Gallirea - Příspěvky uživatele

//Loterie

Prohlížel jsem si svůj vlastní odraz ve vodní hladině. Popravdě jsem zažil i lepší dny, kdy jsem nevypadal takhle. Podebraná tvář a nateklé oko. Přinejmenším natržený ret, ale možná i vyražený nějaký zub nebo rovnou naražená čelist. Pohledem zkušeného odborníka jsem se snažil zjistit škody, které můj obličej obdržel po posledním setkání s vlkovou tlapkou. Přál jsem si, abych to mohl zažít znovu, protože za ten jeho obličej naprostýho zděšení mi i ta nakládačka stála. Pomalounku jsem ponořil tlamu do chladné vody, abych zabránil natečení ještě čelisti. Přestával jsem vidět na pravé oko, což nebyla úplně dobrá zpráva. Přihmouřil jsem ho raději, abych nenamáhal víčko a to mi třeba během otékání neprasklo. Proud odnášel z mojí tlamy krev a sliny někam dál po proudu.
Po zchlazení svého zranění jsem se posadil, abych si promyslel, co budu dělat následující hodiny. Přítmí mi nabízelo celkem dobrou schovku, ale já tušil, že po mě stejně už nikdo ani neštěkne. Pokud po mě chtěl jít, tak ho nejspíš stejně zastavila ta jeho... Pitomeček, kdyby si ji líp hlídal a víc o ni pečoval, nemuselo k tomu vůbec dojít že jo... Přítelíček si vyrazí na týden na lov a pak se rozhodne vrátit dřív, kdyby chodil jak má tak se minem a je po problému. Přesněji řečeno to byla moje chyba, neměl jsem se zdržovat u zadaný paničky tři noci v kuse, ale když ona byla tak milá, hodná a povolná. Povolné ty já mám nejradši. Pokušení se prostě nedalo odolat. Povzdechl jsem si, protože bylo jasné, že mne jednou tahle moje obliba zakázaného ovoce přivede do předčasného hrobu.

//Borůvková smečka

Vlče se celkem dost proneslo, takže jsem ho po překonání řeky a celkem velké vzdálenosti položil na zem. Jeho máma prohlásila, že můžeme max k jezeru, takže jsem přemýšlel o tom, že půjdeme prostě směrem k jezeru a... no uvidíme. Neřekla, který velký jezero ne? Neměl jsem ovšem v plánu riskovat. Ne, že bych se bál hněvu Baghý, ale protože jsem nechtěl nijak ohrožovat Dráze. "Tady končí váš odvoz mladý pane," pronesl jsem, když jsem ho položil na sněhovou plochu.
Bylo hezké být zase na chvilku mimo les. "Vlčice jsou náhodou moc super, i když máš pravdu, že občas jsou hlučnější. Je s nima ovšem spousta zábavy... Ale o tom ti povím až budeš starší," dodal jsem. Jeho táta s mámou rozhodně neměli tolik zkušeností, jako já. Byl jsem na své zkušenosti hrdý, takže jsem chtěl svůj obraz lamače vlčecích srdcí i náležitě prezentovat. Jenomže vlček byl furt mrně a já nehodlal kazit mládež.
Pak jsem se otočil na Noriho. "Já jsem Adiram," pronesl jsem slušně. Trochu mě štvalo, že jde s náma. Mohla to být zajímavá cesta s vlčetem, ale tenhle rohatec se musel trmácet s náma. No vopruz. Nakonec jsem se s tím musel ale smřit. Co se dalo dělat, třeba ho časem omrzíme. "A jsem bardem v borůvkové smečce," dodal jsem ještě svou funkci, aby věděl s kým má tu čest.
Jako by má slova slyšelo něco nadpozemského, uslyšel jsem zpívání, které mne vábilo. "Jdem, dobrodružství, třeba tam budou vlčice pro tvýho bratrance," řekl jsem Drázovi a vyrazil směrem, kam mě zpěv vedl. Závětří a skály skoro bez sněhu byly příjemnou změnou. Aspoň tu nemrzly tlapky. Hlásky si žádaly zpěv a já se rozhodl jim ho dopřát. "No jistě, zazpívám, ale budu za to chtít vidět pro koho zpívám," pronesl jsem. Bez dalších okolků jsem se ovšem pustil do zpěvu. "Miloval jsem krásnou slečnu, které každý záviděl, Krásná jako zima v lednu, och jak já se jenom měl."

"Až dorazíme na nějaký hezký území, kde bude nějaká hezká společnost... Máš totiž bratrance, který je starší... a jmenuje se Erlend. Leč láska mu nepřála a my dva teď vyrazíme na výpravu, najít mu nějakou tu hodnou, milou, vlčici," pronesl jsem povzneseně a důležitě, aby si i on mohl připadat důležitěji. Přeci jen teď měl poslání a já doufal, že díky tomu aspoň nebude pindat jako některá jiná vlčata, která jsem znal. "Nic nechutná tak, jako to co jít..." řekl jsem a kývl hlavou, jak dobře jsem mu to vysvětlil. Popravdě jsem sám netušil, proč tomu tak je. "Prostě maso je dobrý, ovoce je mhe, když musíš a máš hlad, tak se dají sníst bobulky, ale ne všechny jsou jedlé a ne všechny jsou chutné. Maso je jistota," doplnil jsem ještě jeho informace.
Poslouchal opravdu se zájmem, nebo mi to tak přišlo. "Je..." nadechl jsem se k odpovědi. "Je nejspíš hodně daleko," řekl jsem nakonec, abych se z toho nějak vymluvil. Nechtěl jsem mu úplně prozradit všechno. Mohlo by mu to ujet, i když slíbil, že to nikomu neřekne. "A přezdívku by ti musela říct sama, ale já jí říkal Rozmarýnka, když nakrčila čenich, jako by čichala k rozmarýnu," prohodil jsem rozverně a pak se podíval na vlčka. "Tak půjdeme spolu do světa a třeba najdeme to něco... a pak mi to řekneš," navrhl jsem mu.
Pak se k nám přidal vlk. Měl rohy, mezi nima nějakou lítající věc, trochu mě iritoval tím, že sem přišel a teď mi narušoval moje plány. Bylo mi jasný, že se mu nebude chtít nikam jít a bude mrmlat, že někam vlče beru v tomhle nečasu, ale tak třeba budu mile překvapen. "Drbání není jako drbání. Ty myslíš drbání, že se poškrábeš, ale on myslí drbání a drby, jako zajímavosti o jiných vlcích... dost často, ale není pravdivá," vysvětlil jsem Drázovi. Pak jsem se otočil na Rohatce. "Vyrážíme na průzkum, jdeš taky?" zeptal jsem se, ale moc jsem nečekal na odpověď a už jsem popadl Dráze za kůži na krku a vyrazil s ním směrem pryč z lesa. Chtěl jsem ho poponést aspoň kousek.

//JG přes Mahtae sever

"Protože můj hlas lahodí sluchu snad každého. A z toho důvodu ho v rámci svého putování využijeme," pronesl jsem a mrkl na vlčka spiklenecky, jako že máme nějaké tajemství a poměrně velké poslání. Dráz evidentně o vlastní přezdívku nejevil zájem, nebo spíše nemohl na žádnou přijít. "Něco najdem, jen co něco zažiješ, neboj," řekl jsem mu povzbudivě, abychom se trochu pohnuli z místa. Svědily mne tlapky a chtěl jsem vyrazit pryč z tohohle lesa. Sice byl mráz jako když praští, ale mě už se tu nechtělo postávat. Bylo opravdu na čase vypadnout a nechat to tu napospas Erlendovi a zbytku smečky. Jasně, měl jsem v plánu se vrátit, ale vyvětrání jednen potřebuje. A to nejen vyvětrání kožichu.
Zasmál jsem se tomu, že Dráz žere pomečanče. "To ti dal kdo, sežrat pomeranč? Copak seš nějaká veverka, abys žral pomeranče?" zachechtal jsem se. "K neuvěření, co teď ta mládež žere," dodal sem ještě zaskočeným hlasem a zavrtěl u toho hlavou. "Rozhodně nebudeme jíst pomeranče. Něco si prostě ulovíme. Až budeš mít hlad tak řekni a něco splašíme," řekl jsem s úsměvem. Bylo dobré vědět, že vlče není odkázáno jenom na mlíko od mámy, ale že může jíst i normální potravu. Vypadala odhodlaně se naučit lovit a já byl popravdě tím posledním, kdo by ho něco učit měl, ale zoufalé časy žádají zoufalá řešení.
Už jsem se chtěl rozejít směrem mimo les, když Dráz opět promluvil. Ptal se mě na to, co mám nejradši. Otočil jsem se přes rameno a kouknul na něj. Jeho nevinný kukuč, který nechtěl vytahovat tajemství, jen se chtěl prostě poznat blíž, mě odrovnal. Sakra. Jsem měkota. Vlčata u mne měla vždycky slabé místo a tak jsem se na něj usmál a neodseknul mu. "Řeknu ti to, ale nesmíš to nikomu jinému říct ano?" pronesl jsem a u toho se k vlčeti otočil a mírně sklonil hlavu, abych mu byl blíže. "Ze všeho nejradši na světě, mám..." Mohl jsem zalhat. Mohl jsem říct, že nejradši mám hudbu, nebo že nejraději mám povolné vlčice nebo jakoukoli jinou ptákovinu, co by mě napadla. Jenže já nemohl. "Ze všeho nejraději na světě, mám svou sestru," pronesl jsem s klidem a mírným úsměvem. Dráz nemohl tušit, že sester mám víc. Ani nemohl tušit, že to nemyslím platonicky. Nebo že moje sestry nejsou moje sestry. "A co máš nejradši ty?" zeptal jsem se na oplátku.

Baghý mi hodila na krk jedno z děcek a měla kolem toho spoustu upozornění a pravide. Jen jsem si to vyslechl. V mých očích se změnila a až moc blízko se přiblížila kategorii hysterický matek. Mírně jsem se otřásl. Hnusná představa. "Neboj bude v cajku," odvětil jsem lehkovážně na všechna upozornění. Bylo mi jasný, že i kdybych kolem vlčete dal bezpečnostní bublinu bylo by to k ničemu, protože Baghý by stejně platila. S toho povýšení jsem měl radost, konečně jsem si mohl otvírat tlamu na ostatní víc. Erlend bude koukat... Erlend vlastně. V hlavě se mi rodil nový plán jak mu sehnat rošťěnku. Všechny vlčice letí na vlčata? Ne? A když se zmíním o vdovci s vlčátky, co potřebuje nějakou tu milou packu vlčice? Tohle byl jasný plán úspěchu. Baghý mezitím odešla a já vyšel poslední poklonu. Pak jsem se otočil na vlče.
"Takže ty seš Dráz, hmm? Chtělo by to nějaký přídomek nebo přezdívku. Ja jsem třeba Adiram, Ptáček zpěváček, ale co budeš ty? Draz z borůvek je nic moc... ale na to přijdeme během poznávání světa, že?" pronesla jsem a spiklenecky mrknu na vlče. Rozhodl jsem se z toho udělat výpravu za dobrodružstvím a vlčicema. "Než vyrazíme, tak ale pár věcí. Dokážeš už pozřít i jiný věci než mlíko, že jo? Lovit ovsem hadam neumíš? "

V tichosti jsem si posedával na okraji lesa a přemýšlel nad tím, že jít k Mahtae s Erlendem by nemusel být až tak hloupý nápad. Mohl bych najít někde nějaký nezralý ovoce... to by byla sranda... škoda, že nikde není. Praštil jsem tlapkou do sněhu. Byl jsem naprosto k ničemu. Kaya se chovala, jako bych na ni sáhnul a byl nějakej úchylák a přitom to byla jenom hra. Baghý se raději před mou vlastní maličkostí schovala někam kdo ví kam s tím svým vozembouchem... A Vrabčáček? Můj malinký vrabčáček mi frnknul. Zase jsem byl sám. A zase nespokojený. Jenže z mého rozpoložení mne vytrhla Baghý, která si to ke mně štrádovala. Mírně mi zaplesalo srdéčko, ale jenom do momentu, kdy jsem si všiml, že sebou vleče vlčata. Začenichal jsem. "Huh," smrděla dost podobně jako Baghý. "Jinks se tu evidentně zabydlel dobře," neodpustil jsem si zabrblání, které ovšem k uším dolehnout mohlo jenom tomu nejlepšímu posluchači.
Na vlčata jsem nehodlal být zlý. Nikdo nemůže za svýho fotra, to jsem moc dobře věděl. Zrovna vlčatům řekla něco o pomerančích. Nechal jsem to bez poznámky asi nějakej rodinnej vtípek. Pche... pomeranče. Baghý vlčatům představila mou maličkost a já se jim hluboce uklonil s šibalským úsměvem. "Zdravím jejich veličenstva a jejich věrného oře, vydáváte se snad na výpravu?" zeptal jsem se spíše vlčat než Baghý, kterou jsem označil za koně jejích vlastních vlčat. Ale jak jinak to chcete pojmenovat, když si je tu takhle vozila. "Bard je prosím pěkně všechno, čím jenom můžete chtít být. Je cestovatelem, je bavičem, kouzelníkem, ale ze všeho nejvíce je zpěvákem a vypravěčem," odvětil jsem vlčatům, která se na mou funkci začala vyptávat, ale to už Baghý pronesla něco o deltě. Otočil jsem na ni hlavu a mírně potevřel tlamu, abych ji zase zaklapnul a znovu otevřel pro slova. "Ehm.. jo jasně, ten je dobrej," pronesl jsem se smíchem a mrkl na Baghý. Jenže podle výrazu to nevypadalo, že žertuje. "Ty nežertuješ... že ne?" dodal jsem, když mi to došlo. Nechtěl jsem před vlčaty být sprostý, takže jsem se držel. "Ehm... je to dobrý nápad? Vždyť víš jak to mám se smečkami... nejsem rád na jednom místě," zašeptal jsem směrem k Baghý, ale to už začala zase vlčata, jejihž jména jsem neuměl přiřadit se mi motala.
Jedno z nich se dožadovalo toho, že si mě chce nechat. "Tak hele, počkat, počkat... Sice jste jakože budoucí majitelé tohohle bejváku, ale rozhodně nemáte právo na mou maličkost. Nejsem otrok, jsem volný ptáček zpěváček, takže jestli někdo z vás, chce jít se mnou, tak maximálně jako můj učeň, nikoli jako můj pán," pronesl jsem, protože jsem rozhodně nehodlal být ničí otrok nebo chůva. Pak jsem pohlédl na Baghý. "Jestli potřebuješ, dohlídnu na ně," dodal jsem.

Vlčice nebyla evidentně nadšená z toho, že mě vidí a mým tělem projel elektrický proud, jako tenkrát když se kolem mojí Baghý ometal ten zameták. Není to tvoje Baghý pitomče. "Jauuu," kníknul jsem jenom a začal se zvedat z pozice, do které jsem se dostal při odskoku od vlčice, která to do mne napálila. Místo mě pěkně bolelo. "Mohla jsi mě zabít, co kdyby mi zastavilo srdce nebo tak něco?" Zavrtěl jsem hlavou a pomalu se zvedl, zatím co někde za mnou se vlk s rohy pokoušel vylézt na strom nebo co. Popravdě mě to ani moc nezajímalo. Vlčice mi úplně zkazila chuť na jakékoli laškování. "Já jsem tady jako doma a narozdíl od tebe se tu činím. Můj odchod byl odložen kvůli velice důležitému poslání víš, nevíš, tak kušuj," pronesl jsem a začal ze sebe oklepávat sníh. Neměl jsem rád sníh. "Jmenuju se Adiram, pro všechny s kým se neznám," pronesl jsem obřadně, i když je možné že jsem se spíše s většinou znal, než neznal. "Bard místní smečky a to už je co říct, takže jsem tady asi z vás kromě Erlenda nejblíž naší Alfě, takže na mě přestaň používat tu prohnanou magii, nebo uvidíš," oháněl jsem se velkými slovy a kryl se za Erlendovu pokrevní příbuzností. "Ale nebojte madam vyprovodím se sám," dodal jsem ještě spěšně a celý nasupený se odebral pryč od téhle party. Bylo mi fuk, co kdo a jak. Ta vlčice byla jednou z těch netýkavek, které si neuměly užít srandu.
Zastavil jsem se na hranici a rozhodl se chvilku si odpočinout, než třeba vyrazím někam dál. Nevěděl jsem jestli jít prozkoumávat nebo prostě jenom odpočívat. Rozhodně jsem chtěl být chvilku mimo tenhle les, ze kterýho jsem dostával ponorku.

Erlend byl rychlý. O dost rychlejší než já, takže bylo jasné, že když bude poskakovat a měnit pozici, má nademnou jasnou převahu. Neměl jsem tedy šanci vyhrát, ale aspoň jsem si mohl užít krás provokování přítele. "V našem lese, v našem lese máme vlčic hodně, kdyby tak jen jedna z nich, zatoužila po mně. Kdyby tak jen Erlendovi nějaká z nich dala, nemusel bych za závějí schovávat svá záda." Moje provokativní zpívání se neslo lesem a tahalo k nám každou vlčici, která ten zpěv snad mohla zaslechnout. Můj záměr byl jenom naštvat Erlenda, ale evidentně se mi mohlo dostat mnohem slibnější odměny. Jenomže, jak jsem si prozpěvoval, schovaný za jedním ze stromků, nedošlo mi, že se Erlend otočil kolem kmene na jinou stranu. Nad hlavou mi proletěla sněhová koule a já se s vísknutím rozeběhl k jinému stromu, abych se za něj schoval. To už Erlend spustil rychlopalbu, kterou mne zasáhl do zadních běhů, než jsem po zadku sklouznul za kmen, který mne měl ochránit."To bylo dobrý, ale ne zas tak moc," prohodil jsem se smíchem v hlase. Začal jsem si prozpěvovat a pomalu se přesouvat mezi kmeny stromů, abych mohl Erlenda najít a pořádně ho ztrestat. "Že náš Erlend jenom žárlí, že nemá kam skočit, pro tvý sladký slůvko, bude se za tebou točit. A i když remcá i když prská, tak já stejně vím, že..." nedozpíval jsem, protože jsem uviděl pohyb a kožich, který jsem si bláhově spletl s Erlendovým tmavým hřbetem. Odrazil jsem se a skočil a když jsem si uvědomil, že skáču na vlčici (//Kaya) a ne na Erlenda, bylo pozdě. Sakra! Co tu dělala?! Co nevidí, že tu probíhá bitva? Dopadl jsem na vlčici, jak dlouhý tak široký. "K zemi!" křikl jsem jenom, než jsem vlčici zalehl pod sebou. "Právě jste se ocitla v nebezpečném bitevním prostředí, madm," zašeptal jsem vlčici do ucha a doufal, že mě nenakopne někam, kde by to bolelo. To že s ní jde asi i další vlk jsem si nevšiml.

//Jeskyně

Umrzala mi sedínka jen co jsem vykročil do lesa. "Nepůjdeme zpátky?" zaprotestoval jsem, protože se mi to tu nelíbilo. Sice to vypadalo na poměrně klidný den, ale ta zima nebyla nic pro mě. Já byl prostě pánem, který potřeboval teplo a na sněhovou pohromu maximálně tak koukal vchodem z vyhřáté jeskyně. Ještě by se šiklo mít nějkou tu vlčičandu k tomu, aby mi pomohla s tím zahřátím se a pořádný kus žvance a byl bych spokojený. Nelíbilo se mi to tu venku. "Jak já nesnáším zimu, jak do tepla já bych rád. Tady chytím jen rýmu a to jako trám!" začal jsem si nahlas prozpěvovat. "Kdyby tu tak byla nějaká vlčanda, která by mi zahřála záda! Která by mě možná taky, měla trochu ráda!" prozpěvoval jsem dál a dál a vábil tak k sobě všechny vlčice z okolí. Vlčíškův dárek fungoval, i když jsem o něm vůbec nevěděl. Svým otravným zpíváním jsem chtěl hlavně Erlendovi ukázat svou nelibost, a lákavý hlas sirény byl jenom bonus.
Pohlédl jsem na Erlenda a v ten okamžik mi přistála v tlamě hrouda sněhu, kterou po mně ten němí slouha hodil. "Egheghegh," začal jsem vykašlávat sníh a sliny. Zaklepal jsem hlavou, abych se zbavil všeho sněhu a pak se podíval na Erlenda, kterému trčel ocas z haldy sněhu, kde se "schovával". "No počkej!" houkl jsem na něj. Užmoulal jsem pořádnou kouli a tu pak hezky pěkně packou hodil jeho směrem. Těžko říct, zda jsem se trefil do jeho nastavené zadní půle nebo ne.

Rozhodl, že vyrážíme ven a tak mi nezbývalo nic jiného, než se podřídit rozhodnutí místního kývacího pejska Erlenda. "Jestli mi tam umrzne nádobíčko, tak to ale pěkně schytáš," zabručel jsem si sám pro sebe, ale zároveň i dost nahlas, aby to Erlend mohl zaslechnout. Trochu jsem se zakabonil, než jsem se rozhodl vyrazit směrem z úkrytu ven. Vzpomněl jsem si na to, co jsem slíbil Styx. "Hele ty... Erlende..." začal jsem pomalu, abych přítele nevyděsil. "To, že jsem si tu užíval výhod náhodného dostaveníčka... No to nemusí vědět každý... Nejlíp nikdo by to nemusel vědět," pronesl jsem a hlasitě polkl, jak jsem měl mírně nahnáno. Byl jsem v hlubině srdce odvážný? To rozhodně ano. Ale jinak jsem byl srábek. Bál jsem se skoro každého a Styx rozhodně zapadala do mého popisku "ta kterou nechceš naštvat". "Takže pokud by to šlo, abys to neřekl živý duši... Teda ne jako neřekl, ale víš jak to myslím," zablekotal jsem a mírně nakrčil čenich, když se mi do něj opřel ledový vítr a sněhová vůně.

//Borůvkový les

Erlend byl od pohledu připravený na to, aby se toho dozvěděl více a já se rozhodl podělit o všechno, co jsem věděl. "Jmenuje se Jinks, a prý je to starý známý nebo tak něco, ale víc o něm nevím," pronesl jsem a nezaujatě si začal prohlížet vlastní drápy. Trochu men to štvalo, že si vybrala jeho. Ne trochu, hodně. Styx naštěstí trochu toho mého naštvání odčerpala, takže jsem o tom mohl mluvit a nehroutit se z toho. "No a podle toho pachu, který se táhl z vrchní jeskyně, se tam hezky nakvartýroval, takže hádám, že bude naše nová Alfa nebo nějaká podobná blbost," zabručel jsem. Když jsem tak čenichal bylo v jeskyni více pachů, ale dost z nich jsem nepoznával, i když byly trochu povědomé. Spral to ďas však je to jedno, Baghý si vybrala a už jenom stačí počkat až zjistí, jakou udělala chybu.
Vypadalo to, že Erlendovi už je i mnohem lépe než původně. "Chceš někam vyrazit?" zeptal jsem se. Popravdě mě se do toho sněhu a mrazu moc nechtělo. Neměl jsem sníh v lásce, protože jsem byl vlk z jihu. Představa, že se budeme nějak potloukat po lese mne nenadchla tedy popravdě vůbec. Jenže jsem nechtěl být sám. Samota přinášela hodně problémů. A nechtěné myšlenky, byl jeden takový problém, který jsem teď nechtěl řešit.

Erlend vypadal dotčeně, že jsem si já užil. Nebo možná trochu vyděšeně či znechuceně. "Ale nemusíš mi to závidět, tobě nějakou tu milounkou vlčici, taky najdeme neboj neboj," notoval jsem si. Byl jsem rád, že se mi podařilo u Vrabčáka zabodovat, ale nechtěl jsem v tom nechat Erlenda samotného. "Žiješ jako eunuch nebo jako člen bratrstva nevrzlů, ale to se změní! Slavnostně prohlašuji, že tobě seženu do příští zimy nějakou vlčandu," tohle jsem se rozhodl slíbit tím, že jsem si na to i stoupl a packu dal do vzduchu.
Můj parťák byl zaskočený tím, že si jeho teta našla nového nýmanda. "Jmenuje se Jinks a je to tulák, teď je s tvou tetkou nahoře a kdo ví co tam dělají. Ale neboj, rozhodně si to neužívají tolik jako já s Vrabčáčkem, protože ten přesně věděl jak na to. Jinks nevypadá, že by byl schopný čehokoli," pronesl jsem a pak si kecnul na zem. Erlend už na tom byl lépe, což bylo dobře, protože válení nikomu dlouho neprospěje. Rozhodl jsem se, pustit do zpěvu. "Náš Erlínek neměl holku, no tak to je bída, proto bych mu jednu přived sem k nám do revíra. Nebude to žádná sranda, drahoty dělá vlčičanda, ale snad si, ale snad si nechá řict pro Lenda." Notoval jsem a neuvědomoval si, že můj zpěv začal lákat všechny vlčice v jeskyni.

Nechápal jsem. "Jak můžeš žít? Víš o kolik přicházíš.... zrovna před chvilkou, jsem si tady tak parádně užil, jako snad nikdy a tys nikdy nepoznal jaký to je, no to je příšerný," řekl jsem a z hlasu mi přímo kapalo zděšení. Moje frustrace se projevila i v mém pohledu, který těkal ze strany na stranu. Nebo to možná způsobil fakt, že jsem slíbil Styx, že to nikomu neřeknu. "Ale nikomu to prosím neříkej, nepotřebuju, aby mi dělala Baghý nebo ten její vopruz dusnu, protože jsem si dovolil taky najít nějakou tu lásku... i když pravda, čistě fyzickou a animální, ale přesto spravila tu díru v mém srdíčku, kterou tam zanechala Baghý, když se začala tahat s tím zametákem... Ale to už vzal čas, teď mám novou můzu, která mi může poslapat srdíčko, když bude chtít, však už jsem na to zvyklý, že.. he he..." smích nakonci mé věty vyzněl více než zoufale. I když jsem se teatrálně snažil svou řečí a pošviháváním tlapkou naznačit, že jsem Baghý už ze svého srdce pustil, nebylo tomu tak. Sice moje láska k ní byla žel jen platonická, pořád jsem pro ni měl slabůstku. Bylo to možná štěstí, protože prvotní hněv, který mohl přerůst v nenávist k ní, hezky zahladilo setkání se Styx. Možná, že kdybych svého vrabčáka nenašel, tak bych už smečku opusitl.