem znechuceně něco, co mi naznačilo, že by se mnou nic nechtěla mít, což jsem se ani nedivil. Jsem troska. A může za to ten vandrák a Baghý, kdyby se aspoň slůvkem zminila. Jenže ona zná dlouho vlka, se kterým chce být, ale nic neřekne. Mlčí a kouká, nechá se obskakovat, ale ve finále si ničeho nevšimla... Vlčice, se nepředstavila, což mi ani nevadilo. Chtěl jsem si ji pojmenovat sám. "Tak co teda chceš, Vrabčáčku?" zeptal jsem se vlčice už s trochu příjemnějším hlasem. Byl jsem to přeci jenom pořád já. I když se mi tahle vlčice moc nelíbila, něco na ní bylo. A třeba by mi pomohla přijít na ty jiné myšlenky. Rozptýlení. Sice říkala, že by nic nechtěla, ale i to se dalo změnit.
Najednou po mě skočila a strhla mne na zem. Já nebyl ten typ vlka, co se pere a rozhodně bych se nikdy nepral s vlčicí, pokud se nejednalo o nějaké to milostné dobrodružství. Začala mě štípat zuby do ucha, což bolelo a bylo to nepříjemné, ale nic nesnesitelného. Držela mě na zemi a já poznal, že je silnější. Byla i celkově líp stavěná, asi byla zvyklá bojovat, což já rozhodně nebyl. Začal jsem ji bezohledně olizovat spodní čelist a čenich. Bylo mi fuk, jestli se naštve nebo odtáhne. Chtěl jsem jenom přijít na nějaké jiné myšlenky. Cítit i něco jiného, než zlomené srdce a to se nejlépe překonávalo v přítomnosti někoho jiného. Evidentně je zvyklá na něco náročnějšího, ale to já taky... Mírně jsem ji zuby začal štípat do krku.