Příspěvky uživatele


< návrat zpět

Strana:  1 ... « předchozí  17 18 19 20 21 22 23 24 25   další » ... 39

"Já bych ani nic rozbíjet nechtěl, jenom je dobrý vědět, že si můžete zašpásovat i jinde, chápeš ne?" zazubil jsem se na něj. Takže tu jeho partnerku můžu s poklidem zahrnovat láskou a kdyby náhodou se stala nehoda, tak aspoň bude mít kdo se o ni postarat až mě nebude bavit. Bylo fajn narazit na někoho, kdo je takhle sebestředný, že vám vyžvaní úplně všechno.
Pak začal mluvit o Ciri a já poslouchal. Se zábavou jsem se zamřil na každé slovo, které vychrlil z tlamy. "Jistě," odvětil jsem zhrozeně. "To je samozřejmostí, kdyby se Ciri nezamlouval, že máme smůlu... A popravdě je to krásná mladá slečna, ale víš co, podobně starých vlků je málo a abych pravdu řekl, není přeci jenom lepší starší partnerka?" zeptal jsem se a mrknul na něj, jako spiklenec, který ví něco, co ostatní netuší. Těžko říct jestli mu to dojde nebo nedojde. To už byla jeho věc. "No, já se tedy vrátím zpět do své smečky a budu o tvém rozhodnutí informovat svoji alfu a samozřejmě Dráze." Pak jsem se odmlčel, jako bych se zamyslel. "A pokud Ciri bude souhlasit, měla by přijít se svou matkou k nám do smečky, když už Dráz byl u vás bylo by dobré, aby si prohlédla náš les a věděla do čeho jde," dodal jsem s úsměvem a postavil se. Připraven k odchodu.

//tmavé smrčiny

ADIRAM 1
Rozhodunutí, že půjdeme sem do toho lesa udělal hlavně ten druhý já, ale já se tomu nebránil. Aspoň jsem takhle mohl jít po boku Cynthii, krásné vlčice jejíž očka zářila jako diamanty. "Nelíbí se mi to," zašeptal jsem jí do ucha, ale jako by moje dvojče vycítilo, co si šeptáme. "Co si to tam šeptáte? No nic, to je jedno... Teď se teda rozeběhneme, srazíme a budeme jeden..." řekl ne docela přesvědčivě. Rozhodl jsem se, že když už mám proti někomu běžet, je lepší to udělat hned. Tenhle svět byl divnej. Zaujal jsem pozici a rozeběhl se. Viděl jsem jak on běží proti mě. Pomalu jsem viděl jeho bělmo, jak se přibližoval.
BUM!
Rána se mi roznesla tlamou. Drnčelo to a já se zhroutil na zem vedle svého dvojníka. Takže tohle bylo naprosto k ničemu. Ležel jsem na zemi a hluboce oddechoval. Bolest se mi šířila celou lebkou. "Tohle..." začal jsem. "Nefungovalo." Doplňování vět s dvojníkem evidentně byl další ze super zážitků, které si z tohohle setkání ponesu.
Přetočil jsem se na bok a rozhlédl se kolem. "Nějaký další nápady?" zeptal jsem se a pomalu se začal zvedat. Můj dvojník se přetočil mezitím na bok a pustil se do žraní houby. "To je prašivka, to bych nejed," zabručel jsem. "To říkáš jenom proto, abys mě naštval. Je to celkem dobrý." Nakrčil jsem čenich, ale houby jsem se nedotknul. Moje zlé dvojče se evidentně z těch hub sjelo, protože začalo blábolit. "Proč myslíte, že se to stalo? Třeba jsem si to nějak zasloužil se rozdělit? A nebo možná je to proto, abych mohl být na více místech najednou..." "Jasně, je to proto, abych mohl svou přítomností rozveselovat víc vlčic... I když, kdo by chodil jinam, když má tu nejhezčí, že ano," odvětil jsem a byl jsem hrdý, že se mi podařilo složit kompliment Diamantíku dříve, než to udělalo moje dvojče. Když jsem na něj pohlédl tak jsem si všiml, jak si prohlíží vlastní tlapu. Blbeček.

ADIRAM 2
Vedl jsem je směrem do lesíka, který vypadal trochu lépe. Aspoň se tu dalo pohybovat. Bylo teda nepříjemný vedro, ale já si užíval vedoucí pozici. Uslyšel jsem tiché štěbetání. Co jí to ten podvodník říká? "Co si to tam šeptáte? No nic, to je jedno... Teď se teda rozeběhneme, srazíme a budeme jeden..." řekl jsem docela nepřesvědčivě. Začal jsem se připravovat, že se rozeběhnu proti tomu druhému, ale to už vyrazil, takže jsem jenom nabral rychlost a doufal, že se nepropadnu do nějakého černého mračna.
BUM!
Rána se mi roznesla tlamou. Drnčelo to a já se zhroutil na zem vedle svého dvojníka. Takže tohle bylo naprosto k ničemu. Ležel jsem na zemi a hluboce oddechoval. Bolest se mi šířila celou lebkou. "Tohle..." začal on. "Nefungovalo," dořekl jsem já.
Zůstal jsem ležet, zatím co můj dubler se začal přetáčet. "Nějaký další nápady?" zeptal se a pomalu se začal zvedat. Přetočil jsem se na bok a uviděl krásnou houbu, která byla vedle mě. Proč to nezkusit? Zakousl jsem se do ní. Chutnala divně, trpce. Jenomže jsem to nemohl přiznat, že. Nejradši bych to vyplivnul. "To je prašivka, to bych nejed," zabručel on na mě a tak jsem se jenom usmál. Teď už jsem ji vyplivnout určitě nemohl. "To říkáš jenom proto, abys mě naštval. Je to celkem dobrý." Houba byla trpká, ale polknul jsem jí. Najednou jsem cítil podivné teplo na tvářích. Jako by se roznášelo mým tělem. Houba byla jedovatá, její účinek byl poměrně silný. Ještě, že jsem snědl jen jedno sousto. Mírně se mi točila hlava, ale bylo to i jaksi příjemné. "Proč myslíte, že se to stalo? Třeba jsem si to nějak zasloužil se rozdělit? A nebo možná je to proto, abych mohl být na více místech najednou..." "Jasně, je to proto, abych mohl svou přítomností rozveselovat víc vlčic... I když, kdo by chodil jinam, když má tu nejhezčí, že ano," odvětil mi spolu s komplimentem pro vlčici. Já zvedl tlapku a prohlížel si její pulzování v modrých a zelených barvách.

ADIRAM 1

Koukal jsem na svoje dvojče, které se s potutelným úsměvem začalo zase vyvlékat z přívěsku vlčice pryč. "Omlouvám se madam, ale ve vašich očích by se jeden utopil." Pronášel to přesně tak, jak bych to řekl já. "No jasně, dej si odchod jo," zabručel jsem, což vedlo jenom k pobavenému úšklebku na jeho čenichu. Zjevně ho bavilo mne pošťuchovat tím, že dělá to, co bych dělal já, jenom líp a dřív. Cynthia pak navrhla, že se máme proti sobě rozeběhnout a srazit se. "Fajn, ale šel bych to zkusit někam, kde bude víc prostoru," navrhnul jsem a moje dvojče pokývalo souhlasně hlavou, načež se rozešlo směrem mimo tenhle les.

ADIRAM 2
Začal jsem pomalu vyprošťovat svůj krk z přívěsku, aby se mohl navrátit v plné majestátnosti vlčici na její půvabný krček. Pak jsem se jí podíval do očí. "Omlouvám se madam, ale ve vašich očích by se jeden utopil." pronesl jsem velice procítěně. "No jasně, dej si odchod jo," zabručel za mnou můj dvojník, což mi jenom vyloudilo pobavený úšklebek na čenichu. Bavilo mě ho trochu škádlit. Ne moc, ale ne málo. Tak akorát. Cynthia pak navrhla, že se máme proti sobě rozeběhnout a srazit se. "Fajn, ale šel bych to zkusit někam, kde bude víc prostoru," navrhnul můj dvojník a já pokýval souhlasně hlavou, načež jsem se ujal vedení naší výpravy.

//houbový ráj přes řeku

Adiram 1
Podíval jsem se na sebe a doufal, že se mi to jenom zdá. Nebude asi úplně od věci, když přijde vlčice a normálně mi řekne, že nic nevidí. Jo je to halucinace, obyčejná halucinace. Mírně jsem se nakrčil a doufal, že jen co vlčice dojde, tak tenhle přelud zmizí.
Jenže se tak nestalo. Místo toho, aby mne uklidnila, mne přivedla do ještě větší paniky.
"Já nevím, co se stalo. Prostě jsem si šel na záchod a najednou je tu tenhle ten floutek a já nevím co s ním."
"Já nevím, co se stalo. Prostě jsem si šel na záchod a najednou je tu tenhle ten floutek a já nevím co s ním."
Ano, já i moje podivné dvojče jsme řekli tu samou větu ve stejnou chvíli, což nás přinutilo se na sebe podívat. Já byl naštvaný, dvojče se smálo, jako by to byla ta nejvtipnější věc na světě, jenže nebyla. Bylo to příšerné.
A pak ten nekňuba udělal něco, co by mne ve snu nenapadlo. Nebo napadlo, ale rozhodně bych to neudělal tak okatě. Přišel k Cynthii a přejel jí po krku tak, že si na vlastní hlavu navlíknul její přívěsek. "A teď jsme hezky spojený." Otřásl jsem se, nelíbilo se mi, že se mi někdo takhle věší na MOJI vlčici. I když jsem to byl já."Dej od ní ty pracky pryč!"

Adiram 2
Čekal jsem, než vlčice přijde. Její halekání bylo příjemné. Ten hlas se mi líbil. Byl jsem ne nadšený, ale aspoň jsem z téhle situace nedělal tragédii jako moje dvojče, které jsem očividně štval. Nejspíše se ti nelíbí, když si někdo hraje na tvým písečku co? Mě by se to nelíbilo taky.
Ale to už k nám přicházela velice zmatená vlčice.
"Já nevím, co se stalo. Prostě jsem si šel na záchod a najednou je tu tenhle ten floutek a já nevím co s ním."
"Já nevím, co se stalo. Prostě jsem si šel na záchod a najednou je tu tenhle ten floutek a já nevím co s ním."
Nastalo ticho a mě napadlo si z mého druhého já udělat dobrý den. Vypadal celkem podrážděně, když jsem se na něj otočil po našem souzvuku. Udělal jsem krok k vlčici, krásně voněla jako před tím. Byla milionová, že to se mnou vydržela. Co udělat trochu té lumpárničky mému druhému já? Zaslouží si, za to jak je kyselej. Mírně jsem se ušklíbl a pak se přimotal k vlčici. Hlavou jsem se jí otřel o krk a provlíknul se hezky pěkně pod jejím přívěskem."A teď jsme hezky spojený.""Dej od ní ty pracky pryč!" soptil ten druhý já.

ADIRAM 1
Jídlo bylo fakt lahodný. Jakože, ne že bych nikdy nejedl něco tak dobrýho, protože jedl jsem i lepší kousky, ale po tak dlouhé době na mrňavých kouscích ryb a zajdů jsem si tuhle vysokou nepokrytě užíval. "Jojo, vypadáš zkušeně," pronesl jsem a zazubil se na vlčici, abych trochu naznačil dvojsmysl, ale ne moc. Měl jsem plnou tlamu. Nejprve jsem potřeboval pořádně dojíst a nechat svůj žaludek v pěkném naplněném stavu. "Trpělivost je asi jako močovej měchýř, nemůže prasknout, ale občas je fakt hodně nepříjemně našponovaná... což mi připomíná, že bych měl využít intimity támhletoho křovíčka, tak ne že zdrhneš," dodal jsem laškovně a pomalu se vydal směrem do křovin, abych tak vypustil všechno, co vypustit potřbovalo.
Stál jsem si tak v křoví. Opojně spokojený. Plné břicho, uspokojené potřeby rozmnožit se, sebeuspokojení, že jsem někoho poslal k šípku a ještě navíc jsem si mohl dojít na malou stranu? Co víc mohl jeden chtít. Cítil jsem se jako pán světa. Najednou jsem zaslechl, jak se ke mně někdo blíží. Neotočil jsem se. "Bacha ať si nepokaňkáš tlapky, to by asi nebylo úplně vončo," rozezněl se vedle mě hlas a pak jen další proud žluté vytrysknul na trávu. Otočil jsem hlavu a málem si fakt pocvrnkal tlapky, protože vedle mě jsem stál já. "No doděravý fusekle!" zaklel jsem tak hlasitě, že to mohla uslyšet Cynthia.
"A ty jsi jako co?" zhrozil jsem se. No co to je! Já dvakrát! To mohl udělat ten blbec, ale proč... Ne tohle musí mít nějaký jiný vysvětlení.
Zazubil se na mě, jako bych byl nějaká vlčice, kterou chce nabalovat. "Já nejsem co, jsem Adiram. Ty jsi co?"
"Já jsem Adiram, nejsem co." Usmíval se na mě, protože si asi myslel, že uvažujeme stejně, ale to ne... doufám, že ne. Určitě v tom bude nějak zapletená magie, co jinýho.
"Hádám, že to teda máme problém, když jsme tu dva," řekl podivně tajemným hlasem.
"My nemáme nic a rozhodně nemáme problém. JÁ mám problém a TY jsi ten problém. Já jsem já, teď jsem sem přišel a proto jsi ty problém," naštval jsem se, protože ta jeho samolibost se mi nelíbila. Podle všeho byl ve stejný kaši jako já, jenomže on měl na vrch. Věděl, co se děje... nebo ne?
Já tak nesnáším, když mě někdo zaskočí nějakou kravinou, když to nejmíň čekám. "Já jsem sem ale teď taky přišel. To ze mně nedělá problém... Já jsem Adiram, z borůvkové smečky, co si tu ulovil srnku a před tím si vrznul..."
Koukal jsem na něj jak z jara.
"Nene, to já jsem Adiram z borůvkové smečky, co si tu ulovil srknu a před tím si vrznul a..." nestihl jsem doříct.
"Hele já si myslím, že tím, že na sebe budem štěkat to nevyřešíme. Může za to..."
"Magie, jo to mi už došlo."
"Výborně, už za sebe doplňujeme věty."
S odporem jsem pokrčil čenich a obrátil oči v sloup, jako bych se setkal s tím největším pitomcem široko daleko.
"CYNTHIO! Pojď sem na moment?!" začal řvát jako na lesy.
"Co děláš?!" začal jsem panikařit, protože co asi udělá s Cynthiou to, že mě tu uvidí dvakrát?
"Jestli je tu někdo znalej na to, aby nám pomohl je to ona. Nemyslíš genie..."

ADIRAM 2
Najednou jsem se objevil v křoví. Nebylo to úplně příjemné probuzení. Pamatoval jsem si nějaký šutr a pak jsem byl tu. Divný. Jenomže jsem uviděl něco ještě divnějšího. Viděl jsem vlastní zadek. Tak takhle vypadám zezadu? Bože měl bych něco udělat s těma křivejma nohama a taky mi kyne zadek. "Bacha ať si nepokaňkáš tlapky, to by asi nebylo úplně vončo," prohodil jsem s úsměvem a začal močit hned vedle sám sebe. Tím, že jsem nebyl úplně zaskočen náhlou přítomností sebe sama jsem měl náskok před druhým mnou, který se teď otočil a vypadal hodně zaskočeně. "No do děravý fusekle!" zařval jako na lesy. "A ty jsi jako co?"
Zazubil jsem se na něj. "Já nejsem co, jsem Adiram. Ty jsi co?" Určitě to bude nějaký magický svinstvo.
"Já jsem Adiram, nejsem co. " Musel jsem se usmát, protože to vypadalo jako že myslíme stejně.
"Já jsem sem ale teď taky přišel. To ze mně nedělá problém... Já jsem Adiram, z borůvkové smečky, co si tu ulovil srnku a před tím si vrznul..." vyjmenoval jsem důvody proč jsem já ten pravý a on jenom přelud.
Koukal na mě jak tele na nový vrata.
"Nene, to já jsem Adiram z borůvkové smečky, co si tu ulovil srknu a před tím si vrznul a..."
"Hádám, že to teda máme problém, když jsme tu dva," řekl jsem celkem neurčitě.
"My nemáme nic a rozhodně nemáme problém. JÁ mám problém a TY jsi ten problém. Já jsem já, teď jsem sem přišel a proto jsi ty problém. Já jsem já, teď jsem sem přišel a proto jsi ty problém,"
Ježiš jsem takhle nesnesitelnej i normálně nebo je to jenom když mě někdo zaskočí během toaletní pauzy? "Hele já si myslím, že tím, že na sebe budem štěkat to nevyřešíme. Může za to..."
"Magie, jo to mi už došlo."
"Výborně, už za sebe doplňujeme věty."
Zašklebil se na mě, jako bych byl to nejhorší, co kdy potkal.
"CYNTHIO! Pojď sem na moment?!" zakřičel jsem z plných plic.
"Co děláš?!"
"Jestli je tu někdo znalej na to, aby nám pomohl je to ona. Nemyslíš genie..."

Hlásím Adirama 10

Poslouchal jsem, nechápal jsem, ale prostě jsem si držel svou pozici. Nehodlal jsem uhnout. Mohl jsem naznačit, že nikdo nechce boj, ale pokud se ti dva rozhodnou, že to cosi, co řeší je nutné vyřešit rvačkou, asi se z toho už nevykecám. Naštěstí k tomu nedošlo. Vlci na sebe jenom prskali. Cynthia se spíše bránila, protože ten vlk byl fakt nevychovanej ťulpas. "Vzhledem k tomu, že jsem ještě tady a oproti tobě jsem zachovalej, tak jo... můžu žít s tím, že mi nechce každej vyrazit zuby a že vlčice za mnou sami choděj místo toho, aby předemnou utíkali nebo mi chtěly rozbít držku," pronesl jsem. Nebyl jsem ten typ, co by vyhledával bitky a tím pádem ani ten, který by nějak litoval toho, že si jenom užívá života a nevyužívá ho. Já takový nebyl. Využíval jsem ostatní, když to bylo potřeba nebo prostě z chuti, ale život? Lepší být v pěkným pelechu s vlčicema po boku, než za nějakou domnělou hrdost položit svý kosti do hlíny na věky. Jednou jsem se takhle nechoval a nevyplatilo se mi to, takže jsem se téhle strategie držel. Cynthia dodala něco o tom, že žádná strana není. Že je jenom naše jídlo, které přerušil a pak on. Mírně jsem se ušklíbnul. Bylo to vtipné.
Vlk odcházel, ale nešel tak, aby se vyhnul konfliktu, spíš se snažil donutit jednoho z nás k nějakému kroku. Cynthia byla ale dobrá, hodně dobrá. Nic mu neprovedla a spíš ho odpálkovala jako nějakou otravnou mouchu, která jí kroužila moc dlouho kolem hlavy. Zasmál jsem se za ocházejícím vlkem. Byl mi k smíchu. Nechat se takhle odpálit vlčicí a mnou? Jakože pardon, ale když už se chci rvát a tak, měl bych to dotáhnout do konce ne? On ovšem odešel. "Musíš mít pěkně zajímavej příběh za sebou, když znáš takovýhle existence," prohodil jsem a pustil se do chladnoucí srnky. Měl jsem hlad a o to mne nepřipravila ani možnost, že mi ji někdo ukradne a ještě mi u toho nakope zadek. "Nemůže nic zkazit... když si to zkazit nenecháš," odvětil jsem prostě mezi sousty.

Bylo to divné. Ti dva se asi znali... Ne asi, očividně se znali a já si toho hnedka všimnul. Můj talent pro detaily byl až zarážející. Nelíbilo se mi, jak ten vořech mluví s dámou, ale nechtěl jsem se rvát. Nenáviděl jsem rvaní se, takže jsem vážně doufal, že celá situace se vyřeší nějak v pohodě. Mírně jsem se ježil a stál po boku Cynthie, abych jasně naznačil, kdo je tady na čí straně. V tomhle konfliktu jsem nechtěl být neutrálím státem. Normálně bych zvolil mírový přístup, diplomaticky se vykecat ze všeho, to byl můj styl. Jenže tady to bylo jednoznačné. Ten vlk něco udělal a můj Diamant to rozhodně nevítal. Bylo to něco se vzpomínkou, ale já netušil, co se stalo. Teď ovšem nebyl na dotazy čas. "Já nic neudělal a myslím, že bychom já i dáma ocenili, kdyby sis sebral svoje kecy a odešel s nima jinam," pronesl jsem celkem seriozně. V mém hlasu už nebyl smích, jako normálně. Byl hrubý, drsný, přísný. Chladný skoro až. Ne, nebyl to můj hlas. Můj hlas byl vždycky hraví... ne teď.
Srnka za mnou začínala chladnout a to mě taky mírně popouzelo. Chtěl jsem si užít pořádného teplého jídla, ale to bych musel nejdřív poslat tohohle blbce pryč. Jenže on se k odchodu neměl. "Hele kámo, radši jdi, nechceme aby se někomu něco stalo, že ne? Tenhle kraj je dost velkej pro všechny," dodal jsem a snažil se ho přimět k odchodu.

Červenec 08/10 | Etney

"Ach nemáte upnutý pravidla, takže si každej můžete najít bokovku?" zeptal jsem se, protože mě to vážně zajímalo. Jeho vztah se mi zdal celkem svázaný a celkem průhledný. Rodinka, smečka, les. Ale jestli měli otevřené partnerství, tak to mohla být celkem zajímavá věc. Takový by se mi možná taky líbil... vztah myslím. Možná že kdybych se nikdy nevrátil, mohl bych tu zůstat... Jenže to bych nemohl Ev udělat, musím najít Lilith a vrátit se. Ev se mnou neměla otevřený vztah. Ev to tiž netušila, co dělám a s kým a i kdyby to tušila, bylo by jí to jedno. Její mozeček by to nedokázal pochopit. Bylo mi jí líto, ale svým způsobem to měla jednodušší. Nemohl jsem jí tím, že spím s jinýma ublížit víc, než kdybych jí nevrátil její kost. Tak jednoduché to pro ni bylo.
"A.. ano jednoho," zamumlal jsem si pro sebe, protože jsem si nebyl jistý kolik tam těch vlčat bylo a jaké bylo jejich pohlaví. Věděl jsem, že byli asi tři a že jedno byl vlk, ale co bylo to druhý to jsem si nepamatoval. Asi druhý bratr... Neměl jsem jak tušit, že to byla vlčice. Ale to už mluvil o tom, jak by Ciri dokázala všechno. Jeho princezna by byla vhodná a tak dále a tak dále. Až řekl, že by byla dokonalou partnerkou pro Dráze a tlapka byla v pasti na medvědy. "Dobře, tak já to řeknu naší Alfě," zazubil jsem se na vlka a pak se přetočil na břicho. Ležel jsem a sušil si záda na sluníčku. "Dráz má jenom sestry," odvětil jsem. Kdo mohl tušit jestli nějaký bratry má nebo ne, všechen ten potěr jsem neznal.

Červenec 07/10 | Etney

Bylo to strašně vtipný. Tenhle vlk byl přímo jeden obří vtip. Strašně namyšlený, arogantní, se silným egoistickým a manipulativním chováním. Takové jsem znal... Až moc dobře jsem je znal. Jako by mě jizva na krku začala zase bolet. Byla to fantomová bolest, nic jako bolest jizev neexistuje. O to víc jsem si tohohle vlka chtěl dobírat a dělat si z něj tu největší srandu. Podlézat mu, ale pak ho pěkně kousavou poznámkou dopálit. A znovu a znovu. A zatím, se mi to celkem dařilo. Nebylo to ještě úplně mistrovské, ale mělo to k dokonalosti jenom kousek. "Tak jest," odvětil jsem mu na jeho otázku ohledně toho, jestli mám jednu tam a druhou onam. "Není nic lepšího, než mít všude nějaký ten pěkně zahřátý pelíšek, ale to už patří k mému povolání. Nemohl bych být jako ty... Táta od rodiny, co si nemůže už nikdy splnit žádné sny a cíle, musí být ukovaný u své partnerky, děcek a v jednom lese. Už nikdy žádná zábava, žádné vyhození si z kopýtka... Fakt, seš hrdina," řekl jsem mu procítěně. Přitom jsem se pořád slunil, ale začínalo být už celkem vedro. Přetočil jsem se na břicho a pak se pomalu vydal do vody, kde jsem si lehnul, aby mne vodní hladina mohla hezky chladit a lechtat. On mezitím mluvil. O tom jak odešel a byl v očích rodiny něčím. Takže jeho vlastní rodinka je jenom kompenzační pomůckou protože maminka neměla malého bobíska ráda no fňuk. Ale pak se rozohnil, když jsem začal mluvit o Ciri a Drázovi. Potutelně jsem se usmál.
"Však jsem neřekl, že je Ciri nehodná? Ne, neřekl..." odvětil jsem mu s předstíraným zděšením, ale nedokázal jsem maskovat koutky, které mi vyjížděly v pobaveném úsměvu nahoru. "Ciri je samozřejmě vhodnou partnerkou, mluvil jsem o všech ostatních slečnách, co mu nadbíhají... Ach tak mladý a už tolik nabídek, každá chce být Alfou smečky... Ciri je hodné děvče, vznešené a pěkné po mamince... Ale bohužel není dědička. Takový je už osud všech vlčic že... Má bratra... Dokonce bratry, pokud si dobře pamatuju, takže její dědický nárok na váš les bude asi hodně malinkatý. Dráz je synek, dědic..." pronesl jsem s povzdechem, jako by mi to drásalo srdéčko. "A borůvková smečka je prastará, její kořeny sahají až do dalekých legend. Ciri by se tam měla jako v bavlnce, škoda jen, že ani ona nedokáže propojit váš vznešený a ušlechtilý rod s rodem Alf z borůvkové smečky," dodal jsem s důrazem na slovo nedokáže a čekal jestli se vlk chytí.

Než nás ten podivný vlk vyrušil, byla to celkem dobrá konverzace. Já se chtěl o magii dovědět víc, to rozhodně. Jenže, než jsem se stihl pustit do pořádného dotazování, přerušil nás příchod toho divného vlka. Zaujal jsem svoje místo po Cynthiině boku. Hodlal jsem být neutrální, ale zároveň ukázat, na čí straně budu stát, kdyby se to náhodou mělo zvrtnout. Měl jsem hlad, ale musel jsem to potlačit. Teď bylo důležité zjistit, co se tady děje. Cynthia nevypadala nadšeně a ten vlk taky nepůsobil jako přítel. Rozhodně to nebylo nějaké klidné setkání. Bude mi muset pak říct, kdo to je...
Náhle jejich těla ochabla a spadla na zem. "Huh," vyrazil ze mě podivný zvuk a já čenichem strčil do vlčice, jestli dýchá. Dýchala a už se začínala znovu stavět na nohy. Stejně jako vlk. Zavrčel jsem na něj a zaujal bojovou pozici. Netušil jsem, co udělal, ale podle postoje mého Diamantu bylo jasné, že vlčici naštval. Naježil jsem se a uši stáhnul směrem dozadu. Můj ocas se narovnal jako šipka směrem dozadu. Jednoznačně jsem dával najevo, že jestli se ten blbec nespakuje, skočím po něm. Neměl jsem rád bitky, nepouštěl jsem se do nich pokud bylo zbytí. Takže jsem doufal, že vypadne.

Poslouchal jsem, jak mi sděluje svou lásku k vlčici. "Tohle bys měl spíš říkat jí a ne mě... Neboj já ti ji neukradnu, pokud sama nebude chtít odejít... Ale to hádám nebude, když má takového statného vlka, jako jsi ty," pochleboval jsem mu dál. "Momentálně mám tolik vlčic, že nevím za kterou dřív skočit," dodal jsem. Tenhle vlk a jeho láska. Hádal jsem, že jestli takhle pěje ódy na svou partnerku, tak jinou nikdy neměl. Chudák. Mírně jsem se otřásl i když bylo vedro. Nedokázal jsem si představit, nemoci si užívat s každou, která by byla ochotná ke každé špatnosti a muset se vracet jen do jednoho pelechu. Nepříjemné.
Mluvil dál o tom, proč opustil svou rodnou smečku a já poslouchal. Znělo to zajímavě. Proč by někdo jen tak opustil rodnou smečku a šel jinam? "Tak tos tam asi nebyl moc významný, když jsi odešel, to chápu," pronesl jsem soucitně. Netušil jsem s kým mám tu čest, tak jsem usoudil, že byl nějaká kappa nebo možná i omega, co se chtěla trhnout a vypěstovat si vlastní místo na sluníčku. "Ach ano... Dráz je můj synoveček, je to syn Alf borůvkové smečky," pronesl jsem a už nezatajoval Drázovu totožnost. Nebylo to potřeba, když tu nebyl se mnou a nic mu nehrozilo. "Ciri má v oblibě, ale musíme na něj dávat pozor. Je to dědic jedné ze starých smeček, tak by bylo nepříjemné, kdyby se zapletl s nějakou nehodnou vlčicí," dodal jsem. Mírné dloubnutí, že Etneyho vlastní dcera není hodná nebo jsem jen chtěl zjistit, jestli on ji za vhodnou považuje?

Cynthia mi to začínala všechno vysvětlovat. Znělo to divně, ale nemohl jsem to nijak rozporovat. "O místní magii toho moc nevím, popravdě," pronesl jsem a koukl na vlčici před sebou. "Ale ty toho evidentně víš hodně, nechceš se u jídla podělit o své znalosti?" nadhodil jsem. "Třeba na něco společně přijdeme." Znělo to jako zajímavé konverzační téma k jídlu. Magie a všechno kolem nic. Fascinovalo mě to, zároveň trochu děsilo, ale hlavně fascinovalo. Těžko říct, co bych dělal, kdybych věděl o všech magiích tady... chtěl bych nějakou? A mám nějakou? Pořád jsem netušil a Cynthia vypadala jako někdo, kdo by mi mohl hezky pěkně poradit a sdělit všechny nezbytné informace.
Nechal jsem vlčici, aby si vzala první sousto, jako správnej gentleman. Už jsem cítil sliny v tlamě, když se k nám nachomejtnul nějakej floutek. Působil divně. "Zdrav..." nedořekl jsem pozdrav, protože Cynthia na něj začala reagovat dost agresivně. Jen jsem se na ni a na vlka kouknul a pak jsem zaujal neutrální postavení. Ani submisivní, ale ani agresivní. Nechtěl jsem zbytečně dělat spory, ale můj ocas naznačoval, že se mi situace moc nezamlouvá.

Červenec 05/10 | Etney

"Jadně, jasně," broukal jsem a kožich mi pomalu schnul od teplého letního vánku a slunečních paprsků. Bylo fajn, si takhle jednou vypnout a prostě se uvolnit. Nemuset nic řešit. Samozřejmě lepší by byla dámská společnost, ale co se dá dělat. Jeden prostě musel obětovat některé prvky správných radovánek, aby si mohl vůbec někdy něco užít. Slunce a voda. To bylo moje. Měl jsem léto rád. Nesnášel jsem zimu. V zimě nikdo nikam nechodil, nikdo se nebavil, nikdo nebyl otevřený. Každému šlo jen o to se nadlábnout a zaspat sníh a ledový vítr. V létě bylo každé srdéčko otevčenější všem nekalostem. A to se mi líbilo. Hlavně u vlčic.
Mírně jsem se ušklíbnul. "Tak to by asi udělal každej správnej vlk, že jo," odtušil sem. Kdyby někdo tlapkal na rodinu kohokoli, byl by s ním krátkej proces no ne. "Ale víš jak... Mít tak hezkou ženu jako ty, asi bych ji nenechával o samotě skoro vůbec," dodal jsem jen tak mimochodem. Trochu mu snad polichotí, že opěvuju jeho partnerku. A možná se trochu více zapustí drápky do jeho mysli, že by se jí mohlo něco stát. Odejde a přestane mi tu čeřit vodu.
Mírně jsem se zavrtěl, abych si podrbal záda. Tráva byla příjemná na podrbání hřbetu. Vlk vylezl z vody a lehl si poblíž mě. "Asgaar... Tam jsem ještě nebyl, ale slyšel jsem o něm," pronesl jsem žoviálně. Bylo mi to celkem jedno odkud pochází. Ale prozradil na sebe, že změnil smečku, což mě zaujalo. "A proč už v ní nejsi? Podle všeho to je celkem dobrý místo na žití," zeptal jsem se. Vzpomínal jsem na Baghý, která mi povídala o tom, že Asgaarský hvozd můžeme procházet díky nějaké domluvě. To mi napovídalo, že si ta smečka je jistá svým postavením. "Tak tím pádem není asi důležitý, abych ti ho říkal, když ho zase zapomeneš," odvětil jsem pak na jeho dotaz na moje jméno. Momentálně jsem toho o něm věděl víc, než on o mě a to mi vyhovovalo. Tenhle byl mluvka. Rád se poslouchal. Nevadilo mi to. Já se taky rád poslouchal, ale nepouštěl jsem si tlamu na špacír o důležitých věcech, hlavě o těch osobních.

Popravdě jsem neměl moc čas vnímat okolí. Moje zorné pole celé zabrala srst srnky, kterou jsem se snažil znehybnit a moji pozornost si vyžadovalo udržení těla mimo dosah její hlavy, kopyt a celkově tak, aby mi nemohla ublížit. To, že se tu vlčice objevila dvakrát jsem zaznamenal jenom jako podivnou skvrnu, která mě donutila k mírnému trhnutí. Byl jsem ovšem dost starý na to, abych se hned nejankovitě nekoukala na to, co lítá kolem. Věděl jsem, že to můžu řešit až po tom, co se konečně vypořádám s úlovkem. Už jsem to skoro nemohl vydržet. Srnka sebou mlela.
Najednou se Cynthia konečně odhodlala pustit do díla. Konečně, je opravdu vhodné slovo, protože bych srnku za chvilku pustil. Vše proběhlo dobře. Čistě skolený kousek. Pustil jsem srnku a nechal ji dokopat. "Co, co se děje?" zeptal jsem se Cynthie, která vypadala velice zmateně, jako by něco nebylo v pořádku. Začal jsem se rozhlížet po tom druhém vlkovi nebo vlčici, které jsem zaznamenal jenom jako stín kolem, ale nikoho jsem neviděl. Pravděpodobně musel zdrhnout, když viděl, že tady nemá šanci na kus žvance zdarma. Obrátil jsem tedy pohled zpět ke své společnici a pak se olíznul. Srnka hezky voněla.


Strana:  1 ... « předchozí  17 18 19 20 21 22 23 24 25   další » ... 39

Všechna práva vyhrazena ©
Zákaz kopírování. Veškerý obsah je chráněn autorským právem.
Obrázky a texty náleží jejich právoplatným autorům.