Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Jen jsem si tak prozpěvoval když přišel. Nekazil mi náladu, tu mi nemohl nějaký vlk pokazit. Mohla ji pokazit ufňukaná vlčice, ale nějakej vlk... pche... ne. Jinks se zdál celkem v pohodě, teda až na to že mi odtáhnul mou bohyni bouřek a zbouchnul ji. Mohl jsem být otcem alfovskejch parchanťat, kdyby se nechala. Jenomže pozdě bycha honit a já si svoje neudržitelné ambice vyskotačil někde jinde, doslova. Styx, můj vrabčáček čumáček, byla pořádnou dračicí. Trochu mě žralo, že to nesmím nikomu říct, takový úspěch nesmí zůstat neopěvován. Řekla, že to nesmím říct, ale můžu to aspoň zařadit do svých písní ne?
Jinks už si to šel kousek ke mně. Posadil se a pak promluvil. "Ještě abych nezpíval, trénuju na to od malička," pronesl jsem s úšklebkem. "A co tě vyhnalo od partnerky a pa...ciček malinkatých mrňat?" dodal jsem a málem řekl parchanťat, což by asi nebylo úplně košér. Mírně jsem se zavrtěl a usmál. Byl jsem poměrně milý na to, jak mi tenhle vlk ležel kdysi v žaludku, ale to byl zimní sníh a ten roztál stejně jako moje náklonost k vlastní Alfě. Něco na tom bylo, ale když se vlčice stane maminou úplně ztrácí veškerý drive, který mě k ní táhnul. Stane se z ní puťka a ten její výplod je pro ní vším a do toho se mi nechtělo zasahovat. Bylo to nebezpečný a navíc moc náročný.

2/10

"Nebyl to fešák ni síly nepobral, rozumu měl maličko, čert abyho spral. Uprostřed jezera voda se točí, jenom pro princezny nádherný oči," zpíval jsem poměrně hlasitě a celkem mi to i šlo. Když měl jeden dobrou inspiraci a hezká příroda byla sama o sobě dostatečnou múzou. "Krásného jara on do vody vkročil, svět kolem něho se jenom za točil. Ke dnu tu klesá..." zasekl jsem se, když jsem zaslechl chlemtání vody. Někdo tu byl. Otočil jsem pohled a uviděl Jinkse, který pil a evidentně poslouchal moje prozpěvování. "Copak, problémy v ráji?" uchechtnul jsem se, protože jsem nikde necítil ani Baghý, ani vlčata. Bylo to možná dobře. Kdyby tu byla celá jejich familie asi bych se někam musel zdejchnout. Jenže nebylo třeba, protože tu byl jenom Jinks. Popravdě jsem vychladnul, nebo spíše jsem si zavlčil jinde. Baghý byla mimo dosah a tak už mě nezajímala, nic by z toho nebylo. Styx na druhou stranu byla skvělou náhradou. Nebyla tak upejpavá a věděla, co chce.

Květen 1/10 - Jinks


Došel jsem k jezeru. Nádherný to pohled, jen co je pravda. Mírně jsem se naklonil nad hladnou vodu a prohlédl si vlastní odraz na hladině. Byl jsem fakt fešák i když v kapse ni flok. Nebál jsem se toho, že bych někdy nenašel nějakou krasavici. S takovým vzhledem a hlasem se jeden mohl nechat obletovat vlčicema pořád. A to že jsem byl chudej jak kostelní myš na tom pramálo záleželo. Když byl jeden hezkej... Mírně jsem si posunul na hlavě korunu, aby mi neupadla, když jsem se napil. Bylo fajn mít něco, co jen tak nějakej mamlas nemá. Bylo tu ovšem nádherně.
Svalil jsem se na zem do trávy, abych se položil na bok a uvolnil si krk. "V jezeře bydlela vlčice nádherná jako květ, jenže jeden malej vlčák jí hlavu jaksi splet," pustil jsem se do prozpěvování a skládání nové balady o jedné vlčici, co žila v jezeře a evidentně se jí podařilo někoho ulovit na břehu a nebylo to úplně nejlepší rozhodnutí. Takový ten obyčejný příběh zlomeného srdíčka.

Hned jak jsem pohledem spočinul na okřídlence, tak mi bylo jasné, že ostatní mě nemusí zajímat. Umírající, zabahnění nebo topící se. Bylo mi to šumák. Navíc když mě k sobě povolala. "Už běžím," prohodil jsem. "A nechceš spíš ty doletět sem?" houknul jsem ještě, protože mi došlo, že to ona chtěla utajit, že mezi námi k něčemu vůbec došlo. A když to chtěla utajovat, tak přece nebudu poskakovat, jak ona píská ne? Mírně jsem se nakrčil a udělal krok vpřed, když ta obrovská bahnitá věc, jenž narostla do nehezkých rozměrů praskla.
Jeden kus bahna mne zasáhl a odhodil. Natloukl jsem si pořádně bok, ale naštěstí mě bahno uchránilo před horším zraněním. "FUJ, FUJ, FUJ," prskal jsem jako by se nechumelilo. Neměl jsem rád špinavej kožich. A tohle byl špinavej kožich na druhou. Začal jsem se čistit a všechno ostatní mi bylo tak nějak jedno. Rozhodně bych si dával větší pozor, kdybych věděl, že se za mnou objevilo nějaký monstrum. Ostatních jsem si taky nevšímal a spíš jsem se snažil očistit, což moc dobře nešlo.

//Až teď mi došlo že B&J může být i Ben & Jerry's Takže Baghý a Jinks vyrábějí nově zmrzku? :D

Evidentně mě nikdo nepotřeboval, což mi tak nějak vyhovovalo. Rozhodl jsem se tedy usadit a začít skládat nějakou báseň o tragédii utopeného vlka a jeho lásce, která marně čekala na břehu, jestli se její miláček nevynoří. To, že vlk reálně nezemřel, nemusela přece široká veřejnost vědět. Nemusela se zaobírat otázkami, zde nebo proč došlo k takovému úmrtí... ne, ne. Stačilo mi, když se nějaké to srdéčko rozechvěje, slzička ukápne... no a nějakou krásku to dojme natolik, aby mi šla skládat nějakou tu službičku, za tak pěkný příběh.
Jak jsem tak seděl, začalo se kousek ode mne dít něco podivného. Bhno se začalo zvedat do vzduchu. Nevšímal jsem si toho, dokud mne neupozornil rozruch ostatních vlků, kteří si toho všimli a začali jančit, nebo jinak upozorňovat na podivnou hmotu bahnitého charakteru. Zvedl jsem konečně pohled a uviděl nejen hnědou masu, ale zároveň i Styx, která byla na druhé straně toho pohyblivého bahnitého hnusu. Zvednul jsem se na všechny čtyři a mírně se protáhnul. Více než bahno mě začínala zajímat vlčice na druhé straně.

//Borůvka přes řeku

Už z dálky jsem slyšel volání. Hlásek jako konipásek oznamoval, že se tu nejspíše něco dělo. Uviděl jsem vlka, který se pomalu propadal do bahna, které se podivně vlnilo a bublalo. Kousek od něj stála vlčice, která se ze břehu snažila nějak pomoct, ale kdo by do toho bahna taky lezl. Pomalým krokem jsem k nim vyrazil a dával jsem si pozor, abych bahnem nenahodil svůj vlastní kožich. Tlapky se mi mírně lepily, ale já stejně nepospíchal. Chudák to má stejně nahnutý, tak není nutný se kvůli němu dávat do běhu a znečistit si kožich ne? Celá ta scéna ovšem vypadala celkem zajímavě. na břehu toho bahnitého jezera stála vlčice a něco gestikulovala. Taky tam byl vlk, který stál kousek dál a evidentně nehodlal hnout tlapkou. No a pak tam byl ten co se ve vodním toku dusil. Já byl obezřetnost sama, takže jsem se vyhnul silnému proudu. "Zdravím," houknul jsem na vlčici. Vypadala, že celkem panikaří. "Nevadí, když o vás služím píseň?" dodal jsem a ledabile se rozhlédl kolem, jako bych si nebožáka, který se topil nevšimnul. "Chcete asistenci?" zeptal jsem se ovšem. Nebyl jsem úplně necitlivý, i když vlastní život bych za druha v kalné vodě rozhodně nepoložil.

//VVJ - vracím vám vlče

Vkročil jsem na území smečky a do čenichu mě místo pachů rodiny praštil hlavně pach Jinkse. Momentálně to vypadalo, že jeho pach i pachy Baghý, Erlenda a dalších jdou z jednoho místa. No a popravdě tomu jsem se já věnovat nechtěl. Nehodlal jsem se potýkat s jeho přítomností v blízkosti bohyně. Dráz evidentně zdědil hodně po mámě, ale toho štěstí se nemuselo dostat zbytku těch vlčat, která jsem viděl a cítil. "Výsadek," pronesl jsem a položil Dráze na zem. "Jsi celkem velkej, takže tohle bylo poslední svezení, jinak bych byl zbytek života prohnutej jako luk," zasmál jsem se na něj a pomalu se oklepal. "Běž najít mámu a tátu," dodal jsem. "Já se půjdu porozhlídnout ještě kolem, ale pak si tě najdu a vyrazíme na další dobrodružství." Než stihlo vlče něco udělat zvedl jsem hlavu k nebi. "Auuuuuu," melodické volání se táhlo lesem a každý mohl vědět, že jsem se vrátil. Tím jsem taky dával najevo, že se vrátilo i vlče a ať si ho někdo vyzvedne. Já už na další čumendu nechtěl čekat. Třeba by se tu objevil ten vořech a to se mi nezamlouvalo brrr....

//JG

//Ageron přes SG

Dobrodružství už bylo dost a tak jsem se prostě rozhodl pro návrat. Navíc to tu nevypadalo nejbezpečněji. Rozhodl jsem se jít podel jezera a pak se dostat do Borůvkového lesa po břehu nějaké té říčky. "Pojď vezmu tě na poslední projížďku, než úplně vyrosteš," prohodil jsem a vyhodil si vlče na záda. Pak jsem se rozešel o trochu rychleji, než jsem šel s ním. Nerad bych ho někde vyklopil, ale popravdě nás mírně tlačil čas a já nechtěl dostat po papuli křídlem. Rozhodl jsem se prostě přidat do kroku, vlče odložit v lese a pak vyrazit na samostatné putování. Podle všeho to nebyl zrovna nejhorší nápad. Chůvu jsem dělal už celkem dlouho. Natáhl jsem krok a přidal. Počasí se mi vůbec nelíbilo. Navíc to vypadalo, že les je už skoro na dosah tlapek, takže jsem si počínal o to opatrněji, abych vlče donesl domů.

//Borůvkový les

//Bo jsem hloupá a vymýšlím si neexistující přechody, tak měním přechod na VVJ přes SG

//Beru místo buď pro Tasu nebo Adirama, ještě rozmýšlím kdo z nich

//jedlák přes SG

Dráz byl jako mrně celkem v pohodě. Ale jeho naparování se, že mě jako něco uloví mě celkem překvapilo. Jeden by řekl, že vlčata Alf si budou nechávat všechno nosit pod frňák i v budoucnu. "Jsi přece vlče Alf, to budeš lovit jenom tak nějakýmu floutkovi jako jsem já?" prohodil jsem. Celkově mě zajímalo, jak mne vnímá. Jsem pro něj jenom chůva? Nebo jsem prostě parťák do nepohody? Či poskok jeho rodičů, který ho má hlídat a běda kdyby ne? Zajímalo mě to. Dalo se na tom stavět a dalo se to poměrně lehce využít, proti jeho fotříkovi. Kdybych musel, že jo...
Došli jsme do lesa, který byl mnohem příjemnější než ten první. Tady nestrašila žádná čarodějnice a tak jsme si mohli zase na chvilku vydechnout. "To doufám, že byl super výlet... Nevím... Chceš jít už domů nebo chceš ještě třeba natrénovat nějaký ten lov?" zeptal jsem se ho. Byl jsem toho názoru, že vlče se má na každým výletu naučit něco novýho a pro přežití byl zrovna lov to nejlepší, co si mohl jeden přát umět. Nechápal jsem, jak by mohl někdo přežít bez lovení a zároveň to bylo celkem jednoduché. "Nebo ti můžu vyprávět o svým životě nebo tak," prohodil jsem. Sice jsem toho neměl co nabídnout, ale zážitků jsem měl spoustu. Mohl si vybrat. Jít domů, učit se lovit nebo poslouchat moje vyprávění. Mě nevadilo popravdě ani jedno. Na druhou stranu už by to asi chtělo mrně vrátit.
"Víš co, hodim tě domů... máma by asi mohla pindat, že se taháme daleko a až se o tebe postará, tak se zase půjdem projít, co ty na to?" prohodil jsem vesele a vyrazil směrem dom.

//Borůvkový les přes JG

Svůj podíl jsem snědl. Byla to spíš taková svačinka, ale tak Dráz byl ještě prcek a já doufal, že mu bude křepelka stačit. Ne, že bych mu hodlal lovit něco dalšího, spíš by si to už musel ulovit sám. Sledoval jsem bedlivě jak baští, kdyby se náhodou jeho lordstvo rozhodlo zadusit peřím nebo si nechat zaskočit kost. Naštěstí tohle vlče jíst umělo a tak jsem se nemusel ničeho obávat. "A tos ještě neměl srnčí... Ale nejlepší je divočák... Och, co já bych dal za takovýho vypasenýho kance. Škoda, že se blbě lověj," pronesl jsem a trochu tak uvolnil napětí, které tenhle les v každém vyvolával. I já měl nahnáno. Ten místní odér se mi nelíbil, ale odmítal jsem se tomu podřídit. Spíše jsem tedy svou nepohodu maskoval způsobem sobě vlastním, vtipem.
Náhle Dráz pronesl zajímavou větu. "Já doufám, že nemůže," pronesl jsem s pohledem upřeným do vnitřní části lesa. Nebylo by nic příjemného, kdyby se ta zrůda zjevila přímo před náma. Polknul jsem. "Hele, co kdybychom vyrazili na jih a trochu potrénovali ten tvůj lov na něčem jednodušším, třeba na nějakém myšákovi nebo tak něco?" navrhnul jsem mrněti. "Mimochodem tvoje máma nám zakázala chodit dál než k jezeru, ale doufám, že se za mě když tak postavíš, až na mě bude křičet, že jsem tě vzal až sem, že jo?" ubezpečil jsem se a usmál se na vlče. Úplně jsem to viděl. Baghý bude roztahovat křídla a nazdry. Bude supět, jako pravá mamina. Trochu mě to rajcovalo, už jenom v představě. Ale na druhou stranu, jsem po čenichu dostat nechtěl... křídlem ani ničím jiným. "No, Smrt je hodně magická, ale to bych ti radši řekl až někde dál. Teď tě chvilku ponesu, ať je to rychlejší," pronesl jsem a počapnul Dráze za kůži na krku, abych ho odnesl někam do bezpečnějšího prostředí. Začínal se pronášet, takže tohle bude nejspíše jeho poslední jízda taxíkem zvaným Adiram. Tak ať si to užije. Z kroku jsem přešel do poklusu.

//Ageron přes SG

//SG

Vkročil jsem do lesa, který se mi nelíbil. Mírně jsem se ošil podivnou předtuchou strachu. Zastavil jsem se tak na okraji, kde už tolik nefoukalo. Hlouběji do lesa se mi jít nechtělo. Položil jsem křepelky na zem a jednu z nich jsem pak čenichem šoupl k Drázovi. Nekomentoval jsem jeho podivné myšlenky, jestli se křepelkám honí hlavou to či ono. Neměl jsem úplně ponětí, že by křepelky měly nějaké myšlenky. Pro mě to bylo jenom jídlo a nic jiného. Nepatřil jsem k těm bláznivcům, co se snaží nasytit jinými věcmi než pro nás přirozenou potravou. "Tady by to šlo," pronesl jsem. "Lovit tě určitě naučím, to není problém, ale nejspíš někde jinde než tady... Pusť se do jídla a já ti budu vyprávět, jo?" zeptal jsem se, ale nečekal jsem na souhlas.
"V tomhle lese bydlí jedna z místních bohyň. Je strašně velká a ještě víc mocná. Dokonce mocnější, než tvoje máma..." pronesl jsem tajemným hlasem. Hučení větru a přicházející tma dodaly mým slovům na strašidelnosti. "Tahle bohyně se jmenuje Smrt a podle všeho plní vlkům jejich magická přání. Ale nedělá to zadarmiko, vždycky za to něco chce a je hodně nebezpečná. Takže není dobré ji pokoušet nebo otravovat. Pokud tedy nechceš rychle zase odejít tou cestou, kterou jsi na tenhle svět přišel," dodal jsem. "Byla spousta takových, co Smrt otravovali a chtěli po ní část její moci jen tak. Ale takové tahle bohyně roztrhala na pidi midi kousíčky. A z toho důvodu tady po lese je cítit takový podivný zápach, z kterého se ti ježí srst na krku," zafabuloval jsem trochu, aby to moje vyprávění bylo ještě zajímavější.

//VVJ - počasí bonus

Dráz mudroval o tom, že by nebyl rád kdyby se podomná věc stala jeho sestrám. Jen jsem se pousmál a ušklíbnul se. Jestli jeho ségry budou jenom trochu jako jeho máma, tak za nima bude pálit kde jakej vocas... Přece jenom po jeho mámě jsem pálil i já, abych si trochu vyhodil z kopejtka a našla si nakonec naprostýho idiota... Jenomže tohle jsem nemohl mrněti říct. Na jeho tátu jsem mohl mít jakejkoli názor, ale nehodlal jsem mu kazit jeho představy. Fotra má vlk jenom jednoho a měl by být rád, že ho má. Nehodlal jsem tedy budit nějaké rozbroje v jeho rodině. Navíc Dráze jsem měl rád a nechtěl jsem mu působit nějaká dilemata. Co bych já dal za tátu...
Foukal vítr. Čím víc byla tma, tím více foukalo. Jenže hlad byl hlad a ulovit něco se prostě muselo. Na pláni se povaloval vítr. V tomhle neulovím nic, co by mě mohlo nějak vyčenichat... Budu muset najít něco, co půjde ulovit tak nějak náhodně a nebude mi to moct utíkat. Většina savců tak šla mimo. Mohl jsem se vrátit k jezeru a ulovit rybu, nebo se zaměřit na opeřence, kterého donutil silný vítr přistát. "Můžeš výt až se vrátíme domů. Ukážeš to pěkně mamce... A hlavně tátovi bys mohl zavýt hezky do ucha, tomu by se to určitě náramně líbilo," pronesl jsem hladce, jako by se nechumelilo. "Ulovíme nějakou křepelku. Podle všeho jich tu je hodně a ten vítr jim znemožní létat. V tomhle nás ucítí každý zajíc nebo srnka, takže to budeme muset risknout. Sleduj a uč se," pronesl jsem a pak se pustil do vyhledávání vhodné kořisti.
Měli jsme štěstí v neštěstí. Sice se nedalo lovit nic, co by nám mohlo zdrhnout, ale dalo se ulovit to, co nám zdrhnout nemohlo. No a díky větru nám nemohlo nic uletět. Takže moje volba byla jasná. Začenichal jsem se do pachů a našel křepelky. Sice se budou schovávat v trávě, ale ta je po zimě slehlá, takže to budou mít holky blbé. No a odletět v tomhle nezvládnou... nebo aspoň to nezvládnou všechny. Mlsně jsem se olízl. Když jsem konečně uviděl opeřence, začali hned pípat a utíkat k nejbližším křovinám a vyšší trávě. Nechal jsem ty, co běželi ke křoví a zaměřil se na ty, které jsem viděl běžet k trávě. Vyrazil jsem po nich. Bylo jich pět. Dvě se snažily vzlétnout. Jedné se to povedlo, ale druhou jsem chytil do zubů a mrsknul s ní o zem až si zlomila vaz. Zůstala ležet na zemi a trochu se doklepávala, ale já se pustil po tom zbytku, co se kolébal a snažil se zavrtat do trávy. Za normálních okolností by je vysoká tráva ukryla. Jenže teď ležely stvoly na zemi a tak se křepelky musely hodně snažit, aby se do trávy zahrabaly. Jedna se schovala hned, ale zbylé dvě... těm to trvalo. To zpoždění se stalo jedné z nich osudným. Popadl jsem křepelku do zubů a zakousnul ji. Z deseti možných křepelek jsem ulovil dvě. Mě to na svačinu stačilo a Dráz by se měl najíst dosytosti. Vrátil jsem se k první křepelce se zlomeným vazem a chytil ji do tlamy k té první. "Feme," zavelel jsem a vyrazil směrem k lesu. Dvě mrtvé křepelky se mi houpaly v tlamě, ale já věděl, že tady je jíst nemůžem.

//Jedlový pás