Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Červenec 04/10 | Etney

Mírně jsem se ušklíbnul. Přesvědčen o své vlastní důležitosti si ani neuvědomoval, jak odtržený je od reality dnešního světa. Mírný úšklebek mi tak zůstal, když jsem vyšel z vody a rozvalil se na travnatém břehu, abych svůj kožich nechal prozářit slunečními paprsky. Mluvil o Lucy, té své krásné partnerce. Prý že není sama, že je hlídá synek. "Reonys... hmm... to je určitě dobrý obránce," pochleboval jsem vlkovi. "No i tak bych se ovšem na tvém místě bál. Taková silná, inteligentní a pěkná vlčice, ta musí mít nápadníků o kterých ty ani nevíš. Co já... Já bych si nikdy nedovolil se zadanou paničkou, ale jsou tací, kteří použijí i násilí, aby si přišli na svoje. No a když jich je víc... Nechtěl bych vidět tu spoušť, kterou by mohli po sobě zanechat," dodal jsem se zavřenýma očima. Vykreslil jsem mu příběh naprostého zmaru a zničení. Jak by mu asi bylo, kdyby se vrátil domů a našel syna mrtvého a partnerku s dcerkou zneuctěné? Ne, že bych jim to přál.
To, že mě propaluje pohledem, ušlo mému radaru, protože jsem se se zavřenýma očkama slunil. Jen jsem odpovídal na jeho hlas. "Přišel jsem odtamtud, z Borůvkové smečky," pronesl jsem a ukázal přední tlapkou směr. Ležel jsem na zádech, takže to nebyl takový problém. "Jak bych s tím mohl mít něco společnýho?" otázal jsem se a neodpověděl tak na jeho dotaz ani kladně, ani záporně.

Bylo rozhodnuto. Naší kořistí se měla stát mladá srnečka, která ještě ani nestihla pořádně dorůst do dospělosti. I tak bude stačit, že se najíme oba a bude. Olíznul jsem se. Už teď jsem měl hlad. Kývl jsem hlavou, že vím, co mám dělat. Pak jsem se rozešel podrostem směrem na své stanoviště. Chtěl jsem vlčici nechat volné pole působnosti. Ne, že bych se nějak obával, že bych jí překážel, ale jeden nikdy neví. Rozhodl jsem se nechat první vyběhnutí na ní, abych se pak jenom mohl chytit jejího vedení.

Když konečně vyrazila, vystřelil jsem jako střela z podrostu. Srnka byla úplně zmatená. Jednu chvilku si spokojeně žrala mladé výhonky a ve druhou na ní běží dva vlci. Znejistila. To byla naše šance. Sice byla mladá a rychlá, ale nezkušená. Bez ochrany stáda netušila, co má dělat. Zpanikařila a o vteřinu později se rozhodla kam poběží. Ta vteřina mi stačila abych po ní skočil a svou vahou ji strhnul na zem. Cynthia musela dělat to nejlepší co uměla, já už jí pomoci s dokončením práce nemohl. V tlamě jsem měl krev a drápy jsem se snažil rozedřít kůži. Byl jsem v podstatě na boku a držel zvíře na zemi. Bok jsem měl mírně odřený, ale to nevadilo. Těšil jsem se na plný žaludek a to mi stačilo k tomu, abych překonal menší nekomfort.

Diamant měl celkem hlad. Já taky. Srnka byla celkem dobrý řešení. "Já se cejtím na všechno," odvětil jsem jí. "A třeba na tenhle lov složím oslavnou píseň a na tvoje lovecké schopnosti," prohodil jsem a mrkl na Cynthii. Nebyla moje partnerka, byla moje milenka. Nemusel jsem na ni dělat dojem, když už byla moje, takže jsem nemusel dělat ramena, že jsem v lovu dobrý. Nebyl jsem. Nevadilo mi to, ale talent jsem taky neměl. Mohl bych ulovit zajíce nebo koroptev. Lov na vysokou ovšem vyžadoval aspoň jednoho vůdce a tím jsem se já necítil, takže jsem své místo přenechal zkušenějším. Cynthia vypadala jako někdo kdo má zkušenosti potřebné pro lov velkého množství druhů zvířat.
Chytila stopu, zašeptala kudy mám jít a šla. Jako poslušný pejsek jsem tedy přešel do tichého režimu a pomalým krokem se jí vydal v patách. Věděl jsem, že ve dvou to nebude nijak rychlý lov, ale aspoň byla šance, že když něco ulovíme, tak se pořádně nadlábneme. Její stopa byla správná. Před námi jsem uviděl srnku. Osamocenou. Nebylo to mládě ani zraněný kus, jen tu prostě postávala. Byla mladá, mohlo ji být tak jedno, dvě léta. Nezkušeně se trhla od stáda. To by mohla být naše výhoda, ale zároveň její mládí znamenalo, že bude rychlá. Koukl jsem na Cynthiu, chceme tuhle nebo jdeme hledat dál?

Červenec 03/10 | Etney

Bylo mi jasné, že se tady nepoflakuje jen tak náhodou. Musel mít nějakej cíl, když došel až ke mně. Pravděpodobně něco chce? Nebo mu jenom došel někdo, kdo by mohl provozovat řitní speleologii jeho výsosti. Ušklíbnul jsem se, protože v lezení do míst, kam světlo nesvítí, jsem byl přeborník a ani mi to nebylo proti srsti. Pokud jsem z toho mohl vytěžit aspoň trochu něčeho zajímavého, proč ne. "Jistě, že nezapomenu... Etney, to se jen tak zapomenout nedá, třeba jako Erlend nebo Esmeralda," prohodil jsem. Zajímalo mne jak zareaguje, jestli se bude snažit nějak naznačit, že jeho jméno je lepší nebo bude nějak jinak oponovat. To, že by mi to odsouhlasil jsem nepředpokládal. To by zanmenalo, že je jeho jméno jenom další obyčejné jméno, což bylo, ale já mu jeho představu o vlastní nadřazenosti nechtěl vyvracet. Aspoň ne teď.
"Takže jsou doma úplně samotné jo?" opáčil jsem, jako bych neslyšel, že nečekají na mě. Takové vlčice nečekají na nikoho, ale to tenhle frňfa asi nepochopil. Ciri pokud je aspoň trochu chytrá jako její matka, si najde taky takového, kterého si omotá kolem ocásku a kterého bude moci strašně jednodušše ovládat... Možná, že fakt skončí s Drázem... "Já jsem sm přišel a teď se tu sluním a užívám dne, co tu hodláš dělat ty, netuším?" odpověděl jsem na jeho dotazy ohledně jezera.

Červenec 02/10 | Etney

Trhnul sebou při mém zavolání a já si neodpustil ušklíbnutí se. Tenhle panáček si nějaké to popíchnutí nejspíše zasloužil. Měl doma takovou nádheru a přitom jediné, co opěvoval, byl on sám. Vlčice mi bylo celkem líto. Být s takovým narcisem, který jí nesloží poklonu ani jednou do roka. Ale třeba jsem se pletl. I když podle její reakce na má vzletná slova tenkrát jsem nemohl být daleko od pravdy. "Och, Etney, pravda já zapomněl. Na jména nemám úplně dobrou paměť," pronesl jsem úslužně. S takovýma jako byl vlk jsem se setkal mnohokrát. Lepší než se s nimi dohadovat, bylo prokazovat jim větší úctu než si zaslouží. A pak se tím bavit za jejich zády. A nebo s jejich partnerkou v pelechu.
Vylezl jsem z vody, která byla příjemně chaldivá a oklepal se ještě v jezeře, abych snad nehodil nějakou tu kapku na vlka před sebou. Nechtěl jsem mu dávat důvod k agresivitě, což u těhlech typů bylo většinou pravidlem při sebemenší nelibosti. "Dráz tu není... A kdepak je slečna Lucy nebo madmasel Ciri?" zeptal jsem se jako by nic a přitom jsem řekl slečna, i když bych měl spíše říci paní.

//Tanebrae

Kráčel jsem přímo před vlčicí a cítil jsem na sobě, že podivná vůně květin polevuje. Všechno už nebylo tak barevné a roztančené. Spíše se to všechno utápělo v podivně depresivních tónech šedé, zelené a modré. Nepříjemné. Vypadalo to, že s příchozím ránem konečně přestalo pršet. To bylo dobře. Ale pořád padala voda z listů a nepříjemně dopadala na naše už tak promočené kožichy. Cynthia, Diamant, měla hlad. Kývl jsem hlavou. "Můžeme zkusit ulovit srnku? Co ty na to?" navrhnul jsem jí. Měl jsem celkem taky hlad. Po tom výkonu ještě abych neměl, ale nechtěl jsem se spokojit s nějakým mrzkým kusem zajíce nebo nějakého opeřence. Měl jsem chuť na nějakou lepší stravu. Můžeme chytit srnku nebo aspoň nějaké mládě. To by nemusel být takový problém pro dva zkušené vlky jako jsme my. Uvažoval jsem o tom, co bychom měli ulovit.
V lese byla spousta pachů. Zemitý pach lesa přebíjely pachy mokrých kožichů. Cítil jsem tu známé i neznámé pachy, ale nechtěl jsem se k nim přibližovat. Teď jsem měl dobrou společnost, tak nač to ohrožovat. Kouknul jsem se na Cynthii, jestli začne větřit nebo stopovat první.

//Elysejská pole

Udával jsem tempo našeho pochodu. A bylo to celkem fajn. Takhle se procházet. Diamant mezitím začínal mluvit o tom, co bylo špatně, podle jejích slov jsem za to nemohl já, ale tak... neřekla by tohle každá? Přeci neomlátíte milenci přes čenich, že to stálo za starou belu nebo jo? Mírně jsem se naježil, ale ne moc. Vysvětlovala to celkem slušně a dávalo to smysl ohledně i toho, v jakém stavu jsem ji našel. Zlomené srdéčko si tedy pěkně vyléčila. Uklidnil jsem se a i kožich mi slehnul. Chtěl jsem nás dostat z nepříjemného počasí. Déšť pokračoval a já musel najít cestu přes řeku, vybral jsem nám celkem elegantní ploché kameny, díky kterým se dal vodní tok snadno překonat. Na druhém břehu jsem se ohlédl, abych mohl pomoci Cynthii. Ona ovšem vypadala, že zvládá obstojně. "Támhle to vypadá líp," prohodil jsem s úsměvem a vyrazil do lesa.

//temné smrčiny

Červenec 01/10 | Etney

Jezero bylo krásné. Když Jinks svou vlastní přitomnost zase odsunul někam jinam, mohl jsem se věnovat svému krásnému a naprosto dokonalému nic nedělání. "Já jsem sirotek, co u jezera leží, a život kolem něj překrásně běží, jako když laň se rozběhne... a taky v tom vedru zhebne... u šišky to je vedro!" ulevil jsem si. Jezero bylo pěkný a jeden by se v něm hned vykoupal. Rozhodl jsem se, že vkročím do vodního řečiště a trochu se ochladím. Studená voda bodla. Bylo příjemný si moct takhle pěkně odpočinout, chladná voda hezky ochlazovala moje tělo. Ani mi nevadil mokrý kožich, aspoň se pěkně vyčistí. Teď když jsem byl takový kanec, co nabaluje vlčice na potkání jsem musel i dobře vypadat. A náhle jsem zahlédl vlka, kterého jsem znal. Tady je to samej známej. "Hej, ty tam," houkl jsem na vlka, který vypadal zmateně a jehož jméno jsem zapomněl. Vybavoval jsem si ovšem, že má pěknou ženu a to mě celkem nakoplo k tomu, abych s ním konverzoval.

Byl jsem spokojený tím, že ona byla v pohodě a že se jí to líbilo. Sebevědomí mi tak vzrostlo o dalších sto deset procent. Kdyby tahle vlčice řekla, že se jí to nelíbilo... Asi bych se zhroutil. "A proč?" vyjekl jsem skoro až, když řekla, že by se měla cítit špatně. Netušil jsem, co tím má na mysli. Proč by se někdo po takhle příjemném zážitku chtěl cítit špatně? Je snad členkou nějakého konventu, jako ta banda teploušů v tom pohoří? Nebo je snad partnerkou někoho jiného? Za to bych si přičetl body k dobru. Rozvracím rodiny, vztahy... zneuctím vám vaše ženy, berte nohy na ramena, než budete uneseny! Mírně jsem se ušklíbnul nad vlastním popěvkem. Byl jsem prostě spokojený sám se sebou a nebylo proč to dál rozvýjet, ale tohle její povzdechnutí mi trochu ničilo mou dobrou náladu. Popravdě kdyby kolem netančilo tolik květin, asi bych se víc rozohnil.
Začalo mrholit. Mírně jsem se nahrbil a pak se zvednul na všechny čtyři. "Měly bychom se jít někam schovat, co říkáš, kopretinko?" navrhnul jsem vlčici s úsměvem a pak se pomalým krokem vydal pryč z tohohle květinového lučiště.

//Tanebrae

Svalil jsem se do trávy vedle vlčice. Zadýchaný, ale naprosto spokojený. Další osoba něžného pohlaví byla lapena, ulovena a dobyta. Naprosto nádherný pocit, být dobyvatelem, který srdéčka neotvírá silou, ale mírným slůvkem, úsměvem a písní. Nemuset si nic brát násilím bylo stejně nejlepší. Jeden věděl, že si to ten druhý taky přál a nemusel se tak ničeho obávat. Teď bych se měl obávat, že vlčice zabřezne, ale tak nějak jsem doufal, že k tomu nedojde. Ne, že bych byl impotent, ale zatím se mi nic podobného nepodařilo, takže tu byla pravděpodobnost, že střílím slepíma. To by mi mimochodem ani trochu nevadilo. Nemít vlčata byla pro někoho s mým povoláním a zálibou celkem spása.
"Jsi v pohodě?" zeptal jsem se nejdřív a s úsměvem se otočil hlavou k Cynthii, abych se s ní trochu mohl pomazlit. Pořád jsem byl zadejchanej a rozcuchanej, ale nechtělo se mi vstávat a řešit to. Bylo fajn si takhle jenom ležet a odpočívat. Nechat zapomenout na vlastní starosti. "Tak jakej jsem byl?" zeptal jsem se po další chvilce, která mohla trvat věčnost.

"Ani bys nevěřila kolik jich je... Ale nenech se zmást, nedělám to abych někoho lakoval," pronesl jsem hned urputně a pohlédl na ní, jak jsem tak ležel mezi květinami jejich pil mi padal na mou bronzovou korunu. "Nezneužívám nikoho a nikoho nenutím k ničemu, co nechce... Na druhou stranu mi to pomáhá se líp orientovat v tomhle světě," dodal jsem a hlavu zase pomalu vrátil do původní pozice s pohledem na nebe. Bylo krásně. Nádherně. Jeden by tu klidně mohl ztrávit zbytek života. Pohled na její jizvy mi mírně kazil náladu. Rozesmutnilo mne to víc, než by mělo. "Každej máme nějaký jizvy," pronesl jsem pak trochu tišším hlasem, ze kterého jako by se vytratila radost. Doufal jsem, že ona si nevšimla jizvy na mém krku, která byla viditelná hlavně díky absenci srsti. Teď jak jsem tak ležel, mohl jsem ji zakrývat. Ale tím, že jsem sebou pořád mlel občas byla viditelná.
Její smích byl naprosto nádherný. Květinky se začaly smát taky. A okolní tráva se bouřila jako oceán, jenž nezná konce. "Teď jsi mě uklidnila... Čím jsem si to zasloužil, takový privilegium nebýt další na řadě," prohodil jsem čtverácky. "Třeba bych ti mohl..." dodal jsem a mírně sebou zavrtěl. Větu jsem nedokončil, protože v ten moment začala mluvit zase ona. Mluvila o smůle a o tom, jak by chtěla být milována. Každý vlastně chtěl to samé. Na to jsem nemusel být vědmou. Chtěli jsme klid, pohodu a lásku. Nic jiného. Mít někoho, kdo tu pro nás bude a kdo nás nenechá padnout nebo rozplynout se v zapomnění dějin světa. Otřela se mi o čenich. Háček se zaseknul. Přetočil jsem se a přikrčeně si stoupnul nad ní. "Láska je jen hra," prohodil jsem laškovně a olíznul jí čenich.

Diamantík byl tak obezřetný. Bylo mi s ní dobře. Navíc to tady tak krásně vonělo, že se jednomu nechtělo zvedat a odcházet. Květinky tančily kolem. Jejich květy se smály a jejích lístky se hezky vlnily v nádherném skupinovém tanci. No přímo ráj pro očka. Diamant byl taky ale rájem pro očka, na který jsem teď pohlédl. Zorničky hezky rozšířené, ale to nevadilo. Byl jsem spokojený. Sjetý. Netušil jsem to... "Trochu únavné to je, ale když víš, co ostatní chtějí, můžeš na tom dost dobře vydělat. To jim pak můžeš něco donést a nebo prostě víš, co na ně platí," pronesl jsem mírně zasněným hlasem. Jak jsem si tak vlčici prohlížel všiml jsem si, že v jejím kožichu jsou jizvy. "Och ne? Kdo ti ublížil, že máš takové jizvy?" vykřiknul jsem a do očí se mi nahnal smutek a strach. Mírně se zasklily, ale slza z nich neukápla.
Mírně jsem se zasmál, než mi kolem čenichu proletěla tlapa. Pak už jsem se smál pořádně. "Měl bych si na tebe dávat pozor, když seš takhle nebezpečná. Jednou se na tebe dýl podívám a už nemineš," zazubil jsem se jako kulíšek, kterým jsem ve svém sjetém stavu, ale i mimo něj, byl. Pak promluvila ona. Vypadala smutně a teatrálně sebou mrskla do květin vedle mě. Já už ležel a neměl jsem v plánu se zvedat. Jen jsem se překulil na záda, abych se mohl koukat na oblohu. Mraky se táhly sem a tam. Malé a roztomilé. Viděl jsem, jak se na mne usmívají. Nebe nepadalo. Zachránil jsem nás. "Možná... Ale nebo taky jsi nepoznala nikoho, kdo by se o tebe starat chtěl a pořádně," sdělil jsem spíše mrakům než Cynthii. Bylo to takové normální filozofování dvou feťáků. Brebentil jsem a ona pak odpovídala. Bylo hezký slyšet, že je jeden chtěnej. Celkem mi tu vlčice pošramotily moje ego, když mne odmítaly. Ale momentálně jsem byl na vítězný vlně. Vrabčáček to prolomil jako první no a teď tu byl Diamant. Zazubil jsem se na vlčici a natočil hlavu na stranu. Natahovala ke mně tlapku. Natáhl jsem se po její tlapce a dotkl se jí. Mírně jsem se převalil, že jsem byl čenichem jenom kousínek od ní. "Teď budeme dělat jenom to, co budeš ty chtít," řekl jsem a koukal do jejích oček, která měla zornice stejně roztáhlé, jako ta moje.

Bylo to tu naprosto krutopřísný. Květiny a tráva se vlnily, jako největší seksakramentský vodní vlny, který by stáhly ke dnu i ten největší škuner. Musel jsem se chvílema přidržet drápky země, abych nepřeletěl a neprotáhnul se pod kosatkou. Diamantník souhlasil s tím, že něco hledá... nebo někoho? Nebyl jsem úplně nějakej opičák se zlatou mincí, abych jí mohl oblbovat donekonečna. Mohl jsem ovšem vytěžit z tohohle dostaveníčka co nejvíc. Přirazit svou bárkou k té její. Trochu toho tepla vyměnit. "Je to očividný," pronesl jsem sečtělým hlasem. "Přímo to s tebe cáká, že ti něco chybí..." dodal jsem. "Jeden na to musí mít trochu talentu, ale pak už to jde samo..." řekl jsem jí ještě, abych zachoval tajemnost svých schopností. Krom toho, že jsem se vyznal ve vlčicích více než sám v sobě, jsem taky měl dost mrštnej jazyk, kterej se jako lanový dokázal obmotat okolo čehokoli a zauzlovat cokoli.
Zakopávání evidentně nebyl dobrej nápad. "Máš pravdu, tam bys nemohla dýchat a navíc by tě nějakej suchzemskej bastard mohl vykopat," sdělil jsem jí a pomohl jí očistit od hlíny. "Mohl bych tě schovat u nás ve smečce, v Borůvce... ALE to by tě mohl vočumovat, kde jakej votrhanec... To ne... Je tak těžké starat se o tak krásný Diamant, jako jsi ty," postěžoval jsem si poblouzěnn okolními květy a jejich vůní. "Ale můžeme si užít alespoň teď ty chvíle, co máme ne? Mohl bych... Mohl bych ti skládat básně, na cokoli budeš chtít a mohl bychom si zašpásovat a mohli bychom se jenom tak poflakovat, všechny problémy pryč. Všechny starosti fuč. Jen ty, já a tahle louka, co myslíš?"

Byl jsem hrdina. Opěvovaný a mocný! Zachránil jsem nás před pádem samotných nebes na naše hlavy. S vypnutým hrudníkem a čenichem nahoru jsem se podíval do dálky, při čemž vítr nádherně hnal mou srst. A pak přišel pád. Nepříjemný pád, ale do příjemného prostředí. Ležel jsem vedle vlčice a sledoval jak kolem nás štěbetají a poletují květiny ve vražedném tangu. Nebo to byl smyslný ploužák? Kdo to mohl vědět. Já byl jenom pozorovatelem. Motýlem, kuklou, larvou, jenž se krčí u země a sleduje okolní svět. Květiny tančily a já se pomalu přetočil na břicho, abych se na ně mohl hezky dívat. "Vím, že něco hledáš... Něco, co jsi ztratila," pronesl jsem tajemným hlasem. Jenom jsem hádal. Našel jsem ji v rozpoložení, které nebylo úplně příhodné. Plakala. Nebo spíš plakala před tím, než jsem ji potkal, takže musela něco hledat. A nebo prostě jenom byla ufňukaná. Tak jako onak, jsem nemohl svou tajemnou předpovědí nic zkazit. Jako kartářka, která vám vynáší osud, jenž by se hodil na úplně každého. "Zasloužíš si být schovaná před nebezpečím a chráněnná. Někdo by se měl někdy starat i o tebe a ne aby ses pořád starala o ostatní jenom ty. Já se o tebe můžu postarat," pronesl jsem s úsměvem.
Diamant vedle mne se hezky usmíval. Správný poklad se má přece zakopat a ukrýt ne? Přemýšlel jsem nad tím. A pak jsem vyskočil na všechny čtyři a začal kolem svého Diamantu, aka vlčice, poskakovat a okopávat díru. Hlínou, jenž jsem vykopal, jsem se ji snažil pak zaházet. "Jako správný poklad musíš být schovaná a kde jinde než tady?" zasmál jsem se, zatím co jsem na vlčici hrnul hlínu.

Byl jsem na sebe hrdý. Podařilo se mi zastavit to nejhorší z nejhoršího... Ne, že bych se nějak extra snažil, stačilo jednou pořádně zařvat, ale to jsem vlčici říkat nechtěl. Navíc jsem teď byl za hrdinu, a hrdina neříká, jak to bylo nebo nebylo. Mírně jsem se naprsil, abych vypadal mužněji a třeba jsem tak mohl vlčici více imponovat. Koneckonců když už jsem ji zachránil, tak by si mohla třeba nechat říct... Nic jsem nahlas neříkal, ale myslel jsem si to. Všechno kolem nás tancovalo. Květy se sice nemohly na slunci slunit, ale musely být ve tmavém stínu těžkých mraků. Ale i tak to vypadalo nádherně. Tancovalo to tu. Přímo jako bych slyšel, že se sukénky květů točí. Mírně jsem se podíval na vlčici, ale ta do mne najednou narazila. Její síla, kterou jsem do boku nečekal, mě svalila na zem a já se překutálel po některých květinách, čímž jsem rozvířil omamnou vůni.
Vlčice zůstala ležet na zemi. Já ležel vedle ní. A rozhodně to nebylo nepříjemné. Květinky se smály a tancovaly kolem nás. Bylo to nádherné. Diamant ležel kousek ode mne a něco promlouvala. Její hlásek jako konipásek mi zvonil v uších. "Kdybys chtěla, můžeme tu žít už do konce našich dní... Ale ty bys nechtěla, to poznám," pronesl jsem s mírným smutkem v hlase a sledoval tančící květiny.