Příspěvky uživatele

< návrat zpět

"Sama seš suchozemská krysa!" obořil jsem se na vlčici, která se na mě oháněla takovým nepříjemným označením. Jenomže nebylo času na zbyt a já se musel uchýlit k naprosto nepřijetelnému vystupování. Tedy ve stoji obkročmo štítit vlčici před padající oblohou, který hrozila zhroucením se na nás. Nebo možná dokonce na celý svět. Nechtěl jsem riskovat, že bych byl tím posledním vlkem, který bude na svých bedrech držet celou oblohu, ale na druhou stranu jsem se nehodlal zachovat jako nějaká malá uječená vlčice, co se krčí v rohu. Cítil jsem ve vzduchu podivnou vůni, kterou sem pravděpodobně přinesl silný vítr, ale taky to mohla být vůně květin, která byla opojnější a opojnější. Začínal jsem mít stejné halucinace jako vlčice. Zdálo se mi, že obloha padá, ale to se mi zdálo už před tím. Teď se k tomu přidaly slyšiny hlasů všude kolem. Začal jsem se rozhlížet, ale nikoho jsem neviděl. Co se to asi stalo? Co nás to jen potkalo? "BĚŽTE PRYČ!" zakřičel jsem z plných plic na přihlížející, ale nikdo tu nebyl. Nikdo kdo by mne slyšel a mohl mi odpovědět. Najednou blesky a hromy ustaly. Mohlo to trvat několik hodin, ale i minut. Neviděl jsem mezitím rozdíl. Stál jsem rozkročený nad vlčicí. "Zahnal jsem to?" zeptal jsem se, ale pak jsem se rozhlédl a uviděl jenom temné tiché nebe. "Zahnal!" dodal jsem vítězoslavně a podíval se mezi nohy na vlčici, která se krčila k zemi. Bylo poměrně hezké být jednou za hrdinu. Nebe bylo pořád temné jako nejčernější srst, jako peří vrány. Ale aspoň už nehrozilo, že na nás spadne. "Zachránil jsem nás," sdělil jsem vlčici, jako kdyby jí to nebylo dostatečně jasné a pak jsem z ní seskočil. Nabídl jsem jí packu, že jí pomůžu se zvednout na všechny čtyři. Jak přestal ten hluk a křik, začalo to tu být naprosto krásné. Až oči přecházely. Tráva a květy se vlnily, jako nějaké nádherné mořské vlnky.

//Tanebrae

"Poezie je poměrně zajímavá... Například můžu zazpívat něco veselého, třeba tohle. Joho jabada dý, pluju si po moři v kocábce svý, zažiju tisíce dobrodružství, jsem vlčí pirát. Joho jabada dý, ukryjte předemnou vlčice svý, než si je odvedu v tisíc moří, jsem vlčí pirát... Ale taky můžu zazpívat něco na stejné téma, ale smutného třeba... Joooohooohohooho jabada dy, kéž by tak bylo víc hrušek kvašených, kéž by tak bylo tu co jenom jíst, jsem vlčí pirát. Joooohooohoohooo jabada dy, kdybych tak nemusel pořád se dřít, kdybych tak mohl si jen užívat, být tak vlčí pirát," zanotoval jsem dvě písničky o stejném tématu, ale naprosto odlišné v rytmu a tónině. Jedna byla rychlá a vysoko posazená, druhá vleklá a hrubší. Mírně jsem se na Diamantovou vlčici usmála. Bylo hezké, když někdo ocenil můj talent. "Je hezký, že někdo umí ocenit dobrý kus umění," dodal jsem a mrkl na ni.
Došly jsem na louku, která voněla. Hluboce jsem se nadechl té vůně, která byla všude kolem. Skoro jsem ji cítil na jazyku, jako by mne obalila. "Je to tu... poetické, ale voní to trochu moc, nezdá se... ?" nedořekl jsem větu, protože nebe rozříznul paprsek světla a uhodil hrom, jako by něco obrovského spadlo na zem. Cynthia se z toho celá poplašila. Křičela, že se nebesa rvou, ale co jsem já zmohl proti nebesům. Vlčice se krčila na zemi a já nemohl udělat nic jiného, než přiskočit k ní a stoupnout si nad ní. "Ochráním vás svým tělem... !" rozhodl jsem se, protože se mi to zdálo jako výtečný nápad. Proč taky ne. Mohl jsem se krásně snažit proti bouři bojovat, ale tohle vypadalo spíš jako že bohové hrajou kuželky nebo že má nějaký bůh větry po fazolích. Co by proti tomu jeden malinkatý vlk zmohl? Nic, naprosto nic. Stál jsem nad Thiou a s každou ránou jsem se sám trochu přikrčil. Musím ji ochránit! Vlastní smrt nebyla možností! A čím víc jsem se krčil tím víc jsem inhaloval vůni květin, která mi pomalu začínala lézt na mozek.

// za thiou

Sledoval jsem cestu, kterou mě vlčice vedla. Kdybych se náhodou rozhodl, že to, kam mně vede je fakt nebezpečný, tak abych se mohl vrátit zpátky. Jenomže jsem popravdě po chvilce ztratil zájem a tak jsem mohl jen doufat, že vlčice mě nevede do záhuby. "Tak jo," odvětil jsem na její požadavek o odě na chcíplotinu.
"V křoví ležela bez hnutí mrtvola, nafouklá, tlející.
Nikdo by nemohl odhadnout kdo to je z úsměvu na líci,
který se rozléval na tváři ztuhlé a chladné jak sám led.
Červy a larvy už začínají usedá na lep.

Jak asi došlo k tak náhlému skonu co ukončil život ten?
Oči se upínají k nebi, snad není to pouhý sen?
A co když vrah krčí sev křoví a čeká na další oběť?
Od křovin raději zamiřme hned ať nejsme něčí oběd."

Kráčel jsem dal za vlčicí.

//za thiou

Vypadalo to, že Thia by šla i kdybych řekl ne. Měla v očích takový plamínek, jiskru. Byla rozhodnutá a to hsem já u vlčic poznal. Když mě tedy ujistila, že květinky mě neotráví, rozhodl jsem se oklepat. "Tak jdeme, " prohodil jsem reálně nadšeně. Nevěděl jsem jestli za to může vlčice, počasí nebo prostě moje nálada, ale cítil jsem se dobře. Mírně jsem se nakrčil a vykročil za Diamantem tmavých lesů. "A co vlastně budeš chtit za tu báseň nebo příběh?" zeptal jsem se. Nechtel jsem být nikomu nic dlužen.
Kráčel jsem za vlčici. Nevadilo minto, já nebyl samec co se dere dopředu. Šel jsem v klidu za ním takže jsem se nemusel tolik prodirat a navíc tu byl lepší výhled. Musel jsem uznat, že zadek měla libovej. Ne moc vychrtlej, jak bych u tulačky předpokládal. Je vubec tulačka? "Jsi tulačka nebo tu máš nekde smečku, partnera?" zeptal jsem se zvědavě.

//za thiou

Diamant se rozhodl, že mě někam zavede. "Speciální kytky? Nejsou jedovatý? " zeptal jsem se obezřetně, ale co by z toho měla kdyby mě otrávila? Těžko říct ale vlčice jsou mnohdy šílený. "Tak jo, veď nás," prohodil jsem vesele a zvedl se že země. Bylo fajn na chvíli se nechat vodit kolem a bemuset určovat cíl cesty ani nic jiného. Navíc mimo smečku to bylo taky fajn. "O bozích... vim k nějaké vlčici co si říká Smrt, ale jinak netuším," prohodil jsem a protáhl se, abych mohl kráčet za Thiou. "Neni to daleko, že ne?" ujistil jsem se. Nerad bych tu pobíhal kdo ví kam jen kvůli kytkám.

Thia, diamant nebroušený, ale kvalitní. Osobnost jsem měl hroznou, ale ne z přirozenosti, ale z důvodu okolností. Než abych se nechal zase zranit, byl jsem komediant a smíšek, blázen a pijan. Všechno jen, ne já. Ne skutečný já. Jenomže skutečný já se neukáže nikomu, ani Diamantu. Aspoň ne, dokud nepřijde čas.
Sledoval jsem ji. Stáhla se. Uši mírně dozadu. Uvolnění těla se přetvořilo do trhaných a úsporných pohybů. Tak jo, neni ready na moje hry. Nevadí. Nebyl jsem násilník abych dělal něco co druhý nechce v čem by pak byla ta zábava. "Nekdo mi nabídne jídlo, jiny přístřeší. Jednou jsem dostal celkem libovou kost, ale už nevim kde jsem ji zakopal. Nebo taky mi říkají o místních, o tom jak lraj funguje... takže zaleží asi na tobě. Jsem celkem nenáročnej co se plateb týče, " přešel jsem do tykání a usmál se na Thiu. "A taky záleží, co chceš zbásnit," dodal jsem. Čím delší tím dražší.
Mlha, co se začala zvedat kolem mi přidala celkem na odvaze, což nebylo nic zvláštního. Měl jsem rád tajuplné scenérie. Mlha mezi křovinami působila nostalgicky. Mohl bych udělat z tohohle mista scenu jako z hororu nebo žalozpěvu...

Mírně jsem přikývnul. "Nejen povolání," prones jsem. Hodně to mělo taky co dočinění s tím, že jsem dost nedodržoval monogamii, ke které někteří donutili některé. Ušklíbnul jsem se. Jak mě chyběl můj vrabčáček. Koukl jsem po očku na Thiu, která by si ovšem podle mě nedala říct. Vypadala jako vlčice, která se nenechá nikým zlákat. Možná, že když se jí zeptám na přímo... Ale hned ne... Za chvíli možná. Celkem se mi i líbila. Na Ev neměla, ale pořád to stálo za nějaký ten hříšek.
Když se smála bylo to dobře. Kdo se směje, necení zuby. A kdo necení zuby, ten mě nechce zabít. "Popravdě bych dokázal složit cokoliv na cokoliv," chvástal jsem se. Byla to ovšem pravda. Básničky a vtípky mi šly sami. Stejně jako ódy a tak dále. "Ale znáš to, zdarmo ani kuře nehrabe a pěvec nezpívá," dodal jsem ještě, abych ji trochu pošťouchnul správným směrem. Netušil jsem, co by mi mohla nabídnout, ale všechno bude asi lepší než nemít nic. Taky si to mohla rozmyslet a písničku o mrtvole v křoví nechtít, ale to už byl její boj.

"Když tomu chcete tak říkat," pronesl jsem. Nebylo mi to jedno, ale už mi říkali i horším názvem. "Říkali mi i horším názvem," vyslovil jsem svou vlastní myšlenku. Pro někoho jsem byl komediantem pro někoho... to si ani nezasloužilo za zveřejnění. Já si o sobě myslel svoje. Měl jsem o sobě urovnané mínění a nepotřeboval jsem satisfaktic od ostatních. Sebejistý mladý samec! Jo, to jsem byl já. Ale i s jemnou dušičkou pro každou trápící se vlčici. A nejenom dušičkou. Mírně jsme se zazubil na Cynthii. Rozhodl jsme se, říkat jí Diamant. Nevím proč, ale sedělo to k ní. A každá vlčice si zasloužila nějký krycí název. Styx byla Vrabčáček, Baghý Bohyně, Bouře Kopretina a Cynthia Diamant. Zasmála se mojí básničce. Přímo vyprskla smíchy. To bylo dobře a já slyšel, jak se pomalu na háčku namotává blíž a blíž ke mně. "Však jste chtěla slyšet něco peprného madam," pronesl jsem. Znovu jsem se zazubil. "Neskládám jenom nějaké romance, jsem talent, nepotřebuju se uchylovat jenom k jednomu jedinému stylu. Umím všechno od vtipů po horory. Nesejde mi na stylu, ale sejde mi na emocích... ty musí být opravdové. Pokud nemá báseň dostatečný náboj je k ničemu," prohodil jsem zasvěceně. Měl jsem rád, když se vlčice smějí. Ne mě, ale obecně. Jejich smích byl pro mne jako rajská hudba.

Mou omluvu nevzala v potaz, což bylo její mínus. Mírně jsem čenichem zašermoval směrem k nebi, jako bych byl povzeesen nad tuto celou situaci. Její odmítnutí nemohlo zlomit můj živoní optimismus. Sestru neznala, což byla škoda. Popravdě jsem začínal trochu pochybovat o tom, že ji vůbec někdy najdu. Rád bych ji našel, co nejdřív, aby Ev nemusela trpět dlouho. Na druhou stranu vracet se zpět domů se mi nechtělo. Nechtěl jsem to zažít znovu...
Cybthia, jak se vlčice představila, mne vrátila zpět na tohle místo, pryč od nepříjemných vzpomínek. "Nejsem komediant, to si vyprošuju. Jsem poeta, když už," obořil jsem se na ni a pak rozpustile mrknul, jako by můj předstíraný hněv mohl odejít jedním mrknutím. A taky že mohl. Vlčice byla celkem netykavka. Ale chtěla slyšet něco přisprostlého a tak jsem se do toho spustil. A vyhrabal jsem něco tak nechutně oplzlého, že to muselo stačit i jejím ouškům. "Tak když je libo nějakou přízemní zábavu, tak poslouchejte (//z důvodů cenzury se zde velice oplzlá, vulgární a naprosto nechutná báseň nenachází, případní zájemci se o ni mohou hlásit vzkazem)," dopěl jsem svou píseň a na vlčici se usmál. "Splnila očekávání?" pronesl jsem hravě a doufal, že ano, protože přesně tuhle jsem slyšel v jedné jeskyni, kde se potulovala parta dost ostřílených borců.

Vlčice vypadala jako někdo, koho švihla ocasem po tlamě veverka a ještě mu na hlavu hodila šišku. Popsat ten pocit, který z vlčice vyzařoval nešlo prostě jedním slovem. Jemně jsem kývnul hlavou a uculil se na vlčici. "Berte to jako omluvu za to, že jsem vás vzbudil," prohodil jsem. Vlčice začala mluvit o tom, že není uplakaná, zraněná ani nic jiného. Znělo by to přesvědčivěji, kdybych si nevšiml, že se jí podivně lesknou oči, jako by natahovala na další pláč. Bingo! Mírně jsem svěsil hlavu. Nechtěl jsem působit jako nějakej slídil. "Jak říkám, klidně půjdu, pokud se vám nic nestalo a..." pronesl jsem a pomalu naznačil hlavou směr, kterým bych se chtěl vydat.
Udělal jsme první krůček a v tom vlčice promluvila. Spokojeně jsem se usmál, než jsem k ní obrátil zpět pohled. Takhle se to dělá Adirame. Nahodit udičku a čekat až se rybka chytne a tahle sebou pěkně mrská, tak snad bude stejně dobrá. "Již nějaký ten měsíc hledám svou sestru. Lilith. Její stopu jsem ztratil tady v kraji. Mám se ubezpečit, že je v pořádku a dovést ji zpět domů," sdělil jsem vlčici. "Mé jméno je Adiram, jaký jsem nezdvořák. Ani jsem se nepředstavil, tak krásné dámě. Jsem básník, zpěvák a slovotepec. Pokud byste chtěla slyšet nějaký příběh, báji, ódu nebo romanci, jsem vám k službám."

Vlčice vypadala naštvaně, že jsem jí vzbudil. Spolknul jsem všechny narážky na to, že si tady leží jako mrtvola uprostřed lesa a že má jeden jenom starost. Nechtěl jsem začínat nové poznávání tím, že někoho urazím. To nebyl můj styl. Položil jsem květinku k tlapkám vlčice, která se probouzela a mrskala po mě svým jazykem různé narážky. "Jen jsem se chtěl ujistit, že jste v pořádku a přinést vám tuto květinku," prohodil jsem a omluvně na ni zamrkal s hlavou svěšenou. "Omlouvám se, nechtěl jsem vás budit, pokud se nic neděje, jen..." pronesl jsem smutným hlasem. "Všiml jsem si, že jste plakala a tak jsem se obával, že jste se zranila nebo něco takového, ale nic mi do toho není... Takže pokud nepotřebujete pomoci nebo jenom společnost, tak se zase pustím ve svém hledání dál," řekl jsem vlčici s úsměvem. Nelhal jsem jí. Prvotně jsem se vážně obával, že se jí něco stalo, když měla slzavé údolí vydrásané do chlupů na tvářích. Na druhou stranu mi tak úplně nešlo o její dobro nebo nějakou snahu jí pomoct. Jen jsem byl už delší dobu sám a ona mi prostě přišla do cesty. Navíc vypadala stejně stará jako já. Což se mi zamlouvalo. Já měl radši vlčice stejně staré nebo starší. Takové, co už toho hodně zažily.

//Mahtae sever přes Zrcadlové hory

Došel jsem přes hory až do lesa. Celkově jsem stihnul uschnout, ale srst se mi teď pořád ještě leskla vlhkostí, jenž v ní zůstávala. Umýt se k večeru nebyl úplně nejlepší nápad, ale tak co už. Umýt se bylo potřeba a já se umyl. Teď už nebyl čas nad tím polemizovat. Mírně jsem protáhl krok a proběhl se. Po chůzi do kopce a z kopce jsem měl trochu zatvrdlé svaly. A taky i jiné věci. Třeba tlapky. Styx mi nešla z hlavy. Měl jsem tam zůstat, třeba mohla být nějaká sranda. Ale... Říkala něco o tom, že mi zakroutí krkem, když o tom někomu řeknu, takže hádám, že by k ničemu stejně nedošlo na takhle otevřeným prostranství... Škoda. Nutno podotknout, že já bych byl na skotačení, básnění a nadbíhání vlčici ready hned. Trochu jsem vypadnul ze cviku a vadilo mi to. Skoro by se dalo říct, že párkový slavnosti s Erlendem budou asi to jediný zábavný, co se mi tady v tom kraji přihodí.
Ucítil jsem pach. Vlčice. Neznámá. Procházela se tu? Ne? Spala pod stromem. Vypadalo to, že má na očkách strouhy po slzách. Chudinka, že by jí někdo zlomil srdíčko nebo má jenom to svoje období? Rozhlédl jsem se kolem a uviděl jsem fialovou květinku (barvínek). Sehnul jsem se a pár jich utrhnul. Pak jsem se pomalým krokem přiblížil ke spící vlčici. "Ehm ehm," odkašlal jsem si. "Jste v pořáfku madfam?" zeptal jsem se s kvítím v tlamě.

//JG

Na svých zabahněných tlapkách jsem se dobelhal k řece, která tekla poměrně rychle. Co se dalo dělat. Musel jsem se nejprve očistit. Ještě že sílu proudu kompenzovala teplota vody. Bylo to příjemné ochlazení, i když takhle k večeru jsem se trochu obával, že promrznu. No nevadí. Mírným krokem jsem vlezl do proudu řeky a dával si pozor, abych se nezamotal do nějakého kamene nebo kořene, abych náhodou neskončil pod hladinou. Snažil jsem se odmýt bahno, ale naštěstí povolilo celkem snadno. Jako by vůbec nedrželo ve svém původním stavu. Asi když se rozpadlo to bahnité cosi, tak se konečně i bahno na nás přestalo lepit... přemýšlel jsem o tom, co se stalo, ale k větším závěrům jsem se raději nedostával.
Bylo teplo. Příjemné teplo, ale i dusno. Rozhodl jsem se, že domů ještě nepůjdu. Přeplavu na druhý břeh a půjdu se projít. Konec konců, kdo by chtěl být společně v lese, kde to začne mlátit za chvilku pubertou těch malejch vořechů. Mírně jsem se ušklíbnul. Dráz ušel, ale kdo ví jestli byl zbytek harantíků ušetřen genetického materiálu vlastního fotra. Byl jsem pořád mírně zahořklý. Sice už mě opustil smutek a žárlivost, ale pořád jsem byla naštvaný. Hněv se vás většinou drží víc, než cokoli ostatního. A tak bylo možná dobře, že jsem se ochladil v proudu. Trochu studené vody na horkou hlavu pomohlo. Na druhém břehu jsem se oklepal a pokračoval dál.

//Zarostlý les přes Zrcadlové hory

Styx vypadala, že má všechno pod kontrolou a začala panovačně rozdávat příkazy. Pokud si tu chce exnout, je to její volba, ale já se budu držet dál. Něco mě nutilo zůstat a pozorovat situaci, i když jsem se sám nechtěl nijak zapojovat. Nehodlal jsem pomáhat, ani ubližovat. Chtěl jsem jenom odejít, ale v tom mi bránilo to bahno. Styx se dařilo pomocí čárů a márů tu věc zpacifikovat. Navíc jí pomohla i nějaká další vlčice. Co dělala ta tlupa potácivých paviánů jsem nějak nevnímal. Bylo lepší, nechat to na těch co uměj. A já neuměl. Naštěstí jejich plán zabral a já měl tak motiv pro další píseň. Bahnitá věc zůstala v podivné grimase zaseknutá a pomalu začínala tuhnout. Pak to vypadalo, že všechna voda z bahna se vypařuje pryč. A pak stačilo jenom trochu fouknout a bahnité monstrum bylo pryč. Škoda, že z kožichu, to nejde tak snadno... Pohlédl jsem na svoje zablácené tlapky. Konečně jsem se ovšem mohl pohnout trochu normálním způsobem a ne se lepit k podkladu. "Jdu se umejt," řekl jsem Styx. "Dámo, pánové," dodal jsem s úklonou ke zbytku všech přítomných a sebral se k odchodu. Nechtěl jsem být v tomhle nechutném zabláceném stavu už ani o minutu déle. Ještě že tu byla blízko řeka.

//Mahtae Sever

Podivnej bahnitej humec na mě hodil to bahno, který mě táhlo k zemi. Bylo těžký, nechutný, lepivý a bahnitý. Začal jsem se pomalounku olizovat a čistit, protože tenhle patlavej hnus jsem na sobě nechtěl. Ne, ani náhodou. Muselo to pryč a to hned. To, co se dělo kolem mě, to mě moc nezajímalo. Nebyl jsem vůbec rozrušený z toho, co se dělo kolem. Šlo mi jen a pouze o vlastní kožich. A komu taky ne. Mě jo. Mírně jsem se zakabonil, když vlci kolem začali prskat nějaký rozkazy nebo co. Nezajímalo mě, co si nějakej šulínek myslí.
Jenže pak jsem si všimnul jednoho velice nepříjemného pokusu o záchranu, který přišel od vrabčáka. Styx využila nějaký ze svých kouzel a chvilku to vypadalo, že to funguje. Jenomže pak. Pak dostala ránu a to ji odhodilo. Nejspíš by tohle byl přesně ten okamžik, kdy bych se měl vypařit. To bahnité cosi vypadalo až moc nebezpečně. A popravdě já jsem se tomu nechtěl připlést do cesty víc, než už jsem byl. Jenže to bych tu musel nechat Styx, která evidentně byla naprosto bezbraná po tom zásahu. K sakru! Začal jsem se přesouvat k ní. Musel jsem překonat zbytek řeky, která tu byla po tom, co ten bahnivý netvor část vycucal. Nebylo to nic příjemného. Bahno mě táhlo dolů, ale na druhou stranu čím blíž jsem byl k příšeře, tím lépe se mi pohybovalo. Styx byla na zemi opatlaná bahnem, když jsem se k ní dostal. "Jsi v pohodě?" pronesl jsem a doufal, že mě slyší. Byla úplně obalená. "Musíme vypadnout."